Za prvé bych měl zmínit, že cena datadisku je vzhledem k délce, propracovanosti a kvalitě naprosto neadekvátní a proto jsem si jej koupil dvakrát - nejdřív Season Pass a pak krabicovou verzi s krásně zpracovanou karetní hrou Gwint. Teď po dohrání se ukázalo, že to byl spravedlivý tah - za poslední roky si nevybavuji poctivější DLC/datadisk, který obohacuje tak povedeným způsobem základní hru. A sám jsem nečekal, že přídavek ohodnotím maximálním hodnocením, datadisky přece takové nebývají, že ne?

Jenže ono je to zase naprosto skvělé. V původní hře byl Oxenfurt lehce nevyužitý, je tedy dobře že tvůrci zasadili příběh datadisku právě do něj a jeho okolí. A kvalita hlavního příběhu minimálně vyrovnává to nejlepší co bylo k nalezení v původní hře. Srdci z kamene vévodí hlavně dva charaktery, oba zajímavé a tajuplné - Olgierd von Everec a Gaunter O'Dimm. A když se k nim přimotá Geralt, začne příběh, ve kterém přes svoji vážnost a osudovost nechybí ani humor (ano, všichni víme o kterém questu mluvím:)), strach a možná i nějaká ta aukce :)

A pak je tu samozřejmě Shani, která má asi nejvtipnější a nejroztomilejší romanci snad ze všech Geraltových objevů z celé trilogie. Další novinkou je nový obchodník - slovotepec, který je pekelně drahý a kterého jsem vlastně ani pořádně nevyužil - jeho smysl bude zřetelnější nejspíš na vyšších obtížnostech. Povedly se i vedlejší úkoly, ve kterých opět nechybí i nějaké to morální rozhodnutí, máme tu i nové vybavení, nové karty Gwint (kráva rulez) a mnoho nových otazníků na mapě :)

Po dohrání na mne dolehnul opět onen pocit jakési prázdnoty, smutek z toho, že nemůžu pokračovat dál, že jsem splnil všechno na co jsem narazil. A tak nějak doufám, že Blood and Wine nebude poslední přídavek do světa Zaklínače 3, i když mám takový nepříjemný pocit, že pak už se opravdu budou v CD Projektu věnovat jen a pouze Cyberpunku 2077. I na ten se těším, ale...chtěl bych vidět ještě Dol Blathanna, Brokilon, Kovir, Cintru...

Přestože je zde už plno komentářů plných chvály, musím si prostě napsat i ten svůj. Už první dva Zaklínači byly naprosto skvělé hry a oběma jsem dal také stovku, i když v koutku duše mi tam neskutečně chybělo to, co je v Zaklínači 3 nejdůležitější - Ciri. A s Ciri Yennefer, prostě celá ta nádherná osudovost příběhu, který je v knihách tak skvělý. A tohle třetí díl splnil takovým způsobem, o kterým se mi ani nesnilo. Příběh je brilantní, napínavý, nostalgický, zkrátka má všechno co má správný příběh mít a svým podáním drtí konkurenci na poli RPG.

Ona celá hra je skvěle napsaná, z kdejakého malého vedlejšího úkolu se může vyklubat rozsáhlý příběh, který může nějakým způsobem ovlivnit i příběh hlavní. Poprvé v sérii jsem se i cítil jako opravdový Zaklínač, a přestože je lovení monster prakticky neustále to samé, nepřestalo mě bavit. Každý text ve hře je kvalitní, propracovaný a přišlo mi, že dobře vystihnul svět z knižní předlohy. Z předlohy potkáme i hodně charakterů a opět - člověk v nich pozná ty z knížek a jejich činy jsou logické a rozhodně se ubírají směrem, který se mi líbí.

Co se týče gameplaye a soubojového systému, zde žádný problém. Souboje jsou vylepšenou verzí ze druhého dílu, svižně odsýpají a jsou krokem správným směrem. Z hlediska gameplaye je zde pár drobnůstek, které mi trošičku vadí - první je ovládání koně, to mi přijde těžkopádné a kvůli němu jsem ignoroval i většinu závodů. Co se týče Klepny, ta jde kdykoliv přivolat zapískáním a její objevení bývá poněkud vtipné - třeba někde mezi křovím o deset metrů dál, a to ještě na druhé straně potoka :) Druhou věcí která mi trošku vadí je obtížnost, na tu střední je hra neskutečně lehká a příště budu rozhodně hrát na hard. A poslední věcí jsou bugy, není jich moc, ale i tak se mi kvůli nim nepodařilo splnit dva menší questy (konkrétně Soška válečníka/šlechtice a Černá perla). Jinak je hratelnost na jedničku s hvězdičkou a u hry jsem se nenudil snad ani vteřinu.

Grafika je nádherná, Skellige mi vyráželo dech, Novigrad jsem si zamiloval, přestože je to hnusná špinavá stoka plná šílenců, hodně se mi líbil i vznešený Oxenfurt...a mohl bych pokračovat od místa k místu, od Bělosadu přes Velen až do Kaer Morhen, od Filippy Eilhart, přes Triss až k Yennefer. Stěžování si na downgrade je úplně mimo mísu, i tak je Witcher 3 dost možná nejhezčí hra současnosti. K dokonalému výsledku pomáhá i vynikající hudební doprovod.

Gwint je geniální a chci ho mít doma (už aby vyšel první datadisk).

Na závěr bych chtěl dodat, že knižní předloha pro mně znamená hodně, je to naprostá srdcovka a žádnou fantasy sérii nemiluju víc. Už můj nick zde na databázi her může napovědět, jak moc si série vážím, a to jak knižní, tak herní. Oblíbil jsem si téměř všechny postavy zde vystupující - Geralta, Marigolda, Ciri, Yennefer, Triss, Zoltana, ale i záporáky jako jsou Vilgefortz nebo Eredin. A musím říct, že jsem si nejvíc, a to už v knihách, oblíbil Triss, ale Geralt...Geralt patří k Yennefer. Navždy :)

Něco končí, něco začíná, dalo by se říct. Sice ještě vyjdou minimálně (snad) dva datadisky, ale to hlavní asi skončilo tady a teď. Tady dost možná skončil hlavní příběh o Geraltovi a Ciri, který Sapkowski ukončil sice zajímavě, ale pro mně ne úplně dostatečně, a ve kterém se k mé radosti CD Project rozhodl pokračovat. A udělal dobře, moc dobře. Tohle zakončení bylo to pravé. A já jsem spokojený.

