Po vydařeném Allied Assault bylo očekáváno, že datadisk na sebe nenechá dlouho čekat. Proto ještě tentýž rok vyšel datadisk Spearhead, který obohacoval původní hru o boje za seržanta 501. parašutistického pluku Jacka Barnese v Normandii, Ardenách a v okupovaném Berlíně.

Na začátku se ocitáte v letadle, ze kterého jako výsadkář musíte vyskočit a padáte na padáku do Normandie, kde vaše akce začnou. Po nějaké době se spojíte s Brity, kterým pomůžete čistit Němce. Poté si zastřílíte v Ardenských lesích poblíž Bastogne, kde se odehrává jedna z nejtěžších částí ve hře, při které jsem měl často choutky se hrou seknout. Nakonec si v poslední misi zastřílíte i s ruskými zbraněmi, zajezdíte v ruském tanku a tím tento datadisk končí.

Když už jsem se zmínil o ruských zbraních, tak bych chtěl dodat, že ve hře jsou nově i Britské zbraně jako Enfield nebo Sten. Také z ruských zbraní zde najdete nejznámější z nich, jako PPSh-41 nebo Mosin Nagant.

Počet nových zbraní patří rozhodně k jednomu z kladů této hry, alespoň pro mě. Dalšími jsou rozhodně zlepšené efekty, hlavně efekty výbuchů. Například v porovnání s původní hrou, když jste jeli tankem, efekty výbuchu střelby byly prakticky nulové. V tomto datadisku už jde vážně poznat, že střely dopadají a vybuchují. Předposledním plusem, který bych zde zmínil, je možnost osedlat skoro všechny stacionární zbraně, které najdete. Například Flak 22, Flak 88, polní raketomet a další. No a jako poslední bych chtěl uvést pro mě asi nejzásadnější „novinku“, možnost bashovat každou zbraní, ne jen pistolí, jako tomu bylo v původní hře. Toto beru asi za největší plus ve hře, neboť mi to často přišlo vhod, když mi docházela munice.

No, a že té munice bylo vážně nedostatek. Často se mi stávalo, že mi zůstalo jen pár nábojů do jedné zbraně, jelikož munice bylo v okolí jako šafránu, anebo se stávalo, že jak jsem zabil nepřítele, jeho zbraň záhadně zmizela, popřípadě nešla sebrat. To samé bylo s lékárničkami, kterých bylo snad ještě méně, než munice. Často se mi proto stávalo, že jsem hrál na hranici života a smrti, kdy jsem měl kolem 5% hpček. Toto se stávalo taky díky velmi špatné AI, která měla stejně jako v původní hře neskutečně přesnou mušku. Tyto 3 věci beru za hodně velký mínus. Věcí, která ne že by mi nějak hodně vadila, ale neměla by v této hře být, je dle mého názoru špatná optimalizace, kdy při nastavení všech grafických možností na maximum a při zapnutých komplexních stínech se dokázaly fpska propadnout až na 20 snímků za sekundu, což mi na hru z roku 2002 přijde velmi podivné. Poslední výtku bych měl ještě k náplni misí, které byly často bohužel dosti nudné, krátké a v některých případech i dost těžké.

Tímto jsem shrnul vše a závěrem bych chtěl jen dodat, že hra má 3 akty, tudíž půlku z původní hry a herní doba se taktéž pohybuje někde v půlce herní doby původní hry, tzn. něco kolem 5 hodin. Suma sumárum, hře uděluji 65% a to hlavně díky již zmíněným nedostatkům, které mě ve hře bohužel hodně vadily. V porovnání s datadiskem Breakthrough považuji Spearhead za slabší.

Délka:
3 akty, 10 misí, herní doba asi 5 hodin na střední obtížnost

HW nároky:
91 fps stabilně (omezeno), občasné pády fps. Problém s komplexními stíny jsem již popsal v textu.

Psal se rok 2002 a na svět přišla jedna z nejznámějších akčních her z druhé světové války, Medal of Honor Allied Assault. Jak už je z názvu zřejmé, budeme se v roli spojeneckého vojáka snažit osvobodit okupovanou Evropu a ukončit válku. Tento díl je také zároveň prvním dílem ze série Medal of Honor vydaný pro PC a to dokonce exkluzivně pro PC. Nebojím se říci, že je to hra, která položila základy pro všechny další druhoválečné hry a mnoho her se jí inspirovalo, jako například možná ještě známější hra Call of Duty. Za to samotná hra si pro inspiraci vybrala neméně slavné dílo, film Stevena Spielberga, Zachraňte Vojína Ryana, z kterého je ve hře několik scén i misí.

Na začátku hry se ocitáte v kůži Poručíka Mike Powella, jedete v náklaďáků někde v Africe a vaším cílem je osvobodit britského špióna. Po této misi se ocitnete o mnoho tisíců kilometrů na server, v norském Trondheimu, kde se musíte dostat do nepřátelské ponorky, vyřadit jí motory a uprchnout ze základny. Vašimi pomocníky nebudou jen zbraně jako odstřelovací puška, ale také německá uniforma a doklady. Poslední věcí, kterou bych chtěl jen v rámci utajení příběhu zmínit je třetí mise, kdy se ocitáte ve výsadkovém člunu směřujícím na Omaha Beach a věřte mi, že se budete cítit jako ve filmu Zachraňte Vojína Ryana. K příběhu bych už prozradit více nechtěl a přesunu se k další části a to je výbava.
Zastřílíte si z mnoha dobových zbraní, od Thompsona, přes Panzerschreck až po Sturmgewehr 44, kterou mnoho hráčů jistě zná ze série Call of Duty. Nejprve jsem se bál, že do této (a ostatně i všech ostatních zbraní, hlavně tedy amerických) nebude dostatek munice, ale jelikož je zde nepřátel až až, o munici nouze nebude. S podivem jsem zjistil, že ani o americkou munici nebude nouze, neboť do Thompsonu naládujete náboje z MP40 a do M1 Garand z německé pušky Kar98K. I když to sice nekoresponduje s realitou, ve hře to vezmete velmi za vděk.

K jednoznačnému plusu této hry patří příběh. Jak již jsem na začátku naznačil, vylodění na pláži Omaha je zde uděláno na svou dobu dokonale a i další mise jsou velmi zajímavé a i v dnešní době nijak neokoukané. Taktéž mise, kdy jste převlečeni za Němce nemají chybu.
Po grafické stránce toho nemám hře moc co vytknout, avšak ani nic k pochválení to není. Hra je založena na stařičkém ID Tech 3 enginu, takže ani na svou dobu nevypadá nijak extra dobře, v porovnání s Call of Duty, které je o rok mladší a běží na upraveném ID Tech 3 enginu vypadá o hodně hůř, ale musím taky říct, že taková katastrofa to není.

K těm „katastrofám“ se dostanu teprve teď. Jako (skoro) každá hra, i tato má své nedostatky. Jako první, a ten mě štval docela hodně, je, nebojím se to říct, špatná AI nepřátel i spojenců, kdy například v bitvě kolem sebe proběhnou ve vzdálenosti asi 1 metru a nezačnou po sobě střílet, vždy jsem nepřítele musel zastřelit sám. Také, co bych na AI zkritizoval, je velmi vysoká přesnost vojáků na dálku nebo při běhu, kdy se nejednou stalo, že mě voják zabil střelbou od boku při běhu. Naštěstí je zde možnost rychlého uložení a nahrání, takže nemusíte opakovat celé mise, ale pokračujete tam, kde jste skončili. A po několika pokusech už víte, jak se tomu a tomu vojákovi postavit a zabijete ho už bez problému. Jediná mise, kdy jsem měl větší problém, kdy jsem musel nahrávat velmi často, bylo městečko, kdy po vás střílela hejna odstřelovačů, kteří ve většině případů ani nešli vidět, neboť byli skryti za Fog of War, neboli v dáli, kde jste neměli dohled.

