Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
31 let • Policie ČR • Velké Meziříčí (ČR - kraj Vysočina)

Komentáře

Star Wars Jedi: Fallen Order

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 85
Velká spokojenost. A to ani náhodou nepatřím mezi zaryté fanoušky Star Wars, vždy jsem však tvrdil, že SW je látka spíše pro hry než pro filmy. No a Fallen Order moji myšlenku naštěstí podpořil.

Na hru jsem měl zálusk už prakticky od vydání. Akční adventura kombinující Uncharted a Soulsovky mne zaujala na první pohled a byť hra úplně neinovuje, zmíněné žánry mixuje poctivě a zábavně. Možná jsem méně náročný, ale mě tohle na rozdíl od některých komentujících prostě k radosti stačí. Na nejvyšší obtížnost jsem ve hře nechal přes 40 hodin a ani po nich jsem překvapivě nebyl hratelnosti přejedený.

Respawn Entertainment i v područí nenáviděného EA stvořil skvělý kousek zcela prostý lakotných praktik zmiňovaného vydavatelského konglomerátu. Dostal se nám tak ucelený zážitek, který až na pár přešlapů zejména technického rázu (na dva roky starou hru je FO až překvapivě zabugovaný) šlape na paty i úplným špičkám žánru.

V FO vlastně v ničem vyloženě neztrácí. Krásně se na hru kouká, příjemně náročné souboje jsou i díky zapojení ikonických lightsaberů a schopností využívající Sílu zábavné. Prostředí jednotlivých planet je chytře členité a lokace jsou prošpikovaná skrytými zákoutími. Leveldesign mne potěšil, a i když třeba na hry z dílny From Software přeci jen ztrácí (chtělo by to více výraznějších zkratek), rozhodně patří k tomu lepšímu, co můžete v současné produkci najít.

Příjemný je i příběh, který mě díky možnosti interakce bavil vlastně více než ve většině filmové produkce v rámci SW. Lví podíl na tom nese sympatický protagonista Cal Kestis, kterému velmi zdatně sekunduje můj oficiálně nejoblíbenější droid celého univerza – BD-1. Cal je sice trochu naivní a místy "mirkodušínovský" charakter, ale osobně jsem si ho oblíbil jak málokterého videoherního hrdinu. Špatné nejsou (v mantinelech videoherní konkurence) ani zbylé postavy a zvládnuté vyprávění vedle velmi solidní hratelnosti dělá z Fallen Order hru, na jejíž případné pokračování se již teď moc těším.

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "9. Okna vesmíru dokořán: Dohraj hru, ve které se dá cestovat vesmírem." – základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 144. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Cal a BD-1; soulsovska se světelnými meči; schopnosti; leveldesign; grafika, zvuky a hudba; slušný příběh

Proti: Bugy i dva roky po vydání; občas zlobí kamera; zpočátku trochu kostrbaté ovládání

+20

Old Man's Journey

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 70
Hra jako stvořená do prvního tématu letošní výzvy. Největší lumpárna, se kterou se v Old Man's Journey setkáte, je pošlapání travičky. Tady prostě jeden obtloustlý dědula cestuje přes kopce a bezeslov vypráví svůj životní příběh.

Herní mechaniky mne zpočátku trochu překvapily. Přibližně dvouhodinové dobrodružství je založené na provádění dědy o holi skrz prostředí tím, že samotné lokace přetváříte jejich "taháním". V praxí  tak děláte z hor kopečky a z kopečků rovinky, které na sebe musí navazovat, aby po nich mohl agilní stařík postoupit dál. Mechanika je to vcelku originální, ale nijak zvlášť zábavná. Až na pár rébusů s naháněním ovcí s ní autoři ani příliš neexperimentovali.

Old Man's Journey má přesto co nabídnout. Víc než o hratelnost zde jde o estetično a jednoduchý, přesto silný příběh. Na hru se moc hezky dívá a i když lokací není moc, jsou moc pěkně zpracované. Skvělá je i hudba, která toto krátké malancholické dobrodružství krásně dotváří. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "1. Pacifista –  Dohraj hru, ve které se nevyskytuje násilí." – základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 23. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Mechanika posouvání prostředí; krásná grafika; povedená hudba; melancholická atmosféra

Proti: Herně nic moc; zajímavá mechanika nebyla příliš využita; vážně krátké

+12

Kingdom Hearts: Melody of Memory

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 80
Série Kingdom Hearts u nás moc nefrčí, zejména v Asii jde však o obrovskou hitovku a není proto až takovým překvapením, že hudební odbočka Kingdom Hearts: Melody of Memory je už cca čtrnáctým přírůstkem do série (záleží na způsobu počítání).

Právě Melody of Memory si dává za cíl prakticky nesplnitelný úkol. Snaží se zmapovat dosavadní děj předchozích her a to formou rytmické hry. V bonbónkové raketce se tak pendlujete mezi desítkami ikonických světů, z nichž mnohé znáte z Disneyovských potažmo Pixarovských animáků. Světy v sobě skrývají jednu až dvě melodie, co se objevily v některé z předchozích her. Melodie samotné jsou přetavené do úrovní, na jejichž konec se musí vybraná trojice hrdinů prosekat skrz zástupy různorodých nepřátel.

Hra stojí na bohatém základu více než desítky předchozích her, nabízí proto opravdu mamutí nálož obsahu v podobě povedených skladeb. Po stránce hratelnosti hra baví velmi dobře a procházení úrovněmi je krásně návykové. Není to sice kousek, u kterého vydržíte čtyři hodiny v kuse, při každém dalším spuštění se však budete na hraní těšit. A to se počítá.

Kvalitní hudební základ, doplněný o zdánlivě jednoduchou hratelnost, funguje po většinu času znamenitě. Problém nastává v několika málo úrovních, kdy dění na obrazovce nekoresponduje úplně přesně s rytmem hudby a díky tomu je průchod melodií na nejtěžší obtížnost celkem peklo. Při větším chaosu na obrazovce mi občas přišlo, že systém neregistruje mačkání tlačítek gamepadu úplně přesně. Oba zmiňované neduhy jsou však naštěstí spíše ojedinělým nešvarem.

