Hra začíná připlutí na člunu na vybombardovanou ruskou základnu v Polsku. Kde jak to vypadá hned při první souboji, že se zde asi dějí divné věci. Váš tří členný tým vede nebojácný Kanaďan Cole Sullivan, vtipně naladěný Polák Jarek Owicz a strachy uprděný vědec Francouz Thiery Trantigne.
Gorky 17 vzniklo v roce 99 a na grafice je to hodně znát ale komu to vadí, když Gorky 17 se skvěle hraje!! Souboje jsou rozdělený na kola, pohyb, útok, obrana, jako tomu je u XCOMu a dalších tahovek. Ze začátku jsem měl se souboji velké problémy, málo nábojů, špatně zvolená taktika, prostě jsem dostával na frak, a to dost. Hra mi vůbec nic nenapovídala, pokaždé jen poslala novou příšeru a já od ní dostal ještě větší kotel. Po několika opakování, se mi Gorky dostalo pod kůži a pak to šlo jak po másle. Tady použit plamenomet, tady ústup, tohohle poškádlit puškou, pak sekerkou a Vítězství! Soubojů a druhů nepřátel je dost. V hře využijte veškerý arzenál, který najdete, vyplatí se i pošetřit munici.
Na svojí dobu musel Gorky 17 mít dobrou atmosféru, temná hudba, před bossi dobová videa, která dnes vykouzlí úsměv na obličeji, nojono rok 99 co chceš...

Verdikt: U Gorky 17 se moc líbí, jak hra tě nutí si na vše přijít sám. Žádné nápovědy, prostě klasika starých her pokus omyl - ochrana proti ohni, A Kurva!! Je pravdou, že u Gorky 17 jsem si párkrát hodně zanadával ale o to jsem měl pak lepší pocit, když už jsem hrál souboje bez toho aby mě zasáhli. Gorky je přímočarý, nikam neodbočuje, jde jasně po své stopě až nakonec a možná proto mu to jde táááák dobře 85%

Zelenááá je tráva, Mina, Štít, Air Strike, fotbal to je hra!! A ten míč kulatý, je věc záludná, obzvlášť když není jediný ,tak si každý z nás na něj pozor dej, po zemi ho pěkně podávej, jinak jsi tě do UFA ihned naloděj!
Píšťalka až na nás zavolá, kouzelnou sílu má, dnes tak jak zítra i za týden, náš tým je Vyzbrojen!
HEj!
Zelenáá je tráva, Mina, Štít, Air Strike, fotbal to je hra!! A kdo góly dává, jen ten vyhrává, obránče na nás si pozor dej, Červená karta nebo Sparťani a jseš úplně ztracenej.
Dnes je ta nálada sváteční, pokřik zní vítězný, tisíce Meteoritů hoří jít ,tou Bitvou sportovní!
HEj!

Verdikt: Není sport jako sport 70%

Dlouho jsem nehrál nějakou FPS a přemítal jakou si dát. Rozhodoval jsem se mezi BioShock Infinite nebo Crysis 2 ale taky Hard Reset. Díky tomu, že už můj dědeček (počítač) má 8let a je pro něho trochu problém aby hry běhaly plynule při 1920X1080, s nějakými detaily, proto jsem rozhodl se pro Hard Reset.

Hard Reset i na mém starém PC vypadá fantasticky, steampunkové prostředí s parádním osvětlením a s plnými doušky efektivních explozí, mi dokázalo že můj dědeček ještě něco umí!
Hard Reset je lineární, jdete jasně vyznačenou cestou, sem tam hledáte tajnou místnost s bonusy a při tom ničíte všemožné roboty, no moc druhů robotů ve hře není ale mně to až tak nevadilo, když to hezky odsýpalo. Bohužel styl útoku je v podstatě stejný hrrr na vás. Ve hře máte pouze dvě zbraně, které si může vylepšovat, muniční a energetickou. Díky vylepšení, zbraně změní úplně svojí tvař, z kulometu brokovnici nebo rovnou PRG je jen na vás. Kámen úrazu je podle mě děj. Vůbec nevím jestli jsem byl na záchranné misi nebo jdu zahranit celý svět nebo prostě střílet jen tak roboty.

Verdikt: Pokud máte starší PC a chce si zahrát dobře laděnou střílečku ve steampukové prostředí, jde Hard Reset jen doporučit. Grafika a skvělé efekty světel a výbuchu ze mě udělaly fotografa (album) Hard Reset nedosahuje kvalit např Bioshocka 1,2 ale ani nemusí, protože se hraje jinak a klade důraz na úplně jiné věci, které má dokonale zmáknuté. 70%

Neustále čtu na DH, že by bylo dobré aby u každé hry byl alespoň jeden komentář. Pokud dovolíte, rád něco málo napíši k Pinball Fx 2. Sice nemám moc odehráno jen něco přes 1100 hodin, snad to nebude na škodu, jelikož čas běží a dokonce léta tu má být Pinball FX 3..