Další, již méně podstatnou vadou na kráse, je absence Iron Sightů, neboli zaměřovačů na zbrani. V praxi to znamená, že stále musíte střílet od boku, což je občas velmi nepraktické, ale dá se na to naštěstí zvyknout, avšak častokrát se mi stávalo, že jsem zbytečně mačkal pravé tlačítko na myši v touze vyvolat zaměřovač. Avšak ve většině případů se nic nestalo, jediná zbraň, co zaměřovač měla, byla pochopitelně odstřelovací puška.

Tímto bych výčet nedostatků ukončil, a i když se z posledních dvou odstavců může zdát, že hra je velmi špatná a má mnoho nedostatků, opak je pravdou. Hra se mi až na již zmíněné nedostatky velmi líbila a její hraní jsem si až na pár „nanervyjdoucích“ míst užíval. Kampaň se skládá z 6ti aktů, přičemž každý je rozdělen v průměru do 5 částí. Celková doba byla u mě průměrných 10 hodin, přičemž obtížnost jsem měl nastavenou na střední a dařilo se mi hrát kontinuálně, tedy bez větších záseků na jednotlivých místech.

Závěrem bych chtěl ještě dodat, že hru hodnotím z pohledu hráče ne dnešního, ale hráče z roku 2002, tedy z roku, kdy hra vyšla. Na svou dobu průměrná grafika a špatná AI, avšak vyrovnané skvělým příběhem a zajímavými misemi. Za to si ode mne hra odnáší solidních 80%.

Délka:
6 aktů, herní doba 10 hodin na střední obtížnost

HW nároky:
91 fps stabilně, nejspíš omezeno.


Klady a zápory:
+ Výborný příběh
+ Zajímavé mise
+ Inspirace filmem Zachraňte Vojína Ryana
- Na svou dobu průměrná až podprůměrná grafika
- AI
- Chybící zaměřovače

Max Payne is back. Tentokrát s druhým dílem této již kultovní střílečky, která byla na svou dobu, aspoň dle mého názoru, revolučním počinem. Druhý díl se vyznačuje stejně skvělou hratelností, grafikou a také fyzikou.

Max Payne je po událostech z prvního dílu, kdy rozprášil drogovou síť a poté byl neprávem zatčen, zpět u policie. Po úvodních krocích se Max ocitá v opuštěné hale, kde nestihne zachránit překupnici se zbraněmi (jak paradoxní). V průběhu se opět setkáme s Monou Sax, Vladimirem Lemem či Alfredem Wodenem. Všichni tři hrají v tomto zajímavém příběhu velkou roli, Mona však samozřejmě největší. Většinu misí vám bude pomáhat a dvakrát si i za ní zahrajete. Stane se z nich prakticky nerozlučná dvojka, kterou ani smrt nerozdělí. Nicméně, více toho prozradit z příběhu nechci, možná jen to, že konec je velmi smutný a upřímně musím říct, že jsem takovýto konec nečekal. Avšak všechno jednou skončí a něco nového zase začne.

Hra je, stejně jako první díl, viděna z pohledu třetí osoby, ať už hrajete za Maxe nebo za Monu. Oproti prvnímu dílu se zde malinko zvětšil arzenál, například o útočnou pušku AK-47 nebo samopal MP5. Jediná zbraň, co zde chybí oproti prvnímu dílu je granátomet, který mi osobně však vůbec nechyběl. Proto se nebojím, že si ze zbraní nevyberete.

Po skvělém prvním dílu jsem čekal tento díl o něco slabší, avšak s klidem mohu prohlásit, že je tento díl skoro tak skvělý jako jednička. Hratelnostně rozhodně, grafikou a především fyzikou jí převyšuje. Jedinou skvrnou na této hře je její délka. Na nejlehčí obtížnost jsem jí dohrál asi za 7 hodin, což není na dnešní ani dřívější poměry dobré číslo. Avšak já jsem už tuto hru hrál po třetí a něco si pamatoval, proto je toto číslo trochu zavádějící. Pro nováčka by toto číslo klidně mohlo skončit někde na 10-11 hodinách. I tak je to však oproti jedničce o dost méně.

Jak už jsem psal, po grafické stránce nemám hře co vytknout, grafika se mi líbila, jak zbraní, tak postav a musím říct, že postava Mony byla vymodelována nádherně . Vesměs si hra nechala všechno skvělé z prvního dílu a ještě vypilovala k lepšímu. Navíc, k pěkné grafice se přidala i povedená fyzika, která dokonce dnes chybí i u většiny áčkových titulů.

Vesměs má tato hra skoro jen pozitiva, avšak nějaké negativa také zmínit musím. Hlavní je tedy pro mě délka. Nějakých 6-7 hodin nebo 10-11 hodin pro začátečníka není v dnešní a nebylo ani v tehdejší době nějak mnoho. Ale díky skvělé hratelnosti se i tento neduh dá odpustit. Oproti prvnímu dílu se trochu vylepšila umělá inteligence NPCček, ale dokonalé to není ani tentokrát, ale to není dnes u žádné hry, proto to neberu rozhodně za nějaké veliké negativum. Co však bohužel stále nebylo vyřešeno je systém autosavu, které prostě nefungují, neboli jsou snad jednou nebo dvakrát za misi. Proto bez nacvičeného „rychloukládání“ se vám klidně může stát, že v půlce mise zemřete a budete začínat od začátku mise. Ale na toto se dá po nějaké době taktéž zvyknout.

Určitě by se našly ještě i další chybičky, ale já si už žádných zásadních nevšiml a proto bych už přešel jen k závěrečnému hodnocení, které ustanovuji na krásných 90%.

První díl je dnes už legendou, po trochu slabším UT2003 přišel jeho bráška, UT2004, což byla prakticky UT2003 vybroušená k dokonalosti. Poté však přišel původně UT2007, přejmenovaný jednoduše na UT III. Bohužel, více než nadšení ve mně převládalo zklamání, prakticky stejná hra jako UT2004, jen s vylepšeným grafickým enginem a snad novými zbraněmi a mapami. Bohužel, stejná zábava jako při hraní UT2004 se u mě nedostavila, a hlavně díky povedeným modíkům, jako např. Haunted, jsem to vůbec nainstaloval. Samotnou hru jsem hrál jen chvíli, tudíž nemohu hodnotit.

Svět hvězdných válek procházel vždy okolo mě, doteď jsem například pořádně neviděl ani všechny díly filmové ságy (za to se velmi stydím a brzy se to chystám napravit). I přes to mě tato hra celkem i zaujala…hrát za speciální jednotku republiky, společně s třemi parťáky, co víc si přát, říkal jsem si. Dokonce ani grafika nebyla nejhorší. Musím uznat, že po první půlce hry bych hodnotil snad 85%. Avšak druhá polovina hry už byla opravdu velmi nudná a stereotypní, celou hru jsem proto dohrál defacto z donucení, kdy jsem to chtěl mít prostě dohrané. Verdikt: 70%.

