Po letech jsem se opět vydal na pouť těch 2 nerozlučných sourozenců. I tentokrát to byla emocionální jízda a nádherně strávené večery.

Hned na úvod musím sdělit, že tohle byla ta nejlíp vypadající hra, co jsem dosud hrál. Ty nádherně vykreslené scenérie měst, krajiny, pobřeží, staveb, jeskyní... jsou dechberoucí. Když se k tomu navíc přidají snad všechny myslitelné barvy v těch nejkrásnějších lokacích, tak je to opravdu na minuty kochání. Ale přirozeně jsou tu i ošklivé a pochmurné lokace, ale i v nich je co objevovat a pozorovat ty krásné detaily. Udělal jsem si během hraní o parník více screenshotů, než v kterékoliv jiné hře, a to už něco znamená, protože mě většinou moc nebaví na to tlačítko sahat :) Proto je trochu škoda, že se ve velké většině jedná o věci s kterými se nedá nijak interagovat, sáhnout si na ně, ale jsou spíše jen kulisou. Hra je prostě koridorovka, i když se, díkybohu, už ty koridory místy rozšiřují a někdy je možné se proběhnout i po ploše velikosti několika fotbalových hřišť, v tom se od jedničky hra posunula.

Hra začíná prakticky hned po konci předchozího dílu a stále tak je potřeba vyřešit Hugovu nemoc, která má následky pro vše živé v okruhu kdovíkolik kilometrů. Putování je poutavé a postupem hrou se objeví plno myslitelných lokalit. Asi nejvíc se mi líbilo na rozkvetlém ostrově u větrných mlýnů, tam byl svět ještě v pořádku (na chvíli). Amicia se zlepšila ve svých schopnostech a byla radost je všechny využívat, i když tedy zběsilé přepínání a přemýšlění, co teď zrovna použít šlo určitě vyřešit líp. Hrou jsem procházel spíš tím drsnějším způsobem, protože jsem často zkoušel stealth, ale když se něco zvrtlo a zrovna mi Amicia neumřela pod rukama, tak jsem se snažil přes stráže a zlé chlápky dostat i tou hrubou silou. Bylo by fajn, kdyby takový průchod hra reflektovala a na konci by mi dala nějaké rozhřešení jako třeba v Dishonored, ale to je jen takový nevýznamný nápad.

Po dohrání jedničky jsem si dal Huga jako svého avatara na Steamu a nechávám si ho tam stále. Je to hrozný sympaťák a v jádru úplně normální asi šestiletý kluk se svými sny, naivitou a pohledem na svět. Proto je občas těžké pozorovat, co se mu děje. Jsem ale rád, že se to na konci "povedlo" vyřešit. Ale až takhle jsem to nečekal, jeden kámen a bylo. Příběh je tedy uzavřený, ale stejně by mě zajímalo, co dělala Amicia třeba za 10 let potom. Každopádně se jedná o jednu z nejlepších her se sourozeneckým vztahem.

Největší zápor hry vidím v přežití Lucase, už dřív jsem čekal, kdy mě opustí, ale ne, musí tam být furt. Takhle plochou a nezáživnou postavu jsem snad ještě nepotkal, takže je dobře, že pokračování není a asi nebude :)

Ale na ten spin-off Resonance: A Plague Tale Legacy se těším moc. Protože Sophie je naopak ta nejlepší postava v celé dvojce.

V době vydání jsem si říkal, jak moc se hra dostane do povědomí společnosti a to i těch lidí, kteří se o hry vůbec nezajímají. Přeci jen československé pohraničí po válce nebylo zrovna nejlaskavější místo na zemi a dodnes jsou témata českých Němců, (divokých) odsunů a postupného zakořeňování komunismu v druhé půlce 40. let dost třaskavá a ti špatní často nemuseli být po zásluze potrestáni, ba právě naopak. Ke hraní jsem se dostal až teď, ale o nic jsem nepřišel.

To nejlepší ze hry Československo 38–89: Atentát je i tady, je to nepřímé pokračování se vším všudy. Výpovědi "pamětníků" už byly na mnohem lepší úrovni, bylo znát, že jde o větší profesionály, kteří dokáží zahrát emoce, nebo klidně nepřítomný výraz. Samotný příběh byl zajímavý, i když byl na konci zbytečně rychle zpečetěn. Určitě by se vyplatilo přidat třeba další 2 postavy a nějakou hlubší zápletku. Protože i délka hry, něco kolem 2 hodin, není úplně největší, ale jako interaktivní film je to super.

Těch pár miniher je pěkných. Karty jsou fajn, ale hlavně "simulátor" kolektivizace je opravdu silný a to i přesto, že jde v podstatě jen o správné klikání. Je to fakt chytře zpracované a úplně si umím představit nějaký indie manager ve stylu Sim City, ale na kolektivizaci v 50. letech. Myslím, že by to byla pecka.

Encyklopedie je podrobná tak akorát, že by jí měl každý, kdo se dostal k maturitě zvládnout zpracovat a zároveň se i dozvědět něco hlubšího. Je vidět, že to tvoří lidé z univerzity a dalších vědeckých institucí, takže to umí podat.

Doufám, že s tím Charles Games ještě neskončili a dočkáme se dalších dílů. Ještě nám pár dějinných okamžiků 20. století zůstává, ale třeba zpracovat "jen" období 50. let, nebo normalizace 70. a 80. let by taky mohlo být skvělé. Uvidíme, co se na nás chystá ;)

Tenhle přídavek určitě nebyl od věci. Tehdy byl zombie trend na vzestupu a svým způsobem, kdyby se to dobře uchopilo, tak to mohlo být opravdu skvělé. ...Je to jen dobré.

Hned od začátku mi vadily nesrovnalosti, jelikož se děj přídavku odehrává nedlouho před samotným koncem základní hry, tak člověk nějak ví, jak postavy ve hře dopadly. Tady některé umřou, aby pak po odvrácení konce zombie apokalypsy zase žily apod. Dějově to tedy není stoprocentní. Ale nevadí, dalo by se to brát jako jakási noční můra Johna Marstona a to se vším všudy.

Nutno uvést, že cutscény jsou tu to nejlepší, tam kde se tvůrci v hlavní hře drželi ještě jakžtakž v mezích normálu, tak tady už si pohráli opravdu hodně. Každý rozhovor a scénka tak mají mírně přepálenou stylizaci, ale je to pokaždé neuvěřitelně vtipné, nebo tak jakoby správně trapně humorné. Nejvíc budu vzpomínat asi na Setha a jeho "bandu" a na točení filmového trháku o zombie apokalypse. Další plusy jsou např. Chupacabra, sasquatch, nebo jednorožec, nahánět je, je jedním z vrcholů hry. Líbilo se mi i jak byla krajina, počasí a celkově svět pochmurný a zamračený. To je asi tak vše, co bylo dobré.

