River Raid je dost možná první videohra, kterou jsem kdy v životě hrál. Konzole byla připojená sice jen k malému černobílému televizoru Tesla Merkur 2, ale koho by to trápilo - konečně jsem měl videohry!

I po těch mnoha a mnoha letech mám na River Raid dobré vzpomínky. Hratelnost je neskutečně pohodová a zábavná, přitom hráč nedělá nic jiného než létá, střílí a vyhýbá se překážkám. Obtížnost byla tak akorát, i když si vybavuji pasáže, které daly dost zabrat. Pokud si dobře vzpomínám, hra nemá konec, ale po dokončení určitého množství map se pokračuje jakoby od začátku.

Ve výsledku je to jedna z nejlepších her, které jsem na Atari 2600/Rambo TV Game hrál.

Prázdné. Nic, než jen bezhlavé zabíjení čehokoliv co se hne. Ztotožnění s hlavním hrdinou prakticky nemožné (pokud nejste taky psychopat), chybí motivace. Příběh vlastně není. Jen násilí. A to nestačí.

Tak nějak se dá ve zkratce popsat Hatred. Přesto by to mohlo nějak fungovat a hra by mohla být zábavná, ale tvůrci pokazili i technickou část, takže se postava stále někde zasekává, ovládání stojí za houby a zaměřovač často není vidět. UI neexistuje. Ve hře jdou řítit i vozidla, ale díky strašnému jízdnímu modelu je lepší chodit pěšky. Jsou zde bugy, hra mi i párkrát spadla a optimalizace také není dobrá.

Ale nejhorší ze všeho je nuda spojená s místy tužší obtížností. Hru jsem hrál několik měsíců, ale ve výsledku jen 6 hodin. Ke hraní jsem se musel nutit a nebýt výzvy, ani ji nedohraji. Takhle jsem nakonec doklepal poslední level na nejlehčí obtížnost, abych to měl konečně za sebou.

Klady se hledají těžko, ale přece jen se něco našlo. Grafická stylizace se k námětu docela hodí a všemožné výbuchy a zničitelné prostředí také potěší.

Jinak krok vedle a nebýt uměle vytvořené kontroverze, po Hatred by neštěkl ani pes.

Životnost FIFA 17 už pomalu končí, tak jsem si napsal ohlédnutí za dalším dílem nekonečné fotbalové série, kterou vytrvale pařím už od roku 2000, tedy s přestávkou mezi léty 2009-2014, kdy v mých očích jasně vládlo konkurenční Pro Evolution Soccer a víc času jsem trávil u něj.

Tím hlavním lákadlem FIFA 17 byl v tomto ročníku zcela bez debat příběhový mód The Journey. Musím uznat, příběh o začátcích nadějného talentu Alexe Huntera se mi líbil. Samozřejmě to není žádný Planescape: Torment ani Zaklínač 3, ale na sportovní hru se jedná o solidní příběh obsahující i nějaké ty rozhodnutí. V zápasech je možnost hrát za samotného Alexe (jako v modu kariéra hráče) nebo hrát za celý tým, což je ta lepší možnost. Jediné co mi tedy pilo krev byla nutnost dělat s Alexem tréninky, což je po čase neskutečná nuda a stereotyp. Vynechání tréninku = vypadneš ze sestavy, automatický trénink = pomalejší nárůst schopností.

Druhá změna je přechod na Frostbite 3 engine, takže hra vypadá o dost lépe než loni a nevšiml jsem si ani tolika grafických kiksů jak tomu bývalo zvykem.

I hratelnost se lehce vylepšila, AI v singleplayeru se konečně víc tlačí do útoku (milion přihrávek mezi stopery už se tu naštěstí nevyskytuje), nicméně stále má problém zastavit protiútok, což je nejlepší cesta jak mu dát gól. Online hraní opět výborné, na taktické bránění jsem stále levý, takže jsem občas udělal rage quit, plus nějaké to brečení v koutě a pak jsem to stejně zapnul znovu :)

Nejdůležitějším herním modem samozřejmě zůstává skvělý FIFA Ultimate Team, ve kterém jsou nové dvě věci:
První je Víkendová liga, do které se lze kvalifikovat přes denní vyřazovací turnaje (PO-ČT) a která nabízí nejlepší odměny v podobě coinů a balíčku a do které jsem se kvůli práci nikdy neměl čas kvalifikovat :) Víkendová liga pak obsahuje 40 zápasů, podle počtu vítězství se pak rozdávají odměny. Každý měsíc navíc dostane hráč i větší měsíční odměnu, opět podle vyhraných zápasů.

Druhá novinka ve FUT17 je Squad Builder Challenges, což pro mě byla naprostá droga a miluji to. Zde hráč získá odměnu za vytvoření týmu podle zvláštních specifikací - např. vytvořte tým, ve kterém musí být 11 Španělů ze 6 různých lig. Takto vytvořený tým pak hráč vymění za odměnu, což bývají nejčastěji balíčky, popřípadě speciální karty hráčů. Výborný nápad, který má jedinou vadu - hráče to nutí kupovat balíčky za reálné peníze, aby měl dostatek hráčů na tyto "SBC" :))

Protože je komentář 2x delší než jsem plánoval, tak už jen stručně: Ostatní mody jsem jen vyzkoušel a nevšiml jsem si výrazných změn, přibylo pár ženských národních týmů, ale stále chybí Japonská ženská repre :(. A soundtrack letos slabý.

