Víceméně porovnání s jedničkou.

Last Light bohužel o něco víc hráčovi říká co má dělat. Atmosféra tu pořád je, i když ne tak silná - částečně je to dáno i tím, že je to prostě podruhé a Artyom taky začíná hru v jiné pozici, než tomu bylo dřív. V tomhle hra dost dohání hlavně ve druhé polovině. Příběh se nese v podobném duchu - hraje spíš vedlejší roli a okolnosti prostě táhnou Artyoma napříč metrem.

Souboje jsou tak trochu problematické téma, protože na otevřený boj s lidskými protivníky u mě došlo docela výjimečně a obvykle netrval dlouho. Zatímco v prvním Metru byl stealth použitelný tak napůl, tady je tichý postup naopak až příliš jednoduchý a tak nějak zabíjí akci - přestřelky v jedničce byly mnohem zábavnější, než stealth v Last Light. Potyčky s mutanty doznaly změn k lepšímu, ale způsob, jakým se jejich tělo chová při smrti je absurdní a nechápu, jak to můžou ti ukrajinci pořád kurvit. Mam vektory pro posledni pohyb potvory, mam vektor poslední kulky, mam hmotnost potvory, gravitaci, ragdoll. Není důvod, aby mutant nelehnul na místě k zemi, nanejvýš s krátkým obloučkem od brokovnice. Místo toho se mrtvoly mutantů zase chovají, jako by je někdo napustil héliem. Mezi mutanty se objevilo pár nových nepřátel, i když většinou obývají jen konkrétní oblasti, likvidace řady z nich vyžaduje specifický přístup, takže za to by se našly nějaké plusové bodíky.

Graficky je Metro Last Light nářez. I když mi přijde, že první Metro chrlilo na obrazovku o něco víc detailů, Last Light vypadá špičkově a opravdu se to dá hrát na maximální detaily (alespoň na mé GTX 660) a ani na minimální nevypadá blbě. Trochu proti konkurencí zaostává zpracování obličejů. Bouře na povrchu stojí za to.

Příliš jednoduchý stealth je po stránce gamepalye určitě největší chyba, ale naštvalo mě i občasné přílišné šetření zdroji v některých lokacích (dvě celé lokace před jedním z bossfightů jsou poloprázdné) nebo totální absence HUDu v Ranger Hardcore módu. To má sice být jeho vlastnost, ale při QT eventech si musíte domyslet, že máte něco mačkat, změna sekundární zbraně se provádí naslepo, protože krom slabého zvuku při výběru není poznat že se něco děje - mohl by ji Artyom aspoň vzít do ruky. Stejně tak když už si hrajeme na realismus bez HUDu, mohla by tu být klávesa, kterou když držím, můžu se podívát kolik mám ještě munice ve zbrani a v záloze.

Už ze začátku jsem měl z nového Metra trochu rozporuplné pocity a i nakonec musím bohužel uznat, že i přes zlepšení soubojů s mutanty je první Metro 2033 lepší hrou. Atmosféru mělo hutnější a obecně gameplay zábavnější. Nicméně Last Light neztrácí zase tolik a málokterá FPSka z této dekády se mu může rovnat.

Fez mě trochu zklamal. Možná za to může i to, že ho hraju hned po Zeno Clash 2 a Thomas Was Alone.

V případě Feze jsme všichni byli zvědaví, jak budou fungovat jeho mechanismy. A po téhle stránce je Fez celkem uspokojivý a nabízí cca všechno, co se od něj dalo čekat - zajímavý koncept a level design, hezkou pixelartovou grafiku.

No. Pak jsou tu ty více negativní věci - občas se v lokaci objeví černé díry, které... překáží. Nic jiného v podstatě nedělají - ztěžují postup vpřed, dá se jich obyvkle zbavit znovuvstoupením do lokace a krom té otravnosti mi uniká jejich smysl.

Víc mě štvalo, že se nemůžu s Gomezem přesunout do libovolné lokace na mapě - pokud se chci dostat někam na druhou stranu mapy, musím se nejdřív poctivě proskákat přes úrovně k lokalnímu hubu (nebo nějaké zkratce k němu), od něj se teleportovat k nejbližšímu lokálnímu hubu cílové lokace a odtamtud si zas poctivě doskákat přes jiné úrovně k té cílové. Je to zbytečný vupruz - jednotlivé úrovně jsou z principu samy o sobě puzzly a nechci je procházet znova jen abych se dostal k jinému puzzlu.