Bohužel hra trpí tím, že svět, který byl v původní hře plný života a událostí je teď prázdný. Jen sem tam lze narazit na skupinu toulajících se zombií, jinak se ve volné krajině neděje prakticky nic. I těch pár náhodných událostí se neustále opakuje a tak za hodinu hry už není o co stát. Vlastní hlavní úkoly jsou vesměs nudné a spočívají ve vystřílení zombie grupy někde, vypálení hřbitova, nebo shánění nějakých ingrediencí na něco. Závěr je takový dost uspěchaný a moc nedává smysl.

Ale ten úplný konec je moc fajn, krásně odkazuje na původní hru a zároveň je řádně ustřelený, jak už to v Rockstaru umí.

Jako doplněk skvělé hry je to relativně dobré. Za 10 hodin je komplet hotovo i s vedlejšími úkoly. Jako samotná hra by to však neobstálo.

14 let, 14 let trvalo Rockstaru než vydal tenhle kousek na PC. Celou dobu jsem trpělivě čekal a byla to jedna z mála věcí, co jsem konzolistům záviděl. No ale nakonec to dopadlo. Asi i dobře, že se nepokoušeli o nějaký remaster, protože by hrozilo, že to dopadne jako GTA trilogie, takhle je to pěkně ve verzi, která vyšla původně a nutno uznat, že je to stále fajn a vysoce nad průměrem i současných her.

Ihned po nezbytném úvodu jsem si zastřelil první králíky a hlavně pásovce, kteří jsou krásně roztomilí. Dokonce se po nich jmenuje i městečko, kde člověk stráví začátek a učí se co a jak. Postavy jsou opět na škále od “normálních” přes podivíny až k naprostým magorům. Tak jak je to především v GTA zvykem. Bylo fajn, že hodně věcí už člověk z GTA zná a nemusí se učit vše od začátku a zároveň už tak nějak ví, co od autorů čekat.

Ihned se dá zapojit i do různých miniher, vedlejších misí a různých výzev, takže se nemusí jet jen po příběhu a jde si vše prokládat třeba partičkou pokeru, sbíráním kytek, lovením zvířat, pomáháním potřebným… Je toho tak akorát, aby se člověk nenudil a zároveň aby ho to nezačalo “otravovat”, že se něco musí.

Příběhová linka je plná westernových klišé, ale v dobrém slova smyslu. Zamiloval jsem si postavu Setha Briarse, který je úplně na dně společenského žebříčku, ale je mu to jedno a jde přes mrtvoly a je vtipný :) Dost dalších postav je pamětihodných, každá z jiného důvodu. Po vzoru GTA se postupně otevírají další části mapy a všechny jsou využité na maximum herně i příběhově. Je skvělý pocit, když hráč se cítí, že svět kolem skutečně ovlivňuje, o čemž se může průběžně dočíst i v novinách.

Pár negativ, nebo spíš věcí, které mi úplně neseděly bych našel, ale šlo spíš o drobnosti, které neměly na zážitek velký vliv. Třeba to, že jsem se plahočil pouští a v některých chvílích tam byl provoz jak na Václaváku, všude se předháněli kovbojové, nebo stříleli na zvěř a na sebe navzájem, občas se to do těch odlehlých míst opravdu nehodilo. Stejně tak, že na každých x stovkách metrů se vás pokouší zastavit osoba, které ukradli koně, vůz, manželku… a chce to po vás vyřešit, to na imerzi moc nepřidá. Nelíbilo se mi ani, že jsem byl brzy dost bohatý a moc nebylo za co utrácet, čekal bych, že to po těch čtyřech GTA hrách už autoři nějak vyřešili, ale ne, pořád to byl stejný problém. Podobných kaněk bych ještě pár našel, ale jsou to opravdu malichernosti a lze nad nimi beztrestně mávnout rukou.

Na co naopak budu vzpomínat ještě dlouho jsou pěkné pointy příběhu, jeho skvělý konec a epilog. Nádherné scenérie krajiny zvláště v Mexiku a závěrečné lokaci, vtipné momenty, pamětihodné výhry v pokeru a kostkách a celkový dojem ze hry, která mi vydržela zhruba měsíc a skoro 70 hodin hraní, kdy mě to 98% času opravdu bavilo :)

Ještě si zahraju to zombií DLC, což věřím bude taky moc fajn. No a pak někdy za čas půjdu na dvojku. Která je dle všeho v každém ohledu lepší, což jí dost možná posune do budoucí pozice v mé TOP10 všech dob, uvidíme.

Přepadla mě dlouhá chvíle, tak jsem si dal zas dávku solitaire. Ale toho příběhového, jako před lety třeba Regency Solitaire. Nutno říct, že svůj účel to splnilo, ale nic navíc si z toho neodnáším.

Lidstvo pomalu cupují na padrť zombíci, ale náš hrdina má plán jak jim utéct. Po dědovi mu zůstala mapa s cestou z města na bezpečný ostrov. A jak se dostane až tam? No při každé příležitosti bude hrát solitaire. Hra má přes 100 levelů v asi 10 oblastech a v každém je potřeba dostat z obrazovky pokud možno všechny, nebo skoro všechny karty. Hráč tvoří z karet posloupnou řadu nahoru, nebo dolů, ale jeho balíček není bezedný.

Hned v prvních úrovních hra předvede vše co umí. Tedy vlastní průchod levelem, pár bonusů a pár překážek. Bohužel pak se až do konce nic nemění, snad jen titěrně narůstá obtížnost. Ani příběh není nijak závratný a je tvořen jen několika statickými obrázky, kde se jednou za čas dají třeba otevřít dveře, zmáčknout tlačítko na zdi a nebo udělat další podobnou sofistikovanou akci. Regency Solitaire v tom bylo daleko lepší a postavy příběhu spolu vedly dlouhé rozhovory a i ty karty se pořád nějak vyvíjely. Tady bohužel nic. Hra nemá ani achievementy, aby stálo člověku za to nějak sekat komba a propočítávat, kterou kartu si nechat třeba na později.

Hru jsem jen dohrál do konce, herně to šlo, ale nic jsem si z toho neodnesl a do konce prázdnin už si budu pamatovat jenom to, že to mám za sebou. Nic víc.

Na hru jsem narazil náhodou při brouzdání Steam katalogem. Jelikož byla zadarmo, tak jsem jí hned zkusil.

Hledání kapybar mi trvalo asi půl hodiny. Tedy prvních cca 90 ze 100 jsem měl tak za 5 minut, ale zbytek už byl větší oříšek a protože jsem hrdě nechtěl použít nápovědu, tak jsem si obraz projížděl pěkně pomalu a detailně, nakonec se teda podařilo vše.

