Já tady půjdu trochu proti proudu (alespoň co se příspěvků a hodnocení týče) a napálím Old Skies dost vysoké hodnocení, protože já zbožňuju hry od Wadjet Eye Games (dohrál jsem 2x téměř každou) a celý život zbožňuju tématiku cestování časem. Takže tady se mi skloubily dvě moje slabůstky naráz.

Většina filmů/románů/her na téma cestování v čase staví na motivu, že všechno je vlastně předem dané a svými akcemi v minulosti a snahou něco zvrátit přítomnost (budoucnost) neměníte, ale způsobujete. To je provařený twist. Old Skies zkouší pravý opak - cestování v čase do minulosti budoucnost mění a to fakt drasticky a často. Díky tomu vlastně přestává existovat nějaká konstantní realita, ale je to neustálý chaos, ve kterém nic není jisté a cokoli se kdykoli může změnit (až na několik pevně ukotvených výjimek). Hra tuhle sci-fi realitu konfrontuje na filosofické úrovni s naší realitou - co vlastně v životě každého z nás je jisté? Můžeme říct, že některé věci v našich životech jsou konstantní a můžeme se na ně spolehnout? V Old Skies to jde samozřejmě až do extrému. A z toho pak vyplývá celý hlavní příběh a spojovací linka s nevyhnutelnou proměnou a katarzí hlavní hrdinky. Tahle celá hlavní dějová linka a všechny z ní vyplývající otázky a myšlenky mě hodně bavily.

Co je slabší (a sám Dave Gilbert to v komentáři přiznává), je fakt, že hra je i přes tuto sjednocující linku hodně epizodní. Každá ze šesti kapitol je hodně jiná, není přímo vázaná na jinou a funguje spíš jako samostatná hra než jako část celku. Bohužel je ale za mě i kolísavá kvalita jednotlivých kapitol:

Kapitola 1 - Joe Anderson, perfektní úvod, nemám co vytknout.
Kapitola 2 - boxerská a tady to pro mě začínalo skřípat, což je bohužel hodně brzo; moc mě tahle kapitola nebavila, přišla mi i strašně rozvláčná a nudná.
Kapitola 3 - s obrazy, měla dobrou premisu, ale podobně jako druhá mě celkově moc nebavila.
Kapitola 4 - ne moc dobrý setting, ale herně paráda, tahle kapitola mě neskutečně bavila a fakt mě několikrát dostalo, jak nevšímavě jsem některé věci nejdřív přešel, aby mi až zpětně daly smysl (bez spoilerů nemá cenu zabíhat do podrobností).
Kapitola 5 - 10. září 2001, skvělá myšlenka, skvělé provedení, největší emocionální dopad. Za mě nejlepší kapitola a highlight celé hry.
Kapitola 6 - nezvěstný spisovatel na Coney Islandu - výborná kapitola na závěr.

Takže ta křivka je trochu parabola a úplně pochopím lidi, které navnadil začátek, ale v půlce hru vypli a už se k ní nevrátili. Můžu za sebe říct, že skončit to po třetí kapitole, tak je moje hodnocení výrazně nižší. Ale ta druhá polovina to pak zase parádně vytáhla nahoru.

Když už zmiňuju negativa, musím podobně jako jiný komentář zkritizovat grafiku. Taky nechápu, proč nezůstali u prověřeného a už dost vyladěného pixel artu a zkusili tuhle full HD grafiku, ve které prostě postavy a jejich animace vůbec nevypadají dobře a celou hru mě to fakt hodně rušilo. Druhá výtka a trochu zklamání pramenilo z toho, že se tu cestování v čase nevyužilo do trochu hlubší minulosti a geografické šířky. Všechny kapitoly jsou vlastně 19. století nebo novější, jedna se odehrává z našeho pohledu dokonce v budoucnosti a všechny se odehrávají v New Yorku (nic proti New Yorku).

Nicméně přes všechny tyto zápory jsem si tu hru opravdu hodně užil. Při druhém hraní jsem pak měl jako vždy zapnuté komentáře tvůrců, s těmi je zážitek výrazně lepší (akorát obsahují spoilery, takže si je určitě nezapínejte na první průchod) a i ty kapitoly, co mě napoprvé moc nebraly, mi přišly lepší :-) Komentáře jsou opět výborné, zábavné a zajímavé a to nejen z historického, ale i game design pohledu.

Naprosto chápu zcela rozdílné reakce na tuhle hru a pro někoho, kdo k ní přišel po naprosto vymazleném Blackwell Epiphany nebo Unawoved muselo tohle být asi trochu zklamání. Pro člověka, který má rád adventury a tématiku cestování v čase, nebo pro člověka, který od Dava Gilberta hrál všechno, je tohle ale rozhodně z těch výrazně lepších her.

Ve Warcraftu 3 jsem strávil kdysi nehorázné množství času a tu hru zbožňuju. Další doslova tisíce hodin jsem strávil ve World of Warcraft, v podstatě celé vysokoškolské studium (nechal jsem toho ve WotlK a pak se k retailu opakovaně vždycky tak zhruba jednou ročně na pár týdnů vrátil, ale zase toho nechal, protože už to nebylo ono). WoW: Classic mě hodně lákal, ale nakonec nezlomil a ani jsem ho nezkusil - věděl jsem, že by to už nebylo ono, neměl bych tam ty kamarády, svou guildu a hrál bych vlastně totéž, co jsem před 20 lety hrál za víc různých postav. Nostalgie je silná, ale racionalita převážila. Pak ovšem Blizzard letos (2026) oznámil WoW: Forever, což pro nostalgika působí jako splněný sen. Classic s moderními QoL features, nové lokace a questy, level cap 60 a žádné co nejrychlejší hnaní se za max levelem a endgame obsahem, ale naopak expandování jen do šířky, tedy i v budoucnu zřejmě můžeme čekat nové lokace, nové dungeony, nové příběhy. Víceméně pár dní po oznámení a načtení spousty informací jsem se definitivně rozhodl, že tomuhle tu šanci dám.

No a při té příležitosti Blizzard oznámil a rovnou i vydal nečekaný datadisk k W3, který příběhově slouží jako můstek mezi původním W3 a WoW, plus uvádí některé příběhové změny, které budou ve WoW: Forever (například novou kombinaci Undead Paladin). Navíc je to RPG kampaň ve stylu Rexxara z TfT a nikoli klasická real-time strategie. Bude to znít asi hodně kacířsky, ale mě ve W3 nejvíc bavila právě Rexxarova kampaň a prostě mi ten čistý RPG přístup přijde do toho enginu a stylu lepší a zábavnější než RTS zprasené mechanikou upkeepu a hrdiny. Takže jsem vlastně pro Forsaken Kingdom naprostá cílovka a už si asi nejde představit člověka, pro kterého by tohle W3 rozšíření mělo být šité namíru, víc než mě.

No jenže... Prostě se to nepovedlo. Lámu nad Blizzardem hůl a už nevěřím, že v tom studiu existuje ještě dost lidí schopných udělat dobrou hru. Takřka všechno je tu špatně a vyloženě tu hru nedoporučuju kupovat (vyhozené peníze) a pokud jste náhodou v situaci jako já, že vás zajímá ten příběh jako odrazový můstek pro WoW: Forever, tak si Forsaken Kingdom pusťte dohrané od někoho na YouTube. Ušetří vám to spoustu času, nervů a otravy.

Dávám přece jen 40 %, takže si pojďme nejdřív říct, čím si aspoň tu trochu pochvaly tahle hra zasloužila. Předně - ten příběh není sám o sobě špatný. Není to ani vyloženě pecka, ale bavil mě, zajímalo mě, jak se to vyvine, a tomu účelu, který ta hra měla měla splnit, posloužil dobře. Nebylo to nutné, ale bylo příjemné vidět, že zkáza Lordaeronu byla trochu pečlivěji a globálněji připravená a nebylo to tak banální, že Arthas zabije krále a najednou celý kontinent ovládnou nemrtví. Stejně tak bylo velmi příjemné, že někteří bossové z WoW (například Baron Rivendare, Ras Frostwhisper a další) mají konečně dobrý background příběh. Celkově přechod mezi Prologue kampaní za lidi a hlavní kampaní za nemrtvé byl udělaný dobře. Jenže zase ten příběh na druhou stranu sráží dialogy, které jsou napsané otřesně a je to fakt hrozný cringe.

Další kladné hodnocení si zaslouží hudba, která je opravdu parádní a třeba skladbu z Tirisfal Glades bych byl schopen pouštět si dokola jen tak. Jenže opět to ve hře sráží to, že se ta hudba absolutně nehodí k té hře. Je vyloženě epická a hodila by se k nějaké monumentální bitvě nebo jen tak k poslechu, ale působí to strašně nepatřičně, když taková epická hudba hraje k tomu, že prozkoumáváte les a plníte si tam side questy.

No a teď to špatné, což je vlastně vše ostatní. Tak předně - technický stav. To je naprostá katastrofa. Nedávno jsem tu v tomto ohledu zhejtil W3: Reforged a bohužel Forsaken Kingdom je úplně to samé, je to jeden game breaking bug za druhým, neustálé glitche, záseky, nepřátelé, kteří se zaseknou na místě v nekonečné animaci, pády hry do Windows, dveře dál, které se neotevřou a musíte load, boss fight, který smrtí bosse nekončí, ale pořád se dokola v té místnosti provádějí mechaniky toho souboje, atd. Naprostá hrůza. Zcela upřímně nevím, jestli Blizzard úplně rozpustil QA oddělení a nikdo tu hru v té firmě netestoval, nebo chudáci testeři zapsali do systému stovku kritických bugů, ale nějaký kravaťák v managementu rozhodl, že přes release date kvůli WoW: Forever nejede vlak a musí se to vydat, ať je to v jakémkoli stavu, ale fakt se to kvůli těm bugům skoro nedá hrát. Nemusíte být tester, prostě si tu hru zkusíte jako normální člověk zahrát a narážíte na nějaký problém co 5 minut, takže fakt není možné, aby tohle někdo z Blizzardu poctivě testoval.

S tím souvisí i obtížnost, která je prostě naprosto a totálně mimo. V Prologue jsem na Hard nedokázal ani na několikátý pokus dohrát první misi a to si myslím, že W3 docela umím hrát. Trochu jsem googlil a našel hned několik fór, kde si na tohle stěžuje spousta lidí. Ta hra je absurdně těžká. Ok, tak jsem si snížil obtížnost z Hard na Normal a najednou celá Prologue kampaň byla zase úplně absurdně lehká. No dobře. Tak hlavní kampaň, která má 3 dlouhé mise, začínám rovnou na Normal a Hard ani nezkouším:

Act 1 - jedním slovem otrava. Hrdinové nemají v téhle fázi ještě funkční heal ani summony (jako měl Rexxar), takže prvních tak 5-10 hodin trávím tím, že po každém souboji jdu s hrdiny k oltáři regenerovat zdraví a manu. Doplním na 100 %, jdu na další souboj, po něm návrat k oltáři a regenerace. Nechápu, jak tohle má být zábava.
Act 2 - moji hrdinové už jsou na levelech 10 a celá tahle mise je na Normal naopak prostě až příliš lehká. Navíc je i docela krátká.
Act 3 - a teď přichází opravdové peklo. Ani na 4 pokusy nejsem schopen tuhle misi vyhrát. Nepřátelé útočí současně ze 3 různých stran (a do toho ještě air dropy na další místa) v obrovských vlnách. Zkouším různé přístupy, rozdělovat armádu, microvat jak blázen, ale pokaždé na cca 2-4 minutách před koncem mi nepřátelé ničí poslední budovu a prohrávám. Snažím se googlit, jestli něco dělám fakt blbě, nebo je vážně ta mise na Normal obtížnost tak absurdně obtížná. Prakticky nenacházím fóra, kde by to lidi řešili. Dostalo se vůbec víc hráčů do této fáze? No tak chtě nechtě snižuju obtížnost na Story (lol). Výsledek? K uzoufání trapně lehká mise - doslova nemusím dělat vůbec nic, jen pošlu střelce do věží na začátku mise a pak se to vyhraje samo, aniž bych musel něco dělat.
A tak si znova říkám - testoval to někdo v Blizzardu? Zkusil to tam aspoň jeden člověk celé projít? Fakt brutálně nevybalancovaná obtížnost.

Do toho jsou jedním z hlavních prvků opravdu časté souboje s bossy, které připomínají boss fighty z WoWu. Několik fází s různými mechanikami, uhýbání z void zón, prioritizování addů, přerušování kritických abilit bosse omráčením, atd. Na papíře to zní určitě moc pěkně. Jenže zatímco ve WoW, kde hrajete za jednu postavu a jen se koordinujete s ostatními hráči, tohle výborně funguje, tady ovládáte 2 nebo 3 hrdiny (a potenciálně další jednotky) a neustále se vám bude stávat, že se na zemi objeví třeba 6 void zón, ve kterých za dvě vteřiny nesmíte nikým stát, což už samo o sobě je problém, ale vy navíc jedním hrdinou uhnete, o půl vteřiny později uhnete druhým, ale ten první mezitím vběhne zase zpátky, nebo nějaký hrdina ani uhnout nemůže, protože collision boxy neodpovídají grafice a hrdinové se neustále zasekávají o neviditelné překážky... Grrr. Je to prostě hrozně otravné, nepříjemné a nezábavné. Navíc je to přesně ten nešťastný game design, kdy vás boss úplně rozseká, načež jdete zkusit další pokus, kde doslova nic neděláte jinak, ale najednou ho bez problémů sundáte. Prostě random.

No, už té kritiky bylo moc. Uzavřeme to tím, že jsem tu hru sice dohrál, ale víc jsem to protrpěl, než se bavil a že byť to chvílemi mělo světlé stránky (příběh, vybírání talentů a vůbec item management, který jsem tu v příspěvku vůbec nerozebíral, ale mě docela dost bavilo přemýšlet nad tím, který předmět dát kterému hrdinovi a jak ty věci budou dohromady fungovat), určitě bych nikomu nedoporučil vyhodit za tuhle věc 700+ Kč a pokud vás ta hra fakt láká, podívejte se raději na něcí playthrough video, užijete si to určitě víc.

Smekám klobouk a cítím hluboký respekt vůči Blizzardu. Ne, bez ironie, zcela vážně. Vzít nějakou starou hru a udělat její remaster blbě, prostě ho odfláknout, neudělat ho citlivě, nevylepšit to důležité, udělat to ošklivější nebo jen o málo hezčí, to zvládne každý jouda. Na tom nic není. Ale vzít v podstatě dokonalou starší hru, která ten remaster popravdě ani moc nepotřebuje, a naprosto systematicky, poctivě a ve všech ohledech ho úplně zničit, to už chce kumšt a opravdovou snahu.

Nebudu se tu vůbec rozepisovat o multiplayeru, protože ač jsem v něm před těmi 24 lety utopil stovky nebo asi spíš tisíce hodin, už mě nezajímá a ani jsem ho nezkoušel. Myslím si, že ostatní příspěvky tady ten zničený mulťák popisují perfektně.

Ani nenasedám na úvodní vlnu hejtu po vydání, protože já ten release celkem poctivě ignoroval a tu hru si koupil a zahrál až teď, když vyšlo neočekávané DLC Forsaken Kingdom, abych si po letech W3 lore zase připomněl a při té příležitosti v Reforged verzi. Říkal jsem si, že jsem to vlastně udělal strašně chytře, protože po těch 6 letech už je určitě ten úvodní hrozný stav, v jakém to vyšlo, dávno opravený a budu si to moct doopravdy užít.

Ehm.

Ne, není to opravené. Není to ani trochu opravené. Je to i na konci roku 2026 naprosto a totálně rozbitá hra, kde člověk potkává game breaking bugy pomalu na každém kroku. Jeden příklad za všechny - když hru z Windows spustíte a loadnete svůj kampaň save, hra vás sama přepne do Classic módu. Musíte hru vypnout, znova spustit, pustit nějakou kampaň misi od začátku z campaign menu v Reforged módu a pak teprve loadnout svou uloženou hru. Lol.

Nebudu tu ani vyjmenovávat další bugy, byly jich fakt tuny, skoro se divím, že jsem ty kampaně vůbec dokázal dohrát. Hrozné je, že ten rozdíl v grafice ani není subjektivně moc velký upgrade - že by si z toho člověk sedl na zadek, že teď to vypadá pěkně (srovnání mám každou chvíli, když si omylem tím loadem savnuté hry nechtěně přepnu Reforged do Classicu). A daň za to je obrovská nepřehlednost v bojích a brutální propady FPS v cut scénách. Navíc si vývojáři ani nedali práci s tím, aby tu hru trochu uhladili, když už jí udělali novou grafiku. Takže třeba v jedné z prvních misí začne v cut scéně rotovat kamera nad les a vodu a najednou vidíte, že ta krajina je celá ohraničená v boxu a moře končí hranatou stěnou a rohem :-D Podobně třeba v misi, kdy v cut scéně letí zeppeliny nad Stonetalon Peakem, tak je lidská základna zabraná kamerou zeshora a ty textury vypadají úplně směšně placatě. Fakt má člověk dojem, že to žádný QA v Blizzardu ani nezkusil projít a celé dohrát.

Abych ale jen nehejtil, tak přece jen dávám 10 % a ne nulu. 5 % za to, že Blizzard využil příležitost a trochu opravil některé mise, aby měly lore a design konzistentní s World of Warcraftem. Například Culling of Stratholme je kompletně předělaná, aby odpovídala dungeonu z WoWu, nebo transformace Sylvanas v Banshee není už missnutelný side quest, ale nepřeskočitelný a zásadní zlom. Dalších 5 % dávám za vylepšení některých filmečků a především toho se soubojem Arthase a Illidana na konci TfT (ten byl pro mě v původní hře vždycky absolutně wtf, teď už vypadá normálně).

Na závěr mám ještě dvě side notes, které nijak nesouvisí s Reforged verzí (byť jsem na Redditu četl, že Reforged Hard je ještě obtížnější, než byl Hard mód v původní hře):

1) W3 kampaň jsem kupodivu nikdy nedohrál na Hard, přestože jsem tenkrát nehrál úplně špatně mulťák, tak jsem si řekl, že po 20+ letech napravím hřích mládí a teď to na Hard dohraju. No, musím říct, že to teda bylo překvapivě vážně hard, zvlášť některé mise v TfT, které jsem musel i párkrát restartovat, abych je vůbec dal. A to říkám z pozice člověka, kterému třeba Brutal obtížnost ve Starcraftu 2 přišla snadná. Tady je to fakt síla. Pořád tlak, pořád málo zdrojů, útoky z víc stran, AI v micru focusující moje zraněné jednotky a hrdiny, atd.

2) Když vyšel World of Warcraft, jedním z největších zážitků pro mě bylo, že jsem najednou se svou postavou procházel místy, která jsem znal z W3, nebo potkával postavy z W3. Po těch 20 letech a stovkách či tisících hodinách ve WoWu tenhle efekt kupodivu stejně dobře funguje i obráceně - najednou hraju W3 kampaň a úplně se rozplývám, že mise se odehrává v Barrens, vedle je Mulgore, tady potkávám Cairna, atd... :-)

Prvnímu dílu jsem tu po druhém dohrání napálil hodnocení 90 % a v podstatě jsem jen chválil. Ihned po dohrání jsem se vrhl na dvojku, kterou jsem taky před lety dohrál, ale už si moc nepamatoval, a stejně jako u jedničky mě to bavilo tak moc, že jsem opět vyzobal celou hru na 100 % (včetně Blood Ties DLC)

Asi nemám moc co dodat k lakonickému tvrzení, že je to prostě po všech stránkách ještě lepší jednička. Výrazně hezčí grafika (i Lara), gameplay taková vypilovanější, příběh o něco málo lepší (už tu sice není ten výrazný přerod Lary, ale zase na mě ten příběh působil smysluplněji a zajímavěji), ale jinak je to v jádru totožná hra, takže koho bavil první díl a nic ho vyloženě neštvalo, ten si výborně užije i druhý. Pro mě to bez výhrad platí.

Takže nakonec se tu rozepíšu vlastně jen o jediné věci a sice, že zatímco jednička byla víceméně lineární akční jízda, kde si akorát člověk zpětně mohl vyzobat collectibles z už dokončených lokací, dvojka se v tomto ohledu trochu posunula a ve hře jsou přítomny dvě obří "open-world" lokace, do kterých se hráč opakovaně vrací a kde je ta gameplay hodně nelineární. Za mě je tohle krok špatným směrem, protože to má všechny nevýhody open-world her a vůbec žádnou výhodu.

Zatímco v klasických open-world hrách (například Zaklínač 3 nebo Horizon Zero Dawn / Forbidden West) vám to dává takřka absolutní svobodu (takřka bych zdůraznil, protože vždy jste nějak limitováni levelem jednotlivých lokací a nepřátel v nich), ale daní za to je rozpliznutí zážitku a obrovský příběhový problém (main quest je vždy naléhavý, ale hrdina to v klidu ignoruje a má čas řešit spoustu vedlejších aktivit). Rise of the Tomb Raider má v tomto ohledu v těch dvou lokacích jen to špatné, protože tam prostě trávíte až příliš moc času, pořád se tam vracíte, vyzobáváte tam různé věci, které Lara vlastně nepotřebuje, a trochu to celé nedává smysl vzhledem k faktu, jak se dialogy snaží vytvářet dojem, že Laru hrozně moc tlačí čas, protože Trinity útočí. A nelinearita je vlastně jen umělá, protože svoboda je jen ve sbírání collectibles, ale příběhově je stejně všechno jasná přímka.

I přes tuto velkou výtku dávám opět 90 % a druhý díl jsem si užil ještě o něco víc než první. Ty open-world lokace i natáhly výrazně herní dobu (u jedničky mi to ukazuje 16 hodin, u tohoto dílu 37 hodin - dost velký rozdíl), ale v tom se skrývá hlavně to, že jsem opravdu chtěl všude 100 % collectibles a to včetně challenges, které dát bez návodů a internetu je často trochu peklo :-)

Na závěr ještě dodám, že DLC Blood Ties (Croft Manor) je naprostá lahůdka a i když to za 2 hodinky projdete a sesbíráte celé, vážně jsem si ty 2 hodinky hodně užil. Výborná tečka. A teď vzhůru na třetí díl.