FIFA 16 už klepá na dveře a novináři výborně hodnocené Pro Evolution Soccer 2016 je už dokonce venku, takže jsem si řekl, že neuškodí ohlédnutí za FIFA 15, u které jsem strávil nějakých 260 hodin plných zábavy i naprostého zoufalství. Ve výsledku to totiž není špatný fotbal, ale obsahuje dost velké množství nedostatků, nelogičností a jednoduše i blbostí, které mi pily krev prakticky od prvních hodin.

Nejdřív bych však nejdřív shrnul klady. Ty jsou u této série vlastně jasné - výborná prezentace, licence, grafika, slušně zpravované herní mody, fajn atmosféra, emoce. I hraní jako takové je zábavné, byť lehce arkádové, ale pro větší realističnost se holt chodí ke konkurenci. Přesto má gameplay pár vlastností, které mi vadily. Přišlo mi, že napadá jen hráč kterého právě ovládáte, a to i při nastavení týmového pressingu. Na vyšších obtížnostích hrají všichni jak Barcelona, nátlakový fotbal s milionem přihrávek kolem vápna. Tohle naštěstí částečně vyřešilo lepší nastavení sliderů, na internetu je hodně tipů jak je nastavit tak, aby hra působila reálněji. No a poslední věcí je defenzíva, která mi přišla až moc průchozí jak na straně hráče, tak u soupeře (AI).

Jinak co se týče AI, její taktické schopnosti jsou naprosto komické. V trenérském režimu či FUT jsem si to ještě tak neuvědomil, ale pocítil jsem to až v modu kariéry hráče. Nebavilo mě hrát jen za jednoho hráče na trávníku, ale FIFA obsahuje fajn funkci hrát za celý tým, ale veškeré nastavení taktiky, střídání a přestupové období má na starosti stále UI. Ať hrál můj hráč jakkoliv, byl střídán v cca 55 nebo 70 minutě. Vždycky. Jedinou vyjímkou bylo hostování v Bournemouth, které hrálo na dva útočníky, takže tam se někdy zadařilo a hráč hrál do konce. V týmech s jedním útočníkem vždy střídání. Ať hrál hráč špatně nebo dal čtyři góly, šel dolů, za jakéhokoliv stavu.

Taktika při hře byla taky zvláštní, UI neváhala hrát na tři obránce, pokud tým prohrával. To není špatně. Ale i pokud jsem na poslední chvíli zápas otočil a UI už neměla střídání, stále se hrálo na tři obránce, což způsobilo dost nervózní situace vzadu - wtf? Přestupy byly také tragédie, hra kupovala za Arsenal slabé hráče jako Zeca, a prodala Gabriela a Mertesackera. Tím se paradoxně zvětšila zábavnost zápasů, protože díky obranné dvojci Hayden - Chambers končily zápasy proti silnějším soupeřům 4:3 (vs. City a Chelsea:)).

Nejvíc času jsem samozřejmě věnoval kariéře trenéra, ke kterému mám jen jedinou výhradu, a to je docela nízký budget na nákup hráčů. Jinak jsem byl s tímto modem spokojen a považuji ho za nejlepší. Zkoušel jsem i FUT, je to fajn změna, ale jakmile jsem si vytvořil top tým, trochu mě omrzel.

Celkově je FIFA 15 slušný fotbal a i přes chyby vypsané výše je rozhodně nadprůměrnou hrou, což dokazuje i počet hodin, které jsem u ní strávil.

V této asi nejprimitivnější hříčce, kterou jsem měl na své obstarožní 286, bylo pro naši grupu začínajících pařanů největším tajemstvím následující - jde hrát i za Toma a lovit Jerryho? Nikdy jsme na to nepřišli, až teď v dospělosti díky internetu vím, že za Toma jde hrát jen v multiplayeru. Jenže kdo z nás, zhruba sedmiletých hráčů v devadesátých letech, věděl co je to vůbec multiplayer, že? :)

Tom and Jerry rozhodně patřil mezi ty méně oblíbené hry co jsem ve svých začátcích hrál. Hra se strašně blbě ovládala a než se ji člověk naučil chvilku to trvalo. Jinak nejde o nic jiného než nasbírat co nejvíc bodů a pak si výsledky porovnávat třeba s vedle sedícím kamarádem. Miniher není rozhodně závratné množství, nejzábavnější z nich bylo u mne asi také shazování žárovek. Grafika dostačující, zvuky asi čtyři.

I tak jsem tehdy u hry strávil slušný počet hodin a těch 50% je hodně ovlivněno nostalgií a vzpomínkou na dětství.

Dojmy po mnoha hodinách strávených stavbou domů, hledání si dětí a žen: Hearthfire by byl svým způsobem i zadarmo drahý, protože o stejnou věc se pokoušeli a pokoušejí i modeři a nutno podotknout, často se jedná o povedené kousky. Ale nebudu oficiální přídavek porovnávat s mody (tak zlý na Bethesdu nebudu) a zaměřím se čistě na to, co se mi na DLC líbí a co ne.

Není nad to probudit se s pocitem milencova pohodlí a mateřské lásky, sejít dolů po schodech a při snídani poslouchat bardovu píseň o hrdinských činech nordských předků. Ten pocit mít kde složit své staré kosti docela funguje, všechno potřebné je po ruce a dům rozhodně nevypadá špatně.

