Final Fantasy II

Hodnotím rozšířenou výroční verzi pro PSP.
Dvojka byla jednou z těch her, co mi dlouho ležela v backlogu a moc se mi do ní nechtělo, takže jsem ji vytáhl během jednoho rozvláčného letního pobytu na chatě. Vybral jsem si vylepšenou verzi pro PSP kvůli přidaným scénám a bonusovému obsahu, jinak bych ale raději sáhl po verzi na GBA, která se mi líbí víc a obsahově není moc odlišná. Škoda, že jsem to neudělal.  

Začnu grafikou. Tento styl „vylepšeného“ pixel artu na mě působí vyloženě nehezky a nesouladně. Už jsem ho zažil dřív někde u rozšíření čtvrtého dílu a nelíbil se mi ani tam. Postavy jsou příliš baculaté, zabírají moc místa na obrazovce, pohybují se až moc plynule a všechno od prostředí po postavy se snaží působit přehnaně vyumělkovaně (nabízí se vhodnější slovo kýč), což úplně zabíjí jakoukoli osobnost hry. Možná je to pořád lepší než těch pár pixelů v originálu, ale to ať si každý určí sám. Mně by to celé sedlo lépe, kdyby byla aspoň hratelnost lépe vybavena spolu s příběhem, nicméně vždy jsem měl pocit, že je ta hra z půlky nedodělaná.

Příběh nakonec bylo to, co mě hlavně táhlo dopředu.
Máme tu partu tří sirotků, kteří přijdou o všechno (i o rodiče) vlivem nájezdu rozpínajícího se impéria. Naštěstí jsou ve chvíli krize zachráněni a umístěni do bezpečí vzdálenější vesnice, kam uprchli všichni včetně místní královské rodiny. Takže Firion, Maria a Guy společně vytvoří jakousi speciální jednotku hrdinů, která začne plnit akutní úkoly pro korunní princeznu Hildu, aby snad nakonec dokázali překonat mnohá protivenství a postavili se i samotnému imperiálnímu vůdci. A samozřejmě vždy mají k ruce nějakého čtvrtého člena do party, který jim pomáhá, ale nikdy se tam dlouho neohřeje, což má v důsledku dost nepříznivý vliv na hratelnost.  

Proč? Protože se tu nezískávají úrovně klasickým způsobem. Místo toho rostou jednotlivé body v osobní statistice postav či zbraní podle toho, jak moc se používá. A kolikrát je to hlavně o štěstí. Levelování zbraní a kouzel ještě tak nějak jde, ale získávat například hodnotu HP je neskutečná otrava, protože ta se zvyšuje (později jen po malých krůčkách) tím, že se postava nechává zasáhnout nepřítelem. Což v praxi znamená, že kdo chce více „efektivněji“ levelovat své osobní statistky, měl by být vystrčený ve formaci vpředu a ostatní vzadu. Hodně štěstí s lučištníky. A ty náhradní postavy nikdy nedostanou potřebný prostor k rozumnému růstu právě kvůli této mechanice.  

Jelikož použitelná míra skillu začíná někde na úrovni 6-7 (asi ze 16), kam to ještě zdlouhavým grindem (ale ne tak zdlouhavým jako na následující úrovně) jde vytáhnout, je taky potřeba mít hodně materiálu ke grindování, že? Aha. Takže proto jsem měl na každém pátém kroku náhodné setkání. Už v první třetině hry jsem měl po krk všech krys, goblinů a zamotaných trnových kytek. Navíc příběh mě nutil k pohybu tam a zpátky mezi městy kvůli tomu, že po každém úkolu je nutné se vrátit zpět do první vesnice, aby byl doručen výsledek úkolu princezně Hildě. Už ani nevím, kolikrát jsem se musel takhle vracet přes půlku světa. Naštěstí se postupně dá získat i loď a nakonec i vzdušná loď. Nicméně při pěším pohybu po mapce i ve zdlouhavých dungeonech je to jedno náhodné setkání za druhým. Grind, grind, grind.  