Nedávno jsem viděl trailer na nového připravovaného Tomb Raidera a já si vzpomněl, že mám velký rest - nikdy jsem nedohrál třetí díl (Shadow of the Tomb Raider). Jenže po 10+ letech si už nepamatuju z příběhu té rebootované trilogie takřka nic, tak jsem si řekl, že si dám znovu jedničku i dvojku. Byl jsem mimořádně překvapený, že při druhém průchodu mě ta hra bavila ještě víc než tenkrát poprvé, a nejvíc asi o hratelnosti a kvalitě vypovídá to, že i při druhém průchodu jsem vyzobal všechny mapy na 100 %. Prostě mě tady i sbírání nepovinných collectibles bavilo (snad kromě GPS caches, které si měli autoři odpustit), protože deníky rozvíjely příběh a artefakty měly zase hezky napsaný a nadabovaný lore. Hodně tomu přispělo i to, že k závěru hry si Lara odemkne skill, který zobrazí na mapě mapy ke všem collectibles, takže to pak člověk může posbírat skoro vše i bez návodů nebo YouTube.

Ale zpět ke hře. Příběh je solidní a byť já v takových hrách nadpřirozené prvky nemusím, tady byly zakomponovány docela vkusně. Přerod Lary z vyděšené holky v ostříleného tomb raidera ("Run, bastards! I'm coming for you all!" po získání granátometu) je vynikající stejně jako postupné rozkrývání toho, oč na ostrově běží. Drobná výtka je, že hráči vše docvakne daleko dřív než Laře, ale to je častý problém podobných her, filmů či knížek.

Soubojů je tu opravdu hodně, ale zase mě, na rozdíl třeba od Uncharted, vyloženě bavily. Pomohla tomu tedy volba klávesnice a myši místo gamepadu, což celý souboják solidně zjednodušilo, protože headshoty jsou tu fakt hodně účinné (většinu nepřátel to zabije na jednu ránu, obrněné na dvě).

Děj krásně odsýpá a tvůrci vše správně dávkují - zběsilé akční pasáže střídá rozjímání, příběhové cutscény, pak střílení, pak zase logické puzzles v hrobkách, platforming atd. Nikdy není něčeho až příliš, že už by se to člověku zajídalo. Obtížnost je tak akorát, je to spíš lehčí a nikdy ne frustrující.

Výtky mám v podstatě jen dvě: Technický stav - sem tam nějaký ten bug, zaseklá kamera a co teda fakt naštve, je to, že po posledním patchi jsou na některých grafikách a rozlišeních textové prompty částečně mimo obrazovku. Na Steamu můžete poslední patch rollbacknout a vrátit se k předposlednímu, kde to ještě není rozbité, ale pokud hru jako já máte na Epicu, máte prostě smůlu. Nepomohl mi ani žádný workaround (například nastavení scalování v NVIDIA Control Panelu).

Druhá výtka je totální nerealističnost ve smyslu, že Lara každou chvíli zažije něco, po čem by potřebovala minimálně několik týdnů rekonvalescence (v nemocnici). Já samozřejmě chápu, že hraju akční dobrodružnou hru a ta není realistická z principu. Ostatně snad žádná taková neexistuje. Jenže tady je to prostě moc a když už minimálně popadesáté vidíte scénu, kde Lara spadne z 5 metrů, 4x se o něco otluče, někde ji něco probodne, někdo jí dá 3x loktem do obličeje, něco vedle ní bouchne apod., tak už se u toho prostě ušklíbáte.

Ale jinak je to fakt vynikající akční jízda, mega zábavná a jdu rovnou na druhý díl.

Než začnu hru hodnotit, rád bych řekl, že navzdory všemu negativnímu pro mě bude DAI navždy v jistém smyslu srdeční záležitost, protože si určitě až do konce života budu pamatovat moment, kdy jsem večer dělal questy v Emerald Graves (mimochodem fakt pěkná lokace) a už jsem věděl, že za pár hodin pojedeme do porodnice :-)

Je pro mě překvapivě obtížné hodnotit hru, která mě začala bavit až po 40 hodinách (!) - takovou délku leckterá celá hra ani nemá a nebýt to třetí díl oblíbené série, určitě bych ji vypnul a odinstaloval už třeba po 5 hodinách. Zároveň jsem si během hraní DAI od té hry 3x hodil pauzu na odehrání jiných her, to taky asi mluví samo za sebe.

Tentokrát na mě trochu netradičně začnu nejprve chválením toho dobrého a až zbytek textu bude hejt (obvykle to dělám naopak, aby to bylo na závěr pozitivnější, anebo prostě proto, že dobré hře vytknu těch pár nedostatků a pak jen chválím). Především lore a vůbec příběh je dobrý. Ne úplně level prvního dílu Mass Effectu, ale pořád tak dobrý, že to byl pro mě hlavní důvod hru hrát. Stejně tak musím smeknout nad tím, že iluze volby tu je skutečně promakaná a že opravdu má člověk při hraní pocit, že jeho rozhodnutí mají dopad a něco opravdu mění. A to ještě napříč všemi díly! Takže rozhodnutí, která jsem udělal v jedničce nebo dvojce, utvářejí můj svět trojky. To je hodně super. Stejně tak to, že celý ten progress i při velké nelinearitě působí uvěřitelně a nejsou tam takové divné příběhové rozpory, které bývají často přítomné u jiných nelineárních nebo open-world her (například uděláte nějaké velké rozhodnutí, ale pak děláte quest, který byl zjevně zamýšlen na dřívější dobu, a svět reaguje, jako kdybyste to rozhodnutí neudělali). Například jsem tady randil s Cassandrou a fakt to úplně všude, ve všech částech hry, působilo dobře a promyšleně - všechny postavy vždy reagovaly advekvátně. Jako měla by to být samozřejmost, ale mnohdy není, ani u AAA her, takže to musím pochválit.

Jednotlivé lokace a jejich vizuální zpracování a atmosféra, to se prostě povedlo. Snad nebyla ve hře jediná lokace, která by se mi nelíbila nebo mě štvala (i internetem nenáviděné Hinterlands se mi líbily). Na to, že jsem hrál tu hru v roce 2026, jsem se fakt často kochal.

A konečně main questy. Troufnu si říct, že kdyby se Bioware tenkrát vykašlalo na celý open-world a snahu nalákat hráče na velký svět a dlouhou herní dobu, a místo toho úplně vyškrtlo všechen volitelný obsah a udělalo naprosto lineární hru sestávající jen z main questů, která by neměla 100+ hodin, ale 20 hodin, byla by to mnohonásobně lepší hra (pořád ne dokonalá, protože soubojový systém, viz dále). Ty main questy fakt mají vynikající atmosféru a hrozně mě bavily.

A tím to dobré končí a jdu nadávat. Tak předně zvolený engine byl fakt mimořádně nešťastný, hra je pocitově neustále strašně pomalá, utahaná, otravná, všechny animace trvají dlouho, nejdou přerušit, takže na situace nejde adekvátně reagovat (například uskočit před útokem nebo uhnout z AoE, protože moje postava musí nejprve dokončit zdlouhavou animaci svého útoku). Do toho se mi neustále postavy z party pletou pod nohy, překážejí v otevřených dveřích apod. Každá druhá miniaturní překážka na zemi nejde překročit, můj Inkvizitor se o ni zastaví a já musím skákat. Nehorázná otrava. Vůbec vertikální pohyb v téhle hře bylo čisté zlo - na různá vyvýšená místa se skáče obtížně a nepředvídatelně (nevíte, kam vyskočit lze a kam ne). A autoři, namísto aby pochopili, že je to vážně pain a tu hru tomu přizpůsobili, tak naopak z toho v mnoha částech udělali integrální součást hry. Takže vás různé puzzles nebo collectibles nutí vyskákat na nějaké skály a fakt u toho máte chuť rozmlátit klávesnici, i když nejste cholerik :-)

Soubojový systém je jednoznačně nejhorší, jaký jsem zatím u jakékoli hry zažil. Hrál jsem mága, ale podle rozhovoru s AI by to nebylo o nic lepší za jakoukoli jinou class. Souboje jsou neuvěřitelně zdlouhavé a nudné, takřka bez špetky taktiky, prostě držíte levé tlačítko myši (auto-attack) a do toho občas použijete nějakou abilitu podle potřeby nebo prostě podle cooldownu. Hrůza. Nejvíc to bylo vidět u draků, které pižláte třeba 10 minut jednoho (hrál jsem na Hard obtížnost), ale během toho vám v podstatě nic nehrozí a jen to prostě trvá. Jak jsem psal výše, chybí tu nějaká možnost reaktivity nebo taktiky. Prostě fakt muset při těch soubojích něco dělat nebo přemýšlet. A těch soubojů je bohužel fakt nehorázné množství.

Další obrovský problém je open-world a veškerý nepovinný obsah hry, od vedlejších questů až po odkrývání mapy, operace, collectibles, sbírání shardů, objevování souhvězdí (ok, to mě vlastně celkem bavilo), zavírání riftů (to mě fakt nebavilo!) a neustálé běhání sem a tam, kdy nejvíc času vám sebere se na dané místo vůbec dostat, protože přímá cesta většinou nefunguje a když už po stopadesáté obcházíte nějakou horu nebo se snažíte najít cestičku mezi kopci, už u toho fakt nadáváte. Vůbec prakticky všechny vedlejší questy (kromě questů společníků) jsou hrozný MMORPG balast, absolutně nezajímavý, nudný a zbytečný. A to ani nezmiňuju, že ten open-world je tu vlastně hodně iluzorní, protože místo skutečného otevřeného světa tu má člověk diskrétní jednotlivé lokace, do kterých se přesouvá z mapy.

RPG prvky tu jsou fakt hrozné a to jak levelování postav (nestává se mi u her běžně to, že by mě zisk levelu u postavy spíš otravoval než potěšil), tak hlavně práce s itemy. 99 % všeho, co najdete, ať už jen tak, za questy nebo z bossů, je vždy výrazně slabší loot než to, co si vyrobíte craftingem. Ale crafting tu má jen 4 tiery (4. dokonce až v DLC po dokončení základní hry), takže v podstatě to v praxi vypadá tak, že zhruba 4x za celou hru si upgradnete svůj gear a 99 % veškerého herního času vás veškerý loot absolutně nezajímá. A do toho nekonečné sbírání rudy a kytiček, protože třeba na upgrade potionu potřebujete 60 kytiček... Ubíjející. Vlastně ani nechápu, proč jsem to vůbec dělal, stejně ty upgrady jsou naprosto zbytečné.

Společníci nic moc. Měl jsem tu 3 oblíbené postavy, které jsem tahal všude s sebou (Cassandra, Varric a Vivienne). pak pár postav, které mě alespoň zajímaly a bavily (Solas, Blackwall, Dorian), a pak 3 postavy, které mě absolutně nezajímaly nebo jsem je nesnášel (Sera, Cole, Iron Bull). Ale vlastně ani to hlavní trio kromě Varrica nebyla žádná hitparáda, že bych ty postavy měl vážně rád a záleželo mi na nich (jako třeba na Garrusovi nebo Tali ze zmíněného Mass Effectu).

No, už jsem se rozepsal příliš, tak jen závěrem. DLC jsou stejně jako u dvojky výrazně lepší než původní hra. Je vidět, že Bioware už netlačil tolik čas a nebojovali s použitým enginem, ale mohli se plně soustředit na to, co umí fakt dobře, a to je odvyprávět dobrý příběh. Descent a Trespasser jsem si neskutečně užil a obě DLC byla jedna velká jízda. Jaws of Hakkon oproti tomu naplno ukázal, že když místo lineární akce Bioware zkusí zase open-world lokaci se všemi těmi sbíracími a nepovinnými krávovinami, je to prostě špatné (ale furt o fous lepší než lokace z původní hry). Osobně těch 110 hodin, které jsem v DAI nechal, považuju celkem za vyhozený čas a už se k tomuto dílu určitě nikdy nevrátím. Už je mi skoro jedno, jak špatný příběh nebo dialogy bude mít Veilguard. Pokud bude mít alespoň dobrý soubojový systém, bude to určitě lepší díl než tento.

Na úvod říkám, že Returnal je jedna z mých nejoblíbenějších her na PS5 a strávil jsem v něm moře času, platinovou trofej nemám jen proto, že některé trofeje závisí na náhodě (musí se vám v daném runu spawnout log k sebrání a ta šance je malá). Saros jsem tedy logicky netrpělivě vyhlížel, hrál ho doslova ihned v den vydání a s Returnalem budu hodně srovnávat, protože místo nové značky mohli tuhle hru klidně pojmenovat Returnal 2.

V jádru je to to samé a být veterán z Returnalu je obrovská výhoda. Spousta mechanik je doslova identická a přístup ke hře, skákání jako primární způsob uhýbání (a dash v záloze), být neustále v pohybu, kroužit okolo nepřátel a vůbec styl hry, který fungoval v Returnalu, funguje stejně tak i tady, takže nemít všechno tohle dokonale v krvi, určitě bych za 2 týdny Saros nedohrál :-)

Z hlediska příběhu je to v něčem lepší než Returnal a v něčem horší. V první řadě rozuzlení tady pro mě nemělo takový emocionální náboj jako v Returnalu. Saros je v tomto ohledu víc "předvídatelný" (to není úplně vhodné slovo, protože člověk stejně do posledních minut čeká na každý další náznak, který by vysvětlil víc) a ty emoce ve mně nevyvolal tolik. Na druhou stranu je příběh od začátku uchopitelnější a asi i srozumitelnější. Samozřejmě naprostá nejednoznačnost, více vrstevnatost a absence jakéhokoli polopatického vysvětlování zůstala stejná, v tomto jsou si v jádru obě hry hodně podobné. Možná je to za mě trošku i škoda. Asi by se mi tady víc líbil klasičtější příběh a styl jeho vyprávění.

Herně je to v něčem lepší a v něčem horší. Nové mechaniky, především štít, hře opravdu hodně prospěly. Je to prostě další prvek navíc, který člověk musí brát v potaz a naučit se používat. Vůbec celý power management je tady super věc. Obecně se to asi hraje trochu příjemněji než Returnal, bossové jsou lehčí/naučitelnější (tedy většina) a není tady ani jeden biom nebo jedna věc, které by mě vyloženě štvaly (v Returnalu jsem biom 3 neměl rád a biom 6 nesnášel).

Horší je za mě menší rozmanitost - biomy vypadají všechny hrozně podobně, nepřátelé jsou si všichni hrozně podobní, často v té záplavě barevných střel ani pořádně nevím, po čem střílím :-D Zbraně mi tu taky přišly svým způsobem horší než v Returnalu. Takové méně osobité a jedinečné. Překvapivě mi i hodně chybělo levelování zbraní a jejich perků, tady je všechno odemčené hned.

Matoucí je průchod biomy, kdy se po 3. biomu musíte rozhodnout, zda jít hned do 5. a tím skončit, nebo jít do 4. a z něj do 6. a tím o 5. přijít. Vlastně není možné udělat jeden full run v kuse. Na druhou stranu máte možnost ze základny při novém runu skočit do libovolného biomu a jít od něj. Já se přiiznám, že jsem tuhle možnost nikdy nevyužil a vždy jsem každý nový run jel od 1. biomu, protože jsem si chtěl odemykat další věci a prostě mě ta hra natolik bavila :-)

Velkou novinkou je odemykání trvalých upgradů, které na mě celou hru působilo lehce rozbitě. Člověk by čekal, že hra postupně díky těmto upgradům bude čím dál lehčí, jenže ta hra zároveň obsahuje nějaký systém scalování, kdy se tu obtížnost stejně snaží dorovnávat. Takže když půjdete brutálně vylevelovaní na biom 1, stejně nepřátele nesložíte jednou či dvěma ranami, a mini-bosse vám to dá i v 1. biomu klidně nějakého z posledního biomu. Člověk tak má trochu pocit, že na těch upgradech buď moc nezáleží, nebo že jen musí všechno co nejrychleji odemykat, aby vůbec držel krok se zvyšující se náročností.

Boss fighty a vůbec celková hratelnost jsou ovšem super, na stejné, ne-li vyšší úrovni jako Returnal, a tak té hře musím dát téměř maximální hodnocení. Přerušit run a jít spát, protože už je moc hodin, byl pokaždé nadlidský výkon, nikdy jsem se při hře nestihl ani na sekundu nudit a stejně jako v Returnalu i tady bylo maximálně uspokojující vidět, jak můj vlastní skill se zkušenostmi roste - jak boss, který mě na začátku porážel, mě na konci naštval, když mě jednou trefil :-)

Upřímně ale doufám, že příště už Housemarque zkusí přece jen trochu víc invence.

Jak tu píšou mnozí a musím to také zopakovat - Kena vážně klame tělem. Na pohled strašně roztomilá hra s ďábelsky těžkými bossáky a nejkratším parry window, jaké jsem zatím v jakékoli hře zažil. Ale popořadě.

Kena a Returnal mě zaujaly už v prvním State of Play od Sony, když představovali hry, které vyjdou na PS5. Ta pohádková grafika a naznačený gameplay mě uhranuli na první dobrou a byla to jedna z prvních her, které jsem na PS5 hrál. Hratelnost, grafika, příběh - to vše mě vtáhlo tak, že jsem protrpěl i neskutečně těžké bosse, kteří jako by byli z jiného světa (zvlášť Woodsmith Adira mě tenkrát neskutečným způsobem potrápila). Hrál jsem na Normal obtížnost a když jsem hru dohrál, říkal jsem si, že lidi, co to dohrají na Expert nebo dokonce Master, jsou naprostí blázni. Parry jsem takřka nepoužíval, to nešlo nikdy trefit. Ale hře bych napálil vysoké hodnocení už tenkrát a splnil jsem si skoro všechny trofeje, všechny mapy vyzobal na 100 %.

Od té doby uplynulo několik let a když jsem letos viděl trailer připravovaného druhého dílu, nedalo mi to ani několik týdnů a musel jsem si jedničku znovu nainstalovat a zahrát. Tentokrát na Master rozhodnutý, že teď tu platinovku dám.

A dal jsem. Ale bylo to opět peklo a opět mě potrálila hlavně Woodsmith Adira :-D Vlastně zpětně ani nechápu proč a přijde mi objektivně, že jsou tam těžší bossové a že ten její souboj je vlastně docela přímočarý a předvídatelný - ale na rozdíl od jiných her, kupříkladu zmíněného Returnalu, tady není problém pochopit mechaniky bosse a přijít na to, jak je counterovat, ale v samotném provedení. Všechno musí být provedené na desetiny vteřiny přesně, každé pozicování, výskok, míření lukem, hození bomby (které má na rozdíl od šípu parabolickou trajektorii)... Většinou stačí jedna chybka a celé se to člověku rozsype a je hrozně těžké to ještě rozchodit a stabilizovat. Kena je hrozně neodpouštějící.

Na druhou stranu pocit uspokojení po sundání takového těžkého bosse je tu mimořádně silný. Stejně jako když se člověk u konce hry ohlédne za začátkem a vidí ten propastný rozdíl ve vlastním skillu, kdy na začátku takřka nezvládl jediné parry a na konci tím pohodlně vykryje skoro každý útok...

Pochválit musím rovněž délku, která je tu za mě tak akorát. Není to ani neuspokojivě krátké, ani rozvláčně dlouhé. Málo her to takto trefí.

Finální verdikt je asi takový, že vlastně vážně není jasné, kdo je cílovým publikem této hry. Tváří se to jako roztomilá Disneyovka pro děti, ale souboje jsou pekelně těžké a příběh je vlastně docela dost temný (naštěstí ne až tak, že by to třeba s dítětem jako divákem nešlo hrát). Přesto jsem si hru při obou průchodech neskutečně užil, od první do poslední minuty a nemůžu se dočkat dvojky.

Tak předně, než začnu hru hodnotit, chci říct, že jsem po vydání někde četl, že je to kratší než jednička a dvojka. Nějak mi v hlavě zůstalo zafixováno, že je to takový kratší Octopath tak na 30-40 hodin. Mno, po 117 hodinách chci tedy ostatní varovat, že ta hra je parádně dlouhá :-) Za tu dobu jsem ovšem dohrál hru na platinovou trofej prakticky se vším, co v té hře vůbec lze udělat, včetně všech vedlejších questů, všech truhliček, 100/100/100 Power/Wealth/Fame, všech interakcí se všemi postavami, všeho (kromě postav samotných) na maximálních levelech, druhého tajného konce a dokonce i nepovinného super bosse - k tomu se pak ještě vrátím.

Začnu nejprve tím, co se úplně nepovedlo a kvůli čemu nedávám 100% hodnocení, abych se pak zbytek příspěvku mohl rozplývat nad tím skvělým. Na jednu stranu je fajn, že si člověk konečně může vytvořit vlastní postavu a k ní mít úplně jiný vztah než k postavě připravené od tvůrců, ale ta daň za to byla v tomto případě prostě až příliš vysoká. Hlavní protagonista je celou hru němý a hrozně to nabourává vyprávění příběhu, vtažení do děje a výsledný zážitek. Je až vtipné, ale samozřejmě herně hodně rušivé, neustále pozorovat, jak se s tímto problémem museli tvůrci při vyprávění příběhu popasovat - je tu v tomto ohledu snad vše, co lze vůbec vymyslet. Od banálních triků, kdy druhá postava řekne něco jako: "Takže ty říkáš tohle?", až po sofistikovanější finty, kdy je v mnoha kapitolách hlavním aktérem vlastně někdo úplně jiný a protagonista ho jakoby jen doprovází. Ano, nezní to dobře ani na papíře a není to dobré ani ve hře.

