Pokud si odmyslím část názvu Bloodlines 2, jeví se tento produkt jako docela podařená hra. Hlavní dějová linka je zajímavá a tajemná. Jednotlivé frakce/postavy spřádají intriky a člověku stále vrtá hlavou, kdo je vrah. Původ hlavní postavy, tajemný hlas či původ vlastního útočiště - je toho opravdu dost k průzkumu. Část informací je postupně odhalena, zároveň ale značný potenciál není využit vůbec Původ Phyre - výjevy z minulého života, události reflektující nedávnou minulost atd..

Z pohledu rpg po vzoru původního Bloodlines, se jedná o učiněnou katastrofu. Město ač působí rozmanitě, je i přes proudící davy vlastně prázdné. Chybí průzkum, náhodné objevování nových míst/úkolů. Postav, se kterými lze rozumně komunikovat je pár, stejně jako počet dveří které lze otevřít a někam vedou.

Růst, taktika a dovednosti - prvky, které definovaly první Bloodlines, jenže to se jednalo o čerstvého fledglinga (tabula rasa), v případě Eldera za kterého hrajeme nelze úplně uplatnit. Přitom by mohla být zábavná konfrontace s moderním světem a jeho technologií.

Celá řada lákadel, se kterými Elder přichází plachtění, telekinézé, superschopnosti, jsou fajn ale vlastně se brzy omrzí. Střechy Seattlu působí sympaticky ale tím spíše poukazují na prázdnotu města. Lineární průchod, absence více možných řešení - no jo, proč by měl Elder něco takového řešit. Klany, vedlejší úkoly - je to všechno plytké, zaměnitelné, či nevýrazné.

Když se kolem roku 2019 objevila tato hra v nabídce GoGu, neváhal jsem a ihned předobjednal Premium Edition za zhruba 90 eur. Svět WOW zbožňuji a za celou dobu, kdy tato hra byla neustále odkládána, jsem nikdy nepomyslel na požadavek refundace. Zpětně bych si už "premiovku" neobjednal, ale i když je s touto hrou spojená určitá pachuť, poskytla mi některé zážitky asociující první průchod VTMB 1.

Uvidíme co vyleze z dlc.

Army Men, ke mně doputovala na piratských cdčkách s mnoha dalšími hrami. Vždy se vyplatilo mít kamaráda, jehož starší bratr poctivě posháněl všechny novinky, při vzpomínce na tu distribuci přepalovaných cd se musím pousmát. Vedle Dark colony, či
Jazz Jackrabbit 2 jsem se dostal i k této hříčce.

Inu zábavná v té době opravdu byla, sice se už nekryla s dobou, kdy jsem poctivě budoval své vlastní plastové vojsko, ale i tak mě zabavila na dlouhou dobu. Kampaň pro mně byla mírně kostrbatá, čistě z důvodu, že vyuka angličtiny mě dostihla až o rok pozdějí (ačkoli na druhou stranu fráze jako "Jack and Jill are in a hall", by mi byla k ničemu). No, tak jsem prostě střílel, a prohrával dokud jsem náhodou nezjistil co mám dělat.

Na této hře mně ale mnohem více bavil multiplayer. Pěkně na jednom počítači, monitor rozdělen na dvě obrazovky. Snaha o přehledu nad svým vojáčkem a nad nepřítelem, kterého ovládal můj bratr. Vždy to končilo nějakou absurdní smrtí, a hromadou smíchu.
Pěkný relikt, dnes už sice o ničem ale v době kolem roku 2000-2004, pořádný kopec zábavy.

70% - ale ve svém plastovém vojsku jsem měl vždy radši "ty" žluté vojáčky - měl jsem tam kousky s karabinou M4, zelení měli jen brokovnice a kulomet - v Predatorovi měl Schwarzenegger přece modifikovanou M4 - to je zbraň hrdiny

Páte pokračování Duka si mně ihned získalo vstupním intrem. Filmeček rekapitulující hru Duke Nukem 3D, nádherně navodil nostalgii. Co teprv, když se kolem hlavní postavy objeví holky Holsomky, ihned naskočí myšlenka - toto pokračování bude žhavější.

No jo, ale to další už je odlišné, zbrklé a takřka fyzickým zpodobněním šovinismu. Na druhou stranu, je to co Duka dělá Dukem. Ikdyž je to tentokrát jiný. Různé hříčky, jako kulečník, stolní hokej jehož vyhrání zvyšuje EGO. Funkce piva, všudypřítomné ženy - vše již bylo dříve, a zde je to také fajn. Hra je ale nevyvážená, přecpané mise střídají absolutně holé pasaže. Fáze s monster truckem bych klidně oželel.

Kde jsou ale ty propracované mapy, s odbočkami a tajnými místnostmi. Duke Nukem Forever je strašně přímý, jen z bodu A do bodu B. Kolem sice pár blbůstek (potěší), ale postup je často zbytečně krkolomný a nepřehledný. Boj je zabávný....dokud si hráč neuvědomí jak je zdlouhavý, příšly tak momenty, kdy jsem už čekal na další checkpoint, jako na spásu. Co se týká likvidace bossů, proč už není regulérní souboj o nepřestávajících salvách, na otevřeném prostranství...a včas musím vytrhávat rohy a trubice.....další pofiderní součásti monster. A je to místy opět zbytečně krkolomné.

Duke Nukem Forever je fajn, přináší atmosféru jakou si fanoušci žádají a celkově ucházející akci. Postrádá ale příběh, či detailnější lokace. Spousta věcí je zbytečně výstředních.

No a s dvojčaty jim to taky nevyšlo takto je odpálit hned ze začátku hry
60% - hybrid mezi starou a novou FPS

Co říci k tomuto dlc, snad jen že jsem zklamaný. Jimmyho zrada výborně kontrastuje se základní hrou. Defacto kompenzuje nedostatky základní hry, naopak tu absolutně absentují jakkékoli příběhové prvky/charaktery, které pozvedaly základní hru.

