Half-Life 2

Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že minimálně jeden díl série Half-Life by každý hráč měl alespoň vyzkoušet a poznat, v čem tkví jeho nemalá oblíbenost. I mně zvědavost nedala a chopil jsem se proto dílu druhého, který v celé sérii z hlediska zábavy a celkové kvality zaujímá jednu z čelních pozic.

Při prvním spuštění se moje oči rozzářily nad výtečnou grafickou stránkou s jedním ojedinělým pocitem. Jakým? Málokterá graficky zdařilá hra totiž u mě způsobila fakt, že bych se občas zatoužil toulat po nádherně vymodelovaném a excelentně vykresleném prostředí a nedělat nic jiného. Ale holt tu nejsme na kochání a vrhněme se proto do akce.

Ta totiž ve hře zaujímá další velice výsostné postavení. Scény zde jsou totiž správně peprné, lidští nepřátelé správně zákeřní a často pracující v týmu, takže jsem tu shledal určitou podobu s F.E.A.R., což právě pro mě je zárukou skvělé kvality. Nepřátelé jsou také v podobě nemrtvých a různých typů monster, které já osobně dvakrát nemusím, ale jelikož boj s nimi je optimálně vyvážen s těmi lidskými, nenabírá tím otravného stereotypu a zábavnost hry tak nepřetržitě zůstává na jedinečné úrovni.

Další kapitolou, u které stojí za to se pozastavit, jsou zbraně. Asi jsem nebyl zdaleka jediný, kdo propadl kouzlu zbraně Gravity Gun, který zde nevykonává jen pozici pouhé útočné zbraně, nýbrž i nadmíru užitečného pomocníka. Ne vždy je totiž cesta přímočará a leckdy nestačí jen projít po vyznačené cestě nebo se jen rozeběhnout a skočit do míst, kde pokračuje. Proto je velice fajn, když pomocí této zbraně si ze vhodných nalezených předmětů hráč vytvoří cestu vlastní a jsou tak dány podněty pro jeho inspiraci a časté přemýšlení, jakým způsobem okolní věci využít ve svůj prospěch ke zpřístupnění cesty dále. Pochvalu si zaslouží i příběh, který počínání hlavního hrdiny nedělá bezduchým a vcelku výstižně jej vysvětluje.

Co dodat? Graficky výborná hra se stejně zdařilými akčními pasážemi doplněná zajímavým příběhem, to vše je důvod k tomu, abych ze hry po jejím skončení odcházel s dávkou spokojenosti a pomalu se sunul ke dveřím, za nimiž na mě ťuká Epizode One.

Valve vie presne čo znamená slovo hra--žiadne cut scény, žiadne zdĺhavé videá. HF2 ma dokázal vtiahnuť do deja a sveta bez zbytočných kecov. Občasný obligátny in-game dialóg, ktorý mi nikdy nezobral kontrolu nad postavou ani kamerou bol v podstate jediný spôsob, ktorým HF2 so mnou dejovo komunikoval; a podľa môjho názoru to sakramensky stačilo.

Nebudeme si klamať, samoúčelnosť čo sa týka dizajnu jednotlivých máp je nepostrehnuteľná. Hra neustále podhadzuje viacmenej presný počet objektov a ciest aby umožnila hráčovi 2-3 možnosti ako pokračovať aj napriek istému pocitu nelogickosti. Pokrytecky sa priznám, táto samoúčelnosť, ktorá by mi možno vadila v iných hrách, mi tu až tak neprekáža. Možno je to aj tým ako je Half-Life 2 presne rozkúskovaný. Dokázal mi neustále udržať pozornosť tým ako na každom kroku na mňa číhala iná atrakcia, ktorá vyžadovala vždy iný prístup. Okrem toho je hra výpravná ako snáď žiadna iná. Lokácie sa rýchlo striedajú a hra ma nenechala príliš dlho tápať v rovnakom prostredí. Zbrane sú zábavné a dobre ovládateľné, tým sa vyznačovala už jednotka. Takto si predstavujem dobrý lineárny shooter.

Musím přiznat, že jsem ani jeden Half-Life nikdy nehrál. Na Source enginu jsem akorát paříval CSko a při freeweekend akci na Steamu zkoušel Portal, ale ten mě moc nezaujal. Do jedničky se mi moc nechtělo, ale jelikož mě známý pujčil Orange Box, tak jsem se pustil do dvojky. A musím říci, že jsem dosti spokojen...

