Hmmmm, jak se jen vypořádat z dnešního pohledu s prvním dílem Splinter Cell? Však já si poradím.

Hele upřímně. Při hraní v dnešní době si nějakých revolučních prvků těžko všimnete. Ve svý době ale byla práce se světlem a schovávání ve stínech celkem rachot. Jaký OPRAVDU stealthovky jste si mohli zahrát v roce 2003? Z patra mě napadá snad jen Thief (z patra...dobrý, ne? :) ). MGS počítat nemůžete, protože se jedná o v podstatě jiný žánr. Společný mají jen to, že se jedná o stealthovku, ale u MGS se až tolik na tichý postup nehrálo. Do popředí šel příběh a více akce. Splinter cell zůstal při zemi. Žádný mysteriózní příběh. Jedná se o čistý špionážní thriller. Výhoda? Není to překombinovaný (no hate. MGS sérii mám rád víc, nebojte). Nevýhoda? Příběh je nuda k posrání...

Ale vážně. Koho ten příběh upřímně bavil? Zlý člověk (s ruským přízvukem) chce víc moci a tak tahá za nitky. A jelikož tahá za nitky, tak je třeba do reálnýho dění zapojit trochu komplexnější politiky. Osobně se obávám, že by na těchto základech nefungovala ani kniha.
Podivný vsuvky, kde Sam mluví se svojí dcerou, ztělesňují velmi zvláštní snahu autorů o nějaký ztotožnění hráčů s hlavním hrdinou. Jen aby si náhodou nemysleli, že je Sam jen panák (což v tomhle díle upřímně je). Nefunguje to. Dějová linka nebaví a s přístupem moderních homosexuálů bych použil výraz "fujky". Za dobrou zmíňku stojí Samův humor. Sem tam hodí nějaký sarkastický kec, který relativně osvěží upjatý dění. To ale nijak nezachraňuje práci autorů scénáře.

Zapomeňme na příběh. Gameplay je totiž i po těch letech fantastický. Hra světel a stínů stále funguje. Nemilosrdný postup misí je osvěžující vzpomínkou na quicksave / quickload postup hrou. Přitom Splinter cell nemá moc mechanik. V podstatě stojí a padá na ničení světel, schovávání se ve stínech a občasný použití střelný zbraně. Střílení se s každou nadcházející misí trochu zvyšuje. Neznamená to sice, že poslední misi prolítnete na prasáka s postřílením všeho, co se hejbe, aniž by jste si dávali pozor, ale spíše už tak nějak víte, co si můžete dovolit a co ne. Všechno se to hraje i dnes skvěle. Abych ale jen slepě neopěvoval, tak samotný střílení je tak trošku rakovinka. Elitní operativec nedokáže rozstřelit žárovku na metrovou vzdálenost (ok, možná pět metrů, ale chápeme). Musíte totiž počítat s tím, že minete a tak se modlíte, že tentokrát Sam nebude kopyto a střelí tam, kam chcete. Jako chápu, že autoři chtěli odradit od Rambo postupu hrou, ale dopadlo to tak nějak dvousečně. Splinter Cell od vás totiž očekává, že budete občas střílet. Ke konci hry si na to začnete zvykat. Pozdě ale přece.
Rád bych také zmínil povětšinou velmi povedený level design. Jelikož těch misí není moc (ani málo), tak si autoři pěkně vyhráli s jednotlivými segmenty. Z dnešního pohledu ale zamrzí, že pro průchod mise existuje pouze jedna správná cesta. Jedná se tedy o linearitu jak prase. I tak mi přijde level design povedený.

No a co ta grafika? Na svojí dobu pecka. Je celkem škoda, že většinu hry stejně máte nasazený noční vidění. Nejvíc si tedy budete nejspíš pamatovat černobílej filtr.
Co mě ale udivovalo celou hru, tak animace hlavního hrdiny při akci. Běhání, šplhání, seskakování...v podstatě jakýkoliv pohyb působí plynule a precizně. Na to bylo opravdu radost koukat a jsem docela zaražen, že jsem takovou věc v místních komentářích nenašel. Možná jsem jedinej takovej magor, ale schválně se na ty animace při hraní zadívejte.

Samozřejmostí je fantastický dabing hlavního hrdiny. To už je ale tak profláknutý prohlášení, že jsem se chtěl vyjádřit k tomu pouze jednou větou.

Moje doporučení? Pro fandy stealthu povinnost. Pro běžnýho hráče nic moc. Pro herní nadšence (asi) ok.

A já bych nebyl tak přísnej.
Vždyť si vezměte předlohu, kterou už "vykrádá" téměř každá hra s nádechem hororu. Chudák Lovecraft rotuje v hrobě, když vidí, co s jeho tématikou dělá převážně herní průmysl. Kdyby byl hlavní hrdina černoch, tak by vystřelil z hrobu.
To jsem vážně jediný, kterýho sere, že cokoliv, kde jsou chapadla, tak má automaticky nálepku "Lovecraft like"? Ne, předlohy pracují s naprosto jinou věcí. Tu záhy vysvětlím a tím pádem i poukážu na to, proč se v podstatě nedá udělat hra, který by dokázala uspokojit fanoušky Lovecrafta.
Vyberme libovolnou povídku. Nějakou totálně šílenou (vtipný,co? :) ). Mohli bychom vzít Putování k Neznámému Kadathu, ale nejlépší by byl profláknutý kousek - V horách šílenství. Proč je fanoušky tak milovaná a tolik oblíbená? Je totiž čistou esencí toho, co Lovecraft používá. Atmosféru a nepředstavitelný místa a příšery. Ono nepředstavitelný je hodně podstatný, protože pracuje především na základě představivosti čtenáře. Jak jistě vyvodíte, tak se může představivost velmi lišit. Základy máme všichni, ale přímý detaily monumentálních a "nepopsatelných" staveb se budou určitě rozdělovat. Vidíte na co se snažím poukázat? Lovecraft používal nekonkrétní hrozbu a něco nespecifikovatelnýho, aby vyvolal v čtenáři strach z neznámého. Do toho budou atmosféru, která se pojí právě se ztrátou příčetnosti. Co můžete čekat od něčeho, co si ani nedokážeme pořádně představit? Garantuji vám, že pokud budete chtít popisovat přímý nálezy z povídky V horách šílenství někomu, kdo povídku četl, tak oba budete v tom nejlepším případě rozděleni z představou, kterou vám autor představil. V tom klasickým případě nebudete mít ani páru, co jak vypadalo. A to je účel. Strach z neznámýho a nepředstavitelnýho. Právě proto nemůže herní průmysl (nebo libovolný zobrazovací médium) pořádně uspět a uspokojit fanoušky předloh. Jakmile totiž něčemu dáte podobu, tak se strach rázem pomalu vytrácí. Nevděční fanoušci, bijte mě!

Takže...snad jsem objasnil můj názor na to, proč nemůže být hra podle předlohy. Co si ale může vzít, tak si vzalo. Hutnou atmosféru a pozvolný rozkládání mysli hlavního protagonisty. Jsou volby zbytečný a rpg systém trapný? Jo, ALE tohle je hra, která se pokouší nějakým způsobem o přenesení atmosféry knih a to se podle mě podařilo. Ihned po prvních krocích na Darkwater na vás dýchne těžká a pochmurná atmosféra. Víte, že není něco v pořádku. Že je tu něco neznámýho, co točí celým děním. Za atmosféru tedy ode mě dostane hra +1. Nepamatuji si, která hra v blízký době dokázala něco takovýho vytvořit. A teď k tý hlavní srandě. Nechápu totiž několik stěžejních rozhodnutí vývojářů. Spoiler, jen tak mimochodem.

Proč "Ohýbač" dostal nějakou určitou podobu? Proč nefiguroval jen skrz neurčitý hlasy a obrazy?Zapadal by do atmosféry o dost líp. Nejde o to, jestli je nadesignovaný debilně (není), ale o tu přímou snahu. Tak trochu se teda upustilo od strachu z neznáma.
Schopnost rekonstrukce místa činu je sice cool, ale proč ji kurva může používat i Cat? To nedává smysl a bije to do očí i takovýho konzumenta, jakým jsem já.
Proč vedlejší postavy působí jako zbytečný kulisy? Proč nebyli líp vykresleny? Najednou je tam knihovník, který má zálibu v okultismu. Hotovo. Prostě tam je a má takovou zálibu. Jen tak si asi po nocích čte nekronomikon a sem tam mrkne na Netflix. Odkud toho tolik ví? Kde vzal všechny ty věci? To mu je Miskantonická universita jen tak dala? Skrz jeden kontakt? Vždyť jaký to byl problém v povídkách se dělit o neurčitý důkazy. Přeci třeba v Šepot v temnotách (bylo to v tom, ne?) se o podivný materiály dělili postavy hodně těžce skrz vlakový systémy. A to nemluvím o tom, že se důkazy ztrácely za podivných okolností. Nikdo na Miskantonický universitě by nepředal Nekronomikon nikomu. A vůbec. Ten taky existoval v universu jen neurčitě.
Všechny postavy se řídí podle nějakýho archetypu. Škoda. Působí to totiž nudně.

Ach jo, tak komu to doporučit? Fanouškům s otevřenou myslí asi jo. I tak budou sem tam nasraní, jako já. Hráčům hororovek spíš ne. Fandům walking simulátorů, kteří hledají hutnou a hororovou atmosféru? To by nejspíš byla má volba.

TL:DR: počkejte na brutální slevu, pokud máte rádi povídky od Lovecrafta. Jinak si můžete hru nechat v pohodě ujít.

Ale jo, vyjádřím se alespoň zkráceně.

Nějak jsem nenašel od ostatních uživatelů vyjádření ke kameře (jestli to tu někdo psal, tak sorry jako). Ano, je to původně hra z roku 2010. Tehdy ještě nebylo úplně standardní upustit z hlavy fixní kameru. Nevěřil bych ale, jak moc mě dokáže v současný době vytáčet. Ne jednou se mi stalo, že jsem s hlavním protagonistou / protagonistkou prošel okolo interakce a hned skočil do jinýho pohledu. To mělo za následek trapnou chůzi do zdi. I když totiž přejdete do jiné kamery, tak ovládání zůstane (pro pohodlnost) stejné. Trochu trvá si na takovou věc zvyknout. Není to ale nic, co by zásadně ničilo zážitek. Prostě je to nešvar z dřívějších dob, který musíte na úkor skvělého příběhu tak nějak přijmout.