Mafia 2 (základní hra) by si zasloužila vyplnit prostor mezi úkoly nějakou vedlejší činností. Jako v první Mafii, hráč tam postupně nakradl/dostal alespoň 12-15 aut v rámci úkolů Luca Bertoneho. V jedničce je to vítané zpestření po dobře odvedené misi, ale pokud si představím, že bych všechna ta auta kradl v jedné misi, byla by to otrava. Změt krkolomných úkolů, ty auta bych si neužil. Neměl bych prostor si je odzkoušet, jako to je v jedničce, protože to nové ukradené auto, je minimálně pro další misi topka.

Jimmyho zrada je změtí stereotypních úkolů, bez hlubšího provázání, kdy herní dobu nastavuje zbytečná obtížnost, absence rozumných checkpointů, či neustále belhání z jednoho konce města na ten druhý.

Přitom se mi postava Jimmyho libí (teď nemyslím jeho osobnost, není pořádně rozvinutá), takto si přestavuji správnou mafianskou postavu, před kterou je lepší se radši klidit. Je to drsňák, který by stál za řeč i jako hlavní/vedlejší postava základní hry. Narozdíl od spousty gangsterů s nevyrazným vzhledem, Jimmyho bych si pamatoval.

Toto dlc, podle mně nejslabší ze všech vydaných, je možná průměrnou hrou po vzoru GTA. Ale tohle má být Mafia, první hra vystavěla svoje renomé na vyváženém poměru akce, příběhu a atmosféry. Jimmyho zrada je takovou extrémní jízdou, ale ta se absolvuje jenom z hecu, pro těch pár ztřeštěných aut, prostě z rozmaru :D . Toto dlc ten správný poměr nemá.

Kéž by obsah této hry byl zakomponován do základní hry, úkoly mohly být správně rozloženy, ale tahle placená arkáda jen vrhá špatné světlo na původní Mafii.

35%

Remaster Starcraftu jsem přivítal s nadšením, dokonce jsem si ho předobjednal (přece si nenechám ujít alternativní podobu hlavních budov). Vysledek mě ale trochu zklamal, naivně jsem očekával, že remaster přinese nějaké speciality.

Co se týká úprav grafiky, ty jsou velice fajn...popravdě mě zaskočil detailnější vzhled "sunken colony" a dalších budov/jednotek, jejichž vzhled jsem měl zafixován jako rozmázlou siluetu (hmm... ta šmouha v původní grace jsou psi-úponky zealota... atd.)
Zvlášt vložené kresby popisující události, namísto pouhého zeleného textu na černém pozadí.

S vývojem remasteru přišly i novinky jako nastavitelná časomíra nebo počítadlo akcí za minutu (dostupné i v původní verzi). Lze vidět opravdové zacílení na multi-playerovou komunitu. A je to dobře.

Štve mě, že tvůrci nepřidali nic jiného navíc. Něco jako novou kampaň. Prázdných míst od počátku prvního dílu k začátku druhého je dost, nabízí dostatek bílých míst, čekajících na zpracování/objevení. K čertu, mohli tam aspoň vložit tři mise odehrávající se na Chau Saře, které byly dostupné pouze v demoverzi původní jedničky.

I když kromě grafických změn Remaster nic nového nepřinesl, a jedná se jen o šlechetně vyhlížející avšak prachsprostý způsob na tahání peněz, hra je původní.
A původní hře jsem dal 100%, i když mě remaster plně nenadchnul, nebudu z tohoto hodnocení odebírat.

Brix...taková kvapná logická záležitost, která přináší pocit uspokojení nad splněnými levely, stejně jako pocity vzteku, či beznaděje... když promyšlený postup zkrátka nefunguje.

Tato hra ke mně doputovala na disku "Logické hry" od Špidla data processing, ve změti demoverzí se jednalo o jednu z mála plných her. Ačkoli, jsem se jako malý nedostal ze zakladních obtížností, chovám k Brix vřelé vzpomínky, které mě následně dovedly k opětovnému hraní. Je to díky tomu, že zvukové efekty, či některé skladby jsou totožné třeba s Jill of the jungle atd.. Takže se mi tento parazit uhnízdil v hlavě, díky oblibě Jill.

"Princip hry je prostý, vyhraješ pokud v úrovni nezůstane ani jeden čtvereček." ... No, nechat je zmizet, to už tak prosté není.
Jak je uvedeno v popisu hry, čtverečky mizí, ve chvíli kdy se dotknou aspoň dva se stejným symbolem. Pozdější úrovně nabízí takové skvosty, jako třeba lichý počet všech zastoupených symbolů. Místa s žíravinou, která pro změnu vše zničí. Nejlépe pak různě nakombinované. Dvouminutový limit na splnění, dělá z mnoha levelů opravdovou výzvu.

Ale hra je to fajn a její dohrání potěší.

70%

Mass Effect: Andromeda, byla jednou z nejočekávanějších her tohoto roku. Přinesla opravdu rozsáhlou oblast v galaxii Andromeda, která obsahuje značné množství pochybností, mnoho a mnoho novinek (místy hodně cizích a bizarních). Dohrál jsem ji zhruba po 76 hodinách, a přitom splnil 93% celé hry. V celkovém hodnocení si u mně vybojovala 85%, z toho lze vidět, že celou hru opravdu nepovažuji jako jeden veliký přešlap, právě naopak.

Andromeda mi příjemně navodila pocity, spojené s prvním dílem. Podobností je tu více než dost. Hráč prozkoumává neznámé prostředí, nové charaktery, zákonitosti a do toho jezdí obrněným vozidlem napříč planetou. Stejně jako původní "ME", má Andromeda nejblíže ke klasickým rpg, ať už množstvím skillů, variabilitou vybavení, či "tuctovými" úkoly. V tom vidím, proč Andromeda působí tak odlišným dojmem oproti předchozím dvěma dílům. Fanoušci spíše očekávali tu filmovou akčnárnu, v podobě "ME2" a "ME3".