Flipper to je to oč tu běží! Všichni znají ale většině lidí nic neříkající, o to víc jako hra na počítač. Možná letmí zásek na Space Cadet (Windows pinball) v práci, když nebylo co dělat. Nebo je druhá varianta a to, že jste podobně postižený jako já, v tom případě Vás žádný Pinball nenechá chladným.

Pinball FX 2 není první pinball na počítač, byly tady i skvělí předchůdci, můj oblíbený Ball of Steel , Dream pinball 3D a mnoho dalších ale král může být jen jeden, tím je prostě Pinball FX2!

Pinball Fx 2 má několik licencí na stoly např Star Wars, Marvel comics nebo na herní svět Bethesda, kde stoly DOOM a Fallout opravdu stojí za to! Design stolů je to co nejvíc demoluje konkurenci, plno detailů které pomáhají hernímu zážitku. Jeden za všechny, stůl The Avengers má koule v barvě Avengers a tím má každý míč jinou schopnost. Hawkeye nejrychleji nabíjí Kickback, Captain America zase Ball save atd. K tomu realistické odskoky balonku, dobré ovládání, kvalitní ozvučení, neskutečná znovu hratelnost, no teda do doby než vyjde Pinball FX3.

Verdikt: Pinball FX2 doporučuje 5/5 gamblerů, kteří se mnou navštěvují pavilon 33 v Bohnicích!!! 100%

Nejspíš se chystá příchod Krista, jelikož v mých Kristový letech jsem poprvé zahrál a dohrál Mafii: The City of Lost Heaven. Po přečtení první věty si říkáte: Ježiši kriste! Co je to za neznaboha!?!

V komentáři nechci popisovat, jak je skvělý děj, parádní hudba, úžasný dabing, krásný pocit z jízdy a dvojnásobný ze střílení, určitě v jiných komentářích to tady několikrát zaznělo, bylo by to nošení dříví do lesa . Spíš se budu snažit popsat, jak 33letý mládenec si užívá tuto výjimečnou hru a co se mu při tom honí hlavou.

Prošel jsem si tutoriál a osahal si ovládání, při odchodu z tutoriálu jsem měl odejít dveřmi označenými na mapě. Hned první maličkost dveře nebyly vyznačený, šíleným blikáním nebo červenou výraznou barvou, jak jsem zvyklý z ostatních her. Takže jsem se snažil odejít jinými dveřmi.
Když už jsem opustil tutoriál a pustil do hry, tak asi ve třetí misi jsem měl utéct před párem týpků, který si mě chtěli podat. Čekal jsem, že budu mít vyznačenou trasu od vývojářů kudy mám běžet a ono ejhle, mohu běžet kam chci. Než jsem doběhl na dané místo párkrát jsem musel umřít a už jsem pochopil, že Mafie není hra, která vás bude vodit za ručičku, jak je dnešním zvykem!! Díky bohu!! Přiznám se, už jsem si zvykl na trend nechat se vodit za ručičku a nepoužívat svojí hlavu. Jenže Mafie vám rozhodně nic neodpustí, stačí podcenit posledního mafiána v misi a jste mrtvý, tradá celou misi znova. Nebo si myslet, že policajtům ujedu, když už jsem přejel celé město. Prostě ne, v Mafii je potřeba svoje hlava a herní klasika pokus omyl.

Těch maličkosti co mi ve hře udělali radost je fakt moc. Například při nástupu do auta výběr kam se posadím nebo při snaze se od koktavého Ralpha dozvědět, jak otevřít nové auto. Jsem nerad zmáčkl pěst, ten koktavý trouba se začal hned prát, tak jsem mu dal pár dobře mířených pěstích a šel k zemi. Jenže barman Luigi proto neměl moc pochopení, vyběhl z baru a též mi dal jednu dobře mířenou ale brokovnicí. Vím, že pro někoho jsou to blbosti ale pro mě to dokresluje kompletnost hry. Mohl bych toho vypisovat mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc.

Poslední odstavec jsem si nechal na poslední misi. Bylo mi doporučenu abych si zajel pro zbraně ke Žlutému Pítovi, nojo ale to bych si musel pamatovat, kde byl z předešlé mise. Opět žádná pomocná ručička aby se člověk koukl do mapy na označené místo Pítovi zbrojírny. Asi kdybych se hodně snažil, tak ho najdu ale já byl celý natěšený, jak to všechno dopadne, takže rovnou k cíli. Musím říct, že jsem si docela naběhl.. Dlouho se mi nestalo abych se, tak moc musel soustředil na přestřelku. Celou dobu jsem chodil skrčený až připosraný a za celou misi jsem našel jen dvě ubohé lékárničky. Po několika opakování mise, se povedlo dojít k finálovému bossovi, zbylo mi 7 zdraví. Tady začalo velké kolečko opakování, už totálně bezradný, jsem se rozhodl utéct až na úplný začátek mise abych někde našel vytouženou lékárničku. Samozřejmě jsem nic nenašel, jenom mrtvá těla mafiánu, byly stále na svých místech po prvním průchodu. V hlavě mi blikla myšlenka: Ha ono to jde i bez mizení těl, to je mi ale novinka.
Konec dobrý všechno dobré, už ani nevím na jaký pokus jsem bosse dal ale vím že jsem měl 1 zdraví a obrovskou radost a cítil zadostiučinění. Mohl jsem si v klidu vychutnat konec...