Hratelnost tedy většinu času dobře funguje a hra baví. Při své cestě vesmírnou mapou odemykáte střípky příběhu. Pokud však neznáte pečlivě předchozí díly, nebudete se absolutně chytat. Melody of Memory sice není mým prvním setkáním se sérii, osobně však ústřední příběh Kingdom Hearts (ty vedlejší dílčí jsou celkem fajn) považuji za největší slabinu celé série. Je neskutečně zmatený, překombinovaný a v konečném důsledku nepůsobí promyšleně, jak by si asi autoři přáli, ale spíše jako úplný nesmysl plný dvojníků, dvojníků od dvojníků, alter eg a různých verzí už tak debilních postav. V KH: MoM dávku příběhových peripetií užijete nejvíce v úplném závěru, kde vás čekají dlouhé minuty příšerných dialogů, které vás budou nejspíše vyloženě s*át. Vyjma závěru vás však nikdo ke sledování scénáristického zoufalství nenutí.

Hru je naopak třeba pochválit, kolik obsahu hráči servíruje. Základní dohrání zvládnete nejspíš za něco kolem desíti hodin, obsahu se zde však skrývá na další desítky. Připočtu-li si k tomu možnost hrát v coopu, nebo v kompetitivním multiplayeru, kde házíte soupeři klacky pod nohy v podobě zákeřných triků, vychází mi Kingdom Hearts: Melody of Memory jako výborná volba pro fanoušky žánru. Má sice pár nešvarů, to pro žánr důležité však dělá skvěle.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Obrovské množství písní a melodií; funkční hratelnost; tuny dalšího obsahu; skvělá hudba; pro fanoušky série krásný pocit nostalgie

Proti: Horší grafika; hráči neznalí série nemají šanci příběh pochopit; debilní scénář

+10

Yoku’s Island Express

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 90
Trestuhodně zapadlý skvost. Yoku’s Island Express je tím typem her, kvůli kterým tak rád hraji. Mísí v sobě několik zdánlivě neslučitelných prvků hratelnosti i žánrů samotných a výsledný mix až překvapivě kvalitně baví.

Nový pošťák kouzelného ostrova brouk hovnivál Yoku se hned po uvedení do úřadu vydává na pouť za záchranou mírumilovného ostrova a jeho roztodivných obyvatel. Yoku s sebou všude vleče kuličku (naštěstí ne z hoven), se kterou je svázaný šňůrkou. Po prostředí se přitom neposouvá za pomocí klasického poskakování po překážkách, ale pomocí odrazových plošinek jako v pinballu.

Samotný ostrov je překrásně zpracovaný a je až po okraj napěchovaný skrýšemi a hádankami. Pinballovou hratelnost autoři provázali s prvky metroidvanie, takže na některá místa se dostanete až po získání určité dovednosti. Zmíněná kombinace funguje překvapivě skvěle a studio Villa Gorilla u mě sbírá plusové body za odvahu zkusit něco zcela jiného a další za to, jak dobře svůj nápad uvedli vývojáři do praxe.

Leveldesign ostrova je na špičkové úrovni a jednotlivé části ostrova je radost postupně objevovat. Z otevřeného prostředí hra plynule přechází do uzavřenějších části evokujících klasické pinballové stoly a v obou případech výborně baví. Sám jsem byl překvapen, jak moc se mi výsledný konktejl hratelnosti líbil, pinballu totiž rozhodně kdovíjak neholduju.

Yoku’s Island Express je na první pohled možná prazvláštní mišmaš ve sladké grafice, po půl hodince hraní se však do neotřelého konceptu hry zamilujete. Vlastně jsem uvažoval ještě o půl bodíku nadšenější známce než je konečná devítka, při vyzobávání neobjevených tajemstvích po konci příběhové části hry však budete přeci jen chvílemi skřípat zuby nad absencí pohodlnějšího rychlého cestování a i neposedný Yokův balónek dokáže občas frustrovat. To jsou však jen maličké vady na kráse tohoto obrovského překvapení, které vážně doporučuji vyzkoušet, něco takového jste totiž ještě nehráli.

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 15. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Parádní leveldesign; naprosto originální mix žánrů; krásná grafika; příjemná hudba; spousta zákoutí k objevení; ostrov a jeho roztodivní obyvatelé

Proti: Úmorné cestování mapou, zvláště po dohrání příběhu

+16

Mafia: Definitive Edition

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 85
Stejně jako pro spoustu dalších českých hráčů je pro mě Mafia srdeční záležitostí. Miluju jedničku, mám moc rád dvojku a dodnes se mi chce z promarněného potenciálu trojky plakat. Právě autoři trojky, kteří jakoby nepochopili, co na sérii tolik milujeme, vytvořili remake nejen ve své době přelomové hry Mafia: The City of Lost Heaven.

Vždycky jsem prohlašoval, že mi na PS4 chybí dvě hry... Zaklínač 2 a právě Mafia, vzhledem k předchozím zkušenostem se studiem Hangar 13 však šla u remaku velká očekávání ruku v ruce s obrovskými obavami. Teď po dohrání konečně můžu prohlásit, že se obavy ukázaly jako liché. Díky bohu.

Mafia: Definitive Edition je totiž citlivou předělávkou herní modly, která by neměla vyloženě na*rat ani pravověrné fanoušky (osobně vnímám zdejší hodnocení pod 50 % jako ubohé výkřiky nostalgií zaslepených "fanboyů", kterým není radno věnovat přílišnou pozornost). Vývojáři hru zmodernizovali do únosné míry a stále v ní je třeba v těžkopádném ovládání cítit jisté staromilství. Famozní příběh (za ty stovky odehraných her ho stále považuji jako jeden z úplně nejlepších) i nálada hry zůstaly víceméně nezměněné, i když uznávám, že do scénáře autoři občas sáhli malinko více, než by bylo záhodno a některé ikonické hlášky jsou bohužel nenávratně pryč. Některé změny mi nebyli úplně po chuti, stejně jako mnoha dalším fanoušků. Jde však o silně subjektivní věc a mám dojem, že na detailech co autoři v remaku zhoršili/zlepšili, bychom se jen těžko shodli.

Na Mafii není tím největším tahákem převratná hratelnost. Je jedinečná v tom, jak každá z dvaceti dostupných misí vypráví vlastní příběh a přitom utváří celkovou velkolepou story o zhrzených amerických snech, rodině, přátelství a zradě. To vše se zadařilo přenést i do remaku a za to patří vývojářům dík. Český dabing se díkybohu povedl a až na pár zaškobrtnutí se může prakticky měřit s původní legendou.

Hru jsem za nějakých dvacet hodin odehrál na klasickou obtížnost a i když mě některé pasáže potrápily (přiznám se že nechvalně proslulý závod jsem kroužil skoro tři hodiny) přijde mi, že je hra i na nejtěžší obtížnosti díky hojným checkpointům přístupnější než její předloha.