Celkově zdařilý díl, nelze se netěšit na FIFA 18, která slibuje zajímavé novinky ve FUT a pokračování příběhu Alexe Huntera.

Pokračování povedené oddychovky Hero of the Kingdom je stejné jako předchozí díl, takže nás opět čeká sbírání ingrediencí, plnění úkolů, bojování a získávání slávy a věhlasu.

Příběh je opět neskutečně jednoduchý, chvílemi až naivní, ale nějakým záhadným způsobem příjemně podaný a pohodový. Při cestě za záchranou sestry ze spárů pirátů se samozřejmě stane náš hrdina slavným, získá srdce krásné panny (která je zrovna ztracená princezna), vyřeší rodinné poměry, zabije démona a zachrání svět. Jednoduché, ale funguje to.

Lehce se změnilo prostředí, tentokrát se odehrává hra v přímořském království a na okolních ostrovech. Lodě, piráti, ztracené poklady - tohle prostředí mám ve hrách velmi rád, a líbilo by se mi, kdyby bylo ve hře ostrůvků k navštívení víc.

Oproti jedničce je větší problém vydělat víc peněz, takže se víc cestuje k obchodníkům a překupuje se zboží. To bylo časem docela únavné, zvlášť při některých úkolech, které vyžadovaly velké množství materiálu či lidí.

Grafika opět krásná, stejně tak hudba a princezna.

Takže opět příjemná hříčka, třetí díl určitě nevynechám.

Wolfenstein: The New Order byla parádní řežba s dobře pojatým příběhem a výbornou audiovizuální stránkou. To samé jsem pochopitelně očekával od datadisku The Old Blood. Ve výsledku jsem to částečně dostal, ale pár výtek mám.

Příběh hraje v The Old Blood bohužel druhé housle, je zapomenutelný a hráč ho spíš ignoruje, což bylo docela zklamání, protože právě v něm The New Order exceloval. Na druhou stranu ani nepřekážel a pár svých momentů měl, bylo jich ale poskrovnu.

V čem datadisk ale vyniká je akční část hry. Je to řežba hlava nehlava, zbraně jsou stále výborné a systém velitelů, které je lepší zabít ve stealth režimu, se mi hodně líbil. Při plížení občas chybovala UI, což bylo někdy humorné, jindy k vzteku - v předposledním levelu jsem potichu podřízl (jako podsvinče) jednoho nácka, a druhý si toho ani nevšiml. Přitom s ním vedl rozhovor. Naopak, zpoza náhrobního kamene jsem pistolkou s tlumičem zabil velitele, po chvíli jeho tělo objevil nácek a jak najednou celá mapa věděla že jsem schovaný zrovna za tím šutrem! Při akci ale UI fungovala naprosto v pohodě a dokázala chytře zatopit.

Co se týče lokací, designu misí, grafiky a hudby, zde naprostá spokojenost. Hrad Wolfenstein byl hodně fajn, ale nejvíc se mi hra líbila zhruba od návštěvy Kesslera ve vesnici.

Celkově tedy výborná zábava, hra nenudila a mohla být klidně i o ty tři hodinky delší. Takže i přes malé mínusy spokojenost.

První dva díly Trine mám velmi rád, chvíli jsem se těšil i na třetí díl, ale po prvních recenzích a komentářích bylo jasné, že tvůrci tentokrát šlápli vedle. A tak jsem hraní odkládal, protože jsem očekával zklamání. Bohužel se mé obavy z větší části naplnily.

Přechod do 3D je neskutečně blbý nápad, hlavní viník průměrné hratelnosti a časté frustrace. Za dobrou polovinu úmrtí totiž může strašná orientace v prostoru, kde může být i velmi jednoduchý skok fatální, protože je postavička zrovna daleko v obraze a stojí o centimetr dál, než je třeba. Umírá se tedy často, naštěstí jsou hrdinové tři a můžou se navzájem oživovat tak, že si stoupnou na oživovací pole, které se objeví někde poblíž úmrtí. Což bývá ale dost často za propastí, kam se snažíte dostat...

Sbírání trojúhelníků, důležitých pro postup hrou, mi nevadilo (nejsou nějak zázračně ukryté) a našel jsem je bez potíží všechny. Trojúhelníky otevírají i vedlejší mise, které jsou popravdě dost jalové a ty nejhorší z nich jsou pouze o soubojích, což je jedna z dalších slabších stránek Trine 3 (protože orientace v prostoru).

Hlavní kapitoly byly ale většinou dost fajn, škoda jen, že je zde tak málo kvalitních puzzlů, ty zdejší jsou dost jednoduché a často se opakují. A omezení schopností hrdinů (mág může dělat zase jen kostky) také zamrzí.

Trine 3 má ale i klady. Vizuálně je hra opět krásná, stále je z toho cítit duch série. I to vyprávění, i když je jednoduché a končí v půlce (tvůrcům došly finance), působí pěkně pohádkově a pohodově. A přestože se hraje daleko hůře než předchůdci, i tak jsou zde pasáže a lokace, které baví.

Takže nakonec nevznikla vyloženě špatná hra, spíše jen rozporuplná. Sráží ji do průměru hlavně jedno špatné rozhodnutí. Přesto bych rád viděl jak to všechno skončí. Ale...hlavně ať to proboha není ve 3D!