Po úspěšné jedničce jsem doufal v kvalitní pokračování, ale šeredně jsem se spletl. Grafika stejná, ne-li dokonce horší než v jedničce, vietnamské města hrozně zpracované, modely zbraní taktéž. Jediné, co hru zachránilo od naprostého bláta, byl docela povedený dabing, pár odkazů na původní díl a především zajímavý nápad, který byl však otřesně zpracován. Hrál jsem jen hodinu, nemohu tudíž udělit žádné hodnocení, nicméně rozhodně palec dolů.

Ze začátku to bylo dobré a docela i zábavné a cool. Hodně mě však štval input lag, záseky, škubání, kolem půlky hry se už dostavoval stereotyp a druhá půlka hry je už prakticky ta samá nuda, nuda a nuda. Dohrával jsem jen z pocitu nostalgie, ke grafice moc námitek nemám, i když to taky není nic extra, příběh slabý, styl zabíjení bossů se mi nelíbí vůbec. Nakonec jsem skončil asi v ¾ příběhu. Hodnocení 50%.

S FEARem 2 jsem čekal ještě lepší horrorovou zábavu než v jedničce, avšak velmi jsem se zmýlil. Ta jediná, velmi důležitá část, chybí. Atmosféra, z které měl v prvním díle každý bobky. Z horrorové střílečky se stala obyčejná sci-fi řezačka, která už pro mě nemá s prvním FEARem nic společného. Bohužel, je s tímto spojená i stereotypnost a nezábavnosti většiny misí. Abych jen nechrlil vady, musím pozdvihnout herní čas, který je dnes lehce nadprůměrných asi 10 hodin, některé zajímavé mise a taky grafiku, která není vůbec špatná. Bohužel, jedna věc mi velmi chybí. To, co je vlastně napsáno v názvu hry. F.E.A.R. neboli Fear – strach. Každopádně, hodnocení asi 70%.

Na tuto hru jsem byl velmi zvědavý a těšil jsem se. Zajímavý, originální příběh, kdy je Severní Korea na vrcholu a obsadila velkou část USA. Vy, jakožto člen odboje, je musíte zastavit. (Samozřejmě že je zastavíte). Bohužel, originální příběh je pro mě to jediné, co se mi na hře líbí. Herní čas zoufalý, asi 4 hodiny, přičemž 80% hry trvalo asi 3 hodiny, zbylých, nejzábavnějších 20% hry asi hodinu. Jak zde píšu, poslední část byla nejzábavnější, avšak nejkratší. Musím ještě podotknout, že jsem při hraní nikam nespěchal a postupoval celkem pomalu. Hra je bohužel velmi prošpikována skripty, stejně jako Call of Duty, kterým se hodně inspirovala a v některých částech i kopírovala. Občasné pády FPS už patří k tomu menšímu zlu, stejně jako občas bugy. Hodnocení 40%.

Je zbytečné zde něco psát znovu, neboť hra jde stejným směrem jako CoD série nebo MoH 2010. V příběhu jde o to samé, zastavit největšího padoucha a zachránit svět. Jedinou věcí, kterou se tato hra odlišuje od konkurentů, je skvělý Frostbite engine, který má vynikající fyziku. Tím myslím, že například většina budou je zničitelná. Avšak má tento engine také svoje chybky, nachází se zde ve verzi 1.5 a je velmi neoptimalizován. Herní doba je asi 8 hodin, místy jsou mise zábavné, jak už jsem říkal, destrukce objektů je krásná, avšak v ničem dalším tato hra od svých konkurentů moc nevyniká. Hodnocení 70%.

SINGLEPLAYER

Nové HW, nová doba, tak proč nedat ještě jednu šanci této hře. Od prvního dohrání této hry, kdy jsem jí proklínal, jak nejvíc to šlo, uběhlo už několik let a mnoho věcí se změnilo. Především však můj HW. A ejhle, ona ta „zabugovanost“, kterou jsem téhle hře tak hrozně vyčítal, prostě zmizela. Za to se musím hře opravdu omluvit. Ohledně samotného hraní toho prakticky však nemám moc co říct. Zajímavý nápad, různé mise z různých historických období, střídání postav. Líbilo se mi to, to rozhodně, dokonce musím říct, že mise byly většinou zábavné, nenudily a odsýpaly tím správným tempem. Skoro by se dalo říct, že musím své hodnocení úplně pozměnit. No, bohužel tomu tak není. To je totiž to jediné, co je na hře dobré. Grafika? No to snad nemyslí vážně. Optimalizace? Tak ta není žádná. Příběh? Velmi nepřehledný. Ono je to dobrý nápad rozdělit hru do několika samostatných historických kapitol. Ale snažit se je poté skloubit do jednoho celku, to už chce kumšt. No a ten Treyarchu bohužel chyběl. Neřeknu, kdyby mise šli postupně, ale skákání ze 70. let do druhé světové války a zase zpět do 60. let, atd… je v tom docela chaos. Je to však škoda, mohlo to dopadnout lépe. Ale co.

Tímto jsem myslím si vše podstatné o této hře shrnul a oproti své původní recenzičce musím krapet hodnocení zvednout na celkových 70%.

EDIT:

Předem chci říci, že multiplayer v této recenzi nehodnotím a zaměřuji se výhradně na singleplayer a coop.

Po úspěšném 4. díle, kdy se série přenesla do blízké budoucnosti, což podle mého názoru sérii prospělo, se ke kormidlu vrací vývojářský tým Treyarch, který je zodpovědný za nepříliš úspěšný, konzole only, třetí díl a vracejí tuto sérii do druhé světové války.
Abych pravdu řekl, po prvním dohrání jsem tuto hru odsoudil a už se k ní nechtěl vrátit, neboť, řekněme si to na rovinu, singleplayer za moc nestojí (oproti svým bratříčkům od IW). Z tohoto důvodu zde o něm napíšu jen ve zkratce. Zahrajete si za dvě postavy; amerického vojáka v Pacifiku, kde budete bojovat proti vojákům z císařství vycházejícího slunce, a v Evropě, za ruského vojáka, s kterým postupně osvobodíte Berlín a po vzoru Call of Duty 2 vyčistíte a obsadíte Reichstag. *SPOILER* Po vzoru CoD na něm taktéž vyvěsíte slavnou rudou vlajku. *SPOILER* Singleplayer se dle mého názoru v zásadě neliší od toho, který znáte z předchozích dílů, samozřejmě až na boje v Pacifiku (které zase můžete znát z MoH Pacific Assault). Zajezdíte si v tanku, zastřílíte z těžkých kulometů, odstřelíte pár hlav sniperkou a tak dále.

Ale teď se dostáváme k tomu hlavnímu. Tam, kde „singl“ ztrácí, to dohání skvělý Nazi Zombies mód. Ano, jak jste možná poznali, budete zde zabíjet nacistické (popř. na jedné mapě japonské) zombíky. Jde zde prakticky o survival, kdy se postupně musíte bránit vlnám zombíků, kterých s přibývajícími úrovněmi přibývá a přibývá.

U tohoto módu jsem se velmi bavil a musím říct, že se vážně velmi povedl, hlavně při hře v kooperaci s více spoluhráči, kteří můžou být až 3. Avšak čím více je hráčů, tím je obtížnost a počet zombíků vyšší, nicméně tím i přímo úměrně stoupá hratelnost a zábavnost tohoto módu. Vyzkoušel jsem to jak sám, tak s jedním, dvěma i třemi spoluhráči a nejvíc mě to asi bavilo ve třech, neboť jsme byli sehrání a domlouvali se přes TeamSpeak.