Vzhledem k tomu, že chybí smysluplnější sandboxový mód, nejsem úplně nadšený z toho, jak autoři zasypaly Lost Heaven sběratelskými předměty. Vyjma kartiček z postavami nejsou příliš zajímavé a jezdit ve volné jízdě nazdařbůh po městě a hledat zašité lišky kdovíjaká zábava není. Ale co, nikdo nás ten virtuální bordel sbírat nenutí, trpí tak jen má dušička poctivého sběratele trofejí :).

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "3. Remaster: Dohraj remaster nebo remake jakékoliv hry." – základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 79 %; 189. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Citlivý přístup k herní legendě; bezkonkurenční příběh a postavy; jízdní model; náplň misí; hudba (byť chybí některé známé skladby); atmosféra

Proti: Volná jízda postrádá větší motivaci; dlouhé načítání; chybí některé skladby v soundtracku; ne všechny změny jsou k lepšímu; občasné grafické a zvukové bugy i přes půl roku po vydání

+16 +17 −1

007: Quantum of Solace

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS3 70
Vcelku milé překvapení. Filmové Bondovky mě vůbec nebaví a herní zpracování Quantum of Solace se tak muselo potýkat s řadou předsudků. Vždy jsem ale říkal, že James Bond je materiál spíše na hru, než na filmy (podobně to mám se Star Wars) a 007: Quantum of Solace nakonec není jen ubohým přívěškem k hloupému filmu.

Na hře makal Treyarch (autoři mnoha dílů Call of Duty) a je to dost cítit. QoS je tak sice striktně koridorová střílečka, ale přestřelky samotné jsou zábavné. Líbila se mi kombinace FPS s 3rd person pohledem u krytí za překážkami. Krycí systém sám o sobě až na pár výjimek funguje bez větších zádrhelů. Pocit ze střelby je obstojný a zbraní slušné množství.

V roce 2021 má hra již pochopitelně "mrtvý" multiplayer. Kampaň pro jednoho hráče však dovede pobavit i dlouhé roky po vydání. Jen vám nevydrží příliš dlouho. Osobně jsem hrál na nejtěžší obtížnost a na pár místech poměrně dlouho "zkejsnul". I tak jsem měl za deset hodin hotovo. Troufám si tvrdit, že na normální obtížnost (zkoušel jsem jednu misi a umřít snad ani nešlo) by videoherní Bond sotva dosáhl na hranici pěti hodin. U hry, kterou jsem před lety schrastil někde za kilo nebo dvě to však vůbec nevadí. V kontextu opakování některých sekvencí je potřeba autory pochválit za absenci loadingů (souběžně hraji na PS4 remake Mafie a tam mě nahrávací obrazovky pěkně šroubujou).

Jak už jsem přiznal v úvodu, Bonda nemám vůbec rád. Příběh hry jsem si tak příliš neužil. Vlastně jsem vzhledem k nevalné pozornosti úplně nepobral, jak a kdy se co odehrálo. Jestli na tom má podíl moje nechuť nebo špatné vyprávěcí postupy, nedokáži úplně posoudit. Nepomáhá ani absence titulků, což je současných her naštěstí již přežitek. Hra se každopádně drží předlohy a Quantum of Solace a Casino Royale jsou snad jediné Bondovky, které jsem viděl celé.

007: Quantum of Solace je fajn střílečka, která nedělá nic vyloženě blbě. Stejně tak však ničím (vyjma kvalitní filmové hudby) úplně nenadchne. Vzhledem k nízkému očekávání však hodnotím slušnou sedmičkou.

Nakonec zařazeno do Herní výzvy 2021 – "4. Minihraní" – základní varianta. Nejspíše však bude hra během roku nahrazena jiným kouskem.

Hodnocení na DH v době dohrání: 69 %; 69. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Standardní, ale zábavná hratelnost; filmová hudba; dobrý pocit ze střelby; prima akční sekvence; rychlé načítání

Proti: Chybí titulky; dost krátké; hra ničím vyloženě nevybočuje z konkurence; neobratně vyprávěný příběh; QTE

+9

Darksiders

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS3 80
Darksiders jsou skvělou akční adventurou. Sice v některých aspektech přeci jen trochu okatě opisují od slavnějšího žánrového bratříčka God of War, ale to v konečném důsledku vůbec ničemu nevadí.

Série se pyšní zajímavým zasazením, v kůži nas*aného jezdce apokalypsy si došlápnete na zplozence pekla, ale i nebeskou pakáž. "Válka" se s tím vážně moc nepáře a jako ve správné hack and slash akční adventuře zpráská na hromadu tuny zajímavých nepřátel včetně několika parádních bossů.

Soubojový systém je komplexní tak akorát abyste přirozeně využívali většinu úderů a schopností. Pocit z boje je skvělý a i po deseti letech od vydání má patří Darksiders mezi nejlepší kousky žánru. Hra klade značný důraz i na hádanky a průzkum okolí, přičemž možnosti se klasicky s přibývajícími schopnostmi krásně rozšiřují a prohlubují.

Dakrsiders jsem dohrál na obtížnost "Apocalyptic" na kterou je hra příjemně náročná. Vše je však v únosných mezích a delší záseky hrozí spíše na rafinovanější hádance než obtížném souboji. Třeba Darksiders III je na tutéž obtížnost místy vyloženě frustrující. Na konec se promlátíte za nějakých 20 hodinek a bavit se budete velice dobře pořád. Nepřijde mi, že by hra trpěla horší pasáží nebo někde výrazněji ztrácela dech.

Upřímně by si tenhle videoherní Armageddon klidně odnesl i lepší hodnocení než velmi slušnou osmičku, technický stav PS3 verze však není úplně ideální a hra se místy maličko trhá. Ne zrovna ideálně jsou vyřešené i checkpointy. Ve hře se bohužel rozmohl nešvar, že se po nezdaru objevíte s polovinou životů, ale léčivá truhlička se neobnoví. Vznikají tak situace, kdy obtížnější pasáže musíte chtě nechtě zvládnout s menším počtem životů, než jste jich měli při prvním pokusu. Což je z podstaty věci občas frustrující.

Hodnocení v době dohrání: 75 %; 165. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Funkční soubojový systém; zábavné hádanky; originální tématika; průzkum je zábava; povedené schopnosti

Proti: Propady FPS na PS3; některé checkpointy; nepříliš zajímavý poslední souboj

+15

Brawlhalla

YokolobunaYokolobuna
  • PS4 80
Po přibližně osmdesáti odehraných hodinách (rozložených do více než půl roku) mi cinkla v Brawlhalle platina, myslím tedy, že je na místě hru ohodnotit a v komentáři pochválit.