One Piece: Pirate Warriors 3 je první arénovka, kterou jsem kdy dohrál (a nejsem si jistý, jestli jsem předtím vůbec nějakou hrál). Protože je její předlohou manga, je to navíc lehce švihnutá hra, plná ujetých hrdinů a neskutečně "cool" nepřátel. Nevěděl jsem do čeho jdu, nečekal jsem nic světoborného, ale popravdě to není tak špatné jak jsem očekával, dokonce jsem se místy i bavil.

Hlavní náplní je samozřejmě mlátit nepřátele hlava nehlava, což je docela zábavné, pokud si hru hráč dávkuje rozumně. K dispozici má gumový Luffy slušnou škálu úderů a komb (všechny švihnuté), díky společníkům lze jednou za čas seslat skupinové megakombo, které dokáže vykosit celou místnost. Společníci (také švihnutí) jsou také plusem hry, protože díky nim nemusí hráč vymlátit sám celou mapu, slušné množství nepřátel zvládnou sami. Hra má lehké rpg prvky, takže jsou z nich ke konci hry dost slušní parťáci.

Příběh je prostě manga. Sice si dokážu představit i praštěnější hru, ale i tohle bylo místy dost wtf. Ale nic proti tomu, prostě zábavná blbina, u které se člověk občas pousměje a občas kroutí hlavou, co tvůrci zase vyplodili :)

Vtipné je, když hráč ve hře totálně deklasuje nějakého bosse, a ten hned poté v cutscéně buď namachrovaně odejde, nebo najednou malíčkem zašlape půl hráčovy posádky do země. I to se párkrát v One Piece stane.

Hra je rozdělená na kapitoly, každá z nich má většinou čtyři podkapitoly (mapy). A jedna mapa trvá přibližně 20-30 minut, což je docela přijatelné. Přestože hra není nějak výrazně těžká, při nesplnění podmínek (úmrtí hráče či někoho z posádky apod.) musí hráč opakovat celou mapu znovu, což je v takhle jednotvárné hře otrava.

A to je snad jediná větší výtka - hra je prostě jednotvárná. 16 hodin stále to samé. Sice se mění prostředí i nepřátelé, ale člověk si toho při té řeži ani nevšimne.

Celkově tedy solidní oddychovka, která zabaví v rozumných dávkách.

Série Baldur's Gate je srdcovka, takže jsem se na Siege of Dragonspear dost těšil. Nicméně vzhledem ke zkušenostem s hrami tohoto studia jsem počkal rok na pořádné hraní, protože jejich bugfesty po vydání jsou legendární. No a pomohlo to. Bugů bylo málo, ale i tak se jich tam pár našlo. Jinak můžu s klidem říct, že jsem víceméně s datadiskem spokojený.

Hratelnostně je to stále staré dobré BG, lokace jsou povedené a graficky na výborné úrovni, některé scenérie šlapou na paty i nejhezčí Infinity Engine hře - Icewind Dale. To vše doplňuje výborná hudba. Jen co mi moc nesedlo, jsou první lokace v Baldurově Bráně, které jsou malé a přijdou mi spíš jako takový tutorial a uvedení do příběhu.

Dále musím pochválit vedlejší questy, dungeony a hodně zajímavých nových předmětů, které se od původních BG často dost odlišují svými schopnostmi, což je fajn. Stejně tak některé souboje s bossy jsou povedené a i na normal jsem musel párkrát loadovat a vymyslet strategii.

Návrat starých NPC rovněž potěšil, nové NPC už tak moc ne. Voghiln byl nudný, M'Khiin měla šílený dabing, který jsem nevydržel poslouchat a Glint mi byl krajně nesympatický. Ale Corwin se mi docela líbila.

No a pak je tu příběh, writing, kontroverze. Hlavní příběh jako takový je docela v pohodě, přestože to je klasická záchrana světa. Má to své strhující momenty (např. bitvy), ale souhlasím s tím, že je to všechno dost průměrně napsané a hra na hráče valí jakýsi slepenec různých problémů, které ho vlastně vůbec nezajímají. Nejvíc jsem z toho cítil uprchlickou krizi, chvílemi jsem měl pocit, že mi hra do party vnutí i Angelu Merkelovou, popřípadě její transgender verzi.

Také mi vůbec nesedl konec hry. Úmrtí Skie a obvinění hráče z vraždy mi přišlo dost na sílu a kde najednou vzal Irenicus dýku Soultaker je také otázka. A ty sny s ním si mohli tvůrci taky odpustit. Úplný závěr si také zasloužil něco lepšího než kraťoučký černobílý filmeček.

Jinak jsem spokojený, hra má spád a při dalším hraní série Siege of Dragonspear určitě nevynechám. Tvůrci mají tedy ve výsledku malé plus, jen to chce příště nechat napsat scénář někoho, kdo nemusí mít narvané všechny problémy lidstva na jedné mapě.

Díky Enslaved: Odyssey to the West jsem si uvědomil, že místní Herní výzva je užitečná věc. Nebýt jí, hru bych si jen tak nezahrál, protože pořadníkem zapadla do temnějších míst mé Steam knihovny. A to by byla nakonec škoda, protože Enslaved je neskutečně zábavné dobrodružství, které jsem si užil daleko víc, než jsem čekal.