Verdikt: Jsem rád, že jsem se k Mafii dostal až teď. Jelikož když člověk porovná nové hry s Mafii, tak si musí klepat na hlavu, kam herní průmysl spěje. Hry se šíleně zjednodušují, z hráčů dělají vyloženě trouby, teď zmáčkni X pak zmáčkni Y aby jsi udělal to co jsi ve hře už dělal nesčetněkrát, k tomu autoheal a je vymalováno. Na druhou stranu, je to jedině dobře pro Mafii: The City of Lost Heaven, protože se na ní nezapomene! Je jako víno se stářím je ještě lepší!! Jaká hra tohle může osobě říct?
Dlouho jsem se rozhodoval kolik dát. Když vidím, jak například dopadla nová Mafia III, tak vím, že já se příchodu Krista nedožiji a nové hry u které bych váhal mezi 90 a 100 asi také ne. Proto dávám 100%!!! Ooo bože!

Už na DH nepíšu moc komentářů ale Might & Magic: Clash of Heroes musím udělat výjimku. Hra svojí jednoduchostí a chytrostí alá spoj tři úplně získala.

Might & Magic: Clash of Heroes čerpá už podle názvu z jasné klasiky Heroes of Might and Magic. I zde máte své hrdinu, jednotky, speciální jednotky, artefakty a kouzla ale to je tak vše co podtrhuje Might and Magic. Hratelnost spíš evokuje k sérii Puzzle Quest a dalším hrám stylu spoj tři.

Jak už to někdy bývá v jednoduchosti je síla, ano i tak se to dá říct o Might & Magic: Clash of Heroes. Spoj tři stejné jednotky za sebe a budeš útočit, spojíš je vedle sebe uděláš obranou hradbu a to je celé. A není to nuda? Není!! Časem přibudou speciální jednotky, které jsou podle frakce specifické a každá dělá v boji něco jiného. Zde už začíná taktizování a rozhodování jak správné napojit jednotky do komb aby způsobili co největší škodu. Obzvlášť, když začíná nepřítel a Vám počítač namíchá jednotky, tak že ani po dvou kolech nejste schopen zaútočit. Rozmístění jednotek na začátku boje hraje velkou roli nebudu říkat, že ne.
Grafika hry je kreslená, připomíná pohádku ale obtížnost hry opravdu pohádku nepřipomíná a jde strmě nahoru. Hudba se více méně neustále opakuje celou kapitolu. Abych řekl pravdu vlastně jsem jí vůbec nevnímal, jak jsem byl ponořen do soubojů.

Verdikt: Might & Magic: Clash of Heroes je těžce návyková, pokud si rádi někdy dáte spoj tři, není co řešit. Hra už vyšla i na telefon a tablet. Podle ohlasu se to ještě líp ovládá na dotykovém displeji.
Celá kampaň mi trvala 33 hodin, což je až neuvěřitelný na takový styl hry!! Plus jsem zkusil multiplayer, kde hodiny naskakují jak běžícím pásu. Tady není co řešit, jasných 80%!!

Tímto komentářem bych chtěl hlavně poděkovat Crashovi za jeho nápad s DH Výzvou 2016 a úkolem číslo 6!(Oblíbená hra vašeho dětství/mládí. Tedy to, co jste kdysi dávno hráli a máte na to fajn vzpomínky, tak si to teď dáte celé znovu.)

Ohlédl jsem se tedy zpátky do minulosti a začal v hlavě dolovat hry co jsem hrál jako kluk. Vyskakovaly mě hry jako Battle City, Mario, Alex Kid, Sonic, ale pořád to nebylo pravé ořechové. Až jsem si vzpomněl na Streets of Rage II, hru kterou měl můj soused na Sega Megadrive. Chodíval jsem k němu na každodenní klaní, tak dlouho dokud jsem taky nedostal Segu. Proto jsem rozjel hledání a ono ejhle v roce 2006 by vyroben Street of Rage Remake! Kde jsem byl, že o tom dovím po 10letech...!

Tento Remake spojuje všechny tři původní hry. Opět se zde setkáte Axelem, Blaze, Maxem, Adamem, Zenem, Skatem a mnoha dalšími po odemčení bonusů.
Herní styl je stejný jako u původní hry, prostě rubete všechny kdo se vám postaví do cesty. Postavy mají jen několik několik základních pohybu ale dají se dobře kombinovat, plus nové speciální pohyby pro každou postavu. Grafický kabát je taktéž identický s originálem jen bych řekl, že je vylepšena animace pohybů postav aby byla plynulejší. Hra obsahuje neuvěřitelných 103 levelu. Hrajete vždy 8 kol, průběhu hry máte na výběr kudy se vydáte. K tomu vás doprovází skvěla 16bitová hudba, která zní i po letech úžasně!
Za dohrání hry dostáváte body a za ty můžete nakupovat nové postavy, minihry, cheaty, atd ale hlavně si můžete koupit Editor a předělat komplet celou hru!!