No to je asi všechno. Hra je relativně jenoduchá a krátká, pokud nechcete posbírat všechny secrety, kterých je tam docela určitě mrtě a nejspíš by několikanásobně prodloužily herní dobu. Nicméně já je hledat nechci - zas tak moc mě Fez nebavil. A takhle je hra každopádně tak nějak... hm.. prázdná. Jen úvodní a finální vesnice vytváří dojem živoucího světa - zbytek opravdu působí jen jako spusta pospojovaných puzzlů bez dalšího významu a to si myslím je velká škoda a bylo by fajn po cestách potkávat zajímavá, ukecaná NPC.

Za odhadem 11 hodin jsem pokořil Zeno Clash 2. První díl mě dostal díky jedinečnému designu světa a poutavému epicky pojatému příběhu, i navzdory nic moc soubojům a relativní krátkosti.

Svět dvojky neztrácí nic ze své jedinečnosti, přitom lokací je víc a dohromady tvoří otevřený svět, ve kerém se hráč volně pohybuje a kde se střídá den a noc. Hra už nicméně nevypadá tak kulervoucně, jako za prvního dílu - nejsem si teď jistý, jestli je to čistě stářím enginu, nebo jsou prostě textury meh, ale umělecká stránka věci tenhle nedostatek tak jako tak vyvažuje.

Souboje doznaly velkého zlepšení - ovládání je pohodlnější, střelné zbraně užitečnější. Na začátku jsem si musel zvykat - přece jen tenhle soubojový systm není zrovna běžný - ale po pár lokacích jsem neměl problém. V případě smrti se objevíte u posledního checkpointu s plným zdravím a připravenýma spojencema, takže na podruhé se dá překonat cokoliv. I tak jsem narazil na pár soubojů, kde jsem se musel snažít více/krát.

Větší herní plocha neznamená jen víc herního času - je tu několik na rozdíl od Rock of Ages slušně zpracovaných boss fightů, hrstka collectibles, upgrady, a hlavně se dozvíme leccos o podstatě Golema, Zenozoiku, o původu jeho obyvatel. A díky tomu, že tenhle svět je poměrně malý a jednoduchý, působí všechno to odhalování dost uvěřitelně.

Jasně, je tu pár bugů a herní design má pořád nějaké mezery, ale všechno, v čem exceloval první Zeno Clash, tady je ve větším množství a to ostatní bylo citelně vylepšeno.

Tuctová a jednoduchá logicko/skákačka s primitvní grafikou, s kostičkama za postavy a s přesným ovládáním. Na první pohled meh. Na druhý pohled do toho hraje krásná hudba a výborný hlas vypravěče hráče seznamuje s tím co si kostičky o sobě a jiných kostičkách myslí a najednou mají ty hranaté potvory tolik charakteru, že vám na nich začne záležet a jste zvědaví, koho a co potkají příště. Hra má vážně pěknou atmosféru, která na mě i přes slabší chvilky postupně rostla, a teď, když skončily závěrečné titulky, poslouchám příjemnou hudbu, která dál hraje na pozadí a mrzí mě, že už je konec a že mi unikly některé kousky z vyprávění.

No. Jak to nějak stručně shrnout... příběh Bioshocku Infinite by mnohem lépe fungoval jako film. Ve hře je stručně a mírně řečeno nerovnoměrně rozložený a akce je tak nějak většinu času příběhově nedostatečně opodstatněná, respektive je z velké části vatou a nemůžu se zbavit dojmu, že pokud by měly obě části tvořit vyvážený celek, měla by celá hra tak 5 hodin max. Než se příběhem hra začne nějak víc zabírat, je už v podstatě konec a jak moc smyslu to bude dávat se odvíjí od toho, kolik indicií jste si během hraní našli, což co se mě týče není způsob, kterým by se mělo vyprávět cokoliv.

Akce jako taková po pár hodinách nabere grády na úroveň solidní střílečky za slabších 8/10, hlavně díky dobře zpracované střelbě a nemůžu neopomenout zmínit možnost vypnout akceleraci myši. Graficky není moc o co stát. Infinity sice má i světlé chvilky, ale obecně vzato je úroveň detailů pod úrovní Bioshocku 1 a nepřišlo mi, že by pomyslný ušetřený výkon byl vidět využitý někde jinde.

No a to by asi stačilo. Někdo schopný nechť to zfilmuje, samotná hra určitě není něco, na co budu vzpomínat.

Malé překvapení. Čekal jsem meh klon Uncharted, ale nakonec to dopadlo mnohem lépe. V základu to sice taky je relativně lineární střílečko/skákačka, ale na rozdíl od Uncharted není lineární zas až tolik. Skoro po celé cestě hrou jsou k dispozici různé odbočky a slepé uličky se skrytými collectibles, které je radost objevovat a několikrát se Lara podívá do větších, otevřených lokací, kde si často s každou další návštěvou po Zeldovsku novýma hračkama zpřístupňuje nové cesty.