Tím pádem už brzy na začátku jsem vytušil, že nebudu mít trpělivost levelovat všechno, a kompletně jsem rezignoval na kouzlení. Místo toho jsem se zaměřil na tradiční mlácení zbraněmi, což byla nakonec dobrá volba. Taky jsem se díky tomu ani nezatěžoval s healovacími kouzly. Skrze normální grind jsem se topil v penězích a prostě jsem hltal nakoupené Hi-potiony a jiné léčebné tekutiny. A všechny souboje jsem přetáčel. První velký zásadní problém nakonec nastal až teprve u závěrečného bosse (na konci příšerného finálního dungeonu), který se ukázal být neporazitelným. Nicméně po několika marných pokusech jsem ze zoufalství zkusil dát Firionovi do ruky Blood sword a ejhle, najednou stačily asi dvě rány a bylo po bossovi, haha.  

Tím ovšem hra nekončila. Nejprve jsem se vydal do rozšíření Soul of Rebirth, které se dá shrnout jedním slovem; grindfest. Byla původní hra grindovací? Tak tady je nášup. A pro jistotu ještě nášup s nášupem. Hraje se za postavy, které v původní hře umíraly, když zachraňovaly hlavní partu. A samozřejmě umíraly s nízkými statistikami, což se tady projevilo (aha, tak proto cestou tolik odpadávaly).
Ocitly se v nějakém duchovním světě - asi v pekle, ale moc to na peklo teda nevypadá. První dlouhý dungeon je vlastně jen příjezdová cesta do městečka, kde se formuje parta odpadlíků. Ve městečku nikdo moc neví, o co vlastně jde; jen to, že jsou všichni mrtví. Jsou tam dva portály do dalších dvou dungeonů.
Jeden je krátký bez nepřátel s prvním silným bossem, na kterého je potřeba nejprve skrze grind vylevelovat statistiky postav. Za odměnu jsem dostal kouzlo Ultimu, které jsem následně znovu leveloval, abych měl nějakou šanci v druhém dungeonu, tentokrát velmi dlouhém. Je to vlastně další finální dungeon trošku zrcadlící ten v původní hře. Takže jsem se jím nakonec proplazil, sesbíral všechny silné zbraně a výbavu, otevřel všechny truhly, porazil všechny minibossy a v závěru celkem bez problému padl i boss. Konec? Kdepak.  

Po tomto hotovém rozšíření jsem si vzpomněl, že v původní hře je ještě jedna chuťovka, kam jsem se předtím nedostal. Arcane labyrinth, no jistě!
Soustava tří nehezky dlouhých labyrintů, kde každý z nich funguje jako dungeonový řetěz o několika patrech (postupně 5, 7 a 10 pater), na každém patře je nějaká jiná hádanka nebo úkol k vyřešení (samozřejmě nechybí grind), případně slovo do nákupního seznamu a na konci nějaký boss. A když jsem se tedy proplahočil všemi patry (kolikrát dost šílenými, třeba s neviditelnou cestou ve vzduchoprázdnu), tak se mi zpřístupnila další jeskyně s bossem, který padl na druhý pokus, a dostal jsem za odměnu legendární kopí Gaugnir. Kdybych chtěl získat další legendární zbraň z mnoha, tak bych opět musel projít přes všechny tři labyrinty a znovu porazit bosse, ale na to nemám ambice.  

Takže teď mohu dvojku snad konečně považovat za dohranou. Bonusovou část jsem musel procházet podle návodu, původní hru snad jenom sem tam někde. Moc mě nebavila, ale pořád mě bavila více než třetí díl díky tomu, že mimo grind se aspoň pořád něco dělo a občas došlo i na příběhový zvrat. Nicméně už mám toho grindu a stále stejných nepřátel plné zuby, a to ani nemluvím o těch střídajících se členech, kteří jsou pro partu většinou spíše zátěž než pomoc, a když už začnou být trochu užiteční, tak je zase vystřídá nějaká jiná postava. Hru jsem dohrál za 18 hodin s přetáčením soubojů. Ale jsou tam pěkné filmečky a cutscény.
Jo, a co ty praštěné názvy měst a míst? Poft, Fynn, Bafsk, Deist...? Haha.