Verdikt: Asi u mě bude hrát velkou část hodnocení nostalgie i tak bych nikdy nečekal, že po tolika letech bude mlácení hrbatých punkáču, taková zábava!! Obzvlášť s Maxem, když si toho hrbatýho punkáče pěkně čapneš zezadu a narovnáš mu ty jeho zkroucený zadá o koleno, to je prostě balada, která baví! Nebo jak je dokáže demolovat Shiva, to snad neomrzí! Je krása, jak si člověk pomalu a jistě vzpomíná, na to jak to dřív hrál. Kde jsou schované životy nebo na taktiku na bosse, ach..jo.. nostalgie.
Asi jediná vada na kráse je, že nejde hrát multiplayer po internetu ale to už bych chtěl asi moc.
Pokud jste jako já zažily dobu automatu a rádi jste hráli Double Dragon nebo Final Fight, staré dobré rubanice, tak Streets of Rage Remake by vás neměl minout!!
Je to výjimečný remake, proto dávám absolutní hodnocení 100%!!

Symphony je další hra, která pracuje podle podkladu Vámi zvolené hudby. Jelikož mám rád hudbu a můj počítač v sobě ukrývá několik set skladeb (Symphony napočítalo okolo 2000 a to asi nebude všechno). Od J.A.R po The Chemical Brothers či několik desítek Djský setu, tak ty to hry většinou velice rád hltám.

Základ je velice jednoduchý, zvolíte si Vaší oblíbenou skladbu, Symphony vyhodnotí rytmus, zvolíte obtížnost, hurá do raketky a střílet co se dá.
Po dokončení každé skladby dostanete možnost koupit novou zbraň, kterou dále můžete levelovat. Zbraní není nekonečno, takže se hodně opakují ale když padne zbraň s podtitulem Furia máte celkem vyhráno.

Kdybych měl srovnávat například s Beat Hazard Ultra, tak Symphony bude hodně trpět. Jo dobrý, můžete si upravit Vaší raketku kam jaké dělo bude střílet ale není to až tak potřeba, stačí zvolit správnou kombinaci děl. Prostředí se rychle o okouká a typu nepřátel je okolo 10.

Verdikt: Já jsem za Symphony rád, zase jsem oprášil staré pecky z mladí. Bohužel Symphony není špatný ale není ani dobrý, prostě jsou lepší hry se stejnou tematikou. Beat Hazard Ultra je tím jasným příkladem. 45%

Právě dohráno, uf.. Jsem úplně rozhozený, dlouho jsem nezažil aby mi hra vlezla takhle pod kůži a hrála se mnou svojí hru - doslova. Připadám si jak třináctiletá holka co viděla poprvé Titanic, takový dojem na mě udělala poslední třetina hry.

O hře jsem absolutně nic nevěděl, spíš jsem čekal logickou skákačku, která na chvíli zabaví. Jo i na první dojem to opravdu tak vypadalo. Dokud se do hry nezapojí příběh. Příběh je sice prostý ale velice aktuální, nebudu rozvádět aby ostatní neochudil. Stejně nejvíc jde o to jak je děj vypraven. To je to co mě asi nejvíc dostalo!! Střídání reality a fikce je naprosto geniální, k tomu dobré nápady při hádankách, doprovázené parádní hudbou, která vás přesně naladí na danou chvíli a dodá správnou atmosféru.

Verdikt: Asi moc lidí mi zapravdu nedá ale já si Papa & Yo náramně užil. Možná by šlo malé srovná s hrou Brothers: A Tale of Two Sons, která hraje na podobnou notu ale mě Papa & Yo sedlo mnohem líp. 95%

Edit: Dohráno ještě jednou na jeden zátah. Ještě pár detailu v bodech, hra má parádní vcítění, skvěle vykresluje dětskou mysl, která umí přeměnit všecko, znova musím zmínit hudbu, to je prostě balada.

Aktuálně přidaná hra, kterou jsem před týdnem dohrál. Jedná se o velmi zábavnou logickou hru. Princip je úplně jednoduchý, spojit elektrické obvody, tak aby všechny byly spárované. Hra obsahuje 6 hlavních úrovní, které mají své pod úrovně.
Dva hlavní body, co hru zvedají od průměru je multiplayer a povedené animace mezi jednotlivými levely. Multiplayer může hrát až 4 hráči a to jak proti sobě tak i co-op story mód.