Poslední herní částí, o které se chci zmínit, je coop singleplayer, kdy hrajete mise ze singleplayeru, ale opět ve 2 – 4 hráčích. Musím však říct, že se tento coop nepovedl a například Modern Warfare 2 ho má mnohem propracovanější. Avšak toto je hlavně neduh toho, že se hraje singleplayerová kampaň a tudíž to není upraveno pro hru dvou až čtyř hráčů. Navíc zde některé mise z kampaně úplně chybí.

Celkově singleplayer projedete asi za takových 8 hodin (nemyslím coop), ale tuto dobu hravě navýší Nazi zombies mód, u kterého strávíte, troufám si říct, klidně i dvojnásobek času co u singleplayeru.

Graficky hra nijak neoslní, avšak ani nenaštve. Engine je stále stejný, pouze se vyvíjí, proto nelze čekat žádné zazráky. Avšak oproti CoD 4 MW mi přijdou některé efekty, textury i osvětlení vylepšené a hezčí. Ale jinak je vše prakticky při staru.

Co se mi však velmi líbilo, jsou pěkné modely a zvuky zbraní. A těch není ve hře vůbec málo, přičemž zde nechybí ani pár futuristických kousků, na které narazíte zejména v zombie módu (např. paprskomet).

Ještě jedním z kladů, které bych chtěl zmínit, je pěkná fyzika těl, která dovoluje odstřelení nohou, rukou nebo hlavy z těla. Oproti CoD 4 pěkná „fíčurka“.

Kdybych teď měl napsat ještě něco o záporech, tak to ani moc smysl mít nebude, neboť jeden a největší zápor je zde singleplayer, který opravdu za moc nestojí. Může za to nejspíš i ten fakt, že v době vydání už byla druhá světová válka velmi ohraná a už toho neměla moc co nabídnout, neboť boje v Pacifiku jsme už viděli dříve u konkurenčního Medal of Honor Pacific Assault a boje za sověty zase v předchozích dílech call of duty (1 & 2). No a příběh byl taktéž slabý.

Tímto jsem se dostal na konec mojí recenze, a jelikož nemám nic, co bych dodal, hodnotím všeho všudy hru 75%.

Délka:
Singleplayer - asi 15 misí, herní doba asi 8 hodin na střední obtížnost
Coop – singleplayerová kampaň, dá se dohrát tak za 4 hodiny + spousty hodin při hraní zombie módu (4 mapy)
HW nároky:

40 – 250 fps, občasné propady na 15 fps, zejména při plamenech, vše na max. grafické nastavení

Stejně jako Call of Duty se i nový díl Medal of Honor vydal do oblasti současných konfliktů, přesněji řečeno na blízký východ. Po nemastném neslaném Airborne jsem od tohoto dílu nečekal skoro nic. Tím víc mě tato hra potěšila a dohrál jsem ji dokonce ne z donucení, jako to bylo u singleplayeru u Bad Company 2. Bohužel, některá hluchá místa a hlavně herní čas cca 5-6 hodin pro mě hodnocení srážejí. Na druhou stranu, zajímavé prostředí z blízkého východu a speciálních jednotek, ne tak špatně udělané, jak jsem čekal, ho trochu zvyšují. Všehovšudy 75%.

Max Payne. Toto slovo je dnes pro mnohé hráče legendou. Není to dlouho, co vyšel 3. díl této slavné střílečky, ale o tom dnes psát nechci. Pro oživení příběhu, než si již zmíněnou „trojku“ zahraju, jsem si dal první díl, který vyšel už před neuvěřitelnými 11 lety! A dnes, v roce 2012, můžu říci, že na svou dobu to byla jedna z nejlepších a nejlépe vypadajících her. Ale k tomu se dostaneme později. Teď něco málo k příběhu.

Max Payne je newyorský policista jako každý jiný. Žije normální život, má krásnou ženu a malou dcerku a vše se zdá být jako v pohádce. Ale jednoho zimního večera se vše změní. Navždy. Nic už nebude jako dřív. Po příchodu domů našel svou ženu a dcerku mrtvé, zavražděné feťáky.

Po smrti manželky se zdrcený Max dal k protidrogovému oddělení a byl odhodlán zjistit vše o droze Valkýra, kterou byli nadopováni oni feťáci, co mu zabili ženu a dceru. Poté se příběh posune o 3 roky dopředu, kdy se Max chystá sejít v metru se svým kolegou Alexem. Avšak na místě setkání je Alex brutálně zavražděn a Max, jež byl spatřen, jak utíká z místa činu, je hlavním podezřelým. Postupně se probírá stovkami mafiánů, aby nakonec zjistil podrobnosti o projektu Vallhala, který nejspíš stojí za vším okolo Valkýry. V průběhu hry se taky setká se svou Femme Fatale, Monou Sax, která však ke konci příběhu umírá ve výtahu. Aspoň to tak vypadá.
Více už toho však o příběhu nepovím. Hra je rozdělená do 3 kapitol, každá má asi 6 částí. Každou kapitolu, krom první, začínáte zdrogován ve svém domě, kdy se promění prostředí na tmavozelené, kamera se velmi nepříjemně houpe ze strany na stranu a z vašeho domu se stane spletité bludiště. Víc toho však neřeknu.

Hra je situována z pohledu třetí osoby, přičemž ovládání je zpracováno perfektně. Ve hře máte na výběr asi kolem 15 zbraní, od klasické „devítky“, přes útočnou pušku Colt Commando, po takové kousky jako automatická brokovnice Jackhammer nebo granátomet M79.

Abych pravdu řekl, na základní obtížnost není hra nikterak těžká, ale ani nikterak jednoduchá a musím se přiznat, že hluchých míst, kdy bych se vyloženě nudil, jsem ve hře našel opravdové minimum. Hratelnost je, což už v dnešní době není tolik vídané, opravdu skvělá a hra zabaví i na druhé či třetí dohrání. Herní doba je na svou dobu ne příliš dlouhých cca 12 hodin, avšak na dnešní dobu lehký nadprůměr. Je možné, že pro ty, kteří budou tuto hru hrát poprvé, bude herní doba ještě delší. Pro mě, jelikož jsem hru hrál asi po čtvrté a znal jsem mnohé místa nazpaměť, se jeví herní doba celkem krátká, neboť jsem neměl problémy s orientací a vždy jsem věděl, kam jít a jak tu a tu přestřelku vyřešit. Tudíž bych mohl říct, že by se dalo dostat klidně k solidním 15 – 16 hodinám herního času.
A teď bych se chtěl dostat k tomu nejlepšímu. Po grafické stránce nemám hře absolutně co vytknout. Na svou dobu si myslím, že to byla jedna z nejlépe vypadajících her. Ať už modely zbraní, nebo efektní vylétávání všech nábojnic ze zbraně při střelbě nebo odhazování použitých zásobníků, které poté zůstanou ležet na zemi a nezmizí, což dnes nemají ani některé áčkové hry, tak také na svou dobu pěkné modely postav a obličejů. O dírách po kulkách, které taktéž nemizí, se ani nezmiňuju.

