Tohle není Deus Ex s upírama. V průběhu prvních pár hodin jsem si to musel několikrát zopakovat, protože podobnost je místy nepřehlédnutelná. Od věčné noci, přes nebývalou volnost jednání, zástup výrazných postav, až po svět konspirací a skrytých zájmů.
Poslední hra nadaného, ale neúspěchem pronásledovaného studia Troika nepotřebuje na nikoho odkazovat. Má svůj vlastní přístup, své vlastní kvality a bohužel i své vlastní chyby. Patří do kategorie opulentních a komplikovaných RPG, roztažených na mnoho desítek hodin obsahu a disponujících slušnou variabilitou. Ta se projevuje možností tvarovat hrdinu k obrazu svému a následně využívat jeho silné vlastnosti k plnění úkolů a odstraňování překážek.
Děj se odehrává na území Velkého Los Angeles, ve čtyřech hlavních oblastech a několika jednorázově navštěvovaných lokacích. Jde o fantaskní svět, obydlený upíry, vlkodlaky, ghůly, duchy a jinými nadpřirozenými bytostmi. Sluší se zdůraznit, že hra vyšla roku 2004 a o čtyři roky později začala vampírskou tématiku mrvit Twilight sága. Když se za další čtyři roky usadil prach, původní starobylá krvelačná monstra zdegenerovala do nagelovaných paňáců jiskřících na slunci. Po medvědí službě Stephenie Meyer v sobě spojovali afektovanost a znuděnost středoškolských výrostků s posedlostí po moci nadřazené rasy. Tohle by zlomilo vaz i odolnější frančíze, ale mytologie Vampire The Masquerade to kupodivu ustála se ctí.
Bohužel podobně netečný je i příběh. Hráč je vtažen do právě začínající krize. Postupně se ukáže, že se ocitl uprostřed silové hry několika znepřátelených frakcí a jako na potvoru to vypadá, že jeho mentor možná nebude úplně kladná postava. Tuhle informaci si můžete vzít a zarámovat si ji, protože je to to jediné, co s ní můžete dělat. Bylo lhostejné jestli jsem Princi odporoval, poslouchal ho na slovo, pomlouval ho, nebo proti němu intrikoval. Sled událostí se vykolejit nedal. Jel si dál svým vlastním směrem dokonce i v době, kdy mi bylo už dávno jasné, jak se věci mají. Příběhové mise jsou striktně lineární a systém nabízí jen velmi drobné úkroky stranou, vesměs vyplývající ze specifičnosti postavy.
Pravá síla hry ovšem leží v nepoviných úkolech. Ulice Los Angeles se hemží zoufalými obyvateli. Zdá se, že každý něco potřebuje a jediný kdo mu dokáže pomoci, je značně nedůvěryhodný cizinec s podezřele dlouhými špičáky. Vedlejších misí je slušná řádka a právě při jejich plnění se moje myšlenky nejčastěji točily k velebenému Deus Ex. Mechaniky umožňují využívat řečnické nadání, počítačovou zdatnost, hrubou sílu, bystré oči nebo peníze. Variabilita je obrovská a často se nabízelo hned několik řešení zároveň.
Kdo čeká podobnou volnost i v příběhových misích, zažije hořké zklamání. Zvlášť v poslední třetině se často stávalo, že se mapa omezila na úzké koridory zamořené po zuby ozbrojenými protivníky. Slovní equilibrista nebo éterický hacker specializovaný na jemnou manipulaci v nich bude hodně trpět, protože přímému střetu se nevyhne. V těhle chvílích selhávalo i plížení. To vůbec funguje velice podivně. Občas po mě mohli nepřátelé doslova šlapat a nevšimli si mě, občas mě viděli i přes stěnu. Strážný na poliklinice na mě měl snad majáček, protože před ním se schovat nedalo. V mechanikách zoufale chybí spolehlivé omračování a pomůcky na plošnou likvidaci většího množství nepřátel. Samostatnou kapitolou jsou nudné a zdlouhavé souboje s bossy. Zvlášť teleportující Bach mě neskutečně otravoval a nebyl jediný.
Nedostatků by se našlo vícero. Platí že zdaleka nejpropracovanější lokací je Santa Monica. Obsahuje ty nejikoničtější mise a nejzajímavější postavy. Centrum města je pak zbytečně roztahané a prázdné, a Čínská čtvrť mi přišla nevyužitá. Hollywood je naopak fajn, kromě stok pod městem. Ty se bez řečí zařadily k tomu nejhoršímu prostředí v celé hře. V určité fázi příběh vyžaduje použití střelné zbraně. Pokud uděláte stejnou životní volbu jako já, zaseknete se v nevyhratelné situaci. Mě naštěstí zachránila chorobná potřeba hromadit všechno co unesu.
Vampire The Masquerade - Bloodlines je téměř schizofrenní. Kombinuje v sobě špičkové RPG plné silných postav, skvěle napsaných úkolů a výborného příběhu. To doplňuje tupá rubačka nutící hráče vést postavu požadovaným směrem a ve výsledku tak dusící jeho přirozenost.