I když to už tady bylo zmíněno, tak bych rád podtrhl "dřevácký" QTE. Největší problémy jsem mel paradoxně s těmi nejjednoduššími věcmi. Vezmu za příklad otevírání dveří. Postava šahá po klice. Startuju QTE. Přehodí se kamera. Retardovaně se změní směr páčky. Postava kliku pustí. Trapný ticho.
Ani určitý rozdělení úkonů jednotlivých QTE metod není zrovna to pravý. Nejpříjemnější je nepochopení, co mám vlastně dělat a opakovat kvůli tomu celou sekvenci. Typicky je to u chůze - Norman na místě činu se snaží vyšplhat / sešplhat na kopec. Člověk by ani neřekl, jak špičkový FBI agent dokáže mít problémy s takovou překážkou.

Co se týče jednotlivých postav, tak super. Ze začátku mi trochu neseděl právě Norman, ale nakonec mi taky přirostl k srdci. Dejte tomu čas.
Příběh poutavý a "dospělý". Možná to bude znít jako marketingový tah, ale vaše rozhodnutí má skutečně následek. Jeden posraný QTE a Norman zkape na vrakovišti. Naštěstí se mi to nestalo.. Ve vypjatých situacích ale naštěstí většinou víte, co mačkat. Co si tak namátkou vzpomenu, tak jediný problém byl v autě pod vodou se Shelbym a Lauren. Pokud budete cítit jisté zrazení, tak pořád se můžete zachovat jako krysa a hodit alt+f4. Osobně to ale nedoporučuji. Připravíte se o ten jedinečný zážitek. Pokud vás bude trápit určité rozhodnutí, můžete si hodit opáčko jednotlivých kapitol. Držte se ale i svých špatných rozhodnutí. Co jsem tak pročítal, tak kolikrát se vykreslí hodně zajímavý příběh.

Ještě krátce k dabingu. Ty nejhlavnější postavy jsou celkem ok, ale například Lauren je ve vypjatých situacích totálně laxní. Podřezaná a ošetřená cizincem slyší pláč svého dítěte. Sere na nějaký drama. Normálka. Asi si podřezává žíly každý den. Shaun je taky dobrej lump. Ethan ho vytáhne z vody a naprosto klidným (nezaměňovat vyčerpaným) hlasem oznámí, že věděl, že ho otec zachrání. Cajk. Nechá se unášet každý den.

O ostatních záležitostech se můžete dočíst od jiných uživatelů. Musím podotknout, že mají pravdu. Pokud máte rádi příběhovky, drama a přežijete QTE, tak neváhejte a kupujte. Příjemná detektivka.

Nikdo nenapsal komentář ke Kiwami 2? Fajn, tak to asi bude na mě.
Série Yakuzy není mainstream. Člověk sérií nepolíbený zkusí jeden díl a podle toho velmi rychle zjistí, jestli je Yakuza zrovna pro něj. Až takhle jednoduchý to je. Pokud jste neměli rádi gameplay libovolnýho dílu nebo vás nebavilo sledovat dlouhý cutsceny, tak na Kiwami 2 zapomeňte. Pokud se vám ale Yakuza líbí, tak můžete čekat další prvotřídní přepálenou akční jízdu, která míchá prvky detektivního thrilleru, dramatu a komedie. Inu, prostě hra pro lidi, kteří mají rádi Japonsko a jeho kulturu obecně. Nebo jsou alespoň schopni zahodit stereotypní uvažování, že takový hry jsou pro vypatlaný weebsy (ačkoliv je to tak trochu pravda) s neckbeardem. Jste připraveni? Tak jdem na ten krátkej komentář.

Jak jsem zmínil. Je to další Yakuza. Nečekejte tedy nic míň ani nic víc. Pokud chcete hrát další díl v sérii, tak směle do toho. Čeká vás neuvěřitelná porce poutavých cutscen, hromada postav a přepálený akce.
Příběh odstartujesmrtí Terady - chairmana Tojo clanu v prvních minutách hry. Než se stačíte rozkoukat, tak na vašich ramenou je osud celýho klanu (zase). Aby toho nebylo málo, tak se vám do cesty připlete nová postava. Ryuji Goda - druhý chairman Go Ryu klanu, který spadá pod Omi klan. Jelikož je to cápek tak nějak nový, museli vám ho autoři trošku namustrovat a dodat celýmu dílu Japonskej podtext, který je pro Yakuzu typickej. Stejně jako Kiryu má na zádech vytetovanýho draka a drak může být samozřejmě jen jeden...
Tím se rozjíždí horská dráha šílených zvratů, drsných situací a možná i nějakýho toho sundanýho kabátu. Bez toho by to ani nešlo, ne?
Abych se přiznal, tak mě osobně trochu příběh zklamal. Tématika je atraktivní a hlavní záporák fantasticky zapadá do celýho podsvětí Yakuzy, ale příběh se kolem něj točí méně, než bych si představoval. Necítíte z něj, že je to člověk, kterej roztrhá vše, co mu padne do pracek. Rozhodně ve mě nevzbudil tak silný vztah, jako třeba Nishiki nebo Kuze. A já se tedy ptám - proč? To ho nemohli trochu víc vyhrotit? Zde je mé první zklamání v příběhu.
Druhým zklamáním, je naprosto šílený konec, který obsahuje v krátkým časovým úseku přibližně 6 zvratů. Člověk to nestíhá sledovat. V podstatě jen čumíte na obrazovku s otevřenou hubou a neustále si říkáte, co se to sakra děje.
Když pominu tyhle dva stěžejní pilíře všech dílů série, který jsem hrál, tak jsem vlastně spokojený. Kiryu je pořád Kiryu. Něco se dozvíte o Datem, posbíráte pár střípků okolo Majimy a Floristovi a vyplníte si tak jednotlivý díly skládačky. Jen bych rád podotkl, že jednotlivý díly stojí převážně na záporácích a postupně gradovanýmu scénáři. V tom se Kiwami 2 moc oproti předchozím dílům nepovedl.

Krátce k technický stránce věci. Kiwami 2 běží na enginu Yakuzy 6, takže návštěva v Kamurocho nikdy nebyla na PC krásnější. Dokonce můžete přepnout do 1st person pohledu a odhalovat tajemství nočního života. Krásných 60fps ve stabilních hodnotách dokazují, že Yakuze to na PC sluší. Jasně, grafika u takový série není všechno, ale jako příjemnej bonus určitě funguje.

Odtud už jen krátké zmíňky o tom, jak Yakuza Kiwami 2 je Yakuza...
Jednotlivý substory jsou opět perfektní. Ujetý, vtipný a občas s nějakým absurdním morálním ponaučení. Prostě Yakuza, jak známe.
Soundtrack má svý chvilky, ale jedná se o poněkud slabší přírůstek.
Miniher je sice dost, ale schází mi (zase) kulečník nebo autíčka na dálkový ovládání (nebo jsem je nenašel). Větší pozornost si zaslouží šipky. Sice nemají extra rozvoj, jako třeba golf, ale pořád se jedná o skvělou minihru. Na matech si můžete zahrát třeba Virtua fighter. Jen se hecněte, jestli na to ještě máte. Mladší ročníky alespoň zakroutí hlavou, jak jsme mohli takový peklo hrát. A hlavně nezapomeňte na Mahjong. Pekelný rng a rage simulátor. A stejně si ho dáte znovu! Vedení nočního klubu se nedalo moc zkazit. Tady autoři použili copy + paste formát. Stále funguje dobře. Co je ale velký zklamání, tak minihry s Majima construction. Pseudo taktická cosi, která vlastně není vůbec taktická. Hodně rychle jsem dal z toho ruce pryč. Z toho jsem byl celkem zklamaný.
Souboják je stejný. Kiryu dostává vylepšení skrz zkušenosti, který můžete získat třeba i ze správně složenýho jídla v restauraci. Proč něco měnit, když to funguje, že?

Možná jsem trochu zklamaný z nevyužitýho potenciálu po příběhový stránce a z překombinovanosti závěru, ale pořád se jedná o fantastickou jízdu, která si najde cestu do srdce spousty fanoušků. Pokud ale chcete sáhnout po tutovce, tak berte Yakuza 0. Jestli vás ta nechytne, tak nechte Yakuzu Yakuzou. Na další díl na PC se každopádně dost těším. Kiryu mi tak nějak přirostl k srdci a v postavách už začínám mít trochu přehled. A přidejte mi tam ten kulečník, jo?

Pro koho je vlastně ten komentář určený, když fanoušci série si Kiwami 2 zahrají a nováčci hru překročí? Nevím, ale chtěl jsem se trochu vypsat :)

Před hraním Black Ops 4 ( IIII?) jsem si myslel, že střílečky si celkem dávám. Nejsem nějak extra dobrej, ale k/d jsem schopen udržet kolem hranice 1:1. Má jediná větší aktivita v poslední době v multiplayer fpskách byl Battlefield. Jenže Battlefield má s BO4 jedinou společnou věc. Je to střílečka...
BO4 sází na extrémně frenetickou akci, která nedává hráči vydechnout. Pořád dobrý. S tím jsem hru kupoval. Nebudu ale zastírat, že jsem v COD hodně špatný. Nedokážu konkurovat ostatním hráčům, kteří dosáhli (několikrát) úroveň prestiže. Takový borci jsou šíleně naskillení. Od znalosti mapy po dokonalou vazbu reakcí oko/ruka. Ale dost bylo brečení, ne?