Další negativum je určitá roztříštěnost příběhu, kdy na sebe některé části hodně zvláštně navazují a často má hráč pocit, jako kdyby scénáře různých kapitol psali různí lidi. Atmosféra, styl vyprávění a dialogů, dávkování atd., to všechno se hodně mění a působí to trochu zvláštně. Stejně jako to, že dohrajete 3 dlouhé kapitoly, načež hrajete kapitolu nazvanou Finale, po které se i dočkáte obrazovky s názvem Konec, ale vlastně to žádné finále a konec není a máte dobrých 80 hodin před sebou :-) Závěrečné titulky jsem v různých fázích hry taky viděl dohromady snad 3x...

Úplně poslední zápor je obtížnost, která je tady pro veterány z jedničky a dvojky prostě až příliš nízká a je hrozná škoda, že ve hře není nějaké nastavení obtížnosti, aby si ji člověk mohl zvýšit a mít trochu větší challenge. Takto je ve hře obtížných soubojů, co by na prstech jedné ruky člověk spočítal, a 90 % random encounterů jsem vyřešil jediným AoE útokem svého hrdiny. Prostě začne souboj, moje postava je první na řadě, 1x boostnu, zakouzlím AoE kouzlo a všichni nepřátelé jsou mrtví. A takhle vypadají stovky, ne-li tisíce, soubojů.

A teď konečně to dobré :-) Příběh, i přes negativa psaná výše, mě tu vtáhl mnohem víc než jednička a dvojka. Je výrazně epičtější, rozmáchlejší a taky brutálně temnější a drsnější (zvlášť v porovnání s lehce infantilní jedničkou). Některá místa byla opravdu hardcore a až bych řekl, že ta hra snad ani není určená pro dětské publikum. Věci jako Sophiina volba, zabití vlastního dítěte, týrání lidí jen pro vlastní vytržení z nudy, přetrhané vztahy, smrt partnera/partnerky - s tím vším se tu setkáte. Přesto tohle tvůrci dokázali vyvážit optimistickými poselstvími, vztahy mezi postavami, ojedinělým (ale fakt dobrým) humorem a vůbec takovým důrazem na vybudování něčeho lepšího na troskách zničeného a nadějí.

Hudba je skvost, snad ještě víc než v jedničce a dvojce. Přestože většina melodií je recyklovaná z předchozích dílů, já jsem i přesto strašně často zastavoval a jen poslouchal... Těším se, až bude soundtrack k dispozici na Spotify.

Budování vlastní osady je taky hodně fajn prvek, člověk k ní má opravdu vztah. A i když jsem díky tomu zjistil, že už asi vážně nejsem hračička, protože jsem celou osadu stavěl hrozně účelně a nikdy se nedonutil si k tomu třeba večer sednout a jen si s tou vesnicí hrát a dělat ji pěknou (a že těch možností a různých ozdob jsou fakt neskutečná kvanta), hodně mě bavilo si ji postupně vylepšovat, obsazovat obyvateli a tím vším postupně získávat různé quality of life vylepšování, jako třeba zlepšení fast travelu nebo ukazatel truhliček a nepovinných bossů pro každou lokaci. S tím lehce souvisí i to, že na rozdíl od jedničky a dvojky jsou tu vedlejší questy splnitelné konečně bez návodu a náhody, hra hráče mnohem víc vede za ruku a ukazuje mu, kam má jít a co má dělat.

Kladně taky kvituju fakt, že konečně hraje člověk s 8 postavami naráz, což je tady vyřešeno opravdu výborně, takže teď je to fakt Octopath Traveler :-) Bohužel to teda ale i přispívá k té nižší obtížnosti, protože možnost prohodit dvě postavy je opravdu ultimátně silná a hrozně abusovatelná (např. polomrtvá postava se prostě prohodí se zdravým parťákem). A samozřejmě když člověk break bosse správně načasuje, aby ho breakla hned první postava na tahu, tak má pak 7 postav, které mohou mít našetřené BPs a ultimátky a dát za ta necelá dvě kola úplně mega damage.

Přestože jsem si na začátku myslel, že mi to celkové množství (30+) postav, ze kterých si člověk rekrutuje partu 8 postav, bude vadit, nakonec to taky vnímám jako velký klad. Dává to opravdu obrovskou variabilitu, strašně moc možností odemykání a přesouvání různých skillů atd., RPG fajnšmekři si tu vážně vyhrají. Navíc tvůrcům se povedlo, že i s takto obrovským množstvím postav se vám nepletou, ke každé máte nějaký vztah, děláte jejich osobní questy, velmi často máte interakce různých postav mezi sebou a vážně dobře to celé funguje. Velmi mile potěšil i fakt, že tu člověk nabere postupně všechny postavy z jedničky.

Co říct závěrem - mě ta hra neskutečně vtáhla a bavila mě snad ještě o stupeň víc než jednička a dvojka a to je co říct. Užíval jsem si každou minutu, dokázal se u té hry úplně ztratit a ke konci jsem zvolnil tempo a pomalu a hodně nechtěně se s Octopathem loučil (velký rozdíl oproti většině her, kdy mám ke konci vždycky už jen velkou touhu to konečně dohrát a odinstalovat). Na rozdíl od západních her ti Japonci navíc prostě neodfákávají závěr a endgame je tu to nejlepší v celé hře.

S tím souvisí i závěrečný nepovinný super boss, který je tady neskutečně drsný a jsem popravdě vážně hrdý na to, že jsem ho dokázal porazit a to bez jakýchkoli návodů nebo cheesových strategií z YouTube videí. Stálo to ale pár hodin grindu, abych si ještě trochu zvýšil levely (končil jsem na lvl 79 a hodně pomohlo, že na konci hry si na farmě člověk může zasadit oříškovníky na trvalé zvyšování statů :-)) a několik pokusů, kdy jsem po každém nezdaru přicházel na další a další optimalizace. Ten závěrečný pokus jsem zahrál bez jediné chybičky a přítelkyně se až lekla, jak jsem vyskočil z křesla a šťastně zakřičel na celý byt :-D

Pro mě je Octopath Traveler po jedničce a dvojce splněné přání, tu sérii zbožňuju a vážně doufám, že se dočkáme v budoucnu dalších dílů. Pro mě bude jakékoli další pokračování insta buy.

Tak jsem si hned po třetím dohrání Origins dal podruhé druhý díl. Z prvního průchodu před mnoha lety jsem si nepamatoval už takřka nic, jen fakt, že mě to přes všeobecný hate hodně bavilo a že mi ta hra přišla atakována hodně neprávem. Teď jsem měl přímé srovnání ihned po dohrání prvního dílu a dost se to na zážitku podepsalo. Začnu nejprve tím špatným, ať to máme hned z krku :-)

Předně, jak už tu je zmíněno v jiných příspěvcích, ta recyklace lokací je úplně šílená. Ani mi tak nevadilo, že samotné město Kirkwall a jeho přidružené lokace se opakovaně použily ve třech Actech hry (byť mi teda hodně vadilo, že v každém Actu jsem si všechny lokace musel oběhat včetně všech slepých koutů pokaždé znovu, protože se tam spawnuly nové věci), ale je vážně hodně špatně, že Bioware vytvořilo jen několik málo dungeonů a ty pak používalo ve všech questech stále dokola. Takže všechna skladiště ve městě měla stejný design, stejné spawn pointy, stejně umístěné truhly, taktéž všechny venkovní jeskyně atd. Nedávno jsem někde četl přiznání bývalého Bioware vývojáře, že měli na celou hru jen tři čtvrtě roku. Jako na jednu stranu je to šílené a pro mě naprosto nepředstavitelné, že za tak krátkou hru dokázali udělat takovou hru. Na druhou stranu mě jako hráče (koncového zákazníka) to absolutně nezajímá a ten deadline si dali sami (je mi úplně šumák, jak měli nastavený vztah s vydavatelem a kdo a proč na ně jak tlačil - měli to prostě vydat třeba o rok později). A právě na těch lokacích je ten nedostatek času fakt hrozně moc znát. O to víc to člověk vnímá, když si jako já až před koncem hry zahraje i všechna DLC (hlavně Legacy a Mark of the Assassin) a tam najednou vidí, jak ta původní hra mohla vypadat, kdyby na ni tvůrci měli víc času. Rozdíl v zážitku oproti původní hře je v těch dvou DLC fakt velký.

Druhý zápor, který je možná dost subjektivní, je soubojový systém, který mi prostě přišel o dost horší než v jedničce a to by se stávat nemělo. Nějakého manažera v Bioware asi napadlo, že hráči chtějí akčnější souboje a že souboják v Origins byl moc pomalý a utahaný. Tak to ve dvojce zakčněli takovým způsobem, že bojovníci švihají meči jak klacíky a mágové střílí z holí jak z kulometů. Do toho se neustále bojuje s obrovskými skupinami nepřátel a v každém souboji se spawnuje ještě několik dalších vln (mimořádně otravná mechanika, zvlášť když se noví nepřátelé spawnují přímo za vaše mágy a střelce). V kontrastu s tímhle se ale extrémně zvýšily cooldowny abilit, což extrémně bolí hlavně u healu, který má naprosto nepochopitelně cooldown 40 sekund, takže healnout nějakou postavu můžete tak 1-2x za celý souboj. Tím pádem tu musíte hrát úplně jinak než v jedničce, výrazně ofenzivněji, prostě všechno zergnout dřív, než to oni můžou udělat vám, protože ty možnosti zvýšení šance přežití jsou hodně omezené. Obzvlášť špatné bylo rozhodnutí mít jako svou hlavní postavu mága healera (stejně jako v jedničce), kdy group heal (opět s obrovským cooldownem) a revive lze použít jen tehdy, když mám zapnutou healovací auru (která jen zvyšuje hp regeneraci), ale při zapnuté healovací auře nemůžu používat žádná útočná kouzla! Fakt nesmyslné a nepochopitelné designerské rozhodnutí, kdy healer je v podstatě chudák, který může jen střílet autoattackem a 2-3x za boj hodí nějaký heal.

Třetí výtka je uměle natahovaná herní doba side questy, z nichž nejméně tak polovina je úplně o ničem a je to prostě jen výplň (zvlášť to je cítit u questů, kdy jen v rámci jiného questu z nějakého nepřítele vypadne předmět a vám se v quest logu objeví nový úkol odnést ten předmět někomu ve městě na nějakém místě - doručíte ho, dostanete zlaťák, pár expů a quest je done). Celkově místo organického dobrodružsví, jako to bylo v jedničce, tady člověk mnohem víc vnímá quest log jako nákupní seznam, ve kterém jen odškrtává položky.

Poslední drobná výtka je k tomu, že tu není pořádně rozvíjený lore DA světa. Drtivá většina codex záznamů je tu jen copy&paste z jedničky (doslova tytéž texty) a kromě samotného Kirkwallu a jeho historie se tu nic moc nového nedozvíte. Zvlášť otravné pro mě bylo i to, že není na první pohled nijak rozlišeno, který codex záznam je nový a který jen zkopírovaný z jedničky. Jako chápu, že je fajn pro nové hráče nebo pro ty, co jedničku hráli dávno, připomenout ten lore znovu. Ale pokud jako já hrajete dvojku hned po jedničce, tak se vám často stane, že čtete nějaký text a třeba až u druhého odstavce vám dojde, že tohle už jste četli.

A teď k tomu povedenému :-) Především mě hodně bavil příběh a vůbec mi nevadilo, že není geograficky tak rozmáchlý jako v jedničce a je zacílený na jednu rodinu a jedno město. Ano, lore světa se tu moc nerozvine, ale ta samotná příběhová linka okolo Hawka, jeho společníků a konfliktu mezi mágy a templáři je tu skvěla napsaná a bavila mě až do konce (ve kterém to vše krásně zapadlo do sebe). Taky to, že hlavní postava je tu konečně na rozdíl od jedničky namluvená, dělá fakt hodně.

Stejně tak se mi líbilo, že ostatní postavy v partě jsou veskrze všechny hodně zajímavé (na rozdíl od jedničky, kde jich mě bavilo jen pár), všechny mají pořádnou a hlubokou příběhovou osobní linku a opravdu musíte dělat zásadní rozhodnutí, která mají někdy až devastující dopad (třeba že prostě nějaké chování nebo čin u svého parťáka příběhově nepřekousnete a kvůli tomu o něj trvale přijdete, nebo naopak s vašimi postoji a činy nějaký parťák dlouhodobě nesouhlasí a pak vás třeba před finálním soubojem opustí a nemůžete se na něj spolehnout, nebo že když podpoříte svého parťáka v nějakém jeho životním rozhodnutí, tak pak musíte nedobrovolně vyvraždit celou vesnici).

Pak se mi taky líbilo, že konečně jsou ve hře unikátní boss fighty a ty nejsou jen klasický tank&spank, ale fakt u nich musíte taktizovat, bossové mají různé specifické fáze, různé AoE void zóny, ze kterých musíte uhýbat atd. Jednička mi i na Normal obtížnost přišla poměrně těžká, ale protože mám zafixováno, že čím novější hra, tím je lehčí, dal jsem si dvojku na Hard (dobré rozhodnutí) a některé ty boss fighty byly fakt mimořádně těžké, ale mimořádně uspokojivé, když jsem ty bosse porazil.

Co říct závěrem. Nakonec jsem negativ vypíchl víc a detailněji než kladů, a i proto dávám nižší hodnocení než u jedničky. Není to až tak dobré, jak jsem si pamatoval, ale není to ani zdaleka tak špatné, jak se o té hře říká. Finální hodnocení dávám opět velmi vysoké, protože přes všechny zápory mě ta hra prostě pořád bavila a nikdy jsem se do hraní nemusel nutit, naopak jsem se vždy těšil na volné chvíle, až ji budu moct hrát.

Tak vzhůru na Inquisition :-)

Asi by bylo zvláštní dohrát dlouhé RPG celkem 3x, spálit v něm přes 200 hodin a pak mu dát nízké hodnocení :-) Já jsem DA: Origins dohrál poprvé už hodně dávno a už tehdy poprvé mě hodně bavilo (byť mi přišlo strašně těžké), podruhé jsem si ho dal znovu po pár letech a hned po něm i dvojku, a teď po asi 10 letech, kdy vyšel na PS+ Veilguard, jsem se rozhodl zahrát si konečně dosud nedohraný třetí díl (Inqusition) a pak i ten Veilguard, ale protože už si ten lore zase až tak dobře nepamatuju, dám si znovu jedničku a dvojku.

Myslel jsem, že to bude spíš nostalgie a připomenutí si příběhu a že tím jen profrčím, ale nakonec jsem si třetí dohrání užil úplně nejvíc, prošmejdil každý kout, splnil všechny vedlejší úkoly a věci, co splnit šly, a dohrál i všechna DLC (z nich nejvýraznější stopu zanechá Awakening, který připomíná regulérní datadisk a je fakt povedený, ta zbylá DLC jsou spíš jen takové jednohubky na hodinu až dvě).

Nejvíc musím pochválit právě lore, který je opravdu parádní a i při třetím hraní mě neustále bavilo rozkrývat příběh, číst všechny zápisy v kodexu, poslouchat konverzace postav a vidět na vlastní oči, jak svět kolem sebe mohu reálně ovlivňovat a že moje volby mají smysl. Autorům se výborně povedlo do příběhu zakomponovat šedé morální dilema (mágy vs. templáře, kdy se obtížně přiklání k jedné straně, protože obě mají v něčem pravdu a v něčem ne, a na každé z obou stran se najdou různí lidé a různé přístupy) a vůbec spoustu rozhodování, které vážně není vůbec jednoduché a kdy jsem si několikrát lámal hlavu několik minut, na kterou stranu se v nějakém sporu přikloním. Krom toho je tu i výborný záporák - nedávno jsem tu ve svých příspěvcích k prvním Final Fantasy hrám hejtil mega trapné záporáky, jejichž jedinou motivací je zničit svět. Tady je záporák fakt zajímavý, protože jeho motivace a činy dávají z určitého pohledu smysl, takže zase člověk musí přemýšlet a hodnotit, jak se k němu postaví.

Ikoničtí jsou i parťáci. Není to úplně level Garruse nebo Tali z Mass Effectu, ale především Morrigan, Alistair a Leliana jsou fakt dobře napsané a namluvené postavy a hodně mě jejich příběhové linky a dialogy bavily. Ostatní postavy mi přišly trochu slabší a hlavně nejsou postavy v partě příliš zaměnitelné - healer je potřeba vždy, rogue kvůli truhlám a pastem taky a bez tanka si to taky neumím moc dobře představit. Takže krom companion questů jsem 90 % hry jel stále se stejnými postavami. I tak má ale člověk v kempu dost interakcí i se zbylými postavami, takže o to není ochuzen úplně.

Kromě příběhu tu ale výborně funguje i gameplay a byť vedlejší questy jsou trochu jak přes kopírák a ne až tak zajímavé (zabij tamtoho, oběhni tady 5 NPCs na různých místech, apod.), hodně tomu přidává dobrý soubojový systém, který mě bavil až do konce hry (byť v Awakening DLC už jsem měl postavy tak strašně přeboostované, že ty souboje začaly být trochu nudné, protože byly až příliš snadné). V základní hře je hned několik míst, kde ty souboje jsou až nechutně těžké, ale výborně funguje přemýšlení a taktika, kdy člověk zvolí jiný přístup, jiné pozicování postav, jinou priorita cílů, crowd control apod. a najednou i zprvu nevyhratelný souboj člověk hravě zvládne. To je hodně uspokojivé.

Co se mi taky hodně líbilo a v málokterých hrách to vidím, je nutnost v některých soubojích používat logiku. Např. jsem na nádvoří hradu 3x po sobě wipnul při marné snaze porazit silného bosse, aby mi před čtvrtým pokusem došlo, že mám vlastně otevřít bránu rytířům, kteří mi slíbili jít na pomoc - najednou na toho bosse naběhnou ti rytíři a s nimi už je to bez problémů zvládnutelné. Podobná zkušenost byla Redcliffe village, kdy hráč ve dne připravuje místní milici, rekrutuje do ní lidi, zařídí jim zbraně a vybavení a pak se svou partou a tou milicí musí v noci bránit vesnici před hordou nemrtvých. Při prvním a druhém pokusu jsem se standardně, "klasicky", staral o svou partu, zezačátku vše vypadalo růžově, ale milice postupně umírala, až ji nemrtví pozabíjeli celou, a najednou to moje parta přestala dávat, nemrtví nás přehltili a v obou případech jsem wipnul. Napotřetí jsem konečně pochopil, že možná dává smysl starat se o tu milici, když jsem předtím strávil dost času tím, abych ji dal dohromady. Takže jsem místo útočných kouzel celou dobu jen healoval vesničany v milici a držel je všechny naživu a světe div se, šlo to krásně a tu vesnici jsme bez ztrát a bez problémů ubránili. Logika příběhu promítnutá do logiky souboje. To mě nadchlo.

Co musím vytknout, je samozřejmě grafika, ale to je asi vzhledem ke stáří hry úplně jasné. Zezačátku si člověk musí zvykat. Není to ale vyloženě hrůza, že by u toho člověk trpěl :-) Horší je technický stav, kdy ani po tolika letech nejsou (a nikdy nebudou) vyřešené základní věci jako memory leaky. Už v Ostagaru mi hra začala padat a v Lotheringu nešlo hrát, padalo to skoro neustále, načež jsem po chvíli googlení našel uživatelsky změněný .exe file, který zajišťoval, že hra využije dvojnásobek operační paměti. Tím se ta stabilita samozřejmě spravila a hra padat přestala, ale i tak jsem při hraní musel cca každou hodinu hru restartovat, protože v rámci jedné session se postupně začala vždy zpomalovat a pak i cukat. Naštěstí je ten restart skoro hned a pak se zase hodinu hraje v pohodě. Ale fascinuje mě, že takhle elementární věc v patchích Bioware tenkrát nevyřešil.

Závěrem můžu jen říct, že i po tolika letech je tahle hra absolutně skvělá a i dnes bych ji komukoli s klidným srdcem doporučil.

Než začnu s příspěvkem a vlastní recenzí, chtěl bych zdůraznit něco, co dokonce ani nedávám do spoiler tagu, protože bych zpětně hrozně moc chtěl, aby mi tuhle informaci někdo řekl předtím, než jsem tu hru začal hrát - levelujte si a cvičte všechny postavy, na závěr je budete všechny potřebovat! 

A teď už ke hře samotné a proč dávám poměrně nízké hodnocení, byť tím asi půjdu bohužel hodně proti proudu, protože co jsem tak četl, tak je tenhle díl hodně chválený a obdivovaný. S mými očekáváními se hra moc neprotla, ale hlavně jsem si v ní užíval jen pár míst (začátek a částečně druhou půlku hry, kromě konce, viz dále), jindy mě prostě nebavila a to je pro mě nejdůležitější ukazatel a největší vliv na výsledné hodnocení. Jak jsem už psal u jiných svých příspěvků - když u hry vidím různé objektivní nedostatky, ale každý den se těším, až k ní po práci sednu, musím jí dát vysoké hodnocení. Když je ta hra objektivně dobrá, promakaná a promyšlená, ale já se do hraní musím doslova nutit, je něco hodně špatně. A to byl pro mě přesně případ šestého dílu.

Největší změna oproti pětce a vůbec předchozím dílům je další překopání systému, jak fungují postavy. Předně čtyřčlennou partu tu nemáte nastálo, ale v různých částech hry si z poolu asi 14 nebo 15 postav (neobjevil jsem úplně všechny, jak jsem zjistil u závěrečných titulků) volíte, koho si zrovna dáte do party. Někdy jste příběhem limitováni jen na některé postavy, někdy vám hra určité postavy doslova vnutí, někdy hrajete za víc skupin a přepínáte mezi nimi. Uznávám, že toto vše mě mělo varovat a měl jsem z toho pochopit, že mám levelovat všechny a hrát za všechny, aby měly dobrý gear a abych jejich mechaniky dobře znal. Moje chyba, na konci jsem trpěl.