Vedle průzkumu lokací je imho největší předností hry grafika - lokace a modely jsou poměrně detailně vyvedené, nasvícení a barevná paleta mi taky vyhovují a konečně někde vidím dobře využitou tesselaci. O to víc mě mrzí, že i s posledním patchem a drivery hra na mé GTX660 při zapnuté teselaci na některých místech hra stále buguje a padá. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že ten rozdíl je pro jednou někde pozitivně znát a já o to přicházím.

Co na druhou stranu hru v mých očích shazuje podání příběhu a postavy. Postavy jsou skoro všechny těžce nesympatické a chovají se spíš jako sebranka zbohatlíků z Far Cry 3...hm.. to asi není nejlepší příměr, no přesvědčiví prostě nebyli. Příběh je tam pak vyloženě spíš prostě proto, aby byl, zajímavý rozhodně není. Navrch je tady brutální tyranizace Lary v první polovině hry, kdy si člověk říká, jaká banda sadomasochistů s tímhle asi přišla. Že to Lara všechno rozchodí je už jen detail.

Jinak jsou tu i další konzolovková zjednodušení, přestřelky nejsou tak docela tip top, upgradování zbraní je naprosto nerealistické, věci hoří absurdně rychle a puzzly jsou malé a jednoduché, ale aspoň hra docela odsýpá (dohrál jsem ji za cca 13hodin) a nic z toho určitě nepředstavuje zásadní problém.

Tomb Raider je výborně udělaná hra, určitě jsem se u ní bavil víc, než u Uncharted 3, ale podle mě jí chybí kvalitní lepidlo v podobě dobře podaného příběhu a sympatických postav. Byla by ovšem zásadní chyba se jí kvůli tomu vyhnout.

Proteus možná jako interaktivní kus umění má své momenty, ale zdráhám se tohle nazvat hrou. Ani audiovizuál sám o sobě mi nepřišel nikterak pozoruhodný - pixelartovou stylizaci narušuje nízkopolygonový terén a některé objekty, všeobecně variabilita ani detailnost prostředí neohromí, o mizerném dohledu nemluvě. Velmi výjimečně překvapí nějaký grafický efekt.

O něco lépe je na tom hudba, která má silnějších chvilek povícero, ale většinu času mi kakofonie zvuků spíš lezla krkem.

V podstatě principem "hry" je prozkoumávat relativně malý vygenerovaný ostrov, na kterém je několik málo "zajímavých" míst, což v tomto případě neznamená ani tak to, že by snad místo bylo nějak výrazně zajímavé, ale že na onom místě je něco, co není všude jinde, takže jít se na něj podívat z blízka je asi jediná věc, která dává smysl. Mezi tím se posune herní čas do noci, zpřístupní se možnost přenést se do dalšího ročního období, tohle se tudíž ještě 3krát opakuje (a obvykle je všechno v podstatě stejný) a pak je konec. A přestože celá ta věc je dost krátká, na konec jsem se začal těšit hodně brzo.

Co se mě týče, můžou si podobné umění autoři narvat hluboko do análu a spokojeně tam s ním kroutit. Proteus není hra, alébrž ztráta času. A peněz. Ze hraní 4m33s of Uniqueness jsem si odnesl lepší zážitek, včetně pocitu, že fakticky něco hraju.

Bolí mě z toho hlava, z myši vyloženě rostu, tak dokurvený mouselook jsem snad ještě nezažil a spolu s nepřehlednou správou zbraní je to hlavní důvod, proč mám většinou pocit, že moje činy jsou z části dílem náhody a Prorok prostě nedělá přesně to, co po něm chci. Lokace jsou docela nudlovité a to říkám jako člověk, který si ve dvojce na nedostatek prostoru nestěžoval. Upřímně řečeno leveldesign celkově děsně smrdí... eh.. konzolovitostí.

Ani po grafické stránce není moc o co stát - až na pár fancy nových efektů je to (zase) krok zpátky a geometire čehokoliv vyloženě řve, že "tohle bylo potřeba narvat do konzolí." A nemůžu se zbavit dojmu, že AI podvádí, co se mého detekování týče - přijde mi, že pokud vědí, že jsem něco udělal, tak taky vědí, kde přesně jsem a skrývání ve vegetaci mi taky přišlo, že jako herní mechanismus tu existuje jen v mojí hlavě.

Příběh je slátatnina, to snad ani nemá cenu dál rozebírat. Čekal jsem, že to asi bude o něco horší než docela kvalitní Crysis 2, ale ta propast v kvalitě je citelná.