Co ale může opravdu BO4 nabídnout? Je toho vlastně víc.
Klasickou přestřelku v TDM nebo domination modu. Nic novýho se nekoná, ale to neznamená nutně špatně. Jedná se totiž o dynamickou a nezastavitelnou střílečku, které je snadné propadnout. Pokud vám alespoň trochu půjde a budete vidět jistý progress, tak si troufám tvrdit, že v těchto modech ztratíte nejvíc času. Otvíráte si nové zbraně, modifikujete a levelujete. Dodává to té testosteronové řezničině nějaký smysl a bonus navíc. Vše příjemně bliká, odemyká se a při hraní dostáváte pochvalu za naprosto každej kill. Svižná a vymazlená akce. To vás čeká, pokud dáte BO4 šanci.
Pak tu máme mod Blackout. Ten není určený mě. Osobně mi přijde kombinace frenetický hratelnosti s v podstatě simulátorem campení (pokud jste fanda, tak slovo nahraďte přežití) trochu nemístná. Obecné hodnocení vyznívají ale veskrze pozitivně. Pokud tedy hledáte AAA titul, který se chopí role monumentálního battle royale modu, tak moc schopný konkurence nenajdete. Musím ale vypíchnout, že z nějakýho důvodu působí grafický zpracování v Blackout modu naprosto otřesně. Rozplizlost textur a přílišná pastelovost barev může docela snadno vrátit pocit hráče o pár let zpět. Když tohle překousnete, tak se nejspíš budete bavit. Tedy za předpokladu, že máte takový mod rádi.
Zombie mod je docela prča. Jen nuda, pokud hrajete sólo. Příjemná béčkovitost jde krásně ruku v ruce potokům krve a vlnám zombíků. Dokážu si představit, že s partou kamarádů to může být nadmíru solidní zábavička. Překvapila komplexnost. V zombie modu máte na výběr mezi několika tříd, perky a itemy. Plníte jednoduché úkoly v tom všem vraždění a jdete tak nějak přirozeně dál. Nic intelektuálního, ale určitě bude bavit s partou známých.
Jak už jistě víte, tak tento díl nemá story mod. Já si ale naopak myslím, že to nevadí. Musíme si přiznat, že story nikdy v COD nebyla silným tahákem. Drtivá většina kupuje CODko právě kvůli multiplayeru a ten je i přes mé prvotní skeptické pocity popravdě zatraceně vymazlený. Jen si musíte položit otázku, jestli ještě máte na to, aby jste se střetli na poli frenetický akce proti zkušeným cápkům. Matchmaking totiž vám moc nenahrává. Já totiž na to fakt už nemám...

Herní výzva 2019 v základní formě - Barevný svět - splněna

Tento komentář obsahuje sprostá slova, takže by jej nikdo neměl číst

-Celkem pohodička, co?
-Jo, na to že se jedná o Monster Huntera, tak je hra až podezřele lehká...

*O několik desítek hodin později...*

-Já to prcám!
-Kurva, nebuď slabko a joini ten quest s Nergigantem!
-Vždyť to je strašná sračka nevyvážená. Nergigant nedává vůbec smysl a má nepředvídatelnej move set.
-Ale hovno. Joini to.
-Tak jo, naposledy to zkusíme...

*O pár minut později*

-Ne, tohle nemám zapotřebí. Fakt to prcám. Rejč kvituju...
-Přece se nenecháš odradit po první neúspěchu.
-Prvním?! Tohle je tak patnáctej pokus!
-No, tak nám to tentokrát nevyšlo. Ve hře jsi ale zůstal, ne?
-Jo...Nefunguje alt+f4...

Monster Hunter World je extrémně zábavná, ale frustrující hra, která má problém s nevyváženou obtížností. Tudíž se postupem času z pohodového koníčku stane adrenalinová zábava ke které si vytvoříte ultimátní love/hate vztah. Nikdy jsem hru tak nenáviděl a miloval zároveň. Provázaností komplexního systému, jedinečností monster a úctyhodnou plejádou různých věcí, které můžete použít, si vytváře Monster Hunter v podstatě monopol mezi herními tituly. Sice se ostatní hry sem tam pokusí o nějakou napodobeninu a vyzobnout nápad, ale Monster Hunter je jen jeden. Zaběhnutý a promakaný systém se vám zaryje pod kůži, když mu dáte šanci a obrovskou porci trpělivosti.
Obtížnost se totiž pohybuje někde jinde, než třeba u Dark Souls. Monster Hunter vás naučí, že být trpělivý se vyplácí. Stačí totiž jediná malá chybka a vás půlhodinkový nervydrásající fight skončí neúspěchem. Takové jsou souboje v pozdějších fázích hry. Pomocí učení se a podřizováním se pravidel hry si začnete vytvářet situace k útoku. To ale stojí velkou porci času a hlavně té trpělivosti.
Co se týče grindu, tak je samozřejmě obrovský. Na druhou stranu dost zábavný. Nejedná se o grind v pravém slova smyslu (opakování stejný činnosti), protože každý souboj je trochu jiný. Ani tak tedy moc nepocítíte, že vlastně grindíte. Sem tam je nutnost vyhlédnout novou zbroj a sesbírat surky cíleně, ale pořád se jedná o nadprůměrnou zábavu.
Jak už bylo napsáno uživatelem Hellrampage. MHW není pro každýho. Parťák se mi na to ke konci hry vyprdl (jo, hádáte správně. Nergigante) skrz podivně nastavenou obtížnost. To je naprosto v pořádku. Budete totiž hodně umírat, aby jste se o monstru naučili toho co nejvíc. S tím se samozřejmě pojí frustrace. I když máte naučený celý move set a chování monstra, tak stačí zazmatkovat a jede se znova. Někdo to nese v pohodě. Jde si třeba zapálit nebo hru na nějakou dobu odloží. Magoři jako třeba já hodí gamepad do monitoru a musí kupovat nový. Ale ta satisfakce při výhře za to stojí! Zkroťte tedy nervy, naučte se respektu k monstrám a s velkou dávkou snahy nakonec zvítězíte. A ten pocit je velmi lahodný!
Proč by jste tedy měli hrát MHW? Kvůli jedinečné značce, která vytvořila extrémně chytlavý žánr. Podobnou hru totiž najdete těžko. V komplexním systému se dá snadno ztratit a vy nakonec přestanete dávat pozornost nahrané herní době. I za plnou cenu MHW stojí za vaši pozornost. Pokud máte rádi výzvu, tak není co řešit. Ostatní se naučíte za pochodu. A teď mě omluvte. Nergigante neokusil ještě dostatečně mou pomstu za monitor...

Herní výzva 2019 v základní kategorii - Hra roku - splněna

Toto je příběh z dávných časů. Z časů mýtů a legend, kdy koridorový střílečky nebyly sprostý slovo...

Pokud jste pochopili úvodní upravenou citaci, tak máte +1. Měla zafungovat jako vlna nostalgie, kterou v dnešní době Singularity neplánovaně používá ve svůj prospěch. Taky se vám občas zasteskne po klasických koridorových střílečkách, kde prostě jdete dopředu a kosíte nějakým sexy arzenálem zlobivce? Kdy jste naposledy něco takovýho hráli? Titanfall 2?
To by ke vzpomínání a hraní na nostalgii stačilo. Vlastně vše ostatní už napsali místní uživatelé. Není tedy čas ztrácet čas (he, docela příhodný u takový hry, co?).
Prostý RPG systém je ve hře daný celkem přirozeně. Sice se na samém závěru degraduje, ale všichni víme, že sbírání a kupování různých schopností je pořád zábava. Byla to sranda i tehdy a je to sranda i teď. Věřil bych, že na normální obtížnost se hra dá projít i bez nich. Slouží tedy spíše jako taková ozdoba. Což není vysloveně špatně. Jen se z toho dalo vytěžit asi víc. Na druhou stranu i míň. Pořád je to feature, která nenarušuje herní běh, který je na (dnešní dobu) velmi krátkou trať.
Používání cestování času do popkultury je pouze znakem neinspirativnosti autora.
Jak se to vezme. Singularity není vysloveně pitomý. Má své docela cool momenty, který využívají převážně jednoduchých časových paradoxů. Nic, co by vám zamotalo hlavu. Taky ale nic o čem by jste psali domů. Nenadchne a neurazí.
Gunplay je překvapivě vlastně zábavný. Zbraně působí relativně přirozeně a rozsekávat zlobivce brokovnicí na první dobrou vytváří určitý pocit satisfakce. Arzenál se skládá z některých originálních kousků (dálkově ovládaný granát, který nemá využitý potenciál) a z některých naprosto klasických (AR, brokovnice, pistole...). Nečekejte tedy žádné překvapení a možná budete občas odměněni nějakou tou novinkou. Originální zbraně působí spíše jako zajímavé zpestření. To ale hra přes svou délku vlastně ani extra nepotřebuje. I tak se jedná o dobrý pokus vývojářů pobavit hráče.
Atmosféru bych vyloženě nesrovnával s Metrem. Ten byl ethanol atmosféry. Singularity je "jen" další koridorovka, které dříve vycházely. Dnes už ale tolik nevychází a právě proto si myslím, že by jste měli dát Singularity alespoň trochu šanci. Za tak krátkou herní dobu (4-6h max) se totiž nestihnete nudit. Jasně, puzzlíky jsou naprosto primitivní, ale využívání TMD (jak napsali ostatní) je celkem zábavný.
Rozhodně nečekejte nezapomenutelný zážitek. Pořád je to hra krátká, nepropracovaná a bez zajímavých postav. Také musím zmínit promarněný potenciál. S delší herní dobou by dokázali autoři pracovat lépe. Mohl z toho být zajímavý příběh.
Na závěr bych také upozornil, že Singularity neobsahuje titulky. Problémy technického rázu se točí okolo nvidia physix, který vyřešíte odinstalací aktuální verze a nainstalováním té, kterou máte ve složce se hrou. Trochu otravný, ale dá se s tím žít.

Herní výzva v základní formě - Hrátky s časem - splněna

Lepší komentář, než LIUWIL nenapíšu. Takže se zdržím laciných a pubertálních vtípků a rovnou napíšu ve zkratce pár věcí k Fallout 4.