Od příběhu se samozřejmě očekává nejvíce, a na žánr sci-fi, není tento kousek špatný, ale v kontrastu původní trilogie, docela drhne. S tím, jde samozřejmě ruku v ruce i pojetí postav. Hned na začatku se objevuje opravdu ultimátní postava (která, by se snad mohla rovnat samotnému Shepovi), jediná chyba však spočívá v tom, že za Aleca Rydera si nezahrajem. Myslím, že hra za špatného rodiče, který řeší budoucnost lidstva ale zároveň i ochranu svých ratolestí v nepřátelském vesmíru, by přinésla několik opravdu hutných rozhodnutí a okamžiků. Nálézání cesty ke svým dětem, budování rodiných vztahů, nabízí opravdu velký potenciál (zvláště jako osvěžení oproti klasické romanciú Obě dvojčata docela jdou, ale nebezpečně to začíná připomínat teenagery ze školy čar a kouzel v Bradavicích. I z tohoto důvodu jsem do bojového týmu vybíral jen mimozemšťany. Kromě Suvi, mně žádný další lidský charakter nezaujal. Taky mně, zamrzel fakt, že kromě Angaranů a Kettů, se neseznámíme s žádnou novou rasou.

Opravdu mě zklamalo intro, tedy počátek cesty. Zarytě jsem odmítal sledování novinek, před vydáním jsem tak neměl skoro žádné informace, nechtěl jsem si nic předčasně vyzradit. Bohužel, jsem tak o některých věcech, snil jinak. Myslel jsem si, že hra začne v průběhu událostí "ME3", popravdě jsem si to představoval asi takto: "Civilizace se bortí, smrťáci ničí vše na co přijdou, poslední vojáci/vesmírná plavidla se snaží vykoupit drahocený čas. V prostorách archy kvíli bezpečnostní alarm, je potřeba jen pár dalších vteřín, během kterých běháte po arše, je potřeba aktivovat poslední panely, skočit do jiné galaxie. Úspěšnou prologovou misi, následuje absolutně epicky filmeček - únik archy, přežití civilizace je zajištěno a poslední obránci umírají s vědomím, že jejich smrt nebude nadarmo Na druhou stranu, všechny deníky, easter eggy a nové zprávy spojené s Milky way, mě velice potěšily. Zvláště volání o pomoc, které zakončuje ten nádherně děsivý zvuk reaperské zbraně

Rozsah Singleplayeru mi přišel tak akorát, zvláště mě potěšil fakt, že ve všech lokacích se objevují nové questy v průběhu celé hry. Prvky jako je vliv životních podmínek, členitost terénu, časová omezenost pro plnění questů v zamořené zoně - to vše zajištuje autentičtější požitek. Opravdu potěší, když se "viabilita" zvedne na úroveň kdy nezabijí radiace, či teplotní podmínky.

Hra přebírá mnoho prvku z Witchera III (možná jsou typické pro všechny nové hry - nevím). Možnost rozsáhlého craftingu, klíčovost surovin, styl mapy. Z mého pohledu to není zlé, na druhou stranu jsem ale vždy byl hráčem, který se těmito prvky nezdržoval déle, než bylo nutné. (víceúrovňová mapa dokáže čas od času zmást, shánění surovin je časově náročné)

Multiplayeru je zapotřebí vzdát hold. Propojit ho takovým způsobem s kampaní, jakým propojený je, byl vskutku mistrovský tah (opravdu málokde jsem hrál a užil si multiplayer, jako tady).

Samotný gameplay je bezpochyby nejlepší stránkou hry. Podobně, asi jako ostatní fanoušci, nevím jak se opět vyrovnám s tou omezeností v původní ME trilogii. Hra zkrátka potřebovala rychlejší tempo, jakmile si hráč poprvé "zablbne" s jetpackem, zjistí jak mu tento prvek chyběl dříve. Vývoj zbraní a modifikace jsou opravdu důležité, co se týka sestavy, poprvé jsem všechen boj netáhl jen přes útočnou pušku ale musel se připravit na proměnlivost situace. Nikdy před tím jsem nepoužíval brokovnici, zde se však ukázala jako nezbytnost. Stejně jako volba speciálních schopností, opravdu to rozhodovalo o přežití, i když jen na obtížnosti Hardcore. Zvláště podoba Tech a Biotic schopnosti, je správně drsná.

Samozřejmě Andromeda obsahuje dost chyb, může být vzneseno mnoho námitek. Všechno je to mnohem výraznější, zkrátka protože je tu kontrast předchozí trilogie.
Ale, já se u této hry bavil, byl jsem dokonale přikován u počítače. Za poslední čtyři dny, jsem naspal asi kolem 16ti hodin. Hra působí cize, přece jsme ale v jiné galaxii (a pro bizarní sci-fi mám slabost hlavně Warbreeds). Nedostatky v grafice, či některých herních mechanismech, nakonec doladí další patche. A všem nedostatkům, které se autoři snaží nyní kompenzovat, se v dalším díle snad vyhnou

85% - bylo by divné, kdyby hra takového rozsahu byla od začátku bezchybná, určitě ale také není záležitostí, jejichž kvality se blíží průměru padesáti procentům.

Druhé Mafii jsem se dlouhou dobu vyhýbal, doslova jako čert kříži. Několik odehraných pasáží ve mně nevzbuzovalo moc důvěry.
Letos ale nadešel čas, abych tento rest napravil.

Už začátek slibuje pořádnou dávku akce, jako rána do rozkroku pak ale působí první sada mísí, které jsou jen několika minutovou záležitostí. Město, celková scenérie je opravdu kouzelně zpracovaná. Množství obchodů, ve mně probudilo dojem, že tu bude tolik možností, až mi bude zle. Ale ono je to město vlastně mrtvé. Po krátké misi tu není žádný vedlejší úkol, žádný Lucas Bertone, ani žádné npc, se kterým lze vést rozhovor a zjišťovat nové informace.