Co se mi nelíbí je podstatný detail při stavbě domu. K předsíni a hlavní hale je možnost přistavět tři křídla domu. Východní křídlo může obsahovat buď kuchyni, knihovnu nebo zbrojnici. Severní křídlo trofejní místnost, alchymistickou laboratoř nebo skladiště. No a západní křídlo skleník, mágovu věž nebo ložnici. Takže pokud si chci v jednom domě postavit knihovnu, zbrojnici a kuchyni, mám smůlu, protože na východě může být pouze jedna z nich a jinde postavit nejde.

Stavba domu je zdlouhavá a drahá, prakticky se jedná hlavně o sběr materiálu, běhání mezi dřevorubcem, kovářem, obchodníky a těžením kamene a to po dobu několika hodin, takže Hearthfire není opravdu pro každého.

Hearthfire se nevyhnulo ani pár bugů, a to ani po oficiálních i neoficiálních patchích. Těmi nejčastějšími jsou zasekávání postav na místě nebo propadávání objekty. Ale hlavně, člověk si řekne: to je jako všechno? Na dům sice čas od času zaútočí bandité, obři nebo jiná havěť, ale žádného questu se hráč nedočká.

Baldur's Gate patří mezi mé nejoblíbenější hry, takže jsem byl na Enhanced Edition zvědavý a vlastně se i trochu těšil. Když po půlročním odkladu hra vyšla, překvapilo mě malé množství obsahu a obrovská hromada bugů. Přesto se hra hrála dobře – až na škaredou barvu GUI (komunita už vydala docela povedené mody na jeho změnu) vypadá widescreen hezky a hlavně je to stále to skvělé Baldur's Gate.

Co se Overhaul Games povedlo, jsou NPC. Každé má svůj vlastní quest a dvě z nich – roztomilá Neera a nudný Rasaad, obsahují i nové lokace. Dornův quest se omezuje na původní mapy, ale aspoň přidává do hry lehce švihnutý paladinský kit Blackguard. Přesto je zde i jedno negativum. Tvůrci slíbili romance a reakce nových postav na okolní dění. Stalo se napůl. Rozhovorů je málo a více než půlku hry nikdo ani nepípnul, protože už v půlce třetí kapitoly bylo řečeno vše. Proti questům nemám výhrady, patří rozhodně do nadprůměru.

The Black Pits je asi nejrozporuplnější součást BG:EE. Jedná se o samostatné DLC, ve kterém se vaše družina šesti vytvořených dobrodruhů dostane do bojové arény s úkolem vyhrát všech patnáct klání a pokud možno dostat se na svobodu. Pokud hráče souboje v hrách postavených na Infinity Engine nebaví, ruce pryč. Tady prakticky nic jiného není – vyhrát souboj, za peníze nakoupit vybavení, vyspat se, další klání. Největší problém je, že se nejedná o nic složitého. Kdo prošel BG 2, neměl by mít výraznější problémy DLC dohrát. Pro mě osobně je The Black Pits zbytečnost. Bylo by daleko lepší přidat do původní hry nějakou rozsáhlejší mapu s questy než ztratit čas s přídavkem, který zabaví maximálně jednou. Komu ho tedy doporučit? Snad člověku, který Baldura nikdy nehrál a chce si natrénovat taktiky na rozličné nepřátele. Ale i tak mi přijde, že to jde daleko líp při putování po Mečovém pobřeží, než někde v aréně v Underdarku.

Tím, že Overhaul Games vydali hru s tolika bugy, na sebe upletli bič. Nesporným kladem však je, že množství bugů autoři opravují a celkem pravidelně vydávají patche. Většina těch nejhorších chyb byla už opravena a navíc tvůrci přidávají nový obsah (v1.1.2012 například čtvrté NPC) a slibují další. Přesto je zde ještě jeden problém. Nestačí si koupit původní Baldur's Gate 1 a 2, nainstalovat Tutu, widescreen patch, BG1 NPC Project a mnoho dalších modů zadarmo? Jistě, ale časem nejspíš přibude ještě jedno řešení. Některé mody lze nainstalovat na BG:EE už teď, vznikají nové a další čeká předělávka – včetně NPC Projectu. Obě varianty jsou dobře, komunita díky tomu zase trochu ožila a ani mě nakonec těch 20€ nezabilo.

Z toho všeho mi v průměru vychází silně nadprůměrných 80% s tím, že se hodnocení může lehce změnit oběma směry podle toho, co Overhaul Games se hrou ještě udělají.

Rok a půl jsem měl druhého Zaklínače na disku, než jsem se do něj ponořil. Po tutorialu jsem byl trochu rozmrzelý z boje a navíc mi přišlo, že svět není – na rozdíl od prvního dílu – typicky Zaklínačský. Hlavní důvod byl ale ten, že nebyla na fantasy prostě chuť.

Nicméně, co se týče ztvárnění světa, mýlil jsem se. Svět je trochu odlišný než byl v jedničce, ale stále z něj Zaklínač dýchá. Hlavně je zde více politiky a intrik, což je přesně moje gusto. Liboval jsem si v rozplétání tajemství různých frakcí, prokecal každého kdo měl co říct, pečlivě četl veškeré knihy a deníky. A zjišťoval, že svět je zpracovaný naprosto skvěle a vlastně i vcelku reálně. Fantastická grafika je třešničkou na dortu.
Příběhově je dvojka absolutní špička a strká první díl do kapsy. Mnoho důležitých rozhodnutí, které ovlivňují děj a dokonce celé další kapitoly, zaručují vysokou znovuhratelnost. Vedlejší úkoly jsou stejně tak zábavné jako v prvním díle, stejně tak minihry.

I s bojem to nakonec nebylo tak horké. Není to sice žánrová špička, ale jen co jsem si jej trochu osvojil a zjistil, že největším nepřítelem je jen stání na místě a klikání, přišel jsem mu docela na chuť. Jediné co je trochu otravné je nutnost pít lektvary pouze při meditaci.

Tvorba postavy je rovněž lepší jak v prvním díle – tam bylo bodů dovedností přehršel a na konci už nebylo ani do čeho dávat. Ve dvojce se musí člověk rozmyslet jakým směrem se chce vydat, bodů je akorát na jedno odvětví. Rozhodně plus.