Fanoušci série, kteří vyrůstali na původních dvou dílech, můžou nad celým konceptem a novinkami celkem snadno ohrnovat nos. Hra ale pokročila. Buď budete dokola hrát staré díly nebo se rozhodnete, že ustoupíte progresu série a vyzkoušíte nějaký novější počin. Není to sice ten černohumorný a lehce depresivní Fallout, jaký známe, ale...hraje se fakt dobře.
Zaběhlý bethesďácký koncept stále funguje. Velký otevřený svět, podprůměrná náplň většiny questů a svoboda v průzkumu. Je zábavné procházet pustinou (která není až tak pustá) a dozvídat se jednotlivé příběhy určitých lokací. Ty jsou totiž až nečekaně dobře vymyšlené. Sice se strohou historii dozvídáte z terminálů nebo holopásek, ale nic to nemění na faktu, že dost lokací, na které jsem narazil, jsou opodstatněně napsané. Tudíž svět jako takový není (díky bohu) naprosto prázdný. Je zábava prozkoumávat. Pokud vás bavil předchozí kousek, tak není co řešit.
Vedlejší questy jsou stále tak trochu povětšinou trashík. Když zkázneš bandu zlobivců opodál, tak ti dáme stavební prostor a nějaký kačáky. Nic moc, že? Taky jsem si říkal. V téhle sféře se tedy až na pár jednotlivých questů toho moc nekoná. Trochu jsem zadoufal, že by si konečně autoři vedlejších questů mohli vytáhnout hlavu z prdele a dát jim nějakou zábavnost nebo invenci. Ne, pořád se motáte jako maďar v kukuřici a kosíte zlobivce. Sem tam hacknete terminál nebo něco vypáčíte. Případně postavíte nějakou tu obranu (paradoxně zábavná mechanika). A když už jsme u toho stavění...
Zaznamenal jsem vlnu nevole okolo nové mechaniky. Jasně, nikdo nechce hrát ve Fallout Sims nebo podobný zrůdnosti, ale když dáte stavění trochu šanci, tak zjistíte, že je to až nečekaně zábavný. Prostý systém vám totiž umožní na takovou hru docela velkoryse vytvořit randál budov a spoustu blbůstek. Není to ani praschsprostá motivace ke hledání materiálu. Na dostatek narazíte tak nějak po cestě. Tudíž máte vždy prostor popustit svoji kreativitu a postavit několikapatrový barák, který je hlídaný spoustou věží. Pokud jsem si takhle určitou osadu vypracoval, tak bych ji i rád testnul. Trochu je tedy zarážející, že čím vyšší máte defense, tak tím nižší je šance, že na vás někdo vlítne. Ano, není to sice otravná mechanika, kdy musíte odbíhat z mise přes půl mapy jen proto, aby jste zabili pár zlobivců, ale ten automatický masakr bych si prostě chtěl prohlídnout. Málokdy si totiž na vás někdo vlítne, když postavíte všude pasti a věže. I tak je to velká prdel. Já nevím. Nějak mi to totiž okořenilo ten jinak předvídatelný gameplay. Nebojte se toho. Je to sranda.
A co se týče hlavního příběhu. Přibližně polovina vypadá velmi slibně. Trochu záhadička, nějaký spiknutí..slušnej základ pro položení otázek a zaháknutí. Bohužel se karty vyloží příliš rychle a tudíž nemá s nadcházejícími hodinami Fallout 4 pořádně čím překvapit z příběhu. Sem tam se objeví nějaký plot twist, ale není natolik zarážející, aby se vryl hráči do paměti. Velmi pochybuji, že si bude někdo pamatovat Fallout 4 kvůli příběhu. Spíše to bude ten Fallout, který to zkusil s base buildingem. A ono je to vlastně i dobře. Série potřebovala trochu uživit.
Celková herní náplň se totiž posunula o dost víc ke střílečce. RPG prvky jsou sice stále zábavný, ale VATS systém už dávno není ke hře potřebný. To samozřejmě klasicky otvírá prostor k vytvoření OP hrdiny, který vypne supermutanta vytuněnou pistolkou.
Všeobecně úprava zbraní a tvoření zbroje je taky slušným oživením. Relativně smysluplně si vaši oblíbenou zbraň můžete vyparádit k vašem hernímu stylu. A světě div se - v docela i intuitivním menu.
Za to klasický pipboy je opět bordel. Záložka stats je třeba tak trochu zbytečná. Za to DATA by zasloužily lepší třídící metody. Co takhle rozdělení na hlavní a vedlejší questy? Na ty z DLC? Ne? Tak hlavně, že se mi zapíše do položky "ostatní", že mám dát nějakýmu vágusovi nuka colu...
Bugy jsou už snad všeobecně považovány za trademark Bethesdy. Opět nejsou ale vyloženě otravné. Spíš trapné. Postava s vámi kecá zády, někdo přejde při konverzaci jedním z vás, začne vám do toho někdo skákat s druhým dialogem... Však to už znáte. Pořád se ale nejedná o nic, co by rozbilo hru kompletně. Většinu problémů u questů jsem vyřešil save/load metodou. Je to tedy naprosto v pohodě hratelné i kompletně bez modů (achievementy rulez!).
Rád bych také zdůraznil fantastický soundtrack. Ať už se jedná o ambientní ozvučení nebo právě jednotlivé stanice. Parádní staré fláky, jako třeba The of The World krásně vykreslují celkovou atmosféru.
Celkově jsem si teda tento díl užil. Sice po 40h začne být docela utahaný, ale pořád se jedná o dobrou zábavu. Jen už začíná být série lehce vyčerpaná. Lepší story a vedlejší questy by mi ke spokojenosti stačily.

Herní výzva 2019 v základní formě - Herní kutil - splněna

„Docela mi chybí nějaká stelf akce."
„A nezkoušel jsi hrát toho Batmana? Tam máš stelf v Batmobilu."
„Cože? To se jako plížíš tankem? To je teda pěkně debilní nápad..."

Je to debilní nápad. Abych přiblížil situaci. Na Batmobil je ve hře kladený takový důraz, že se pohybuje v drtivé většině aktivit. Ať už to jsou hádanky nebo právě stealth pasáže. V pokročilé fázi hry se totiž dostanete do situace, kdy používáte svůj sexy tank jako plížící prostředek. Když jsem to viděl poprvý, tak jsem se jen pousmál a řekl si, jak moc dementní nápad to je. Nutno ale podotknout, že se to vlastně hraje dobře. Vypadá to totiž o dost hůř, než jak přímo situaci cítíte za monitorem nebo televizí.
A tak je to vlastně se spoustou věcí okolo hlavní novinky dílu. Hádanky jsou prkenné a upřímně mě i celkem srali. Na druhou stranu jsem si klasický střílení a naháněčky s Batmobilem užil. Tudíž je pro mě hlavní novinka dílu tak trochu na vážkách. Nápad je to docela fajn a cením si kreativity s kterou tvůrci přišli, ale postavit celou hru na základech Batmobilu? Nevím no. Hraje se to rozhodně příjemně, ale chyběli mi klasické hádanky z předešlého dílu. A když jsme u těch hádanek...
Riddler je oficiálně nejotravnější postava v celý Batmanovský sérii. Je egoistickej, narcistickej a autistickej. Vlastně...přesně takový, jako by měl podle komiksu být. Takže fanoušky můžu rovnou uklidnit. S každou postavou se zde nakládá velmi důkladně. Svůj prostor dostanou i méně známé postavy ( například Hush mě dost překvapil a ty hlavní samozřejmě tvoří a rozvíjí celkový děj. Prostě Batman tak, jak ho máme rádi. Svižná rubačka, která míchá adventurní prvky s arkádovou závodovkou. Tahle kombinace opravdu baví. Ale teď vážně k těm hádankám, jo?
Je jich několik. Klasické hledání trofejí odhalujete pomocí zlobivců, kteří rádi Riddlera napráší. Celkem nuda. Větší sranda je přímo hádanka, kterou vám Riddler předhodí. Vy pak musíte pomocí detective modu najít odpověď v dané oblasti a tím hádanku vyřešit. Celkem prdel. Průser je, že můžete hádanku vyřešit naprostou haluzí. Riddlera jsem tedy komplet vynechal. I když jsem ho za jeho vysírací chování chtěl poslat do báně nejvíc.
Systém upgradů je sice celkem košatý (na akci), ale povětšinou si jen zbylé bodíky tak nějak naházíte tam, kde cítíte, že je to fajn. Nečekejte tedy žádný extra RPG prvky. Kvůli tomu ale Batmana asi nehrajeme, ne? A proč ho tedy hrajeme? Z několika důvodů. Prvním je příběh...
Silný a originálně napsaný, který se nebojí razantních kroků i mimo komiksové vody. To se může zdát pro spoustu fanboyů pohoršující zjištění, ale věřte mi. Tohle si fakt užijete. Jednotlivé plot twisty a postupného přidávání sraček do větráku se z Batmana stane přesně ten dospělý komiks, který tak milujeme. Temný, syrový a drsný. Tím není myšleno, že by se hra stávala explicitním zobrazením násilí obecně. Moc krve tu nenajdete. Co tu ale najdete, tak psychologický rozvoj hlavní postavy, která obecně působí jako stoický a nekompromisní strážce spravedlnosti. O to víc překvapí, když vidíte přímo na Batmanovi, jak se postupně stává...jiným. Temným rytířem. Super, ne? Příběh je tedy rozhodně atraktivní i když pro znalce lehce předvídatelný.
Pak hrajeme Batmana kvůli lobotomizující akci. Jo, pořád je to bezhlavá rubačka. A pořád je to zatraceně zábavná bezhlavá rubačka. Přidalo se pár dokončovacích úderů a vše zůstalo tak nějak při starém. Ještě větší důraz se klade na gadgety. Jejich používání je ale zábavný a svižný. Plně do soubojovýho systému zapadá. Pokud jste tedy měli rádi bitky v předchozích dílech, tak v Arkham Knight budete opět spokojeni.
A samozřejmě hrajeme Batmana kvůli známému a oblíbenému universu. Jak jsem zmínil. Postavy jsou super a narazíte na docela značné množství předních zlobivců. Jen škoda, že některé zajímavé máte až v DLCčkách ( Killer Croc, Ra's). V současný době můžete ale naprosto v klidu sehnat premium edici okolo deseti euro.
Krátce okolo hlavního strašáka Arkham Knighta (strašáka, he..jako Scarecrow..dobrý, co?). Technický vztah už je vyřešený. Hru jsem zakoupil až se značným odstupem. Nejsem si tedy jistý, co přesně bylo za problémy. Byl jsem si vědom šílených problémů a proto se z počátku hře vyhnul. Nemějte ale obavy. Hra je již fixnutá. Jakmile budete mít příležitost, tak do Arkham Knighta jděte. Potěší jak fandy komiksu, tak akčních adventur, kterých se už příliš nedělá...