Rozdělení příběhu mi přišlo nevyvážené, první část je extrémně krátká, ke konci pak některé mise zbytečně dlouhé, přičemž největší čas zabere doprava.

Hratelnost je opravdu parádní, každopádně podobné i totožné mechanismy tu byly i před mafii 2.

Zpracování postav, to je prvek který naopak naplnil má očekávání. Jsou zkrátka uveritelnejsi, realističtější a kam se na Joeye Barbara hrabe Paulie z jedničky. Takto mají vypadat mafiani. Žádné pokrytectví, alibismus...prostě jen tvrdá arogantní realita, lidí, kteří se chtějí mít dobře a jsou proto ochotni udělat cokoliv.

Mafia 2 je dobrou hrou a určitě si ji brzy zahraju znova. Jsou tu ale tuny a tuny nevyužitého materialu, nevyvážené pasáže, které by si zasloužili dvojnásobek herního času. Dát hře ucelenou formu, aby nepůsobil jako součet náhodných prostrihu ze, sagy rodu Forsytu.

70% - druhý díl takové legendy, jako je mafia, by si zasloužil mnohem lepší rozpracování, mnohem vice vývojářské péče.

CO NAPSAT O TÉTO HŘE? - no, asi že je to solidní blbost. Prostá stejně jako obdobný temelín. Na druhou stranu musím říct, že pár popisku mně docela pobavila, a instrumentálku z MASHE, podmalovávající prohru, jsem opravdu nečekal a srazila mně do kolen.

Tuhle hru nelze brát vážně, je urážlivá, chabá..... ale připomněla mi tu zlatou eru českých textovek a různých pseudoherních pokusů, jejichž nejlepší stránkou byla originalita mladých českých a slovenských autorů. Zvláště takovou hloupůstku jakou je "Zastřel si svého Kájínka"

V celkovém hodnocení se odprostím od samotného hodnocení rasismu a brutality, neberu v potaz (stejně jako u ZNK). Nesouhlasím s těmito složkami, ale i přes ně jsem hru dokončil. Takže co se týká herních prvků jako takových, zaujala mně grafika vytvořená v malování, zvuková stránka hry. Jinak je hra ale o ničem.

10%

The Ultimate DOOM jsem samozřejmě nemohl vynechat, zvláště když se chce hráč seznámit s kompletní sérii. Poznat jakým směrem se ubíral vývoj, jaké nápady či vylepšení nakonec autoři zvolili.

Nemohu ale říci, že zrovna čtvrá epizoda by si mně dokonale získala. Sice potěší natáhnutí takové hry jakou je Doom, čtvrtá epizoda je ale spíše změtí zbytečně komplikovaných a obtížných levelů.

U původního DOOMa byla zábava, že hráč postupně nálezal tajná místa, bonusové předměty. Kompletní znalost levelu tak nabízela intenzivnější zážitek. To znamená vyšší obtížnost, vlézt se do určitého času, či zkusit takovou šílenost kdy se hráč neléčí, pokud opravdu nemusí (když ji může obejít).

Tento aspekt ale ve čtvrté epizodě nenacházím. Popravdě jsem byl rád, když jsem některé mise dokončil a už se zpět nevracel.

Je škoda, že jsme se nedočkali nějakých novinek, jako nová zbraň, či předmět.
Mise jsou pěknou výzvou, ale krkolomnost třeba v podobě šesté mise, docela dost kazí požitek z celého datadisku.

70% - chybí mi tu ta určitá přímost původní hry, ale těžko se to posuzuje s takovým časovým odstupem.

Konečně jsem splnil poslední aspekt prvního "ME", paradoxně až jako úplně poslední dlc celé série.

Pinnacle station vypadá lákavě už od počátku, ale velice rychle se zajídá. Jednotlivé typy misí jsou dost nevyvážené, zvláště mi tu chybí i přizpůsobení pro jiné třídy než voják. Se svým Sentinelem se čtvrtou obtížností, mi dělalo problém vše vyjma Capture. Samozřejmě jde o správné používání schopností, ale i tak by bylo lepší to upravit.

Herní doba je krátká (jakmile hráč pochyti skill), a stereotypní. Výsledná odměna stojí zato ale vlastně ji hráč moc nevyužije. Toto dlc mohlo přinést více zajímavějších misí, treba obsahujících MAKO

50%

Včera byl pěkný den, kromě toho že mi zbývalo přesně dvanáct dní (dnes už jen jedenáct), do splnění achievementu "Zatracená loajalita", jsem také dohrál Blood and Wine. Plný emocí jsem dokončil Geraltovu pouť.

Zprvu chci říct, že mě tento datadisk dostal do kolen, nechci ho porovnávat s Heats of Stone....pro mně je BaW zkrátka grandiozní požitek ve velkém a HoS grandiozní požitek v menším....ovšem oba neopakovatelné.

Nový kraj, jinak temná noc a jinak krásná země. Poprvé, když jsem osvobodil vesnici od banditů a viděl cinematic jak na Toissantem vzejde slunce...opravdu jsem se do toho kraje zamiloval.

Autorům se podařilo to, co nedokázal ani Sapkowski. Přečetl jsem vše ze světa Zaklínače, ale nikdy mně nenapadlo, že budu známý kraj a postavy vnímat o tolik intenzivněji a jinak. Annu Henrietu jsem si vždy představoval jako "uschlou a úzkoprsou" kněžnu a najednou spatřím tu kouzelnou krásku, která srší logikou, moudrostí a hlavně nevázaností, kdy je schopná porušit etiketu a spoře oděná se vydat na pomoc svému rytíři.

Celé je to poklidné a dokonale navozující atmosféru čtvrté kapitoly, prvního dílu. Velmistrovské zbroje, nový balíček Gwintu, každá novinka která mně dokonale nabudila k jejímu dokončení. A pak se začala objevovat, všechna ta známá monstra z prvního dílu.