Trochu zklamání. Graficky je AC3 docela pěkný, i příběh je zajímavý, alespoň když se okolo motá Haytham Kenway. Ale mechanismy jsou proti dvojce/dvojkám okleštěné o řadu podstatných fičur, interface navrhovalo nějaké retardované hovado a samotné mise, i když s nima není nic zásadního špatně, tak řada z nich je.. no.. obvykle jsou prostě nudné. Hlavně proto, že obvykle jde o to dostat se z bodu A do bodu B, tam něco primitivního udělat, vrátit se zpátky. A rychlost, kterou se Connor po světe pohybuje, není zrovna závratná a na asasína a herního hrdinu bych řekl, že je až trapná a míst pro rychlé cestování není moc / člověk je musí hledat. Zlatej quick travel ve Far Cry 3. A tam ani tůry pěšmo nebyly bůhvíjaký vopruz a člověk taky věděl, že na jejich konci bude čekat něco zajímavého a i samotnou cestu snadno mohlo něco zpestřit.

Změny v soubojovém systému mi nevadily, naopak mi ovládání boje přišlo relativně přehledné a oproti takovému Bratrstvu, kde nebyl problém skládat nepřátele na hromady po tuctech, tady při větší přesile reálně hrozí smrt. Na druhou stranu nesdílím nadšení z námořních misí, i když musím přiznat, že ta poslední příběhová měla něco do sebe a možná, že kdybych jich zkusil víc, přišel bych jim na chuť. Zajímavé byly mise ze současnosti. Nezlobil bych se, kdyby se příští díl nesl celý v podobném duchu.

K příběhu bych měl menší výhradu - totiž ačkoliv jsem hrál snad všechny podstatné díly série, není mi docela jasné, jak se věci pohly tam, kde na začátku trojky jsou. Tipuju, že odpověď leží v nějakém pitomém animáku, nebo tak něčem.

Celkově ačkoliv AC3 je relativně solidní hra, tenhle názor jsem si eventuelně musel pojistit ignorováním vedlejšáků a collectibles, což jsem nemusel ani v jinak nejhorším "velkém" dílu série - AC3: Liberation. Jakýkoliv díl s Eziem považuju za lepší. AC3 mi kvalitou přijde cca na úrovni prvního dílu, chyby obou nicméně leží někde jinde.

Když nad tím tak přemýšlím, ten největší problém AC3 opravdu spočívá v pomalosti a nudnosti cestování po mapě, vypuštěné starší prvky samy o sobě nejsou tak zásadní problém.

Aaargh, už toho mám nějak dost. Harper. Vždycky, když se pokusí něco chytrýho říct, mám chuť mu vlepit pohlavek a připomenout mu, ať radši drží hubu. A nevim kdo to je, nevim proč je důležitej, protože jsem Black Ops II po tipuju hodině a půl smazal jako nudnou kravinu. Jen vim, že mě sral. A celá hra mě sere. Už mě tyhle nastavovaný kaše unavujou. Prostředí není zajímavý, akce není zajímavá, někde zhebnu ani nevím proč, jinde pomalu chcípnout nejde, že AI je blbá jak cihla je už asi jedno. Dokonce ani ty naskriptovaný části nejsou moc zajímavý. A všechny postavy až na hlavního klaďase jsou těžce nesympatický macho fašistický hovada. A ne, ten hlavní klaďas nejsme my, protože my očividně hrajem za záporáky. No asi to nebyl záměr.

CoD hry gameplayem imho nikdy zrovna moc nevynikaly, tím spíš ty od Treyachu. Muselo být na co koukat, bojiště muselo mít atmosféru, hráčovy akce vštěpovat pocit hrdinství. Těch pár misí, co jsem vydržel, tj. kousek za první berserk kousek v roli klaďase, nemá tady z toho vůbec nic. Jen blbé ratata do blbých panáků, do toho blbé kecy blbých spolubojovníků.

Nehodlám se do hraní dál nutit. Her mám ve frontě dost na to, abych byl rád, když budu s většinou hotový před další vlnou titulů v únoru/březnu a Black Ops II jsou nudná blbost.

Takové ultra-nahuštěné RPG. V každé úrovni je potřeba zabít zlého záporáka, obvykle se k jeho hradu lze dostat dvěma cestami, příběh se podle toho často větví a občasné secrety v podobě nového kusu výbavy, vedlejšího bosse, nové cesty dál taky potěší. A taky si to rádo dělá srandu z rpg klišé. A vůbec je to veselá oddychovka, kterou můžu každému doporučit.

Nicméně nová grafika je mi přijde celkem hnusná, naštěstí lze přepnout do původního 8-bitového ladění. Co je naopak žůžo je hudba, specielně main theme v menu je epický nářez.