Verdikt: Tom je velmi milé překvapení. Sice závěrečné levely jsem opakoval tolikrát až jsem vzteky nevěděl jestli mám řvát nebo se smát. Ale po úspěšném dohrání levelu jsem byl odměněn vtipnou animací. 65%

Pro hru Giana Sisters: Twisted Dreams jsem hlasoval na Steam GreenLight, po nějaké čase prošla a já čekal na příhodnou akci ke koupi.
Už video GreenLight ukázalo v čem bude hlavní prvek této plošinovky, je to přepínání mezi dvěma světy. Čím se mění struktura světa, nepřátel a hlavně schopnosti hlavní hrdinky. Jako u každé plošinovky se vždy něco sbírá, tak i zde jsou to malé diamantíky. Které jsou rozděleny do tří barev modrá neutrální a pak žlutá a červená. Pro sebrání žluté a červené je potřeba mí správnou verzi světa. Tím se krásně zvyšuje obtížnost sbíraní diamantů. Samozřejmě i s vyššími levely přichází i obtížnost hopsání s kombinací měnění světu a využívání schopností hrdinky.
Grafika hry a hudba patří mezi to nejlepší co na hře asi je. Oba světy se pěkně doplňují, jeden pekelný ponurý, druhý barevný veselý. Bohužel musím konstatovat, že po první bossovi a pár levelech na mě dopadl těžký stereotyp. Hra Vás naučí vše na začátku a pak nepřijde s žádnou inovací či zpestřením. Nebo když jo, tak skákání podél zdi neříkám posun..

Verdikt: Na hru jsem se moc těšil, čekal jsem zábavnou a propracovanou plošinovku, které mám moc rád. O to mě víc mrzí, že si na PC nikdy nezahraji Little Big Planet... Asi jsem byl moc natěšen, proto Giana Sisters: Twisted Dreams zanechala ve mně rozporuplný pocit.
Grafika a hudba je skvěla do půlky hry jsem se i bavil ale pak se to změnilo v povinnost dohrát. Škoda... 60%
Jdu nainstalovat Rayman Origins, snad mě nezklame!!!

Zombies ve hře je nekončící téma, které nebudu mít nikdy konec. Popravdě už jsem trošičku přesycen zombies hrami. Jenže jsem viděl pár obrázku Deadlight a najednou mi bylo jedno jestli, zombies budou nebo budou. Už z obrázku bylo parný, že Deadlight hraje na vizuální efekt. Na 2D akční plošinovku je grafické zpracování parádní, krásné, vynikající, prostě oslnivé. I kdyby Vás hra nebavila, děj Vám přišel divný jako mně, tak si stejně budete pamatovat, jak Deadlight skvěle vypadá. K tomu dobrý zvuk, lehké ovládání a je 4 hodinky postaráno o zábavu.

Verdikt: Deadlight splnil přesně, co jsem od něho chtěl, audiovizuálně mě kochal, dobře se hrál, jen ty 4 hodinky zamrzí ale mě stačily. 80%

A co hra Duku? Byla dobrá?
Po dvanácti zku...ných letech, by měla být!

Duke si počkal dvanáct let, mi ještě déle a já přidal ještě dva roky navíc. Než jsem se dostal k blonďákovy se spisovnou mluvou, které mu občas ulítne sprosté slovo, s malým ale jistým egem a poslední řadě krapánek šovinistický postojem, opravdu s nepatrným.

Nedá mi to a musím vzpomenout na svá telecí léta, kdy Duke byl fenomen. Nejde zapomenout jak po škole jsem chodili do Pasáže Broadway do herny, abychom si mohli dát Duke Nukema 3D proti sobě. Ku.va, kde ta doba je?!?

Zpět ke hře. Trochu jsem se bál jestli Dukův vtip mi nebude protivný, přece jenom člověk se trochu změní za roky. První level dal jasně zelenou, úsměv od ucha k uchu a vzpomínání jaké to bylo tenkrát. Hra je čistě lineární koridor za koridorem, odboček minimum. Je dobré, že Duke mění tempo hry, jednu chvíli nemilosrdně kosíte mimozemšťany a za chvíli jezdíte jako mini Duke dětském autíčku. V další kapitole plníte úkoly pro striptérku v strip baru. Alespoň jsem, tak nenarazil na stereotyp. Stereotyp se dostavil ale až s dlc Duke Nukem Forever: The Doctor Who Cloned Me. Kde nebylo nic co už nebylo jednou použito ve hře.

Ve hře se mi líbilo jak bylo použito ego Duka. Slouží jako štít, který neustále zvyšujete, např. prohlížením porno časopisu, listováním porno kalendáři, vesměs by se dalo říct, že každá koza Vám pomůže. Nejsem extra hráč FPS stříleček ale Duke svou jednoduchostí a tempem, vzít brokovnici nalámat se pivem a hurá proti kulkám nebo si dát steroidy, mě zk..veně bavil!!