Změnil se tu systém magie, kdy už neexistují dedikovaná magická povolání. Naopak, každá postava má unikátní povolání a nějakou svou jedinečnou schopnost. Líbí se mi, že v některých ohledech hra obsahuje "minihry", kdy třeba Blitz u monka obnáší zadat nějakou správnou kombinaci tlačítek, abych použil jeho schopnost. Tohle mě překvapivě bavilo. Co se magie týče, po určité chvíli hry začne hrát objevovat a získávat espery, které může kdykoli přiřadit svým postavám (každé v jedné chvíli jen jednoho a jeden nemůže současně být přiřazen k více postavám) a každý esper odemyká postavě unikátní sadu kouzel. Grinděním tedy takto můžete odemknout postavě všechna kouzla z jednoho espera, potom jí dát jiného, zase všechna kouzla odemknout, atd. Tímto způsobem jste tedy schopni s notnou dávkou grindu odemknout všechna kouzla všem postavám. Na mě to působilo trochu zvláštně, ani zdaleka ne tak zábavně jako jobs v pětce a navíc tu v podstatě není variabilita - místo abyste se snažili přijít na nějakou zábavnou a fungující kombinaci, tak se prostě snažíte postupně odemknout všechno všem.

Další velký průšvih je příběh. Nikdy jsem nečekal, že nějaké hře tohle vytknu, protože já prostě miluju příběhové hry a miluju spoustu textů, pro mě třeba nekonečné texty v Pillars of Eternity, lore svitky a knížky v Dragon Age apod. jsou lahůdka a potěšení. Ale tady jsem často až trpěl, jak ty příběhové pasáže byly zdlouhavé a nekonečné, postavy furt něco řešily, v určitých fázích hry jsem v cutscénách trávil doslova víc času než hraním a vážně to vůbec nebylo zábavné. Hlavním důvodem asi je to, že ten příběh není žádná velká hitparáda a dialogy jsou fakt cringe. Aspoň záporák je pořádně charismatický a povedený, ale opět (jako v předchozích dílech) mu chybí nějaká smysluplná motivace. Prostě jen chce být nejmocnější a všechny a všechno zničit.

Další věc je, že zdaleka ne všechny postavy jsou stejně silné (třeba monk Sabin byl u mě od začátku až do konce hry s brutálním odstupem nejsilnější postava, na konci dával okolo 10k damage za kolo, když ostatní dávali třeba 1-2k, navíc měl i takovou rychlost, že byl na tahu 2x častěji než všichni ostatní, naopak postavy jako Gau, Setzer, Strago, Relm, ale i třeba Locke hrály druhé housle) a ne stejně zábavné. Postupně jsem si tak vykrystalizoval partu svých oblíbenců (Sabin, Terra, Edgar a Cyan, v závěsu za nimi pak Celes), za které jsem hrál výrazně nejvíc a se kterými jsem vše drtil, ale ty ostatní postavy a jejich síly a slabiny jsem takřka neznal (asi nejvíc to odnesl chudák Gau, který mě nebavil doslova vůbec a na konci hry měl asi 300 hitpointů, když většina mých postav měla 3-4k :-D).

Hra je pomyslně rozdělená na dvě poloviny, ta první je taková víc příběhová a lineární, druhá polovina je pak takový open world a přestože mám rád nelineární RPG a nevadí mi, když mě hra nevede úplně za ruku, tady to byl dá se říct negativní extrém, kdy jsem v té druhé půlce často vůbec netušil, kam mám jít a co mám dělat, a když jsem zkoušel prošmejdit různé lokace náhodně, dostával jsem často šíleným způsobem na frak. Podobně jako v pětce (a možná i v předchozích dílech) je tu absolutně neuvěřitelné množství missable contentu, což jsem při hře i tušil, po dohrání a prolítnutí očima nějakých fór a návodů se mi to potvrdilo :-)

Teď konečně k tomu mnou proklínanému závěru hry a tomu, jak tu fungují těžší souboje a bossové. Předně, konec hry jsem si svou vinou neuvěřitelně ztížil, jak jsem už zmínil, měl jsem totiž pořádně vylevelované a osahané jen 4 postavy, zatímco většina ostatních neměla ani levely, ani gear, ani kouzla (to je nejdůležitější), ani můj skill, jak za ně hrát, protože jsem je pořádně neměl osahané. Závěrečný obrovský rozsáhlý dungeon mě ale doslova donutil vytvořit tři party a hrát za všechny tři. Jeden takový dungeon s dvěma povinnými partami jsem už předtím absolvoval, ale ten jsem abusoval tak, že jsem vše čistil jen jednou partou a ta druhá jen mačkala tlačítka, aby první partě otevírala cestu dál (a vynechával jsem druhou partou i random encountery - vždycky jsem tou druhou partou ušel nějaký kus cesty a když už jsem tušil, že přijde souboj, přepnul jsem na první partu, odbojoval ho tou, přepnul zase na druhou a šel dál - takto druhá parta nemusela bojovat ani jednou). V tom finálním dungeonu tohle bohužel nefunguje, protože všechny tři party mají na cestě několik povinných nepřeskočitelných bossů.

A teď přijde to peklo. Dám to radši do spoileru, ať tu těm, kdo to ještě nehráli, nespoileruju bosse a mechaniky: Moje hlavní parta byla Terra, Sabin, Edgar a Cyan. Levely okolo 50, perfektní gear, všechna kouzla z esperů odemčena, každý souboj s prstem v nose. Druhá parta Strago, Relm, Setzer a Gau, levely okolo 30, nic moc gear, takřka žádná kouzla. Dát s touhle partou 3 povinné bosse bylo na několik večerů, kdy jsem musel úplně šíleným způsobem ty bosse cheesovat, využívat specifických itemů z hlavní party (naštěstí si jde itemy mezi souboji přesouvat mezi postavami i partami), random tu hrál neskutečnou roli, jednoho bosse jsem dal v podstatě jen díky tomu, že Setzer měl Fixed dice, což je útok, který dával náhodně cca 300-9999 damage, a relic Master's code, díky které Setzer zaútočil na bosse 4x za kolo. A při jednom pokusu jsem měl dost štěstí na vysoké rolly damage, takže jsem toho bosse v podstatě zergnul, než mě stihl udolat. Třetí parta byla Celes a Locke (ano, opravdu jsem takový retard, že jsem ty party ani nerozložil rovnoměrně, takže poslední parta měla jen dva členy). Oba levely cca 40, nic moc gear, cca třetina kouzel odemčená. Dát s touhle partou bosse Goddess byl neuvěřitelný výkon, nic tak šíleného jsem ještě snad v žádné hře nemusel absolvovat, ChatGPT mi natvrdo napsal, že s takovým složením a itemy, které mám (resp. nemám), toho bosse asi ani porazit nemůžu. Nakonec opět šílený cheese a random, protože Goddess náhodně občas na někoho zakouzlí Entice (charm), na který neexistuje imunita a nejde ho vůbec nijak dispelnout, takže jediné, co jde dělat, je tu postavu druhou postavou zabít, pak ressurectnout a to vše nějak stihnout, aniž by mi lehla ta druhá postava. Nakonec jsem to dal tak, že jsem sundal Reflect ringy, protože reflektování bossových blesků sice chránilo moje postavy, ale healovalo bosse, Lockemu jsem dal bumerang, kterým dělal poměrně slušnou damage, Thunder shield, aby ho blesky healovaly, a Master's code, aby útočil 4x za kolo, a Celes jsem dal nejsilnější meč, Dragoon's boots a Dragon's horn, takže její attack se změnil na Jump a po skoku zaútočila 2-4x za kolo, navíc při Jumpu byla mimo obrazovku a Goddess na ni nemohla sesílat kouzla. Samozřejmě to chtělo i velkou porci štěstí, protože ty boss fighty jsou o náhodě jak blázen - stačí jedno nešťastně načasované kouzlo od bosse v nejnepříjemnější chvíli a celá strategie jde do kytek a člověk může začít nový pokus. Jednou se ale zadařilo, Goddess zrovna hodně kouzlila jen blesky a já jí dával takový damage, že lehla. Asi nemusím dodávat, že s hlavní partou jsem pak těmi jejími bossáky projel jak nůž máslem a totéž se týkalo i závěrečného bosse, kterého jsem sundal na první pokus, aniž bych vůbec stihl zjistit, co vše dělá a umí.

Už jsem napsal příšerně dlouhý příspěvek, tak se to pokusím jen na závěr nějak shrnout. Hra má výrazně příběhovější podání než předchozí díly, ale na můj vkus je toho příběhu často až příliš a není moc kvalitní. RPG prvky naopak ustoupily do pozadí a levelování postav a odemykání věcí tu není ani zdaleka tak zábavné jako v předchozích dílech (hlavně v pětce). Oproti tomu je tu ale těch postav hodně, jsou jedinečné a mají hodně prostoru. Hra je navíc dost nelineární, opět nabízí obrovskou svobodu v různých přístupech, kombinacích itemů a objevování bambilionu různých skrytých míst a věcí. MOŽNÁ si ji za pár let zkusím zahrát znovu, s návodem, aby mi nic neuteklo, a s jiným přístupem (levelovat všechny a fakt ty postavy střídat). Na to, že jsem ale o tomto díle četl jen samou chválu, jsem čekal mnohem víc a moc mě nebavil, pětka byla o hodně lepší.

Už dlouho jsem u hodnocení nějaké hry nebyl takhle moc rozpolcený a tak dlouho jsem nezvažoval, jestli to nakonec bylo dobré nebo spíš špatné. Nejprve trocha informací pro kontext tohoto příspěvku: S FPS RPG nemám až tak velkou zkušenost a výrazně preferuji klasická izometrická cRPG, ve kterých ovládám celou partu, jako Baldur's Gate nebo právě Pillars of Eternity, jejichž jsem obrovským fandou, jedničku jsem dohrál několikrát (i na nejtěžší obtížnost), dvojku dvakrát (i na nejtěžší obtížnost a v tahovém módu). Na Awoved jsem se tedy exrémně těšil už od prvního oznámení, několik let tuto hru vyhlížel a byl strašně zvědavý, jaké to bude procházet se částí Eory z vlastního first-person pohledu. Ve zkratce - nakonec jsem byl dost zklamaný, ale zároveň mě ta hra hodně bavila, takže to hodnocení je ještě poměrně vysoké. Pravděpodobně si ji za několik let budu chtít zahrát znovu, za jiný typ postavy (hrál jsem magickou a určitě si budu chtít zahrát klasického fightera), až bude ta hra dodělaná :-) a třeba budou i nějaká rozšíření.

Zaměřím se nejprve na to špatné a bohužel toho není málo. Především je to technický stav. Překvapilo mě hodnocení v dalším příspěvku tady, kde autor píše, že hru měl prakticky bez bugů. Asi hodně záleží na konkrétním HW, pro mě tohle byl největší bugfest, jaký jsem kdy zažil, absolutně nedodělaná, neodladěná a nestabilní hra. Například nikdy v životě jsem před hraním hry nemusel pokaždé restartovat počítač, tady jsem se to záhy naučil dělat automaticky, protože ta stabilita byla po čerstvém restartu o něco málo větší. I tak se mi několikrát stalo, že například nešel načíst save, během loadingu hra crashovala, až jsem to vzdal, restartoval počítač znovu a pak už to jelo. Crashe během hraní, během soubojů, dokonce i během dialogů... Nepřeháním, ta hra mi spadla nejméně 100x (nemyslím si, že je na vině můj počítač, který bez problémů požadavky splňuje a s jinými hrami nemám sebemenší problém). Do toho bugy jako propadání podlahou, náhlé poklesy hlasitosti namluvených řečí uprostřed rozhovorů, nefungující klávesové zkratky (restart hry to vždy opravil), atd. Těch bugů tam bylo za mě fakt nehorázné množství a nikdy jsem tohle u žádné hry nezažil. Do toho ještě přidejme fakt, že vždycky mi na té hře něco vadilo a každou chvíli vyšel patch, který přesně to opravil. Za mě ta hra je prostě absolutně uspěchaná, nedodělaná a vůbec v tomto stavu neměla vyjít. Je to pro mě potvrzení poučení, že hrát hry hned po vydání nedává smysl - beztak mám obrovskou knihovnu dosud nedohraných her, takže je lepší si prostě pár let počkat, až tu hru dodělají, ve finále ji pak ještě člověk má výrazně levnější. Palec dolů.

Další výtka, která tu v jiném příspěvku už zazněla, je neživý svět. Nemyslel jsem si, že zrovna tohle mi bude vadit, když jsem tuhle kritiku opakovaně na různých místech četl, ale musím potvrdit, že to vypadá a působí vážně hodně špatně. NPC prostě stojí na místě a nic nedělají, monstra chodí po předem daných cestičkách, ten svět zkrátka nepůsobí vůbec realisticky. Vůbec tomu nepřidává ani fakt, že na rozdíl od PoE 1 (kde jsem to extrémně chválil) tady ani ten svět nemá vnitřní logiku. Věci jsou pohozené jen tak úplně náhodně, někdo v editoru prostě prskal předměty na místa, jak ho zrovna napadlo (trochu přeháním, ale ne moc), všude možně po světě se válí stovky truhliček a batohů s lootem (na jednu stranu to motivuje k průzkumu, na druhou stranu to působí mimořádně nerealisticky a rušivě), osady nemají vůbec zajištěnou ekonomiku, takže si říkáte, jak tam vlastně ti lidi můžou přežít... Oproti PoE je tohle strašný krok zpět.

Příběh je tak půl na půl. Je to horší než PoE 1, ale lepší než PoE 2, což je za mě strašná škoda, protože to pro mě je hlavní motivace RPG hrát. Standardu PoE 1 se to tu nikdy ani nepřiblíží, úplně tu chybí nějaké opravdu silné a emotivní momenty a ta hra postrádá atmosféru, kterou PoE 1 měla. Na druhou stranu na rozdíl od PoE 2 jsou tu dialogy lépe napsané, srozumitelnější a celková hlavní linka příběhu je vlastně docela zajímavá a zábavná, navíc s reálným přesahem. Dojem sráží dost nepovedený dabing, kdy někteří herci absolutně přehrávají a trhá to uši (například Inquisitor Lödwyn, což je jinak působivý záporák, je namluvená fakt hrozně) - nechápu, že si tohle nějaký režisér nepohlídal.

RPG prvky tu jsou fajn, člověk se na postupy levely těší a utrácení bodíků na nové schopnosti je smysluplné, ale hra trpí na to, že prakticky neexistují nějaké game-changer schopnosti, všechno je to takové odtierované, prostě lepší damage, silnější efekt, atd. To se týká i kouzel, která úplně skvěle vypadají a je radost je kouzlit, ale chybí jim nějaký taktický prvek (třeba zpomalování nepřátel nebo nějaká comba, prostě něco, co není jen dmg + fire/bleed/freeze/shock/stun efekt). Stejný problém mám i s itemy. Všechny jsou jednoduše odtierované, v každém actu hry sbírám o tier lepší upgrade suroviny, které mi umožní 4x zbraň nebo brnění upgradnut, a takhle pořád dokola. Myšlenka, že díky tomu si najdu nějaký unique item, který si pak celou hru upgraduju a tím ji držím stále aktuální, je sice hezká, ale moc to tu nefunguje, protože těch unikátních předmětů je poměrně málo a jejich unikátní dovednosti nejsou zase až tak působivé.

Zatím hlavně kritizuju, tak se pojďme podívat na to, co funguje. Především je to zábavný soubojový systém, který mě i přes určitou jednotvárnost (viz výše) bavil od začátku až do konce hry a skutečně se těším, až budu při dalším průchodu hrát zase úplně jiný typ postavy. Stejně tak mi k srdci přirostli všichni čtyři společníci - Garrus, pardon Kai, je prostě super parťák po všech stránkách, Marius má komplikovanou osobnost, Giatta mi přišla hodně sympatická a zajímavá a i Yatzli není špatně napsaná (byť tu jsem měl asi nejméně rád). Herně je trochu problém, že společníci nejsou zaměnitelní, a tak se vám pravděpodobně stejně jako mně stane, že budete hrát 90 % hry stále se stejnými dvěma z nich. Pro mě to byl Kai jako tank a Giatta jako healer (sám jsem byl mág).

Taky průzkum světa byl zábavný a fajn, hra doslova na každém kroku úplně přirozeně (bez nutnosti questů) motivuje ke zkoumání okolí, jeskyň, kopců, zřícenin, domů - všude je něco zajímavého, střípky příběhu, nějaký loot atd. Navíc jsou tu i průzkumné questy v podobě map k pokladům, které mě kupodivu dost bavilo luštit sám a nehledat si je na internetu (ne vždycky jsem to zvládl :-D).

Co říct závěrem. Pokud ke světu Eory nemáte jako já zvláštní vztah, tak tuhle hru asi nemůžu úplně doporučit. Na trhu je dost mnohem lepších RPG her. Pokud jste fandové Pillars of Eternity, budete si Avowed asi relativně dost užívat, i když mi přišel trochu jako promarněný potenciál, že se hra odehrává na jiném kontinentě než předchozí hry, takže netěží z toho, že byste známá místa viděli z vlastní perspektivy (a ještě hra obsahuje tunu narážek na PoE 1 a PoE 2, z nichž některé působí fakt hodně křečovitě a na sílu). Každopádně doporučuji alespoň rok počkat, až autoři hru patchi dodělají a opraví. A tím nemyslím jen technické věci a bugy, ale i game designové (jeden příklad za všechny - X lidí si po vydání stěžovalo, že jeden typ překážek dokáže zničit jen Yatzli, takže ji neustále v partě musíte tahat s sebou, i když nechcete; patch tohle opravil a tu překážku teď odstraní i jeden typ granátu - přesně tyhle věci mělo dávno před vydáním chytit QA a vůbec se to nemělo ven dostat; a takových věcí bude spousta).

Hraju celou sérii poprvé a od začátku, ve verzi Pixel Remaster, a sice tomuto dílu dávám hodnocení 90 %, zatímco některým předchozím jsem dal 85 %, ale můžu s klidným srdcem říct, že tenhle díl je lepší o parník a je to první díl v sérii, který za mě suverénně obstojí i dnes a s klidným srdcem bych ho komukoli doporučil. Ostatně já měl rozehrané Avowed na PC a potřeboval jsem si zkrátit čas při cestě vlakem z Olomouce do Prahy a pak zase zpět, takže jsem rozehrál na Steam Decku FF5 (normálně se snažím nemít rozehraných více her současně) a dopadlo to tak, že jsem i po návratu hrál tuhle hru každou volnou chvíli a Avowed regulérně přerušil.

Proč je tedy pátý díl o tolik moc lepší než předchozí, byť na první pohled vypadá velmi podobně? Jedním slovem jobs! Tak, jak jsem ve třetím dílu jobs systém nenáviděl, tady ten systém překopali takovým způsobem, že odstranili všechny nedostatky a udělali ho nejzábavnější součástí hry.

Podobně jako ve trojce i tady si s postupem hry odemykáte nové jobs (povolání jako white mage, black mage, knight, bard atp.), můžete si u každé postavy job kdykoli přepnout a jednotlivé jobs si u postav musíte levelovat, ale tady to funguje úplně jinak a lépe. V první řadě když si na nový job postavu přepnete, máte instantně k dispozici takřka plný potenciál daného jobu. Například když si přepnete postavu na white mage, můžete okamžitě sesílat postavou kouzla z bílé školy magie té nejvyšší úrovně a nemusíte kvůli tomu ten job u postavy levelovat. Pomáhá tomu i fakt, že na rozdíl od předchozích dílů si koupená/získaná kouzla odemykáte plošně pro celou družinu a ne pro jednotlivé postavy.

Herně to znamená, že na rozdíl od trojky když potřebujete nastavit partě nějaké konkrétní jobs na specifického bosse nebo dungeon, tak kvůli tomu nemusíte grindit a ty postavy jsou okamžitě takřka maximálně použitelné (samozřejmě k některým abilitám nebo pasivním bonusům postava získá přístup až s vylevelovaným jobem, ale ten základ umí hned).

Ten hlavní důvod, proč jsou tu jobs tak zábavné, ale spočívá v tom, že každá postava má dva ability sloty a zatímco ten první je obsazený primární job schopností (třeba time mage v něm má time magic, thief steal, bard sing, atd.), do druhého slotu si můžete dát cokoli, co jste si na postavě odemkli z libovolného jiného jobu. Můžete tak kupříkladu z knighta na chvíli udělat white mage, vylevelovat si white mage na úroveň, která vám dostačuje pro sekundárního healera, pak se přepnout zpátky na knighta a do druhého slotu mu dát white magic. Nebo jsem si třeba svého white mage leveloval na střídačku s time magem, takže jsem měl k dispozici obě školy magie. Těch kombinací je opravdu nepřeberné množství, hra je po většinu doby (až na závěr) poměrně dobře vybalancovaná, takže jakékoli šílené kombinace docela dobře fungují a je to mimořádně zábavné. Díky tomu si i myslím, že tohle bude první díl v sérii, který si v budoucnu střihnu znovu.

Kromě toho, co jsem zmínil, ale můžete kterýkoli job vylevelovat až na mastered úroveň (a netrvá to zase tak přehnaně dlouho, takže i bez nějakého většího grindu máte ke konci hry u každé postavy vylevelováno třeba 5-7 jobů) a pak to funguje tak, že když přepnete job na freelancer (defaultní a neomezený job, který má přístup prakticky ke všemu gearu a nemá žádnou defaultní abilitu), tak si do jeho dvou slotů můžete dát libovolnou kombinaci abilit ze všech vymasterovaných jobů a automaticky dostanete stat bonusy a innate abilities ze všech vymasterovaných jobů (to jsou pasivní abilities, které jsou danému jobu vlastní - například od ninjy dostanete dual-wield, tedy možnost používat dvě jednoruční zbraně současně, od monka counter, kdy postava automaticky udělá protiútok, atp.). V praxi to znamená, že můžete vylevelovat u postav co nejvíc jobs a ve chvíli, kdy ji změníte na freelancera, dostane nějaké pasivní bonusy od všech těchto jobů a stane se extrémně silnou. Já jsem tenhle switch u všech postav udělal až v závěrečném dungeonu a ten rozdíl v síle byl drastický, do té doby jsem dával postavou třeba maximálně 800 damage za kolo a najednou jsem dával 8000 damage za kolo :-) Například finální boss byl pro mě úplný vtip, v podstatě jsem ani nestihl zjistit, co všechno dělá, během chvíle bylo po všem (ale dva bonusové bosse jsem přeskočil, protože k jejich poražení je potřeba mít specifické abilities a gear... Možná to zkusím při příštím průchodu).

