Outlast je hra, nad kterou přimhouříte oči. Má vady na kráse a prakticky nulovou znovuhratelnost, nicméně při tom jednom hraní vás do sebe stejně vtáhne a až do závěrečných titulků nepustí ven, podobně jako blázinec hlavního hrdinu.
Zápletka i scénář hry jsou jedno velké klišé, rozuzlení mi přišlo až kýčovité, nicméně survival horory, podobně jako akční hry, mají tu výhodu, že tyto složky mohou svým audiovizuálním zpracováním, atmosférou a hratelností upozadit. A to je přesně případ Outlastu. Atmosféru má jaksepatří mrazivou a hutnou. Nutno však dodat, že velkou rolí se na ní podílí bezmocnost hlavního hrdiny, jehož jedinými zbraněmi proti agresivním bláznům a maniakům jsou útěk a skrývání se. Kdyby se postava mohla fyzicky bránit, hra by tím hodně ztratila na působivosti a děsivosti, jelikož samo prostředí zdejšího blázince v tomto smyslu jiné hororové hry do země nijak nezadupává. Se "stealth" postupem hrdiny si ale autoři mohli vyhrát více. Schovávačky se neustále opakují a vaši pronásledovatelé při nich ještě navíc prokazují někdy lehce dementní umělou inteligenci (nicméně jsme v blázinci, že). Když například utečete do místnosti s jediným východem a schováte se do jedné ze dvou tří skříní a blázen, který je vám v patách se podívá do jedné z nich (většinou té, ve které nejste) a pak odejde s tím, že jste asi použili kód na procházení zdmi (?), působí to až trochu komicky. Nicméně i přes tuto kritiku to v praxi nijaká bída není a stejně se budete lekat a snad i poctivě bát. Několikrát jsem skutečně málem dostal infarkt, což se mi při hraní (i hororových her) vůbec nestává často (aniž bych si to sám pro sebe pro lepší pocit z hraní nepřihrával).
Neschopnost postavy vyvíjet jakoukoli silovou aktivitu je možná až trochu přitažená za vlasy. Ze začátku je to pochopitelné, nicméně časem by (vezmu-li v potaz chladnou logiku a "realističnost", neohlížeje se na zmiňované principy budování atmosféry) snad už bylo docela smysluplné, kdyby třeba mohla popadnout nohu od židle nebo nůž a trochu se (alespoň některým) bláznům bránila - o to více, je-li celou hru schopna držet kameru. Alespoň já bych si mezi psychopaty tedy s něčím takovým v ruce připadal lépe. Interaktivita prostředí by mohla být vůbec rozmanitější, postava nemůže ani například rozbít okno (hle, tím by se vlastně celá hra vyřešila) nebo třeba odházet trochu harampádí, které jí brání v postupu chodbou. Ale to je obecný nešvar většiny her, když potřebují hráči zamezit v přístupu někam, kam nemá chodit.
Hra má optimální délku, přiměřený spád a nijak nestihne rozbřednout. I nascriptované scény působí přirozeně a hraní nenarušují. Grafika je povedená a maximálně vstřícná hratelnosti. Jen postavy bláznů mohly být rozmanitější, protože se moc opakují. Zvuky a hudba jsou velice dobré, i když občas trochu nemístně a matoucně používané. Pár úkolů, které při svém postupu budete muset splnit bohužel přílišnou originalitou neohromí a opakují se i v rámci hry.
Celkově ale nemůžu než Outlast doporučit a ačkoli se k němu patrně po dohrání vracet nebudete, nějaké kladné dojmy ve vás určitě zanechá. a těch pár hodin, které mu věnujete, za to stojí. Takhle po přečtení to asi dělá spíše negativní obraz, ale to je hlavně tím, že atmosféra se musí prostě prožít, psát o ní nemá příliš smysl. A jelikož je hlavním tahákem hry, už nečtěte a běžte si jí zahrát...
Zápletka i scénář hry jsou jedno velké klišé, rozuzlení mi přišlo až kýčovité, nicméně survival horory, podobně jako akční hry, mají tu výhodu, že tyto složky mohou svým audiovizuálním zpracováním, atmosférou a hratelností upozadit. A to je přesně případ Outlastu. Atmosféru má jaksepatří mrazivou a hutnou. Nutno však dodat, že velkou rolí se na ní podílí bezmocnost hlavního hrdiny, jehož jedinými zbraněmi proti agresivním bláznům a maniakům jsou útěk a skrývání se. Kdyby se postava mohla fyzicky bránit, hra by tím hodně ztratila na působivosti a děsivosti, jelikož samo prostředí zdejšího blázince v tomto smyslu jiné hororové hry do země nijak nezadupává. Se "stealth" postupem hrdiny si ale autoři mohli vyhrát více. Schovávačky se neustále opakují a vaši pronásledovatelé při nich ještě navíc prokazují někdy lehce dementní umělou inteligenci (nicméně jsme v blázinci, že). Když například utečete do místnosti s jediným východem a schováte se do jedné ze dvou tří skříní a blázen, který je vám v patách se podívá do jedné z nich (většinou té, ve které nejste) a pak odejde s tím, že jste asi použili kód na procházení zdmi (?), působí to až trochu komicky. Nicméně i přes tuto kritiku to v praxi nijaká bída není a stejně se budete lekat a snad i poctivě bát. Několikrát jsem skutečně málem dostal infarkt, což se mi při hraní (i hororových her) vůbec nestává často (aniž bych si to sám pro sebe pro lepší pocit z hraní nepřihrával).
Neschopnost postavy vyvíjet jakoukoli silovou aktivitu je možná až trochu přitažená za vlasy. Ze začátku je to pochopitelné, nicméně časem by (vezmu-li v potaz chladnou logiku a "realističnost", neohlížeje se na zmiňované principy budování atmosféry) snad už bylo docela smysluplné, kdyby třeba mohla popadnout nohu od židle nebo nůž a trochu se (alespoň některým) bláznům bránila - o to více, je-li celou hru schopna držet kameru. Alespoň já bych si mezi psychopaty tedy s něčím takovým v ruce připadal lépe. Interaktivita prostředí by mohla být vůbec rozmanitější, postava nemůže ani například rozbít okno (hle, tím by se vlastně celá hra vyřešila) nebo třeba odházet trochu harampádí, které jí brání v postupu chodbou. Ale to je obecný nešvar většiny her, když potřebují hráči zamezit v přístupu někam, kam nemá chodit.
Hra má optimální délku, přiměřený spád a nijak nestihne rozbřednout. I nascriptované scény působí přirozeně a hraní nenarušují. Grafika je povedená a maximálně vstřícná hratelnosti. Jen postavy bláznů mohly být rozmanitější, protože se moc opakují. Zvuky a hudba jsou velice dobré, i když občas trochu nemístně a matoucně používané. Pár úkolů, které při svém postupu budete muset splnit bohužel přílišnou originalitou neohromí a opakují se i v rámci hry.
Celkově ale nemůžu než Outlast doporučit a ačkoli se k němu patrně po dohrání vracet nebudete, nějaké kladné dojmy ve vás určitě zanechá. a těch pár hodin, které mu věnujete, za to stojí. Takhle po přečtení to asi dělá spíše negativní obraz, ale to je hlavně tím, že atmosféra se musí prostě prožít, psát o ní nemá příliš smysl. A jelikož je hlavním tahákem hry, už nečtěte a běžte si jí zahrát...
Mass Effect 3: Omega