Jo, nastavení ovládání na PC je docela podivné, například ikony kláves zůstávají klávesnicové i s připojením X360 gamepadu, což je u konzolového portu docela zvláštní a vůbec je lepší na nastavení radši nesahat.

Na závěr jen dodám že sám hraju PSP verzi na Vitě a krom Hero 30 módu (ten hlavní, jrpg-like) jsem toho moc nezkusil. Vzhledem k tomu, že projet jednu úroveň zabere někde mezi půlminutou a pěti minutama, je tenhle kousek pro handheld asi vhodnější, než pro PC, ale jako oddychovka při čekání na x se hodí tak jako tak.

Nejdřív jsem zabil 12 hodin odhodlaný neloadovat pozici v případě neúspěchu. Když mi po jedné neúspěšné misi z "veteránů" zbyl jen poručík Držka a i ten zařval o pár misí dál v při prvním setkání s Muton Berserkerem (a mě na konci té mise zbyl jen nějaký polomrtvý assault squaddie s kurevskou dávkou štěstí), bylo jasné, že takhle to nepůjde. Nakonec jsem XCOM na druhý pokus dohrál za 30 hodin.

Je děsná spousta věcí, co mi na XCOMu vadí. Navigace vojáků v interiérech větších emzáckých lodí je občas nesnesitelně tupá. Běžně přesunu vojáka na imho lepší pozici, abych zjistil, že a) šance na zásah je naprosto stejná, b) voják ve skutečnosti nepřítele z nové pozice vůbec nevidí. Skřípu zubama, když vystřelím na nepřítele abych v zápětí zjistil, že místo hlavní zbraně jsem měl právě vybranou trapnou pistolku. Odhalit posledním tahem skupinku nepřátel znamená, že se na vašem týmu bez možnosti reakce vyblbnou. Možnost vyslat v jeden moment jen jeden interceptor působí tupě. Docela mě zklamalo, že k výzkumu jsou jen 2 tiery zbraní (laser, plasma) a vůbec poslední herní měsíc se vědátoři už jen flákali. Navíc se v poslední třetině hry se začaly dost opakovat lokace, takže to celé dost ztuctovatělo.

Na druhou stranu samotný gameplay postavený na jednoduchých pravidlech je většinou zábavný a má takovou příjemnou taktickou dynamiku. A Fallout Tactics jsem taky nehrál zrovna včera. (Řada lidí taky přirovnává nový XCOM k Valkyria Chronicles, ale upřímně krom žánru a 3D grafiky ty hry nemají moc společného.) K vojákům není problém vytvořit si vztah - můžete jim vybrat vzhled od typu a barvy uniformy přes účes/helmu až po xicht a barvu kůže a zkušenější dostanou i přezdívku. Poručíka Držku jsem neměl rád - byla to hnusná držka a dostal jsem ho jako odměnu za splnění nějaké mise.

A hlavně je to děsná závislárna. Skoro vždycky se za pár dní něco nového vyzkoumá/postaví/otestuje/atp., takže člověk má pořád nutkání točit glóbus a pokračovat "ještě chvíli," než se stane to či ono, ale to už tam bude čekat něco dalšího a tak pořád do kolečka. Obvykle nemám problém střídat dvě hry, ale Dishonored nakonec muselo čekat, až s XCOMem skončím.

Tak nevím Dishonored mi přece jen smrdí promrhaným potenciálem. Blink je fajn věc, ale dost hru zjednodušuje. Umožňuje pro stealth akci nezvykle rychlý pohyb a dostane vás tak z poloviny prekérních situací, kterých jsem ani zas tak moc nezaznamenal. Z těch zbylých asi čtyř mě dostalo zastavení času.

Taky mi tu dost schází nějaká interakce s prostředím - žádné paklíče, házení předmětů pr odlákání pozornosti na co, když mám blink? Kde jsem v Thiefovi hledal kus dřeva pro provazový šíp, tady prostě blinknu (a na spoustu míst blinknout nejde a docela mě to štvalo), rewire tool se v podstatě hodí jen pro ne-stealh postup a jaký smysl má zoom v masce? Vyhozené peníze. Nedostatek munice/elixírů/pastí/rewire toolů? Většinu těch věcí sotva někdy použil, některé vůbec. To má být maximální obtížnost?

Možná by někdo řekl, že bych neměl s Thiefem, nebo i s Deus Exem srovnávat, ale... no... Dishonored proti nim imho nemá nic navíc. Je to dobrá hra, na dnešní poměry kvalitní, ale nic moc nového nepřináší. K cíli obvykle vede víc cest, což je pěkné, ale považuju to v tomhle žánru za standard. Řada úseků je pro změnu docela lineární, pro lokace jako celek často platí, že jsou to vyloženě zkroucené nudle a nasere to, když je člověk asi 15 metrů od runy za zdí a marně k ní okolo hledá cestu, protože ta ve skutečnosti spočívá v půkilometrové štrece bůhvíkam opačným směrem, která ale eventuelně skončí právě na druhé straně té samé zdi.