Rozepsal jsem se tu extrémně moc o jobs systému, ale on je to fakt nejdůležitější prvek celé hry a ten hlavní hnací motor, který žene hráče dopředu. Než příspěvek ukončím, chci zmínit ještě dva lehčí zápory.

Ten první je opravdu tuna missable obsahu. Já prolézal každý kout, v každém dungeonu hledal všechny truhličky, u jedné postavy měl konstantně zapnuté ukazování skrytých chodeb, atd. Přesto jsem byl v šoku, když jsem se asi ve 2/3 hry zasekl a nemohl najít cestu dál (postavy mluvily o dungeonu, který jsem nemohl nikde na mapě najít), načež jsem si v zoufalosti vygooglil návod, našel si v něm to místo, ve kterém jsem aktuálně byl, přečetl si pár odstavců a nemohl uvěřit svým očím, kolik je tam vedlejších věcí, o kterých jsem vůbec nevěděl: tajná místa, kouzla, gear, písně pro barda, summon kouzla... Věci buď neviditelné/skryté (nenapadlo by vás jen tak sami od sebe tam jít) nebo backtracking, kdy jste se v nějaké fázi hry třeba za nějaké dveře nemohli dostat, a později se to odemkne, ale už na to dávno zapomenete. Rozumím tomu, že v době, kdy hra vyšla, to fungovalo třeba tak, že děcka tyhle skryté věci objevovala náhodně a pak si o tom ve škole povídala. Ale dneska, když to člověk hraje poprvé, tak nemá šanci většinu těch míst najít a stálo mě extrémní sebeovládání ten návod zase zavřít, už se do něj až do konce hry nepodívat a ovládnout FOMO (fear of missing out), které jsem až do konce hry cítil. Na druhou stranu uznávám, že to zase dává motivaci střihnout si časem tu hru znovu (spolu s tím zvolit si při druhém průchodu zase úplně jiné kombinace jobs, než které jsem si leveloval při prvním hraní).

Druhá výtka je opravdu slabý příběh. Podání je super - postavy spolu hodně komunikují, mají jedninečné a fajn osobnosti, takže si je oblíbíte, rozhovory a interakce jsou zábavné a ta hra ten příběh umí opravdu i s omezenými technickými a grafickými věcmi dobře prezentovat. Zároveň je ale ta hlavní dějová linka mimořádně neoriginální, až trapná, miliontá variace na téma "zachraňujeme svět" a do toho strašně nudný klišoidní hlavní záporák ("mwhahaha, chci být nejmocnější a chci všechno zničit"). Když si vzpomenu na záporáky s reálnými motivacemi jako třeba Irenicus z Baldur's Gate 2, tak bych tady fakt zaplakal.

Fe finále je to ale spíš jen takové menší rýpání a nic, co by vám herní zážitek vyloženě kazilo. Prim tu má hratelnost a ta je díky jobs systému famózní a neuvěřitelně zábavná. Od hry jsem se kvůli tomu nemohl odtrhnout a doporučuji ji i těm, kdo jinak nejsou fandové JRPG.

Závěrečná poznámka - v tomto díle jsou poprvé v dungeonech i pasti a na mapě viditelní nepřátelé (pořádně je to tedy použito jen v jednom dungeonu), což je za mě přesně to, co tahle série potřebovala, a doufám, že tento prvek tu není naposledy a autoři ho ještě rozvinou.

Těším se na šestku :-)

Se zájmem jsem si přečetl ostatní příspěvky k tomuhle HOMAM 3 datadisku a překvapilo mě, jak různě lidi hodnotí obtížnost. Přidám i svůj, velice subjektivní, pohled :-) Osobně jsem v AB hrál jen kampaně, multiplayer ne, takže vůbec nebudu hodnotit změny v balanci nebo Conflux jakožto nový hrad. Soustředím se jen na kampaně a asi bych celý příspěvek mohl dát do spoiler tagu, takže pokud jste je ještě nehráli, možná to raději dál nečtěte.

Mně osobně celý datadisk přišel velmi snadný (v některých ohledech možná ještě víc než původní RoE kampaně) a je to vlastně moje jediná výtka, protože jinak se design map a mnohem větší příklon k vyprávění příběhu od RoE hodně povedl. Kampaně jsou různé zasazením a stylem, už tu jsou první vlaštovky v podobě dlouhých textů, které se naplno rozvedou v SoD a HOMAM 4 (já osobně to zbožňuju a fakt mě baví to číst), takže ta lehká obtížnost, která znamená často nudu, mi to jediná trochu kazila. Pojďme na jednotlivé kampaně popořadě:

Armageddon's Blade: Hlavní a nejdelší kampaň, asi nejpovedenější, ale až příliš lehká. V prvních misích má hráč od začátku tak velké armády, že vyčistí půl mapy během pár týdnů, tím získá spoustu dolů, hradů, levelů a artefaktů pro hrdiny a zbytek už je pohoda. Kampaň má 8 misí a během nich si vylevelujete hrdiny takovým způsobem, že závěrečné mise jsou vtip. Třeba v úplně poslední misi můj hlavní hrdina (Gelu) jen sebral startovní jednotky od ostatních hrdinů, proteleportoval se přes Dimension Door k soupeřovu hrdinovi a byl konec kampaně. Nicméně kromě tohohle nedostatku je ta kampaň parádně epická a má vynikající nápad se střídáním obou stran konfliktu, za které hráč hraje.

Dragon's Blood: Asi nejtěžší kampaň, ale spíš jen otravností, než tím, že by v ní byla nějaká skutečná výzva. Problém je, že podzemní i nadzemní patra všech map jsou vždy tunely a člověk musí neustále ukládat hru a save pozice rotovat, protože když vyrazí třeba do levého tunelu a za pár dní přijde nepřítel z pravého tunelu, hrdina se nestihne vrátit. Ale aspoň je to kampaň za Dungeon, který mě hodně baví, a tento map design nutí mít víc aktivních silných hrdinů, takže celkově si nestěžuju a docela mě to bavilo.

Dragon Slayer: Objektivně nejtěžší kampaň, ale jen kvůli dvěma specifickým místům. První mise je o náhodě - buď hrdina dostane Logistiku, nebo ne. S ní je to trapně snadné, bez ní jsem to stihl přesně o jeden den před vypršením časového limitu. Druhé místo jsou neblaze proslulé souboje s 3500 Nagami (a jejich upgradovanou verzí). Moc jsem záměr a úmysl autorů nepochopil a víceméně je to jen o tom, zda jste se na to připravili a máte správná kouzla (např. Berserk), která abusujete, abyste takovou ohromnou přesilu porazili. Tahle kampaň mě moc nebavila, příběh nezaujal a jediný pozitivní prvek je přenos jednotek z jedné mise do druhé (ale jen jednou a ne v celé kampani), což je zajímavá strategická vrstva, kdy se pak člověk vážně snaží redukovat ztráty.

Festival of Life: Nejjednodušší a nejkratší kampaň. Tady si nepamatuju na jediné těžké místo, můj hrdina prostě všechno kosil. Mise mají časové omezení, což nesnáším, ale tady jsem se k němu ani v jedné misi ani nepřiblížil. Celkově bohužel nevýrazné vyznění, po pár týdnech (reálného času) jsem skoro zapomněl, o čem ty mapy a příběh byly.

Playing with Fire: Jedna z nejzajímavějších a pro mě nejzábavnějších kampaní. Má jen tři mise, ale druhá a třetí mají obrovské mapy, takže délkou se to vyrovná ostatním. Navíc se hraje za Fortress proti nemrtvým, což mě bavilo (za Fortress se v RoE, AB i SoD kampaních hraje ze všech hradů nejméně). Problém je zase příliš snadná obtížnost - už v první misi jsem si vyleveloval 4 hrdiny na takovou sílu, že druhá a třetí mise byly vtip. Moji hrdinové nemilosrdně kosili všechno i s malými armádami. Škoda. Kdyby aspoň třetí závěrečná mise měla hodně těžké nepřátele, mohla to být nejlepší kampaň.

Foolhardy Waywardness: "Bonusová" a lehce "ujetá" kampaň :-) Příběh je super a leckdy podaný tak vtipně, že jsem se u toho pochechtával (zarazilo mě ale množství překlepů, které v jiných kampaních v textech nebyly). Herně už to bohužel žádná sláva nebyla. První dvě mise jsou fajn, neurazí, nenadchnou, takový HOMAM 3 standard. Třetí mise má strašně pitomý map design, kdy máte jen jednoho silného hrdinu (ten jediný se v rámci kampaně přenáší mezi misemi), takže ten se nemůže bezstarostně vydat do světa a nechránit si město, ale zároven je to všude daleko, na startovním ostrově máte jen jedno město (soupeři jich mají několik, takže vás brzy přečíslí) a paradoxně kvůli tomuhle to byla pro mě asi nejtěžší mise z celé hry. Jen ale cca do poloviny, kdy jsem měl obrovské štěstí a v jednom z dobytých nepřátelských měst byl Town Portal (a samozřejmě jsem v jeho očekávání měl Expert Earth Magic), načež byl zbytek mise triviální. Poslední mise byla zajímavá a popravdě vůbec si neumím představit, jak strašně těžká by musela být bez Town Portalu a Dimension Door (Air Magic jsem měl taky Expert, takže teleport po mapě 4x za den), ale s těmito dvěma kouzly na expertní úrovni to byl opět vtip. Hned v prvních dnech jsem se proteleportoval k druhému městu (přeskočil questovou bránu, která mě k němu měla pustit mnohem později), které bylo plně postavené a ještě mělo Grál, takže zbytek mise už nestál za řeč, počítač neměl šanci, i když podváděl (jestli se nepletu, tak se mu každý týden spawnuli hrdinové s armádami z ničeho). Dokonce jsem díky kouzlu Fly i dostal hlavního hrdinu na všechny 4 okolní ostrovy (loď jsem nemohl riskovat, protože z ní nejde kouzlit Town Portal a zachránit město, ke kterému se mi portálem dostali nepřátelé) a zničil všechny soupeře, takže posledních pár týdnů časového limitu jsem byl na mapě sám a jen ty tahy odklikal.

Celkově je to povedený datadisk, dohrál jsem ho teď podruhé, ale už se k němu asi nikdy znovu nevrátím a nezaryl se mi tak hluboko jako milovaný SoD, na jehož další hraní se teď hodně těším a který jako jediný (na defaultní obtížnosti) představuje výzvu a naučil mě před lety HOMAM 3 mnohem lépe hrát.

Na úvod se přiznám, že byť jsem velký fanoušek Star Wars, části s Jabbou nebo zločineckými syndikáty mě baví vždy ze všech nejméně. Pro mě SW jsou světelné meče, kodex rytířů Jedi, Darth Vader a boj světlé a temné strany Síly. Když proto tato hra byla oznámena, byl jsem značně skeptický a rozhodnutý ji vynechat. Kombinace téhle části SW a Ubisoftu, od kterého se dal očekávat další generický open-world, na který jsem už alergický, mě ani trochu nelákala. Nesledoval jsem novinky, nesledoval jsem trailery. Pak hra vyšla a okamžitě dostávala ze všech stran pořádnou čočku a já věděl, že jsem se v původním odhadu nemýlil. Pak jsem ovšem naprosto nahodile v různých internetových diskusích narážel na příspěvky lidí, kteří psali, že tu hru hrají a výborně se baví a ty hejty nechápou. Pomalu to ve mně začínalo hlodat, začal jsem si říkat: "Hele, je to ale SW, co to zkusit? Třeba to aspoň bude prostě oddychovka v SW kulisách a zabaví." Tak jsem napsal své milované... Ježíškovi... a od Vánoc se do téhle hry pustil, aby mi už po první hodině hraní klesla čelist a já se do Outlaws úplně zbláznil. Zbožňoval jsem každou minutu hraní od začátku až po závěrečné titulky a musím v hodnocení napálit 100 %.

Na jednu stranu ano, je to zase další open-world s hodně podobnou šablonovitou strukturou, kterou jsme viděli už stokrát. Několik unikátních lokací (tady planet), ve kterých se ale člověk pohybuje nelineárně tak, jak chce, minihry na páčení zámků a hackování počítačů, in-game deskovka (tady karetní hra Sabacc) a dokonce si můžu písknutím přivolat Geraltova koně... pardon, speeder, aby mi přijel až pod nos (a samozřejmě nemůžou chybět ani závody speederů).

Jenže, ono tady nějak všechno prostě funguje úplně perfektně. Jádro hry, což je stealth, je super zábavný a neustále mi připomínal Metal Gear Solid 5 (jen bez těch padáčků a dalších japonských pitomostí), což byla jedna z mála stealth her, která mě fakt bavila. Do toho máte společníka Nixe, který je opravdu úplně klíčový a strašně užitečný (v příběhové misi, kde ho chvíli nemáte, teprve zjistíte, jak esenciální herní mechanika to je; kromě toho tahle mise má i přesně ten emocionální efekt, jaký chtěla mít). Přestřelky jsou zábavné a to hlavně proto, že když jednou střelím Stormtroopera do hlavy, tak je prostě po něm. Páčení zámků je rytmická minihra a hrozně mě bavila. Hackování počítačů je logická minihra. A Kessel Sabacc? Po hrozné in-game deskovce v Horizon 2 byl tohle opravdu balzám na duši. Ty karty jsou prostě super, jednoduchý princip, ale hodně variability. Navíc postupně hráč získává další možnosti podvádění, které jsou mimořádně uspokojivé a zároveň do logiky herního světa skvěle zapadají.

Tak je to vůbec se vším. V jiných open-world hrách mám vždycky hrozný vnitřní problém s vedlejšími questy. V Zaklínači 3 se snažím zachránit Ciri, ale do toho mám čas si hrát na zaklínače a brát si po vesnicích zakázky? V Horizonu zachraňuji svět a vážně mám čas a motivaci jít někde v nějaké zapadlé díře nějakému NPC shánět ingredience na jeho projekt nebo se účastnit závodů na robotických mountech? V Outlaws ty vedlejší questy dávají perfektní smysl. Kay je psanec, bez peněz v kapse a lapená v síti soupeřících syndikátů a prostě dává smysl, že dělá všechny možné zakázky, aby si vydělala peníze na vylepšení gearu, nebo aby se dostala k informacím.

Mimochodem, nezmínil jsem hvězdnou loď, která tu kromě funkce domova dává i možnost "volně" si létat vesmírem, případně se účastnit různých vesmírných bitev. Ovládání je tak svižné a nerestriktivní, že i tahle část byla moje vyloženě oblíbená (jediná škoda je, že na začátku je ta loď až příliš slabá a je až příliš velký skok po upgradu lodi, kdy najednou všechny vesmírné bitvy začnou být úplně lehoučké).

Dále se chci rozplývat ještě nad jednou věcí a sice tím, že konečně jsem po dlouhé době hrál RPG bez jakýchkoli levelů a scalování. Svět a nepřátelé se nijak vůči hráči nescalují, to znamená, že když si odemknu nové abilities (což tady probíhá tak, že musím splnit nějaké prerequisites, a nikoli bezduchým expením) a získám lepší gear, tak je ta hra prostě lehčí. Například zatímco na začátku jsou hry v Sabaccu víceméně o náhodě, po odemknutí dalších podvodů a lepších token karet už jsem ani před hraním neukládal pozici pro save scumming - sebejistě jsem věděl, že každou hru dokážu vyhrát. A takhle má podle mě RPG vypadat, protože právě to je na tom progressu uspokojivé. Odemykám si možnosti a vylepšení, abych byl silnější a aby věci, které na začátku byly těžké, byly na konci snadné.

Příběh, pravda, není žádná velká pecka (jako třeba Horizon 1, když vezmu jen open-worldy), zvraty jsou často předvídatelné, ale není to ani nuda, motivuje k pokračování a emoce to vyvolává přesně takové, jaké má, když vás někdo třeba podrazí nebo naopak někdo jiný se ukáže jako pravý kámoš. Navíc příběhové mise jako třeba Jabbův palác na Tatooine nebo infiltrace imperální vesmírné stanice mají neskutečnou atmosféru a koule.

Nedostatků se tu pár taky najde, především občasné bugy (kromě takových těch klasických jako propadnutí se podlahou nebo velmi výjimečný crash mě nejvíc štvaly ty, kdy se splněný vedlejší úkol neoznačil v quest logu jako hotový, takže tam do konce hry visel), slabší grafika (třeba vlasy Kay, ale obecně po dohrání Horizonu 2 byly Outlaws v tomto ohledu trochu jako pěst na oko) nebo fakt, že asi 90 % truhel obsahuje jen kosmetické věci. Ale světe div se, zatímco v jiných hrách to nesnáším, tady mě překvapivě hodně bavilo si třeba svou vesmírnou loď nebo speeder různě přebarvovat :-)

Závěrem tedy - nenechte se mýlit zfanatizovaným davem, který se rozhodl tuhle hru prostě hejtit z principu. Je vážně mimořádně dobrá a zábavná. Hodně mě mrzí, že nebyla přijata kladněji a že už asi od této značky nemůžu čekat víc, zatímco jiné krávoviny dostávají jeden díl za druhým.

Co napsat, abych neopakoval, co zde už výborně shrnuli jiní. DLC rozhodně od druhého dílu vykročilo správným směrem - méně collectibles a vedlejších aktivit, jen několik (zato smysluplných a zábavných) vedlejších questů a velký focus na hlavní misi. Díky tomu má člověk z hraní mnohem ucelenější a příjemnější zážitek, který se nerozplizne v obrovském open worldu jako u původní hry.

Problém, za který strhávám procenta je příběh. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle mi přišlo ještě slabší než příběh dvojky. Nezajímavá zápletka a nezajímavě vyprávěná.

Na druhou stranu hratelnost doznala jistých zlepšení (byť novou zbraň jsem moc nepochopil a k srdci mi nepřirostla), setkání s Apex Slaughterspinem v malé místnosti na Very Hard bylo zatraceně těžké (poprvé po šíleně dlouhé době jsem umřel :-D) a finální boss super epický, jak atmosférou, tak i herně - konečně člověk musel pochopit nějaké gameplay mechaniky a přizpůsobit styl hraní, za tohle tleskám.

Závěrem musím pochválit i délku, byla tak akorát.

Takhle jsem čekal, že bude vypadat trojka, když jsem dohrál dvojku! Trochu mi přijde, jako kdyby liché díly dělal jeden tým a sudé díly jiný tým (ChatGPT mi ale řekl, že to tak není a dělali to ti samí lidé). V jedničce a trojce má člověk bezejmennou partu 4 postav, takřka nulový příběh a hlavní důraz je na RPG prvky. Ve dvojce a čtyřce hraje příběh prim, postavy mají jména, charaktery, minulost a smysluplné motivace, příběh je vícevrstevnatý, se spoustou zvratů a epickým vyvrcholením.

Co se tedy změnilo oproti předchozím dílům? Hlavní novinkou je ATB soubojový systém. Je to vlastně takový mix real-time soubojáku s hraním na tahy. Souboje se odehrávají v reálném čase, ale když třeba při boji vyberete možnost Item a otevře se vám celý inventář, abyste si vybrali předmět k použití, hra se zastaví a můžete vybírat nekonečně dlouho. Stejně tak při výběru kouzla. Já z toho úplně nadšený nebyl, protože obecně v RPG hrách, kde mám víc než jednu postavu, silně preferuju tahový režim a mimořádně mi vadí, když se v souboji něco stane a já si to ani nestihnu přečíst (třeba nepřítel sešle kouzlo a já nestihnu zaznamenat jaké). Tady to navíc kazí fakt, že animce leckterých útoků či kouzel jsou příšerně dlouhé a během nich čas stojí, takže když třeba bojujete v jeskyni s šesticí netopýrů, kteří sají krev, což je kouzlo dělající minimální damage, ale mající hrozně dlouhou animaci, tak si ukoušete nehty nudou... Ale abych jen nekritizoval, tento nový systém přidává do soubojů taktický prvek a hloubku, protože najednou jde rozumně pracovat s nějakým časováním (třeba u soubojů s bossy je to často kritický prvek) a částečně to eliminuje i problém, který jsem hejtil u trojky - že máte zraněnou postavu a než přijde na řadu tah healera, někdo vám ji dorazí. Tady si jde ten heal šetřit a hodit ho hned po očekávaném damage spiku (ale opět to není dokonalé, protože nemůžete mezi postavami přepínat, takže když čekáte s healerem na tahu, ostatní postavy taky stojí a nic nedělají).

Další velkou změnou je perfektní použití Jobs, kdy jednotlivá povolání u postav nemůžete měnit, ale během hry se vám v závislosti na příběhu postavy v partě poměrně často střídají, takže si často vyzkoušíte strategie s nejrůznějšími kombinacemi povolání, což mi přišlo úplně super. Magická povolání tu navíc mají mnohem smysluplnější levelování, kdy se nová kouzla odemykají postupně s růstem levelu a nemusíte si je někde kupovat a učit se je. Některá kouzla pro Summonera pak získáváte za nepovinné boss challenge.

Obecně boss fighty v tomto díle získaly na důležitosti a propracovanosti. Zahanbeně přiznávám, že několikrát jsem si strategii na bosse musel vygooglit, protože to prostě vyžadovalo nějaké časování nebo trik, na který jsem ani po pár pokusech nepřišel sám (například souboj s CPU, kdy má boss 2 "společníky", jeden healuje, druhý dělá damage, ale aspoň jednoho musíte nechat celý boss fight naživu, protože když padnou oba, boss vám začne instakillovat členy party). Trochu negativně hodnotím závěrečný boss fight, který mi obtížností přišel těžce přepálený. Po X neúspěšných pokusech, kdy nepomáhaly ani rady z Redditu nebo video na YouTube (postavy toho streamera měly zjevně nižší levely než moje, protože měly o dost méně HP, ale přesto nedostávaly ani zdaleka takovou čočku jako já), jsem závěrečného bosse sundal víceméně náhodně, kdy mi poměrně záhy lehly dvě postavy z pěti a já je neoživil, protože skupinový heal rozprostřený mezi tři postavy je zvládal healovat naplno, což je něco, co bych se odvážil označit jako až chybou game designu. Zážitku nepomohl ani fakt, že hra nemá autosave a po každém neúspěšném pokusu jsem musel absolvovat asi 5 minutovou nepřeskočitelnou cut-scénu, než jsem mohl jít na další pokus.