Poslední hra nadaného, ale neúspěchem pronásledovaného studia Troika nepotřebuje na nikoho odkazovat. Má svůj vlastní přístup, své vlastní kvality a bohužel i své vlastní chyby. Patří do kategorie opulentních a komplikovaných RPG, roztažených na mnoho desítek hodin obsahu a disponujících slušnou variabilitou. Ta se projevuje možností tvarovat hrdinu k obrazu svému a následně využívat jeho silné vlastnosti k plnění úkolů a odstraňování překážek.
Děj se odehrává na území Velkého Los Angeles, ve čtyřech hlavních oblastech a několika jednorázově navštěvovaných lokacích. Jde o fantaskní svět, obydlený upíry, vlkodlaky, ghůly, duchy a jinými nadpřirozenými bytostmi. Sluší se zdůraznit, že hra vyšla roku 2004 a o čtyři roky později začala vampírskou tématiku mrvit Twilight sága. Když se za další čtyři roky usadil prach, původní starobylá krvelačná monstra zdegenerovala do nagelovaných paňáců jiskřících na slunci. Po medvědí službě Stephenie Meyer v sobě spojovali afektovanost a znuděnost středoškolských výrostků s posedlostí po moci nadřazené rasy. Tohle by zlomilo vaz i odolnější frančíze, ale mytologie Vampire The Masquerade to kupodivu ustála se ctí.
Bohužel podobně netečný je i příběh. Hráč je vtažen do právě začínající krize. Postupně se ukáže, že se ocitl uprostřed silové hry několika znepřátelených frakcí a jako na potvoru to vypadá, že jeho mentor možná nebude úplně kladná postava. Tuhle informaci si můžete vzít a zarámovat si ji, protože je to to jediné, co s ní můžete dělat. Bylo lhostejné jestli jsem Princi odporoval, poslouchal ho na slovo, pomlouval ho, nebo proti němu intrikoval. Sled událostí se vykolejit nedal. Jel si dál svým vlastním směrem dokonce i v době, kdy mi bylo už dávno jasné, jak se věci mají. Příběhové mise jsou striktně lineární a systém nabízí jen velmi drobné úkroky stranou, vesměs vyplývající ze specifičnosti postavy.
Pravá síla hry ovšem leží v nepoviných úkolech. Ulice Los Angeles se hemží zoufalými obyvateli. Zdá se, že každý něco potřebuje a jediný kdo mu dokáže pomoci, je značně nedůvěryhodný cizinec s podezřele dlouhými špičáky. Vedlejších misí je slušná řádka a právě při jejich plnění se moje myšlenky nejčastěji točily k velebenému Deus Ex. Mechaniky umožňují využívat řečnické nadání, počítačovou zdatnost, hrubou sílu, bystré oči nebo peníze. Variabilita je obrovská a často se nabízelo hned několik řešení zároveň.
Kdo čeká podobnou volnost i v příběhových misích, zažije hořké zklamání. Zvlášť v poslední třetině se často stávalo, že se mapa omezila na úzké koridory zamořené po zuby ozbrojenými protivníky. Slovní equilibrista nebo éterický hacker specializovaný na jemnou manipulaci v nich bude hodně trpět, protože přímému střetu se nevyhne. V těhle chvílích selhávalo i plížení. To vůbec funguje velice podivně. Občas po mě mohli nepřátelé doslova šlapat a nevšimli si mě, občas mě viděli i přes stěnu. Strážný na poliklinice na mě měl snad majáček, protože před ním se schovat nedalo. V mechanikách zoufale chybí spolehlivé omračování a pomůcky na plošnou likvidaci většího množství nepřátel. Samostatnou kapitolou jsou nudné a zdlouhavé souboje s bossy. Zvlášť teleportující Bach mě neskutečně otravoval a nebyl jediný.
Nedostatků by se našlo vícero. Platí že zdaleka nejpropracovanější lokací je Santa Monica. Obsahuje ty nejikoničtější mise a nejzajímavější postavy. Centrum města je pak zbytečně roztahané a prázdné, a Čínská čtvrť mi přišla nevyužitá. Hollywood je naopak fajn, kromě stok pod městem. Ty se bez řečí zařadily k tomu nejhoršímu prostředí v celé hře. V určité fázi příběh vyžaduje použití střelné zbraně. Pokud uděláte stejnou životní volbu jako já, zaseknete se v nevyhratelné situaci. Mě naštěstí zachránila chorobná potřeba hromadit všechno co unesu.
Vampire The Masquerade - Bloodlines je téměř schizofrenní. Kombinuje v sobě špičkové RPG plné silných postav, skvěle napsaných úkolů a výborného příběhu. To doplňuje tupá rubačka nutící hráče vést postavu požadovaným směrem a ve výsledku tak dusící jeho přirozenost.
Sigil II
Pro: variabilita ve vedlejších misích, silné postavy, Santa Monica, mise Ocean House, dabing, zvuky a grafika
Proti: plížení funguje podivně, stoky pod Hollywoodem, příběhové mise vyžadují specifickou postavu, souboje s bossy, nevykolejitelný příběh