Příběh není složitý, ale je odvyprávěný poutavě a udrží hráčovu pozornost až do konce. Napomáhají tomu hlavně charaktery. Jak Monkey, tak Trip jsou jedny z nejsympatičtějších postav, které ve hrách pamatuji a chemie mezi nimi je fantastická. A když se do party přidá ještě tlouštík Pigsy, je o zábavu postaráno, protože kadence hlášek se v tu chvíli zvedne několikanásobně :) Zmínit musím také povedený dabing.

Postapokalyptický svět vypadá báječně, přestože má hra za sebou už pěknou řádku let, stále vypadá pěkně. Některé scenérie jsou velkolepé, hlavně New York je krásný a oči Trip ještě krásnější :)

Co se týče hratelnosti, je plynulá a nelze se nikde zaseknout. Hra prakticky střídá jen souboje, hádanky a lezení a skákání po všem možném, a čím je hráč dál ve hře, tím více tohle vše spojuje do jednoho. Skákání je mimochodem pohodové, chybu lze udělat jen málokdy, což přispívá k plynulé hratelnosti. Co k ní ale nepřispívá je několik pasáží, které mi moc nesedí – jsou to části, ve kterých hráč musí například prchat před mechanickým psem. Jedna chybička a konec, load. Opakovat, dokud si hráč nezapamatuje trochu cestu, mezitím load, load, load. A pak to najednou vyjde. Uff…

Jinak jsem si výraznějších chyb nevšiml. Ani malý počet typů nepřátel mi nevadil, stejně tak souboje mi přišly fajn. Tak snad jen to, že mi hra pokaždé při alt+tab spadla :)

Celkově tedy velmi dobrá zábava na nějakých 8-10 hodin.

PS: Premium Edition obsahuje také DLC Pigsy’s Perfect 10, které mi už tak zábavné nepřišlo, ale kdo má rád Pigsyho, může si přijít na své. Hratelnostně je úplně jiné než základní hra, protože Pigsy toho moc nevydrží a tak je vyžadován hlavně stealth postup. A DLC mi přišlo místy několikanásobně obtížnější, úmrtí bylo za ty 2-3 hodiny daleko víc než za celou základní hru :))

Batman: Arkham Asylum se mi válel v knihovně několik let, ale přestože jsem měl tušení že to bude dobrá a zábavná hra, vždycky jsem z různých důvodů rozehrál něco jiného. A tak až v roce 2017, díky Herní výzvě ("Only the best!") jsem se konečně do prvního Batmana pustil. A vážně to je dobrá a zábavná hra.

Když se řekne Batman, a dost možná to platí o celém universu od DC, nejlepší na tom všem jsou záporáci. A právě v Gothamu se to hemží tím nejzábavnějším co lze v komiksech najít - Joker, Scarecrow, Tučňák, Harley Quinn a mnoho dalších. Jejich převedení do hry je výborné a zdejší Joker patří mezi ty nejlepší Jokery vůbec.

Příběh je solidní, odvyprávěný krásně srozumitelně a podtrhuje vynikající atmosféru, která místy hraničí s hororem. Ještě aby ne, když se to všude hemží psychopaty a blázny.

Plusem je i povedený soubojový systém, i když ještě zábavnější mi přišlo likvidovat nepřátele potichu, pokud to šlo (zavěšení pod chrlič ftw!).

Grafika je myslím na rok 2009 fajn a i po těch letech moc nezestárla. Stylizace výborná, stejně tak dabing je absolutní špička.

Pár věcí mi nesedělo, i když to není nic vážného. Souboje s bossy jsou opruz, ale já prostě tenhle typ bossfightů nemusím. Vrcholem bylo doupě Killer Croca, to jsem proklínal i Batmanovu prababičku.

Zklamaný jsem byl z lokací kde se objevuje Scarecrow, ten blázen má výborný potenciál a tvůrci ho zabijou podprůměrnými plošinovkovými misemi, které jsou zároveň to nejjednodušší co lze ve hře najít.

No a pak už vážně drobnosti - občas pozlobilo ovládání, protože všechno důležité je nastavené na tlačítku "A" XBoxového ovladače. A ti blázni co běhají po dvoře jsou otravní jak zrní na potkany.

Batman: Arkham Asylum je každopádně výborný titul, který lze doporučit i po letech.

PS: A Hádankářovy hádanky jsou také fajn :)

Vždycky jsem se divil, co na té Laře všichni vidí. Hry jako takové docela fajn, ale postava Lary mi vždycky přišla nudná, plus ta její divná postava s velkýma balónkama...Pak ale přišel v roce 2013 restart s novou Larou a můj názor se změnil. Tahle Lara je nejenom hezčí, ale také zábavnější, sympatičtější a s cepínem to umí jako nikdo. První díl jsem si i přes divný příběh užil a těšil se na pokračování, doufaje, že se v tomhle ohledu zlepší.

No, příběh lepší není. Základní linie (vlastně klasické "Najít artefakt ve ztraceném městě") je v pořádku, jen je kolem toho omotané divné cosi s mizernými zvraty a jedním z nejtrapnějších záporáků za poslední roky. Přitom různé dokumenty válející se ve hře jsou fajn, četl jsem je rád. Pak tu je drobnost, které se musím smát - hráči hra správně neodpustí snad žádnou chybu, každý špatný úchyt či skok trestá smrtí. ALE! Ve filmečkách Lara neustále někam padá, propadá se, dostává naloženo, prostě nikam nemůže přijít normálně a vždycky je tam nějaká plošinka, díky které se zachrání. Kde je spravedlnost, sakra! :)

Jinak je Rise of the Tomb Raider stejně zábavný jako první díl. Hru jsem dohrál na 100%, hledání artefaktů, dokumentů, prozkoumávání nepovinných hrobek, plnění výzev, to vše jsem si užil a o tom hlavně vlastně Tomb Raider je. Stejně tak souboje jsou docela zábavné, potěší i menší počet QTE oproti minulému dílu, ale i tak jich pár na hráče hra vytasí (a zrovna při souboji se závěrečným bossem - wtf?).