Brawlhalla na první pohled vyloženě neláká. Co se však může zpočátku jevit jako prostoduchá kreslená ptákovina, je ve skutečnosti velice zdařilá 2D bojovka s minimem kompromisů. Jako v každé bojové hře i v Brawlhalle tak platí, že rozdávat základní rány umí každý, cesta ke skutečnému mistrovství je však dlážděná hodinami tréninku a nováček si proti zkušenému matadorovi prostě ani neškrtne.

Tenhle kousek je zatraceně sympatický i svým přístupem k žánru. Pokud neholdujete konzolím od Nintenda, budete překvapeni originální hratelností. Brawlhalla totiž zdatně staví na konceptu známém ze Super Smash Bros.. Postavičky si tak dávají rozličnými způsoby po čuni a při tom se snaží shodit nepřítele z arény. Čím více poškození "Legenda" obdrží, tím dále jí úspěšný úder odrazí a je stále obtížnější se zpět na pevnou půdu dohopsat. Brawlhalla se sice nemůže pochlubit bohatým ansámblem známých hrdinů z jiných her jako zmiňovaný Smash Bros,, ale to konec konců příliš nevadí.

Dostupných bijců je nyní již více než padesátka. Každý z nich disponuje dvojicí zbraní (těch je celkově třináct typů) a kombinací útoků je tak skutečně slušné množství. Co do počtu i designu jsou pestré i samotné arény a ani šest let po vydání tvůrci na hru nezanevřeli, takže updaty jsou prakticky na týdenním pořádku.

Brawlhalla se hraje vážně dobře a je krásně návyková. Chvíli se samozřejmě trvá do hry dostat, ale rozhodně jde o přístupnější kousek než většina žánrové konkurence. Kreslená grafika i animace jsou také příjemné a za ta léta postavičky nasbíraly pořádné množství skinů (hra je jinak F2P). Jediným důvodem, proč nehodnotím ještě vyšší známkou je, že je hra tak trochu obětí svého konceptu. Kvůli krátkým partiím je Brawlhalla skvělá jako odreagovačka na půl hodinky, v herních seancích přes hodinku či dvě však již přeci jen tolik nebaví. Tak to cítím však možná jen já. I díky silné podpoře turnajů se zcela zjevně najdou tací, co sráží nepřátelé do propastí i desítku hodin v kuse. Tak jako tak hře držím palce. Nechybí jí vlastní tvář a na trhu je pro hry jako Brawlhalla rozhodně místo.

Hodnocení na DH v době dohrání: 77 %; 16. hodnotící; hra je F2P na PSN

Pro: Minimálně na PlayStationu originální koncept; spousta postav a útoků; jednoduchá funkční hratelnost; ukázková péče ze strany autorů

Proti: Při delších herních seancích přichází stereotyp

+8

Dragon's Crown

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 60
Tak z Dragon's Crown jsem vyloženě zklamaný. Hra bývá velebena jako beat 'em up verze Diabla, což zní minimálně na papíře prostě zatraceně lákavě. V jistých ohledech jednoduché beat 'em up hry mám jako relativně nenáročný relax moc rád. Tak co se tu podělalo?

DC mne během celé herní doby (standardní průchod mi zabral něco kolem 12 hodin) nezačala nikdy pořádně bavit. Vinu nese chaotický a nezáživný soubojový systém, na němž z podstaty věci podobná hra stojí. Což o to, úrovně jsou vcelku zajímavé a bossové pěkní, na obrazovce (zejména malém displayi PS Vita) je to však šílený galimatiáš a udržet si přehled o situaci na bojišti není vůbec jednoduché (chvílemi zdánlivě nemožné). Nezáživné je i samotné mlácení potvor, druhů útoku není zrovna závratné množství, navíc mi přišlo, že ani moc nezáleží, jakým způsobem nepřátele zrovna tlučete. Kombinací těchto aspektů vzniká nepříjemný pocit, že nad děním na obrazovce nemáte často prakticky žádnou moc a prostě bušíte do tlačítka útoku hlava nehlava. Skoro nikdy jsem tak neměl pocit takové té dobře vykonané práce a zadostiučinění z poraženého bossa. A to je poměrně velký problém.

Špatnému pocitu z hraní dopomáhá i naprosto pitomý systém kouzlení, kdy musíte vyťukat kombinaci run prstem na obrazovce. Samotné znaky run jsou si podobné a efekty kouzel sporné, za celou dobu jsem si tak nezapamatoval ani jedinou kombinaci. Kouzlení tímto způsobem je navíc strašně nepraktické a než se zdržovat složitým šmrdláním prstu, je lepší vzít neřáda po hlavě kladivem. Zklamáním je i tolik chválený systém lootu. Ano, levely skrývají spoustu truhliček s předměty, vzhledem k nezajímavým statistikám postavy však nemůže být řeč o nějakém čarování s invenářem. Nepomáhá ani to, že se nové předměty vyjma zbraní nepromítají do vzhledu vaší postavy.

Hra nabízí kolem deseti úrovní, které mají alternativní cesty. Úrovně nejsou špatné a díky dosti specifickému vizuálnímu zpracování jsou i zajímavé na pohled. Z konceptu hry je však budete procházet tolikrát, že se vám za pár hodin pořádně zprotiví. Osobně jsem hru prosvištěl jednou za trpaslíka a kvůli zmiňovaným neduhům mě vůbec nic neláká v pokračování na vyšší obtížnost nebo za jinou postavu. Velká škoda a promarněný potenciál.

DC si ode mne nakonec odnáší 6/10 což je možná není vzhledem k silně negativní náladě předchozích odstavců až překvapivě dost. Uznávám však, že ze mne mluví veliké zklamání. Hru jsem si na PS Vita škudlil a když se k ní po mnoha letech konečně dostal, zklamala mě prakticky ve všech ohledech. To z ní však nedělá nehratelný brak, je však o jen lehce nadprůměrný zážitek, který měl správně sahat někam k devítce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 6. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Zajímavý vizuál; pěkní bossové; teoreticky "zábava" na dlouhou dobu; hudba

Proti: Na obrazovce je neustálý chaos; nezábavný soubojový systém a systém lootu; mizerné schopnosti postav; recyklace úrovní

+7

Donut County

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 75
Na Donut County do smrti nezapomenu. Ne proto, že by byla hra vyloženě převratná, rozehrál jsem ji včera (a dnes dopoledne dohrál) v době, kdy jsem doma napjatě čekal, až mě zavolají za přítelkyní do Třebíčské porodnice, kde jsem s ní mohl alespoň na krátko (Covid je svině) být u toho Mordoru přezdívaném "porod" a poprvé uvidět našeho kloučka :). Pointa je taková, že nenáročná a v jádru naprosto jednoduchoučká hratelnost Donut County mne v těžkých chvílích alespoň trochu uklidnila a nevidím důvod, proč by to nemohlo platit i na ostatní.