Herní výzva 2019 v základní formě - Adaptace - splněna

K Yakuze 0 jsem nenapsal komentář, protože mi vyrazila dech. Hodlám to tedy díky herní výzvě napravit alespoň u prvního Kiwami.
Jelikož se technicky vzato jedná o první díl, tak hodlám rozdělit komentář na dvě sekce. Zamýšlím tím vyhnutí se spoilerům z předchozího dílu.
Proč by jste vlastně měli hrát Yakuza Kiwami? Kvůli příběhu. Ten je totiž tvořen rozvíjením v celku úctyhodné plejády postav a postupnými plot twisty. Z počátku se můžete lehce ztratit v nesmírném počtu názvů klanů, rodin a postav. K pomoci vám může být alespoň zápisník, který ve hře naleznete. Stručně uvede jednotlivé postavy a postupně se doplňuje s každým odhalením děje. Povětšinou se ale jedná o tak výrazné postavy, že se vryjí velmi rychle do paměti. Tvoří tak jedinečné gangsterské drama, které jinde nenajdete. Tady žádná politická korektnost nebo cenzura neplatí. Pěkně vám autoři ukáží, že touha po moci a penězích udělá s člověkem divy. Nebojí se tedy naturalistického násilí, které nepůsobí bezúčelně. Není ale tak snadné popsat kouzlo jedinečnosti příběhu Yakuzy, aniž bych se nevyhnul spoilerům. Pokud vás už unavuje to neustálé zachraňování světa a hledáte komplexní a násilný thriller, tak ho máte před sebou. Když ale pominu příběh, tak zůstanou poněkud zastaralé herní mechaniky. Side questy (substories) fungují totiž často na stejném principu. Nejvíc se ale opět pobavíte i konverzací. Některé situace totiž eskalují opravdu nečekaně. Vyústí tedy v humornou scénku v Japonském stylu. Je to ten typ humoru, který balancuje na hranici slušnosti, ale velmi chytře útočí na vaše pubertální já. Pokud tedy hodláte odhodit předsudky, tak se skutečně zasmějete. Nečekejte inteligentní humor. Čekejte perverzní a prostý humor, který může vykouzlit sem tam cringe výraz, ale pořád svou jedinečností na místním trhu dokáže být osvěžující. K tomu si připojte nesmírné množství vedlejší aktivit. Hlavnímu hrdinovi nedělá problém zpráskat partu hejsků cestou do karaoke baru. Zkuste dát Yakuze šanci, pokud máte kladný vztah k Japonským hrám a kultuře. Nebude to nejspíš láska na první pohled. Může to být ale láska na celý život.
A teď pro všechny kajnšmetkery, kteří hráli Yakuza 0 na PC. Kiwami je horší. Nebudu nic nalhávat. Schází mi kupříkladu charismatický Kuze. Děj negraduje takovým tempem a s blížícím se koncem skončí vše až příliš rychle. Z toho vyplývá, že Kiwami je kratší. Plusem samozřejmě je, že děj není příliš natahovaný. Nabaluje na sebe svižné tempo a stále pokračuje v perfektních konverzacích a dabingu. Setkáte se s několika známými postavami, ale stále nejsou tak drsní, jako v Yakuze 0. Tím chci naznačit, že celkový příběh se drží oproti předchůdci na PC docela zpátky. Není už tak násilný a spíše se vyžívá v představení postav a opět dobře mířených plot twistů. Ty jsou ale kvalitativně na horší úrovni, než předchůdce. Přesto budete spokojeni, že dostanete další porci. V mechanikách hry nečekejte změnu. Stále jde o prostou rubanici, která využívá stejné bojové styly, jako v nulce. Dokonce je i velká část scén příliš totožná. Nějak se nebudete moci zbavit pocitu, že jste už tohle hráli. To ale nic nemění na tom, že návrat do Kamurocha je fantastický. Pokud se vám líbil předchozí díl, tak neřešit a kupovat. Stojí to za to. Jen Yakuza 0 nasadila laťku fakt hodně vysoko. Myslete na to.

Herní výzva 2019 S humorem jde všechno lépe v základní formě splněna

Ubisoft se překvapivě nebál sáhnout do jádra herních mechanik AC série a musíme si přiznat, že to už bylo fakt hodně potřeba. Tímto odvážným krokem totiž série přitáhla i několik nováčků. Ať už bylo lákadlem zasazení nebo větší směr k RPG systému. Hlavní roli ale hraje Egypt samotný. Až maniakální zaměření na detail krásně kříží zajímavým způsobem historii a zábavnou hru. Je radost prolézat Egyptská města, hrobky nebo přímo pyramidy. Když ale sleduju místní komentáře, tak se budu pravděpodobně opakovat. Tentokrát tedy více ve zkratce k věci, co mě vlastně sem tam nahnětlo.
Inu, opět je to příběh. Ten je stále obrovský trash. Cesta za pomstou těm megalomanským kulisám nesluší. Chtělo by to něco víc. Třeba větší zaměření na politické pletichy. Hráči nejsou idioti. Her o pomstě už hráli hromady. Kolik ale hráli her, kde řešíte intriky a zákulisí tehdejšího Egypta? Zapadá to do loru a zní to zajímavěji. Sice se nakousne jistý politický spektrum, ale je toho žalostně málo. Spíše téma funguje jen jako výplň, aby vám dodala další důvod, proč se vlastně hnát za pomstou. Docela nevyužitý potenciál, ne?
Side questy taky moc nepostoupily. Jsou sice tentokrát skryté za zábavnými mechanikami a uspokojující honbou za lootem, ale často řešíte malichernosti obyčejného obyvatelstva typu - tam ten cápek je na mě ošklivej, tak ho zabij. A mimochodem je ve vojenský základně, kam se máš infiltrovat, díky.
Možná jsem to zjednodušil, ale jádro většiny side questů je právě tohle. Tedy pokud zrovna neděláte poslíčka.
Samozřejmě čest výjimkám, kde například vyšetřujete rituální vraždu. Opět dost zjednodušeně, ale už má quest nějaký drive a je hodný zapamatování.
Vedlejší aktivity se skládají ze závodů na hippodromu, kterým jsem upřímně nepřišel na chuť. Na druhou stranu do světa zapadají a určitě si najde svojí cílovku. Další aktivitou je aréna. Rubete se sice v nádherných kulisách, ale stále se jen rubete. Neurazí a ani nenadchne.
Hlavní aktivitou je ale průzkum. Objevovat tajemství Egypta je prostě fantastický. Celkově musím uznat, že po grafický stránce nemá AC Origins chybu. Ukazuje Egypt v tom nejlepším možném světle. Putování pouští má správně izolovanou atmosféru (tedy pokud pouze neprojedete oblast na koni) a Alexandrie na opak příjemně společenskou a kulturní. Kdo by se nechtěl podívat do Alexandrijské knihovny?
Takže bez keců. AC origins mi přijde jako nejlepší díl ze série. Combat má už nějaký řád a představuje (občas) výzvu. Sbírání lootu je zábavné a průzkum rovněž. Pro příště už prosím nějaký fajn příběh!

Herní výzva v základní verzi splněna - Historie se opakuje

Celkem solidní snaha o návrat JRPG žánru. Bohužel zůstala snaha na půl cesty. Sice se podařilo gameplayově hru docela vymazlit zajímavým soubojovým systémem, ale příběh je těžký podprůměr této doby.
Mechaniky boje budou jistě všem hráčům jakéhokoliv JRPG známé. Tahovka s partou hrdinů, kterou vylepšujete a hážete kouzla pomocí zdroje many. Nic neobvyklýho. Postupem času se ale na hru nabalí mechanika overcharge, kterou oceníte až spíše s odstupem. Dovoluje vám totiž utrhnout se ze řetězu a sesílat mocná kouzla i během boje. Fajnově to oživuje hratelnost. Nekřečkujete si manu na chvíli, která možná přijde. Ve výsledku tedy budujete pár kol overcharge, který po boji vyprchá, a následně rozpoutáte klidně i na obyčejnýho pavouka totální smršť. K tomu si přidejte klasické probírání statistik a tvoření různých buildů. Ten tvoříte hlavně skrz systém perků, který můžete kdykoliv měnit. Nehrozí tedy situace, kdy by jste si v půlce hry uvědomili, že tento build není zrovna pro vás a vy pak zůstanete s holou prdelí a nic moc postavou. Určitě potěší. Nesmí chybět i v celku povedený hon za výbavou. Ta je někdy velmi vypečeně skryta a nutno dodat, že moc nápovědy k umístění nedostanete.
Výbavu sbíráte převážně procházením na půl náhodně sestavenými dungeony. Nebojte, většinu času to ani nepoznáte. Náhodou se v téhle hře jedná o fajn prvek, protože loot může být skrytý na různých místech, které ještě neznáte, tudíž podtrhne "šmejděníčko šmejdění". Máte důvod se do dungeonů vracet, takže z mého pohledu plní systém účel.
Soundtrack taky neurazí. Obsahuje pár velmi dobře padnoucích fláků. Obávám se ale, že si nebudete písně jen tak pobrukovat. Zas tak výrazné nejsou. Podstatné je, že podtrhují atmosféru a zapadají do fantasy světa dobře.
Celý ten fantasy svět je ale obýván naprosto generickou řadou potvor. Na jakýkoliv kýč si vzpomenete, tak Battle chasers má. Pavouky (asi 5 druhů? To jako fakt?), sliz, kostlivce, mágy, netopýry, zombie... Což samozřejmě docela kazí dojem. Ze stránky nepřátel se jedná o ten největší průměr z průměrů. A když jsme u těch průměrů...
Příběh je šíleně nudný. Záchrana světa (už zase?) před hlavním zlobivcem (i když se několikrát změní) je už tak šíleně ohraná, že požaduji zrovna od JRPG něco víc. Jasně, je tu v celku propracovaný lore, ale ten je pořád šíleně generický. Možná dobrý pro lidi, kteří se nezajímají o popkulturní zábavu. Nebo je příběh mířen pro fanoušky komiksu. Sám nevím. U nás je totiž Battle Chasers dost neznámá značka (a to se komiksům celkem věnuji), takže potenciál na oslovení příběhem se rovná nule.
Postavy jsou to samé. Drsňácký bojovník, ochranářský robot, nevinná dívčina, starý mág, lovec démonů a mazaná vražedkyně. Může se to zdát jako v celku solidní výběr, ale kvantita se nerovná kvalitě. Vše je tedy prázdné, jako blonďatá dvacítka z vesnice, která si chce namastit ego přes umělou módu. Nemá to osobitost. Když už to vypadá zajímavě (konverzace při odpočinku), tak velmi záhy je nápad zničen a nevyužit. 30h hra by přeci měla dokázat navázat nějaké vazby s postavami. Já ale necítil ani ťuk. Celkem škoda a zklamání.
Když jsem se tak hezky vypsal, tak to mohu už ukončit. Battle Chasers je atraktivní snaha o návrat JRPG žánru, která selhává téměř ve všem, kromě herních mechanik. Stojí za to si ji zahrát? Pokud jste fanoušky JRPG a hodně vám ten žánr chybí, tak asi jo. Druhá varianta je, že jste fanoušek komiksové tvorby. Jestli splňujete první kritérium, tak berte ve slevě. Fandové komiksu už hru nejspíš hráli.