Začátek hry je hodně atmosférický. Gordon Freeman přijíždí vlakem do města s názvem City 17, které je v moci místního krutovládce (a bývalého šéfa Black Mesy) Wallaceho Breena. A jak už to tak bývá, vaším úkolem je město osvobodit. Co mě hned zpočátku zaujalo je skvělá naskriptovanost. Po lokacích pobíhají, zpočátku civilisté, později rebelové a všichni vám mají co říct, případně se k vám přidají a pomohou v boji. Jakmile pořádně nasajete atmosféru, pokecáte s pár lidmi (pravděpodobně staří známí), dostanete do ruky zbraň a od této chvíle je to už „jen“ střílečka.

Zpočátku hry se mi líbilo množství různých hádanek s fyzikou. Příkladem by byla houpačka, na jejíž konec musíte dát několik betonových bloků a poté po ní vyběhnout rychle o kus výše, kam normálně nevyskočíte. Později takových minihádanek dosti ubývá, stejně tak všelijakých pastí na nepřátele a je to docela škoda. Stále ale je tu dost inovací. Nejdříve budete zdrhat kanály, poté se projedete vznášedlem po stokách anebo si zajezdíte s autem. U auta se mi moc nelíbil jízdní model, ale zážitek to nijak zvlášť nekazilo. Poslední třetina hry se mi líbila asi nejvíc, protože se do boje zapojují zdejší rebelové a tak jsem nebyl na všechno sám. Tady bych jenom přidal více scriptů na efekt. Atmosféra boje byla docela dobrá, trochu mi ale chyběl ten pocit velkého boje o město. Defacto jsem bojoval sám + doprovod. Během hry se dostanete do různých zamořených částí, např. Ravenholm, kde jsou nějaké ty zmutované mrchy. To je ok. Spíše mi, ale vadila jejich přítomnost v obydlených oblastech. Copak chovají místní obyvatelé v každém sklepě vobludu? Přišlo mi to krapet nerealistické. Tyto chybky jsou ale spíše jen takové detaily. Každopádně byl závěr luxusní a jsem velmi zvědav, jak na něj naváže Episode One.

Graficky hra vypadá stále skvěle. Fyzika funguje jak má. Trochu mi vadilo zasekávání v texturách různých trosek atp. Kolikrát jsem musel kvůli blbému zašprajcnutí loadovat pozici. Ale zase nic, co by nějak významně kazilo požitek. Source engine je skvěle vyladěný, hra mi ani jednou nespadla, což se mi tak často nestává. Hrál jsem ne střední obtížnost a až na některé místa to bylo docela lehké. Ještě bych měl zmínit humor. Obzvlášť Dog mi přišel roztomile absurdní :)

Half-Life 2 se mi opravdu moc líbil. Pár chybek by se našlo, ale přesto to byl skvělý herní zážitek, který by byl hřích minout. 85%

Du na se vrhnout na Episode One...

S uspokojením zjišťuji že Half Life 2 je i po letech stále vynikající akční hrou, ve svém žanru stále patřící k těm několika málo nejlepším výtvorům jaké kdy spatřily světlo světa. Vlastně jedinou, která ji stále výrazně překonává, je první díl - nenabídl sice reálnou fyziku prostředí, ani epický rozsah a rozmáchlou výpravu se spoustou originálních nápadů, ale má něco jiného. Atmosféru která dokonale využívala uzavřeného a jednolitého prostředí, přímočarý příběh a hlavně geniální akční scény díky vynikající umělé inteligenci nepřátel a dokonalého pocitu "feelingu" zbraní. K tomuto už se jeho pokračování nepřibližuje ani trochu - nepřátelé jsou hloupější a padnou po pár zásazích, takže boje s nimi jsou jen dobrou zábavou, nikoli však herním orgasmem jako v případě jedničky. Stejně tak atmosféra nedrží stále stejně vysokou úroveň, ale kolísá se změnami prostředí a obměnami v herním stylu. Což není chyba, hra díky tomu získává na dynamičnosti a neustálém objevování nového, ale zase je až příliš roztříštěná, nekonzistentní... a některé její části jsou až příliš evidentně slabší než jiné. To jsou ovšem snad jediné nedostatky ve srovnání s prvním dílem na jinak úchvatné akční hře.