Už v té době jsem si říkal: "Už teď jsem dokonale spokojený, zbytek může být klidně průměrný", no rychle jsem byl přesvědčen o opaku...protože příšel "On" - Při lovu na blíže nespecifikovanou šelmu, později ukáživší se jako vyšší upír, seskočil "Regis".....a tehdy jsem pochopil, že do konce budu hrát s otevřenými ústy...

Tolik detailů, uchopení upírů tím správným způsobem - mythologie, Detlaffova krvelačná smrtonosnost, zároveň však naivita a touha po lásce. To vše vrcholilo dokonale v tom rozporu, kdy Beacular zaplavily masy nižších upírů a chaos.


Osobně bych vytknul dvě věci.

První, že finále mělo dvě samostatné cesty, setkání s Unseen Ancient Onem jsem zkrátka nemohl odmítnout....bytost tak mocná, že zpacifikuje Regise jak hračku a Geralta dovede na pokraj smrti....ojojoj. Ale vedle toho druhá - nepropojená -, snad ještě zajímavější cesta, kdy se Geralt podívá do pohádek, aby řešil problémy s čarodějnicí z perníkové chaloupky, zboural domek třem prasátkům, zjistil že Locika se z frustrace oběsila na vlastních vlasech a prodavčka zápalek se překvalifikovala na pouličního dealera. Ty dvě cesty měly být propojeny do jedné, aby hráč v jednom požitku mohl pochopit jak veškeré upírstvo, tak samotnou Syannu. Hlavně v té červené huťce vypadala opravdu sexy).

Druhá věc, kterou bych chtěl jinak jsou zakončení, snadno přehlédnutelné niance, kdy to může být špatně a fakt, že nemohu ušetři Detlaffa s celkově dobrým koncem (Vyšší upíři se přece nezabijejí)

Opravdu skvost, sice mi moc nepasuje po konci základní hry a seděl by mi víc jako výplň mezi dvojkou a trojkou, každopádně méně jak 100% dát nemohu.

Extended Cut je opravdu kontroverzním počinem - nějaký pokus o napravení pošramoceného konce, to zní opravdu uboze.

Ovšem Já hral ME3 až s tímto DLC, tudíž to nemůžu objektivně porovnat a proto mé hodnocení zůstává totožné s ME3. Pro mně to zakončení není špatné, není nedostačujcí, je takové jaké mi vyhovuje. Nezáleží mi, na tom jak neuměle ME3 skončil a i s původním konceptem zakončení by mi dostačoval. Protože je to vyvrcholení předchozích dílů.

Konec této velkolepé trilogie měl projít hlubším vývojem, nedokážu si však přestavit lepší alternativu.

90%

Srdce z Kamene začíná docela nezajímavě v porovnání s datadiskem "O víně a krvi", působí spíš jako pár questů a kosmetických úprav navíc. Ale, jakmile se rozjede hlavní dějová linka, hra nabídne nepopsatelný zážitek a hlavně originální zvraty.

Rozšíření nabízí nové vedlejší úkoly, npc a nepřátele. Hlavně však potěší množstvím nové výzbroje Ofirerského typu. Největším kladem je hutná atmosféra, často velice depresivní. Bývalé sídlo Everec a jeho správce, stoky se zakletým princem...atd. Vedle toho ale i spousta zábavných a vtipných momentů, setkat se starou známou Shani, byla opravdová odměna. Moje oblíbenkyně z jedničky, možnost románku a Vladimírovi eskapády na svatbě, prostě úžásná záležitost.

Samotný Olgierd von Everec byl pro mně velice antipatickou postavou. Geralt se kvůli němu dostane do problému se samotným O´Dimmem a co teprve když jsem zjstil, že ho nemohu porazit V průběhu děje, jsem ale i této postavě přišel na chuť, s tak propracovaným charakterem jsem se dlouho nesetkal ...odhalování jeho proměny, celkový rozsah tragédie, kterou se jeho život stal.

A pak přišlo to strhující finále, s neopakovatelnou cutscenou, až jsem lapal po dechu. Odhalení toho, co je O´Dimm vlastně zač, volba jestli zachránit Evereca, či zdali si záchranu vůbec zaslouží a otázka co se stane s Geraltem. O´Dimmův svět a jeho pravidla, a ten děsivý souboj s časem. Rozšíření jsem tak ukončil s obrovskou spokojeností.

100% -datadisk mohl přinést nový kraj, třeba Ofier, protože v porovnání s "O víně a krvi", je velice ochuzený. I tak má ode mně stovku.

Třetí Zaklínač byl bezpochyby, jednou z nejočekávanějších her tohoto desetiletí. Každá informace vypuštěná do světa, jen slibovala další a další vymoženosti, tuny a tuny zábavy. Zkrátka, nešlo se netěšit.

Paradoxně jsem ale hru koupil a začal hrát, až ve chvíli kdy se objevil druhý datadisk „O víně a krvi“. Až zjištění, že krabička „Srdce z kamene“, obsahující Gwintové karty, je téměř všude vyprodaná - probudil sběratelského ducha a Já věděl, že bez obou setů karet, nebudu moci existovat. (A to jsem ještě netušil, jakou hrou samotný Gwint je)

Po pozitivním zjištění, že Witcher 3 jede bez problémů a mé PC ho rozjede i na maximální nastavení, jsem skočil do hry. Byla to paráda, opět se podívat na Kaer Morhen, kochat se tou scenerií. Bylo však na místě prozkoumat důležitý faktor a tak jsem stisknul mezerník. Ano, Geralt opravdu skočil, velká sláva ačkoli o chvíli později podlehnul svým zraněním (holt z věže se skákat nemá).

Hra přebrala silné prvky z předchozích dílů. Z mého pohledu, Witcher 3 obsahuje – 25% prvního dílu, dalších 25% druhého dílu a nakonec zbylých 50% tvoří úplné novoty. Prvních dvacet hodin, jsem si musel zvykat na to všechno, ale poté kdy se hráč plně obeznámil, stálo to opravdu zato.

