Wolf 3D se řadí mezi vůbec první hry, které jsem kdy hrál. Tehdy jsme měli v počítači pouze několik her jako Prince of Persia, Sokoban, demo k Alone in the Dark I a pár dalších, které by dnes snad nikdo už nepoznal. K Wolfensteinovi 3D se řadí určité prvenství, které se dost těžko popisuje někomu, kdo tu dobu tehdy nezažil.
Počítačová hra, kde můžete hrát sami ze svého vlastního pohledu, pohybovat se plynule po chodbách, místnostech (tj. ne frame po framu), to bylo něco, co do té doby prostě neexistovalo. Zůstaval jsem nechápavě stát nad tím, když jsem stál za bratrem, který seděl u počítače a tohle poprvé hrál. Ta postava chodí, střílí nepřátele, může být i zabita, sbírá jídlo a lékárny a dostává se dál a dál. Tehdy jsem byl možná příliš malej, abych vůbec pochopil všechny ty možnosti (které jsou možná dnešním hráčům k smíchu). Tohle jste si ale prostě museli zažít.
Mohlo mi být nějakých 6 nebo 7 let a tohle byla hra, která prakticky započala můj vztah k počítačovým hrám jako takovým (rodiči mnohdy odsuzovaným). Tehdy jsme PC doma ještě neměli a jediná příležitost k hraní byla u táty v práci na firemním počítači (cena průměrného PC se tehdy pohybovala kolem 40-ti tisíc a je třeba si uvědomit, že tehdy stejná suma byla dneska jako... no, těžko vůbec odhadovat...).
Wolfenstein zkrátka a dobře nabídl na tu dobu nevídané možnosti, svobodu a nechat hráče dělat si co chce. Byl to v podstatě prototyp Dooma, který vyrobila stejná firma později. I tady se ke konci každého levelu sčítaly procentuálně zabití nepřátelé, nasbírané poklady a secrety. V podstatě obdoba Dooma. Secrety byly vůbec tehdy zajímavá kapitola. Věřilo se, že Hitler schovává různé poklady a cenosti, které jsou ukryté a hráč je může, ale nemusí, najít. I po letech pro ostřílené hráče, secrety zde pořád zaujímají čestnou pozici, tedy za předokladu, že nejste jeden z těch, kdo si vygoogluje mapu aby věděl, kam má jít najisto. Oproti Doomovi zde nemáte žádnou mapu levelu, ve kterém se nacházíte. Tehdy to byla možná nevýhoda, ale měla své kouzlo. Aby se člověk v levelu dobře orientoval, musel ho skutečně poznat a na vlastní kůži celý projít.
Jako takový pomyslný prequel Dooma, už tady byla použita spousta věcí, které člověk v Doomu později objevil, ale byly poprvé vynalezené právě tady (xicht hráče, HP bar, ammo bar, pickupy...). Hra samotná měla 6 epizod přičemž každá měla 9 levelů + jeden bonusový. Pro většinu map pak složil skladatel Robert Prince vlastní hudbu, čímž se dosáhlo toho, že člověk nemíval pocit, že se mapy opakují nebo že si jsou mezi sebou podobné. Wolfenstein položil tehdy základ pro mapu typu - start - exit, přičemž abyste mohli mapu dohrát, museli jste najít jeden klíč, kterým se otevřela uzamčená místnost s klíčem 2, který terpve odemykal místnost s exitem (totožné schéma použili id software u Dooma).
Sice jsem odehrál u Wolfensteina stovky hodin hrací doby (a častokrát jsem se k tomu vracel), ale pořád se to nedalo srovnávat s tím, co teprve mělo přijít. Wolfenstein 3D položil základ, ze kterého po čase vzešel Doom..., který přepsal historii počítačových her na další leta dopředu a vytvořil tak samostatný herní žánr.
Počítačová hra, kde můžete hrát sami ze svého vlastního pohledu, pohybovat se plynule po chodbách, místnostech (tj. ne frame po framu), to bylo něco, co do té doby prostě neexistovalo. Zůstaval jsem nechápavě stát nad tím, když jsem stál za bratrem, který seděl u počítače a tohle poprvé hrál. Ta postava chodí, střílí nepřátele, může být i zabita, sbírá jídlo a lékárny a dostává se dál a dál. Tehdy jsem byl možná příliš malej, abych vůbec pochopil všechny ty možnosti (které jsou možná dnešním hráčům k smíchu). Tohle jste si ale prostě museli zažít.
Mohlo mi být nějakých 6 nebo 7 let a tohle byla hra, která prakticky započala můj vztah k počítačovým hrám jako takovým (rodiči mnohdy odsuzovaným). Tehdy jsme PC doma ještě neměli a jediná příležitost k hraní byla u táty v práci na firemním počítači (cena průměrného PC se tehdy pohybovala kolem 40-ti tisíc a je třeba si uvědomit, že tehdy stejná suma byla dneska jako... no, těžko vůbec odhadovat...).
Wolfenstein zkrátka a dobře nabídl na tu dobu nevídané možnosti, svobodu a nechat hráče dělat si co chce. Byl to v podstatě prototyp Dooma, který vyrobila stejná firma později. I tady se ke konci každého levelu sčítaly procentuálně zabití nepřátelé, nasbírané poklady a secrety. V podstatě obdoba Dooma. Secrety byly vůbec tehdy zajímavá kapitola. Věřilo se, že Hitler schovává různé poklady a cenosti, které jsou ukryté a hráč je může, ale nemusí, najít. I po letech pro ostřílené hráče, secrety zde pořád zaujímají čestnou pozici, tedy za předokladu, že nejste jeden z těch, kdo si vygoogluje mapu aby věděl, kam má jít najisto. Oproti Doomovi zde nemáte žádnou mapu levelu, ve kterém se nacházíte. Tehdy to byla možná nevýhoda, ale měla své kouzlo. Aby se člověk v levelu dobře orientoval, musel ho skutečně poznat a na vlastní kůži celý projít.
Jako takový pomyslný prequel Dooma, už tady byla použita spousta věcí, které člověk v Doomu později objevil, ale byly poprvé vynalezené právě tady (xicht hráče, HP bar, ammo bar, pickupy...). Hra samotná měla 6 epizod přičemž každá měla 9 levelů + jeden bonusový. Pro většinu map pak složil skladatel Robert Prince vlastní hudbu, čímž se dosáhlo toho, že člověk nemíval pocit, že se mapy opakují nebo že si jsou mezi sebou podobné. Wolfenstein položil tehdy základ pro mapu typu - start - exit, přičemž abyste mohli mapu dohrát, museli jste najít jeden klíč, kterým se otevřela uzamčená místnost s klíčem 2, který terpve odemykal místnost s exitem (totožné schéma použili id software u Dooma).
Sice jsem odehrál u Wolfensteina stovky hodin hrací doby (a častokrát jsem se k tomu vracel), ale pořád se to nedalo srovnávat s tím, co teprve mělo přijít. Wolfenstein 3D položil základ, ze kterého po čase vzešel Doom..., který přepsal historii počítačových her na další leta dopředu a vytvořil tak samostatný herní žánr.