Verdikt: Koukám, že Duke zůstal svůj, trochu na mě přenesl svůj slovník a i možná autorita k ženám, konečně budu 100% gentleman. A že prý hry nejsou poučné. Ho.no! Hups zase. Duke byl fenomen až tomu jinak nebude, to co dokázal v roce 1996 už sice nezopakoval i tak jsem moc rád, že jsem s jeho hláškami mohl vrátit do svých telecích let. 70%

Když jsem poprvé zapnul Critical Mass ihned se mi vybavila Rubikova kostka, kterou jsem snad nikdy v životě nesložil. Naštěstí se Critical Mass hraje jinak. Vaším úkolem je spojit čtyři stejně barevné kostky přidáním další kostky, které pak zmizí. Hra dobře kombinuje jednoduchost hraní s orientací v 3D prostoru. Možná ze začátku, to přijde trochu chaotické ale po pár levelech se člověk do toho dostane. Pak už jen metat kostku za kostkou a tvořit velká comba. Ve hře jsou čtyři herní módy (Classic, Survival, Meditation a Rush). Celou dobu hraní Vás doprovází jedna jediná skladba, i když je není špatná, tak hrát déle než hodinu nejde. Omrzí i lepší skladby. Výjimkou je Meditation zde je jiná skladba.

Verdikt: Critical Mass je odpočinkovou hrou na 40 minutové hraní ale stejně Vás donutí k použití všech starých šedých mozkových buněk. 65%

Cave Story jsem získal v nějaké indie balíčku, abych řekl pravdu, už ani nevím v jakém. Přestávám se v indie balíčkách orientovat, hry se hromadí a já nestíhám hrát. Takže tentokrát padl výběr na Cave Story.

Cave Story je akční plošinovka s prvky Rpg, které dělají hru zajímavou. Po padlích nepřátelích sbíráte trojúhelníčky, tím vylepšujete zbraň a naopak po zásahu nepřátel, ztrácíte energii i trojúhelníčky, tím klesá účinnost zbraně. Apropo, zbraní není zrovna málo a každá se hodí na něco jiného.
O co Cave Story jde, je v celku jednoduchý, zachránit ostrov před bláznivým doktorem a osvobodit přátele. Za zmínku stojí říct, že hra má několik konců a dohrát hru na sto procent není vůbec snadná záležitost. Obtížnost je jedno velké plus této hry, alespoň pro mě. A to mluvím o Normál módu, Hard mód ani nebudu zmiňovat..

Suma sumárum
Cave Story nemám co vytknout, je to výborná plošinovka s dobrou hratelností, se slušným grafickým prostředím s mnoho zajímavými zbraněmi či předměty a se správnou obtížností. I přes všechny dobré věci co Cave Story má, mě nechala hra chladným, neokouzlila, neproběhlo mezi námi žádné pouto. Proto dávám 65% ale to neznamená, že by se neměla zkusit, ba naopak třeba se jí povede okouzlit právě Vás.

Dnes jsem odehrál dvoustý zápas v módu My Career, plus několik zápasu v jiných módech. Tak si myslím, že jsem připraven zhodnotit letošní basket a hlavně porovnat s minulým ročníkem, který byl pro mě průlomový. Dokáže NBA2K13 sesadit NBA2K12 z trůnu basketbalových her?

Poučen minulým dílem, jsem jako první zapnul tutoriál, abych se ujistil, jestli vše zůstalo při starém. Jen základní tlačítka zůstala stejná, jinak zbytek byl překopán. I pravá páčka, která sloužila ke střelbě je teď kontrola míče. Samozřejmě, že všechny pohyby či úkony zůstaly, jen se dělají jinou kombinací tlačítek a pár jich přibylo. Obrovský přínosem do hry je určování clony. V minulém díle clony byly také ale nedaly se ovlivnit, tím pádem jste nevěděli co daný hráč udělá. Jestli po cloně seběhne ke koši nebo bude stát dál v cloně nebo udělá jen krok stranou. Teď jde vše ovlivnit podle to jak dlouho podržíte tlačítko, buď jen klepnete a hráč naznačí clonu nebo trochu podržíte hráč udělá pevnou clonu a nebo podržíte déle hráč udělá clonu po které sbíhá ke koši. Zdá se to jako prkotina ale je to snad nejdůležitější prvek, co mi v minulém díle chyběl.

Na grafice hráčů je znát, že hra je portovaná z konzole, určitě by se počítač uměl poprat s lepší grafikou. Stejná v obou dílech. Alespoň animace pohybu hráčů byla zase o kus vylepšena, což je k neuvěření, že šlo už tak vynikající animaci posunout ještě dál. Chvílemi člověk zapomíná, že je to jen hra!

O soundtrack se postaral Jay-Z a něco takhle otřesného jsem nečekal, aby mi k basketu hrála Rihanna nebo sám tvůrce výběru Jay-Z. Zkrátka děs. Kam se poděl old school z minulého dílu? Ani to nezachrání Duft Pank a jejich Around the world.
Ještě že jsou zde komentátoři! Kteří opět excelují, chrlí statistiky jednu za druhou až člověk žasne na co vše může být statistika, komentují děj na palubovce ptají se reportérky, vtipkují, dokonce se i lehce hádají! Nechci tvrdit, že jsou komentátoři lepší než v NBA 2K12, jen bych řekl, že mají větší dynamiku. Víc prožívají hru a tím pádem vtáhnou hráče do hry.