Záporů je málo a nejsou ani moc podstatné:
Kvůli častým (naštěstí rychlým) loadingům bylo vcházení do dveří naprosto retardované.
Přesně dané cesty znemožňující seskočit kde chci. Geralt nepřeskočí ani šutr.
Inventář z jedničky byl lepší a to už je co říct. Tady je akorát nepřehledný a blbě se v něm cokoliv hledá.
UI občas zablblo. Hlavně když má hráč někoho následovat. Několikrát se mi stalo, že jsem se onomu jedinci připletl do cesty, protože jsem byl rychlejší. A co dotyčný udělal? Otočil se a utíkal zpět na počáteční místo, tam sebou škubnul a nabral znovu směr quest. Roche byl v tomhle přímo expert.

Verze 2.0 přinesla mimo jiné i mod zvaný Aréna. A je to opravdová výzva. Smrt znamená konec a hráč je tak nucen začít znovu od začátku. Můj první pokus skončil už ve čtvrtém kole na Scoia'tael a pochopil jsem, že bez jednoho ze tří pomocníků, které lze najmout, není šance přežít všech třicet kol. Ona to bude pořádná dřina i s nima. A to prosím mluvím o obtížnosti normal. Po každém souboji si může hráč vybrat jeden z předmětů jako odměnu a dostane navíc nějaké orény na útratu u místního jednorukého obchodníka. Ceny má podobné jako jsou ty v hlavním příběhu, což znamená „rozhodně né nízké“. Aréna není špatný přídavek, dohrát jej sice nehodlám, ale vyblbnout se v něm dá.

Prvnímu dílu jsem dal stovku, dvojce musím tím pádem také. Dost možná je i o něco lepší než první díl, má hezčí Triss (zdravím Bodkina), vkusnější erotiku – Geralt už není takový děvkař, ale pečlivě si vybírá :), kvalitnější příběh, parádní grafiku. Jen mohlo být pokračování o něco delší.

Sám pro sebe musím označit oba Zaklínače za nejlepší RPG své doby. A chci trojku.

Jedna z her mého dětství. Nemusí se to na první pohled zdát, ale její dohrání rozhodně nepatří mezi ty jednodušší záležitosti.

Jak je popsáno v popisu, vaším úkolem je zachránit před soumrakem určitý počet obnažených víl. Problém je, že je každý level rozdělen na několik částí a každou z nich lze navštívit pouze kolikrát vám hra dovolí. Abyste se dostali do určité části, musíte si stoupnout na speciální plošinku, ze které vás vyzvedne sokol a odnese do další oblasti. Jenže právě z té už nemusí být návratu a pokud jste předtím nezachránili vílu, nesebrali klíč či cokoliv jiného, můžete rovnou začít level znovu. Velká část hraní tedy právě spočívá v hledání ideální cesty napříč levelem. Dneska by mě hrát takovou hru asi štvalo, ale když bylo člověku osm... :-)

Co se mi na Stormlordu líbilo nejvíc, byla atmosféra. Hra je temná, okolo vás jsou pokřivené stromy, ze kterých visí lebky, máme tu houby, masožravé kytky, ve starých hradech hoří ohně, číhají na nás nebezpečné chrliče, různorodí nepřátelé jako jsou mágové, červi, podivní týpci s noži, dráčci, kostlivci. Hra obsahuje můj neoblíbený respawn, stačí zajít o obrazovku dále a vrátit se a znovu se můžete prokousávat znovuzrozenými nepřáteli.

Hra obsahuje i pár itemů, jako jsou velké klíče k otevření jistých dveří, hrnec medu na odlákání podivných ptáků či vos nebo co to vlastně je :), nebo například deštník. Některé vás posunou dále, jiné vás ochrání před ztrátou jednoho z životů.

Jinak je to v jádru klasická plošinovka s časovým limitem, zábavná, atmosférická, s hezkou grafikou a dobrým ozvučením (alespoň na pc).

Deus Ex: Invisible War jsem se rozhodl konečně dohrát až těsně před vydáním očekávaného Deus Ex: Human Revolution. Od vydání jsem slyšel mnoho názorů na Invisible War, většinou negativních než pozitivních, a musím se přiznat, že jsem sám nečekal že hru dohraji. Nakonec to nebylo tak zlé jak jsem čekal a celé ty roky jsem se IW vyhýbal zbytečně.

Největším kladem pokračování slavného předchůdce je příběh. Nedosahuje sice kvalit prvního dílu, ale i tak dokáže kvalitně rozvinout jeden z jeho konců. I charaktery, které jsem ve hře potkal, jsem si oblíbil, a vyzkoušel si i všechny konce, které hra nabízí. Potěší i přítomnost mnoha známých z jedničky. Příběh tedy palec nahoru.

Prvním kamenem úrazu bylo zrušení bodů zkušeností. Neblahý vliv to mělo na vedlejší questy. Za jejich plnění jsem v 90% dostal peníze, kterých je ve hře přebytek (skončil jsem hru se sedmi tisíci) a prakticky je není za co utratit. Invisible War je jediná hra, kde jsem s radostí dával peníze lumpům při loupežném přepadení v zapadlé uličce. Několikrát se stalo, že jsem si pro odměnu za splněný úkol ani nešel, protože mi to prostě za to „kilo“ nestálo.

Jediné co zbylo z vývoje postavy jsou Biomody, v jedničce věc důležitá k přežití. Ve dvojce se hodí jen světlo a Léčení. Zbytek jsem nepoužíval, nebylo třeba. Snad ke konci hry rychlost běhu, protože mě šourání Alexe přestalo bavit :-) Nejsou ani tak vzácné jako minule, už v polovině hry jsem měl na maximu snad všechny schopnosti.