Ještě se zastavím u nepovinných hrobek - škoda že jich nebylo o pár víc, hádanky se povedly a jsou pro mne jeden z největších kladů hry.

Hra je vizuálně nádherná, některé výhledy jsou až epické (včetně těch na Laru:)).

Jinak je RotTR vlastně stejnou hrou jako předchůdce, což může být klad i zápor. Nechybí crafting, lov zvěře, jednoduché vedlejší úkoly, nic nového pod sluncem, je fajn že je to i zde.

Celkově je Rise of the Tomb Raider povedenou a zábavnou hrou, kterou sice trochu sráží příběh, ale i tak ji hodnotím docela vysoko. Na třetí díl se těším, snad tvůrci najmou nové a hlavně lepší scénáristy.

PS: Co tam Lara někdy předvádí, kam se hrabe Legolas :)

Chytrá a zábavná hříčka, ve které máte zaručenou možnost vlastní volby a můžete si jít prakticky kam chcete. Nebo ne? Jistě, vždyť jste svobodný člověk. Ale i tak doporučuji projít těmi levými dveřmi.

Přestože se dá The Stanley Parable projet za pár minut, je to hra, u které se dají strávit i dvě hodiny. Nejenom díky velkému množství roztodivných konců a jejich hledání, ale také díky příjemnému humoru. Navíc je hra přeci jen větší, než se tváří - konců je hodně a najít všechny bez návodu je když ne nemožné, tak velmi obtížné. Vypravěčův dobře vybraný hlas také přidává k povedené atmosféře.

Nicméně The Stanley Parable má také své mouchy. Například, neustálé pobíhání po stejných chodbách začne být po chvíli zdlouhavé. Zároveň to není hra, ze které by si jeden sednul na zadek, spíš je to zpestření na jedno odpoledne. Zahrát, pobavit se, zasmát se, zamyslet se, odinstalovat.

Ve výsledku fajn zážitek na nějakou tu hodinku, záleží kolik konců chce člověk objevit.

Když tehdy, začátkem devadesátých let, přivezl táta náš první počítač, nechybělo v něm k mojí radosti i několik her. A ještě lepší bylo zjištění, že si je můžu zahrát kdy chci, a také to, že se některé líbí i mým rodičům. Táta proseděl celé hodiny u mariáše (myslím že se jmenoval Flek!) a mamka si občas sedla k CD-Manovi a možná překvapivě i k závodní klasice Grand Prix Circuit. A vždy, když jsem nějakou hru dokončil nebo se alespoň dostal za nějaké kritické místo, bylo mi náležitě gratulováno.

Přesto tu byla jedna hra, kterou moji rodiče nenáviděli. Lezla moc do peněz.

Tapper. Ničitel mezerníků.

Čtyři pulty, hromada zákazníků a jeden upocený barman, který neví kam dřív skočit. Ke hraní stačí jen tři klávesy, pro pohyb nahoru a dolů to byly tuším "W" a "S" a pro poslání nápoje žíznivému zákazníkovi prokletý mezerník.

Hra byla ukrutně těžká a mám pocit, že dál než do rockového baru jsem se nedostal. Minihra byla fajn, ale tehdy jsem nějak nechápal proč tam vlastně je.

Někdo měl "vymlácený entry od olympiády", u nás v domácnosti se vyhazovaly klávesnice kvůli Tapperovi. Byla to správná oddychovka, ale časem omrzela, takže jsem ji pak hrál jen občas. Ke štěstí páté klávesnice.

A věta mé mamky "Musíš do toho tolik třískat?" mi zní v uších dodnes.

Myslel jsem si, že z Herní výzvy 2017 bude nejtěžší oříšek bod číslo 4 - "Nad Tatrou sa blýská!". Nakonec je to můj první splněný bod a navíc jsem se docela dobře pobavil.

Hero of the Kingdom je oddychová hra, ve které se hodně kliká a nejde prohrát. Vypráví naprosto klasický příběh o mladém farmáři, který se po útoku banditů na rodinnou farmu vydává hledat ztraceného otce. A samozřejmě je v tom ještě daleko víc, protože království vás potřebuje a ... no prostě to znáte - sláva, věhlas, hrdinství :)

Gameplay je příjemný, jedná se vlastně jen o nějakých 20 obrazovek ve velmi hezké grafice, ve které hráč sbírá ingredience, plní jednoduché questy, získává věhlas a sem tam bojuje. Jak jsem zmínil, nejde prohrát, takže pokud hráč nemá předepsané zbraně, suroviny či lidi, hra ho k souboji nepustí.

Hra trvá nějaké tři hodinky, během kterých jdou získat všechny achievementy, což je zde věc, která místy připomíná knihu "Kde Je Waldo?" Nasbírat 300 hub zní snadně, ale když vám chybí 6 a prolézáte obrazovku za obrazovkou a hledáte miniaturní hříbky pod smrčky... prostě achievement hunting nejvyšší úrovně :)

Celkově velmi příjemná hříčka na jedno odpoledne. Natolik, že si časem možná pořídím i druhý díl.