Donut County je prakticky ideální jednohubka (do tří hodin máte hotovo), stojící na prapodivné premise. Ve hře totiž ovládáte rozšiřující se díru v zemi, do které postupně nasáváte stále rozměrnější předměty. Ze škvíry, kam se zpočátku sotva vměstná hrneček, je tak za chvíli džuzna pohlcující celé domy. Na první pohled možná trochu pitomý nápad dobře funguje a občasným ozvláštněním v podobě jednoduchoučkých logických hádanek zajišťuje hře zábavnost po její celou (byť nevalnou) délku.

Jediný dostupný režim se skládá z navzájem propojených úrovních, které spojuje střelený, ale slušně a místy i vtipně napsaný příběh o tom, jak nenechavý mýval BK postupně "vcucnul" do podzemí obyvatele koblihomilovného městečka. Samotní obyvatelé pak v jakési prapodivné parodii na Dekameron u ohniště vypráví své příběhy o tom, jak se do podzemí dostali. Povedené jsou i některé z popisů předmětů, které schvátí vaše nenechavá díra (bez dvojsmyslů :)). Doporučuji popisy bedlivě číst, aby vám jako mě neutekly dvě nápovědy k trofejím či achievementům. Já si indicie bohužel nespojil (rozuměj, po přečtení na ně hned zapomněl) a platina je mi tak navždy odepřena.

Původně jsem chtěl hru zařadit do Herní výzvy, ale BK zase takový "Pacifista" není a kvůli jedné pasáží se hra nedá nacpat ani do "Čas je relevantní".

Hodnocení na DH v době dohrání: 69 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Originální jednoduchá hratelnost; nápad rozvedený do funkčního konceptu; příjemný příběh

Proti: Hratelnost má přeci jen své limity; kratičké

+15

Rogue Company

YokolobunaYokolobuna
  • PS4 75
Rogue Company je bezesporu povedená multiplayerová střílečka. Dnes mi konečně "cinkla" platina a hra mne i po 55 odehraných hodinách stále bavila. Momentální hodnocení (73 %) je však naprosto adekvátní.

Ze hry je cítit kvalitní řemeslo. Módů není mnoho, ale já si stejně po 95 % herního času vystačil se Strikeoutem (zdejší variace na klasický Deathmatch), mapy jsou dobře navržené a zapamatovatelné, hratelné postavy se svými unikátními schopnostmi jakbysmet. Free to Play model je naprosto férový a i když jsou nové hratelné charaktery poměrně drahé (já si za celou dobu vydělal sotva na tři), rozhodně zde nejste oproti hráčům s nezbednou šrajtoflí v nevýhodě. Já nakonec nějakou tu korunu pustil z vlastní vůle a koupil si záměrně pitomý taneček a vánoční svetr na postavu :).

I když jsem si hru postupem času hodně oblíbil, musím uznat že Rogue Company nepřináší prakticky nic nového a v porovnání s drsnou konkurencí může časem trochu zapadnout. I když vše dělá vážně dobře, malinko ji chybí tvář či výraznější herní prvek, který by ji odlišil. Já si však těch pětapadesát hodin náramně užil a s klidným srdcem Rogue Company doporučuji zejména hráčům na konzolích. Těm 3rd person pohled sluší náramně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 3. hodnotící; hra je F2P na PSN

Pro: Jednoduché ale naprosto funkční mechaniky; zábavné střílení; férový F2P model; (relativně) vyvážené a zábavné schopnosti postav

Proti: Bohužel i přes dobře odvedený kus práce trochu generická střílečka; chybí hodnocené hry v módu Strikeout

+8

Puyo Puyo Tetris 2

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 70
Puyo Puyo Tetris 2 je tím typem hry, za jejíž hraní se vám budou přátelé posmívat (vyzkoušeno na vlastní kůži). Na první setkání legrační název, "předpotopní" hratelnost a pestrobarevný vizuál k tomu přímo vybízí. No a když budete podobně jako já během Vánoc a po Novém roce místo předobjednaného Cyberpunku 2077 vehementně skládat kostičky, budou si ti přátelé místo smíchu přímo klepat na čelo. Na mou obranu, Cyberpunk se na konzolích teprve dostává do normálně hratelného stavu, a ona ta skládací hra s legračním názvem není vůbec mizerná...

PPT2 zcela jednoznačně těží z léty ozkoušené hratelnosti legendárního Tetrisu a minimálně našincům podstatně méně známého Puyo Puyo. Díky obsáhlé nabídce módů tak hra dokáže zabavit na slušnou dobu a většinu variací je dobré alespoň vyzkoušet. Přiznám se že zběsilé švihání různorodých kostiček do kýžených útvarů na mne i po desítkách let od jeho objevení spolehlivě fungoval a PPT2 tak umí být zatraceně návykovou a zábavnou hrou. K dnešnímu dni po odehrání příběhového módu mám nakládáno 26 hodin a jsou bezesporu tací, co u hry stráví hodin stovky (stačí zkusit zapnout multiplayer a dostat během pár sekund výprask od pohotového Japonce).

Bylo by pokrytecké hrát si tu na znalce série, přesto je z ohlasů fanoušků zjevné, že druhý díl toho zase tak nového nepřinesl. I když tak není na množství zábavy skoupý, většinu obsahu recykluje (na chlup stejné jsou dokonce i trofeje), což se na mém hodnocení zákonitě projevilo. Nový je podle všeho prakticky jen mód Skill Battle, který však nefunguje zdaleka ideálně (některé schopnosti jsou nesmyslně silné) a příběh v Adventure módu.

Samotný příběh je však i největší slabinou hry. Shakespearovskou story od Tetrisové hry by asi nikdo úplně nečekal. Problém je, že zdejší příběh je vyloženě idiotský a repliky postav absolutně dementní. Hra samotná je přitom absurdně ukecaná a žvásty otravných postav vás začnou s*át po deseti minutách. Jistě, dialogy jde přeskočit, ale v tom případě druhý díl Puyo Puyo Tetrisu vlastně oproti svému prvnímu dílu nepřináší nic, co by jeho nákup ospravedlnilo.