Asi můj nejoblíbenější prvek je atmosféra, o severních zemích ve válce jsem již četl ale vidět to, tak to je něco jiného. Dokonalý požitek pak dolaďují takové detaily jako je nástěnka. Ta už neplní primárně funkci zaklínačských zakázek, ale obsahuje spoustu inzerátů, které se zaklínače netýkají.
Zprávy: „Naše fena zase vrhla štěňata, sice malý ale do guláše furt dobrý…“, nebo „Nilfgardská posádka oznamuje, že pro všechny platí povinný odvod potravin…“ – to vše tak nádherně umocňuje putování.

Úkoly si mě získaly díky své komplikovanosti. Používání Zaklínačských smyslů, často různé cesty ke splnění, a obvyklé dilema nakonec – „jaké je to správné rozhodnutí“. Fakt, že většinou neexistuje stoprocentně správný konec, či spíše naopak. Každý výsledek má nějakou vadu, dělá hru realističtější a poutavější pro hráče. Sám jsem často přemýšlel o morálnosti jednotlivých rozhodnutí a někdy si je obhajoval. V úkolu pro Dámy lesa, kdy jsem měl zabít temného ducha, jsem ducha osvobodil. Co je morálnější? Zachránit nevinné sirotky před žaludky ježibab, a odsoudit celou vesnici posluhovačů k vyvraždění?Jednoduchá nebo jednoznačná odpověď neexistuje, a celou hru to povyšuje.

Nakonec i propracovanost většiny vedlejších úkolů je grandiozní. Úkoly jako Myší věž, či Ďábel u studny – parádní, hráč odkrývá skrytou minulost s hutnou atmosférou.

Systém inventáře, skillů bestiáře atd. naznal pořádných změn, hlavně získal zdařilejší podobu. Zvláště mně potěšilo, že alchymie má konečně nějakou důležitost. Nutnost tvorby elixírů, olejů a petard – již na nižších obtížnostech, již od počátku hry.
Velice se mi zalíbilo, že hráč může hledat nákresy výzbroje, jednotlivých zaklínačských škol, dělat si takové sety/ mít kompletní sbírky. A čas od času narazit na nějakou opravdu solidní čepel.

Zaklínač 3 sebou také přinesl určitá negativa, nebo lépe řečeno chybky, nedodělávky, zkrátka něco co bych „já“ viděl radši jinak. Jedním z největších lákadel hry, je rozsáhlý otevřený svět. Ano je otevřený a nabízí obrovské množství questů, příšer pokladů a další interakce. Ale proč tam není Wyzima? Od prvního dílu jsem po ničem netoužil víc, než se opět podívat do podhradí a navštívit hlavní město Temerie. Královský hrad je dost málo. Mohl by tu být Kovir nebo i Nilfgard. Rozsah hry je adekvátní ale radši bych uvítal méně přeplněné mapy, a o to více odlišných krajů. Být hra na pevno rozdělena do kapitol, s redukovanou možností návratu, soustředil bych se více na kompletní prohledání celých lokací. Díky nelineárním průchodu, tak vznikají paradoxy, kdy jsem třeba v Novigradu vyřešil quest, který logicky vyrušuje význam questu ve Velenu atd. Stejně tak, se hráč při pozdějším návratu setkává s nedostačující zbrojí, třeba v podobě odměn. ( Od Hatoriho jsem očekával nějakou super čepel, ale co jsem dostal, bylo skličující).

To co mně nejvíc mrzí, že Witcher jako série není jednotná. V průběhu dílů se mění určitá pravidla, například co se týče původu a vlastností Divokého Honu, množství a typu zaklínačských škol atd..

Jedničku jakoby tvořil nadšenec, který den před tím přečetl dvě povídky od Sapkowského, na drzouna převezme svět a zkouší, jestli mu povolí i postavu Geralta. – Ciri vyměním za Alvina, z triss udělám negativní brécu, typu Yenefer Dvojka, tak tam se tvůrce dostal už dál. Přečetl si všechny povídky a už vytváří hru trochu sofistikovanější. Něco jako kdybych dal dohromady všechny povídky týkající se Ciri (Calanthe počínaje). No a třetí díl, to už dočetl celou ságu a uvědomil si, jaký vlastně ten Sapkowského svět je.

Na druhou stranu, když jsem s Geraltem procházel Kaer Morhen a rekapituloval si průběh prologu z jedničky, musel jsem se pousmát. Všechny ty detaily a všechno vylepšeno, najednou jsem v tom tu jedničku úplně viděl. O to více mě štve, že dvojka je víc mimo.


100% - i když bych měl poskládat všechny věci, které se mi na této hře nelibí, a že jich také dost je, těžko by to překonalo její rozsah a kvality s tím přicházející. Štvaly mně některé špatně dostupné úseky, třeba ve Skelige. Spíš než Geralt na cestě, to byl Geralt na ledě. Chybky v boji, kostrbaté úkoly. Ale nedává mi to těch pět procent, abych je odečetl.

PS: Sekvence s Ciri, byly ty nejlepší – vyloženě je to už spíše Ciriin příběh, než příběh zaklínače Geralta, a možná tam mohlo být „více Ciri“. A hlavně scéna, když Geralt nalezne domněle mrtvou Ciri, po tak dlouhém hledání - top !!! Jaká škoda, že ji nehledal již od prvního dílu.

Stasis Interrupted mi dlouho unikala. Zvláště fakt, že má dovysvětlovat napojení na filmovou sérii, mě dlouho frustroval. Když jsem si toto DLC konečně sehnal, pustil jsem se do něj s opravdovou chutí.

S první započatou minutou ale přišlo velké zklamání, fakt že si tu nezahraju za ultimátního mariňáka Hickse, tak to pokazilo dojem. Horší ale byl další fakt, že když jsem bojoval po jeho boku, tak ten "kreten" nebyl schopen žádné pořádné obrany, či útoku. AI je opět docela dost žalostná. A místa v kampani, která jsem projížděl na po desáte svědčí jen o tom, jak jsou některé části nevyvážené.