Kromě těhle zmíněných změn bych ještě chtěl zmínit četná QoL vylepšení. Mezi ty nejzásadnější řadím "odpočívací místa" rozmístěná v dungeonech, ve kterých funguje Save a ve kterých se parta může vyspat, čímž si doplní zdraví a manu, nebo fakt, že bossové už nejsou imunní vůči debuffům, takže konečně taková kouzla jako Slow mají smysl (na druhou stranu stále nedává smysl používat X různých jiných kouzel, vůči kterým bossové imunní jsou a která se vůbec nevyplatí kouzlit na obyčejné mobky).

Závěrem jen dodám, že se s FF sérií setkávám poprvé, hraju Pixel Remaster verzi od prvního dílu a tento díl je zatím jednoznačně nejlepší. Do hraní jsem se nikdy nemusel nutit, naopak jsem ho subjektivně dohrál hrozně rychle (a to mi pocitově přišel i jako možná nejdelší díl), protože jsem fakt měl chuť hrát prakticky každou volnou chvíli. Po zpackané trojce mi tento díl vrátil veškerý optimismus a hrozně se těším na další díly.

Já vím, že to hodnocení je hodně přísné, ale mě tahle hra extrémně zklamala a zaskočila, nebavila a na konci jsem ji už doslova nenáviděl. Nebýt toho, že jsem teď hodně jezdil vlakem mezi Prahou a Olomoucí (to jsou 3 hodiny na Steam decku :-D), tak bych ji asi ani nedokázal dohrát. Vůbec mě nikdy nelákalo doma si třeba sednout na gauč a hrát to. Ale zkusím tedy rozebrat celý tento nepodařený zážitek.

V různých recenzích a diskusích jsem četl četná varování před dvojkou, především kvůli jejímu levelovacímu systému. Já to měl naopak, dvojka mě nadchla, levelovací systém mi nevadil a strašně se mi líbil posun v důrazu na vyprávění příběhu (což je pro mě u RPG her primární aspekt). Puštění trojky byla proto solidní ledová sprcha. Místo postav s nějakými osobnostmi je tu opět jen čtyřčlenná "bezejmenná" parta, příběh je snad ještě horší a hůř odvyprávěný než v jedničce (a to je co říct), má sice nějakou (nudnou) sjednocující linku, ale každou chvíli skáče od tématu k tématu, od postavy k postavě a je podaný naprosto minimalisticky.

Velkou novinkou je tu nový systém Jobs, který na papíře může působit fajn, ale realizace je za mě katastrofální a představuje naprosto nedomyšlený game design. Funguje to tak, že v průběhu hry se odemykají sady povolání (jako třeba černý mág, bard, viking, učenec, atd.) a každá postava si může kdykoli (mimo souboj) přepnout povolání. Se změnou povolání se váže unikátní gear a speciální skill (takže třeba viking funguje jako tank, jeho brnění dává velké bonusy k obraně a má tauntovací skill, kdy donutí nepřátele útočit jen na něj; učenec zase dokáže zjistit HP a slabiny nepřítel). Jsou tu dungeony a boss fighty, kdy musíte zvolit správně jobs u svých postav, abyste counterovali silné stránky nepřátel (důraz na slovo musíte je tu úmyslně, protože bez těch správných jobs ty bosse vůbec nejde porazit).

To všechno zní určitě dobře. Tedy do chvíle, než dodám, že jobs mají své levely a levelují se nezávisle na sobě a na levelu postavy. Takže vy třeba máte postavu level 40, což určuje její hitpointy a základní stats, ale ve chvíli, kdy ji přepnete na nový job, má u tohoto jobu level 1 a aby postava za něco stála, musíte hodněkrát bojovat, abyste jí vylevelovali její nový job. Ten ale třeba potřebujete fakt jen na jednoho bosse a pak zase potřebujete jiný, takže opět přepnutí a opět levelování. Naprosto šílený a nezábavný grind. A do toho ještě nedomyšlenosti, kdy třeba až v dungeonu, na který daný unikátní job potřebujete, najdete patřičný equipment. Takže do té doby v tom dungeonu doslova trpíte.

Ale abych tento systém jen nehejtil, uznávám, že dává hře pěknou variabilitu. Mimo specifické bosse a dungeony, na které jsou potřeba specifické jobs, si na většinu hraní můžete složit partu podle sebe a těch možných kombinací jsou opravdu mraky.

Grind je vůbec slovo, kterým bych tento třetí díl charakterizoval. Zatímco v předchozích dvou dílech byl za mě poměrně minimální (prakticky si nevzpomenu na místo, kde bych fakt musel cíleně jen opakovat souboje a levelovat postavy), tady to bez něj nešlo. Typická situace - odemkne se nový job, potřebuju ho u postav na následujícího bosse a musím jak blbeček někde chodit dokolečka a absolvovat stovku na chlup stejných soubojů, abych si daný job vyleveloval tak, abych vůbec na toho bosse měl šanci, a jakmile boss padne, tak zase přepnout job zpět. Ubíjející.

Jako by tohle nestačilo, abych tu hru přestal mít rád, tak mě naprosto uzemnil konec, kdy jsem vyčistil dungeon, ze kterého byly dva východy. Manuální save šel udělat jen před dungeonem (v něm už jde jen quick save, který se přepisuje na stále stejnou pozici). Tak jsem tedy zvolil náhodně jeden z dvou východů a vyčistil další dungeon, na jehož konci byl nechutně těžký boss, kterého jsem shodou náhod po úmorném souboji dal na první pokus, načež mě hra teleportovala do závěrečného dungeonu, ze kterého už ale není cesty zpět - nemá východ a jsou vypnutá kouzla jako teleport. Tak jsem si vygooglil, o co že jsem to přišel, a dozvěděl se, že ten druhý východ vedl do nepovinného dungeonu, ve kterém jsou nejlepší zbraně ve hře. Hm, takže dilema - buď loadnout ten starý manuální save a přijít o 3 hodiny hraní, nebo pokračovat ve hře a o ten dungeon přijít. Zvolil jsem druhou možnost (chyba) a během následujících asi 6 hodin nesmyslného, nudného, repetitivního grindu, abych si vyleveloval postavy a jobs na level, abych zvládl sundat 4 povinné mini-bosse, jsem těžce litoval, že jsem si radši nezopakoval ty 3 hodinky... Na závěr mě příjemně (nebo nepříjemně? Vlastně nevím) překvapil úplně závěrečný boss, který byl oproti těm 4 před ním totálně snadný.

Úplně nakonec musím ještě zmínit něco, co jsem vytýkal i prvním dvěma dílům, ale tam to nehrálo takovou roli jako ve trojce. Souboje jsou tahové, ale kdo kdy přijde na řadu, je z velké části náhodné a hráč nevidí ani frontu, takže v jednotlivých kolech takřka nejde rozumně plánovat. Třeba tak dáte zakouzlit heal na postavu, která je skoro mrtvá, ale než healer přijde na řadu, protivník zaútočí na tu polomrtvou postavu, dorazí ji, pak teprve přijde na řadu healer a hodí heal na někoho jiného. Frustrující. V jedničce a dvojce to kupodivu nevadilo až tolik, ale ve trojce se z nějakého důvodu i dost změnila dynamika soubojů, nepřátelé a hlavně bossové dávají obvykle strašné šlupky a když vám jednou takhle blbě vyjde heal, jak jsem právě popsal, dostanete se snadno do nekonečné spirály, ze které už není úniku - v dalším kole mrtvou postavu oživíte, aby dostala zase damage a umřela, než ji stihnete dohealovat, atd.

Upřímně doufám, že čtyřka zkažený dojem napraví, protože tohle se za mě extrémně nepovedlo.

Méně je někdy více. Tohle bych chtěl primárně vzkázat vývojářům z Guerrilla Games. Ale popořadě.

Přiznávám na úvod, že jsem velký fanda Horizon značky. Jedničku jsem dohrál několikrát, dvojku dvakrát, mám hned několik triček s touto značkou, Tallneck plyšáka a další merchandise. Přes všechny objektivní nedostatky obě hry zbožňuju a nemůžu se dočkat třetího dílu. Přesto budu druhý díl asi dost hejtit a na závěr vysvětlím, proč i tak dávám vysoké hodnocení.

Tvůrci se tu opravdu hodně rozmáchli a oproti jedničce je všechno větší a všeho je víc. Mapa je větší, hra je delší, věcí na mapě je víc, skillů je víc, robotů je několikanásobně víc a ještě každý robot má X variant, druhů zbraní je víc a ještě mnohem víc druhů šípů a nábojů... Zkrátka všechno se oproti jedničce extrémně roztáhlo do šířky, ale pocitově už ne až tak do hloubky. V jedničce jsem využíval takřka každý herní prvek, každou zbraň (no dobře, Tripcaster ne), každou fintu a hlavně - každého robota jsem se naučil znát a efektivně skolit. Bylo pro mě extrémně uspokojivé, že i na vyšší obtížnost pokud robota neznám, tak s ním bojuji dlouhé minuty, zatímco pokud vím přesně jak na něj, tak je za chvilku bez problému po něm. To platilo prakticky pro každého robota.

Ve dvojce to tak není. Těch možností, zbraní a robotů je tolik, že i při druhém hraní jsem polovinu zbraní vůbec nepoužíval (některé druhy munice některých zbraní dokonce ani jednou nevyzkoušel) a každou chvíli jsem u nějakého robota musel koukat do codexu, jaké že to má komponenty a slabiny. Prostě jsem se v těch možnostech až ztrácel.

Podobně otravně působila totálně přeplácaná mapa různými otazníky a zajímavostmi, kdy člověk prostě každých pár kroků musí něco potkat a narazit na nějakou vedlejší aktivitu. Open world pro mě v tom nejhorším možném smyslu. Do toho tuny vedlejších aktivit, kde autorům šlo zjevně opět jen o co největší rozmanitost bez ohledu na hratelnost. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč tu musí být stejně debilní vedlejší aktivity jako ve všech ostatních open world hrách, ať už se jedná o in-game deskovku (a ta je tu fakt debilní; to říkám jako člověk, který i při druhém průchodu ji poctivě hrál a naučil se všechna pravidla a typy terénu a robotů), vista pointy, mraky collectibles, které k ničemu nejsou, atd. Dokonce i debilní závody tu musí být (a ty jsou fakt mimořádně debilní).

Další výrazný zápor je příběh a také jeho dávkování. Příběh už nemá to kouzlo co v jedničce, což je logické a autoři už s tím nemohli nic moc dělat, v jedničce to byl samozřejmě hlavní tahák přijít na to, co se v minulosti stalo a proč ten svět vypadá tak, jak vypadá. S tím už tady tvůrci nemohli pracovat, a tak museli přijít s něčím novým a dostatečně bombastickým, ale za mě už některé věci dost přepálili. Zmíněným špatným dávkováním příběhu trpěla už jednička - v main questu se na vás vyvalí tuna informací během pár minut, abyste pak 10 hodin dělali side questy a vedlejší aktivity, ve kterých se příběh nepohne ani o píď. Tady je to ale ještě horší, protože těch vedlejších aktivit je výrazně víc.

Co musím pochválit, je grafika - ta hra vypadá fakt nádherně a to říkám jako člověk, kterému na grafice moc nesejde a rád hraje i staré nebo indie hry. Tady z těch scenérií fakt přechází zrak, byť opět mám dost velký vnitřní problém s tím, že jsem v zasněžených horách, seběhnu 100 kroků po cestě dolů a jsem na poušti, abych po dalších 2 minutách běhu byl v husté džungli. Stejně tak hudba je stejně super jako v jedničce a některé motivy si často pouštím k práci na Spotify.

Ve finále je ale opět nejdůležitější celkový feeling a hratelnost a to je pro mě prvořadý faktor při hodnocení. Můžu subjektivně vytknout jakékoli hře spoustu nedostatků, ale pokud se každý den v práci nemůžu dočkat, až bude odpoledne a já si k té hře sednu, abych ji zase hrál, tak jí těch 90 % napálit musím, což byl přesně případ dvojky. Nikdy jsem se nenudil, nikdy jsem se do hraní nemusel nutit a myslím si, že druhý průchod nebyl můj poslední.

U téhle hry není úplně jednoduché napsat, že jsem ji dohrál, protože nemá jasný konec. Po 20+ hodinách a jednom kompletním průchodu až po pečeť si ale myslím, že už jsem schopen napsat příspěvek, o čem hra je a jak se hraje. Jsem si dost jistý, že po dalších 20 hodinách by ten příspěvek byl asi trochu jiný a kdoví, možná ho v budoucnu ještě zedituji.

Kombinace city builderu a roguelite zní asi zvláštně a já ještě něco takového nehrál, ale v tomto případě to funguje perfektně. Hra se dělí na dvě části: V té první, strategické, hrajete na tahy, vidíte obrovskou neprozkoumanou mapu s hlavním městem uprostřed, a plánujete cestu své karavany hustým lesem, která po cestě buduje osady. Hra se odehrává v tzv. cyklech, kdy má každý cyklus pevně daný počet herních let, načež bouřka zničí vše kromě hlavního města a jedete nanovo. Některé věci se ale přenášejí z cyklu do cyklu, viz dále. V této strategické části hráč tráví výrazně méně času, ale mě osobně tahle část hodně baví. Na neodkryté mapě si člověk plánuje optimální trasu karavany, potkává náhodné eventy, které mají vliv nejen na bezprostřední osadu, ale i na zbytek cyklu (kupříkladu získáte "quest", který vám následující osadu výrazně ztíží, ale získáte tím bonus pro další osady v tomto cyklu). Trasu plánujete s ohledem na to, že nemáte dost času a měli byste se dostat k pečeti (závěrečné osadě).

Kromě toho mezi jednotlivými osadami můžete navštívit hlavní město, kde si především kupujete upgrady pro všechny osady a to i do budoucích cyklů. Jsou to například startovní suroviny pro osady a různé číselné bonusy. Strom dovedností, které si postupně odemykáte, je poměrně velký a pro mě je jeho odemykání jedna z nejzábavnějších částí hry. Opravdu se těším na každý další upgrade, který má reálný dopad na veškeré následující osady.

Druhá část hry, ve které strávíte 99 % času, je pak už budování jednotlivé osady. To už se odehrává v reálném čase, ale s pauzou, takže kdykoli můžete hru zastavit, všechno si prozkoumat, proklikat, naplánovat, rozdat úkoly, přeorganizovat priority, distribuci surovin, atd.

Každá osada začíná na zelené louce, resp. na větší mýtině uprostřed lesa. K dispozici máte Hearth, což je srdce vaší osady, ve které musí neustále hořet oheň (spotřebovává to suroviny) a ke kterému se osadníci chodí ohřát a najíst. Pak máte sklad s nějakými surovinami do začátku a k tomu pár vesničanů. Ze surovin stavíte produkční budovy (tuhle dřevorubce, který kácí les a získává dřevo, vedle pilu, kde se z klád vyrábí prkna potřebná ke stavbě složitějších budov, však to znáte ze všech city builder her), do kterých poté přiřazujete jednotlivé osadníky. Ti mají navíc různé rasové složení - k úvodním lidem, bobrům a ještěrům se postupně přidají další. Každá rasa má nějaké implicitní specializace (například lidi mají bonus k farmaření, bobři k těžbě dřeva) a potřeby na jídlo, ošacení apod.

Co tuhle hru výrazně odlišuje od typických city-builderů, je fakt, že je tu vždy nějaký časový tlak, značný prvek náhody, kterému se musíte přizpůsobovat, a že máte k dispozici jen save&exit, tedy žádný save scumming. Rozhodnutí jsou nevratná a musíte s nimi umět žít. Selháním ale hra nekončí, člověk vždy může pokračovat dál a něco vždy získává.

Časový tlak tu funguje tak, že máte dole na obrazovce dva ukazatele. Modrý se naplňuje, jak plníte úkoly (ty si navíc v pravidelných časových intervalech sami volíte z několika náhodně generovaných možností, třeba objevit tři nové mýtiny, doručit X kusů nějaké suroviny, koupit od obchodníků zboží v nějaké celkové hodnotě, mít X spokojených bobrů po nějaký čas, apod.), plněním různých eventů v mýtinách anebo tak, že máte nějakou dobu hodně spokojené obyvatele. Jakmile se modrý ukazatel naplní, osada je soběstačná, vyhráli jste a můžete se pustit do další osady (nebo můžete pokračovat pro zábavu v této osadě jako v sandboxu, ale už nic nemůžete získat). U mě se odhadem průměrný čas na jednu osadu pohybuje okolo 2-3 hodin.

Červený ukazatel vyjadřuje netrpělivost královny a jakmile se naplní, osadu prohráváte. Naplňuje se ale poměrně pomalu a ještě se jeho hodnota úspěšným plněním úkolů snižuje. Funguje tak perfektně jako určitý mírný setrvalý tlak, který ale není akutní a nezpůsobuje paniku. Spíš tak hráči dává najevo, že čas není neomezený a nejde usnout na vavřínech. Samozřejmě ale záleží na zvolené obtížnosti.

Prvek náhody tu funguje na opravdu mnoha úrovních. S jakým složením osadníků osadu začnete, jaké úkoly dostáváte, jaká naleziště surovin objevujete, jaké obchodní nabídky dostáváte, jaké budovy se vám odemykají, jaké si volíte během osady perky (různé trvalé bonusy, například k produkci), atd. Prvek náhody je tu všudypřítomný a opravdu mimořádně zábavný. Dobré je, že náhodu lze prakticky vždy do nějaké míry kontrolovat. Například perk si vybíráte z několika možných, takže uvažujete nad synergiemi s tím, jak máte osadu rozjetou. Stejně tak úkol pro královnu si vybíráte tak, aby dával smysl vzhledem k tomu, jak máte složenou populaci, jaké máte k dispozici zdroje a jakým směrem máte specializovanou ekonomiku. Velmi často samozřejmě přijde něco, co vás vykolejí - ani jeden z úkolů se nezdá být při současných možnostech v blízké době splnitelný, nebo objevíte mýtinu, kde je nějaký artefakt, k jehož odemčení potřebujete zdroje, které nemáte. Super na téhle hře je ale to, že prakticky každý problém jde řešit více způsoby. Hráč se tak nikdy necítí ztracený, vždy jsou možnosti, jak překážku obejít a je to pak hodně uspokojující.

Dokázal bych k téhle hře napsat ještě tuny textu (například jsem vůbec nepopsal střídání sezón sucha, deště a bouřky během budování osady, což je úplně corová mechanika), ale už je můj příspěvek příliš dlouhý, tak se omezím jen na pár závěrečných poznámek. Hra je to extrémně návyková, já ní teď trávil na Steam decku během dovolené každý večer a samozřejmě cestu tam i zpět v autobuse, na letišti i v letadle. Nešvarů jsem zatím moc nenašel, možná určitá repetitivnost (hlavně start každé nové osady jede trochu jako přes kopírák), nevýrazná hudba nebo ne úplně dostatečný tutorial (na některé pokročilejší mechaniky jsem si musel přijít postupně sám; ale to už je spíš takové hnidopišství, úvod má hra pořešený velice dobře a nikdy člověk netápe).

Napsal jsem tedy na úvod Dohráno, ale ve hře pokračuji dál :-) Stále je co objevovat, odemykat a získávat.

EDIT: O mnoho hodin a dohraných osad později, po dohrání osady na Prestige 20 obtížnost zvyšuji hodnocení na 100 % a té hře prostě nemám co vytknout. Dokonalá záležitost, která mě asi nikdy nepřestane bavit.

Do dvojky jsem šel se smíšenými pocity, protože jsem na několika různých místech četl, že je ze všech dílů ten nejhorší a že má opravdu špatný levelovací systém. Měl jsem kvůli tomu poměrně nízká očekávání a ta se ale vůbec nevyplnila! Naopak, skok nahoru v kvalitě oproti jedničce mi přišel obrovský a zatímco jedničku jsem hrál snad několik měsíců, od dvojky jsem se prakticky nemohl odtrhnout.

Ale popořadě, v čem je tedy druhý díl jiný. U jedničky jsem tuším napsal něco v tom smyslu, že ta hra alespoň má nějaký příběh a uspokojivý konec (myšleno oproti jiným hrám vycházejícím v téže době). Ve dvojce jsem si z kvalitativního posunu příběhu sedl na zadek. Postavy začínají mít nějaké osobnosti, minulost, vztahy, komunikují spolu, příběhová linka je zábavná (boj rebelů proti Impériu) a má spoustu zvratů. S NPC už hráč opravdu nějak komunikuje a ne že z nich jen vypadne pár vět. Navíc hráč má v podstatě jen 3-člennou partu a 4. člena má vždy nějakého příběhového a jen dočasně. Asi jediné v tomto ohledu, co se za mě nepovedlo, je konec, který mi přišel strašně natahovaný - připomněl mi Mass Effect: Andromeda. V obou hrách už si myslíte, že jste porazili finálního bosse a hra končí, aby se najednou ukázalo, že ještě ne, ještě vás čeká další běhání po světě, další dungeon a boss, a pak znova... a znova... Už to bylo ke konci trochu únavné.

