Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Vampire: The Masquerade - Bloodlines

87

Komentáře

« Předchozí Následující »

Toto lahůdkové RPG s parádní atmosférou se mě dostalo na harddisk až po dlouhých pěti letech od vydání i s neoficiálním patchem a češtinou. Tudíž se dalo očekávat, že se mě ty větší bugy vyhnou a já budu moci nerušeně hrát. Nicméně ihned po nainstalování jsem byl nemile překvapen - nešli mě otevírat žádné zavřené dveře, i když jsem měl kartu či klíče. Naštěstí stačilo hru přeinstalovat...no na třetí pokus se to povedlo a já jsem se mohl konečně ponořit do světa upírů plném intrik a mnoha frakcí. A ona událost s instalací byla díky bohu posledním vážnějším problémem se hrou.

Úžasná atmosféra nočního LA na mě dýchla ihned co jsem vylezl z mého bytu v Santa Monice a spolu s vynikajícími vedlejšími questy byla hlavním hnacím motorem Bloodlines. Ono ne že by byly hlavní úkoly o moc horší, třeba takový Ocean Hotel či Groutův zámeček patří mezi ty nejlepší mise ze hry, ale vedlejšáky mě prostě chytly o něco víc. Příběh celkově je pak odvyprávěný výborně a hlavně úplný konec mě dostal do kolen :)

K tomu se váže i kvalita NPC. Jeanette a Therese, Velvet Valour, Damsel, Pisha a Jack, Mercurio, Nines Rodriguez. Ty všechny jsem si okamžitě zamiloval, jejich povahy jsou zajímavé a třeba u takové Velvet mě mrzelo, že si s ní nemohu pokecat víc. Ostatní postavy nejsou také moc pozadu a krásně dokreslují onu zmíněnou atmosféru hry. Fajn je i grafika a architektura jednotlivých čtvrtí.

RPG systém je dostačující a přestože by mohl být teoreticky propracovanější, neměl jsem s ním jediný problém. (Nevím jak moc se drží pravidel deskových her Vampire: The Masquerade).

Kladů je hodně, bohužel hra obsahuje i nějaké nedostatky. Tím největším byl zbytečný respawn v některých misích. Člověk někde zapomene sebrat kartu a musí se vracet přes hordy nových nepřátel, kterých je ještě víc než když tudy procházel poprvé.
Dalším záporem je jakoby narychlo spíchlý závěr. Veškerý pohyb se omezí na pouhou cestu taxíkem. Postava taxikáře je fajn, ale technicky je tato část hry odfláklá - vypadávaly mě textury, hra se mírně škubala, při načítání další mise jsem viděl jen jedoucí podvozek. V závěrečné části hry se policisté rádi při bitce schovávali "do zdi" a během finálního souboje s princovým šerifem na střeše, kdy už se přeměnil v přerostlého netopýra, se mě při použití jedné z jeho schopností začala hra posekávat a trefit létavce byl velký problém. Naštěstí se po vypršení efektu opět hra vrátila do normálu.
Další věcí která mě zamrzela jsou místy divné animace chůze či běhu, nejčastěji u hlavní postavy.

A přeci jen - nemohu se zbavit dojmu, že toho mohlo být i víc. Zamrzí také fakt, že pokračování v podobném duchu se asi nikdy nedočkáme.

To však nic nemění na tom, že Bloodlines patří mezi to nejlepší, co jsem kdy hrál a jistojistě se k němu ještě vrátím.

Pro: Atmosféra, příběh, NPC, pěkná grafika, questy, klany

Proti: Závěrečná pasáž, respawn, i přes neof. patch pár menších bugů

+54+54 / 0

Není hra jako hra, všichni z nás určitě znají RPG hry bez počítače, kdy se 2 - 5 nerdů uvelebí v jedné místnosti, obklopení hromadou knížek s pravidly, každý si úzkostlivě drží svůj pomačkaný, neustále přepisovaný papír s údaji jeho postavy a všichni s napětím koukají na PJ. Ten nejpravděpodobněji sedí v tom nejluxusnějším křesle a tajemně se na všechny usmívá. DnD a český ekvivalent DrD také každý známe, ale tato goth-punk World of Darkness k nám bohužel nikdy pořádně nezavítala. World of Darkness, ale nevypráví o údajných rytířích, zlodějích a čarodějích (alespoň ne o těch goth-punk), o družině, která se vypravila zabít draka a okrást ho a pak to všechno utratit v bordelu. World of Darkness je svět ve dne se nelesknoucích upíru, vlkodlaků, úchylných démonů, šílených mágů a dalších bytostí, které měly tu smůlu, přežily středověk a musí se ukrývat ve světě mobilů s foťákem.

VtM:B je spíše Adventůra než cokoliv jiného, nedá se to hrát jako střílečka, ani jako mlátička, musíte se připravit na to, že budete se muset opravdu stát bytostí noci, jinak vám hra nic neodpustí a váš požitek bude mizerný. Pokud se vám do světa noci podaří proniknout, budete si libovat v šesti hratelných upířích klanech reprezentující Camarillu. A zde se nejedná jen o jiný skin a pár jiných atributů či schopnosti, každý klan je unikát a každý z nich je jiným způsobem šílený. Pokud někdo si dal tu modrou fajfku bez toho aniž by ani nezkusil Malkaviana, jakoby VtMB vůbec nehrál.

Samotný příběh, postavy, prostředí tvoří skutečný masterpiece, autorům se podařilo do hry i vsadit útržky s dalších herních knih, takže se můžete těšit i třeba na vlkodlaky, upíry z východu a další ohavnosti, které vám s radosti urvou hlavu. Propracované detaily skutečně oceníte, v úchylkách si vyžijete, minimálně do jedné postavy se platonicky zamilujete a minimálně u jedné mise se naprosto poserete strachy.

K technické stránce, je to Source engine, sice jeho dosti zaostalá verze, ale šlape dobře, plynule, polygonů je dost, textury v dosti vysokém rozlišení, problémy mám jen s kouřem, což má ale každý druhý engine. Loadingy jsou rychlé a bugy.... no bylo jasné, že když vypustili nedokončenou hru, tak bugy budou, ovšem se vším se dá vypořádat, tudiž kdokoliv bude chtít zkusit tuhle goth uchylárnu vyzkoušet, povinně naistalovat Unnoficial plus patch, kromě opravy miliony chyb se dočkáte i otevření původně uzavřeného/nedodělaného obsahu, který obsahuje i několik questů. Z toho důvodu žádné minusové body za tyhle prkotiny nedávám.

Konec troiky je vskutku věc smutná, jelikož odešel někdo, kdo dodnes nebyl nahrazen, truchlete reinstalací... děti noci.

Pro: Malkavian, VV, Jeanette, Caine

Proti: Zkrachování studia (-5%)

+40+40 / 0

Brian Mitsoda by mal zvyšok svojho života stráviť už len písanim diálogov a postáv k akýmkoľvek hrám či filmom o upírskej tematike. Tejto role sa v Troike zhostil dokonale. Dialógy a postavy sú jednoducho... a, ... ever. Superlatíva si dosaďte sami. Mňa momentálne napadajú iba slová ako fanfarózne, intergalatické, nadnárodné...

Rovnakú pochvalu si zaslúži filmová cast voice direktorka Margaret Tang, ktorá mala na starosti voice aktérov a dabing ako taký. Dodnes, ani vysokoropočtové hry ako Mass Effect neprekonali brilantnosť V:tM Bloodlines dabingu. K tomu samozrejme treba spomenúť hudobný soundtrack, ktorý sa vyrobil v režií Al Jourgensena z Ministry, kde okrem svojej pesničky Bloodlines exceluje aj napríklad taký Isolated od Chiasm.

V:tM Bloodlines je môj splnený sen zo začiatku deväťdesiatich rokov keď som prvý krat dostal do rúk pravidlá World of Darkness od White Wolf a spoznal do najmenších detailov rozpracovanú upirsku spoločnosť podľa Reina Hagena. Fungujúci politický system, a hlavne precízne rozpracované všetky historické udalosti ako sa udiali z pohľadu temnej spoločnosti. Bloodlines to má všetko v sebe a všímajúci hráč má možnosť preniknúť do tohto sveta pomocou množstva postranných, nepovinných informácii. Rovnako výborne je spracovaná aj konverzia pen and paper pravidiel.

Vďaka ti Troika za Bloodlines, Hallelujah!. Napriek tomu, že upírska tematika je posledné roky terčom infantilných filmových pokusov si krásu a atmosféru tejto hry nenechám nikdy pokaziť.
+40+40 / 0

Nejlepší hra? Možná. Nejlepší hra minulého desetiletí? Jednoznačně! Ač by se mohlo zdát, že přechodem do 3D mistři z Black Isle, později Troika Games, jen těžko dokáží navázat na své izometrické klenoty, opak je pravdou. Bloodlines vyvrátí předsudky i tomu největšímu skeptikovi.

Atmosféra pohltí tak, jako se to vede snad jen System Shocku. Temné zákoutí Santa Monicy plná prostitutek a žebráků, čínská čtvrť, muzeum s kostry dinosaurů... to je jen malý výčet míst, kam se s upírem z jednoho ze sedmi klanů vydáte. Cestou narazíte na úkoly zajímavé (hotel Ocean) i méně zajímavé (katakomby pod LA) a nesčetně detailů, které dodávají hře dnes už kultovní status. Do toho všeho přimíchejte povedený dabing s dialogy a fantastickou hudbu - Downtown, Moldy Old World a o výsledku tak není žádný pochyb. Misky vah tak může nepatrně naklonit snad jen vliv bugů nebo nedokonalosti použitého enginu.

První hra zasazená do pravidel World of Darkness od Nihilistů naznačila možnosti tématu, ale až Bloodlines je do poslední části naplnila a darovala hráčům neopakovatelný zážitek.

Pro: atmosféra, detaily, questy, audivizuální zpracování, příběh

Proti: pro někoho možná bugy

+35+36 / -1

Tahle hra je jako románek s osudovou ženou: jste do ní od začátku vtažení až po uši. Dobře vypadá, je inteligentní, vtipná, osobitá, upovídaná a náročná. Má samozřejmě spoustu chyb, ale vy jí je stejně odpustíte. Zato ona vám ty vaše odpouštět moc nechce. Jenže když od ní se vztekem utečete, brzy se zase připlazíte zpátky. Strávíte s ní nespočet nocí plných násilí, běsnění, střelby, krvavých orgií a dalších zel toho nejpekelnějšího charakteru, a stejně budete nakonec ve své nenasycenosti jen chtít víc.