Chybí tomu delší herní prostor, hra by si zasloužila o deset hodin více.

Na druhou stranu jsem si ale užíval u hutnou atmosféru, která se místy dala krájet Lisbeth, která se snaží proplížit kolem "alienů" a corporátů, aby nalezla své příbuzné.....schovávání se ve skříni....atd.. A několik solidních přestřelek stálo také zato.

Ikdyž příběhové napojení působilo kýčovitě tak 55% tomu dám.

Hocus Pocus je pro mně velice oblibeným zabijákem času. Hra neútočí na smysly přemirou akce, či nezaměstnává mozek potřebou taktizování. Je zkrátka jednoduchá a nikam hráče nežene (samozřejmě s vyjímkou, pokud hráč nemá rapid fire a nechce o něj zbytečně přijít).

S Hocusem jsem se poprvé setkal kolem roku 2002, v dobách kdy na ČÉTÉčku letěli simpsonovi, přátelé atd. a Hocus Pocus byla jedna z her, kterou jsem tehdy přitom "pařil".
Díky tomu mám tuto hru spojenou s celkovou nostalgií a pocitem klidu.

Hocus Pocus nevytrhne tím, že by si udržel originalitu dokonce čtvrté epizody, zkrátka už v druhé epizodě jste z něho viděli vše. Ale to pohádkové zpracování u mně stále boduje, zvláště když hráč vedle toho slyší z televize, jak Joey vydírá Chandlera a Moniku aby se jejich prvorozené jmenovalo Joey.

70%

Miner je pro mě zábavné odreagovaní, u kterého jsem začal trávit čas, již před patnácti lety. Společně s Jill of the Jungle, či Duke Nukem I, patří do nostalgické pasáže mé herní historie.

Miner nabízí docela pěkné grafické zpracování, pokud si připustíme že poslední verze je z roku 1991, není to vůbec zlé. Hudební doprovod je pak vyřešen pouze několika málo zvuky, což už nepůsobí tak dobře, ale u hry takovéto formy a stáří, se snad ani nic jiného čekat nedá.

Velice mě potěšil systém equipmentu, který napomáhá k lepšímu těžení ale zároveň si ho nelze dovolit hned od začátku. V kombinaci s nebezpečím ze závalů, podzemní vodou a vysokými výdaji na těžbu, je tato hra spíše o štěstí než o taktice.

80% - jistě, že na minerovi lze najít množství negativ, ale pokud Vás hra udrží patnáct let, tak ji méně než 80% dát nemohu.

Firewalker mi úplně poprvé představil vozítko Hammerhead a z počátku i velice zaujal. Ona takováto připomínka vozidla Mako, si mě opravdu získala v prvních bláznivých letech a skocích, jsem si ji nemohl vynachválit.
Ona také zápletka: "Po stopách tajemného Doktora a Protheanského artefaktu", působí správně atmosféricky. Ve výsledku ale již ve třetí misi ztrácí, protože tu nedochází k žádné solidnější gradaci. A myšlenka - "Super-tajemný, protheanský super-artefakt", tímto už byl děj nastavován několikrát.

Také mě nepotěšil fakt, že během misí nebyla možnost k uložení. Ano nebyly moc dlouhé ani obtížné, pokud ale hru hrajete na čtvrtou obtížnost a napotřetí skončíte v kyselině, v hráči se probouzí chuť k rozbití klávesnice.

Takže "blbnutí" s vozítkem jsem si užil, setkal jsem se ale i s negativními složkami hry a na můj v kus je tu kopa nevyužitého potenciálu.

45% - ale je to volně stažitelné..

U Overlordu mě opět potěšilo luxusní vozítko Hammerhead, se kterým jsem si jen tak lítal a kochal se krajinou. S velkým juchůůůů....jsem si skočil ze srázu, abych v další setině sekundy pochopil, že to bude asi konečná. Ale ten kaňon byl opravdu luxusní.

Už počátek tohoto DLC je pěkně atmosférický, na druhou stranu jeho motiv jsme tu už měli. spoustu mechanoidů hráč pokosí již na dopravní lodi Rossalii a následně na planetě Čapek, kde také došlo ke vzniku a vzbouření umělé inteligence....ted jsou to alespoň Gethové.. Sice se děj pomalu rozjíždí, ale vytrvalým nakonec přinese další atmosférické lokace. po etapě ve ztroskotané Getheské lodi, jsem přesvědčen, že Bioware by excelentně zvládlo nové AvP, které by se mohlo přiblížit k prvním dvěma dílům.

Příběh i když s poněkud předvídatelným koncem, stojí zato a popravdě naboural moji představu o tom, že Kassumi Stolen Memory je druhým nejlepším DLC. Ale hodnotím obě stejně....jedno prostě nabídne zajímavou misi a postavu....a druhé docela dost dlouhý a parádní gameplay, často s atmosférou, kterou lze krájet.

75%

Lair of the Shadow Broker, je prvním placeným DLC, u kterého mi vůbec nevadí, že nebyl součástí již základní hry a dostal jsem se k němu až dodatečně. Interakce s Liarou T´Soni mi přišla dostatečná i bez tohoto DLC, teprve teď jsem ale mohl docenit kvalitní zasazení a utřídit si fakty z ME3, které mi do teď nebyly úplně jasné.

Nezanedbatelná herní doba, s několika docela tuhými souboji a vychýtávkami, které doufám uvidím i v "Andromedě" Souboj s Telou Vasir na čtvrté obtížnosti, je už docela dost nepříjemný. A to prohánění se v taxíku - když jsem to vyzkoušel, tak jsem si teprve uvědomil, jak mi tento prvek v celém ME chybí :D, děla z tohoto přídavku ultimátní záležitost, kterou mohu srovnat jen s DLC k ME3 - Citadel.