Zmíněný levelovací systém je tu opravdu drasticky překopaný, ale mně to vůbec nevadilo, možná naopak a možná mi je i trošku líto, že v dalších dílech nezůstane zachován. Namísto toho, aby postavy měly nějaké classes a sbíraly klasické levely, za které se jim vylepšují jejich classové dovednosti, tady může každá postava dělat cokoli a level nemá postava, nýbrž jednotlivé skilly. Levelujete je tím, že je prostě opakovaně používáte. Mně to vyhovovalo, protože jsem nemusel mít nějakého dedikovaného "kněze" a "mága", ale měl jsem 3 postavy, které dělaly super damage zbraněmi a jedna z nich měla vylevelovaný Cure, kterým léčila ostatní, a jednu specializovanou kouzelnickou postavu, která kouzlila převážně Black magic, ale i supportovací White magic (hlavně dispely status efektů) a případně i 2nd heal.

Výtku mám jen v tom smyslu, že zatímco na začátku (level cca 1-7) se skill leveluje poměrně rychle (například asi 4-5x zakouzlíte lvl 1 kouzlo a hned je lvl 2), už okolo lvl 8-9 je ten postup fakt strašně pomalý a kouzlo lvl 10 jsem zakouzlil snad několiksetkrát a nedostal jsem ho na lvl 11 do konce hry. Vůbec si ani nechci představovat ten grind, kdybych chtěl nějaké kouzlo vylevelovat na maximální lvl 16.

Podobně mi trochu vadilo, že ve hře je missable content, specificky truhly, které člověk nemůže najít, pokud si v určité chvíli hry nepromluví s konkrétním NPC (to jsem zjistil až po dohrání, když jsem googlil, kde mi těch pár truhel uteklo). Nicméně na achievementy jsem tentokrát zvysoka kašlal, protože jeden z nich je dostat alespoň jedno kouzlo na lvl 16 a alespoň jednu zbraň na lvl 16 a to bych se asi zbláznil :-) Pokud ale člověku nejde o to vyzobat úplně vše, jde hra naprosto bez problémů dohrát bez jakýchkoli rad z internetu nebo návodu (sám za sebe jsem se až do dohrání nepodíval na nic a zaseklý jsem byl jen jednou a to jen proto, že jsem si na mapě nevšiml, že u hor je jedno městečko).

Závěrečné negativum jen opakuji stejně jako u jedničky - ten random encounter rate je přece jen až příliš vysoký, člověk bojuje doslova každých pár kroků a v některých dungeonech už to občas bylo trochu únavné; tím spíš, že každé patro každého dungeonu mělo několik pevně daných setů nepřátel a když člověk s takovým setem bojoval třeba podvacáté, už to nebylo moc zábavné.

Přes všechny výtky jsem ale hodně nadšený, tahle hra mě fakt pohltila a pokud je pravda, že kvalita půjde jen a jen výrazně nahoru, tak se opravdu s dalšími díly mám na co těšit.

Závěrečná technická poznámka: Hráno na Steam decku a Pixel remaster verze. Originály neznám a nehrál jsem, vše výše napsané se týká jen Pixel remaster verze s defaultním nastavením.

Tahle hra vyšla jen o rok později než Might and Magic 1? Není divu, že je tato série takový fenomén. Popravdě jsem se k tomu dostal trochu jako slepý k houslím, protože nejsem vůbec fanoušek JRPG a z toho žánru jsem hrál zatím jen oba díly Octopath Traveler (u kterého nyní zpětně trochu víc rozumím tomu, že vzdával hold těmto prapůvodním legendám). Nicméně jsem od kamaráda k narozeninám dostal na PS5 první dva díly remaku FF7 a jakožto člověk, který nedokáže začít sérii od půlky, i když prý na sebe ty díly v podstatě nijak nenavazují a člověk prý není nijak ochuzen, když začne vprostřed, jsem trochu googlil a zjistil jsem, že existují Pixel Remaster verze prvních 6 dílů, jsou pohodlně k dispozici na Steamu a ještě mají Verified status pro Steam deck - ideální kombinace. Takže jsem koupil jedničku, pustil se do ní a v už v půlce hry jsem měl natolik jasno, že ve chvíli, kdy mi přišlo upozornění, že celý bundle všech 6 dílů je ve slevě, koupil jsem ho rovnou celý.

Ale tedy zpět k jedničce. Nejdřív pár záporů, abych vysvětlil, proč dávám "jen" 80 %, byť mě ta hra strašně bavila. V první řadě mi překvapivě trochu chyběl manuál, který by vysvětlil některé mechaniky. Ani po dohrání přesně nechápu, k čemu jsou jednotlivé stats u postav, například Luck (možná při útěku z boje? To jsem ani jednou nepotřeboval a nezkoušel) nebo Stamina (nepřišlo mi, že by se hitpointy zvyšovaly úměrně tomuto statu). Stejně tak už při tvorbě party jsem si k bojovníkovi, bílému a černému mágovi zvolil zloděje, v domnění, že bude potřeba na nějaké páčení zámku, detekci/zneškodňování pastí apod... Nic takového ve hře není a zloděj byl po celou hru (až na samotný závěr, kde už dával damage srovnatelnou s bojovníkem) nejslabší článek mojí party. Měl polovinu hitpointů než všichni ostatní (včetně mágů), damage dělal menší než bojovník a na rozdíl od bojovníka, který málokdy dostal větší damage než 1, schytával zloděj často pořádnou čočku, takže jsem ho hlavně první půlku hry neustále jen healoval. Litoval jsem, že jsem místo toho neměl dva bojovníky. Naopak černý mág byl lahůdka dle očekávání. Na začátku slabý, ale po pár levelech postava, co jedním kouzlem smetla všechny nepřátele. Mimochodem, bez manuálu jsem taky nechápal, proč ve městech prodávají kouzla, která se moji mágové nedokáží naučit (později ve hře je quest, který všechna povolání upgradne a ta kouzla pak jdou koupit).

Soubojový systém je ok, ale hrozně mi chybělo znázornění fronty, kdo kdy bude na tahu. V podstatě se tak nedá nic plánovat a ty boje jsou takové náhodné (kdo přijde na řadu dřív). Na druhou stranu je ten soubojový systém oproti hrám z té doby hodně promakaný a variabilní, možností je opravdu dost, kouzla nejsou jen na damage a v závěru hry ještě člověk získá itemy, kterými může kouzlit. Vadila mi taky až příliš vysoká frekvence random encounterů (ve srovnání s Octopath Traveler) a úplně na závěr si musím ještě postěžovat na drobnost, která mě ale stála několik perných zákysů. Města totiž většinou nejsou ohraničena a není (ani z mapy) zřejmé, kde je hranice. Jenže když parta tu hranici překročí, ocitne se na mapě světa a musí zpátky do města do počátečního bodu. Díky tomu je průzkum měst trochu otrava a párkrát se mi stalo, že jsem si díky tomuhle vůbec nevšiml, že za město ještě vede nějaká cesta, kde je něco důležitého. Na druhou stranu jsem se díky těmto zákysům (hru jsem hrál a dohrál bez návodu) opakovaně vracel na již projitá místa, díky čemuž jsem levelil a hra mi až na finálního bosse přišla snadná. I když jak jsem pak z internetu pochopil, v původní hře nebyl Quick save, takže zas tak snadná asi nebyla :-D Mimochodem, Pixel Remaster dává možnost některé tyto mechaniky vypnout/změnit (například rychlost levelování, random encountery), ale mně grind nijak zvlášť nevadí, takže jsem to hrál s defaultním nastavením.

A teď konečně chvála. Ta hra je fakt zábavná a to i pro člověka, který netrpí nostalgií a originál nikdy nehrál. Vypadá docela pěkně (Pixel Remaster, originál je dle vygooglených screenshotů samozřejmě ošklivější, ale i tak násobně hezčí než jiné hry vycházející v téže době, viz zmíněný Might and Magic). Hudba je nádherná, i když je to bohužel jen pár dokola se opakujících písniček. Příběh je slabší, obzvlášť chybí nějaký příběh k jednotlivým postavám (jak jsem četl, tohle se s dalšími díly drasticky zlepší), ale aspoň ta hra nějaký příběh má a závěr je uspokojivý. Ale především, hratelnost, design světa (včetně toho, jak se zlepšují možnosti pohybu po mapě) a design dungeonů (kromě závěrečného, který byl tak nesmyslně rozlehlý, že už se z toho spolu s vysokou četností soubojů stala trochu otrava) je absolutně perfektní. Délka je tak akorát, svět není zaplevelený desítkami či stovkami vedlejších úkolů, člověk neodškrtává nákupní seznam, ale prožívá dobrodružství, celé to dobře kompaktně drží pohromadě a při "rozhovorech" s NPC člověk musí dávat fakt pozor na to, co říkají, aby často věděl, co má dělat dál.

Dvojka už je nainstalována, těším se na další díly :-)

Surrender yourself not unto silent dusk, for the light shall fade.
And soon, night shall fall.

Pro fanouška prvního dílu je druhý díl splněným snem. Takřka vše, co jsem jedničce vyčítal, bylo napraveno a vylepšeno, takže dvojka je ještě o něco lepší zážitek. Nejprve stručný výčet novinek pro hráče, kteří dohráli jedničku a zvažují koupi dvojky:
- Lepší grafika a více grafických efektů.
- Střídání dne a noci (to je vlastně stěžejní téma hry i příběhově) a s tím související mechaniky.
- Zmizely fialové truhly, takže není potřeba mít v partě Thiefa.
- Nová mechanika Latent power, která dává ještě další novou vrstvu už tak promakanému tahovému soubojovému systému.
- Jobs tu nově fungují přes licence, kterých lze pro každé povolání získat 3 kusy.
- 4 nové "tajné" jobs, které hráč odemkne během hry a které jsou úplně jiné než v jedničce.
- Průzkum moře vlastní lodí.
- Společné příběhy dvojic postav.
- Některá povolání byla lehce překopána (k lepšímu).

Pro mě osobně největší slabinou prvního dílu, kterou jsem tu na databázi ve svém příspěvku i hodně kritizoval, byla přílišná schematičnost gameplay loopu - každá postava měla 4 kapitoly, každá kapitola měla přesně ten samý průběh (přijít do města, absolvovat pár rozhovorů, vyrazit do dungeonu, prokousat se obyčejnými mobkami, porazit bosse, pokecat s postavami a takhle dokola 32x). Tohle je konečně ve dvojce úplně jiné. Kapitoly jednotlivých postav nemají ty samé level requirements, stejnou strukturu (některé postavy mají více kapitol než jiné, někdy má postava více možných pokračování pro ten samý level, apod.) a dokonce ani ten samý průběh (někdy v celé kapitole žádný boss ani není, jindy třeba dva bossové). Hra tak působí daleko přirozeněji a hráč nikdy neví, co ho zrovna čeká.

Tomu napomáhá i vedlejší herní obsah, který je k dispozici už poměrně dost brzy. Hráč například pro merchanta dělá Scent of commerce kapitolky, které odemykají nové mechaniky; nebo získá nový job už na začátku hry, jehož skilly se neodemykají za JP, ale hledáním a sbíráním ingrediencí; nebo dělá sub-questy pro odemykání licencí, či hledá oltáře, které odemknou každé postavě nový skill (ten je navíc dostupný skutečně jen pro to povolání a přes job získat nejde).

Dvojka má také na rozdíl od jedničky konečně pořádně a perfektně udělaný závěr hry. Po skončení jednotlivých kapitol (což mimochodem každé postavě kromě vyvrcholení vlastního příběhu získá ještě další bonusový skill) člověk dohraje ještě sdílené příběhy postav a pak ho hra specificky pošle do lokace, ve které začne finální kapitola, která je pořádně rozmáchlá, spojuje příběhy dohromady, vysvětluje spoustu nedořešených věcí a končí závěrečným bossem, který je naprosto epický.

Celkově je teď příběh hry kompaktnější a provázanější, postavy spolu více rozmlouvají a úplně od prvních kapitol je cítit společná příběhová linka, která na závěr vyvrcholí. Tohle je opravdu hodně příjemná změna oproti prvnímu dílu. Stejně tak svět je tu mnohem "organičtější" a lépe udělaný. Člověk se do měst a lokací opakovaně přirozeně vrací a po pár desítkách hodin má pocit, že celý svět perfektně zná, v jednotlivých městech si pamatuje NPC a obchůdky, v divočině cesty a dungeony. Vylepšení v tomto smyslu se dočkaly i side-questy, které až na pár výjimek jde tentokrát zvládnout udělat i jinak než náhodou nebo s návodem. Řešení side-questu je velmi často v té samé lokaci a je logické.

Customizovatelnost postav a kombinace povolání, jobs, equipmentu a skillů je tu doslova neuvěřitelná, pro power gamery musí tahle hra být lahůdka. Ostatně secret boss podobně jako v prvním díle prověří hráčovy schopnosti na maximum a člověk musí používat kombinace, které ho předtím ani ve snu nenapadly, aby měl vůbec šanci přežít pár kol. Mimochodem, v červnu 2024 vyšel bez jakéhokoli předchozího varování tiše update pro hru, který přinesl tzv. Extra battles, konkrétně 4 super-obtížné souboje, které už jsou určené jen pro opravdové maniaky a power gamery, kteří hru a její mechaniky znají skrz naskrz a dokáží využít úplně všeho, co hra v bojích nabízí (na rozdíl od tajného bosse jsem si tyhle Extra battles jen zkusil a po totálním vydrcení v prvním kole jsem se na úspěšné pokusy podíval na YouTube :-) Můžu s čistým svědomím říct, že to už je obtížnost jen pro skutečné blázny; na druhou stranu je z tohoto updatu cítit láska tvůrců k vlastní hře - dva souboje jsou proti partě postav z prvního dílu, postavy mají specifické skilly a synergie, nově nadabované hlášky a jsou neskutečně dobře promyšlené).

Hudba je stejně jako v jedničce naprostý skvost, některé melodie mám ve Spotify liknuté a často si je třeba k práci pouštím, některé skladby můžu poslouchat asi donekonečna (např. Seaside Town -Night-). Skladatel Yasunori Nishiki je za mě génius.

Výtky bránící mi dát 100% hodnocení mám vlastně jen tři a fanoušci JPRG mě za ně možná sežerou, protože jsou třeba v žánru standardem, ale mně prostě trochu vadily. První je struktura dungeonů, kdy je každý dungeon poměrně malý a obsahuje jen úplně tytéž random encountery jako úplně každá venkovní lokace, a teprve závěrečný boss dungeonu je unikátní. Mnohem víc by se mi líbilo, kdyby random encountery byly jen venku a dungeony měly pevně dané nepřátele (třeba i těžší než obyčejné random encountery a vyžadující nějakou speciální taktiku a přizpůsobení se jejich mechanikám), takže by i šly trvale vyčistit, a třeba i nějaké logické hádanky a puzzly.

Druhý problém jsem měl s nedostatečnou popisností a vysvětlením různých mechanik. Beru argument, že takto hra nutí hráče k experimentování a objevování, ale často mi to přišlo vyloženě na škodu (jsem hrozná lama, ale například to, že Castti může mixování lektvarů boostovat a utracené BP přidávají do lektvaru po ingredienci, jsem objevil až na levelu 45, když to po mně vyžadoval quest). Stejně tak nejsou nikde číselně vyjádřené poměrně zásadní informace, třeba o kolik nějaký bonus boostuje nebo postih snižuje damage; člověk se tak nemůže při hře informovaně rozhodovat, jestli se vyplatí kouzlit buff (či odčarovat debuff).

Poslední negativum je snad ještě rozbitější balanc postav než v jedničce. Možná je chyba zase ve mně, ale přišlo mi, že některé postavy jsou až neskutečně silné, konkrétně Hikari, kterým jsem dával desítky tisíc damage v jednom tahu ve fázi hry, kdy ostatní postavy horko těžko zvládaly dávat tisíce. Jiné postavy (merchant a dancer) hrály druhé housle. Na druhou stranu se mi hodně líbilo, že warrior se tu může učit skrz Challenge nové skilly, a hunter si tu na rozdíl od jedničky vytváří stálý zvěřinec, díky kterému je to mnohem lepší class než v prvním díle (ochočená monstra nejsou jen na několik použití, ale zůstávají u huntera trvale), navíc příběhem získaná monstra zůstávají v arzenálu do konce hry. Milé zpestření.

Tohle jsou ale poměrně drobnosti. Celkově je Octopath Traveler 2 více než důstojním pokračováním prvního dílu. Po všech stránkách výjimečná a zábavná hra, ve které jsem s chutí nechal přes 100 hodin a získal všechny trofeje. Opravdu doufám, že se dočkám třetího dílu.

Edit: Dvě poznámky, na které jsem při psaní příspěvku zapomněl:
1) V hlavních příběhových liniích a v některých side-questech už jsou dialogy plně nadabovány, takže konec toho hrozného způsobu z jedničky, kdy postava řekla jen první slovo z věty.
2) Jedničku jsme hrál na PC s Xbox ovladačem, dvojku jsem si střihnul na Steam decku a mohu to všemi deseti jen doporučit. To je hra na handheld doslova jako dělaná.

K druhému dílu Pillars mám poměrně ambivalentní vztah. Jednička je moje srdcová záležitost, jedna z nejoblíbenějších her vůbec, v žánru RPG asi na prvním místě, a tady na databázi jsem jí dal hodnocení 100 %. Na dvojku jsem se tedy logicky extrémně těšil, i když tam byl mráček v podobě tropického settingu, který mně prostě nijak extra sympatický není a vždycky dám místo něj raději přednost klasickým lesům, loukám a horám. Když hra vyšla, hráli jsme ji se ségrou společně na Normal obtížnost a v RtwP režimu (jiný tehdy ani k dispozici ještě nebyl).

Zpočátku nadšení - hra je o hodně hezčí než jednička a nadabované jsou konečně všechny přímé řeči (v prologu dokonce i popisy, ale ve zbytku hry pak už bohužel ne). Smrsknutí party na 5 členů ze 6 hře imho prospělo, správa lodi a možnost prohánět se po mapě zcela libovolně a zkoumat ostrovy (neprobádané prozkoumané si moct dokonce sám pojmenovat) také, tohle vše bylo úžasné. Jak jsme ale ve hře postupovali, nadšení postupně chladlo a na závěr jsem byl už v rozpoložení, že kdybych měl tenhle příspěvek psát ihned tehdy po prvním dohrání, nedám PoE 2 víc než 60 %.

Teď jsem si ji po pár letech střihl znovu a to na nejtěžší obtížnost (PotD, bez Magran's Fires challenges a bez mega bossů) a v tahovém módu, a výsledný dojem je o hodně lepší; byť ne až tak dobrý jako u jedničky. Ale vezmu to popořadě, nejprve od toho špatného.

Příběh, který byl největší devizou prvního dílu, a kvůli kterému jsem jedničce odpouštěl řadu nedostatků v game designu, je tady nejslabší částí hry. Hlavní příběhová linie je doslova příšerná - je nudná, nezajímavá, přímočará, bez jakýchkoli zvratů, a co je nejhorší - hráč je tu jen v roli pozorovatele. Prostě jezdíte za Eothasem z místa na místo, příběh se posune a zase máte na mapě další zastávku, kam za ním máte jet. Nakonec na vás počká v závěrečné lokaci, abyste prohodili pár slov, a on udělá to, co celou dobu chtěl. Kdyby Watcher ve hře vůbec nebyl, příběh proběhne bez něj úplně stejně.

Do toho je tu tuna vedlejších questů, které se většinou točí okolo nějakých klíčových míst (Port Maje, Tikawara, Poko Kohara, Fort Deadlight, Sayuka a mnoho dalších), které samy o sobě jsou dost promakané a fajn, ale trpí syndromem nákupního seznamu. Místo abyste nějak organicky těmi místy procházeli, v rámci dalších dějových linek se k nim třeba vraceli apod., tak je to celé nadesignované tak, že váš vždy čeká nějaká další lokace, naberete si pár questů, které vás tam posílají, a pak tu oblast prostě jdete vyčistit a splnit. A tím je za vámi a už se tam nikdy nevrátíte (až na pár výjimek jako třeba Fort Deadlight). Abych ale autorům nekřivdil, ty lokace jsou udělané fakt dobře, jejich příběhové linky jsou zajímavé a je zábavné ty questy dělat.

Další problém jsou dialogy. Nemůžu si pomoct, ale prostě subjektivně vnímám velký propad v kvalitě rozhovorů oproti jedničce. Některé dialogy jsou úplně nesrozumitelné, kdy jsem mnohokrát přemýšlel nad tím, co že se mi ta postava vlastně snaží říct (a ne, nemyslím si, že by problém byl v mojí angličtině), a naprosto tu chybí takové ty dialogy a zvraty, ze kterých jsem si v jedničce sednul na zadek (rozhovory s Thaosem, Iowarou, Lady Webb, "soudní líčení" v Defiance Bay nebo rozhovory s bohy - ti ve dvojce už připomínají spíš karikatury).

Další nešťastné rozhodnutí je opřít celý příběh a strukturu hry o několik znepřátelených frakcí - Huana (původní domorodé obyvatele), Royal Deadfire Company (vojenské dobyvatele), Vailian Trading Company (obchodníky) a piráty (ti jsou ještě rozděleni na dvě sub-frakce). Děláte střídavě questy pro všechny z nich, někdy si musíte vybrat, komu pomůžete a koho naopak naštvete, a v závěru si musíte vybrat jednu frakci a všechny ostatní si tím znepřátelit (nebo jít do epilogu na vlastní pěst a znepřátelit si úplně všechny). Problém je, že všechny frakce jsou velmi nesympatické a byť má každá nějaké plus, zároveň se ani k jedné zrovna moc přidat nechcete. Představte si Mass Effect, ve kterém by všichni parťáci byli nesympatičtí; místo abyste před každou misí řešili dilema, se kterými dvěma parťáky chcete zrovna hrát nejvíc, řešili byste pokaždé dilema, kteří dva vám zrovna vadí nejméně. Feeling ze hry by byl úplně jiný a nějak tak se člověk cítí často v PoE 2.