Oceňuji líbivou hudbu, ale hlavně složení toho velkého obrazu, kde je tu a tam nějaká ta kapybara více či méně schovaná. Některé z nich jsou navíc vtipně převlečeny za dýni, ducha, strašidlo, nebo podobné halloweenské motivy, což vypadalo moc pěkně.

Jedná se o jednohubku, ale existuje i pár dalších dílů, které slibují větší a delší hraní. Někdy se na ně taky mrknu.

Jedna z nejlepších logických her na světě, protože nejde jen o to přemýšlet, ale i riskovat, bavit se a pokračovat dál bláznivým příběhem.

Už jsem svět Goo kuliček navštívil asi počtvrté a i když se ten prvotní pocit, kdy má člověk roztaženou pusu od ucha k uchu a baví se vším co hra nabízí, už malinko vymizel, tak určitě není na škodu si hru po několika letech opět projít znova. Moc se mi líbí jak se postupně odhalují nové a nové druhy a kuličky tak reagují na nové kamarády, jejichž druhy nikdy do té doby nepoznaly.

Jednotlivé levely nemají jen narůstající obtížnost, ale občas dokonce i zacouvají zpět a ukážou nové možnosti a jak je vtipně použít, aby se co nejvíc Goo dostalo do trubky, která je nasaje, což je to oč tu běží. Příběh o postupně probouzející se planetě, doplněný několika cutscénami je prostě boží. Všechno je tu hrozně optimistické a pokud zrovna nějaký level začíná ponuře, tak na jeho konci je zas všude cítit radost.

Hru skvěle doplňuje i soundtrack, který se pořád vyvíjí a jen v menu je stejný. Hratelnostně si dovoluji říct, že je to hra pro všechny věkové skupiny, i když některé pasáže je možná pro děti obtížné hrát a musí pomoci rodiče.

Doslova nedávno vyšel druhý díl World of Goo 2 , to bylo velmi nečekané a už brzy se do toho musím pustit. Počítám, že znovu budu mít několik večerů prozářených dobrou náladou a trochou vynalézavého přemýšlení.

No, tohle bylo zas to správné LiS, jak má být. Nejprve zhodnotím pátou epizodu a ke konci komentáře se pokusím o hodnocení celé série.

Nová epizoda, nový stát USA. Roadtrip po západní částí Spojených států se tu chýlí ke konci. Cca první dvě třetiny epizody byly možná až moc klidné (ač ten klid je hlavní poznávací znamení celého LiS univerza). Návštěva Grand Canyonu a pouštního městečka ale i tak byly skvělé a zdejší scenérie byly dost možná to nejkrásnější, co bylo v celé sérii k vidění. Líbily se mi i drobnosti jako poznávání nových postav, hledání pokladu, či tvorba nevšedního uměleckého díla. Ale to hlavní se stane až těsně před koncem, kdy dojde na poslední formující moment vztahu obou bratrů a finále v cílové rovince. Hra nabízí celkem 4,5 konců (jeden má 2 kosmetické varianty) a já se dobral toho možná nejlepšího. Kouknul jsem se poté na ty zbylé a proto si to myslím. Protože jsem se snažil být celou hru čestný a spravedlivý, tak byl Daniel ohleduplný a snažil se dodržovat zákony a morálku. Proto mi Sean odjel do Mexika a Daniel se tíhou svědomí nechal chytit na hranici. Seanovi se pak dařilo celkem dobře a Daniel prožil fajn dospívání u prarodičů. Žádný z konců nebyl dobrý, vždy to bylo něco za něco, ale všechny se autorům moc povedly. Smrt Seana a kriminální kariéra Daniela byla jen v jednom z nich, takže dobrý. Přesto jsem u posledního rozhodnutí zase cca minutu přemýšlel. Je to prostě dilema a nikdo nikdy netuší, jestli se rozhodl správně, stejně jako v životě. To je přeci skvělé.

Druhá série Life is Strange je zhruba stejně kvalitní jako ta první. Je tu tedy místo holek duo bratrů, ale když se s nimi člověk po pár desítkách minut sžil, tak to bylo fakt intenzivní. Je skvělé, že hráč ovládá staršího bratra, který nemá žádnou superschopnost, ale zato se o toho mladšího příkladně stará a snaží se ho vychovávat a ochraňovat. Je také skvělé, že rozhodnutí mají důsledky pro oba, ale přesto je třeba ovlivňovat, jak se bude ubírat chování a činy mladšího Daniela, tenhle aspekt se fakt povedl.

Roadtrip samotný byl opravdu pamětihodný a každá epizoda nabídla hodně odlišný příběh a reálie, ale přesto skvěle navazovala na předchozí dění a budování vztahu obou bratrů. Hraní mi opět přineslo plno emocí a dilemat a kvalitou se jedničce hravě vyrovná. Už zde sice chybí ten wow efekt, ale to nikterak nevadí. Pokud i další LiS hry mají podobnou kvalitu, tak už se nemůžu dočkat, až budu pokračovat dál. Život je přece zvláštní a proto je tak super ho žít.

Opět odlišné prostředí, děj z úplně jiného soudku a nový druh emocí v dalším státě USA. Po neutěšeném konci předchozí epizody bylo procitnutí celkem drsné. Probudit se bez oka, není zrovna dobré a doposud jsem na něco takového v příběhové hře asi nenarazil. Celá první část je opět spíš poklidnější, ale o to víc depresivní.

Přesun v podobě útěku z nemocnice byl celkem silný zážitek a úplně jsem viděl, že bylo celkem dost způsobů řešení. V tomhle je to opravdu posun od jedničky, kde některé volby byly spíše kosmetické. Putování pouští poté bylo také velmi intenzivní a někde vzadu jsem měl pocit, že se Seanem trpím taky, proto jsem radši k tomu kamioňákovi nenastoupil, protože bych určitě byl ještě znásilněn a o to jsem úplně nestál :)

Poslední část epizody byla spíše takové vztahové klišé a něco, co už zná člověk z různých amerických filmů a seriálů, ale ve skutečnosti se tomu nikdy reálně nepřiblížil. Takové fanatické sekty jsou vždycky pěkně skryté. Povedlo se mi epizodu dokončit bez jediného úmrtí a asi i zranění kohokoliv, to je velký úspěch. Ale jestli to bude mít vliv i na zakončení celé hry příště, to je otázka. Očekávám, že tam happy end určitě nebude, tak snad se aspoň něco dílčího povede. Jsem na to fakt zvědavý.

Tohle byla první epizoda, kterou bráchové strávili na jednom místě bez toho jejich smutného putování. Možná proto mě to ze začátku nebavilo tolik jako předchozí dějství, ale o to zajímavější byla druhá půlka epizody.