Hra má náboj, emotivní stránku i zajímavá odhalení a to vše ve velice atmosférických lokalitách. Shadow Brokerův křižník, který putuje atmosférou společně se západem slunce, aby nebyl odhalen. Honička v Iliu, které naprosto přesně asociuje Corrusant ze Star Wars... atd.. Různě výhody a vychytávky, spojené s finální etapou, taky aspoň minimálně potěší. Lair of the Shadow Broker opravdu stojí zato.

90% - Liara je jednou z mých nejoblíbenějších postav, o to více mě těšilo, že jsem ji pomohl na cestě, na jejiž konci se stane samotným Shadow Brokerem.

Druhý Genesis mě také nepotěšil a popravdě i trochu vytočil.

Copak nám přináší?

Takže tu uvidíme zkopírovaný "Genesis 1", na jehož komiksové zpracování prvního dílu, naváže komiks o dílu druhém. Samotná grafická stránka není z nejhorších a nutno dodat, že takovéto rychlé proletnutí děje, pro neznalého nováčka, nemusí být na škodu. Ačkoli nehrát tuto sérii od začátku je podle mě jedna z největších chyb, kterou lze na herním poli udělat.

No jo, ale komiksový přídavek o "ME2" je o kousek kratší (oproti cca. 14ti minutové ME1 části, má nový přídavek pouze sekvenci cca. 8 minut). Podstatná část momentů tam jen tak proletí, bez nějakých vyraznějších detailů. A některé fakty jsou zkomolené nebo plně vynechané Takový detail jakým je Legion, není zanedbatelný. A také tento Genesis 2 moc nepočítá s jinými DLC k ME2 Pokud se nepletu, tak Lair of Shadow Broker, jednoznačně odpovídá, že Liara o Shepardovi věděla od začátku a dokonce ho objevila jako první, takže proč ji házet do stejného pytle, jako naštvaného Kaidana/Ashley.. Všechno to působí, jako narychlo poslepované se snahou co nejdříve vydělat - "Přece se nebudeme zbytečně otravovat s přehnanou přesností, fanoušci to koupí tak, jako tak".

A tím se dostávám k té, podle mě nejpříšernější věci. A to, že toto DLC stojí 320 bioware bodů. Jelikož se dnes už moc kuponových (výhodnějších) karet sehnat nedá, tak to v překladu znamená 4 eura. Genesis "jednička" stojí stejně. Takže vedle původního Genesisu, když si zakoupím i dvojku, tak si připlácím pouze kousek obsahu, který rozšíří jedničku jen zhruba o třetinu.

5% - komerčnost tohoto DLC, je černou skvrnou na celé sérii.

Kasumi - Stolen Memory je druhým nejlepším DLC, k ME2. Nabídne zajímavou postavu a ještě zajímavější misi loajality. Kasumi jako taková je velice užitečná, svými originálními schopnostmi a možné rozhovory také patří k těm silnějším. O důvod více ji nabírat na co nejvíce misí.

Postava Kasumi by si však zasloužila o trochu více. Líbilo by se mi pozorovat, reakce afektované Kasumi, či nějaká interakce s některými dalšími členy posádky (právě u Zaeeda se mi strašně líbilo, když byl smyslůzbavený a extrémně agresivní).

Mise loajality je zajímavá, jak jsem již napsal, ale krátká. Celkově, by zní šlo opět vytáhnout více a zapojit další npc, lokality atd.

75% -toto DLC stojí jednoznačně za řeč a pro každého fanouška je povinnosti. Jeho potenciál sice nebyl úplně využit ale to tolik nevadí.

Ačkoli mi zpočátku přišel Zaeed jako takový floutek/bandita, který nestojí za řeč a časté nasazování do akce, nakonec jsem si ho docela oblíbil. Ikdyž nelze vést interaktivní rozhovory, stačily mi jeho kecy v průběhu misí, nějak mi tam ten nabušenej žoldák seděl.

Mise loajality je sice krátká, přímá ale má docela silný náboj v podobě rozhodnutí. Myslím, že zpracování uvězněných a zoufalých kolonistů, není v ME2 nikde jinde tak podařeně zpracovaná. Zvláště pak, když člověk opravdu chce Zaeedovu loajalitu ale zároveň chce morální cestu.

65% - sice krátké ale dobré -Byl jsem potěšen, když jsem zjistil že loajalitu lze získat i při záchraně kolonistu a hlavně ten drsný způsob, jakým si ji Shep zajistí.

Myslím, že by ME2:Genesis s přehledem vyhrál anketu o nejzbytečnější DLC. Popravdě komiksová rekapitulace předchozího dílu není špatná, možnost volby předchozích událostí a to s novou postavou, také dobré.

No jo ale ve výsledku toto DLC už nic jiného nemá. Pokud člověk netouží po kompletních sériích se všemi doplňky, proč by to měl kupovat? Obsah této hry měl být dávno pevnou součástí ME2, stejně jako možnost upravit si historii nové postavy.

10% - opravdová zbytečnost

Většinu DLC e mi podařilo zprovoznit, až po dohrání základní hry. Bylo pak zábavné, když odevšud začali padat nové informace, úkoly, či vybavení. No a když mi přišla zpráva o nalezení trosek Normandy SR1, tak se mi srdce rozbušilo o něco více.

Přistání na planetě a procházení se mezi hromadou trosek, s takovou atmosférou je to geniální. Vločky jen tiše padají a Shephard zkoumá pozůstatky ze svojí byválé Normandie.
Dost silně pak zapůsobí, když objeví Presleyho deník, nebo nachází jednotlivé psí známky,

Na druhou stranu, je ale toto DLC nehorázně krátké. A úkol se sbíráním identifikačních známek posádky je jen znouzecnost. Myšlenka je dobrá, nebo dokonce lze říci i "nádherná", ale proč už nebyla v základním "ME2". Šlo by ji tam rozvést, zakomponovat některé další bývalé členy posádky a vplést další úkoly.

50% - velký potenciál, ale extrémně ochuzené zpracování.