Co mě štvalo hodně byly malé lokace a tím pádem časté loadingy. Města na mne nepůsobily živě, jednalo se jen o pár uliček s kavárnou a dveřmi (=loadingy) do dalších prťavých lokací. Přitom ve hře platilo čím větší lokace, tím větší zábava. Malé lokace také nutí hráče hrát stylem Arnold a vše vystřílet, plíživý postup je oproti jedničce značně omezen. Lokací kde jsem tak postupoval je minimum.

Za největší kravinu považuji jeden druh nábojů do zbraní. Což v praxi znamená: nemáte náboje = jste v pytli. A kuchat do plně ozbrojeného a opanceřovaného vojáka (který střílí z raketometu vaším směrem) je dost na houby. A když se natáhnete po plamenometu po mrtvém vojákovi, zjistíte, že i ten má stejné náboje jako vaše pistolka. A právě jediné tuhé chvíle jsem u hry zažil když jsem neměl náboje.

Druhý Deus Ex je totiž jinak neskutečně lehká hra. Dohrál jsem jej za dva dny téměř bez úmrtí, a to jsem hrál na těžkou obtížnost. Už to není akční RPG jako první díl, spíš se jedná o příběhovou 3D akci, která se tváří nelineárně, přestože většina lokací lineárních je. Škoda také je, že chybí nějaký památný moment, něco, na co jako hráč nezapomenu. Jednička měla takových momentů spousty, dvojka mi žádný takový nenabídla, což je při slušné kvalitě příběhu škoda.

Každopádně, hratelnost má vždy právo veta. A ta je překvapivě slušná. Hra baví, je svižná, rychle odsýpá. Jako Deus Ex sice selhává, jako akční hra ale funguje spolehlivě.

Když tedy sečtu klady a zápory, vychází lehce nadprůměrná hra.

Na pokračování Two Worlds jsem se těšil. První díl byl fajn a ve druhém autoři slibovali vylepšit snad všechno co jim přijde pod ruku. Povedlo se? Vcelku ano. Rozhodně můžu s jistotou říct, že má tato série budoucnost.

Hru oblékli do slušivého hávu...tedy, slušivého. Grafika je prostě vynikající a po vypnutí zbytečností typu Motion Blur a jiných je to skutečná pastva pro oči. Už Alsorna vypadá báječně, savany Erimosu rovněž, nicméně mě se nejvíc zalíbil „východoasijský“ Nový Ashos a okolí. Ve Spolknuté zemi nám zase vývojáři připravili paletu těch nejzajímavějších a nejodpornějších zmutovaných monster, lepší už jsem ve hrách dlouho neviděl.

A pak je tu hlavní příběh a vedlejší questy. Vývojáři slíbili udělat questy zábavnější, zajímavější a některé i vtipnější. Ale jo – vcelku se to podařilo, i když tuctových questů zde najdeme i tak požehnaně. To se týká hlavně úkolů pro cechy z nástěnky – většinou prosté zabij/vyčisti/přines. Když už zmiňuji cechy – v prvním díle se musel hráč v jistém bodě rozhodnout, kterým bude pomáhat. Trochu jsem to čekal i ve dvojce, nicméně se tak nestalo. Hru jsem skončil u 100% obliby většiny cechů a na žádné výraznější konkurování a vzájemné boje jsem nenarazil. Jinak jsou questy většinou zábavné a některé se táhnou delší dobu hraní – viz například úkol Runové kameny, který vám bude zadán už na začátku hry a potáhne se přes dvě kapitoly – ale mohu slíbit, že odměna stojí za to! :-)

Co se týče hlavního příběhu – co si budeme nalhávat, je strašný. Opět zachraňujeme ségru (modelka level 25) a cestou se dozvídáme šokující informace o minulosti císaře Gandohara. Zvraty jsou směšné, zakončení trapné a kdo bude hlavní boss bylo jasné už od začátku. A když už jsme u závěrečného bosse – souboj s ním splňoval vše, co na závěrečných soubojích s bossy nenávidím. Žádné využití zkušeností, skillů či magie. Jen nás postaví k balistám a střílejte. Ble.

Inventář je šíleně velký, ale práce v něm mi nevadila. Jen chybí možnost označení více položek naráz, to samé při nakupování (stokrát kliknout na lektvar když chci sto lektvarů je šílenost).
Hratelnost je velmi dobrá a bavil jsem se po celou dobu hraní. Jen je škoda krátké třetí kapitoly (je už prakticky bez vedlejších úkolů). Tu čtvrtou pak ani za kapitolu nepovažuji, spíš je to už jen rychlý finiš.
První díl měl problém s nevyváženou obtížností. Dvojka je na tom naštěstí o něco lépe, ideál to však podle mne není – stále tu máme slabé bossy a hra celkově není nijak těžká. Hodně tomu přidávají skilly – stačí namaxovat dvě, možná tři bojové schopnosti a pak už je to jen o hledání silnějších zbraní. Co jsem si oblíbil bylo vylepšování zbraní, rozbíjení nepotřebných a přidávání krystalů – aspoň jsem měl kam utopit dovednostní body :-)

Minihry odemykání a kradení - otravné. Hlavně kradení mě nebavilo vůbec a tak jsem jej ignoroval, odemykání zámků jsem se naštěstí naučil docela rychle a zvykl si na něj.

Pozitivní je, že jsem během hraní narazil na jediný bug (nešly otevřít dveře v rámci jednoho questu), ale co zamrzelo byly občasné pády do windows každých pár hodin hraní.

Poslední co chci zmínit je to, co už napsal ugraugra: Potvory vyskakující ze země? To si snad děláte srandu :/

Takže je lepší dvojka než první díl? Určitě ano, ale ne o takový kus jak jsem doufal. Takže komentář ukončím stejnou větou, jako ten u Two Worlds 1:

Suma sumárum, dobrá hra. Ale jen na jedno dohrání.

Two Worlds je hra, které jsem musel dát šanci. První pokusy dostat se do hry dopadly nevalně a já znuděně odinstalovával už po pár desítkách minut hned v první vesnici. Až vydání druhého dílu, který vypadá o mnoho lépe, mě donutil po delší době zkusit jedničku, dát ji poslední šanci. Prokousal jsem se nudným úvodem a pak už se jen a jen slušně bavil. Nakonec to není špatná hra. Má ale i své mouchy.