Ze hry se stal v podstatě takový open world, což má své výhody (viz dále), ale oproti prvnímu dílu to příběhově moc nedrží pohromadě. Pořadí lokací a questů si hráč vybírá sám a často to působí hrozně divně a nepřirozeně - že na vás NPC v nějaké lokaci se svým problémem čeká a nedává to úplně smysl (nejhůř a nejuměleji to pak působí právě s Eothasem, který na další zastávce čeká klidně půl roku herního času, zatímco vy si plujete po světě a děláte si side-questy, než mu dáte "zelenou" pokračovat :-D).

A teď ty věci, které se naopak ve dvojce hodně povedly. Na prvním místě je to průzkum světa, který je tu opravdu mimořádně zábavný. Máte svou loď, kterou si navíc vylepšujete, během různých side questů a prozkoumávání ostrovů získáváte NPC, které se k vám pak přidávají jako posádka na lodi a objevují se v různých interakcích (těch mohlo být klidně i víc). Side note - ve hře jsou i souboje lodí na moři, ale nejsou zpracovány moc dobře. Fungují jako gamebook, kdy se s nepřátelskou lodí střídáte po tazích a máte selekci omezených akcí, které ve svém tahu můžete udělat (plout rovně, otočit se, vystřelit z kanónů, změnit pozice posádky, držet pozici atp.). Souboje jsou dost těžkopádné a na první dobrou působí příliš náhodně. Tvůrci asi očekávali negativní feedback, a tak implementovali možnost každý tento lodní souboj automaticky přeskočit a místo toho bojovat na palubě v klasickém souboji party proti nepřátelům, což je vždy několikanásobně snazší. Tím vlastně lodní souboje úplně přestávají dávat smysl a vyplácet se (spotřebovává se při nich dost peněz kvůli opravě poškozeného trupu a plachet a na nákup dělových koulí). Při prvním hraní jsme lodní souboje v podstatě hned po prvním až do konce hry ignorovali a přeskakovali. Při druhém hraní na PotD jsem je nepřeskakoval a dal jsem si práci, abych pochopil všechny nuance a vyhrával je. A musím říct, že to docela zábavné je. Ale prvek náhody je tam pořád dost značný a navíc někdy se stane to, že začne souboj, nepřátelská loď je blízko, namířená k vám, zatímco vaše loď je bokem, a nepřátelská loď pluje přímo na vás - než se vůbec otočíte, už vám soupeřova posádka skáče na palubu.

Zpět k průzkumu - v prvním díle byl průzkum lokací podružný a v podstatě to byla jen taková herní nutnost. Tady je to fakt primární motivace ke hraní a je opravdu hodně zábavný a uspokojivý. Jak jsem už zmínil, ve hře je i quest objevovat neprobádané ostrovy, kterým pak po prozkoumání můžete dát vlastní libovolné jméno. Kromě toho se i na moři často spouštějí různé game bookové interakce, které jsou zábavné a pokaždé z nich něco máte (itemy nebo zkušenosti pro posádku).

Další plus je o něco vylepšený bojový systém oproti jedničce, jehož největší síla se podle mě projeví právě na nejvyšší obtížnost a v tahovém režimu. Souboje jsou pak sice výrazně časově delší (zvlášť když je hodně slabých mobek), ale zase opravdu taktické. Zmizely také litanie proti konkrétním afflictions a místo toho je tu nový systém, kdy se afflictions (postihy) a inspirations (bonusy) váží k jednotlivým charakteristikám postavy (might, perception, intellect, atd.) a navzájem se negují. Proti různým afflictions jde také mít gear nebo pastivní schopnosti, které dělají resistenci (snižují stupeň affliction, takže například když máte resistenci na dexterity afflictions, místo omráčení je postava jen znehybněná; místo znehybnění jen zpomalená; a při zpomalení se jí vůbec nic nestane). Za mě tohle funguje daleko lépe než systém v jedničce.

Kromě toho tu jsou navíc bomby a granáty, mnohem více potionů pro různé situace, jídlo a vůbec rest systém je tu daleko lepší, crafting už tu má smysl a není to zbytečnost jako v jedničce, empowerment je docela fajn záležitost (člověk se fakt rozhoduje, zda si empowerne konkrétní kouzlo nebo si tím raději doplní zdroje) a v neposlední řadě jsou tu konečně i dual classy, které v některých případech fungují naprosto fantasticky (třeba chanter je ideální adept na kombinaci s jinou classou).

Už jsem se rozepsal příliš, tak jen závěrem: Na jedničku jsem tu pěl jen chválu, zatímco na dvojce jsem nenechal nit suchou, přesto dávám poměrně hodně vysoké hodnocení. Důvodem je právě druhé hraní, při kterém už mi nezáleželo na špatném příběhu, a jen jsem si mohl užívat to, v čem dvojka exceluje - průzkum, dobrodružství na moři, piplání postav a v tahovém režimu i soubojový systém (hlavně v první polovině hry, kdy je ještě každý souboj na PotD challenge). Je to vlastně oproti jedničce dost jiná hra a možná pro jiné publikum, což u druhého dílu nedává moc smysl.

Závěrečná technická poznámka: Druhý průchod jsem dal prvních asi 20 hodin na PC, ale pak jsem si hru nainstaloval na Steam Deck a dohrál ji celou na něm. Musel jsem použít komunitní layout (a ještě si ho trochu upravit podle sebe) a první asi hodinu jsem si na to ovládání musel hodně zvykat. Ale jakmile jsem si našel příjemnou kombinaci v podobě levé páčky na pohyb kamery a pravého touch padu na pohyb kurzoru (plus zadní buttony na časté akce, zviditelnění itemů na obrazovce, pauzu, mapu, inventář apod.), už se to na Steam Decku hrálo úplně fantasticky a mohu to jen doporučit, hra navíc běžela celou dobu svižně a vypadala hodně dobře (ale vybíjela dost baterku - s defaultními grafickými nastaveními vydržela baterka jen asi 2 a půl hodiny).

Kéž by takhle vypadalo každé DLC! Takřka dokonalá záležitost, které není moc co vytknout. Už od začátku by se atmosféra dala krájet. Tajemná podzemní svatyně, obrovské tělo boha, mágové, knihovníci bez tváří, agresivní houby, spóry, a do toho super celistvý a zajímavý příběh, ve kterém člověk opravdu přemýšlí nad morálními dilematy, nebo alespoň přemýšlí nad zajímavými premisami (jak složité by bylo vymazat něco či někoho z veškeré historie?).

Hra je navíc krásně nelineární a nevede člověka striktně za ruku. Na rozdíl od původní hry, kde se hráč často cítil, že si odšktává nákupní seznam, jsou tady questy nejasnější a nejednoznačnější, ve stylu "prozkoumej, co se tam dole děje, a vyřeš to." Hráč navíc nejde koridorem, k cíli vede více cest a více způsobů, oblasti a questy lze dělat v různém pořadí. Od PoE 2 je tohle za mě správný krok zpět víc k PoE 1 nebo třeba Baldurs's Gate 2 (ano, v původní hře PoE 2 jde samozřejmě taky dělat questy a ostrovy v libovolném pořadí, ale jakmile tam člověk dorazí, tak až na výjimky jako třeba Fort Deadlight je to pak velice přímočará a lineární záležitost). Už třeba jen úvodní seznámení s knihovnou, kdy hlavní knihovník dá hráči nějaké instrukce a zakáže mu vstoupit do restricted sekce, je krásný příklad. Mám tam tedy jít? Nemám tam jít?

Pochválit musím i loot (artefaktová róba pro mága je absolutně nádherná) a závěrečný boss fight, ve kterém člověk skutečně musí používat taktiku a vědět, co dělá, tedy alespoň na PotD obtížnost.

Mám k tomuhle DLC skvostu vlastně jen dvě drobné výtky: V jednom místě je stealth pasáž, která je obecně dobře vymyšlená a nadesignovaná, ale pak se hráč dostane do místa, kde knihovník stojí přímo před zařízením, které je potřeba aktivovat, a nehne se z místa. Hráč tak buď musí stealth opustit a najednou vybít celé patro, které dělal ve stealthu (což je velmi antiklimatické a nelogické), nebo přijít na trik - pomocí řady petard postupně knihovníka odlákat hodně daleko. Jenže pak, jakmile člověk klikne na zařízení, se spustí animace, kterou nelze přeskočit, a knihovník se vrací zpět. Nakonec jsem tohle vyřešil dalším trikem - petardy házela jedna postava a druhá šla ve stealthu k zařízení (a ještě to bylo potřeba udělat na sekundu přesně). Ve stealth hře typu Thief, Metal Gear Solid apod., by mi takové místo vyžadující kreativitu přišlo super, ale v PoE 2 mi tohle přišlo takové podivně rušivé a nepřirozené.

Druhá výtka je dle mého názoru chyba game designu, kdy potkáte NPC a mírumilovnou cestou bez boje to jde vyřešit jen tehdy, pokud náhodou už máte quest item odjinud v inventáři (aniž byste za tím itemem byli posláni). Čelit důsledkům nějakých rozhodnutí, aniž bych ty důsledky znal předem, je naprosto ok a do RPG to podle mě jednoznačně patří. Ale tohle je spíš o tom, že buď jste nějakou oblast navštívili dřív (viz výše - hra je nelineární a člověk lokace zkoumá v pořadí, které není jasně dané) a item tedy náhoodu máte, nebo máte smůlu a musíte NPC zabít.

Tohle jsou ale skutečně jen drobnosti a jako celek je tohle jedno z nejlepších rozšíření jakékoli hry, co jsem kdy hrál, a všemi deseti doporučuji.

Tak tohle se tedy opravdu nepovedlo. Souboje jsou ta nejslabší část Pillars of Eternity a opravdu nechápu, koho z tvůrců napadlo udělat DLC založené čistě na boji v aréně. Podstupujete jeden souboj za druhým na stále stejném místě s přestávkami v přípravné místnosti pod arénou. Do toho jednou vyrazíte ven prozkoumat 3 místa na ostrově (asi nejsilnější část DLC, ale máte ji hotovou za 20 minut) a dostanete celkem 9 krátkých questů (tasků) - najít vždy nějaký předmět někde v Deadfire Archipelago na místech, kde jste už dávno byli a máte je vyčištěná, takže jsou to doslova jen fetch questy uměle natahující délku DLC.

Příběh, který je jinak nejsilnější devizou PoE, je tu jen zoufalá vata snažící se to nějak držet pohromadě a dát hráči alespoň nějaký oficiální důvod jít v té aréně bojovat. Nedává moc smysl, je nudný a nezajímavý a jediný fajn moment/zvrat (odhalení, že Engwithani postavili síť kabelů pod arénou bez vědomí Huan) přijde až na konci, nemá prakticky žádný dopad a není dál nijak rozvíjený.

Souboje jsou alespoň na Path of the Damned obtížnost trochu zábavné, ale DLC silně trpí tím, že jednotlivé arénové zápasy jsou absolutně nevybalancované.

Survivor souboje jsou skoro všechny přehnaně obtížné. Každý souboj sestává z několika (klidně i 6) vln nepřátel, kdy se nová vlna spawne po vyčištění současné. Jenže a) nevíte dopředu, kolik těch vln bude, takže vůbec nemůžete plánovat resources, b) nevíte, kde se mobky z nové vlny spawnou, takže můžete být na konci jedné vlny úplně pitomě rozestavěni, kdy se nová vlna spawne pak za vámi, tedy za clotháky, c) v tahovém módu tohle DLC snad žádný QA nemohl play-testovat, jinak by určitě Devům jako první věc reportoval to, že mobky v nové vlně při spawnutí mají free akci, než začne první kolo. Takže když mají ještě k tomu dobrou iniciativu, zaútočí na vás klidně 2x, než vy vůbec přijdete na řadu a můžete cokoli dělat. V kombinaci s b) to nezřídka znamená, že se spawne vlna a než se vůbec dostanete na řadu, tak vám smahnou wizarda, druida nebo priesta. Extrémně frustrující záležitost.

Seeker souboje jsou otravné. Hra se zjevně snaží vám to prodat tak, že v tomto typu soubojů musíte hrát chytře a přijít na nějaký fígl. V praxi to ale nefunguje a ty souboje jsou spíš založené na tom, že mobky musíte rozebírat v nějakém očividném pořadí, které je ale nějak komplikované. První příklad - dokud žijí velcí pavouci, horda malých pavoučků má auto-heal a je prakticky nesmrtelná. Musíte se ale prosekat k těm velkým, kteří jsou vzadu. Druhý příklad - bojujete proti asi 10 duchům, kdy jsou vždy všichni kromě 1 nesmrtelní. Takže focusujete jen toho jednoho, po jeho smrti ztratí nesmrtelnost náhodně jiný. Hrozná otrava.

Slayer souboje jsou celkem ok, ale naopak až příliš snadné. Já jsem například na jednu celou baterku Steam decku (necelé 3 hodiny) v tahovém režimu na PotD dal jeden Survivor souboj; za stejný čas jsem pak dal 4 Slayer souboje.

Ani loot jako odměna za souboje tu nefunguje. Za některé souboje nedostanete doslova prakticky nic (peníze a ingredience na craftění), za některé absolutně trapné žluté itemy a jen asi za jeden nějaký dobrý artefakt (levelovací brnění pro druida). Na konci soubojů si vybíráte, zda budete šampión Survivora, Seekera nebo Slayera. V závislosti na tom dostanete pak další artefakt. Ale tohle nevíte dopředu a pokud si z "důvodu sympatií" jako já vyberete Seekera, ale rogua v partě nemáte, zpláčete nad výdělkem. Za mě tohle je ukázka špatného game designu.

Skoro mi přijde jako ztráta času psát takhle dlouhý příspěvek k tak špatnému DLC. Připadám si, jako kdybych do téhle kritiky investoval víc energie než Obsidian do tvorby. Po vynikajícím Beast of Winter je tohle jako facka do tváře a díkybohu, že po téhle hrůze přišlo ještě jedno parádní DLC.

Takřka dokonalé DLC, ke kterému skoro nemám výtky. Má super zasazení a atmosféru, zajímavý příběh, zábavné dungeony a boss fighty a na rozdíl od původní hry ve mně dokázalo vzbudit i opravdové emoce (část s Waidwenem).

Rozlohou a délkou mi taky přijde tak akorát. Ani moc krátké, ani se to nevleče. Za sebe dávám palec nahoru a vůbec bych nelitoval peněz, kdybych si DLC kupoval samostatně po vydání.

S tím se pojí má jediná výtka a to je chybějící upscaling. Podle internetových diskusí byly boss fighty v tomto DLC v době vydání hodně obtížné (což beru jako plus). Bohužel od té doby přišla další dvě DLC, která opět výrazně navýšila level cap. Problém je, že expy se v PoE 2 získávají vážně snadno, takže když si tak nějak normálně hraju původní hru, k Beast of Winter se dostanu až na maximálních levelech. A pak je celé DLC brnkačka (v úvodním souboji na mě boss doslova ani jednou nezaútočil, celý souboj byl stun-locknutý; závěrečný souboj taky naprosto bez problémů, bez nutnosti použít per rest ability, potiony, granáty, empower, atd... Hraju na nejvyšší obtížnost - PotD).

Poskytnu asi zvláštní perspektivu, protože já nejprve docela hodně hrál Curse of the Dead Gods, o kterém jsem slyšel, že je takovým slabším klonem Hadese, a teprve pak jsem se dostal k Hadesovi. Takže jsem se neubránil jistému srovnávání.

Obě hry mají podobné mechaniky a gameplay loop, takže se tu o tom nebudu rozepisovat, tyhle základy dostatečně rozebírají ostatní příspěvky. V čem za mě Hades trochu ztrácí, je přehlednost. Boje jsou občas neskutečně nepřehledné, v prostředí je příliš mnoho grafických blbůstek, které hrozně rozptylují. Mnohokrát jsem se v efektech úplně ztrácel, přehlížel nepřátele nebo střely apod., u COTDG se mi tohle nikdy nestávalo.

Co je naopak obrovské plus, je příběh. V COTDG v podstatě nebyl a ani nemusel být, v Hadesovi hraje prim a neuvěřitelným způsobem motivuje dávat si neustále další a další runy. Jak už tu mnozí zmínili, dialogy jsou navíc perfektně napsané a namluvené, mnohokrát jsem se u některých hlášek (nebo dialogů Zagrea s vypravěčem) fakt pochechtával.

Zbraně a buildy tu hrají obrovskou roli a na netu je ostatně velké množství různých guides specializovaných jen na build postavy během runu. Nejen jiná zbraň, ale i jiné boons (a dokonce i různé nastavení bonusů ze zrcadla) udělají vážně velký rozdíl ve stylu, jakým člověk hraje. Na druhou stranu průchod místnostmi je tu mnohem méně kontrolovatelný a mnohem více náhodný. Člověk tak spíše jen kontroluje a minimalizuje prvek náhody, než že by si opravdu připravil cestu předem (jako v COTDG).

Poslední, ale velmi významný, rozdíl pak vidím v bossech a obecně v learning curve. V COTDG jsem se dostal do fáze, kdy jsem už celou hrou projížděl jak nůž máslem, ale někteří bossové mi přesto pořád zatápěli, načasování některých abilit bylo doslova záležitostí milisekund. V Hadesovi jsem to měl přesně naopak, bossové jsou tu velmi čitelní a opravdu je tu velmi uspokojující pocit progressu, kdy při prvním runu třeba prvního bosse vůbec nedáte a při desátém runu se na sebe zlobíte, když vás jednou trefí.

Stejně tak mě velice bavilo, jak se mi během runů měnil názor na spoustu mechanik, zbraní či boonů. Názor "luk je nejlepší, melee zbraně jsou na ho*no"... přes po pár runech vystřídaný názorem "melee zbraně jsou pecka, když už vím, jak nepřátelé telegrafují útoky; luk dělá hrozně malou dmg a ty boje jsou pak nekonečné" až po dalších pár runů vystřídaný názorem "všechny zbraně jsou super, když člověk hraje podle nich a vybere si vhodné boony." A takhle je to v Hadesovi skoro se vším. Ten progress je opravdu velmi hmatatelný.

Ještě závěrečná poznámka: Osobně Hadese považuji za lepší hru než COTDG (a to navzdory tomu, že parry z COTDG mi tu hodně chybělo a je to podle mě lepší mechanika než Deflection), přesto bych ale všem fandům Hadese, kteří to nehráli, COTDG doporučil taky :-)

Zvláštní rozhodnutí rozdělit White March DLC na dvě části. První část bez druhé není v podstatě příběhově ukončená, ale zároveň na sebe levely poměrně zvláštně obě části nenavazují. WM1 si hráč střihne okolo levelu 7, ale na WM2 potřebuje maximální level, a vrátí se k němu tedy mnohem později. Kromě toho dalších 5 % (oproti svému hodnocení WM1) strhávám za takovou podivnou "roztříštěnost." Zatímco WM1 byla kompaktní a ucelená (potřebujete otevřít trpasličí pevnost a přijít na její tajemství, k tomu cíli vedou i vedlejší questy a lokace), ve WM2 skáčete od jedné lokace k další a každá je úplně jiná. Samy o sobě jsou perfektní: Iron Flail Fort dává hráči obrovskou svobodu v přístupu, Abbey of the Fallen Moon vypadá nádherně a má zajímavý příběh, v dolech pod Stalwartem (a lokací pod nimi) by se atmosféra dala krájet, finále v Cayron's Scar je epické, bažiny a Concelhautova pevnost (i když ta byla možná už ve WM1) zase nabízí obrovskou challenge. Jenže celé to tak nějak nedrží pohromadě, člověk si odskakuje od jednoho k druhému a má pocit, že autoři měli sice hodně fantazie a nápadů, ale nedokázali jim dát nějakou jasnou ucelenou linku.

Jinak ale k samotnému DLC, když člověk překousne všechny ty věci okolo, nemám výhrad. Opět perfektní atmosferický zážitek v mé oblíbené lokaci na dalekém severu, skvělé questy, velká svoboda, další várka soulbound itemů a super lootu a oproti původní hře obrovský skok v obtížnosti (což je dobře pro hráče, který hledá extra challenge).

Já bych tomuhle DLC ke svojí nejoblíbenější RPG hře vážně dal rád mnohem vyšší hodnocení, protože jinak prakticky není co vytknout (i ty bugy zmíněné v jiném zdejším komentáři už jsou fuč a je to dnes bezproblémový zážitek), ale celých 20 % musím strhnout za pro mě naprosto nepochopitelné rozhodnutí umístit děj doprostřed původní hry, místo aby DLC na hru navazovalo. Zhruba v polovině původní hry dostanete quest, který vás dovede do úplně nové lokace s vlastní příběhovou linkou, novými postavami, spoustou questů, novými bounties, legendárními levelujícími itemy atd.

Já vlastně ani nechápu, pro koho je tímto způsobem DLC určené. Hráč, který původní hru už před nějakou dobou dohrál, si nemůže načíst save před koncem hry a dát si WM, protože pak je na něj přelevelovaný. A nový hráč, který v půlce hry odbočí do WM a po jeho dohrání se vrátí do Dyrwoodu, má díky legendárnímu lootu a zvýšenému level capu naprosto banální zbytek hry (i s level scalingem a na nejtěžší obtížnost). A to ani nemluvím o tom, že i příběhově to působí jako pěst na oko - Watcher má vize z minulosti, hledá Thaose a hrozí mu, že zešílí, pokud jej nenajde včas. A najednou má čas si odskočit někam na sever a řešit tam trpasličí pevnost...

Nicméně když se od tohohle všeho oprostím, rozehraju si již několikátý průchod celou hrou (takže mi nevadí, že po WM jsem přelevelovaný a zbytkem hry projedu trochu nudně jako nůž máslem) a okolo toho levelu 7 si skočím do White March, dostane se mi naprosto perfektní zábavy. Příběh je skvělý, nadabováno je víc textů, design lokací je ještě o něco vypiplanější než v původní hře, celé je to prostě takové ještě o něco dokonalejší a lepší (autoři na původní hře zjevně posbírali dost zkušeností). Legendární soulbound itemy je navíc fakt radost levelovat a odemykat jejich další perky a upgrady.

Pokud navic jako já milujete hory a zasněžená horská prostředí, připočtěte si ještě o pár bodíků víc.