Herní výzva Čapkův odkaz v základní formě splněna.

Taky vám chybí klasický koridorový střílečky? Dnes se už moc nedělají. Zvláště ne singplayerovky. Což je ale škoda. Posedlost dávat otevřený svět a RPG systém i tam, kde se to nehodí, způsobila znatelný úpadek těchto her. Naštěstí tu stále máme Wolfa, aby nám připomněl, že stále stojí za to dělat čistě singlovou a lineární střílečku.
Kosit nácky nás baví. Wolf nás to učí od roku 1981 a stále je to zábava. Další díl navazuje na předchozí New order a pokouší se nabídnout víc zábavy a brutality. Převážně efektivní brutalita krásně sedí do béčkově laděnýho scénáře.
Ten sice už není tolik Tarantinovský, jako tomu bylo u předchozího dílu, ale stále nabízí na poměry stříleček kvalitní porci zábavy. Plusem je také zobrazení nacismu v ryzí podobě. Hajlovačky, hákáče, KK klan a dokonce přijde i Hitler. Autoři se nebojí přehnané politické korektnosti a nabídli rozumnou porci zobrazení této ideologie. Z postav popravdě nejsem tak unešený, jako ostatní. Převážně jsem se nedokázal sžít s ostatními. Ne že by neměli vlastní osobnost, ale herní doba je příliš krátká na to, abych si dokázal vybudovat sympatie k vedlejším postavám. Dostali prostě málo prostoru. My ale kvůli příběhu Wolfa nehrajeme. Je to sice fajn bonus, ale především jde o kosení nácků a testosteronem nabytou akci.
Tu samozřejmě nabízí Wolf opět prvotřídní. Kombinace stealthu a akce stále baví. Naštěstí Wolf nijak nepenalizuje, když vás nepřítel spatří. Sice budete mít boj trochu ostřejší, ale není to nic, co by vás dokázalo rozhodit.
Vlastně celý systém hry je víceméně stejný. Perky a dual welding stále hraje roli. Přibylo speciální vybavení, které s trochou trpělivosti posbíráte všechno. Není to sice kdovíjaký game changer, ale stále to působí docela svěže a jednotlivé kousky vám dávají zase o trošku víc svobody ve svém konání.
Ostatní napsali vše velmi dobře. Nebudu tedy zdržovat. Stojí tedy další Wolf za koupení? Pokud se vám líbil předchozí díl, tak určitě stojí.

Herní výzva v základní formě - Severní vítr je splněna.

"Vždyť to vůbec není survival horor!"
"Celou hru musíš používat crafting. Nemůžeš jen tak vyběhnout a postřílet všechny cápky, jak se ti zlíbí!"
"To sice ne, ale s trochou stealthu se většina situací stává snadným. Moc tomu nepomáhá ani špatná umělá inteligence..."
"Měl sis zvýšit obtížnost!"
"Tvoje máma si měla zvýšit obtížnost!"

Ne, fakt to není survival horor. Pokud máte ke hře určitý respekt, tak se drtivá většina situací dá zvládnout s plným zásobníkem a ještě nějakou municí bokem. Z toho můžou fanoušci zjistit, že následovník ubral razantně na své obtížnosti. Už se nebudete potloukat nápaditou budovou a mít strach, jestli další střet přežijete. Teď je to spíš o tom, jestli do boje skutečně jít. Záleží, jak moc máte židovský předky ve smyslu hromadění věcí. A jak to, že máte všeho vlastně dostatek?
Pokračování totiž operuje s několika otevřenějšími lokacemi (ne tak velkými, aby se z hry stal regulérní open world, nebojte), které při správném šmejděníčku, šmejdění můžete vyluxovat. A věřte mi, že to dělat budete. Je to totiž zatraceně zábavný. Jasně, ubralo se na jádru survival horor a obtížnosti, ale pokud je to na úkor zvýšení zábavnosti gameplaye, tak pro mě ok. Musíte si ale zodpovědět, jak moc jste HC fanoušky tohoto žánru a hlavně jestli dokážete přijmout změnu. Pokud totiž na takovou změnu přistoupíte, tak zjistíte, že hře to dodává automaticky nový rozměr. Určitá střetnutí ve "free roomu" totiž dokáží taky pořádně vyděsit. Převážně proto, že jednoduše nečekáte zlobivce třeba v jukeboxu.
S tím polootevřeným světem je vše uděláno velmi citlivě. Stále bude na vás dýchat podivně sevřená atmosféra s kapkou beznaděje. S podstatnou zásobou zdrojů se ale logicky ničí opravdové jádro survivalu. Nemůžete sice ze Sebastiana udělat nezdolného šohaje, ale rozhodně bude připraven na každé další střetnutí o kus víc.
Tak. Když jsem teď pohnul žlučí HC fanouškům survival hororu, tak můžeme přejít dál.
Pokračování neodstranilo neuvěřitelně toporný pohyb. V arzenálu máte totiž ještě jakousi pokřivenou mechaniku krytí. V takových situacích vás ovládání dokáže pěkně šlehnout přes koule. Sebastian je pomalý a neuvěřitelně tuhý. Na to jste si ale pravděpodobně zvykli v jedničce.
HW optimalizaci vzhledem ke grafické stránce je stále mírně řečeno špatná. Propady framu, občasný crashík a sem tam nějaký rozkošný bug. Hra by zasloužila trochu víc péče. Nečekejte tedy po této stránce zlepšení. Spíše mírné zhoršení. I tak ale dokáže vykouzlit zajímavé scenérie, které si dokáže člověk dobře zapamatovat.
A ještě k příběhu. Trošku si zaspoileruju: koho sakra napadlo měnit během hry třikrát záporáka? Jasné, co se týče Myri, tak to vlastně není ani záporák, ale neměl náhodou Stefan potenciál? S trochou péče mohl přeci důstojně utáhnout zlobivcovskou linku sám. Místo toho nám byl naservírován absolutně archetypální zlobivec, který je "jen" zvrácený manipulátor. Trochu škoda, ne? Hra není nijak dlouhá. Spíše takový průměr do cca 20h. Nemáte tedy šanci se nějakým způsobem se záporákem spojit. Resident Evil 3 věděl, jak udělat pořádnýho zlobivce. R.I.P Nemesis...
Nemluvě o totálním happy endingu. Jo, Sebastian sice musel technicky vzato zabít svou ženu (která stejně přežila finální souboj), ale končit survival horor výjezdem za západem slunce? To jsem jedinej, komu to přijde divný? A ne, mírně otevřená vrátka vývojáři se nepočítají. Čekal jsem špínu, depresi a tak. Nějakej pořádnej plot twistík. Sice to působí uspokojivě, že Sebastian vše přežil, ale podrývá to jinak docela fajn příběh. To jsem se rozkecal, co?

Každopádně Herní výzva 2019 - Lovec trofejí splněna (v základní formě - 53%).