Po rozkoukání se mě jako první okouzlil velmi slušivý grafický kabátek hry. Prostředí vypadá báječně, i když hlavně ze začátku téměř vše pokrývá les a kopce, dívá se na to nádherně. Škoda jen ošklivých NPC – hezkou holku aby člověk pohledal (až na níže zmíněnou sestru, ale...to se nepočítá, je to sestra! :)) a chlapi vypadají všichni stejně, navíc obličeje se často opakují, podobně jako v Oblivionu.

Hlavní příběh je katastrofa. Vlastně jde jen o to zachránit sestru, která vypadá mimochodem jako sexbomba z Playboye. Chybí napětí a vlastně i spád. Naštěstí je tu mnoho vedlejších úkolů, které sice nejsou většinou nijak originální, ale jejich plnění mě bavilo – hlavně questy pro různé frakce, které stojí proti sobě.

Souboje mi přijdou jako klasický klikfest, za nejlepší variantu považuji obouruční zbraň + kouzla, ale to je na každém. Hra je totiž velmi nevyvážená co se týče obtížnosti. Po pár hodinách už kosíte smečku vlků jednou ranou, tábor gromů vysekáte za pár minut a lupiči prosí o milost. Vyjdete na kopec a tam vás osamělý obr skolí na jednu ránu. Zabít golema je daleko větší práce než zabít draka nebo dokonce závěrečného bosse. Nicméně když přijdete na tu správnou taktiku, nebudou vám dělat potíže ani tito silnější nepřátelé. A zbytečně velký počet oltářů doplňujících manu či život rozhodně obtížnost také nezvedne. Ach jo. Jízdu na koni moc zmiňovat nebudu, přišla mě lehce zmršená a raději jsem putoval pěšky. Koně jsem využíval jen na krátké úseky při plnění questů, bojovat z nich mě vůbec nešlo.

Magie – je fajn. Moc se mi líbil nápad s kartama, sice je to i o štěstí, ale celkově tento způsob magie považuji za dobrý a zábavný nápad.

Na co nemůžu nadávat je hratelnost jako celek. Když se do hry dostanete, přestane vám vadit, že jste prakticky nepřemožitelní. Prostě si putujete světem, plníte úkoly, zabíjíte potvory (ty v poušti se mi hodně líbily) a kocháte se výhledem. Líbilo se mi spojování předmětů stejného typu a tím jejich zesílení, alchymie, i vývoj postavy je pro tento typ RPG naprosto dostačující.

Suma sumárum, dobrá hra. Ale jen na jedno dohrání.

DLC Firewalker Pack pro Mass Effect 2 mě popravdě moc nechytnul, jízda v Hammerheadu mě bavila víc v pozdějším Overlordovi. Mise je rozdělena na pět částí, každá se odehrává na jiné planetě. Jedná se o pouhý sběr dat, které vás dovedou k Protheanskému artefaktu. Tvůrci se snažili každou část mise lehce odlišit, nicméně pokaždé se jedná o arkádovou střílečku. Jednou vám klacky pod nohy hází Gethové (asi nejzábavnější část), podruhé mráz nebo třeba nestabilita planety. Nic extra zajímavého nehledejte. Desing úrovní je průměrný, příběh stojí za starou bačkoru (pokud se to příběhem dá vůbec nazvat).

Suma sumárum, v rámci Mass Effect 2 se jedná o podprůměrný quest. Hammerhead není špatný (i když Mako z jedničky mě bavilo víc, jen co jsem se ho naučil ovládat), ale chce jej využít v kvalitnějších misích.

Firewalker Pack je zadarmo, a to je největší klad. Dohraný je za půl hodinky, takže vlastně ani nezačne nudit. I tak je však zatím nejhorším z větších DLC co jsem hrál.

Normandy Crash Site je víceméně atypické DLC. Nejedná se totiž o questík akční, jak bývá zvykem, ale pouze o sběr známek a umístění památníku. Tvůrci se snažili zapracovat na nostalgické atmosféře, na několika místech trosek se spustí flashbacky se známějšími vedlejšími charaktery z lodi. Povedlo se? Víceméně ano, ale myslím si, že by bylo zajímavější tento questík umístit až do třetího dílu série (klidně ve formě DLC jako teď). Na mě osobně by pak měla atmosféra daleko větší účinek, než když se po Alcheře procházím pár hodin po shlédnutí úvodního filmečku ME2.

Herní doba je krátká, je to spíš chuťovka pro fanoušky série. I když vzhledem k tomu, že je zdarma, nelze vlastně délku hraní tvůrcům vytýkat. Celkově slušná práce.

Přiznám se, že Zaeed mě k srdci moc nepřirostl. V týmu mám daleko více oblíbenců, což ale neznamená, že je Zaeed postava slabá. V loajality misi si vedl velmi dobře a později s inferno granáty dokáže rozpoutat vcelku slušné peklo. Co mě mrzí, stejně jako u Kasumi (která mě mimochodem baví víc) je nemožnost interaktivních rozhovorů. Zaeed zareaguje na pár předmětů v místnosti kde pobývá a po misích většinou vypráví historky, které mě popravdě moc nezajímají :) Charakter postavy mě moc nesedl.

Co se týče loajality mise, čekalo na mě vcelku slušné, místy ohnivé, dobrodružství s kopou střelby. Člověka baví, ale na druhou stranu to není nic, co bychom v sérii ještě neviděli.

Stojí za zahrání? Asi ano, fanoušci série už beztak toto DLC mají. Slušných 60% s tím, že Kasumi u mě v "neinteraktivních" družinících vede :)

Kdo by to byl čekal, že si s chutí premiérově zahraju jeden z přídavků pro Doom 2 za dlouhých 15 let od vydání a že se u něj budu opět dobře bavit. Některé legendy prostě neumírají. A sláva id Software, že mě díky Steamu umožnili tento méně známý přídavek zakoupit (spolu s celou Doom sérií) a dohrát.