Nebudu lhát, setkání s Cassidy a celá interakce s ní mě od prvního okamžiku hrozně bavily. V předchozí epizodě je to jen takové NPC v pozadí, s kterým není nutné vůbec mluvit, ale o to lepší je dopad, když jsem s ní minule vedl ten super rozhovor. Celá banda těch lidí z okraje společnosti a jejich tábora kdesi v kalifornských lesích je nakonec skvělá. Určitě i tím, že v téhle oblasti jsem se nikdy nepohyboval a nikoho takového neznám. Pěstování marihuany taky nerozumím, takže i to bylo velmi osvěžující.

Dalo by se říct, že jsem poprvé doplatil na svoje slušňáctví a přišel tak o  líbání a sex s Cassidy, ale i ta noční koupel v jezeře s ní byla moc fajn. Co mě ale malinko naštvalo bylo finální rozhodnutí. Hned od doby prvního návrhu mi bylo jasné, že to tak skončí, ale ač jsem byl od začátku proti tomu a na vše reagoval negativně, tak to tak prostě dopadlo. Je trochu škoda, že to bylo tak jasné, autoři to mohli trochu zaobalit a aspoň se tvářit, že to není nevyhnutelné.

No nevadí, bylo to zase skvělé a opět něco trochu jiného. Konec byl relativně otevřený a neveselý, takže jsem zvědav, co bude příště zase v plánu. Možná už to nebude žádná sranda.

Po úvodním seznamovacím dílu jsem si už vybudoval nějaký vztah k oboum bratrům a tak tuším, jací jsou a co od nich čekat. Líbí se mi, že opět název epizody dost výstižně pojmenovává o čem to bude tentokrát. Po Cestách jsou tu Pravidla a to dokonce v několika verzích a smyslech toho slova.

Neutěšenou realitu začátku pod sněhovou pokrývkou jsem využil hlavně k tomu, abych si zrekapitoloval, co už kluci prožili a co se stalo v mezičase mezi epizodami. Už jsou otrlejší a život na vlastních nohou mimo lidi tak nějak zvládají. Místo, kde pobývají je skvělý utužující bod jejich vztahu. A ta událost na konci tohoto úvodu, kdy je samozřejmě potřeba trochu procvičit emoce, je silná, i když se s ní dalo tak nějak počítat. No a po přesunu do další lokace opět přichází taková klidnější pasáž, která zase poodkryje původ a pozadí obou bráchů. Moc příjemné momenty.

Musím také velmi ocenit začlenění děje z The Awesome Adventures of Captain Spirit, který hru velmi oživil a hlavně i potěšil tím, že reflektoval ta drobná rozhodnutí, která jsem v něm udělal. Tohle je silná schopnost celé série, která umí propojovat své předchozí díly tu napřímo, tu nějakým drobným odkazem. Ohromně to zvyšuje zážitek ze hry a dodává ještě větší vtažení do příběhu.

Z prvků hratelnosti se mi moc líbilo, jak za sebou postavy nechávají stopy, nebo spíš dráhy, ve sněhu. Škoda, že to nebylo využito i nějak příběhově, protože asi tak na 2 místech by to mohlo mít zajímavé následky, nebo aspoň pokárání.

Těžko teď říct, jak zde učiněná rozhodnutí budou přinášet následky v dalších epizodách. Opět jsem se snažil rozhodovat tak, jak bych se choval já, což ale nemusí být vždycky to nejsprávnější. Nicméně na konci jsem zjistil, že jsem asi nebyl na mladšího bráchu dostatečně přísný, protože i jeho vinou došlo na nemilé, totiž k tomu, že Chris (Captain Spirit), byl sražen policejním autem. No snad to pak rozchodil .

Už teď je jasné, že i tahle série bude podobně kvalitní jako jednička. Příběhové zvraty, rozhodnutí, zvídavé zkoumání prostředí, ale i chvíle, kdy je čas na relax a přemýšlení, jsou tu v plné síle a určitě mají co přinést i příště.

Je zajímavé, že jednotlivé série LiS hraju se čtyřletými rozestupy (2017, 2021, 2025), asi už to nebude náhoda a znamená to, že mi svět LiS ještě dlouho vydrží :) Tentokrát už to ale nebude holčičí párty, ale zřejmě napínavá bratrská odysea. No uvidíme, jak to celé nakonec dopadne.

Sean je fajn šestnáctiletý kluk a vypadá to, že bude i dobrý průvodce příběhem. Hned od začátku jsem ho však začal krotit a cigaretu, nebo trávu jsem mu vymluvil. Seznamovací pasáž u Diazů doma je moc fajn a už tady se buduje ten správný bratrský vztah. Danielovi je tedy "pouze" 9 let, ale to je to fajn končící dětství, kdy to ještě není otravný puberťák, takže snad bude skvělý parťák.

Spouštěcí událost byla teda hodně silná. To i ta Max v jedničce to měla snažší (navíc si to mohla přetočit zpátky). Tady je nutné s důsledky počítat a žít s nimi a není to nic lehkého. Putování dvou bratrů, kteří mají jen pár desítek dolarů a prakticky žádné zásoby tedy začíná. Nutno dodat, že cíl není jasný a první půlka epizody je tak spíš o přežití v divočině, budování vztahu bratrů a poznávání herních mechanik. Byl jsem moc rád, že i tady se ale pokračuje s těmi občasnými "relaxačními" místy, kde si hlavní postava, nebo oba dva, jen sedne/sednou na lavičku, nebo do trávy, něco si vypráví, nebo jen nasávají sílu místa a doplňují energii za doprovodu tklivých hudebních tónů. Už to byl pro mě jeden z nejsilnějších momentů i u původní hry, ač je to ta nejmíň herní náplň.

No a pak to začne. Trocha akce, zlý člověk, útěk ze zajetí, hodný člověk, road trip, drobná reference na jedničkové reálie a krutý střet se všemi následky té původní události. Rychlé a pomalé tempo je přesně to, co dělá hru skvělou. Ale nejdůležitější jsou jako vždy vztahy hlavních postav a jak je vidět, zase to bude tahák následujících epizod.

Jsem zvědav, kam a jak se dostanou bráchové příště a jak si poradí s nově nabytými vědomostmi. A taky co se stane, když mi skutečně dojdou ty peníze, třeba pak oba umřem hlady :) Hurá na další putování.

Tak zas po letech přišel čas na svět Life is Strange. A vlastně hned ve stylu toho posledního, co jsem zatím vyzkoušel: Life is Strange: Before the Storm - Farewell, tedy dětské dobrodružství v jednom malém domě a kolem něj. A hned to tam bylo, opět ten příjemný pocit pohody a dětské zvídavosti a nevinnosti. A to všechno zadarmo, to je přeci ta nejlepší reklama na další sérii.