Minul-li vás však první díl (jako mě) a máte Tetris či skládání barevných blobů v Puyo Puyo rádi, je pro vás PPT2 prakticky ideální hrou na desítky až stovky hodin. Jen je trochu škoda, že neexistuje PS Vita verze. Tam bych se ke hře s chutí vracel i dlouho po dohrání dementního příběhového režimu.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Léty prověřená hratelnost stále skvěle funguje; spousta módů; pestrobarevná stylizace hře sedne

Proti: Idiotský a ukecaný příběh; málo změn a vylepšení na samostatný druhý díl

+6

The Pathless

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 90
The Pathless je pro mne překvapením letošního roku. Hra to u mě přitom neměla vůbec jednoduché. Explorativní otevřené hry plné hádanek totiž zdaleka nejsou mým oblíbeným žánrem a u na první pohled podobného RiME jsem vydržel asi hodinu.

I když tak rozhodně nešlo o lásku na první pohled, nakonec jsem si hru zamiloval. The Pathless vyjma soubojů s bossy prakticky neobsahuje akci, přesto je nádherně poutavá a strhující. Poklidnější hratelnost, založená na průzkumu mystického ostrova a řešení hádanek, mi díky neustálé radosti z objevování nakonec vyloženě sedla. Ve hře zcela chybí minimapa, ale rozlehlými zákoutími ostrova díky intuitivní navigaci samotným prostředím bloudit nebudete.

The Pathless menší rozpočet a vývojářský tým bravurně maskuje kouzelnou stylizací a výsledné scenérie jsou nádherné. Hra navíc neobsahuje jediný loading a pocit imerze je tak ještě silnější. I při zevrubném šmejdění po lokacích vám dohraní zabere maximálně 15 hodin, což je vzhledem k povaze hry tak akorát. To, že vám The Pathless bude místy připomínat novou Zeldu či starší Journey, je jen dokladem kvalit tohohle nenápadného, ale výtečného dobrodružství Lovkyně a jejího společníka orla.

Hodnocení v době dohrání: 90; 2. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Pro: Průzkum je skutečně zábava; poklidná ale zábavná hratelnost; kouzelná grafika a lokace; design prostředí a hádanek; pohyb a navigace v prostoru; podařené bossfighty

Proti: Recyklace některých principů hratelnosti u konce hry

+11

Transformers: Battlegrounds

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 50
Transformers: Battlegrounds by asi chtěli být takovým XCOMem pro děti. Dle mého názoru však ani u nejmenších hráčů příliš neobstojí. Na to je hratelnost příliš sterilní, grafika ošklivá a obsahu málo. Jasně, nejsem úplně cílovka. Ideální věk jsem přešvihl tak trojnásobně a skládací plecháče jsem neměl příliš v lásce ani jako dítě, herní žánr tahové strategie mi však naopak sedí náramně.

Jádro tahových soubojů je osekáno na dřeň. Prvních několik misí z celkem asi dvaceti vám to vlastně ani nebude připadat, záhy se však dostaví nuda. K té dopomáhají i dost fádní a zapomenutelné schopnosti hratelných robotů a hodně ubohá náplň misí, ve kterých jde prakticky jen o vykosení nepřátelských Decepticonů nebo přesun na předem určené místo.

Battlegrounds na první pohled nevypadají příliš dobře, fanoušci na hře u launch traileru nenechali nit suchou. Pestrobarevné provedení děti možná ocení, to však nemění nic na tom, že vizuálně je co do detailů hra hodně skoupá a prostředí tak vypadá sterilně a nezáživně. Jízlivé narážky na vizuál jak z PS2 tak nejsou úplně neopodstatněné.

Jednotlivé schopnosti mají sice zvláštní účinky, ale hra je i na nejtěžší obtížnost dost jednoduchá (až na polovinu jedné mise, kde máte k dispozici pouze Bumblebeeho), takže kdovíjak přemýšlet a taktizovat není potřeba. Transformers: Battlegrounds jsou prostě obětí přehnaného zjednodušování a připočteme-li nevalnou délku kampaně (kolem deseti hodin), je vcelku problém ji doporučit komukoliv jinému než právě malým fanouškům Transformerů. I pro ně je však na trhu spoustu daleko zajímavějších a zábavnějších her. Navíc za rozumnější cenu než tisícovku, co Battlegrounds momentálně v obchodech stojí.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Pro: Slušný dabing postav; z počátku celkem zábavné; netradiční žánr pro děti; lokální multiplayer

Proti: Plochá hratelnost, kvůli které hra brzy nudí; nezajímavé schopnosti; mizerná grafika; stereotypní náplň misí; málo obsahu;

+7

Tesla vs Lovecraft

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 60
Jasně, Tesla vs Lovecraft nevypadá na první pohled kdovíjak hezky ani zajímavě, v jádru jde však o sice vlastně dost jednoduchou, ale funkční a v kratších herních seancích i obstojně zábavnou hru.

Tento izometrický "twin stick shooter" svojí náplní úplně nevybočuje ani nepřekvapí. Naštěstí mu však nechybí sice okoukané, ale funkční základy doplněné o slušné množství udělátek a perků, které vám dopomáhají posílat zástupy "lovecrofstovských" monster do horoucích pekel. Možností je obstojné množství a hlavně v počátečních úrovních na možnosti krásně přibývají. Postupem času však vše zejména při delších herních seancích upadá do stereotypu a vcelku omezený počet nepřátel tomu jen dopomáhá.

K úplnému dohrání je potřeba připravené levely projít ve třech obtížnostech. Každou lokaci tak navštívíte třikrát. Vzrůstající výzva je citelně znát a v pár vypečených úrovních se vcelku zapotíte. Díky systému relativně drahých permanentních vylepšení je však víceméně otázkou času, než se úspěšně probijete na konec. Osobně mi dohrání (a zároveň i platinová trofej) zabralo dvanáct pečlivě dávkovaných hodin.

Recyklování lokací, nepřátel i absence snahy o různorodější náplň misí hře škodí. Jádro hry je však v naprostém pořádku a Tesla vs Lovecraft skvěle funguje jako odreagovačka na půl hodinky, či doplňkový kousek k něčemu většímu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 62 %; 4. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Jednoduchá akční hratelnost; systém perků a vylepšování postavy; zábavné v malých dávkách

Proti: Stereotypní při delším hraní; recyklace úrovní; nenápaditý design a vizuál lokací

+6

Bound by Flame

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 60
Vývojáři ze Spiders, podobně jako ti z Cyanide, nejsou kdovíjací umělci. Přesto mi jsou svojí tvorbou (ač si jejich hry u kritiky většinou odnáší víceméně průměrná hodnocení) vlastně hodně sympatičtí. Nesekají jeden díl za druhým z té samé série a snaží se minimálně co se týče námětu přijít s něčím novým. Třeba jejich Of Orcs and Men mám i přes značné mouchy hodně rád.