Ale i když nerad, musím zmínit i pár, ale opravdu jen pár, chybiček na dokonalosti. První chybičkou je nepřátelská AI. Někdy jsou nepřátelé velmi nepřesní, kdy vás netrefí ani z jednoho metru, naopak někdy vás trefí a zabijí i z velmi velké vzdálenosti brokovnicí. Druhou věcí je AI při hození granátu, což v praxi znamená, že když hodíte nepříteli pod nohy, ani se nepohne a čeká pouze na smrt, popřípadě střílí dál. Ale toto jsou chybičky, které se dají překousnout. Poslední, spíš mi vadící, chybičkou, je systém ukládání, kdy se mi stávalo, že jsem často zapomínal ukládat hru ručně, tak po smrti mě to vrátilo třeba na začátek mise. Tím chci říct, že automatické ukládání, jak to známe z dnešních her, tu nefunguje příliš dobře. Ale je to jen můj osobní pocit.
Závěrem bych chtěl říct, že tuto hru můžu doporučit i dnes, 11 let po vydání, neboť má stále rozhodně co nabídnout. Za mě to je hodnocení 95% a těším se na druhý díl, na který rovněž napíšu krátkou zprávu.

Po skvělém prvním díle Splinter Cella, který se vydal do neznámých vod špionských akcí, se po ne tolik úspěšném druhém pokračování dočkal skvělého třetího dílu a dost lidí si myslelo, že tímto trilogie skončila. A taky měli z poloviny pravdu. Čtvrtý díl, Double Agent, už jak sám název napovídá, není jen o tajných nočních misích po celém světě, ale také o Samovi jakožto dvojitém agentovi.

Sam Fisher už není tím, kým býval. Aspoň to tak lze vyčíst z první fáze hry. První mise Vám sice dá vzpomenout na zlaté časy u Třetí sekce, avšak toto je konec jedné kapitoly her o Samu Fisherovi. Toto byla ta úplně poslední tajná mise pro třetí sekci. Od této mise už bude vše jiné.

Sam stárne, to prostě nezastaví. Ale také pocítil ohromnou ztrátu. Jeho dceru Sarah srazilo auto, když se vracela z vysokoškolské párty. Bohužel to nepřežila a Sama to psychicky položilo. Sam ze dne na den sekl s prací a odebral se do ústraní. Trvalo to však jen pár měsíců a najednou se něco změnilo.

Sam si nechal oholit hlavu a začal vykrádat banky. Asi není třeba psát, že s jeho výcvikem mu to šlo velmi snadno. Avšak po nějaké době je zatčen a dostává 20 let natvrdo v Kansaské federální věznici, kde dostane do cely mladého Jamieho Washingtona.

Avšak nelekejte se, ze Sama se nestal ze dne na den bankovní lupič a vrah. Ve skutečnosti nezabil ani jednoho člověka. Celé to bylo velké divadlo, vymyšlené Samem a Lambertem. Jelikož byl dlouhé měsíce sám, začal se nudit a požádal Lamberta o nějakou práci. Dal mu velmi těžký úkol, zničit teroristickou organizaci JBA operující na území USA s plány zničit americká velkoměsta. Nejlehčí cesta proto byla nasadit Sama do vězení, do vězení kde s ním v cele sedí Jamie Washington. Jamie, který patří do organizace JBA a Sam mu pomůže utéct z vězení. Sam přijímá novou roli, je z něj dvojitý agent. Double Agent!

Po útěku z vězení se dostáváte do sídla organizace, kde musíte projít tréninkem a seznámit se s členy JBA. Postupně pro ně plníte mise, od zajmutí obrovského supertankeru až po misi v Šanghaji. Celou dobu plníte různorodé úkoly, jak pro JBA, tak pro NSA a je pouze na Vás, které a jak vedlejší úkoly splníte. Každé vaše rozhodnutí ovlivní, jakou důvěru k Vám bude která organizace mít. Proto se příběh odvíjí čistě na Vašich rozhodnutích. Můžete si hrát na hodného chlapce a nebo na záporáka. Jelikož má příběh dva konce, záleží čistě na Vašich rozhodnutích, který uvidíte.

Tím bych více neprozrazoval z příběhu a zaměřím se na technickou stránku hry. Grafický engine je zde stále stejný jako např. v Chaos Theory, tudíž se hra po grafické stránce nezměnila. Avšak, co zde opravdu chybí z předchozích dílů, je hra světla a stínu. Dokonce zde budete plnit první denní misi v historii Splinter Cella. Také Sam už nebude nosit jen stále stejný černý oblek, ale vymění ho za bílý arktický nebo za triko a kraťasy s pouštním vzorem.

Bohužel, jak jsem teď psal, hra světla a stínů není příliš povedená, neboť i v té největší tmě vidíte bez problému i bez nočního vidění a někdy je až s podivem, že Vás nepřátelé nevidí.
Když už jsem zmínil noční vidění, bylo by záhodno říct, že Samovy brýle jsou stejné jako v Chaos Theory a ani výbavička neprošla nějakými zásadními změnami. Přibylo pár předmětů, jako například akustické granáty či více druhů nástěnných min, avšak systém páčení zámků či hackování zůstal prakticky nezměněn. Jedinou novinkou je otevírání trezorů a pár miniher, které jsou však jednoduché.

Co mě však na hře velmi štve je veliká zabugovanost, což se projevuje častým padáním hry, zaseknutím animací či problémy při načítání. Já osobně měl s bugy velký problém a díky tomu největšímu, kdy se zasekla konečná animace, jsem nemohl hru dohrát a užít si závěrečnou bonusovou misi. Kdybych měl říci, co mi ještě vadilo, mohl bych zmínit zastaralou grafiku, občasné problémy se zvukem, omezená podpora pro širokoúhlé monitory (rozlišení 1280x1024 pro klasické monitory a 1280x720 pro širokoúhlé považuji za velmi špatné) a nakonec taky nudné pasáže na velitelství JBA.

Ale abych jen nekritizoval, velmi se mi líbil příběh a mise, které autoři zvládli a možnost je všechny splnit stealth způsobem, o který tu už tolik nejde.

Závěrem však musím říct, že hra je pro mě v mnoha ohledech horší než její předchůdce Chaos Theory, kterému jsem udělil vysokých 95% a hlavně kvůli bugům musím hodnotit stejně jako druhý díl a to 75%.

Tak jsme se dočkali. Tato velmi očekávána horrorová adventura, dříve oznámená pouze pro konzole Xbox 360 a PlayStation 3, se konečně dostává i k nám, PC hráčům. Jak si v tomto ne příliš obvyklém žánru povede, to se dozvíte o pár řádku níže.
Jak už jste nejspíš podle názvu poznali, hlavní postava se jmenuje Alan Wake a je to velmi dobrý spisovatel, který si však potřebuje odpočinout a proto vyráží se svou ženou do malebné horské vesničky, ve které doufá v odpočinek, jenže ten mu ani omylem nebude dopřán.

Hned po příjezdu do vesničky Bright Falls se Alan v místní hospodě setká s tajemnou ženou, která mu dá klíče od tajemného domu na ostrově v Cauldron Lake. Alan si myslí, že je to normální dům, který si najmul od místního majitele benzínové stanice, ale to se mýlí. Jeho žena, Alice Wake, která se mimochodem hrozně bojí tmy, taktéž nic netuší. Po příjezdu na onen ostrov zjistí, že je to vskutku malebný ostrov. Avšak po chvilce se začnou dít tajemné věci, všechna světla v domě pozhasínají a Alice zmizí. Od této chvíle začíná Alanova výprava temnotou.

