Komentáře

Hry, které dokáží pořádně vyděsit jsou tu s námi už přes 20 let, ostatně už slavný Doom měl potenciál řádně napínat hráče a strašit ho temným prostředím i monstry. Dnes je Doom spíše k smíchu, nakonec doba pokročila a tehdejší grafické zpracování a herní náplň stěží někoho poleká. Od dob Doomu se objevila řada her, více či méně útočících na jeden ze základních pocitů člověka. Byla tu série Resident Evil, Silent Hill, F.E.A.R., Alien vs. Predator a další tituly. Některé dnes postraší více, jiné méně, ale označit je za opravdu děsivou hru je trochu příliš. Jenomže pak přišel rok 2007 a světlo světa spatřila Penumbra od tehdy neznámého vývojářského týmu Frictional Games. Tvůrci skloubili tři základní věci, které jsou dnes zcela typické pro hororovou hru – tma, vražedná monstra a především, doposud téměř nevídaná, absence palných zbraní (popř. absence jakýchkoli zbraní). Když totiž není možné mostrum ukryté kdesi ve tmě zastřelit, najednou má hráč pořádný důvod bát se o život svého hrdiny. A tak si dovoluji říct, že právě Penumbra nastolila novou éru strašidelných her, které nikdy dříve nebyly tak děsivé.

Ten největší boom ale přinesla až Amnesia. Teprve tehdy se hororové hry staly víceméně samostatnou odnoží 3D adventurních her. Řada tvůrců se dnes ve svých hrách snaží Amnesii napodobit, protože právě tahle hra přinesla téměř dokonalý recept na strach. A Outlast je jednou z mála her, které nejen svým zpracováním, ale i atmosférou a mírou děsu šlapou Amnesii na paty.

Důležité je vybrat vhodné místo, kam bude děj zasazen a tím je v případě Outlast ústav pro psychicky nemocné. Ideální místo, kam by se řada z nás nerada podívala i v reálném životě. Asi nikoho nepřekvapí, že příběh se točí okolo klasického tématu – pokusy na pacientech. I tak je příběh poutavý a táhne vpřed. Samosebou nechybí tma, monstra a bezbranný hrdina, který se jako správný investigativní reportér chystá ústav prozkoumat a odhalit jeho tajemství. Po vzoru Amnesie hráč nalézá dokumenty, které pomáhají odhalit pozadí děje a také sbírá baterie pro zdroj světla, nicméně klasické logické úkony tu chybí, maximálně je nutné něco sebrat, něco aktivovat atd. Pokud bych měl Outlast z hlediska náplně hry co nejlépe připodobnit, přirovnám ho někde na pomezí prvního a druhého dílu Amnesie.

Hra sama vypadá velmi propracovaně – zajímavé a graficky dobře zpracované prostředí, několik druhů monster, zdařilé animace, povedené zvuky i hudba, řada scriptů a samozřejmě atmosféra. Hra se nebojí vytáhnout značné množství krve, vnitřností, znetvořených těl a dalších nechutností, na které člověk narazí nejčastěji v klasických Japonských „Gore“ hororech. Aby toho nebylo málo, náš hrdina jménem Miles není tak úplně sám a kolikrát potká jiné lidi, kteří sice povětšinou velmi rychle zemřou, ale to neplatí pro všechny. Dalším bodem k dobru je pokročilý způsob pohybu a sledování hlavního hrdiny. Miles může skákat a zachytávat se překážek, může přeskakovat zátarasy, prolézat mezi barikádami, nebo vyhlížet zpoza rohů. Když se přiblížíte ke stěně, hrdina se o ní opře rukou, když se podíváte pod sebe, uvidíte si na nohy atd… Je tak daleko snazší se s hrdinou sžít. Kdo zná originální 3D akci Mirror’s Edge, má už teď alespoň přibližnou představu o tom, jak pohyb a snímaní hrdiny Outlastu vypadá, byť rozhodně nejde říci, že by se Miles svými pohybovými schopnostmi mohl hrdince Mirror’s Edge vyrovnat.

Mluvil jsem o sžívání se s hlavní postavou, což ale nejde tak snadno. Miles je totiž prototypem blba. Po charakterové stránce se Miles skutečně blíží více namyšlenému vzteklému pitomci než vynervovanému chlapíkovi odhodlaně bojujícím o přežití, který by se do daného prostředí hodil víc. Zatímco Miles v jednu chvíli vyděšeně skučí a přerývaně dýchá, o pár chvil později si zapisuje poznámky ve kterých se odráží pohrdání, zloba i posměch, ale v praxi žádného násilného chování schopen není. Působí to nevěrohodně a nevhodně. Být na Milesově místě žena, daleko snáz bych věřil strachu, neustálému zděšení a neschopnosti postavit se jakýmkoli monstrům i lidem čelem. Kdepak, Miles mi jako hrdina opravdu nesedl.

To, co Outlast nejvíce kazí je větší důraz na monstra, než na budování atmosféry. Tady na tomto místě hra bohužel neudržela správnou míru, neboť málo i hodně monster značí jediné – hráč se přestane monster obávat a to je něco, co by se hororovým hrám stávat nemělo. Zhruba od šesté úrovně (po překonání dvorků) jsem navzdory vlastní snaze nedokázal monstra vnímat jinak než jako naprogramované entity na které platí určitý postup, určitá taktika, a nemá smysl se jich obávat. Znovu se vtáhnout do hry se mi podařilo až v úrovni poslední, ovšem ne díky atmosféře, ale díky příběhu a gradaci finále.

Jinak je ale Outlast poctivou moderní hororovkou, která rozhodně má, co nabídnout. Navíc je Outlast na svůj herní žánr poměrně dlouhou záležitostí (což může být i na škodu). 8 úrovní v mém případě zabralo skoro 10 hodin a to rozhodně není málo.