No a Bound by Flame je dost typickým dítkem svých vývojářských rodičů. Je těžkopádný, často nechtěně nefér, občas blbý až hanba, někdy příšerně napsaný, jindy zase postava říká něco jiného než uvádí titulky... ale přesto jsem mu těch pětadvacet hodin k dohrání na nejvyšší obtížnost věnoval a nelituji.

Ona má totiž ta avízovaná těžkopádnost i svoje kouzlo. Hrdina Vulcan má na začátku 100 zásahových bodů a ke konci se přiblíží maximálně k dvoustovce. Nenaučí se sice desítky kouzel a schopností, ale na další krůček k silnějšímu hrdinovi a na každý lepší kus vybavení se budete těšit. Hrál jsem na na diskuzních fórech proklínanou obtížnost "Captain" a i když tak na mne čekala občasná frustrace, přesto jsem se do soubojů se zatvrzelostí pouštěl zas a znovu a hra mne i přes svůj nízkorozpočtový "feeling" prostě bavila.

Tedy až do třetího aktu, kdy Bound by Flame přeci jen sklouzává do dost repetitivního vybíjení nepřátel s šíleně dlouhými healthbary, kolem kterých neustále tancujete a čekáte na pomaličku se doplňující zásobu života. Souboje tak rázem nejsou ani tak obtížné, jako spíš pěkně otravné. Třešničkou na dortu je pak závěrečný souboj, který je tak dementně nadesignovaný, že si hráči, co celou hru pilně sypali bodíky do stromu schopností "Warrior", budou zákonitě trhat zbytky vlasů z hlav. Přímá konfrontace je totiž prakticky vyloučená.

Nápad s postupným přerodem v démona (nepovinným) je skvělý, ač ho Spiders nepřekvapivě nedokázali úplně zúročit. A tak je to vlastně se vším. Některé dialogy nejsou špatné, jiné jsou naopak svou debilitou až nechtěně vtipné. Minimalistický soubojový systém se časem zají a nové možnosti už nepřibudou. Některé postavy mají potenciál, jiné jako by utekly ze zvláštní školy. Takové prostě hry od Spiders bývají... rok dva počkám a zase si nějakou s lehce zatnutými zuby projdu.

Hodnocení v době dohrání: 62 %; 46. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Tématika hrdiny posedlého démonem; některé postavy a střípky příběhu; závan starých RPG...

Proti: ...který však občas smrdí; recyklování bossů jako řadových nepřátel; nechtěně směšné dialogy; časem repetitivní souboje; místy nefér obtížnost

+8

Sayonara Wild Hearts

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 75
Sayonara Wild Hearts je velice příjemná jednohubka, kterou uhrančivě prosvištíte za dvě hodinky. Často jde spíše o hratelný soundtrack než o hru samotnou. Ostatně herní design je tomu podřízen, a pokud to několikrát za sebou napálíte do zdi, hra přispěchá s možností obtížnější pasáž přeskočit.

Tady jde spíše o pocit a požitek z hudby, než o hraní samotné. Přesto musím duo vývojářů pochválit, protože prakticky každá úroveň je unikátní a přináší drobnou modifikaci jinak dost jednoduché hratelnosti... Prostě probíháte, projíždíte, prolétáte úrovní a sbíráte srdíčka.

Hra se pyšní prvotřídním soundtrackem a některé skladby jsou vážně úchvatné, společně s osobitou vizuální stránkou dotváří jedinečnou atmosféru, díky které nebudete mít problém "odmačkat" hru na jeden zátah. O to více zamrzí, že jde o dost krátké dobrodružství.

Měl jsem pouze čistě subjektivní problém se zpracováním trofejí. Jejích zadání je totiž skryto za dost kryptickými hádankami, které si lze vykládat po svém. Co je potřeba udělat tak není vůbec jednoduché zjistit a s tak vágním zadáním jsem ani neměl chuť na řešení přijít. Autoři sice zkusili něco jiného, ale většina hráčů si pro platinu stejně dojde s návodem a nám poctivým nezbývá než po řešení pátrat... no a nebo se na to vykašlat úplně. Díky tomu jsem hru dohrál aniž by "cinkla" třebas jen jediná. I když uznávám, že jiným se tento prvek může naopak moc líbit. Asi jsem za ta léta sbíráním trofejí už trochu zkažený :).

Hodnocení v době dohrání: 73 %; 8. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Pro: Úžasná hudba; osobitý vizuál; proměnlivá hratelnost; atmosféra

Proti: Jepičí životnost; kryptické trofeje; nedostatek motivace hrát úrovně opakovaně

+6

Disney•Pixar Cars 2

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS3 65
U Cars 2 zde před mým hodnocením svítilo mizerných 43 %. Což je trochu škoda, protože v žádném případě nejde o tragédii či zcela jasně prvoplánovou a nedovařenou vějičku na fanoušky předlohy. Ostatně v dobových recenzích sklidila obstojná hodnocení s průměrem kolem 70 %.

Rozšklebené auťáky přináší do závodního žánru vlastně až překvapivě mnoho prvků a nesází jen na jednoduché závody z "A" do "B". Můžete zde jezdit po dvou kolech, ve smyku, pozpátku, přeskakovat překážky a při tom metat salta. Všechny tyto "machrovinky" samozřejmě nabíjejí nádržku pro krátkodobé zrychlení. Problém je bohužel v tom, že možností je tolik, že celý jízdní model působí přeplácaně, zároveň však v některých aspektech nedotaženě. Řítit se relativně standardními tratěmi v karosérii Bleska McQueena tak není bohužel taková zábava, jaká by mohla být.

Hra tak nabízí poměrně slušnou variabilitu v tom, jakým z způsobem se do cíle dokodrcáte. Vše ozvláštňuje obstojným množstvím módů a i když mód kariéry není kdovíjak dlouhý, neměl jsem pocit, že jde o vyloženě odrbanou hru podle filmu.

Jednotlivé závody jsou v módu suplujícím kariéru trochu sterilně řazené do několika sérií. Příběh zde v principu neexistuje, vše je pojaté jako simulace k tréninku nových agentů, což je trochu škoda. S překonáním posledního závodu se tak nedostavil prakticky žádný pocit zadostiučinění. Cars 2 se pyšní poměrně rozsáhlým "vozovým parkem". Najdeme všechny hlavní a drtivou většinu vedlejších postav z filmu. Rozdíl mezi nimi je však v samotných závodech poměrně malý. Překvapila mne v některých závodech vcelku přepálená obtížnost, díky které budou mít mladší hráči i díky ne úplně vyladěnému jízdnímu modelu nejspíš problém s postupem dál. Volba obtížnosti je přitom dostupná pouze v samostatných závodech.