Během šesti seriálově pojatých epizod se seznámíme s obyvateli Bright Falls, Alanovým nejlepším kamarádem Barrym, který ho bude všude doprovázet a hlavně se podíváme na různá místa v okolí Bright Falls, od tajemných hlubokých lesů až třeba po vodní elektrárnu. Nepřítelem v této hře nejsou až tak „hmotní nepřátelé“, jako spíš temnota, strach a hlavně jeho vlastní kniha. Temnota z jeho knihy na něj číhá na každém rohu v podobě posedlých lidí/démonů, tajemných útočných ptáků či poltergeista. A ještě k tomu nesmím zapomenout zmínit padající stromy, tajemné zvuky a mnoho dalšího. Doporučuji si velmi rozmyslet denní dobu, kdy budete hrát, neboť v noci to opravdu stojí za to a neručím Vám, zda nebudete usínat s rozsvícenou lampou. Když už mluvím o lampě, má to i svoje opodstatnění. Hlavní zbraní, kterou Alan proti temnotě je totiž světlo. Světlo, světlo a zase světlo, popřípadě jeho neodmyslitelná pomocnice, baterka. Ale samozřejmě že baterka nezmůže vše, proto je tu na to ostatní, co „nezabije“, stará dobrá „osmatřicítka“, brokovnice nebo třeba světlice a oslepující granáty. Zbraní ve hře příliš není, jenže Alan taky není žádný Rambo, tudíž je jejich počet dostačující.
Zvláštní ocenění by si rozhodně zasloužila atmosféra, která je ve hře naprosto úžasná. Při hraní v noci, kdy Vám září pouze monitor, stojí hra opravdu za to. Chvilkama jsem si připadal, jako bych byl přímo ve hře.

Po grafické stránce nemám hře příliš co vytknout, některé textury by sice mohly být detailnější, ale hlavně v noci, kdy osvětlujete temná místa baterkou, je hra stínů a světla přímo okouzlující. A když už jsem zde zmínil baterku, tak efekt baterky je opravdu perfektní, nikde jsem ještě tak dobře zpracovanou baterku neviděl. Když už jsem nakousl grafickou stránku, tak po té zvukové taky nemohu nic vytknout, zvuk je zpracován perfektně a velmi často zní opravdu strašidelně.

Ač nerad, tak musím hře vytknout i pár záporů. Jako ten největší, který pro mě je bohužel dost zásadní, je ne tak moc dobrý příběh, který je trochu zmatený a na konci hry už je zmatený dost. Chvilku mi trvalo vůbec pochopit závěrečnou scénu hry. Jako další, avšak už ne tak vážný problém byly pro mě některé nevyvážené části hry, kdy bylo velmi těžké se ubránit několika nepřátelům, ať už z důvodu velkého množství nepřátel, nebo nedostatku nábojů či baterek. Ale také musím přiznat, že takovéto místa byla ve hře snad jen dvě. Jako poslední zápor, který stojí za zmínku, je celkem nepovedená kamera a ovládání, které je zapříčiněno portem z konzolí. Ale na toto se dá zvyknout.

Tímto se dostávám k samotnému závěru. Poslední, co bych chtěl napsat je, že po závěrečné scéně následují asi 6 minutové titulky, ve kterých se na úplném konci dozvíte, že Alanovo dobrodružné putování temnotou se vrátí. Na to si však budeme muset nějaký ten pátek (zřejmě i sobotu a neděli) počkat. Zatím si musíme vystačit s tímto dílem, který si ode mě odnese hezkých 80%.

Píše se rok 2007 a po nevydařené trojce, vydané společností Treyarch pouze na konzole, přichází Infinity Ward s dalším dílem Call of Duty s podtitulem Modern Warfare. Jak už název napovídá, opustitli jsme bojiště druhé světové války a přesunuli se do 21. Století, doby terorismu a ultranacionalismu. Na světě je Teráků jako heráku, proto jsou zde, opět a zase, speciální oddíly US army tentokráte s vydatnou pomocí britských SAS, aby svět těchto Allah Akbarovců zbavili. Hlavním negativem světa je terorista Al-assad, vydatně podporovaný ruskými ultranacionalisty a jejich vůdcem, Imranem Zarkhaevem. Společně tvoří hrozbu pro západní svět díky atomovým zbraním, které vlastní.

Po úvodní animaci se ocitáte v kůži Johna „Soapa“ MacTavishe, nováčka v britských SAS, na kterého čeká výcvik pod vedením starého známého kapitána Price. Ano, čtete opravdu správně a ani já jsem neměl halušky, když jsem toto psal. Starý známý Kapitán John Price, ostřílený bojovník z bojišť druhé světové války z obou předchozích PC dílů Call of Duty, je ZPĚT! Nic na tom že mu musí být už nejméně 110 let, stále je to ostřílený mazák, který hravě strčí do kapsy své mladší kolegy. První, co z jeho úst uslyšíte, bude: „What the kind of name is Soap?“ Poté Vás honem hodí do tréninkové zóny, kde musíte za určitý čas zvládnout tréninkový prostor. Poté už jste převelen do ostré akce, kde musíte na nákladní lodi najít nukleární bombu. Víc už bych toho z příběhu prozradit nechtěl, abych Vás neochudil o skvělé zážitky. Jak tomu bylo i v minulých CoD dílech, i tady nebudete hrát za jedinou postavu, nýbrž za tři, Soapa už jsem představil, dalším hrdinou bude člen US Army Rangers Paul Jackson a v jedné misi, která se odehrává 15 let před událostmi hry, si dokonce zahrajete za samotného Kapitána Price. Během hry si užijete mnoho zajímavých misí a atmosféra, ta je přímo strhující. Od tichých akcí, přes střelbu z AC-130, až po strhující přestřelky se postupně dostanete až k samotnému závěru, který je, jak jinak, strhující. Hra končí ve chvíli, kdy ležíte zraněný na mostě, vedle Vás leží Kapitán Price a všude kolem jsou nepřátelé……………………………

Během hry Vám bude dělat společnost nespočet soudobých zbraní, od samopalů, přes útočné pušky a odstřelovačky, až po těžké protitankové zbraně. Specialitkou v Multiplayeru je oblíbená zbraň z Call of Duty 2, německá MP44. A jelikož jsou nepřátelé na každém rohu, o zbraně mít nouzi rozhodně nebudete.

A že je těch nepřátel někdy až moc, až dokonce otravně moc, kdy dokola střílíte vlny nepřátel a dokud se nepohnete dále, chodí dál a dál. Ano, je tu řeč o skriptech, kterých je hra doslova přecpaná. Hra by bez nich nejspíše nebyla tak dobrá, ale někdy, jak už píšu, jsou také dost otravné. Většina akcí je předem naskriptovaná a i když jí opakujete stále dokola, pořád se opakuje stejná sekvence. Proto je zde také určitý názor, že hru jde dohrát jednou a dost, jelikož při dalším hraní se scény odehrají úplně stejně. Podle mě to není zas tak hrozné, dohrál jsem to 4x a vždy mě to bavilo. Přeci jen zde jde hlavně o ten příběh. Dokonce mohu říct, že ve hře jsem nenašel žádné hluché místo a všechny mise jsem si vyloženě užíval.

Po technické stránce toho taktéž není co vytknout, hra vypadá krásně a jelikož běží na upraveném IW enginu, který byl použit už v Call of Duty 2, není problém ji rozjet i na slabších strojích na maximální detaily.