Tak to jdu vykreslit Shadow of War. Z mého hodnocení je patrný, že mě něco docela rozohnilo. Než se ale k tomu dostanu, tak bych rád přeci jen trochu přiblížil o co vlastně jde.
Pokračování Shadow of War navazuje přesně tam, kde skončil díl předchozí (nečekaně). To znamená, že pro pochopení (sice prostého, ale navazuje) děje je potřeba dohrát předchozí díl. Případně alespoň vidět na youtubku nějaký zásadní momenty. Takhle se totiž můžete v té béčkovitosti docela snadno ztratit. Ne že by byl děj komplikovaný. Jen i když máte načtenou předlohu (a za sebou filmovou trilogii + Hobita), tak se prostě budete ztrácet. Hra totiž stejně jako díl předchozí tak trochu bodá na všechny předlohy. V podstatě si vypůjčí svět, zlobivce a několik odkazů na (propracovaný) lore. Jelikož se jedná o pokračování, tak čekejte přesně to, co autoři slíbili. Větší, lepší, propracovanější. Skutečně tomu tak je. Ve hře je (mimo jiné) i propracovanější RPG systém, který bych rád vyzdvihl. Je docela fajn sbírat výbavu, vylepšovat a plnit challenge pro ještě větší posílení určitého gearu. Stává se z toho docela zábavná honička za lootem.
Strom schopností se rozrostl. Ten opět může působit monumentálně, ale velmi brzy se v něm zorientujete a začnete vyzobávat skilly, které prohloubí Váš styl hraní. Potud pořád fajn.
Největší novinkou je samozřejmě tvoření armády. Ta se opět skládá z několika generálů, warchiefů a jejich pobočníků. Jejich ovládnutím si rozšíříte armádu a vystoupíte o kousek blíže k cíli, který je samozřejmě dobytí Mordoru. Jakmile máte dostatečnou armádu, tak se můžete (a taky musíte)rozhodnout pro siege misi. Ta samozřejmě působí z počátku monumentálně. Výbuchy, vaše armáda, spousta ujetých orků (kteří mají větší osobnost, než plochej Talion) a souboj s hlavním zlobivcem regionu. Na poprvé fajn zážitek. Potud stále fajn.
Jenže je hra extrémně repetetivní. Máte sice na výběr ze spousty aktivit, ale musíme přiznat, že jsou v podstatě to samé, jen v bledě modrém. To začne po určitým čase lézt na nervy a pokud jste zvyklí na trochu té invence a rád ve hře trávíte více času (čímž se zvyšuje pocit stereotypnosti), tak velmi brzy začnete na googlu hledat stránku hltb s tím, kolik to má vlastně hodin. Není to nijak děsivý číslo. Průser prostě je, že děláte pořád to samé.
Pokud se tedy rozhodnete do této hry jít, nezapomeňte na správné dávkování. Více jak hodinu bych nedoporučoval. Nedělejte stejnou chybu, jako já.
V boji se na Vás budou linout hromady a hromady orků, které máte zkásnout. Mezi tím vším (docela příjemným) bordelem je třeba kapitán, kterého chcete získat do armády. V takové situaci jste ve frustrující pasti ovládání (hráno na gamepadu). Nepřijde mi, že by byl Shadow of War uzpůsobený na davy nepřátel. Talion kolikrát zmateně začne sázet mečem do vašeho cápka a kapitán mezitím vezme kramle. A věřte nebo ne, to hodně nasere. Podobný problém nastává i s pseudoparkourem. Tohle vlastně bylo i v předchozím dílu. Autoři se pokusili tento neduh regulovat přítomností double jumpu. Moc to ale nefunguje. Často budete končit v naprosto jiné části oblasti, než jste zamýšleli. Jako dá se to překousnout. Otázkou je, jestli by jste opravdu tohle museli podstupovat. Nejsou náhodou na trhu lepší rubačky?
Teď ale k tomu největšímu průseru, kvůli kterému píšu tento koment. Pominu li, že finální souboj je docela jednoduchý, tak po příběhovce to nasázelo kulky do předlohy. Píši převážně o opravdovém finálním rozuzlení, kde dojde k odhálení nového Nazghula - Taliona. Po lorový stránce dává smysl, že udržoval válku nějakou dobu na uzdě. Co ale smysl nedává je, že se stal Nazghulem. Jejich identita je přeci známá a pevně daná, ne?
Abych nezapomněl dodat. Ze hry zmizely mikrotransakce. Určitě fajn informace pro spoustu zájemců. Pravděpodobně to ale stejně víte. I tak se nevyhnete občasnému grindíku, který se dá přežít. Jestli ale zkousnete přibližně další 20h grind pro odhalení opravdového finále, tak to nechám jen na Vás. Za mě ne. Dá se bez Shadow of War žít. Fakt.
Za tohle bude zas mínusek, ach jo.

Nebudu zastírat, že se mi líbí série Far Cry. Mám rád rozlišný arzenál, velkou mapu a spoustu aktivit. Problémem je, že Primal ze své podstaty vlastně nemá atraktivní arzenál, ačkoliv se fakt snaží. Cením si snahu autorů jít do méně populárních vod. Zasazení je totiž tím největším lákadlem. Engine hry vykresluje krásné lokace. Především bych chtěl pochválit nasvícení. Prostředí se prostě opravdu povedlo. Máte chuť prozkoumávat, což moc v předešlých dílech nebylo. V Primal je trochu větší důraz kladen na oheň. Není to tak, že by jste hráli nějakou ujetou minihru při rozdělávání ohně. Spíše zapalujete vše, co vidíte. A je to fajn pocit. Vypálit nepřátelskou vesničku ve vás probudí jistý pocit zadostiučinění.
Co se týče aktivit, tak jich je mraky. Z počátku tradičně budete zobat drtivou většinu značek, ale velmi záhy se kvalitativně malý výčet aktivit mění v docela nepříjemný stereotyp. Co je horší, tak plněním těchto aktivit se stanete ultimátním strojem na zabíjení. To samozřejmě ovlivňuje obtížnost hlavní příběhové linky, kterou následně projedete jako hovno potrubím. Důrazně doporučuji si osolit obtížnost. Hrál jsem na normál a přibližně v půlce hry jsem litoval, že jsem nevybral survival. Určitě by to měnilo celkový pocit z mechanik hry a hlavně atmosféry. Ta je totiž dost důležitá. Jakmile dosáhnete bodu, kdy jste dostatečně sebevědomí na ničení těch nejdrsnějších táborů, tak jednoduše nemáte motivace k postupu dál a pracovat více na rozvoji postavy. S tím se samozřejmě pojí nedostatek motivace k plnění právě všech těch vedlejších aktivit. Od určitého bodu nenabízí atraktivní odměny. Čím víc jich splníte, tím jednodušší se hra stane. Jakmile vás to začne srát, tak je jednoduše plnit přestanete a zjistíte, že herní dobu se značně zkrouhne. Což není vysloveně špatně. Jen by neuškodilo hrát více na kvalitu, než kvantitu. To je ale v podstatě problém všech her od Ubi.
Po příběhové stránce je to slabší. Na hlavní linku se moc důraz neklade. Jedná se o standardní formát zlobivec/hlavní hrdina. Proti předešlým hlavním dílům (dokonce i Blood dragon) jsou záporáci hrozně málo vykreslení. Necítíte k nim respekt a tak jejich mise berete jako klasický vedlejšák. Nemůžu ale upřít snahu autorů o vytvoření ujetých postav. Budete plnit totiž někdy dost zvláštní mise (sbírání nosorožčího trusu), které po vás budou žádat mírně řečeno pochybné charaktery. Okořeňuje to zvláštním způsobem hratelnost. Hra se nezdá pak tak stereotypní a zaprdlá. Ubi mají totiž specifický smysl pro humor, který není zrovna chytrý, ale do Primal se prostě hodí. Občas se tedy i pousmějete. To totiž budete dost potřebovat, protože z počátku budete sbírat obrovské množství materiálu. To se velmi záhy stane otravné a tak budete spoléhat na svůj batůžek s odměnou, kterou doplňují členové vesnice.
Když se to vezme kolem a kolem, tak je Primal příjemná oddechovka v neokoukaném prostředí. Pokud vám chybí hra z takového prostředí, tak neváhejte (a osolte obtížnost). Jen mějte na paměti, že budete omezení arzenálem a příběh bude atraktivní, jako Thajská prostitutka. Ze začátku se může zdát zajímavý a atraktivní. Brzy ale zjistíte, že není vše tak, jak to na první pohled vypadá.

„Tak jsem včera hrál CSko s týmem. Zbyl jsem poslední jen s Desertem. Všem z nepřátelskýho týmu jsem dal jedničku!“
„Já zase hrál Overwatch. Konečně jsem se dostal z ranku a...co jsi vůbec hrál ty, Arnošte?“
Arnošt rozpačitě popije své zvětralé pivo.
„No, hrál jsem Dirty Bomb.“ Není nutné dodávat, že následuje rozpačitá pauza.

Cítil bych se dost blbě, kdybych napařil Dirty Bomb po 110h hodnocení a nechal hru opuštěnou, jako je nyní. To je vlastně hlavní důvod, proč píši komentář o hře, která nikoho nezajímá.
Dirty Bomb nehraje moc lidí. Svého času měla hra krátký prostor, kdy byla celkem hraná. Bohužel ale kvůli neschopnosti autorů dodávat kvalitní kontent v dobrém časovém rozpětí, hru tak nějak pohřbilo. Přitom základ je opravdu zábavný. Ano, je to f2p akce, ale zkuste hru ihned neodsoudit tento platební model. On totiž fakt nefunguje. Za prémiovou měnu si sice můžete kupovat další postavy nebo vyrábět loadouty, ale prakticky si stejně oblíbíte jen trojici postav, které budete při zápase používat.
Tím chci tedy říct, že platební model Dirty Bomb absolutně selhal. Právě proto si myslím, že hra končí. Neměla totiž šanci si na sebe vydělat. Nevypadá sice nějak hezky, ale vývojáři multiplayeru Wolfenstein: Enemy Territory si představovali trochu jiný úspěch. Je to škoda, protože se jedná o svižnou akci, která si krade to nejlepší z ostatních her a tvoří vyvážené kombo, které bohužel nedokázalo oslovit víc lidí. Tohle asi bude můj guilty pleasure. To ovšem nebude tak správný výraz, protože za mě je hra fakt extrémně zábavná a musím přiznat, že je mi líto, že hra končí.
Základní premisa je prostá. Tři žoldáci, které si vyberete do akce před každým začátkem hry, kteří mají jedinečné schopnosti, se dělí do třech hlavních tříd. Medic, combat a objective. Názvy jednotlivých tříd svou funkcí vypovídají sami o sobě. Rád bych spíše zveřejnil tu precizní kombinaci slavných stříleček, které mi tak učarovali.
Třídami je to trochu podobné, jako třeba Battlefield. Ne však tak megalomanské. Týmy jsou malé a tak se vaše snaha neztratí. Přesto se hraje na týmovou spolupráci a rozložení spolupráci podobně jako v Overwatch. Jen na jedné třídě nezávisí výsledek hry. Svižnost by se zase dala přirovnat k low costovýmu Titanfallu. Tato kombinace tvoří nečekaně skvěle hratelnou a zábavnou záležitost.
Budu ale upřímný. Nízký budget a snaha autorů jde vidět všude. Nesympatické postavy, nulová snaha a provázání nějakým dějem, laciné menu, pochybně promyšlené mikrotransakce, nezáživný systém progressu, repetetivní mapy, nedostatek herních módů, nevybalancovanost týmů...
To je výčet docela dost striktních negativ, že? Já vím, já vím. Jenže po gameplayeové stránce je to opravdu zábavný. Svižnost, všímavost, reflexy a rychlé myšlení je koncentrováno do relativně krátkých zápasů, které při troše štěstí vyústí v napínavé prodloužené finále.
Mohl bych pokračovat o Dirty Bomb, ale obávám se, že nepřesvědčím nikoho, aby si hru zahrál. Dostávat se totiž přes tu tvrdou vrstvu sraček nemusí být pro každýho dobrá časová investice. Navíc hra již umírá a samotní autoři prohlásili, že s tím končí. Je tedy asi kontraproduktivní začít hrát zrovna teď při konci.
Hra tedy zůstane zapomenutá. Já na ni ale určitě budu vzpomínat v dobrém. Jen to nikomu nepřiznám :)

Upozornění: Tento komentář bude obsahovat pubertální a pro někoho možná ofensivní humor.