Příběh je dost standardní a předvídatelný a mysteriózní magický panák jím zůstává do konce, přitom bych ho za ty jeho blbé kecy tak rád proplesknul. Dvanáct hodin hraní vůbec uteklo docela rychle, tím spíš vedle XCOMu. Není to tragédie, obzvlášť v dnešní době, ale klidně to mohlo být tak o třetinu delší.

Svět je pěkný. Mix The City z Thiefa a City 17 z HL2. Dobrá atmosféra, pár zajímavých postav. Na to, co je z něj ve hře vidět, se zdá být univerzum hodně propracované. No asi se sem ještě vrátíme.

Geniální experimentální záležitost, která s přehledem strká Dear Esther do kapsy. Jeden playthrough je tak na půl hodiny, ale pohrdal bych člověkem, který nevyzkouší alespoň většinu cest. Chytré, vtipné, originální. Jediné, co lze vytknout, je kvalita designu úrovní, která je dost amatérská a strohá. A hlas druhého vypravěče stojí za prd. Každopádně zahrát a těšit se na větší & hezčí HD remix.

Důvěrně známé a přitom nové lokace. To je asi hlavní předností projektu Black Mesa, amatérské předělávky slavného Half-Life. Hlavně úvod před katastrofou, spousty na amatérský projekt výborně namluvených hlášek kolegů vědátorů, ale i následující levely, kde se s pistolí a páčidlem plazíte ventilací a bojujete s headcraby a zombíky jsou špičkově odvedené. Pak se na scéně objeví první vojáci a hlavní nedostatky vyplavou na povrch.

Tím největším je jednoznačně umělá inteligence, která si vynahrazuje inteligenci rychlostí a muškou. S tím je spojená i jistá nevyváženost zbraní, kdy na řadu z nich teď vůbec nemá smysl šahat. S příchodem vojáků se nižší kvalita AI plně projeví a na přestřelky z HL1 se BM jednoduše vůbec nechytá. Ke konci už začíná selhávat i herní design jako takový a hra kolem vás v podstatě začne jen teleportovat nepřátele, což trvá až do tragického finále.

Jinak naštěstí už není moc co vyčítat. Nesmyslné množství skoků vyžaduje jump+crouch a detailnost prostředí kolísá, sem tam na vás vyskočí nepříjemný bug, ale to jsou spíš prkotiny. Docela jsem zvědavý na Xen - malá zahrádka v jedné z lokací vypadala kouzelně a slibně. Navíc nejsem z těch, co by s ním měli v HL1 problémy.

Zkrátka první cca třetina až polovina je špičkově vyvedená, nejlépe zpracovaná co do detailů i do mechanismů (vč. nějaké té novinky), AI základních nepřátel je ok, prostě nostalgický nářez a pokud jste fandové prvního HL, je pro vás BM povinnost. Je jen velká škoda, že někde tam daleko poblíž Lambda Core čeká nuda a vopruz.

Budu asi částečně opakovat již řečené, takže to snad zestručním.

Dark Souls (a potažmo i Demons Souls, o kterých víc za chvíli) jsou v dnešní době vyjímečné hlavně tím, že stojí na tom, co jinde tvoří de facto vatu mezi animačkama a dialogama: Na lokacích a bojích v nich. Lokace nejsou jen blbé kulisy, kde jsou náhodně rozesetí nepřátelé k pobití, právě naopak. Lokace, jejich design a každý jeden nepřítel v nich a jeho umístění, to všechno má svůj význam a přináší zase trochu jinou potyčku, nový problém, jen těžko se dá říct, že by se nějaký souboj nebo situace opakovaly. (Ehm, pomineme respawn při smrti, že.) Každý druh nepřítele vyžaduje a uplatňuje trochu jinou taktiku boje a protože s trochou nepozornosti vás dokáže zabít i chcípak, který je jinak otázkou jednoho mávnutí mizerným mečem, není radno nedržet se ve střehu. Jako by promyšlenost jendotlivých detailů lokací nebyla sama o sobě obdivuhodná, jejich vzájemné propojení právě tak bere dech.

Toliko asi ke hře jako takové. Na PC za posledních x let nic podobného nehrozilo, je to špičková záležitost, kandidát na RPG roku. Alespoň na PC bych to snad i viděl jednoznačně, jinak bych se nebál na podobnou úroveň postavit i (snad jen zatím) konzolové Dragons Dogma. No a taky je to důvod koupit si k počítači x360 gamepad, pokud ho v dnešní době portů z nějakého důvodu ještě nemáte.