Bohužel PC verze obsahuje jen pár módu pro hru, oproti konzolové verzi. Kde je například All Star Weekend a další herní módy. (zde je porovnání verze PC a konzole)

Verdikt: Jsem zklamán, jak se 2K popasovalo Pc verzi. Stačilo aby port z konzole byl kompletní a NBA2K12 byl sesazen z trůnu. Takhle se jedná je o malý upgrade pro fanoušky basketu nebo pro lidi kteří nevlastní minulí díl. 90%

Nevím, kde mám začít u uplakaného Isaaca. Asi bude nejlepší hned od úvodního intra, které Vám ukáže hlavní zápletku a prozradí vizuálního autora. Edmunda McMillena, který udělal Super Meat boy. Samozřejmě, že já knedlík, jsem nic nevěděl a při intru si říkal: Je to vypadá jako by to kreslil ten týpek z Indie Games: The Movie, jak kreslil Super Meat boy a i vtipnost by taky na něj seděla.. Ano, tento týpek opět úřadoval a ukázal, jak někdy málo, znamená neskutečně moc!!!

Ve své principu je The Binding of Isaac prostá hra, která by normálně nevybočovala od ostatních. Procházíte obdélníkovými místnostmi a ničíte nepřátele, přitom seberete nějaký předmět či klíč, utkáte se s nějakým bossem atd. Jenže Isaaca dělal Edmunda McMillena!! Jeho představivost jak vypadá sklepení jedné prosté rodinky je úžasné!
Za prvé: hlavní zbraní Isaaca je pláč.
Za druhé: vtipnost, sbírání předmětu je psina (např. tyčky, které si Issac dá do očí, tak aby měl rychlejší palbu pláčem či sebrání dětského srdce pro zvětšení energie) nebo narážky na jiné hry (Fez).
Za třetí: dokonalá animace nepřátel, bossů.
Za čtvrté: hudební doprovod.
Za páté: vysoká obtížnost!! Hra umí být dost krutá, máte za sebou hodinu hraní, výbornou výzbroj, plno životů a ono ejhle, vstoupíte do místnosti a jen tak přihlížíte jak Vám mizí srdíčka. Jak štak s toho vyjdete se srdíčkem či dvěma, jdete dál a v další místnosti to samé v bledě modrým. Nenechte se mýlit, u Isaaca neexistuje checkponit nebo snad restart levelu. NENE hezky pěkně od začátku...

Verdikt: To co jsem zažil s Isaacem, jsem hodně dlooouho nezažil. Abych by vyklepaný jako osika při poražení hlavního Bosse s posledním srdíček, které mi zbylo. Radoval se s toho jako bych pokořil na Mount Everest nebo se vztekal, že jsem vlezl do místnosti, kde mě oškubali o hodně zdraví, nadával si za to. Takový her moc není. 90%
Steam hlásí odehraný 60h a 68% achievementů.

PS pro Isaaca: Sorry kámo, musíme se rozejít čeká na mě hromada dalších her. Bylo to fajn, Díky moc. Prosím nebreč, hlavně nebreč!!

Cole Phelps Odznak - dvanáct čtyřice sedm. Je hlavní hrdina a i postava za kterou hrajete. Je navrátilec s války se stříbrnou hvězdou. Hrdina jak se patří. Proto nastupuje k LAPD (polici) v božském městě L.A. Než Cola poznáte bude to chvíli trvat, na začátku je Vám ukazován jako dokonalý a příkladný voják a po té policista až tak, že jsem měl obavy jestli si s Phelpsem budeme rozumět. Po delší době hraní se však ukáže Cole není pán dokonalý, jak je nám to předhazováno, má své chyby a není jich málo. Za to jsem moc rád, nemám rád příkladný hrdiny.

Hrou se prodíráte od policejní pochůzkáře až po detektiva. Projdete několika odděleními jako dopravní, vraždy, žhářství atd. Hlavní náplní hry je hledání důkazu a výslechy. O výsleších by se dalo napsat moc. Je krása pozorovat postavy jak reaguji na otázky které jim položíte. Z mimiky obličejů se dá vyčíst snad vše, zda Vám lžou či jen něco nechtějí prozradit nebo mluví pravdu. K tomu všemu skvělý dabing, hlasy mění intonaci tak aby jste si mysleli, že mluví pravdu. Několikrát jsem si jen otevřel zápisník a zvedl kameru a pozoroval co po odpovědi vyslýchaný dělá.

Prostředí L.A Noire je opravdu něco výjimečného. Celé město na Vás dýchne 40léta takovým stylem, že jsem byl paf. Město je neskuteční obrovské, řekl bych i moc ale autoři se asi nechtěli spokojit s maličkostí. A to je dobře! Další krásou L.A. Noire jsou auta, nevím v jaké hře s otevřený světem jsou takhle krásné auta. Asi nikde, nebo o tom nevím. Tohle vše Vás tak v táhne dohry, že budete hltat jednotlivá slova pachatelů, zkoumat důkazy, přemítat jestli máte poslat do vězení manžela oběti nebo zvrhlíka na kterého nemáte přímé důkazy. Ano, hra mě pohltila, některé případy jsem hrál opravdu dlooouho. Za zmínění stojí říct, že celý děj hry je úžasný s vyvrcholením na konci.