Ani nevím, odkud jí pořádně nakousnout. Nejvíce si mě ale asi získala svou jedinečnou vizí neutěšeného a hnusného světa, ve kterém není nic tak, jak by mělo správně být, a přesto jsem jím byl právě pro jeho temnou a zvrácenou atmosféru dokonale okouzlen. Díky papírové předloze je celistvý, dopodrobna vyumělkovaný a v neposlední řadě má i svou propracovanou mytologii. Díky tomu jsem si nepřipadal jako průměrná polygonová panenka, která běhá, skáče a vraždí, ale téměř jako pulzujícího orgán živého (nemrtvého) světa. Podobný pocit jsem zažil jen párkrát, u herních milníků jako je Fallout nebo Gothic. Přičemž co do zkaženosti a celkové dekadentnosti jejich fikčních světů jsou pro mě i mezi touto konkurencí VTM:B černým koněm.

Samotný ústřední děj paradoxně příliš silnou stránkou hry není. Jeho vývoj je rutinní, poměrně předvidatelný a celkově z něj myslím šlo vytěžit více. Nicméně množství rozmanitých a zábavných vedlejších úkolů ho obohacuje do té míry, že to člověk při hraní ani příliš nevnímá. Snad jen ke konci, kdy jsem měl už drtivou většinu doprovodných úkolů hotovou, začal být tento nedostatek o něco markantnější. Když budu určitější: rysem, který mi na hlavní dějové linii vadil nejvíce, byla její přílišná linearita. V prostředí, ve kterém jsou tak složitě vyostřené vztahy mezi jednotlivými frakcemi, dobro a zlo jsou jen pohádkou pro děti a Bůh už dávno spáchal sebevraždu, bych čekal větší individuální volnost v rozhodování o tom, co a s kým budu či nebudu dělat. Okolnosti před vás sice neustále nějaké volby kladou, nicméně jsou nakonec vždy jen kosmetického charakteru a v zásadních rozhodnutích vás hra stejně sama vodí za ruku. A většinou ještě opačným směrem, než chcete. Na co lze ale prozměnu zase jen pět chválu, je (charakterová) pestrost postav.

Vizuálně je hra jako celek zpracovaná náramně, Source engine jí sedí jako Smrtce kosa. Bohužel i zde ale časem vypluje na povrch jeden (čím dál tím větší) nedostatek, a tím je přílišná repetitivnost detailů. Když ze začátku objevujete město, vše se zdá nové, třpytivé a neokoukané, jenže brzy začnete zjišťovat, že jste například tu jistou zdobenou vázu v sídle upíří aristokratky už dříve někde viděli...v průměrném měšťáckém bytu v Downtownu...a buďte si jistí i tím, že jí nevidíte naposledy. Když jsem poprvé někde na stěně spatřil viset reprodukci Munchova Vampýra se stylově přebarvenou kšticí na zeleno, mé srdce téměř zaplesalo dojetím, nicméně stejný nález na druhé až dvacátédruhé další zdi mé nadšení zase postupně schlazoval. Rozpačitý pocit jsem měl i ve chvíli, kdy jsem slyšel hrát vyrvály stejné industriálně-metalové kapely v goth-rockovém klubu a v xhvězdičkovém hotelu, kde za jejich doprovodu na parketu dováděla kravaťácká smetánka z celého Los Angeles. Ale možná to byl vtip a já jen nemám smysl pro humor. Podobně to bylo možná i s tlustým černošským gangsta-dealerem zbraní, který zaparkoval svůj pojízdný byznys rovnou naproti stanovišti policejní hlídky. Toho jsem ale naštěstí jinde nepotkal. Zlatým hřebem noci jsou pak bezesporu řadové postavičky, kterých je vždy zhruba jeden exemplář od každého typu (muž a žena....eh...téměř). A když takhle na zastávce vedle sebe zvesela čekají na stejný autobus tři stejné ženy a dva stejní mužové ( přičemž i oblečení nakupují u stejného ševce), člověk téměř dostane chuť místo diktování kurzu budoucích dějin přeorientovat svou kariéru na provozování místní freak show. A co hůře, tenhle neduh se občas týkal i důležitějších NPC.

Soundtrack je poměrně našlapanou směsicí industrialu, (post)punku, metalu, darkwave, rocku, temné elektroniky a ambientu, která do syrového a špinavého „World of Darkness“ obstojně zapadá a preapokalyptická atmosféra, kterou je prosycen jeho vzduch, je díky tomuto hudebnímu doprovodu ještě o krapet hustější.

Za samotné závěrečné pozastavení rozhodně stojí nechutnosti a zvrácenosti, kterých je ve hře přehršel a které ve mně několikrát dokázaly úspěšně vzbudit dost nepříjemný až trochu depresivní pocit (což se mi při hraní her moc často neděje). Přičemž nejde jen o explicitní brutalitu, ale i o různé náznaky, kdy se třeba jen od někoho doslechnete, co se kde děje za zavřenými dveřmi, a je to celé podané tak sugestivně a reálně, že vám z toho je nedobře. A některé lokace ve vás tyhle pocity vzbudí prostě jen tím, jak to v nich vypadá (klaustrofobická cesta stokami do skrýše Nosferatu; doupě úchylného protetika; dům za městem, ve kterém se točí snuff filmy; nezapomenutelný strašidelný hotel...).

Už jsem napsal moc. Za mě zkrátka dobrý. Hodně dobrý.
+32+32 / 0

Pamätám sa, ako som prvý raz o tejto hre čítal v novinkách v časopise Level - vtedy išlo o jedinú informáciu: "firma Troika si licencovala engine pripravovaného HL2 na vývoj RPG z prostredia sveta Vampire the masquerade." Neskôr som si koncom roku 2004 prečítal v Leveli recenziu Petra Bulířa, ktorá ma neskutočne navnadilo, bombastický opis prepracovaného temného fantasy sveta v súčastnosi, navyše s hodnotením 9,7, sa len tak nevidí. K samotnej hre som sa dostal asi týždeň pred vianocami toho roku a jednoducho som bol uchvátený.
Goticky temné, ale súčastné Los Angeles, v prvom rade prostredníctvom štvrte Santa Monica, neskôr Downtown, Hollywood a Chinatown na mňa dýchalo skutočne nepoznanou atmosférou. Animácia tvárí postáv im vkladalo spolu s rozvetvenými, zaujímavými dialógmi toľko osobnosti, že som sa normálne miestami bál, čo sa stane, ak si to u nich pokašlem. Bloodlines je práve jednou z tých hier, kde sa naozaj nedá zavďačiť každému, možno to vo výsledku nedajú až tak moc najavo (hlavne v prípade hlavného príbehu) a možno sa vás pokúsia zabiť, no charaktery a kreatúry, ktoré postretávate počas hrania nie sú len nejakými plytkými zadávateľmi questov. Jednoducho sú súčasťou mozaiky, ktorá tvorí vcelku silne prepletený príbeh plný intríg.
To možno odradí príležitostných hráčov, alebo ľudí, ktorí sú radi, keď majú vo všetkom jasno a práve Bloodlines je jednou z tých hier, kde človeku po prvom dohratí všetko jasné nie je. Replayabilitu našťastie podporuje aj výber z niekoľkých upírskych klanov, ktorí sa líšia určitými upírskymi disciplínami, ale zvyšok rozdielov je iba kozmetického charakteru, aj keď drobné (v prípade Nosferatu a Malkavianov aj väčšie)rozdiely pri samotnom hraní sú príjemným spestrením.
Lokácie možno nie sú rozľahlé, ale myslím si, že to je nahradené ich vcelku pestrým výberom a hlavne vyššie spomínanou atmosférou. S tým prichádza aj zážitok, na ktorý nedám dopustiť: quest v strašidelnom dome na pobreží, hutnosť tohto zážitku ma v dobe prvého hrania skutočne vystrašila, čo sa asi naozaj nepodarilo žiadnej hre (A nešlo o žiadne tie infarktové BAF! efekty). Za zmienku stoja aj iné lokácie múzeum, loď, Grouchov dom aj keď trebárs kanalizácia je zbytočne zdĺhavá.
Čo sa týka pomeru akčnej zložky, neprišlo mi, že by nejak extrémne vyčnievala nad zvyšok, skôr prvá polovica hry je oveľa viac "diplomatická" a akčnosť narastá časom, pričom plne sa prejaví až v závere. Tam mi vadil chrám, ale Ventrue mrakodrap som si rozhodne vychutnal. Čo je možno škoda je fakt, že strelné zbrane nie sú až tak efektívne ako boj na blízko (čo som priveľmi neriešil, pretože som väčšinu hry hral práve na chladné zbrane), stealth sa dal občas efektívne využiť na ušetrenie času alebo silent kill. AI mi nejak nevadila napriek tomu, že občas pôsobila smiešne (plížim sa nepriateľovi za chrbtom a on nič), veď aj tak išlo väčšinou času len o efektívne prevetranie svojej zbrane a odreagovanie sa pomocou upírskych disciplín.
Čo som si ako mínus uvedomil až pri druhom hraní boli bugy. Paradoxne pri tom prvom, v neopatchovanej verzii sa nijak neprejavili, pri druhom hraní som však hru, kvôli bugom takmer nedohral. Celkovo však VtMB patrí rozhodne k najzaujímavejším a najatmosferickejším počinom, aké som mal šancu si zahrať.

Pro: príbeh a setting, atmosféra!, postavy, hudba, disciplíny, niektoré prostredia

Proti: bugy, niektoré prostredia

+32+32 / 0

Dlouho se mi nedařilo najít parádní RPG s dospělým příběhem, hutnou, tísnivou atmosférou, širokými možnostmi vývoje postavy a smysluplnými mechanikami. Měl jsem ho hledat ale už před třinácti lety :)

Vampire: The Masquerade - Bloodlines dodnes nikterak neztratila své kouzlo a v kůži křehké, svůdné příslušnice klanu Toreadorů, se kterou jsem šel s každým, kdo chtěl (mimo toho špekouna Chunka) jsem dostal kvalitní porci zábavy se špetkou strachu. Některé lokace jsou vyloženě strašidelné, ať už je řeč o proslulém domu na pláži u Santa Monicy, ale trochu jsem se bál i v nahrávacím studiu snuff filmů nebo v podzemních prostorách pana protetika a dalších. Jiným druhem hororu pak byly podzemní kanalizace vedoucí do doupěte Nosferatu, tam jsem musel dokonce sáhnout po návodu, protože jsou poměrně rozlehlé a velmi špatně jsem se v nich orientoval.