Tímto se dostávám k závěru, kde bych rád řekl, že se hra skládá z prologu a tří aktů, přičemž dohrání hry na třetí ze čtyř obtížností mi zabralo asi 9 – 10 hodin. Toto číslo sice není nijak závratné, avšak nevybočuje z dnešního průměru. Jak už jsem napsal v recenzi, hře není skoro co vytknout a proto si ode mě zaslouží celých 90%. Hra Vás prostě chytí a nepustí. A to tady ani nepíšu o výtečném multiplayeru.

Viva la France!!! Ano, jak správně tušíte, hra se odehrává ve Francii za doby Druhé světové války. Ocitáme se v okupované Paříži, kde je nácků jako tácků a povstalci číhají na každém rohu. Píšou se 40. léta a válka je v plném proudu. Hlavní hrdina Sean Devlin, Ir, automechanik, se vydává do Francie. Hra začíná v jednom francouzském nočním podniku, kde Vás kontaktuje první z hlavních osob a to přímo vůdce pařížského odboje Luc. Za pár okamžiků už vyletí (jak jinak než Vaší zásluhou) do vzduchu nacistická zásobárna pohonných hmot, což vlastně můžete považovat za zahájení vaší sabotérské kariéry. Ano, jak už sám název uvádí, stane se z Vás sabotér, kterého budou nacisté nenávidět. Poté následuje to, kvůli čemu jste do Paříže přijeli, závod v Saarbrückenu. Mezitím se seznámíme s dalšími osobami, Vittorem, italským postarším automechanikem, Julesem, nejlepším přítelem Seana, Veronique, sestrou Julese a Skylar, britskou agentkou do Seana zamilovanou. Bohužel, jak se tomu stát nemělo, ale stalo se, jste později s Julesem zajati a Jules zabit. Od té doby provází Seanův život jen pomsta, pomsta za smrt svého nejlepšího přítele, který byl popraven nacistou Dierkerem. Postupem času se Sean přidává k francouzskému odboji, kde provádí různé sabotážní mise, od zabíjení nacistických pohlavárů po ničení železničních mostů. Abych už dále nespoiloval, nebudu už o příběhu nic psát. Poslední větou – příběh je opravdu plný zvratů.

Stylem tato hra z velké části připomíná nedávno vydanou Mafii 2 nebo dobře známou sérii GTA, jelikož nabízí volnost pohybu po nádherně vymodelované Paříži. Pro plnění misí si můžete vždy vybrat, jestli půjdete tiše a nenápadně převlečení za nacistu, či vletíte rovnýma nohama a všechno vystřílíte. Misí je ve hře asi 50, přičemž jsou rozděleny na Prolog a 3 další akty. Mezi misemi můžete plnit další vedlejší mise, za které budete získávat kontraband, což je v této hře obdoba peněz. Jako třešnička na dortu je zde sabotování nacistických zařízení, od protiletadlových děl po tlampače propagandy, za což dostáváte taktéž kontraband. Těchto zařízení je ve hře troufám si říct celkem asi tak 500 – 1000, takže o zábavu nebudete mít nouzi. Krom oblasti Paříže, která je ve hře rozdělena na 3 části, se budete také často pohybovat na venkově, kde si také s chutí „zasabotujete“. Jelikož je většina věcí vysoko, budete se taky muset pohybovat po střechách Paříže, přičemž zde si autoři vzali evidentní inspiraci u hry Assassin’s Creed a zmákli tento systém na jedničku.
Abych to tak řekl, tato hra toho má velmi hodně co nabídnout. Vezměte si vozový park, vozidel je ve hře asi tak 50, přičemž nechybí ani závodní speciály ani specialitky v podobě německého experimentálního dvouhlavňového tanku. A ano, ve všech vozidlech se můžete svést. A v tanku to teprve stojí za to. Další za zmínku rozhodně stojí arzenál. U sebe můžete mít najednou 2 zbraně, přičemž si můžete vybrat z asi 40 nejznámějších zbraní druhé světové války a několika experimentálních zbraní. Abych pravdu řekl, tak mým neocenitelným pomocníkem byla pistole s tlumičem, která vyřešila vše a vždy jednou tichou ránou do hlavy.

Tímto se pomalu dostávám k závěru, kde bych ještě chtěl zmínit dobře propracované statistiky, kde můžete najít prakticky vše, na co si vzpomenete. Nejspíš posledním (snad jsem na nic nezapomněl) zajímavým prvkem je systém perků, za jejichž plnění dostáváte bonusy k Vašim schopnostem nebo odemykáte nová auta a zbraně.
V předposlední části mého shrnutí bych se ještě ohlédl za zpracováním hry, které je uděláno hodně zajímavě, a dosud jsem se s ním v žádné jiné hře nesetkal. V částech města, kde je vliv nacistů hodně silný, je hra stylizována do černobílé ponuré atmosféry, která vlastně vyjadřuje ducha této oblasti. Naopak v částech, kde je silný odboj a nacisté už nemají takovou moc, je hra stylizována do barevna a příjemné atmosféry. Po grafické stránce si na nic nemůžu stěžovat, taková noční Paříž vypadá nádherně, avšak i přesto grafika nijak nevybočuje z dnešního průměru.

Ačkoliv to tak nevypadá, tato hra má bohužel i své malé neduhy. Mezi hlavní patří ovládání, jelikož je tato hra odvozená z konzolí, ale na toto se dá zvyknout. S tímto také souvisí občasné poklesy FPS a v poměru ke grafice dle mého názoru větší hardwarová náročnost. Pak jsou zde i nedostatky, přes které jsem se tak lehce, ba dokonce vůbec nepřenesl. Jsou to nemožnost ukládat v průběhu mise i přes možnost rychlého uložení, které však bohužel nefunguje. Jako druhý neduh bych rozhodně vyzdvihl zpracování mapy, které je hrozné a v mapě se nedá absolutně vůbec orientovat. Za celou hru jsem mapu použil asi tak 3x a cestování bylo tímto hodně zdlouhavé a většinou jsem dlouho hledal cestu, kterou se mám vydat. Posledním, asi nejmenším neduhem, je jízdní model, který se moc nepovedl, a model poškození, který ve hře prakticky není.

Co bych řekl závěrem. Už dlouho mě žádná hra nevzala tolik jako Saboteur. Hlavní příběhovou linii + pár vedlejších misí jsem dokončil za nějakých 15 hodin, když si k tomu navíc připočítáte další vedlejší mise a aktivity, skončíte hravě někde u 20 – 25 hodin herního času, což se u dnešních her tak často nevidí. Abych pravdu řekl, nebylo zde pro mne žádné slepé místo, kde bych se vyloženě nudil a také musím zdůraznit, že jsem během hraní nezaznamenal téměř žádné bugy, což je u dnešních her taktéž vzácnost. Nebýt těch několika malých neduhů, dal bych hře bez otálení 10 z 10.

Act of War Direct Action (dále jen AoW nebo DA) přišla v roce 2004 jako úplně nová hra v žánru RTS, stylem podobná C&C Generals (dále jen C&C).