Teď pro změnu trošku srovnání s Demons Souls. Mechanismy, celkové pojetí hry, jsou téměř identické. Dark Souls jsem dohrál na lvl99 za 68 hodin. Demons Souls kolem lvl75 ale za cca 80 hodin. Dark Souls má na jednu stranu větší, promyšlenější svět a vůbec víc všeho, od druhů výbavy, přes typy nepřátel, designy a množství lokací, mechanismy (humanity, warp, bonifres...), prostě je nabitý obsahem. Demons Souls nemá tak provázané všechny lokace, je to 5 oddělených světů + nexus.

Demons Souls ale lépe funguje jako celek. Není tu tolik relativně snadno dostupných overpowered zbraní, takže má smysl zkoušet různé typy na různé nepřátele, i lučištnictví a magie vypadají použitelnější proti Dark Souls. (I když je pravda, že magie byla šíleně silná v jedničce - kde já se těžce probíjel přes každého silnějšího nepřítele, bratr jako mág vesele odstřeloval z dálky a i když hraje už o dost míň než já a začal později, dokončil hru o dost dřív.) Nepřátelé jsou i díky nižší dostupnosti silnějších zbraní všeobecně tužší, dokonce bych řekl, že bossové bývali v Demons Souls agresivnější a bylo méně příležitostí je nečím jebnout. Rozhodně jsem je nezabíjel tak často na první pokus, jak tomu bylo v Dark Souls. Co taky dost zjednodušuje Dark Souls, je vypuštění nosnosti - v Demons Souls nebyl jen equip, ale i celková nosnost, takže člověk s sebou mohl do nepřátelských řad nosit jen pár věci navíc vedle výbavy a občas prostě něco zahodil. (Stejně to nebylo kde prodat.)

Člověk u Demons Souls narozdíl od Dark Souls asi neujde trošce grindování, ale nebylo to díky koloběhu umírání a sbírání svých mastných fleků v podstatě o moc horší, než tady. Jo a taky Demons Souls imho o něco líp vypadá, i když spíš jen po technické stránce. Takže abych to nějak uzavřel, Demons Souls bych hodnotil o chlup líp, než Dark Souls, hlavně kvůli celkové vyváženosti.

Tak trochu doufám, že PC verze Dark Souls bude mít dost velký úspěch na to, aby se dočkal portu i předchozí díl, ale vzhledem k tomu, že šlo o PS3 exkluzivitu a Dark Souls je portovaný z X360 verze... a že se asi Dark Souls na PC moc dobře prodávat nebude.... no nic. Jestli se vám tohle líbilo, kupte si PS3. I když mám pocit, že online srevery už jsou vypnuté(?), takže to bude zážitek o něco mrtvější, než obvykle.

Velkou předností I Am Alive je atmosféra. Město je tiché, pusté, smrtící mraky prachu vytvářejí neprostupnou mlhu, člověk má často opravdu pocit, že široko daleko není živá duše. A pak se odněkud z dálky ozve čísi volání o pomoc. Případně najednou zjistíte, že jste právě vlezli do pasti skupince banditů.

Konfrontace není žádná sranda, s mačetou se dá jít tak na jednoho a ještě nesmí mít zbraň. Pistoli sice najdete docela brzo, ale mít do ní 2 a více nábojů je menší svátek. S municí je třeba šetřit, tak jako se vším ostatním. Souboje jsou bohužel tak trochu chaotickým puzzle - na nepřátele je obvykle třeba se pustit v určitém pořadí, jinak vás čeká smrt. Nejdřív ty s bouchačkou, pak frajery co se nenechaj bouchačkou zastrašit, nakonec pokud možno jen omráčit ty, co se radši vzdají, než aby riskovali kulku. Tohle dovede být občas dost stresující a zasloužilo by promyšlenější mechanismy.

Zdrojů není vyloženě nedostatek, ani v hardcore módu (který u téhle hry považuju za samozřejmou volbu), ale jen pro vlastní potřebu. Pokud se rozhodnete pomáhat nalezeným přeživším, zbývající zásoby nedávají moc prostoru k chybám. A přeživším je záhodno pomáhat, protože krom toho, že za to občas taky něco na oplátku dostanete (taková brokovnice s plným zásobníkem není k zahození), by jinak ve hře nebylo moc co dělat. A přeživší mívají zajímavé příběhy a vůbec jsou ty zbytky civilizace zajímavé, když se vás zrovna nesnaží zabít.