Chris je fajn kluk a ty jeho drobná dobrodružství jsem si užíval s ním. Já si tedy na superhrdinu nehrál snad nikdy, ale do různých scifi a fantastických příběhů a světů jsem se pouštěl celkem často, takže i to bylo příjemné. Komentář, nebo interakce s množstvím předmětů, hraček, dokumentů a míst byla moc fajn. Už od začátku tam samozřejmě byl i takový nejasný pocit něčeho v pozadí, něčeho, co nebylo dobré a dost poznamenalo život Chrise i jeho táty. Ale to už od Max s Chloe známe taky.

Den plný dětských her a fantazie pomalu plynul, příběhové pozadí se pomalinku rozplétalo a i přes nedlouhou herní dobu jsem si ke Chrisovi vytvořil celkem velké pouto. Snad bude mít ve vlastní druhé sérii významnou roli a zažije něco velkého (a taky úplně obyčejného).

Jednotlivé dílčí úkoly jsou příjemně zpracovány a relativně se mi je podařilo splnit, některé tedy až po vlastním dokončení příběhu, protože jsem spoušteč konce nečekal. Třeba souboj se sněhulákem, který má místo vlasů vajgly, místo očí pivní víčka a místo ruky stěrač a který to nakonec odnesl petardovým výbuchem, si budu pamatovat i za dlouhý čas. Stejně tak souboj s bojlerem ve stylu filmu Sám doma.

Bylo to moc pěkné a těším se na vlastní Life is Strange 2, bude to jízda.

Původní Shadow Warrior jsem shodou okolností hrál někdy v době, kdy vyšel tenhle reboot a i z toho důvodu na něj nemám takové nostalgické vzpomínky jako na Duke Nukem 3D a Blood. I proto jsem toto nové zpracování nechával ležet ladem s tím, že až budu mít náladu a čas, tak to třeba zapnu. No chvíli to trvalo, ale nakonec na to došlo.

Už po pár prvních minutách se mi začaly vracet vzpomínky a poznával jsem různé reálie. Japonské prostředí a mytologie mě taky potěšily, ač to normálně vůbec nevyhledávám. Zběsilá akce byla hodně svěží, tak jako to v devadesátkách bylo zvykem. Katana, střelné zbraně, lékarničky, bouchací sudy, auta a automaty, prostě staré dobré časy. Stejně tak hratelnost s oldschool prvky. Lo Wang zase hláškuje ostošest, eastereggy a secrety každých pár minut. Je to jízda a nutno dodat, že to není žádná krátká záležitost, hrál jsem přes 13 hodin a to u stříleček není úplně málo.

Líbilo se mi plno odkazů na původní hru jako třeba pár eastereggů v původní grafice, kdy jednou Lo Wang prohlásil, že nechápe tu módu pixelartů :). Sem tam člověk narazil na ikonické králíčky, kteří se potulovali po okolí, nebo sami po sobě. RPG prvky mi v první chvíli přišly zbytečné a zmatečné, ale nakonec to byla příjemná a užitečná součást hry. Celkově je to skvěle odvedená práce s úctou k předloze a slušnou tvůrčí invencí a nadšením. Kdyby takhle vypadal Duke Nukem Forever, tak by bylo na světě líp.

Až nadejde čas, tak se pustím i do dalších dílů, věřím, že tam prodleva už znova nebude víc jak desetiletí.

Hru jsem vyměnil s @Vivaldi: za odměnu z Herní výzvy 2024, tímto mu ještě jednou děkuju a snad vidí, že jsem jí opravdu chtěl a hned si jí zahrál. Ono to je vůbec vtipný. Dvojka byla při vydání trojky na Steamu zdarma (tehdy v roce 2014 jsem si jí hned zahrál) a jednička byla zdarma už nevím kde a kdy. Jaké bylo ale moje překvapení, když mi po zapnutí trojky naskočil hned v menu achievement za vlastnictví všech 3 dílů :) To jsem ještě nikdy neviděl. Až se trochu stydím, že jsem Rebellionu nedal ani halíř, ale jsem v tom nevinně :)

No ale ke hře. Pamatuju se, že jsem před těmi víc jak deseti lety koukal na pár videí a vypadala úžasně. To už dneska neplatí, čas je na ní znát, ale i tak to bylo po estetické stránce fajn. Trochu jsem se bál zasazení do Afriky a pouště, ale i to bylo nakonec relativně dobře zvládnuto. I když Evropa a Německo jsou prostě atraktivnější. Čekal jsem, že to bude arkáda jako řemen, a vlastně jsem právě na to měl chuť. Příběh je absolutně tuctové béčko a ten drsňácký přednes hlavního protagonisty to povyšuje skoro do zlatého fondu akčních děl v čele s Rambem, Komandem a podobnými "oscarovými" kousky.

Celkem 8 misí probíhá takřka totožně. Udělat si prostor (zabít nácky), zničit nějaký objekt, nebo něco najít, pak se na scéně objeví skupina nových vojáků a k nim nějaké obrněné vozidlo, nebo tank a pak je konec. No, scénář hry asi moc práce nedal :) Nicméně je fajn se občas plížit, pak si najít místo a pěkně si zaodstřelovat. Animace zásahů a destrukce očí, mozků, orgánů a kostí mě pořád bavila a i když se od dvojky asi moc neposunula, tak přináší jakýsi zvrácený pocit uspokojení. I ten achievement za trefení výbavičky nepřítele z více jak 100 metrové vzdálenosti se mi moc líbil, ale nebyl zadarmo a povedl se mi až v poslední třetině hry.

Umělá inteligence nepřátel však je pořád na velmi dětské, nebo retardované úrovni. Vojáci sebevražedně nabíhají do prostorů, kde se krásně vystaví kulce a to i když vidí svého druha, který to schytal do hlavy pár metrů od nich. Když nenajdou toho, co tam tu spoušť působí, tak si prostě jdou po svých a ty mrtvoly kolem už jsou jim fuk. Nevím, možná bych byl od té chvíle víc obezřetnější být jimi, ale kdo ví.

Zkrátka, hra splnila účel, dodala slušnou dobu dost nekomplikované "zábavy" a jakožto sniperská pohádka o dobru a zlu funguje celkem dobře. Ale jak se asi dá tušit, je to dílo, které se do paměti nějak zásadně nezapíše.

Pokud dobře počítám, tak je to počtvrté v rámci série, co nás autoři zavedli do Eagle Nest (2x v jedničce, jednou ve dvojce a nakonec teď ve trojce). Ale nakonec proč ne. Je to ikonická lokace a nostalgie pracuje na plné obrátky. Bylo moc pěkné, že tým bylo nutné sbírat pěkně postupně cestou, to mělo určitě velký vliv na hratelnost, protože si dovedu představit, jak by se průchod vyvíjel, kdybych si vybral tu druhou ženskou postavu jako první.