V práci se po Vás vozí šéf a stará se Vám vozí po šéfovi? Váš život stojí za pendrek? Bojíte se močit na veřejných záchodech, protože máte malý penis? Nevadí, je tu totiž Shadow Warrior 2!
Představte si Borderlands s koulema a ještě větším množstvím lootu. Přidejte pubertální humor a 80.tkový gimmick. Takhle bych asi nejlépe popsal Shadow Warrior 2.
Nebudeme si ale nic nalhávat. Rozhodně to není chytrá hra. Nebál bych se ji označit i za hloupou, ale už z prvních minut ve hře si ihned uvědomíte, že na tohle se tady nehraje. Nestydí se být hloupou a pubertální hrou. Dá před Vás stovky démonů, které máte pokosit a velice úctyhodný arzenál zbraní, které můžete použít. Je to ale zatraceně zábavná činnost. Vzpomínáte třeba na Diablo? Jak jste slepě ničili herní myš a sem tam si přiřadili bodík do stromu schopností popřípadě aktivovali runu? Je to podobně očišťující. Nesmíte se ale zamyslet. Jakmile totiž začnete trochu uvažovat nad příběhem nebo hláškami, tak celou hru degradujete. Berte to spíše jako ultimátní vyblbnutí testosteronu. Nic víc to nemá. Možná je to škoda, ale rozhodně se nestihnete za celou herní dobu nudit. Neustále jste v akci a koho by nebavilo kosit zástupy zlobivců pomocí parádního prasečáku?
Jak to je ale s tím RPG systémem a přemírou lootu, která je všude zmiňována? Pokud se budete soustředit na každičký předmět a začnete zkoumat každý upgrade, který vezmete, tak automaticky hra ztratí svojí hlavní sílu. Bez svižnosti totiž pomalu začíná bublat na povrch to, že Shadow Warrior 2 je víc kvantita, než kvalita. Můžete tedy hrotit celý systém lootu a upgradů, ale taky se můžete rozhodnout právě pro ignorování většiny věcí a něco do svých zbraní prostě naházet. Pomocí šikovných filtrů totiž můžete s inventářem manipulovat podle svého vkusu. Co takhle dát zranění elektřinou na motorovku? Nemusíte se brodit v děsivě rostoucím počtu předmětů. Jednoduše vyberete, co si přejete na svou zbraň dát a tím to může skončit. Dokážu si ale také představit, že budete tento systém ignorovat úplně, když snížíte obtížnost. Tím se ale zase připravíte o zajímavou variabilitu vašeho arzenálu. Vše má pro a proti.
Je tedy jasné, že se o Shadow Warrior 2 nebude nikdy mluvit jako o skvělé hře kvůli příběhu. Pokud chcete hlubší osvětu, tak sáhněte po něčem inteligentnějším. Pokud ale chcete übercool akci, která necílí na dětské publikum, tak nemůžete sáhnout vedle. Prostě vypněte mozek a pokoste tu hromadu nepřátel katanou. Jestli něco takového dokážete, tak se rozhodně budete bavit.
Co se týče humoru, tak je to věc vkusu. Někdo má rád takový pubertální a přímočarý humor a někdo zase ne. Jestli totiž nepřijmete tento jednoduchý humor Lo Wanga, tak se raději hře vyhněte. Hlášky padají totiž pořád a dokážu si představit, že kvůli něčemu takovému hru hrát prostě někdo nebude.
Takže vyjdu trochu z davu a nadělím vyšší hodnocení právě pro konstantní no-brain akci, která maximálně sedla. Nic víc ale od Shadow Warrior 2 nečekejte.

Vzhledem k tomu, že nikdo zatím nenapsal komentář, tak posbírám svou odvahu a pojedu první.
Nejspíš jste si všimli, že jsem hru nehodnotil. Je pro to prostý důvod. Já prostě nejsem schopný nechat ve Fortnite další porci času. Jedna mapa, sto lidí a spousta času, který povětšinou jen pročupíte někde zaduněný. Jasně, je tam adrenalin ze strachu z odhalení a tudíž automatické eliminace (pokud nejste guma jako já, tak přežijete, ale moc na to nevsázejte. Hráči Fortnite jsou extrémně naskillení), ale to nic nemění na tom, že prvotní koncept zavání stereotypem jako kráva. Jedna jediná mapa a vaše schopnosti. To se může pro někoho zdát jako opravdu fajnová výzva, ale battle royale jednoduše nejsou očividně hry určené pro mě. Dokážu si totiž představit lepší investici času, než je čupění v úkrytu. Třeba vkládání údu do nádoby plné piraní...
Buďme ale fér. Do Fortnite by se strašně snadno ztrefovalo. Ať se opřete do komunity nebo repetetivnosti, tak máte prostor pro dělání fórů. To ale nic nemění na tom, že Fortnite je masivně populární hra. Jenže já tak nějak nemohu přijít na to, co tolik lidí na tom bere.
Nutno ale dodat, že Fortnite je skutečně f2p. Všechny věci, které si můžete zakoupit, tak se týkají čistě kosmetické stránky. Můžete také investovat do battle passu, který Vám dodá nějaké ty výzvy navíc, ale ve Fortnite se nerovná vyšší level úspěchu. Je to čistě o skillu. Znát každý kout mapy a vědět, kdy přesně a jak zareagovat. Možná pro někoho fajn záležitost, ale já se raději budu věnovat jiným titulům.
Tím vším chci sdělit, že Fortnite rozhodně není špatná hra. Má líbivou stylizace a intuitivní systém stavění. Jen asi nejsem cílovka. To je taky důvod, proč odmítám hodnotit.
Za zkoušku ale nic nedáte. Hra není tak velká a je skutečně f2p. Nemáte důvod Fortnite nezkusit. Třeba se také necháte strhnout tou nějakou záhadnou jedinečností v hratelnosti, která mi uniká.
P.S: Slibuji, že svůj další komentář nezačnu větou "vzhledem k tomu" :)

„Musím k Vám být upřímný. Na pozici generálního ředitele potřebujeme někoho, kdo má taktické a strategické dovednosti. Umí se rychle rozhodovat a být vynalézavý.“
„Dohrál jsem Divinity: Original Sin.“
„Osmdesát tisíc nástupní plat vyhovuje, pane řediteli?“

Original Sin je extrémně tuhá a dlouhá hra. Pomalá, zdlouhavá a co se týče uživatelského rozhraní, tak i zmatená a neintuitivní. To není dobrý začátek, co? Proč jsem tedy ve hře strávil 102h, abych ji dokončil?
Inu, chtěl jsem si namastit ego, ale taky mi to přišlo zatraceně zábavné. Souboje jsou opravdu jedinečné v používání elementů a různých přístupů, jak situaci řešit. Jasně, je SPOUSTA možnosti, jak boj vyřešit hodně "cheese" taktikou, ale s tím hra prostě počítá. Táhne vás ke kreativní a experimentální části vašeho já. Pokud totiž budete bezhlavě bušit každým členem do jednoho enemáka, tak s velkou pravděpodobností velmi brzy skončíte ve dřevěným spacáku. Musíte tudíž vymyslet něco lepšího. Chytřejšího a dostatečně vychcaného. Tohle mě na Divinity bavilo nejvíc. Rafinovanost systému hry. Je sice pravda, že většinu hlavních bossů jde sundat velmi lacinou taktikou, ale jak jsem zmínil. To ke hře patří. Nebojte se, že by vám to Divinity nevrátilo. Převážně hádanky jsou občas příjemné, jako lopatou po hlavě...
A jak to s nima je? Opět musíte hru a situaci přechytračit. Vtip je v tom, že se spoustou věcí hra počítá a výchovně vás sekne přes prsty. Začnete tedy chaoticky bušit quickload tlačítko s poučením, že tenhle přístup asi není úplně "óká". Povětšinou jsou ale pojaty fakt chytře. Kdy jste naposledy museli požádat cestovatele časem, aby si vzal barel whisky a posunul se o 30 let vpřed, kdy whisky bude hezky uleželá a podle receptu?
A takových situací je ve hře opravdu spoustu. Pořád vás Divinity má čím překvapit a musíme si přiznat, že takových her moc není. Otázkou je, jestli opravdu budete mít dost trpělivosti, aby jste hru překonali.
S vysvětlením hádanek je to už trochu horší. Někdy to autoři předvedou celkem jasně, ale jindy se prostě musíte odkázat na návod. Nemůžu uvěřit, že někdo dohrál Original Sin bez návodu. To prostě nejde. Nutno říci, že mě tato "mechanika" nevysvětlení dosti srala. Jak můžete vyřešit nějakou hádanku, když neznáte ani základní pravidla? Navíc jsou tak extrémně konkrétní, že nějakým způsobem je vyvodit mi přišlo dost přes čáru. Kdy jste ale naposledy museli používat ke hře návod? Docela fajn vzpomínka na hry minulé.
Abych to zbytečně neprodlužoval. Original Sin je hra pro velmi specifické publikum, které má obrovskou trpělivost a vůli jít dál. Nepoužívá rádoby gimmick v podobě odkazů na jiné klasiky. Divinity je totiž podle mě moderní klasika sama o sobě. Jediné, v čem se starým hrám podobá, tak je obtížnost. Jen si musíte položit otázku, jestli na to ještě pořád máte...