Z běžně dostupných lokací jsem si nejvíce oblíbil Hollywood, protože to byla jedna velká třída, kde jsem se nemohl ztratit, a pak úvodní Santa Monica, naopak nejméně jsem měl rád Downtown, protože jsem přijel taxíkem, do svých apartmánů jsem musel klusat půlku mapy a pak do klubu anarchistů zase zpátky přes celý bulvár na druhý konec. "Zkurvenej taxikář", říkal jsem si, "nemůže mě hodit, kam chci?" No a na konci hry mě hodil přesně tam, kam jsem chtěl. Nebo kam chtěl on? Já chtěl z města! :) Chinatown nebyl špatný, ale questy v něm začaly být nezajímavé a bylo jich pomálu. Ze hry jsem cítil, že chce své finále trochu oddálit, asi jako když občas musíte myslet na babiččinu svraštělou kůži při sexu s náruživou dvacítkou.

NPC jsou zde uvěřitelné bytosti, které se chovají smysluplně (samozřejmě v rámci možností, nájemní vrazi v důchodu či Jeanette by mohli vyprávět do aleluja), nejsou tu z jejich strany žádné zbytečné myslšuky, hrajete si na vlastním písečku a v závěru se rozhodujete dle osobních preferencí. Můj konec: Nespojil jsem se s nikým, chtěl jsem vládnout sám. Camarilla mi přišla moc úzkoprsá, anarchisti zase moc anarchističtí, Asiati nesympatičtí a LaCroix slizký.
Myslel jsem, že situaci zlepším. Neodolal jsem a sarkofág otevřel. BAM!


Bohužel dodnes i přes nesčetné neoficiální patche přetrvávají některé bugy, pouze zmíním mizející neinteraktivní NPC a neviditelné bariéry. Úsměvná mi přišla stealth mechanika, kdy v poslední lokaci jsem chodil skrčený a za mnou komando týpků vrážejících do mě a křičících Who's there? Sam Fisher by záviděl. Celkově jsem si ale hru nesmírně užil. Pravděpodobně si ji brzy zopakuju, lákají mě ti šílení Nosferatu, kteří se musí plížit kanály a nikdo se s nimi moc bavit nechce ...

Pro: Atmosféra, příběh, vývoj postavy, hudba, délka, World of Darkness lore

Proti: Bugy, kanalizace

+30+30 / 0

Takže další herní rest splněn, o to více klidnější spánek přinese dokončení dobrodružství ze světa upírů, kdy ještě nevypadali jak buzeranti a nevisely na plakátech zdí náctiletých fanynek.

Přesto zde nebudu hlásat další příchod herního mesiáše, a vynášet hru do absolutního hodnocení. Do toho stavu má přeci jen daleko. Ale začnemě tím skvělým. Díky volbě klanu se zde nabízí velká znovuhratelnost, a rozdílnost jejich vlastností a povahových rysů je vskutku dobře odvedená práce. Jen je škoda že hráč ve hře nepozná více do hloubky svůj klan, nenajde tu žádné klanové sídlo a na členů stejného bratrstva narazí jen vzácně.

Postavy a charaktery které se zde vyskytují se zaryjí do paměti opravdu hluboko, díky své šílenosti, humoru nebo originalitě. O to více zamrzí že po sdělění informace k posunutí vašeho dějě už Vám nic neřeknou, a jejich 5 minut slávy končí ve zpomínce na jejich brilantní výkon. Od toho se taky odvíjí úkoly, některé jsou skutečně dechberoucí a zanechají mrazivý pocit v zádech, jiné jsou jen o tupém vyčištění lokací které jsou nejméně zábavné.

Základen akce je boj a některé situace prostě jinak řešit nelze což zamrzí, při nahlédnutí do vývoje postavy. Z toho se prostě hráč nevyvlékne ať své zkušenosti narve do čeho chce. A v tom vidím největší kámen úrazu. V každém městě prostě příjde hlavní mise která Vás hodí do lokace čekajících nepřátel, kdy z bodu A do bodu B je musíte buďto zabít střelbou či kontaktními zbraněmi nebo potichu se jim přiblížit za záda a zabít je. Takto projdete několik úrovní až dorazíte k bossovi kterého v místnosti uběháte a ustřílíte/umlátíte. Problém je ale z pocitu toho boje, střelba působí prostě divně, navíc postava moc ran nevydrží, mlácení nepřátel zblízka působí občas až komicky kdy létají přes místnost jako bálonky napuštené héliem. A zabíjení ze zálohy potichu, ze začátku nadche, po padesáté stejná viděná poprava už nudí. Výběr střelných zbraní je alespoň pestrý.

Boje mi prostě v tomto podání a provedení ukrutně nesedli, ale hlavní potenciál Vampire vidím někde úplně jinde. Kouzlo hry tkví v postavách, atmosféře kterou dokáží vyvolat noční města a lokace, v rozhovorech a zkoumání tohoto temného místa. A v originálních a netradičních misí. Navíc to vše podtrhuje skvělý soundtrack a dabing. Takže tento výlet do světa nemrtvých sem si vychutnal, ale dlouho se tam nevydám kvůli nemilým vzpomínkách na akční vložku hry. Za dohrání ale určitě stojí.

Pro: Temný svět upírů, klany, města a lokace a jejich pochmurná atmosféra, soundtrack a dabing, charaktery postav

Proti: Soubojová část mohla být kvalitnější a lépe provedena, občasné bugy a čistě zabíjecí mise

+29+29 / 0

Na túto hru som sa kedysi veľmi tešil.

Hral som jej predchodcu, atmosferického Vampire: The Masquerade Redemption, ktorá, aj keď trpela nemožnosťou voľby v príbehu (okrem konca), nebola ukrátená o atmosféru, ktorej mala na rozdávanie.

Preto som s nádejou čakal „na dvojku.“ Verziu 1.0 som hral ešte napálenú. Po zistení, že hra je zabugovaná za hranicu tolerovania, som ju sklamane zmazal.

No o niekoľko rokov neskôr ju istý nemenovaný časopis mal ako plnú hru v prílohe – tentoraz už plne opatchovanú. Aj keď hra už nepadala, bol som nemilo prekvapený jalovým pocitom zo súbojov, pritom príbehovo (najmä dialógmi) ma hra vtiahla okamžite.

Znechutený som bol taktiež z animácií postáv pri súbojoch, po realistických animáciách v jednotke prišla studená sprcha v Bloodlines – keď niekomu zavalíte s baseballkou, namiesto toho, aby to sním pleslo o zem, protivník vyletí dva metre do vzduchu a niekoľko krát to s ním otočí, pričom mu nad hlavou komixovým fontom písma vyskočí damage. Toto sa sem vážne nehodí, najmä ak sa zvyšok hry snaží o realizmus.

Hru som potom nainštaloval ešte dvakrát, no ani raz sa mi nepodarilo dostať sa von zo Santa Moniky.

Až teraz, v roku 2011, po tom, čo som si zistil, že existuje neoficiálny patch, ktorý toho ešte mnoho v hre opravuje, ako aj Clan Quest Mod, som sa rozhodol, že sa nevzdám a hru neodinštalujem, pokiaľ ju neprejdem. Stalo sa :)

10.11. som spokojne hľadel na finálne animácie a záverečné titulky.

Keby bola celá hra taká, ako Santa Monica, dám jej 85. Questy v tejto časti mi prišli veľmi nesúrodé, nechápal som, čo majú jednotlivé kroky spolu spoločné napr. nikdy by som nevedel, ako dokončiť ten quest s Virgilom Crumbom, keby som jeho mŕtvolu náhodou neobjavil pri explorovaní v nemocnici, alebo to, že pri queste „Thin Blood“ by som mal hľadať určité špecifické auto, ktorému sa dá otvoriť kufor, keďže všetky ostatné autá (s výnimkou taxíka) sú statické objekty – pri niektorých questoch bol skrátka google dobrý kamarát . Celé toto mesto/štvrť som skôr pretrpel, aj keď nepopieram, že môžem byť zaujatý, keďže som hru rozohrával asi už piatykrát. No akonáhle som sa dostal (prvýkrát v živote) do Downtownu, hra pre mňa nabrala grády, aj questy sa mi zdali koherentejšie.

Hra je to diametrálne odlišná od jednotky. Dlho som to nemohol prekusnúť, ale musím povedať, že to vôbec nie je na škodu. Zatiaľ čo jednotka vám dovoľovala vyhrať sa akurát tak s vývojom postavy (a súboje bola radosť hrať), no do príbehu ste nijako zasahovať nemohli (to nie je výčitka), dvojka na to ide úplne opačne: súboje sú hrozné (až Unnoficial Patch a Clan Quest Mod ich vyladí do hrateľnej podoby), zato do príbehu priamo zasahujete, a to hraním role (we´re talking about RPG here, right?). A každá táto rola je odlišná, čo závisí od klanu, ktorého ste členom. Hra za každý z nich je odlišná, no najmarkantnejšie je to vidieť na Malkaviáncoch a Nosferatu, keďže ich štýly hrania sú najodlišnejšie od ostatných klanov.

Aj level design bol neobvyklý. Vo väčšine RPG je mesto akési „haven,“ odkiaľ robíte výpady na jednotlivé lokácie/ alebo je celá hra otvorený sandobxový svet.

Tu ste však skoro všetko (90 percent) mali priamo v meste, kde ste mali jednotlivé budovy, byty, ktoré sa dali odomknúť až po prijatí určitého questu a tak ste sa temer celú hru nepohli z danej štvrte preč.

Experience tu nedostávate za súboje, ale za úspešné splnenie úlohy (aj za niektoré odpovede v dialógoch) – a je jedno ako sa k splneniu úlohy dopracujete. Už z toho je zrejmé, že bojovať nemusíte, ale môžete. Tu sa naplno prejaví odlišný prístup jednotlivých klanov.


Dovolím si povedať, že hra je bez Unofficial Patchu nehrateľná, resp. nedotiahnutá. Som rád, že Clan Quest Mod (konkrétne Camarilla Ediiton, ak sa nemýlim) vrátil do hry disciplínu Bloodheal (za ten pomalý autoheal by som najradšej Troiku vyzauškoval) a celkovo pravidlá hry upravil, aby boli bližšie pen&paper verzii, čo oceňujem. Taktiež vyladili súboje, najmä pri používaní zbraní na diaľku je to cítiť.