Grim Dawn se dá označit za hru pro ty, kterým přišlo Diablo 3 moc barevné a málo temné. V Grim Dawn se totiž vypravíme do ponurého, skličujícího světa, který může zachránit od naprosté záhuby jen a pouze náš bezchybný a mocný hrdina.

Příběhově se tedy jedná o klasickou záchranu lidstva před mocnými Aetherialskými silami. Nic nového pod sluncem, nicméně příběh nijak nepřekáží a podaný je v rámci žánru celkem obstojně. Co překvapilo, je množství morálních rozhodnutí, které musí hráč během plnění questů udělat. Sice se nejedná o nějaké velké rozhodnutí, na které zareaguje celý svět, ale i tak to bylo oživení. Pak je tu systém frakcí, kde svými činy můžete zvyšovat jejich přátelství k vám, u nepřátel pak to, jak moc vás nenávidí.

Co se týče povolání, nabízí Grim Dawn dost slušný počet různých buildů a protože hráč může od desátého levelu přidat ke svému hlavnímu povolání druhé, vyhází celkem slušný počet různých kombinací. Můj Arcanista říznutý Demolitionistou může nad hromadami rozsekaných mrtvol vyprávět, jak úmorná byla jeho cesta k dokonalosti.

Loot. Tady Grim Dawn kraluje, předmětů je nepočítaně a protože je ve hře samozřejmě crafting, i zdejší velká truhla se docela rychle zaplňuje.

Vizuálně vypadá hra pěkně a ke správně temné atmosféře přidává svůj díl i povedený soundtrack.

Výtek mám jen pár. Tou první je absolutně tupá UI nepřátel. Ne že bych čekal u diablovky nějaké zázraky, ale...nepřátelé vidí přes zeď, do které pak střílejí a sekají hlava nehlava. Někteří bossové jsou stejně tak tupí, střílejí do sloupu, za kterým si hráč v klídku líže rány a doplňuje energii, místo aby udělali pár kroků a dorazili ho.

Druhá výtka vlastně trochu nefér, jedná se spíš o žánrový problém - nepřátel je někdy tak nechutně mnoho, že může být chvílemi hra frustrující a je lepší si ji tedy dávkovat rozumně.

Jinak se dá říct, že patří Grim Dawn mezi ty nejlepší konkurenty prvních dvou dílů Diabla a fanouškům žánru se dá jedině doporučit.

"No doubt about it, he's deep in the sandtrap."

World Class Leader Board patří mezi hry mého dětství a dodnes je jedinou golfovou simulací, kterou jsem hrál. Je také hrou, která lákala všechny kamarády z okolí na dlouhé turnaje plné golfu a sladkostí a pamatuju na doby, kdy se nás u počítače sešlo i 12, což byl u hry pro maximálně 4 hráče problém a zbylý počet hráčů si musel zatím najít jinou zálibu typu deskových her, jinak mu nezbývalo než závistivě sledovat snažení ostatních hráčů a těšit se, až na něj přijde řada.

Nutno podotknout, že na svou dobu se jedná o velmi propracovanou hru, která i dnes vypadá docela slušně a je stále stejně zábavná. Hřiště jsou povedené, počet holí standardní a na vyšších obtížnostech nutnost počítat s větrem někdy přidává k zábavnosti i trošku zdravé frustrace :)

Zvuky a hlášky komentátora jsou sice dobře poslouchatelné, ale opakují se do omrzení a věty jako "Looks like he hit the tree, Jim." hráč slyší tolikrát, až to není pěkné.

No a když jsme po letech hraní s kamarády zjistili, že jdou klasické stromy vyměnit za palmy, hrálo už se jenom s palmama :)

"From my vantage point, it looks safely in the fairway."

Toussaint, jaký to kontrast oproti temnému, válkou zbídačenému Velenu nebo mrazivému Skellige. Sluncem prohřáté vinice, malebné vesničky, nádherná příroda a hlavně krásné, překrásné hlavní město Beauclair. Blood and Wine mi nabídl jednu z nejkrásnějších lokací, kterou ve hrách pamatuji. Lokaci, kterou jsem si často jen tak projížděl a nasával fantastickou atmosféru vinic, rytířskosti a cti. Jenže něco zlého číhá pod čistotou tohoto kraje. Tak vzhůru za posledním dobrodružstvím, Geralte.

Co se týče hlavního příběhu, byl jsem zvědavý, jestli tvůrci přeskočí vysoko nastavenou laťku, kterou představoval příběhově excelentní první datadisk Hearts of Stone. Popravdě, nepřeskočili. Jenže i tak je povedený. Začíná trošku nenápadně a komorněji, ale s blížícím se koncem nabírá na obrátkách. Anna Henrietta a hlavně Regis potěšili, je skvělé takhle potkat jednu z nejlepších postav ságy. A potěší i že jeho oživení vysvětlili tvůrci vcelku uspokojivě.

„Ach, ach, ach,“ zavzdychala kněžna Anna Henrietta, lomíc rukama. „Tvé vyprávění mne zarmoutilo, pane Geralte. Mé srdce po něm zachvátil smutek.“

V čem Blood and Wine naprosto exceluje jsou vedlejší úkoly, které se zde řadí mezi ty nejlepší ze třetího dílu. Hlavně úkoly týkající se turnaje (ta atmosféra!), Gwintu, série O víně a vině, vtipný questík Razítko mocnější meče, nebo třeba vichtí součást hlavního úkolu Klec bláznů patří mezi to, co si budu pamatovat. A samozřejmě jsem si užil i všechny události kolem Geraltova nového domu, vinice Corvo Bianco. Prostě a jednoduše, CDP opět potvrdili svůj vysoký standard - postavy, texty, knihy, každý malý detail, všechno je opět na špičkové úrovni.