Ve hře jsou i vedlejší úkoly, které jsou jen malou odbočkou. Většinou se jedná o zastavení krádeže, přepadení banky, přestřelka atd. Je pravda, že když jsem se chtěl úplně soustředit na případ, tak jsem vedlejší úkoly nedělal.

Ještě pár neduh hry. První asi bude, že hra se mi sekala ale nejsem jediný. Dál například v jednom případu, pokud uděláte špatný výslech, tak Vám na vysílačku nezavolají výsledky laboratoře. Jako proč? Nelogičností je tam víc. Když je mimika obličejů je tak parádní, proč vlasy vypadají trochu líp, je to až moc bijící do očí. A poslední řadě pokud případ zvoráte, nic se Vám nestane a pokračujete dál...

Verdikt: Musím říct, že Rockstar se nebál jít ve hrách zase o krok dál. Nebojí se zkusit něco nové co tady není. Nejedou pořád tu stejnou notu jako Call of Duty díl 99, Assassin's Creed pirát z Karibiku 6. A za to Rockstar obdivuji. I když hra má své chyby, které ostatní hráči neodpustí, tak já je odpouštím. Dávám 100%!!! Hra mě chytla a nepustila a hlavně okouzlila dobou 40tých let. Tenhle počin od Rockstar si to zaslouží.

Do pokračování krvavé lázně jménem Shank 2 se mi moc nechtělo. První díl byl po dějové stránce velmi dobrý i graficky skvělý ale prostě a jednoduše něco mi na něm nesedělo.

Shank opět nastupuje v plné polní aby chránil bezpráví lidi z vesnice. Tentokrát děj moc nezaujme, velká záchrana mise. Shank má opět arzenál zbraní, mačety, motorovou pilu, pistole, brokovnici, atd a tím vším děla z každého nepřítele náplň do karbanátku. Grafické zpracování je stejné jako v předchozím díle, jenom o krapet hezčí animace.

Po dohraní Shank 2, jsem nechápal proč mi jednička neseděla. Když jsem se u dvojky dobře bavil, vše šlapalo jak má. Zahrál jsem i multiplayer, který je tam jen aby se dalo napsat, že hra obsahuje multiplayer ale i tak malou chvíli bavil. Nedalo mi to a zapnul jsem Shank 1 abych viděl v čem to je. Hned při první boji jsem pochopil, je to hratelnost!! V Shank 2 jsou boje přehlednější, lépe se používají comba s proti útokem či chytem. Vše do sebe líp zapadá než u jedničky, kde je to občas dost kostrbaté a ploché.

Verdikt: Hru děla hratelnost a to se Shank 2 povedlo plus pěkná animace, bohužel to vše sráží hodně nudný děj. 70%

Super Meat Boy už mám delší dobu v knihovně na Steamu a zatím jsem se k němu nemohl nedostal. Moc her málo času. Až po zhlédnutí filmu Indie Game: The Movie , jsem si řekl, že to bude první hra, co začnu hrát až dohraji rozehrané.

Hned na začátku musím říct, že jsem lehce ovlivněný už zmíněním filmem. Jelikož jeden z dvou výrobců Super Meat boy mi byl ve filmu velmi sympatický, jeho nápady a jeho nadšení do hry, plus celá ilustrace hry, která si mě ihned získala.
I tím začnu, ilustrací hry. Je naprosto jednoduchá obyčejná, intra ve hře vypadají jakoby nakreslené tlustou fixou. Meat boy je jen červená kostka s ručičkami a nožičkami, nic víc. Jenže celá hra je braná s tak obrovskýýýýým nadhledem a vtipem, kde černý humor jede na plné obrátky, že skákající kostka přesně plní záměr autorů.

Super meat boy je klasická skákačka ze staré školy, kde máte zdolat jednotlivé levely a zachránit přítelkyni. Obtížnost levelu jde strmě nahoru, kde není problém opakovat level i 100x. Předposlední level jsem hrál 40min a to jsem si myslel, že už nic těžšího nemůže být. Opak je pravdou, může Dark mód... Jenže tohle už moje nervy nezvládají, přichází vztekání v doprovodu s hromadou sprostých slov. Na druhou stranu, je krásný zažít ten pocit po 40minutách - JOOO MÁM TO!!! a pak sledovat replay, jak Vaše všechny pokusy konči na pilách, na bodácích, v jámách až zbude jen ten jediný Meat boy, který to Dá!!!

Verdikt: Vůbec jsem nevěděl, že v knihovně mám takový KLENOT, jakým je v plošinovkách Super Meat Boy!! Po dohrání prvního první epizody: to je jasných 70%, po druhé epizodě 75%. Po nalezení Warp zony: je retro 80% a po závěrečném intru musím zase něco málo přidat 85%!!
Kdo má rád plošinovky, černy humor, křečovité držení ovladače, zběsilé nadávání a po dohrání cítit satisfakci, tak SUPER MEAT BOY je tu!!