Master Levels for Doom 2 je balík z drtivé většiny velmi spletitých levelů. Levely na sebe nenavazují, spouští se každý zvlášť, a tak každý začínáte se základní pistolkou a zbylé zbraně musíte najít - o zábavu je tak postaráno, protože masit hordu cacodemonů jednohlavňovkou je větší hardcore zábava než jedno zmáčknutí BFG, že? :)

Jak jsem psal, některé levely jsou velmi spletité. A u pár z nich je spletité slabé slovo. Hodina pobíhání po vystřílené mapě a hledání jednoho blbého tlačítka, které otevře dveře k modrému klíči? Zjišťování, kde se otevřel výtah po zmáčknutí tlačítka v rohu místnosti a to vše v naprosté tmě? Toho si u Master Levels užijete do sytosti. Pekelné, někdy však i frustrující.

Co se týče obtížnosti, máme zde pěkný průřez od těch jednodušších až po pekelně těžké (Mephisto's Maosoleum, The Express Elevator to Hell/Bad Dream). Oblíbil jsem si hlavně levely Minos' Judgement: 4th Canto of Inferno, Paradox a Trapped on Titan. Naopak, za nejslabší považuji Subspace a Subterra.

Doom. I po tolika letech po vydání baví. A platí to i o přídavku Master Levels for Doom 2.

Z těch DLC co pro ME2 Bioware zatím vydalo se mě jeví Kasumi jako nejlepší. Její loajality quest je povedený (na druhou stranu pěkně jednoduchý a krátký) a postava jako taková je také bezva. Co mě však mrzí, stejně jako u Zaeeda, nemožnost klasického rozhovoru na lodi. Kasumi reaguje pouze na předměty roztroušené v její kajutě a při kliknutí na její postavu pronese sice tu a tam větu dle aktuální situace, klasický rozhovor by ji ale slušel víc. Je to škoda, být Kasumi v tomto ohledu propracovanější, asi by patřila mezi mé oblíbenější družiníky.

Kasumi je jinak vcelku silná postava a párkrát jsem si ji na misi vzal - její zneviditelňování jsem si rychle oblíbil.

Pokud je hráč fanouškem série Mass Effect, Kasumi mu za koupi asi stojí. Já svých peněz nelituji, přeci jen...rád jsem zase viděl Sochu svobody (tedy její hlavu) :-)

Přestože se mi první díl moc nelíbil, rozhodl jsem se, že dvojku vyzkouším. Potají jsem doufal, že tvůrci odstraní nedodělky, chyby a mínusy původní hry. Což se bohužel moc nestalo.

Na prvním díle mě vadily tři věci: zbytečně přehnaný respawn, s tím spojené množství nepřátel (jejichž likvidace byla postupem času nudnější a nudnější), nekvalita úkolů a grafika.

A to přesně obsahuje i díl druhý, mimo krásné grafiky. Možná přeháním, ale člověk se až diví, jak můžou lidské (elfské...) osady přežít mezi stovkami a stovkami lapků, koboldů či nemrtvých :-). Už od desátého levelu jsem většinu nepřátel ignoroval, prostě je objel a zabýval se pouze questy a zloduchy v jejich blízkosti. A respawn tomu zrovna moc nepomáhá. Na místě, které jste před chvíli vykosili, se například po návratu z úkolu objeví další porce nepřátel a tak pořád dokola. Systém z Diabla 2 mě v tomto vyhovuje více.

Dalším záporem shodným s prvním dílem je nevalná kvalita questů. U RPG tohoto typu se nedají asi čekat žádné zázraky, nicméně drtivá většina úkolů je prosté běž tam a dones/vyzabíjej/přiveď a jejich plnění je hrozne neosobní. Bylo mě úplně ukradené, že jsem nedokázal dovést ženu do města. Je tu přece další tuna stejných úkolů , že jeden nevyšel, z toho se přece nepodělám. Navíc je později ve questech takový zmatek (zadaných je jich strašně moc), že si člověk ani neuvědomuje, pro koho jej plní a proč.

Co naopak musím pochválit je pěkný grafický kabátek (podpora PhysX potěšila). Hra vypadá prostě skvěle a v tomhle tvůrci odvedli výbornou práci.

Zajímavé jsou také charaktery (oblíbil jsem si elfku), vývoj postavy je také v pořádku a svět je pěkně rozlehlý. K dispozici jsou miliony tun zbraní či brnění a moje elfka v nich vypadá setsakra dobře.

Celkově vzato, Sacred 2 se mě hraje přeci jen o trošku lépe než jednička, otázkou je, jestli se mě podaří hru dohrát. Jednou za čas se do Ancarie rád vracím, vždy mě ale rychle omrzí kvůli výše vypsaným nedostatkům, které mě prostě vadí.

Toto lahůdkové RPG s parádní atmosférou se mě dostalo na harddisk až po dlouhých pěti letech od vydání i s neoficiálním patchem a češtinou. Tudíž se dalo očekávat, že se mě ty větší bugy vyhnou a já budu moci nerušeně hrát. Nicméně ihned po nainstalování jsem byl nemile překvapen - nešli mě otevírat žádné zavřené dveře, i když jsem měl kartu či klíče. Naštěstí stačilo hru přeinstalovat...no na třetí pokus se to povedlo a já jsem se mohl konečně ponořit do světa upírů plném intrik a mnoha frakcí. A ona událost s instalací byla díky bohu posledním vážnějším problémem se hrou.