Oblast podhradí (nebo spíš podpevností) byla nakonec slušný oříšek a dost možná nejtěžší pasáž celé hry (kdy nebudu počítat tu opileckou misi v půlce původní hry). Ale vše se podařilo a vstoupil jsem tam, co už tolikrát předtím (to ostatně nesvědčí o dobré obraně tohoto kolosu, když se tam chodí tak často jako do zoo) :) Na místě to byla ta správná nostalgie, bylo skvělé, že to autoři vytvořili pěkně 1:1, bez jakýkoliv změn. Nicméně mi přišlo, že v jedničce to uvnitř bylo několikrát těžší, ale za to mohla asi tak dvojnásobná posádka. Závěr mise byl skoro jako v té jedničce i s tím drobným zvratem. Prostě nádhera.

Koncová scéna celé hry byla tak nějak jasná od začátku hraní celého DLC nášupu. Ale bylo to uděláno celkem chytře a souhlasím s tím. No a po 3 hodinách je konec, po krachu Mimimi je to dost možná konec celé série, ale to už jsme si mysleli někdy před 18 lety taky, takže kdo ví ;) Třeba se za 15-20 let dozvíme, jak se John potkal se Samem a s tím zálesákem, který ho hned v první misi zradil. Tak snad někdy příště.

Druhé DLC a zbrusu nová mapa, pořádný jižanský ranč plný polí s bavlnou. Vše při starém a čtyřka postav tentokrát bez McCoye si to tam pěkně užila. Možná půjdu proti proudu, ale přišlo mi, že byla obtížnost dost ponížena. Mezi nepřáteli jsou dost velké mezery a tak kombo Isabelliných šipek, Cooperova vrhacího nože a Hectorovy pasti na medvědy si s tím poradilo možná až moc lehce. Možná bych čekal více strážnických budov a více početných hlídek, více strategicky rozložených Dlouhých kabátů a nějaké ty úzké uličky, kde je problém něco vymyslet. Shadow mód (je to vůbec shadow mód, nebo se v Desperados jmenuje jinak?) jsem použil asi jen jednou, protože jsem ho prostě nepotřeboval. Ale jo, asi dvakrát na odvrácené straně mapy u takových chatek a stodol jsem se trochu zdržel, tam ten stísněný prostor udělal svoje.

No ale konec drobných výtek. Mapa je celkově krásná, celkem dobře promyšlená a zařadila by se určitě do první třetiny toho nejlepšího, co Desperados III nabízí. I těch 2 a půl hodiny mluví pro to, že to byla zábava.

No a vzhůru na poslední dobrodružství. Název poslední lokace zmíněný na konci tohoto rozšíření mi je nějaký povědomý, bude to to, co si myslím? Už se těším.

Po dohrání základní hry jsem stále neměl dost a tak přišla na řadu hned i DLC. A jsme tam, kde jsme byli, vlastně doslova. Protože mapa prvního DLC už byla v základní hře, nicméně tady jde o úplně jiný úkol a zároveň se ten obrovský palác s okolím změnil takřka k nepoznání. Ponurost ještě nedávno velkolepého sídla je opravdu dotažená do velkých detailů. Některé trasy jsou ucpané, některé se objevily úplně nově. Takže se to hraje o trochu jiným stylem. I ti tužší protivníci jsou tu nějak ve větším počtu a zároveň se vzájemně sledují, jak jinak :)

Přišlo mi, že obtížnost se o pár procent zvýšila, ale to vždycky jen vítám. Novinky ve hře prakticky nejsou, ale proč měnit něco, co funguje. Tohle je přeci hlavně vydatný a vítaný nášup. Hrál jsem to 2 a půl hodiny čistého času, tj. byla to jedna z těch nejdelších misí v rámci celé hry. Kvalitou a zpracováním ji také řadím řekněme do TOP5 celé hry, takže už teď jsem zvědav, jak bude tenhle menší příběh pokračovat dál. Třeba to bude nějaká epická nová mapa, nebo jen skvěle zrežírovaná osvědčená lokace z minula. Hurá na další nášup.

Tak jsem se k tomu konečně dostal. Jakožto velký fanoušek a veterán tohoto žánru jsem musel a byla to pouze otázka času. První díl byl před tím skoro čtvrtstoletím naprosto senzační, tak jsem byl opravdu zvědavý jak s prequelem poradí novodobí mistři žánru z Mimimi.

Mladý Johník Cooper hned na začátku, to bylo nádherné shledání a chytře udělaný tutoriál a zasvěcení do hry. No a pak se to všechno rozjelo pěkně naplno. Konečně jsem se dozvěděl jak se setkala trojice John, Doc a Kate a stálo to za to. Jednotlivé mise byly každá jiná a každá naplněná i drobnými detaily a možnostmi řešení. Nikdy jsem se nedostal pod hodinu hraní (čistého času), a často se to šplhalo až třeba ke 3 hodinám. Proto nechápu, že v každé misi je nějaký časový limit na zisk odznaku, který je pro mě úplně šibeniční. Jak se kruci dá zvládnout dvouhodinová práce za 15 minut? :) Nové 2 postavy jsou také velmi výrazné a schopnosti mají hodně zajímavé, ono takové použití medvědí pasti od Hectora a zároveň propojení 2 obětí, které umřou najednou vypadá opravdu efektně. Šamanka Isabelle je vskutku jedna z nejzajímavějších postav v rámci Commandos, Desperados a dalších příbuzných her. Nedá se vyhnout srovnání s předchozí hrou od Mimimi: Shadow Tactics: Blades of the Shogun, která byla skvělá, ale v Desperados III je všechno ještě o kousek lepší a vypiplanější. Více detailů, více možností, více emocí. Všech 5 postav se skvěle doplňuje a nikdo nevyčnívá, což se ne každému představiteli dřív podařilo.

Jednotlivé mise jsou dostatečně odlišné, v různých prostředích - ve městě, poušti, močálech, dolech... A i cíle jsou značně variabilní. Lahůdkou jsou ty, kde se nesmí vyvolat poplach, nebo dokonce hrdinové nemají zbraně a musí si poradit důvtipem a pěstmi. Trochu srandovní může být fakt, že mrtvoly se dají schovávat např. do křoví, kde prostě zmizí z mapy. Když ale do takového keříku nesete třeba 20. mrtvolu, tak je to přeci jen malinko nepřirozené.

Každá z map má nakonec i svou další výzvovou variantu, kde tajemný baron rozjíždí jakousi reality show a kde je nutné plnit různě netradiční, nebo dokonce zvrácené úkoly od sponzorů akce. Původní mapa s novými pravidly a často i postavami, které měly v základní hře v daném momentu jiné starosti, to je prostě boží.