Vizuálně hra po devíti letech vážně nikoho do kolen nedostane, ale nezestárla úplně strašně. Namluvení jednotlivých auťáků taky není vyloženě špatné.

Upřímně, Cars 2 je sice vcelku zapomenutelnou závodní hrou, ale zároveň na ní není nic vyloženě mizerného. Na rozdíl od některých her podle filmů nepůsobí jako ptákovina splácaná za dvě odpoledne a to se cení. Pro fanoušky předlohy tak lze vlastně s klidným svědomím doporučit, ostatní si na ni po těch letech stejně ani nevzpomenou.

Pro: Slušné možnosti jízdy; velké množství aut

Proti: Nedotažený jízdní model; příběh prakticky neexistuje; občas frustrující obtížnost

+8

Battle Chasers: Nightwar

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 80
Když o tom přemýšlím, Battle Chasers: Nightware je asi moje nejoblíbenější JRPG. Minimálně je jedním z mála, které jsem dohrál (přeci jen jde většinou o časově náročné macky, co mají nehezký zvyk sklouzávat do stereotypu). Což je vzhledem k jeho neasijskému původu i designu trochu paradox.

BC je trestuhodně zapadlý kousek, takže si na nějaké pokračování (a dokončení příběhu) můžeme nejspíš nechat zajít chuť. Je to ale obrovská škoda. Hra totiž nabízí (většinou) vyvážený mix zábavných a často i krásně náročných tahových soubojů, a průzkumu světa nebo jednoho z osmi relativně rozlehlých dungeonů.

Ke konci jsem se prokousal za více než padesát hodin s tím, že jsem ze hry vyzobal co možná nejvíce a splnil drtivou většinu nepovinných aktivit (jen na to jak získat všechny legendární zbraně jsem nepřišel). Každá z šestice osobitých charakterů má relativně zajímavou plejádu schopností a díky solidní obtížnosti (rozuměj vysoké) mne hra udržela po desítky hodin.

Bavilo mě vylepšovat postavy, hledat nové vybavení, experimentovat se složením party a objevovat některé ze slušného počtu tajemství. Chválím za jednoduché rébusy v exploračních arénách a dungeonech, které nabádají k opětovné návštěvě již vykosených míst. Jen škoda, že na hráče při opětovných průchodech dungeonů neustále útočí slaboučcí nepřátelé a hra tak místy zbytečně zdržuje.

BC nabízí velké množství nepřátel, z nichž však spousta sdílí prakticky stejný vizuál. Je to trochu škoda, na druhou stranu se dočkáme i pár vážně zajímavých monster zejména z řad bossů. Na rozdíl od Shadraca bych hře rozhodně nevyčítal "nulovou osobitost", jen ji nelze hledat v designu řadových nepřátel. Battle Chasers totiž nabízí ověřenou JRPG hratelnost s pár funkčními nápady. Přičtěme k tomu povedenou stylizaci a nezapomenutelný soundtrack (o ten se postaral Jesper Kyd, který má na triku třeba hudbu k Assassin's Creed nebo Hitmanovi) a z BC:N je rázem kousek, který by vás neměl dále míjet.

Pro: Vývoj postav a jejich schopnosti; spousta postupně dávkovaných možností boje a průzkumu; skrytá tajemství; hezký vizuál; skvělý soundtrack; obtížnost vás nenechá usnout na vavřínech

Proti: Relativně průměrný příběh; trochu překotné skoky v obtížnosti; otravní slabí nepřátelé v dungeonech pro nižší úrovně

+12

Sundered

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 75
Sundered je povedená "metroidvania". Dokonce natolik, že chvílemi usilovala i o hodnocení o jeden řád příznivější. Na to by však přeci jen musela být křivka zábavy konzistentnější.

Velkým plusem je ovládání a pocit z pohybu hrdinky Eshe. I když se časem naučí rozmanité možnosti pohybu a překonávání překážek, pořád jsem měl pocit, že nad ní mám naprostou kontrolu a dělá přesně to, co chci. Vyladěné ovládání dopomáhá k pocitu, že jste "fakt machr" a za nezdar si můžete (většinou) jen vy sami.

Na obtížnost "HARD" mi dohrání trvalo kolem 20 hodin, což je na hru podobného střihu celkem nálož. Značnou část z této porce času však sežral nutný grind, bez kterého se moc daleko nedostanete. Obtížnost hry nárazově skáče a občas prostě nezbylo než zatnout zuby, desítky minut čistit jednu hordu nepřátel za druhou a za nastřádanou herní měnu pak nakoupit schopnosti v košatém stromu vylepšení.

Sundered sice nabízí náhodně generované prostředí, ale to se stejně řídí řadou neměnných zákonitostí a vzhledem k výše uvedené nutnosti "farmení" základních bubáků, jsem po dohrání neměl úplně chuť hru projít znova k jinému konci. Ostatně příběh i díky trochu chaotické prezentaci příliš sledovat nebudete.

Moc se mi však líbily souboje s monumentálními bossy, kteří krásně prověřují hráčovi nabyté schopnosti a postřeh. "Velké" bossfighty doplňují souboje s minibossy, tedy řadové protivníky v obří podobě a nějakou tou schopností navíc. Na zmíněnou obtížnost "HARD" jsem si tyto často poměrně tuhé pasáže užil a jejich úspěšné zdolání přináší ten správný pocit zadostiučinění.

Na Sundered se vcelku pěkně kouká, slušně se poslouchá a krásně plynule hraje. Svým zasazením i postupně dávkovanými schopnostmi a protivníky baví i po hodinách hraní. I když rozhodně není bez chyb, jde o dobrou volbu pro fanoušky akčních plošinovek s prvky metrodvanie, kterým nevadí občasný grind (nebo potupná volba nižší obtížnosti :))

Pro: Precizní ovládání, souboje s bossy, zábavné a funkční schopnosti

Proti: Chaotický příběh, grind při vyšší obtížnosti, typů základních nepřátel mohlo být víc

+12

Yokolobuna naposledy…

Ohodnotil The Solitaire Conspiracy The Solitaire Conspiracy na 70 % (2 dny).

Napsal komentář k The Solitaire Conspiracy (2 hodiny).

Diskutoval u hry Diablo II: Resurrected (44 dní).