I cez to som v hre mal jeden špecifický bug: niekedy, keď som hru uložil s vytiahnutou zbraňou, po loadnutí mi postava začala sama páliť zo zbrane a nedalo sa to nijako zastaviť, len reštartom celej hry. Ale to je taktiež jediný vážny bug, na ktorý som počas celej hry narazil.



Ja som hral za Malkaviánca a spočiatku som mal problém porozumieť, čo vlastne tým druhým moja postava hovorí a zároveň som sa už dávno nebavil takým dadaisticko-bizardným spôsobom, ako práve s Malkaviáncom.

Chcem povedať, v ktorej inej hre môžete viesť monológy s dopravnou značkou, rozprávať sa s televízorom, alebo presvedčiť Samanthu, že ste jej dávno spláchnutá korytnačka? Jediná hra, ktorá mi napadla, je Callahan´s Crosstime Saloon, tam ste sa tiež mohli rozprávať s čokoládou alebo zachraňovať upíra so samovražednými sklonmi (bol nesmrteľný a to ho deprimovalo), kôli čomu som si mylne myslel, že hra vznikla na motívy kníh od Douglasa Adamsa.

A samotný koniec? Ten ma prekvapil. Len by ma zaujímalo, kde sa Kain naučil tak rýchlo šoférovať :), keďže strávil viac ako 2000 rokov zavretý v priestoroch o veľkosti väčšej chladničky s mŕtvolou Messeracha.


Preto hre dávam 87/88 percent. Na 90-tku podľa mňa nemá, a 85 „just won´t do the justice.“

Že hra má unikátny setting a brilantné dialógy? Bez pochyby. Rovnako ako nedotiahnutý súbojový systém a zvláštne animácie v súbojoch.

Niekto by sa mohol spýtať: „No dobre, ale to dobré ti nestačí?,“ na čo ja odpoviem: „A nemohlo toho byť viac?“

PS: Na Temple of Elemental Evil sa teším :)

Pro: unikátny setting, brilantné dialógy, Malkaviánci, Nosferatu

Proti: nevyzretý súbojový systém, zvláštne animácie v súbojoch

+27+27 / 0

Bloodlines jsou odpovědí na otázku, jak by vypadaly klasické RPG převedené do moderních enginů. Jak by mohly moderní RPG hry vypadat, aniž by si vysloužily ostrou kritiku poměrně velké části hráčské obce.
Jde o poslední počin Troika Games, kteří ani při svém posledním dílku (třetím, tuším) neslevili ze svých zásad. Hra je opravdové hardcore RPG. Je to jakási kombinace Deus Ex (akční stránka hry) a prakticky kteréhokoli ukecaného a kvalitního RPG. Předlohou byla PnP hra Vampire, kterou jste pravděpodobně nikdy nehráli, ale která dle herních materiálů, jež jsem si stáhl, je opravdu velice promakaná - a stejnými symptomy se Troika Games podařilo infikovat i Bloodlines.
Hru jsem dokončil pětkrát, jednou pouze s patchi od autory, zbytek dohrání (a bezpočtu rozehrání) už potom s neoficiálními patchi, které se staly tak nějak trademarkem Vampire - když hra vyšla, byla v prachbídném technickém stavu, přesto si získala řadu oddaných fanoušků, kteří neustále opravují chyby, obnovují autory zamčený obsah, realizují některé plány, které autoři s hrou měli. V době psaní komentáře jde už o verzi 8.0.

Příběh začíná vaším vstupem mezi upíry (tzv. 'embrace'), po propařené noci vletí partička do vaší ložnice, vašeho spolunocležníka/spolunocležnici okamžitě počastují kůlem do srdce a vás zrovnatak. Aniž byste věděli, co se vlastně děje, jste najednou u upířího soudu, kde je váš stvořitel popraven a vám je udělena milost jen na základě politické rivality. Vítejte v upíry okupovaném Los Angeles!
Spoustu lidí si získalo šest různých úvodů do hry z Dragon Age: Origins a některé kosmetické odkazy k původu v průběhu hraní. A teď si představte, že Vampire: Bloodlines nabízí sedm klanů, v rámci nichž jsou společné některé vlastnosti, některé reakce okolí, některé výhody a nevýhody (a to ani zdaleka nemluvím jen o RPG systému, ale o důsledcích pro hraní jako takové).
Uveďme si příklad - Nosferatu jsou postiženi odpudivým vzhledem, jehož i jen pouhé ukázání smrtelníkovi vyústí v porušení 'maškarády', což je vlastně zásada, která brání provalení upířího tajemství na veřejnost (porušíte pětkrát a končíte); Nosferatu se tedy musí pohybovat převážně kanály, přestože se drtivá většina hraní odehrává ve městě, museli autoři vybalancovat celou jednu část pro tyto účely (a podařilo se jim to!). Na druhé straně třeba Malkaviani jsou postižení šílenstvím - autoři pro ně museli navrhnout kompletně jiné odpovědi v dialozích, opravdu hodně rozdílných reakcí (což platí i pro některé jiné klany v různých situacích), dokonce mají Malkaviané i vlastní 'slang', navíc vidí díky své schopnosti 'insight' do postav, s kterými komunikují, takže se jim mnohdy podaří odkrýt tajemství postav mnohem dříve, než se to dozví ostatní klany. A tak bychom mohli pokračovat docela dlouho, ale myslím, že tu komplexitu musíte cítit (a že je opravdu dotažená do konce, to si můžete doplnit z mého hodnocení). Jenže to není všechno - některé postavy reagují i podle toho, s kým jste se rozhodli v průběhu hraní spřáhnout, což, pokud jste schopní řečníci, můžete zlepšit (pokud jste netaktní, tak i zhoršit).
Jak příběhových, tak i vedlejších questů je ve hře opravdu hodně (s neoficiálními patchi toto číslo lehce stoupne) a jakkoli bych vám některé chtěl vyprávět, ovládnu se, protože jsou prostě skvělé. Přesto musím říct, že nástroji k jejich splnění není jen brokovnice a nůž a váš postup hrou nemusí být ani zdaleka vydlážděn krví a kostmi nepřátel - pokud jste pacifista, můžete se hrou docela pohodlně proplížit (a nemusí to být zrovna oškliví Nosferatu, i třeba šílení Malkaviani ovládají schopnost neviditelnosti), na druhé straně vám ale nikdo nebrání, pokud se hrou chcete rovnou prosekat nebo prostřílet - je to na vás. Přestože mají určité klany dispozice k nějakému stylu hraní, drtivou většinu z nich si stejně určujete vy tím, kam přidáváte skill pointy. Důležité ale je poznamenat, že zabíjení monster, lidí či upírů vám nic nepřinese, a tak máme vyrovnanou pozici jak pro plížiče, tak pro masomlýnky.
Jakkoli by se mohlo zdát, že bojům věnuji moc pozornosti, není tomu tak. Stejné principy totiž platí i pro všechen ostatní čas, který v upíry okupovaném LA strávíte - a boji nestrávíte většinu času, to mi věřte. Což bohužel neplatí pro Nosferatu, kteří si už z podstaty svého klanu zrovna moc nepokecají, a tak se většinou je tiše plíží stíny.
Samotné boje jsou spíše nemotorné, nezvyká se na ně nijak příjemně, přesto se dají hrát. Každopádně jsem vděčný, že těžiště hry neleží v bojích.
Technická stránka hry je i po dvou oficiálních a několika desítkách neoficiálních patchů stále dost mrzká, ale hra už alespoň nepadá a některé nejzávažnější problémy s některými grafickými kartami a podobné problémy byly odstraněny. Výběrem grafického enginu (Source z Half Life 2) si autoři docela nasrali do bot. Nebudu vám lhát - některé lokace jsou skvělé, hra je dokonce hodně osobitá, ale tato positiva vycházejí daleko spíše z narace, než z umění s enginem. Troika Games měli využít jinou technologii, to je jasné - HW náročnost je zcela neúměrná tomu, co se na obrazovce odehrává (ačkoli s dnešními sestavami nám zrovna tohle může být jedno), animace jsou někdy směšné, někdy dokonce odporné, lokace působí, i když často nacpané předměty, prázdně. Zvuky zní divně (což rozhodně neplatí pro fantastický dabing!), ozývají se často se zpožděním.

Čím je tedy hra tak moc výjimečná? Těžko se to vysvětluje. Ta fantastická atmosféra, kterou při hře budete vychutnávat, to se nedá popsat - geniální soundtrack namíchaný z licencovaných songů tak dokonale sedící k prostředí na jedné straně a vlastního soundtracku na straně druhé. Ta úžasná perverznost hry, která není samoúčelná ani náhodou - jen těžko si po dohrání budete myslet, že upíři by mohli vypadat či se chovat jinak, že jejich samotný svět by mohl být jiný. To fantastické zasazení do reálií našeho světa, vás nenechá ani na chvíli pochybovat, že oni tam někde venku skutečně jsou. A to i za předpokladu, že vaší nejoblíbenější knihou je Jak se kalila ocel a svým drahým polovičkám za vlahých nocí recitujete nejfantastičtější pasáže z Inženýrské odysey.

Pro: Komplexita hry, fantasticky fungující svět, příběh, atmosféra, soundtrack, poctivý RPG systém, dialogy, dabing, postavy,... A vůbec všechno, co není uvedeno v záporech.

Proti: Nezvládnutá práce s enginem, animace, zvuky, nijak moc záživné boje.

+26+26 / 0

For the night is dark and full of terrors. ... a to jako doslova.
Ach, jak úžasné je to blaho, když si člověk po čase zahraje nějakou opravdu skvěle napsanou hru, která má navíc parádní smysl pro detaily.