K úžasné atmosféře datadisku napomáhá i tradičně výborný soundtrack. Nové možnosti tvorby postavy také potěší, stejně tak nově překopaný inventář, který přinesl i patch do původní hry pro ty, kteří datadisk nevlastní.

Tento odstavec věnuji záporům. Grafika opět občas zablbne a na konci mi hra dvakrát spadla. Není to ale nic vážného. Snad jediné co mi trochu pilo krev je, že není z Corvo Bianco výhled na Beauclair :(

Jinak platí stejná věc jako u předchozího datadisku - za solidní cenu obrovské množství zábavy. U EA nebo Ubisoftu a jejich politiky DLC by musel takový datadisk stát tak 280€ :D

Z hodnocení i komentáře je jasné, že mě i poslední kapitola příběhu Geralta z Rivie nadchla. Pro někoho to samozřejmě nemusí být tak úžasné a skvělé, ale tahle série mi prostě sedí jako žádná jiná a jsem u ní ochotný prominout i nějaké ty nedokonalosti. A že je minimálně na delší čas konec se mi vůbec nelíbí a chtěl bych víc. Nebo je lepší končit takhle na vrcholu? Nevím, ale Geralt mi bude chybět.

„Čarovný je náš zámek Beauclaire, milostná kouzla zde na lidi mocně působí,“ zamumlal Reynart, upil vína a válel je po jazyku. „Už sám pohled na něj je okouzlující. Vzpomínám, jak vás to tehdy v říjnu vzalo, když jste ho spatřili poprvé. Jak to ten Cahir tenkrát řekl?“
*
„Okázalý zámek,“ řekl s obdivem Cahir. „Na mou duši, representativní a oku lahodící sídlo.“
„Pěkně si vaše kněžna bydlí,“ konstatoval Regis. „To se musí nechat.“
„Kurva, celkem parádní barák,“ dodala Angoulême.

PS: A možná přijde i čarodějka.

Fifu 16 bych označil jako vylepšenou verzi předchozího dílu. Odstraněny byly různé malé nedokonalosti při hraní a hra je tak plynulejší, celkový gameplay je vylepšený a přijde mi, že kombinace je zde důležitější než v předchozích ročnících. Dokonce bych se nebál říct, že se Fifa trošičku přiblížila reálnému fotbalu, nebo minimálně není až tak arkádová jak tomu bylo v minulosti.

Co se týče novinek, nejvíc pozornosti na sebe strhly před vydáním ženské národní týmy. Teď, téměř po roce, popravdě už nikoho nezajímají, ale po zakoupení hry si za ně asi většina lidí zahrála. Říct se k tomu dá snad jen to, že týmů je 12, jediným turnajem že Women's International Cup a chybí Japonsko :( Jako jednohubka fajn, člověk si turnaj jednou zahraje a tím to končí. Tak uvidíme jestli dostanou ženy příště více místa.

Vylepšení režimu kariéry vítám nejvíce. Dobrá věc jsou předsezonní přípravné turnaje proti silným týmům, za které dostane vítěz dokonce slušný peníz, a je zde lepší možnost vyzkoušet více hráčů a variant, protože lze KONEČNĚ v přátelských zápasech vystřídat víc než 3 hráče. Druhou povedenou novinkou je trénování hráčů mezi zápasy a zlepšování jejich vlastností. Čili je snazší vytrénovat si mladíka do prvního týmu bez toho, aby ho hráč musel často dávat na soupisku nebo jej posílat na hostování, kde stejně nehrál.

Nejvíce času jsem letos strávil ve FUT, ve kterém přibyl zajímavý prvek jménem Draft. Ten je zábavný. Vstupné stojí 15000 coinů a hráč si vytvoří nový tým, ale jen na maximálně čtyři zápasy draftu. Turnaj je totiž vyřazovací a kvalita odměny se zvyšuje po každém zvládnutém kole. Po vyhrání všech čtyř kol je tedy odměna nejlepší. Odměnou jsou balíčky karet a problém je, že v singleplayeru je jen málokdy cena taková, aby se hráči vrátilo těch 15 000 i při vítězství v turnaji. V multiplayeru tomu tak není, ale zase je dost těžké vyhrát všechny čtyři zápasy :D Jinak je FUT stejný, ale přijde mi, že ve Fifě 15 byly (pokud mi paměť ještě dobře slouží) lepší ceny za vítězství v jednotlivých divizích. Tady jsou to hlavně coiny a pokud balíček, tak jeden a dost špatný (obyč. zlatý balíček, nebo balíček kontraktů apod.). Jako by nás EA nutilo kupovat si drahé balíčky za reálné peníze, že?

Samozřejmě hra obsahuje i nějaké nedostatky, například AI hráčů soupeře v singleplayeru je občas na zabití (tolik přihrávek vzadu si nevymění ani Mertesacker s Koscielnym za celou půlsezonu jako AI v jednom zápase). Obtížnost Legendární a Ultimátní, to je jako hrát proti Supermanům, Chuckům Norrisům a Lordům Bendtnerům naráz, ale vyhrát se dá. S vypětím všech sil. Hodně nadávek. Sprostých. A břevna a tyče padají podezřele často.