Můžu s čistým svědomím sdělit, že tato hra je pro mě po Commandos: Behind Enemy Lines tím nejlepším, co v daném žánru vzniklo. Celých 50 hodin jsem se bavil. Znovudohrání je prakticky zaručeno, protože si musím ještě dodělat pár výzev a především odznaků. Za pár let se budu zas bavit, to je jasné.

Jednička byla senzační, takže byla jen otázka času, kdy se dostanu i na tenhle kousek. Prvních pár hodin hraní bylo zas plných zážitků z přežívání a drobného objevování světa kolem a těch pár tajemství, co skrývá. Ale pak se dostavoval pocit, že sice zimní prostředí je taky fajn, pod vodou je to celkem jedno, ale těch pár úvodních pozemských lokalit a ostrůvků stálo za to a objevování tam bylo dost, ale stejně nemá tolik co nabídnout. Nicméně s tím, co jsem se dostal na rozlehlé kilometrové zamrzlé pláně, tak se hra najednou stala úplně něčím jiným, jakýmsi walking simulátorem, kde se dá občas něco sebrat a kde se ukrutně špatně orientuje. To pak nenapraví ani těch pár příběhových míst, která zde byla dost zajímavá a ukázala toho nejvíc z celé hry. Tohle nebyla Subnautica tak jak jí znám a mám rád.

Nakonec i to potápění nebylo úplně ono, zčásti je to určitě tím, že člověk už hodně reálií zná z dřívějška a tak se kdejaký wow efekt ani nedostaví. Z části je to relativně malou herní mapou a nedostatkem míst, která by stála za zapamatování. I ta zdejší fauna jakoby zkrotla a tam, kde jsem v jedničce drkotal zuby a takřka nedýchal strachem, tak zde jsem se s nějakým tím predátorem skoro srdečně pozdravil a odešel bez větších škod a zranění. Zdejší ponorka nebyla žádný zázrak a úplně by mi stačil ten miláček z prvního dílu, nemyslím tu obří bestii, ta by tu ani neměla šanci v mnoha jeskyních prolézt dál. Takový Prawn jsem ani nevyrobil a nějak mi nechyběl, což taky nesvědčí o úplně promyšlených herních schématech. Ale takové Tučně v živé i robotické formě, to byl jeden z nejlepších aspektů hry.

Ale ne, hra je ve svém jádru pořád hodně fajn. Hráč neznalý jedničky si jí užije tak o čtvrtinu víc si myslím. Volnému potápění a nalézání různých zákoutí, jako i tvorbě vlastní základny se zas tolik her rovnat nemůže. I ta setkání s ostřílenou ženskou postavou v pozadí, ale i s mimozemskou postavou ve vlastní hlavě mě hodně bavila. Stejně tak pár lokalit v čele se skleníkem.

Pokud vznikne nějaký další díl, tak musí být na jiné planetě (s nějakým tím naznačeným příběhem v pozadí, musí jít hlavně o přežití a musí se točit hlavně kolem toho potápění, to jsou nejsilnější prvky, které Subnautika nabízí. Tak uvidíme.

Hru jsem hrál už před lety a dostal se někam do podzimu druhého roku. Letos jsem si tak dal další průchod se snahou dočkat se konce druhého roku a pochvaly od mého zemřelého dědečka. A byly to krásně strávené desítky hodin o zimních večerech.

Tahle hra má prakticky všechno. Pohodové hraní, kdy zdánlivě hráče nic nehoní a je jen na něm, co si bude dělat a čemu se věnovat. Jestli si piplat svoje políčko a vytvoří z něj velké širé lány, nebo si bude "hrát s ptáčky" a hladit kozičky a stane se z něj velkochovatel, jestli se dá na cestu nejlepšího rybáře světa, kterému by mohl závidět i Jakub Vágner, jestli nebude mít dost kopání a těžení z Minecraftu a bude trávit dny v dolech, lomech a kobkách, nebo jestli se bude chtít společensky angažovat, pomáhat potřebným a hledat svou životní lásku, to je jen výčet toho hlavního, co se dá dělat, ale je toho mnohem, mnohem víc.

Je skvělé, že to není jen farmaření, kde se zasadí, sklidí, nakoupí, rozšíří, a pak zas znova ve větším, jak to známe z Facebooku a mobilních her. Já sám jsem každé roční období věnoval pár prvních dní osetí a osázení polí, abych měl finance na svůj náročný rozmařilý život a pak se často vydával rybařit, nebo ještě častěji kutat rudu a drahokamy. Vyhlídl jsem si pár obyvatel městečka, kteří mi byli sympatičtí, a hlavně jim jsem nosil dárky a pomáhal s každou prosbou. Takže ke konci ročního období už jsem činnosti dost kombinoval a každý den dělal něco úplně jiného, což bylo osvěžující. Jako skvělý tutoriál působilo napravování Komunitní centra, kde bylo nutné shromáždit předměty z prakticky každé herní činnosti a odměny za to byly tak lákávé, že by neplnění byl hřích. Kéž by každá hra měla takovou mechaniku, která drží hráče ve střehu a chuti hrát dál.

Je skvělé, že cca každých 10 dní, je nějaká komunitní akce na hlavním náměstí, nebo na pláži, a utužují se tak vztahy s obyvateli, rozdávají různé odměny a narušuje to rutinu. Stejně tak různé mikropříběhy každého obyvatele můžou být zajímavé a rád jsem byl jejich součástí, i když jsem jich viděl odhadem jen tak čtvrtinu, protože jsem v hrách spíše samotář.

Jako dvojsečný se mi jevil časový limit každého dne, ta cca čtvrthodina je někdy zatraceně málo a často jsem nestihl zasít vše, co jsem chtěl, nebo se v jeskyních dostat do dalších úrovní. Někdy jsem zas po poledni už neměl moc co dělat a jen se tak poflakoval na rybách, nebo kácel les a rubal kámen.

Na konci druhého roku jsem už byl šťastně ženatý s modrovlasou Emily s níž jsem měl synka Mojmíra. Vydělal jsem celkově skoro 1,5 milionu peněz, pěstoval snad každou plodinu, ale třeba u ryb se mi nepodařilo tak desetinu vůbec vidět, stejně tak sbírky muzea jsem o pár kousků také nenaplnil. Už ale malinko hlodal stereotyp a hraní mi tolik nedávalo jako na začátku, takže nástupem do třetího roku jsem hru ukončil. Ale tím neříkám, že se do Stardew Valley nikdy nevrátím, za pár let se to klidně může stát.

Po několika letech, kdy už se zdálo, že tato série nadobro skončila, dokonce to i potvrdili samotní autoři, se najednou objevil 6. díl. Samozřejmě jsem si ho jako zapřísáhlý fanda nemohl nechat ujít a rozehrál ho jen pár desítek minut po vydání. A zas to na mě dýchlo jak už několikrát.