Celkově mi hra svým duchem hodně připomínala snímky "The Crow" z devadesátého čtvrtého a "Only lovers left alive" od Jarmusche, což už je sakra slibná kombinace! Byl z toho cítit trochu i ten Underworld, ale na to tam bylo málo vlkodlaků, zaplať pánbů! Navíc ten šílenej easter egg ve formě obřího tancujícího vlkodlouše si to bohatě vynahrazuje.
Hra má naprosto neuvěřitelnou atmosféru. Bezesporu jednu z nejlepších ze všech her, co jsem doposud hrál. L.A. Noc. Děvky na každém rohu. Občas zaprší. A když jsem prvně vstoupil do klubu Asylum, začala hrát ta gothic popina, pokecal s atraktivní narušenou upíří majitelkou a na parketu to rozjel s bizarně vypadajícími návštěvníky, usmál jsem se na svůj monitor, začal mírně přikyvovat a duchu se mi zrodila věta: ,,Tak už jsem v tom." Totálně mě okouzlila noční L.A. Takovou radost z prozkoumávání a vykecávání s jejími obyvateli jsem už dlouho neměl. Spolu s Athkatlou, Sigilem a Khorinisem se jedná o nejlepší RPG město, bezesporu. S čímž souvisí i ten fakt, že jsem na začátku hru opravdu seriózně podcenil. Zprvu jsem si myslel, že Santa Monica bude jedinou větší lokací, která bude hlavním zdrojem všech vedlejšáků, výbavy atd., skákal jsem radostí (asi jako ty hnusný hnědý koule v těch šíleně dlouhých stokách), když jsem zjistil, že na mě čekají ještě tři další čtvrtě plné vynikajících side questů, zajímavých postav a další hutné atmošky. Nechvalně proslulou misi v Ocean house hotelu jsem si schválně nechal až na večer. A dobře jsem udělal, byť jsem si to během hrání fakt neříkal. Takhle stáhnutý půlky jsem neměl ani u Outlastu. Příběh je velice pěkný, navíc se mi hodně líbí, že vám nezodpoví všechny palčivé otázky, například: kdo je onen "a friend", který vám posílá ty podivné maily? Kým přesně býval tajemný Beckett? A samozřejmě - Čím je zač ten taxikář? Tyhle aspekty výborně podtrhávají ono tajemno a temno, kterými atmoška disponuje.
Hra má i parádní hudbu. Zejména motivy jednotlivých čtvrtí jsou vynikající (Hollywood!). Znamenitě vykresluje už jinak onu jedinečnou atmosféru celkové hry. Taktéž výběr písní se zde opravdu povedl. "Smaller God" má tu čest poputovat do mého výběru.

Postavy jsou k nakousnutí. (Get it?) Jsou skvěle napsané, pamatovatelné a mimo jiné i kvalitně nadabované. Mezi mé oblíbence patří například Beckett (charisma jak hrom), Jeanette (prsa jak hrom), Strauss (ten kabát!) a Damsel je taky parádní. Mimo jiné systém rozhovorů je podobný tomu v Oblivionu nebo třetím Falloutu, nicméně v tomhle aspektu si o pár let starší Bloodlines strčil tyhle dvě přeceňované hitovky zcela do kapsy. Nejenže facial expressions a body language jsou zde mnohem věrohodnější, o kvalitě writingu nemluvě, ale taktéž okolní svět NEzamrzne, což byla věc, která mě na oněch bethesďáckých hrách vždycky strašně srala.

Záporů má hra ale vlastně docela mnoho. Souboje mi někdy docela lezly na nervy, samotný combat system není úplně plynulý, funguje ztuha a není moc záživný. Plížení je zde naprosto k smíchu. Měl jsem v něm celou dobu využitý pouze dva sloty, přičemž nepřátelé mě nenašli ani když ujali podezření a já jim skákal před ksichtem. A to jako doslova. Jakmile se skrčíte, stanete se prakticky neviditelnými. Mimo jiné jsem se občas nemohl protáhnout uličkou či brankou, když tam stála nějaká postava, i přestože jsem tam měl ještě krásný metr volného místa.

Vzhledem k těm záporům bych za normálních okolností hodnotil ještě o 5% méně, ale hra si to tak výborně kompenzuje tou atmoškou, writingem a jedinečným gameplayem, že tam tu devadesátku přeci jen fláknu. Strašně se těším na rozehrání za ženského malkiviana, co jsem tak koukal, tak je to jedinečný zážitek.
Už chápu to zdejší vysoké hodnocení, VTMB je na svou dobu opravdu jedinečnou, zábavnou a nesmírně chytlavou hrou. Doporučuju hrát vždy až padne tma, hra pak získá na kouzlu.
Můj herní osud: Muž, Toreador, specializoval se na řečnictví a střelné zbraně. Na konci hry se spojil se Straussem a Camarillou.

Pro: Atmosféra (!!!), detaily, příběh, postavy, dialogy, hudba

Proti: Souboje nic moc, plížení, postavové blokace

+24+24 / 0

VtM: Bloodlines byla dost možná v době svého vydání daleko rozporuplnější než je dnes, neuvěřitelné množství nedodělků, chyb a bugů stejně jako špatná optimalizace dělaly z hraní tak trochu sadomasochismus. Přesto málo lidí co hru koupili ji odložilo do šuplíku, protože koncept i obsah hry byl velmi atraktivní - upíří tématika prostě táhne a je překvapivé jak málo her bylo dosud vytvořeno. Dnes už díky patchům je hra celkem dohratelná, i když jsem taky párkrát zuby zaskřípal. Jelikož tu je pozitivních komentářů až až, spíše zdůvodním proč se mi hra až tak moc "nelíbila"(v uvozovkách bo jsem ji dvakrát dohrál - za Ventrue a Tremere) - můj příspěvek tak berte jako spíš polemický pohled než vážně míněnou recenzi

Příběh je jednoduchý ale základní funkci plní - spojuje jednotlivé úkoly postavy a lokace. Co mě ovšem mrzelo je hlavní, chcete-li hráčská postava. V Vampire: The Masquerade - Redemption se mi celkem líbilo že jste nezačínali jako upír, vychutnali jste si Prahu hezky za světla a po přeměně jste jako křižák "nevzali přeměnu dobře", nicméně jste byli donuceni tou nejsilnější motivací, která existuje, pokračovat dál. Tady žádný přerod, tedy ani kontrast mezi minulým životem a starým a z toho vyplývající dilema nezažijete. Stejně jako například v The Elder Scrolls III: Morrowind začínáte bez minulosti a náplní postavy budete jen vy sám. Pro mě bylo celkem těžko pochopitelné, jakou máte motivaci ty úkoly plnit a vůbec pokračovat dál. Na druhou stranu, co nemá vaše postava mají NPC kolem - jestli bych něco na příběhu vyzdvihl, tak je to právě propracovanost jednotlivých NPC, která mají svou minulost a motivaci.

Co do náplně misí a atmosféry, nemůžu si objektivně stěžovat. Atmosféra je v některých pasážích výborná opuštěný dům s duchem, sídlo Malkoviana, celkové jde vyznění spíše cestou noir, gothic a dekadence, což nemusí každému sednout a já bych uvital trošku více toho hororu nebo romance. Úkoly jsou různorodé, některé sednou, některé méně...ale hlavně nenudí. Pár misí lze řešit různými způsoby, v konečně fázi však už to jde podle známého "co nejde silou musí jít ještě větší silou".

Grafika je dosti nevyrovnaná, v některých pasážích hry se nemusí stydět ani dnes, v jiných zase působí jako hra o několik let starší. Co se povedlo jsou obličeje, se kterými si někdo pořádně vyhrál. Naopak animace nic moc. Textury exteriérů a sálů jsou pěkné. Naopak textury hlavně interiérů jsou mnohdy hodně ošklivé. Prostě hodně nevyrovnaná grafika, která je zároveň nevyrovnaně náročná. Hrál jsem to tehdy na sestavě, která dává každou tehdejší hru bez cuknutí na nejvyšší detaily, a tady jsem zažil v některých pasážích vybíjení zombie na hřbitově, jezírko v katakombách obrázkový slideshow. Smutné je též malé množství modelů postav, když na diskotéce uvidíte jak tři stejné extravantně oblečené slečny trsají vedle sebe, tak radši rychle hledáte cestu ven...

...v tom vám ovšem může zabránit parádní soundtrack, který právě tam kde se trsá svižně běží. Kdo vybíral písničky byl geniální, tématice hry sedne soundtrack jako hrnec na prdel. Vedle známějších Ministry, Lacuna Coil, Darling Violetta mě nejvíc zaujala skladba Chiasm-Isolated. Ve spojení s tím, co se ve hře dělo, mě hudba fascinovala.

Některé úkoly vyřešíte rozhovory, naprostou většinu však bojem nebo stealth. Výběr upírů mění trochu podobu dialogů, nic zásadního ale potěší. Radikálně jiná hra je za Nosferatu, kteří se zřejmě budou po městě muset pohybovat stokami. Co do plnění misí však jsou všechny "rasy" bohužel velmi podobné...popravdě žádné existující "RTFPRPG" (real-time shooting first person role playing game) na mě v tomhle směru jako vzor nepůsobí (ani slavné Deus Ex). Takže pořád čekám na titul, který by spojoval rpg se stealth a nevypadalo to že NPC jsou slepí/RPG a FPS a nevypadalo to, že váš hrdina vyfasoval nechtěně náboje do vzduchovky nebo mu preventivně ohnuli hlaveň. VtM tak pouze pokračuje v nastavené laťce, a nezbývá než zase vzít do ruky světelný meč, ehm katanu a rubat ty ťulula pěkně zblízka nebo se prostě neohlížet na nějaký stíny a plížení a využít svoji upíří odolnost k co nejrychlejšímu hledání východu přes střelbu nepřátel. Co dokáže některé mise zkazit je nejen obecně nízká AI, ale i špatný design úrovní. Stejně jako ve výše zmíněné legendě je jediná účinná a zábavná alternativa vůči boji zblízka nebo proběhávání střelba sniperkou z dálky, ke které se ovšem tady zas tak moc nedostanete.

RPG systém se mi celkem líbil, bohužel i zde dochází k nešvaru, že každá dovednost má objektivně odlišnou míru užitečnosti. Tak tomu však je i v jiných RPGčkách. Co je horší, že v průběhu hry můžete dostávat vylepšení v podobě knih. V mé první hře jsem přišel asi dohromady o 4 bodíky protože jsem si vylepšoval zrovna dovednosti na které byly knihy. No a ty knihy vám nejsou zbytečně pouze když máte max úroveň... ale už když máte danou úroveň, takže si hned v úvodním rozhazováních bodů můžete uškodit. Obtížnost je však celkem vyvážená, horší postava se jen trošku víc zapotí.

Pro: vynikající soundtrack, dobře vytvořené postavy, pěkné rozhovory, dekadentní gothic atmosféra (může být minusem)

Proti: odfláklá optimalizace a časté chyby, vaše postava bez minulosti a motivace, špatný design levelů, malý počet modelů postav, podivný systém bojů a stealth

+22+22 / 0

Tahle hra mi připomněla Deus Ex. A to velmi silně. K tomu jsem snad poprvé hrál upíří hru, kde byl svět upírů zpodobněn velmi reálně a uvěřitelně.