Stejně jako v C&C se zde setkáváme s teroristy a americkými vojenskými silami. Hra čítá celkem 33 kapitol, což je na RTS hru docela dost a dohrání kampaně mi trvalo asi 8 – 10 hodin. U úvodního prologu se sice chvílemi budete nudit, ale poté váš už hra vrhne na bojiště a zahrajete si něco jako tutorial. Náplň misí je vcelku zajímavá, např. od zajmutí a držení určitého území či budovy až po tajnou misi s několika málo jednotkami. Jako specialitka je zde záchrana amerického prezidenta a osvobození Bílého domu. V každé misi je však podmínka, aby přežil velitel, jinak můžete misi opakovat od poslední uložené pozice. Boje se nebudou, jak by se dalo čekat, odehrávat pouze na blízkém východě, ale užijete si taktéž boje v Londýně, Egyptě, USA či bývalém SSSR. Mise se ve většině případů odehrávají v obydlených oblastech, většinou ve městech, proto je zde výhodné ho využívat, např. obsazováním budov či krytím se za nimi. Další zajímavou věcí je způsob financování. Hlavní surovinou jsou zde opět peníze, které si obstaráte buď těžbou ropy, které však v městech tolik není , zajímáním živých teroristů a jejich následného odvlečení do zajateckého tábora nebo vyloupením místní banky.

Ve hře se setkáte se třemi frakcemi, US Army, US Task Force a teroristickou organizací Consortium, přičemž každá z nich disponuje jinou techniku, která se však v jádru příliš neliší. Velmi zajímavě jsou zpracované cutscény, neboli minifilmečky, jak chcete. Na rozdíl od většiny RTS zde jsou minifilmečky natočené s živými herci, což krásně přidává na atmosféře, podobně jako u C&C.

Jedním z mála znatelných rozdílů oproti C&C je krásná grafika, která, to si řekněme na rovinu, nebyla v C&C nic moc. Přestože tyto hry dělí 3 roky, je to na grafice velmi poznat. Když jste si v C&C přiblížili bojiště maximální zoomem, viděli jste hranaté postavičky a vozidla. V AoW uvidíte na jeho dobu nádherně detailní grafiku všech modelů, o efektech destrukcí budov ani nemluvím, jsou zpracované nádherně.

Po roce přišel pro tuto skvělou hru datadisk s podtitulem High Treason (dále jen HT), který přinesl (opět) kampaň za Ameriku a také nový prvek do hry, námořní bitvy. Stejně jako v DA, přináší i HT 33 kapitol odehrávajících se povětšinou v centrální a jižní Americe, přičemž je kampaň zakončena ve střední Asii zlikvidováním hlavní základny teroristů. Jinak je vesměs herní systém stejný jako u DA, tudíž se o něm nebudu dále rozepisovat. Ale abych jen nehodnotil kladně, musím zde vyzdvihnout i pár negativních stránek. Umělá inteligence bohužel té inteligence moc nepobrala a některé mise jsou zbytečně těžké, příkladem budiž mise, kdy s jedním vojákem musíte tajně proniknout do nepřátelské základny, která je oplocená, u každé brány stojí několik stráží a je doslova napěchována nepřáteli. A to nemluvím o lese, v kterém se ze začátku nalézáte, ve kterém je snad ještě více nepřátel než v samotné základně. Snad posledními negativy co jsem zaznamenal, avšak neubírali tolik na hratlenosti, jsou nepříliš dlouhá kampaň, kterou však nahrazuje podobně dlouhá kampaň v datadisku a také malá možnost odzoomování bojiště.

I přes tyto malé nedostatky se tato hra ve světě RTS rozhodně neztratila a zdatně konkuruje C&C, avšak i přes svou nespornou kvalitu na ně v konečném pořadí bohužel něco málo ztrácí. Určitě bych tuto hru doporučil všech fandům C&C Generals, ale také ostatním hráčům RTS, kteří se s C&C Generals nesetkali.

Operace Flashpoint se vrací na PC, s podtitulem Dragon Rising a přináší nám tentokrát boj mezi čínskou lidovou armádou a USMC.

Příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, kde je na pořadu dne ropná krize. Hra se odehrává na fiktivním ostrově Skira, patřícího pod ruskou správu, na kterém je značné množství černého zlata, které chce Čína. A jelikož v žádné válce o ropu nesmí chybět Američané, tady tomu není jinak. Určitě si řeknete, že to vypadá na zajímavý příběh, kdy západní bratři pomáhají matičce Rusi odrazit cizí útočníky, ale bohužel tomu tak není. Veškerý příběh je omezen na „Vyloď se na ostrově, obsaď letiště, postupuj vpřed, dobij pár území a vyžeň čínské vojáky z ostrova“.

Ale teď už k samotné hře. Operace V jádru je to povedená hra, avšak trpí řadou bugů, neduhů a různých drobností, které z ní v podstatě dělají béčkovou hru. Musím také upozornit, že tato hra nejde moc srovnávat s původním Flashpointem od Bohemia Interactive, neboť ti se na jejím vývoji vůbec nepodíleli. Vše to bylo v rukou britských Codemasters. Jakožto pokračovatelkou původní hry je dnes dobře známá ArmA, dnes už i druhý díl s řadou datadisků či chystaný třetí díl.

Ale to jsem odbočil. DR má sice pár společných znaků jako původní hra, např. možnost dávat rozkazy členům týmu, ovládat vozidla a vrtulníky a jakž takž je přítomna fyzika střelby, ale to je asi tak vše. Vozidel je tam žalostně málo, stejně jako možností se v nich svést. Oproti původní hře si připadáte jako by na opuštěném ostrově, kde občas narazíte na svoje a na nepřátelské vojáky. Neměl jsem pocit, že bych byl někde ve válce. O umělé inteligenci ani nemluvím, někdy trvá vašim spolubojovníkům minutu, než splní zadaný rozkaz, byť jen mají za úkol vyléčit zraněného spolubojovníka. Další kapitolou je obtížnost, i když si zvolíte tu nejnižší, budete odnikud dostávat smrtelné rány. Systém viditelnosti je taky nějak „zvláštní“ jelikož většinou když vám spolubojovníci zahlásí nepřítele, vy vidíte jen a jen trávu a až po nějaké době nepřítele.

Abych jen nekritizoval, tak má tato hra, i když jich není přehršel, pozitiva. Grafika je dobrá, stejně jako okolní prostředí, autoři si však mohli pohrát s grafikou noci, kde i v té nejhlubší noci jde vidět stejně jako přes den. Ale to jen taková malá vada na „kráse“ prostředí. Mezi další plusy patří rozloha ostrova a volnost pohybu, stejně jako u původní hry. Bohužel je ta „volnost“ myšlena jen z části, neboť většinou vám hra přímo nalajnuje tu nejlepší cestu kudy jít a vy se po ní většinou vydáte. Ale někdy se volnost hodí, když se třeba máte dostat k 2km vzdálenému EP a můžete si zvolit, jakou cestou půjdete, zda se obloukem vyhnete nepřátelům nebo půjdete přímou cestou a přes nepřátele se prostřílíte. K dalším kladům určitě taky patří zajímavá možnost povolat si v průběhu mise dělostřelectvo či blízkou leteckou podporu.

Ze stereotypu všedních bojů vás taktéž vytáhnout stealth mise, které jsou ve hře tuším 2, přičemž druhá z nich, kdy máte tajně sledovat nepřátelského generála a poté ho nechat s celou základnou vyhodit do vzduchu je udělána perfektně, pro mě nejlepší ve hře. Misí je bohužel pouhých jedenáct, přičemž nejsou ani nijak dlouhé ani zábavné. I přes mé časté opakování, občas i skoro celých misí, kvůli ne příliš povedenému systému ukládání na checkpointech jsem celou hru dohrál asi za takových 6-7 hodin.

Závěrem bych tuto hru klidně doporučil pro dlouhé zimní večery, neboť minimálně při několika misích se budete dobře bavit a ostatní „nějak přetrpíte“. Není to sice bůhvíjak skvělá hra, ale na jedno zahrání vás pobaví.