Známý lovec Brent, který se objevil minimálně v prvním dílu jako zkušený protagonista takřka ve stylu ubohého dobrodruha s šípem v koleni ze Skyrimu, je tu s plnou parádou. Hned po kratičkém začátku je na něj chrleno množství více či méně důležitých úkolů od "Dones mi pivo!" po "Zachraň nám králoství, jinak tu všichni umřeme!" Tohle dřív v sérii s takovou intenzitou nebylo. Tady jsem měl otevřeno snad 30 úkolů najednou a prakticky žádný jsem nebyl schopen udělat jen tak, protože na sebe tak nějak navazovaly a nějaký předmět, který jsem získal odměnou přímo chtěl zas někdo jiný v rámci úkolu, abych pak za odměnu dostal třeba prosté děkuju a pytel mouky. Prostě klasické schéma pohádky o kohoutkovi a slepičce. Jen prostě malinko trpěla ta zábavnost z předchozích dílů, protože neustále je všeho nedostatek a je nutné přepínat obrazovky, vyzobnout tu správnou věc a tu předat o pár obrazovek dál. Přišlo mi, že autoři zbytečně tlačili na pilu a uměle natahovali herní čas, ač to nebylo vůbec potřeba.

No nevadí. Příběh je podobný jako u jiných dílů, ale zase je to něco trochu jiného a je to prima pohádka. Změn je minimum a objevil jsem snad jenom pár předmětů a jednu příšerku, které nebyly použity už dříve. To ale taky není na škodu, protože je to pořád fajn a to i z toho důvodu, že od posledního dílu utekly 3 roky. Ovšem, kdyby někdo hrál všechny díly bez větších přestávek, tak se asi stereotyp a únava dostavit může.

Takže, není to špatná hra. Může se to klidně hrát bez znalosti předchozích dílů a bude bavit. Bude bavit i fanoušky série, je tam všechno, jak to máme rádi. Ale je to prostě trochu moc chaotické. Je otázkou, proč, ale třetí díly: Hero of the Kingdom III a tento, jsou v dané trilogii nejslabší. Ale ne zas o tolik, je to pořád fajn hraní.

Bude ještě někdy série pokračovat? Myslím, že ne. Ale byly to fajn časy a třeba někdy vznikne něco podobného v jiném kabátku. Kdo ví.

Dá se říct, že na tuhle hru jsem se těšil letos nejvíc. Takže, když se mi naskytla k hraní hned v den vydání, tak jsem vůbec neváhal. A stálo to za to.

Pro jednou udělám výjimku a začnu komentář tím negativním. Není toho moc a myslím, že v budoucnu s opatchováním a korekturami se to může podařit odstranit, ale uvidíme. Hra nabízí angličtinu (dabing a texty) a češtinu (texty), takže jsem hned skočil po češtině, abych si hru, která se odehrává v budoucí "Bratislavě" patřičně užil. Už od začátku mi však do očí udeřilo to množství chyb. Občas jsou špatně i/y, s/z a další klasické chyby, které dělají malé děti. Ale vyskytují se a to opravdu ve velkém množství i chyby, kdy věta působí otrockým překladem z angličtiny, nebo je víceméně ve slovenském větném spojení, které se v češtině používá trochu jinak, i některá slovenská slovíčka se občas vloudí. Až mi to přišlo, že si slovenští vývojáři byli tak jistí svou češtinou, že si texty nenechali nikým zkontrolovat, je to škoda, a trochu mi to kazilo zážitek. Celkově to bylo řekněme minimálně 1 chyba na 10 vět, což je vcelku dost. Ale věřím, že v dalších měsících se na to někdo podívá a tento problém úplně zmizí. Další chybkou byl dabing, nebo lépe řečeno jeho zvuk, hlasy jsou fajn, ale v reproduktorech je slyšet takový jakoby technický "ocas", který je dost zastírá, někdy více, někdy méně. Nevím, jestli půjde vyřešit i tohle. Vývojáři už vydali 2 patche, kde píšou, že se zaměřili i na jazykovou stránku, takže už je to možná lepší (ale minimálně konec hry byl pořád s chybami). Jo a achievementy jsou nějaké rozbité, podle steamu ten, který je nejlehčí a má ho 87,5% lidí, jsem nezískal a objektivně ho řadím mezi ty nejtěžší, ale to je opravdu drobnost. Další negativa už asi nestojí za řeč, protože mě už nic nepadá. Což je skvělá zpráva, ne?

Hra jinak běží skvěle a technicky je úplně v pohodě. Příběh zajímavé party odpadlíků, veksláků, pašeráků, hackerů a překvapivých bytostí ze střední Evropy je silný a hra je i dost ukecaná. Mezi jednotlivými misemi, a občas i při nich, je to skoro vizuální román a o dlouhé rozhovory na všemožná témata tu není nouze. Hlavní devízou hry jsou však karetní souboje a ty jsou udělané opravdu dobře. Jasně, není to asi nejtěžší karetní hra pod sluncem, ale i tak se musí přemýšlet, jakou kartu právě vytasit, kterou na ní navázat, a jak si balíček karet pozměnit před dalším bojem. Jen jednou jsem jeden souboj dělal asi půl hodiny, protože zrovna na ty protivníky moje aktuální karty moc nestačily a musel jsem najít tu správnou kombinaci. Karetně je řešeno i hackování. To mi přišlo zpočátku takové divné, neosobní, ale s těžšími a těžšími obvody, uzly a kódy a několika novými kartami už se z toho stala činnost, která mě bavila skoro stejně jako souboje a ruku na srdce, ne každá hra, která hackování má, to umí podat zrovna zábavně a chytlavě. Budoucí Bratislava se také celkem povedla. Všechno všude svítí, život je neutěšený, ale velkolepost je na každém kroku. I když se jedná o budoucnost cca 20 let dopředu, myslím si, že technický a společenský vývoj nebude tak rychlý, reálně bych HeistGeist zasadil tak minimálně do 60. let 21. století.

Hru jsem si opravdu užil a dostal vlastně všechno, co jsem od ní čekal. Hrál jsem jí skoro týden a zastavil se takřka na 18 hodinách, to je hodně slušné. Je trochu škoda, že s koncem příběhu je konec všemu. Uvítal bych třeba jen volné souboje, ke kterým bych se mohl sem tam vrátit. No, myslím, že hra má slušný potenciál a klidně by mohla mít pokračování, ale je otázka, jak moc bude úspěšná a zda si něco i vydělá. Přál bych si to. Každopádně doporučuji úplně každému, protože podobné kousky v našem prostoru nevznikají každý den.