Úžasná atmosféra nočního LA na mě dýchla ihned co jsem vylezl z mého bytu v Santa Monice a spolu s vynikajícími vedlejšími questy byla hlavním hnacím motorem Bloodlines. Ono ne že by byly hlavní úkoly o moc horší, třeba takový Ocean Hotel či Groutův zámeček patří mezi ty nejlepší mise ze hry, ale vedlejšáky mě prostě chytly o něco víc. Příběh celkově je pak odvyprávěný výborně a hlavně úplný konec mě dostal do kolen :)

K tomu se váže i kvalita NPC. Jeanette a Therese, Velvet Valour, Damsel, Pisha a Jack, Mercurio, Nines Rodriguez. Ty všechny jsem si okamžitě zamiloval, jejich povahy jsou zajímavé a třeba u takové Velvet mě mrzelo, že si s ní nemohu pokecat víc. Ostatní postavy nejsou také moc pozadu a krásně dokreslují onu zmíněnou atmosféru hry. Fajn je i grafika a architektura jednotlivých čtvrtí.

RPG systém je dostačující a přestože by mohl být teoreticky propracovanější, neměl jsem s ním jediný problém. (Nevím jak moc se drží pravidel deskových her Vampire: The Masquerade).

Kladů je hodně, bohužel hra obsahuje i nějaké nedostatky. Tím největším byl zbytečný respawn v některých misích. Člověk někde zapomene sebrat kartu a musí se vracet přes hordy nových nepřátel, kterých je ještě víc než když tudy procházel poprvé.
Dalším záporem je jakoby narychlo spíchlý závěr. Veškerý pohyb se omezí na pouhou cestu taxíkem. Postava taxikáře je fajn, ale technicky je tato část hry odfláklá - vypadávaly mě textury, hra se mírně škubala, při načítání další mise jsem viděl jen jedoucí podvozek. V závěrečné části hry se policisté rádi při bitce schovávali "do zdi" a během finálního souboje s princovým šerifem na střeše, kdy už se přeměnil v přerostlého netopýra, se mě při použití jedné z jeho schopností začala hra posekávat a trefit létavce byl velký problém. Naštěstí se po vypršení efektu opět hra vrátila do normálu.
Další věcí která mě zamrzela jsou místy divné animace chůze či běhu, nejčastěji u hlavní postavy.

A přeci jen - nemohu se zbavit dojmu, že toho mohlo být i víc. Zamrzí také fakt, že pokračování v podobném duchu se asi nikdy nedočkáme.

To však nic nemění na tom, že Bloodlines patří mezi to nejlepší, co jsem kdy hrál a jistojistě se k němu ještě vrátím.

Naprosto úžasná kombinace tahové strategie a rpg, která mě dokázala na dlouhé týdny připoutat k PC jako málokterá hra. Hned po spuštnění na mě dýchla nepopsatelná pohádková atmosféra s nádherně vymazlenou grafikou. Tím hlavním na King's bounty: The Legend jsou však nápadité úkoly, které nepostrádají vtip, a i ty na zadání prosté typu zabij/přines mají v sobě často jistou dávku originality, které znemožňují nudu a repetetivnost.

Dalším hybným kamenem hry jsou souboje. Na to, že jich je hra plná a jsou tužší a tužší, díky skvělému vyvážení jednotek, různorodosti kouzel a duchům zuřivosti nehrozí frustrace, tak jak se mi to často stává u série HOMAM. Velmi mě potěšila možnost oženit se, navíc manželka i děti vám přidají celkem užitečné bonusy. Tvorba postavy, ač se to nezdá, je vcelku propracovaná a je dobré rozmyslet se, jakým směrem se vydat a toho se držet, tedy hlavně ze začátku, později se dá run získat už slušné množství. Jedinou malou výtkou jsou peníze. Už v polovině hry jsem nevěděl co s nima a na konci už se částky pohybovali v milionových cifrách. Doufám, že na ekonomice ruští autoři zapracovali v datadisku.

Další položkou hodnou zmínění je hudba. Ta je prostě nádherná. Téma v zemi elfů mě zní v uších doteď a ani ostatní hudební motivy nejsou moc pozadu.

Prostě a jednoduše, King's Bounty je výborná alternativa k sérii HOMAM a v mých očích, ač jsem to nečekal, tuto slavnou sérii dokonce překonává, a to je to hra sakra dlouhá. King's Bounty je tak úžasně hratelný a zábavný, že se nemůžu dočkat datadisku.

Hodnocení a komentář platí pro The Witcher: Enhanced Edition, původní verzi jsem nehrál, takže nemůžu porovnávat.

Zaklínač je rozhodně nejlepší RPG za posledních pár let. Popravdě jsem se nejdřív bál hry za samotného Geralta, jehož charakter prakticky znemožňuje nějaké rozhodování ve smyslu dobro/zlo, klíčové to prvky ostatních RPG. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Neutrálně Geralt odehrát jde, nicméně je třeba hnidopišsky nehledat rozdíly mezi jeho chováním v knihách a hře. A to samé platí o příběhu, který v souvislosti s koncem knih samozřejmě skřípe.

Ona by to byla škoda, protože sám o sobě je příběh velmi dobrý, gradující s výborně napsanými dialogy (což platí o všech textech ve hře). Vedlejší questy jsou chytlavé, stejně jako questíky s kostkama a boxem (který byl ale směšně jednoduchý).
Vývoj postavy by mohl být propracovanější, což ovšem neznamená, že není dostačující. Stejně tak soubojový systém, který jsem docenil až v pozdější fázi hry. Potěší neokoukané potvory, na které jsem při hraní narazil. Taková polednice, půlnočnice, kikimora nebo i obyčejný utopenec byl osvěžením.
Živost herního světa je úžasná. Při dešti se lidé v ulicích schovají pod okap a nadávají nad počasím, potloukají se po měste, pomlouvají, nadávají, chodí do práce a večer zalehají do postele (což neplatí o té hnusné babizně, která mě nechtěla pustit za Shani ani o půlnoci :-)). Ono najít kde se zrovna nachází takový Zoltan byl občas problém.

Zaklínač je vynikající a dokázal mě připoutat k PC jako málo her. Ale úplně splněný sen to není. Byl bych raději, kdyby byla hra zasazena před románový cyklus a mohli bychom se tak setkat s Yennefer, Ciri nebo Yarpenem. Aspoň že ten Marigold tu nechybí... Ale co, třeba někdy ve druhém díle :)