Také mě nepřestává fascinovat naprosto unikátní práce s narací a percepcí hráče... obzvlášť u takto mainstreamového titulu. O Half Life se nedá říct že by tu byl příběh upozaděn ve srovnání s jinými prvky hry, nebo snad dokonce že by tu nebyl vůbec - na rozdíl od všech jinýh her tady totiž příběh není vyprávěn přímo pomocí postav či jiným podobně jednoduchým, přímočarým způsobem, ale nepřímo prostředím a tím jak toto prostředí působí na hráče. On sám zkoumá svět ve kterém se ocitl, on sám přemýšlí o tom co kolem sebe vidí a vytváří si o tomto světě celkový obraz. Není tu nic co by mu podalo pomocnou ruku, podalo vysvětlení nad rámec vnímání postavy Gordona Freemana - hráč ho nikdy neopouští aby pomocí nějaké popisné animace pochopil co a jak se vlastně děje, musí na to přijít sám pomocí náznaků které kolem sebe nachází, útržků vět které zaslechne. Gordon Freeman nemluví a neptá se na otázky, jen pozoruje.

Procitnete ve vlaku a už se prakticky pořádně nevyspíte... při příjezdu do města na vás dýchne ta všude přítomná deprese a zoufalství obyvatel, kteří se odevzdaně podřizují represivním jednotkám nově vládnoucímu systému... to vše zastřešuje vybraný zástupce z lidské rasy, který intervenci cizáků ospravedlňuje, hájí a dokonce nabádá ke kolaboraci.

Setkání se známými tvářemi z prvního dílu Half-Life na sebe nenechá dlouho čekat a pro veterány (odkojené Half life jedničkou) opravdu začíná tzv. seznamovací jízda v prvních pár kampaní (Point Insertion a Red Letter Day) s novým Source enginem, a věřte, že si ho užijete...kapitoly Point Insertion, A Red Letter Day vás teprve uvádějí do děje a dají se považovat za intro, ten první impuls, kdy hra začíná je podáním páčidla od Barney(ho), které doprovodí neskutečně emotivní sampl a pohled na Citadelu... a jste v tom zase sám - tentokrát se zapojíte do místního odboje.

Začínáte v prostředí města City 17, dokreslující už tak depresivní atmosféru, kterou vytvářejí všudepřítomné Combine, jež doprovázejí efekty jako - houkačky, hlášení o aktivitách odboje z rádií a vysílaček, vzdálené souboje a přestřelky a spousta dalších prvků...jako např., když ve vedlejším bloku procházel Spider a čištil prostor pod sebou... město se povedlo a atmosféra je opravdu sugestivní... Combine jsou inteligentnější a rafinovanější, lépe kempují a spolupracují, nadále je podporují nové jednotky ty létající Combine mrchy jsou fakt impozantní, no o spiderech ani nemluvě - v Anticitizen One, jste jim postaveni v tváří v tvář, ale buďme upřímní, nejsou tak inteligentní jak sem si původně myslel (hrál sem na střední obtížnost), dále pak Atlioni a jejich královny jsou také uchvatné.

I zde si zahrajete v kooperaci s jinými členy odboje a povedete je do boje, jsou oproti Half-Life: Opposing Force daleko inteligentnější, ale furt se občas pletou.

Díky nové grafice hra dostala jiný rozměr a je to vidět i na scénáři, poněvadž externích kampaní jsou většina - lokace jsou opravdu pěkné, nenudí - člověk se rád rozhlídne, dokonce používáte i dopravní prostředky. Budete totiž cestovat a překovávat docela dlouhé úseky mezi lokacemi ono vlastně Water Hazard je kampaň, kde si užijete vznášedlo a uvidíte překrásný design plavebního kanálu s pár úkoly a souboji, anebo kampaň Highway 17, kde pro změnu cestujete autokrossovým autíčkem... tyto road-kampaně lze brát jako velmi příjemné zpestření.

Jsem trochu zklamán, ale chápejte subjektivně, protože kampaní s ponurou atmosférou... jako je Ravenholm mohlo být vícero (můžu vám říct, že tentokrát jsem si Ravenholm velmi užil a lekacích scény bylo až přespříliš), a taková kampaň Nova Prospect už zas takovou atmosféru nedokázala navodit, a scén které mě držely v neustálém napětí..., je ve dvojce poskrovnu.

Ozvučení scén s případnými doprovodnými samply je vynikající a velmi sugestivní... hra opět stojí na velmi slušném základu (příběh, grafika, zvuk, atmosféra) a dle toho se i hraje - příběh opravdu mílovými kroky utíká.

Hra nabízí dle mého vše co lze od dobré first-person-action očekávat, má skvělý příběh, který vás vtáhne do děje, kampaně nenudí, grafika a hudba vytvářejí velmi kvalitní herní prostředí. Doporučuji - není to vyhozený čas ani peníze.

UPDATE:spoilerů