Hra má docela originální příběh, originální úkoly (jako prosim, ale "sestry" vedoucí noční klub, to bylo žrádlo) a skvělou atmosféru.

RPG prvky vás pořád ženou dopředu a taky vás žene dopředu vaše zvídavost a komplexnost celého světa.

Hru jsem hrál pouze jednou, neskutečně se mi trhala, ale fakt neskutečně. Nebýt bullet timu (který je zde hodně vychytaný, zvlášť na nejvyšším levelu), nikdy bych to nedohrál. Takže to neznám tak nazpaměť jako Deus Ex, ale pamatuji si mnoho momentů, které byly naprosto unášející.

Slavná zabugovanost mě minula. Vůbec žádnou chybu jsem tam neměl, a už vůbec ne nějakou zásadní.

Je paradoxní, že kvůli tomuhle klenotu Troika zbankrotovala...a proč? Protože si dovolila nevyužít celý "potenciál" Scource enginu a vydala hru ve stejný rok jako Half Life 2, což se ukázalo jako velká chyba - protože hráči očividně řadši házejí plechovky s barvou na zombíky, než aby se ponořili do světa plného upírů, krásných holek v tangách, intrikujících rodů a anarchistických rebelů.

Jediné mírně zklamání byl pro mě závěr - příliš tradiční. Na rozdíl od Deus Ex...ale nebýt Deus Ex, Vampíři by byly na prvním místě mého pomyslného žebříčku...takhle se o něj dělí s DE.

A na závěr - čeština je skvělá, až na pár moravských výrazů (ztama apod.), ale na to, že to prakticky dělal jeden člověk...klobouk dolů.

Pro: příběh, atmosféra, délka, originalita, upíří svět, úkoly, rpg prvky, bullet time, možnosti volby

Proti: zezačátku těžkopádné, škoda, že Jack je jediný, kdo na vás při dialogu vycení zuby :), dlouhý dungeon ve stokách

+21+22 / -1

VtMB je velice rozporupná hra. Jsem si jist, že se mnou mnoho lidí bude nesouhlasit, ale pro mě osobně je prototypem odfláknutého projektu. Pokusím se osvětit, proč to tak vidím.

Pokud bychom se na VtMB podívali z dálky, viděli bychom slibnou upírskou variaci na Deus Ex. FPS/TPS/RPG/STEALTH zní velmi lákavě, že? Hráč začíná jako upírský zelenáč v realisticky designovaném lidském světě. Upíři jsou vlivní a bohatě zastoupení ve společnosti, lidé však o jejich existenci nemají ani potuchy. Pozadí je tedy velmi slibné, avšak hra samotná za ním značně klopýtá.

Příběh zde nebudu zbytečně rozpitvávat, stačí jen říci, že jde o pátrání po jednom ztraceném sarkofágu lemované hromadou vedlejších questů. Celkově není hlavní příběh ničím, kvůli čemu by se VtMB mělo hrát. Není nijak extrémně špatný, ale že bych z něj byl odvázaný, to vůbec ne. Bohužel nevystupuje z mizerného RPG průměru.

Tato hra bývá často přirovnávána k Deus Ex a není to vůbec náhoda. Ona totiž v zásadě nabízí podobný typ hratelnosti. Jedná se o fps/rpg a i na stealth prvky se občas dostane. Na papíře to zní skvěle, ale v praxi člověk narazí na několik zcela zásadních zádrhelů, které tuto hru posílají hluboko do herního průměru:

1) Hra se snaží působit neakčně a konverzačně, tak by k sakru ty konverzace mohly být trochu propracovanější. Všechny rozhovory jsou v zásadě lineární, člověk má na výběr pouze pár možností, které stejně vedou ke stejnému závěru. To je dovedeno do takového extrému, že NPC klidně reaguje stejně na jakoukoli ze tří možností, jaké má člověk na výběr.

2) Hra díky krkolomnosti používání střelných zbraní tlačí na používání zbraní na blízko. Ale ani to není bez obtíží. Pohled se automaticky přepíná do třetí osoby, míření je velmi problematické a celkově boj působí velmi těžkopádně.

Stejně jako dva body zmíněné body, i všechny ostatní herní mechanismy působí neuvěřitelně nedotaženě a odfláknutě. Možná je chyba, že jsem VtMB poprvé rozehrál několik dní po druhém dojetí Deus Ex, ale každou chvíli mě uhodilo do očí, o kolik tato hra za zmíněnou legendou zaostává. VtMB zůstalo někde na půl cesty vývoje a bohužel nenabízí ani kvalitní boje, ani kvalitní konverzační rpg, ani nic jiného. O to víc to zamrzí, když je v pozadí vidět opravdu kvalitní a zajímavý svět, který by si zasloužil o několi tříd lepší hru.

Pro: Atmosféra, svět v pozadí

Proti: Téměř všechny herní mechanismy

+20+29 / -9

Po 10-ti letech jsem hru znovu nainstaloval z placky, kterou mám z jakéhosi historického SCOREčka. Aktuálně jsem někde za půlkou a tady jsou mé dojmy z opakovaného hraní:

- grafika lokací (interiéry, exteriéry, dungeony atp.) je i po těch létech OK. HL2 engine našel optimální hranici mezi zdáním reality a stylizací. Co už není tak úplně OK, je grafika postav. Náhodní kolemjdoucí, potloukající se po ulicích i v klubech, se zasekávají o stěny, občas levitují, někdy se pohybují trhaně nebo nepřirozeně rychle... bugy nejsou zase tak časté, ale působí rušivě. Tvůrci si však dali záležet na rozhovorech s NPCéčky, které probíhají takříkajíc tváří v tvář. Skoro máte pocit, že mluvíte s živými lidmi. Skoro.

- podotýkám, že existuje i jakási graficky vylepšená verze. Trošku jsem se o ni zajímal, snad je k mání i na GOGu, ale (zřejmě) na ni není čeština... Takže hraju starou počeštěnou verzi ze SCORE, která mi připadá dostačující.

- zvuková stránka je perfektní. Dialogy jsou zvětší části namluvené, ambientní hudba dodává nočním ulicím tu správnou atmosféru, hudební skladby mají taky něco do sebe. Kdysi dávno, když jsem hrál VtM:B poprvé, jsem si z adresáře vytahal písničky (jsou tam volně k použití) a pouštěl jsem si je jako podkres při práci

- řekl bych (a už to tady v komentářích padlo), že VtM:B není ani tak RPG, jako spíš adventura. Akční adventura. Bodíky nedostáváte za kydlení nepřátel, ale za splnění úkolu - a ten se dá obvykle splnit nejrůznějšími způsoby. Překecáním, proplížením se, hackováním počítačů, lockpickováním zámků apod. Za alternativní způsob řešení dostanete i nějaké bodíky navíc

- nemám rád upíry. Nemám rád vampíry, vlkodlaky a jim podobnou havěť. Nikdy jsem k upířinám netíhl. Ale VtM:B je natolik dobrá hra, že přerazila i tuhle moji antipatii. Navíc nečerpá jen z upírské (pseudo)mytologie, ale i z celé řady hororových filmů a městských legend. A dělá to dospělým způsobem.

- velice mě baví "pátrací" části, kterých je ve hře plno. Ty kydlicí pasáže už zase tak moc ne. Ale baví mě hra jako celek. Hledám (nepovinné) vedlejší questy a tak nějak se ve hře "rochním". A co by měl hráč chtít jiného než právě tohle?
+19+19 / 0

Odvrácenou stranu kvalit této hry žel netvoří jedna dvě připomínky, ale slušný seznam nezanedbatelných nedostatků. Bloodlines působí nedodělaně, nevyváženě, dokonce by podle mnohých aspektů člověk řekl, že je to spíše hra nadšenců než profesionálů. O špatné programové stránce už toho bylo napsáno dost a i v tomto ohledu tak nese hra podpis autorů prvního Fallouta (naštěstí mě zde nic podobného typu pádu hry každých 20 vteřin nepotkalo). Hrál jsem s neoficiálním patchem, takže většina těch "drobnějších" chyb už ve hře naštěstí nebyla. Větší problém je celková neoptimalizovanost, kdy hra rozhodně není tak pěkná, aby si žádala takový hardware a v jedné lokaci mi pak dokonce vypadávaly textury. Ale dá se přes to ještě docela přenést, když tu však začnou vyplouvat na povrch mnohá další negativa.

Modely a animace jsou někdy velice špatné. Mimika při rozhovorech je fajn, ovšem celkově působí modely lidských postav dost nepřirozeně - některé jsou moc úzké, jiné zase příliš široké, taktéž některé (ty běžné) obličeje nevypadají zrovna reálně a ještě horší je to s animací. Špatná je především v cutscénách, ale ani mimo ně to někdy není sláva (konkrétní příklady za všechny: kráčející lovkyně upírů, tanečnice v klubu Vesuvius...). Vzhledem ke své vizuální povaze byla tahle nekvalita vidět po celou dobu hry a to musím podotknout, že si běžně takových věcí skoro vůbec nevšímám, jenže zde je to opravdu nad rámec toho, nad čím bych mávnul rukou jako nad drobným detailem.

Postup hrou je příliš lineární. Můžete sice některé úkoly řešit různě (nebo spíše zdánlivě různě), ale stejně budete až téměř do samotného konce poslíčkovat LaCroixovi, ať už si o něm myslíte či říkáte cokoli - prostě to nemá na průběh hry nejmenší viditelný vliv. Pokud mu snad zkusíte odporovat, použije na vás dominate a nakonec se tak do dalšího úkolu stejně budete muset pustit (anebo ukázka mistrovského designu, kterak dát hráči iluzi nelinearity...). Pominu teď, že jaksi chybí vysvětlení, proč mu tento trik nevyšel na samotném konci, protože konec je špatný sám o sobě. Jakýkoli RP zmizí a pokud jste snad dosud bláhově modelovali nebojový charakter, máte prostě smůlu, protože hru pravděpodobně nedohrajete. VTMB bývají občas přirovnávány k Deus Ex a sdílí s ním tedy alternativní konce, kdy si jej v tomto případě vyberete v dialozích (tohle je už ale fakticky strašné; ke cti DE také nutno podotknout, že průběh hrou do jisté míry opravdu nelineární je).

