Kvůli herní výzvě jsem dokázal překonat svůj strach a hru konečně dohrál. Po zdolání takové úvodní sekce, na které jsem se před 3,5 lety ze strachu zaseknul a hru odložil na neurčito, se hra zvládala daleko lépe…bohužel až příliš.

Herní výzva 2022 – 7. Hippokratova přísaha Hardcore  
Odůvodnění: Celá hra se odehrává v léčebném sanatoriu. 

Než jsem si hru znovu rozehrál, přečetl jsem si pár komentářů zde na databázi a nejspíš to byla chyba, protože jsem najednou měl od hry jistá očekávání a věděl na jakých principech (mechanikách) funguje. To mi ubralo jistě kousek zážitku ze hry, po zdolání úvodní sekvence jsem najednou neměl takový hororový efekt, který jsem pociťoval pár let zpátky. Abych neklamal, u hry jsem se bál, to je jasné, jen to nebylo tak šíleně intenzivní jako před lety. Osobní zážitek ze hry je pro mě zklamáním, ale abych zhodnotil také hru samotnou… 

Příběh je zajímavý, psychiatrické léčebny, ve kterých se děje něco nekalého není nijak originální, ale hra to poměrně dobře zpracovává. Navíc, mám rád když se ve hře vyskytuje nadpřirozeno, obzvlášť když to od hry nečekám. Snad jen dodám, že kdyby byl příběh trochu jasnější, bylo by to lepší. Ne že by mě nebavilo číst všechny ty dokumenty.

Hratelností je hra poměrně pohodlná, jedná se hlavně o hru na schovávanou v uzavřených lokacích, střídanou postupováním kupředu, kvůli čemu je fatální vlastněná videokamera s noční vizí, bez které by nebylo jednoduché postupovat zatemněnými uličkami. Aby to nebylo tak jednoduché, musí se sbírat baterky, když noční vizi dojde šťáva, naštěstí baterek je všude dost. Nelze se navíc bránit před domovinou sanatoria, to mě dlouho od hry odrazovalo, ale nakonec jsem to v pohodě zvládnul… 

…ale pojí se k tomu, že se hra možná ochudila o dost zajímavější mechaniky a design hry. Chápu že nemožnost se bránit, ta beznaděj, je účel, pro strašidelnější zážitek. Avšak, já se více bál u her, které následují nebo jsou inspirované Outlastem, ve kterých ta možnost je. Mluvím o Alien: Isolation a Resident Evil 7. Zde v Outlastu jsem navíc moc netápal při střetech s nepřáteli. Jednou, dvakrát jsem se schoval, počkal dokud nepřítel neodejde pryč a já mezitím proklouznul pěkně dál. Nebo jsem to vyřešil ještě jednodušeji, lokaci jsem proběhl. Uznávám, že jsem takhle nejednou zemřel, ale naučil jsem se chování nepřátel a potom to aplikoval do své „prchnout“ strategie. Z toho důvodu jsem hrou poměrně prosvištěl, za nějakých 6 hodin jsem byl na konci. Samotní nepřátelé ušly ale nic extra.

Ale abych pouze nekritizoval, tak jsem se párkrát leknul, některé lekačky byli kreativní, za což jsem byl rád, ale převažuje více momentů, u kterých jsem se moc nevylekal. Hře by nádherně slušeli nenascriptované lekačky, kdyby se třeba jednou za čas, nahodile při otočení za záda objevil pacient a podobně. Co ale musím ještě pochválit, je brutalita. Hra se nebojí jít do extrémů a neustále to dokazuje se všudypřítomnými mrtvými těly. Přesně tohle do takového hororu patří a jsem taky rád, že se tvůrci nebáli i nahoty, která je celkem tabu ve hrách. 

K technickému zpracování asi nemám co vytknout, grafika byla nádherná a plynulých 60fps potěšilo. Ozvučení bylo taky parádní, hudby byla dostatečně pochmurná k navození té správné atmosféry. 

Hru jsem si užíval, to nemohu popřít, bohužel jsem neměl takový hororový zážitek, v jaký jsem doufal. Je to možná kvůli tomu, že jsem věděl do čeho jdu, nebo jsem jednoduše už moc zvyklí na horory, nebo to je kvůli samotnému designu hry. Nejspíš od všeho trochu. Každopádně hra je kvalitní a měl by si jí zahrát každý nadšenec strašidelného žánru. Koneckonců, hra tehdy v roce 2013 vdechla trochu toho nového života tomuto odvětví her, tak už je vůbec povinností si jí zahrát.