V současnosti se blížím 300 hodinám a Fifa 16 mi přijde o něco zábavnější než patnáctka. Na jednu stranu je to ta stará dobrá Fifa, která se vlastně nemění, ale na druhou stranu, vylepšení hratelnosti je znát a prožitek ze hraní je výborný.

A samozřejmě - licence, atmosféra, prezentace, tím vším je Fifa stále neskutečně silná.

Snowfall má vlastně podobné zápory jako After Dark - za docela vysokou cenu jsme dostali pár zasněžených map, nějaké nové budovy a tramvaje. Přesto je to ale vlastně docela fajn, každý přídavek do Cities: Skylines hru vylepšuje, ať už je zdarma či vyjde jako DLC. Jen ta cena není zrovna ideální.

Co se týče Snowfall, nechápu jednu věc. Proč raději tvůrci rovnou nezapracovali na střídání ročních období a pak nevydali plnohodnotné DLC, které by za tu cenu alespoň stálo? I tak by mohly být ve hře "snow only" mapy, ve kterých by se vyřádil každý nadšenec sněžných pluhů. Na druhou stranu je pravděpodobné, že se nakonec takového scénáře dočkáme.

I když toho Snowfall nenabízí mnoho, to co přináší přeci jen zabaví. Hraní zasněžených map baví a otevírá nové problémy jako je zamrzání silnic, vytápění či spotřeba elektřiny. I těch pár nových budov a parků nakonec potěší. A v kombinaci s After Dark vypadá noční zasněžené městečko úchvatně.

Ve výsledku rozporuplné DLC, ale ve slevě by se dalo doporučit.

PS: Jo a tramvaje jsou nehorázně cool.

Larian má za sebou už několik titulů ze světa Rivellon, ale teď je to poprvé, co mi jejich hra sedla. Ne že by předchozí kousky byly špatné hry, spíš se mi do nich z nějakého důvodu nechtělo a třeba takový Divinity 2: Ego Draconis jsem nadobro opustil po 15 hodinách. Prostě tomu něco chybělo. Divinity: Original Sin je pravý opak. Neskutečně chytlavé, zábavné, vtipné a hlavně tahové!

Příběh je sice v jádru klasický (záchrana světa), ale po vypravěčské stránce skvěle zvládnutý, napínavý a spletitý a samozřejmě obsahuje i pro tvůrce typický humor. Právě humor celou hru příjemným způsobem oživuje, vedle vážněji pojatých úkolů se najdou i takové, které hru odlehčí. Vedlejších questů je hodně a co bylo velmi dobrým zjištěním, nikdy nezačnou nudit. Každý jeden je v něčem unikátní a mnohým nechybí ani originalita (to je ta věc, o které si v současnosti nechávají v Bioware jen zdát :))

Textu je samozřejmě hodně, to by pak nebyl žádný "oldschool", ale zároveň nepřekračuje nějakou maximální hranici, takže hra odsýpá dobře. Dialogy jsou navíc velmi povedené a čtivé. I družiníci jsou kladem hry, mají svůj vlastní názor a často s hlavní postavou nesouhlasí, což může vést dokonce k ukončení spolupráce.

Co se mi však na Divinity: Original Sin líbilo úplně nejvíc, je tahový systém soubojů. Důležitým prvkem je zde práce s elementy a prostředím. Ohrožují vás střelci? Stačí na vodní povrch seslat ohnivou kouli, díky vzniklé páře se sníží viditelnost a střelci jsou na pár kol ze hry. Je všude kolem nezdravě mnoho plamenů? Stačí seslat déšť. A když už jsou všichni promáčení, docela by se hodilo seslat blesk, ale opatrně, ať neomráčíme i své bojovníky! Kombinací je mnoho a dávají dohromady velkou škálu strategií.

O kladech bych mohl napsat ještě několik odstavců, ve kterých bych zmínil grafiku, hudbu, rozmanitost světa a mnoho dalšího, ale to by nezbylo místo na zápory, a popravdě se tu najde pár drobností, které mi pijí krev.

Tou první je malý zoom, což vadí hlavně při soubojích, nejvíc pak při tom se závěrečným bossem celé hry, který svou velikostí zabírá podstatnou část obrazovky.
Několikrát se mi stalo, že jsem při souboji nějakým kouzlem zasáhnul svého spoludružiníka, což je v bitevní vřavě normální. Pokud ale efekt trval i po konci souboje (například led nebo jed, popřípadě i mimo souboj po použití kouzla teleport), družiník opustil partu. Otravné.
Neskutečně otravné je také neustálé opravování předmětů, prakticky po každém druhém až třetím souboji, zvlášť v pozdější fázi hry.

No a to hlavní, co mi pilo krev a co už nikdy v žádné hře nechci vidět, byla minihra, jež byla součástí konfrontace protivníka při rozhovorech - kámen-nůžky-papír. Většinu loadování jsem při hře zažil právě po téhle kravině, protože jsem se chtěl vyhnout souboji (po prohře většinou následoval souboj). Tohle je jediná vážnější věc, ze které mi při hře vážně tekly nervy.

Celkově je ale Divinity: Original Sin špičkovou záležitostí a druhý díl se tak stává jednou z mých nejočekávanějších her.