Samotný RPG systém mi už při druhém hraní opravdu vadil - je velice neférový. Hra vám je tak schopna předhodit příručku zvedající permanentně nějakou dovednost pár okamžiků po té, co jste si trpělivě šetřené body právě do této dovednosti investovali (příručky mají definovaný rozsah, tj. zvednou třeba ze 3 na 4, jinak ne) - toto je zvláště patrné například u computers, kde vám čtvrtý bod přidělí Nosferatu Bertram a pátý dodá příručka, úplně zadarmo. Pokud jste snad tuto schopnost zvedli už předtím, smůla, hra vám to nijak kompenzovat nebude. Hromadu dovedností (seduction, persuasion) nemá cenu zvyšovat nějak vysoko, protože ve hře nenajdou jediné (příp. maximálně jediné a to je málo) smysluplné využití, a v tom vidím celkem zásadní problém. D&D či d20 se sice často vyčítá určitá netransparentnost nebo zbytečná komplikovanost, co jsem však zatím viděl jejich CRPG implementaci, vždy alespoň dobře fungovaly, což se o systému Bloodlines nedá říct ni náhodou.

Samotná hratelnost místy nemálo pokulhává. Akční složka příznivce FPS/TPS sotva uspokojí, ale dá se. Stealth části jsou pak vyloženě trapné. Finesy toho typu, že si strážný nevšimne rozbitého okna, bych ještě pominul, pokud ale mrtvoly samy od sebe mizí, tak se nedá o nějakém seriózním systému vůbec mluvit. Problematická je v těchto okamžicích hlavně AI - někdy se hlídači proplížíte doslova před nosem (v osvětlené místnosti, mimochodem), jindy je schopný vás uslyšet i přes několik zdí a dveří. K tomu se stealth mise obvykle odehrávají v těch nejhůře navržených lokacích, které hra nabízí; viz hromada prázdných místností v Elizabeth Dane anebo naopak dlouhé chodby bez místností v muzeu (to je asi úplně nejhorší lokací ve hře, tedy společně s kanalizací pod Hollywoodem - to bloudění si autoři fakt mohli odpustit).

Naproti tomu jiné lokace jsou (ve spojení s úkoly) přinejmenším pozoruhodné; oblíbil jsem si především Gimble's Prosthetics či mistrovsky dekorované doupě vůdce Sabbat. Potěšilo mě i sídlo Malkaviana Aleistera Grouta, které nebylo prvoplánově zběsile šílené, ale pouze decentně zvláštní. Ze čtyř hlavních částí LA platí za nejnádhernější zcela jistě Chinatown, povedený je i Hollywood (naproti tomu roztahanost Downtownu mi občas pila krev). Jednoznačný klad představují vedlejší úkoly - není jich sice závratně mnoho, ale přesto je jejich počet dostačující. Nejsou ani nijak zvlášť originální či propracované (viz například Carnival of Death, kde zkrátka přecházíte od jedné stopy ke druhé), ale do potemnělé nálady hry velice dobře zapadají a některé jsou opravdu výtečné, viz zmíněný a řádně bizarní Gimble či především Plaguebearer, atmosférou jeden z mých nejoblíbenějších ve hře vůbec.

Ruku v ruce s tím jdou i postavy a to jak ty výraznější/důležitější (Jeanette, Velvet, Maximillian Strauss, Gary), tak i ty vedlejší, zvláště na první pohled nedůležité setkání se Samanthou považuji za jeden z nejlepších momentů ve hře. Při celkové kvalitně NPC ještě více zamrzí ta linearita - převážná většina na vás totiž bude reagovat vždy stejně, není zde žádné politikaření, kdy by bylo pouze na vás, koho si spřátelíte a koho ne, průběh je prostě autory předem jasně dán. A dokonce i jejich reakce na klan vašeho avatara jsou minimální.

K tomu, abych mohl považovat Vampire: The Masquerade - Bloodlines za špičkové RPG hodné příček nejvyšších, tak znatelný úsek chybí. Na jeden odpuštěný prohřešek připadnou dva další, což není zrovna dobrá bilance a jde o chyby prožitek ze hry nemálo kazící a znepříjemňující. S nadsázkou řečeno se hra možným kvalitám ani nepřiblížila - tolik je zde prázdných míst k dodělání, zlepšení a přepracování.

Za zahrání VTMB nicméně rozhodně stojí (už jen proto, že některé chyby si uvědomíte až při dalším hraní), atmosféra je totiž - spolu s hudbou - báječná a dokáže se postarat o to, aby vás do hry vtáhla na dlouhé hodiny. Zázrak to ovšem podle mého není.
+19+23 / -4

"Blood! It's your new leg of lamb, your new champagne, your new fucking heroin!"


Já, Město Andělů, a vše, co nabízí. Ve vzduchu visí odor mrtvých krys, přičemž smrad lidské sebestřednosti tu zapáchá ještě mnohem silnějc. Stalkuju ulice Hollywoodu a všímám si osamělého byznysmena, který ve dvě ráno čeká na autobus. Třemi slovy ho instantně svádím a vedu do potemnělé uličky kousek opodál. Zakousávám se do tepla jeho životní číše, zatímco sleduju světla centra a naslouchám zvukům toho shluku lupičů u klenotnictví. A tento terapeutický meta-příběh, který si vně toho stanoveného vytvářím sám, je tím pravým důvodem, proč tuto hru tak miluju a proč se k ní pořád vracím.

Není to hra o emocích, ale lidskou podstatu předkládá způsobem zaměreným primárně na omphaloskepsi. Což miluju. Lidé jsou empatičtí. Dokonce i soucitní, ale hodně často prostě nemají zájem. Shovívaví a krutí jsou ve stejné míře, vázaní jsou vždy jen sami sebou a nikým jiným. Totální Jean-Paul Sartre. Opět, j'adore.

Už jen svou estetikou je mi to jedna z nejpříjemnějších záležitostí vůbec. A je rozhodně fér říct, že tady fantastická atmosféra absolutně přebíjí neadekvátní herní mechanizmy. Z čehož by mi jinde křípaly zuby. Tato hra má ale těch es mnohem víc. Příběh překračuje hranice typických upířích historek, aby se soustředil na témata jako politika, respekt tradicionalismu, anarchie a vzpoury, chamtivost a korupce, a morální následky našich činů. Má neskutečně barevné obsazení, zahrnující trefené pařmenky, záhadné učence, samotářské rebely, nájemné vrahy, kteří si v důchodu přivydělávají vykládáním budoucnosti, etc. Nabízí závratné množství opravdu vysokokvalitních questů, mezi nimiž jsou i ty nejtriviálnější úkony zpracovány tak, že si každičký z nich budete důkladně pamatovat i léta po dohrání. Navrch toho se k většině těchto qeustů dá přistoupit několika jinými způsoby, a vaše volby v tomto směru opravdu mají vliv na to, jak se příběh dál vyvine a jak na vás následně svět bude reagovat. Třešničkami na dortu budíž hluboce imerzivní svět, skvělá grafika a mimika postav, a naprosto parádní soundtrack.

Druhá strana mince je špinavá. Hratelnostně je to na facku, poněvadž ani jeden (ani jeden!) hratelnostní prvek není vypilovaný ani k správné funkčnosti, natož pak k příjemné zábavě. Ale to nevadí. Opravdu, fakt to nevadí. Vlastně je to v konečném důsledku jen dobře, že se to hraje obtížně - jednak to tak svým způsobem lépe ladí s celkovou náladou hry, druhak tak člověk mnohem dřív ví, jestli to má vůbec cenu hrát. Protože jestli si už při prvním souboji neřeknete, že to za to utrpení stojí a stát bude i nadále, můžete to rovnou vypnout.


"Love it or hate it, this game is pure magic."

Pro: Je to jako tělu neškodná droga...

Proti: ...která člověka dostane hodně vysoko a do úplně jiné dimenze, přičemž si ale člověk pořád uvědomuje, že mu to není zcela příjemné.

+16+16 / 0

Jsou hry, které jsou takové kvality, že bych si nejraději nechal vymazat paměť abych si je mohl zahrát znovu poprvé a znovu si užil tu nejlepší první hru. A vedle Starcraftu 2 a Zaklínače, je i Vampire Masquerade Bloodlines jednou znich.

Poprvé jsem tuto hru viděl v jednom díle GAMEPAGE, před několika lety, už tehdy mě velice zaujala její upírská tématičnost, avšak čas minul a nepamatujíce si název hry, jsem na ni zapoměl. Teprve v roce 2008, kdy se mi náhodou dostala do rukou, jsem měl příležitost si ji zahrát.

Opravdu jsem nevěděl co mám přesně čekat a tak jsem jen trpělivě čekal co ze hry vyleze. Následné zážitky se dají popsat jenom jako takové "Tsu-nami" dojmu.

Bezesporu nejlepší stránkou hry je její atmosféričnost a svět. Tento svět je prostě temnější, zkaženější, či jestli chcete v pokročilejším stadiu rozkladu. Atˇ je to polorozpadlá nemocnice, strašidelný hotel, či hlubší části stok, kam lidská noha nepáchla přes třicet let. Všude prostě člověk cítí tu surovou atmosféru, která je tak úžasná. A díky rozsáhlým informacím (pramenících z původního World of Darkness), hráč jen hltá jednu informaci za druhou a pomalu odhaluje nová tajemství, tohoto světa. Tento fakt zaručuje to, že Vás hra jen tak nepřestane bavit. A do tohoto světa s ponurou atmosférou se vrátite znovu.

Hra nabízí volbu jednoho z upírských klanů. Každý znich se vyznačuje jinými kvalifikacemi a schopnostmi a v tomto ohledu se otevírá další velké pozitivum celé hry. A to je, že tato hra se dá hrát různými způsoby. Je tu často kladen důraz na to jak byl úkol proveden. V této hře opravdu neplatí, že vždy je nejlepší vtrhnout dovnitř, všechny postřílet, sebrat klíče a otevřít sejf. Místo toho se může hráč proplížít, hacknout počítač, či otevřít trezor paklíčem, a to vše bez ztrát na životech.
Podle zvoleného způsobu se pak i liší množství exp. které hráč obdrží a za které vylepšuje své atributy.

Toto akční RPG nezapře své tvůrce a tudíž po vzoru Falloutu, je i tady je rozsáhlý systém dovedností a vlastností, takže každý si opravdu dokáže přizpůsobit postavu na tělo, ať už je to skrývající se Ajťák, který usmrcuje výstřelem z brokovnice, skrývající se ve stíném rohu, či chladnokrevný zabiják, který do davu gangsterů, naběhne vyzbrojen jen basebalovou pálkou. Vtipné jsou pak ty scény, kdy si postava s pokročilým přesvědčováním vleze do jídelny a začne si hrát na hygienika, nebo začne zkoušet hlídkujícího policistu, zdali zná oběžník B 68.

Jak už jsem zmínil, tak k tomu nejlepšímu patří postupné odhalování nových věcí.
S novými lokacemi se objevují nová Npc, informace, předměty a questy. Člověk se tak neustále vrhá dál do tohoto přiběhového víru. Může tak poznat příběhy starších upírů, jejichž jedinou touhou je dočkat se další noci.

Je velká škoda, že tato hra není o něco delší, vzhledem k tomu, že další pokračování už nebude. Dvě další městské čtvrti by neuškodily a stejně tak další vývoj osudů jednotlivých Npc. Celková hra dokáže tak nabudit až je člověku prostě líto, že musí skončit. Avšak, i tak se dá hra projít znovu a to třeba za jiný klan a jiným způsobem.

Ovšem není nad to, se v klidu ve svém santa mockém bytu, podívat do e-mailu. Při tom poslouchat v televizi zprávy o podivném tvoru, vyplaveném na pláž. A pak si zajít do krevní banky a smlouvat s Vandalem o ceně krevního balíčku.

I přes chyby tomu prostě musím dát 100%

Pro: Tato hra a zvěstovatel "soudného dne" postávající na rohu

Proti: Bugy ( s novými patchi, však minimálně), krátka doba hry, absence pokračování.

+16+16 / 0

Hra VtMB, a jelikož napsat zkratku je snad delší než samotný název hry-tak dále jen Vampire, se ke mě dostala hned po tom co vyšla, bohužel má znalost angličtiny byla hrozně špatná, byly to ty doby co jsem neměl rád filmy s titulky (teď už neztrácím čas ani stahováním titulků) a hru jsem si tudíž nevychutnával, CZ trvala nekřesťansky dlouho a jednu dobu se dala tuším hrát i s nějakými 70% češtinou. Z té doby si ale opravdu nic nepamatuji a pravá euforie začíná až když si koupím SCORE s právě přiloženou hrou . Pche.. místo hry Gun. Myslím že místo omluv za neuvedení Gunu bychom měli my děkovat SCORE za Vampire.

Hra Vampire je opravdu umělecké dílo. Od začátku vás pomalu seznamuje se světem kde se na česnek,vodu a kříž nehraje. Upíři jsou mezi námi a jen pár zasvěcených ví o jejich přítomnosti. Tahle fikce upírů působí asi nejlépe. "Nemůžu vejít do domu do kterého jsem nebyl pozván" ."Na slunci zezlátnu" a podobné sračky ať si nechají. Na začátku proběhne soud vašeho stvořitele který vás opravdu neměl proměňovat, dodnes sice nechápu proč to vůbec dělal/a ale trest je jednoduchý..SMRT. A to možná i pro vás nebýt "vůdce" Anarchů Ninese(v úvozovkách protože Anarchové nemají vůdce) který zasáhne do vašeho soudu a princovi nezbývá než vás ušetřit. Pokud budete věřit Ninesovi že by vás princ zabil nebo princovi že to opravdu neměl v plánu hra opravdu nechá na vás. A to vesměs všechny věci. Hodně důležitých věcí se dozvíte třeba s věštby která v každé druhé hře byla prostě klišovitá a byl to blábol,ale tady to suprovně funguje protože vše se opravdu vyplní. Ale dost už k příběhu. Po tom co vás princ seznámí s pravidly alias nedělej bordel nebo tě někdo z nás sejme se dostanete do světa. Nebo alespoň před budovu kde na vás čeká další suprovně udělaná postava Jack. Rovněž Anarch který vás zasvětí do věcí trochu praktičtěji než těch pár princových keců.

Už tady lze ale pozorovat problémy. Plížení je divné a moc nefunguje. Proto možná budete plížící tutorial párkrát opakovat nebo jednoduše použijete schopnost tranz. Nehledě na to že postava se jen trochu přikrčí takže plížení v šachtách je prováděno hlavou ve stropě. Boj taky nevypadá kdovíjak dobře ale aspoň v praxi funguje a třeba S a levé tlačítko způsobí že vaše postava po nepříteli vyskočí. A střelba ? Ta je úplně nejhorší a při tutoriálu máte problém trefit 4 flašky z 1 metru. Aspoň ale hra dává najevo že je RPG. Po tomhle tutoriálu kterým vás provede vtipkující Jack se vydáte do první oblasti.

Santa Monica je zpracována suprovně. Ihned vás pohltí soundtrack a parádní noir atmosféra. A co teprve křik ženy v Downtownu (jen zvuk , nikdy jsem nikoho nenašel). Poprvé jsem se v nějaké hře setkal s tak suprovou interakcí. Doma máte laptop s mailem, rádio, televizi a vlastní schránku. V té době jsem fakt čuměl.

Hlavní úkoly jsou kvalitní a jak už jsem řekl hodně věcí si prostě musíte zařídit sami. Máte se proplížit na loď a nemáte dobré přesvědčování ? Ani plížení ? A co takhle hackování ? Taky ne ?? A aspoň lockpicking ?? TAKY NE!! No pánové, v takovém případě jste pěkně v prdeli. Rovněž vedlejší úkoly jsou parádní a nostalgicky vzpomínám na pátrání po Lily v SM nebo na takovou menší bokovku "nafocení pár fotek s protézami u místního chirurga". A když už chcete být aspoň nějak zlí když vás všudepřítomná maškaráda sere. Co takhle hacknout se do mailu místního doktora, zjistit že má románek a pak ho hezky vydírat. Nebo prodat chudákovi kolík co jste našli opodál a tři balíčky krve se slovy že má šanci na záchranu když zabije vrchního upíra taky nemá chybu a ač ztratíte bod lidskosti tenhle úkol se finančně opravdu vyplatí. Ano chudák je schopný dát za záchranu vše a vy ho pošlete na prince, nebo třeba prezidenta se slovy "je to on". Tohle opravdu NEMÁ CHYBU!! A usmíření dvou sester tak že dodnes lidi neví jaký je na to přesný postup a Q sahá až k počátku kdy jednu z nich potkáte.. ach ty vzpomínky, i když co to kecám xD hrál jsem to včera :)

Taky záleží na tom jaký klan si vyberete. Máme tu umělecky založené Toreadory kteří mají nejblíž k člověku. Obávané a tím pádem i nenávidéné mágy, z řad upírů, Tremery. Debily (rozuměj bijce) Brujahy. Zvířecí gangrely kteří si libují v přeměnách a bestie uvnitř je náchylnější k vypuštění (každý komentář má nejdebilnější větu- ulehčím vám námahu, tohle je ona! xD) . Magory Malkaviany kteří jsou nejzajímavější klan vůbec. A jsou schopní hádat se s dopravní značkou STOP a s místním reportérem zpráv v televizi, na druhou stranu mají vysoké vnímání a jen málo z "tvorstva" je dokáže oblbnout. No a někde na vrcholku jsou Ventury kterým je trochu blivno z krve spodiny a jsou prostě ti typičtí charismatičtí blbci (taky nechápu proč vypadají tak divně, skin podobný princovi by byl lepší) . A jako poslední tu máme nosferaty. Obludy které se musí plížit kanály protože jsou tak hnusné ale na druhou stranu se schopnostmi převyšující ostatní klan.. Tak za koho pojedete vy? Hodně klanů má jiné dialogy tak rozhodujte moudře a někteří mají přístup k ultimátním disciplínám. Vrchol všecho (ega?) Venture třeba ovlivňuje mysl postav už při rozhovorech a může tak snadno a bez charismatu donutit oběť přistoupit na jeho podmínky. Nebo takový Tremere může kolem sebe vyvolat hromadné zvracení krve.

Vampire nabízí kromě vlastních schopností jak střelné zbraně (a ty jsou 99,99% hry k hovnu) tak zbraně na blízko které jsou hlavně zpočátku pokud nejste gangrel (ti si vystačí s drápkama) hodně účiné a rozhodně se do nich vyplatí investovat. Jsou tu obyčejné předměty jako katana nebo ujeté předměty jako utrhlá ruka. A někde u konce se dostanete k plamenometu který je prostě nejlepší zbraní ze hry ale je do ní míň munice než měl Bruce Willis ve finále na střeše budovy nakatomi ve smrtonosné pasti 1.

A tohle je jen začátek. Postupně jak odhalujete politiku upírů a setkáváte se s dalšími postavami a názory a celkově se rozhodujete ke komu se na konci přidáte. A hra dostává ty pravé grády a nepustí vás dokud jí nedohrajete.

Tohle je opravdu jediná hra u které mě opravdu mrzí že nemá pokračování a nikdy mít nebude přestože je to geniální dílo. A celkově.. proč není víc her s upírama ? Tenhle fakt nepochopím.. snad časem něco podobného bude :/

Pro: Atmosféra, soundtrack, úkoly, postavy, různorodné možnosti, grafika (ať si říká kdo chce co chce ale s res patchem to vypadá pořád luxusně), JACK alias Bender!!

Proti: jak od toho někdo může čekat akci s pokročilou fyzikou? , no a bugy které jsou dnes už snad z většiny vychytány ale něco prosté spravit nejde

+16+18 / -2

Temné dobrodružství plné upírů. Úžasná noir atmosféra říznutá místy do parádního hororu. Akční scény možná nepůsobí nejlépe (místy lehce zmatené, nevyvážené či snadné), ale o tom tahle hra vůbec není. Tahle hra je o atmosféře temnoty, která by se dala krájet.

Lokace neoslní svojí rozlohou, ale zpracováním, které dokonale dokresluje upíří téma. Noční život jaký nikdo nezná, války znepřátelených upířích klanů, vyžizování účtů, to všechno a mnohem víc si háč vyzkouší a hra ho nepustí, dokud ji nedohraje. Nebo dokud mu nespadne.

Tím se dostáváme k jediné slabině hry. Tou je technická nedokonalost. Neříkám, že je to tragické. Já to hrál zcela bez patchů a taky se to dalo. :-) Jen občas nějaký ten bug trošku zamrzí.

Pro: atmosféra, atmosféra, atmosféra, a pak taky všechno ostatní

Proti: sem tam bug ;-)

+16+16 / 0