Nepříjemné je, že ne vždy se budete moct k někomu vrátit. Je tu jedna větší otevřená lokace, kde se dá relativně volně pohybovat, ale dost lidí se nachází i v místech, kam se podíváte jednou, v lepším případě dvakrát. (Jo, mimochodem, hra je rozsekaná na defacto levely.) Asi je prostě lepší počítat s tím, že ne každému nutně pomůžete. Lepší konec za to prý stejně není, což škoda, protože zakončení, jaké hra má, je mírně řečeno neuspokojivé. (Asi v důsledku škrtů, docela bych věřil, že původně měla hra ještě nějak pokračovat, ale možná je to jen moje zbožné přání.)

I Am Alive je prostě v první řadě o atmosféře vylidněného postapo města a o těch, co zůstali. Šplhání je relativně zábavné, souboje by potřebovaly víc možností, nebo aspoň větší toleranci chyby, ale tady se prostě střetly nedostatek zdrojů a snaha o realismus. Pokud jste schopní pro kvalitní zážitek překousnout kiksy a tohle téma vás zajímá, určitě doporučuju. Doufám, že Last Of Us předvede na Vánoce něco podobného s vychytanýma mouchama, ale zatím z toho tak trochu smrdí další Hollywoodské tralala.

Takový GTA klon z HK. O několik tříd lepe zpracované souboje, ať už jde o bitky, střelbu, honičky pěšmo i v autech. Proti tomu město nepůsobí tak organicky, jízda vlevo je dost nezvyk a pokud člověk dělá všechny vedlejší mise, začne se herní náplň trochu opakovat.

Příběh zaujal, hlavně postavy, ale závěr pro mě moc uspokojivý nebyl. Vyznačení závodů světlicema mi přišlo dost nepřehledné, a rychlost s jakou se při nich protivníci zotavují z kolizí mě občas dost vytáčela. Spousty vedlejších úkolů, závodů, collectibles, atp. Levelování na několika frontách. Konzumace jídla atp. přidává dočasné bonusy. Vůbec je tu řada zajímavých nápadů. Na druhou stranu taxíky nejsou tak užitečné, jak by se dalo čekat, taky většina rádií hraje neskutečný sračky a vůbec na mě Hong Kong nepůsobil tak přesvědčivě... možná je to těma barvičkama.

Celkově určitě doporučuju každému, kdo hledá něco jako GTA, protože Sleeping Dogs mají co nového nabídnout a v řadě věcí jsou lepší, ale... nevim, celkový dojem prostě nakonec není tak dobrý, abych hodnotil za 85+.

Hm. Příběh se odehrává (jestli jsem to dobře pochopil) cca souběžně s příběhem jedničky, ale slouží tu víc jako záminka k prolézání dungeonů a styčné body tu až na nějakou tu známou tvář nejsou. Změny v hratelnosti považuju jednoznačně za změny k lepšímu. Cesta dugneonem je jedna, puzzly většinou jednoduché, skákání rychlé a plynulé a celé to tak příjemně odsýpá.

Souboje jsou mnohem dynamičtější, rozmanitější a hraje v nich roli řada faktorů a execution animačky hlavně u větších nepřátel jsou šmakózní. Někteří dobrovolní bossové nemají problém vás při prvním setkání jednou ranou poslat k šípku, hlavní quest ale moc těžký nebyl. Speciálních hraček dostane Smrť méně než Válka, ale hra s nima pracuje lépe. Jen u portálů je problém odstranit/předělat portál. (Aspoň jsem nenašel snadný způsob jak, střelba portálu na portál = střelba portálu skrz portál.) Trochu škoda, že se víc nevyužilo skákání časem.

Loot systém má chybky - s výjimkou těžkých zbraní není na první pohled znát rozdíl, všechno to splývá do šedofialového fleku. Není jasně vidět, co je equipnuto a co je vybráno kurzorem. Porovnávání lootu s equipem vám sice řekne, že je předmět v něčem lepší/horší, ale už ne o kolik. Pokud má předmět unikátní skill, k dispozici je jen velmi obecný popis toho, co dělá. Tyhle věci tak nějak znemožňují s jistotou vybrat to nejlepší, protože člověk prostě nemá přehled.

Ve hře je přítomný quick travel systém, kterého jsem si prvních 10 hodin vůbec nevšimnul (lze odkudkoli mimo boj při najetí na některé ikonky na mapě světa), stejně jako jsem si nevšimnul možnosti přepnout z mapy dungeonu na mapu světa. (Resp. té jsem si všimnul, ale přepínalo se jiným čudlíkem, než hra tvrdila.)

Krom prolézání dungeonů si můžete krátit chvíli sbíráním asi půltuctu druhů speciálních předmětů, zabíjením dobrovolných bossů, monster v bludišti nebo aréně, hledáním těžko přístupných truhel a bůhvíčím ještě. Určitě jsem to nesplnil všechno, ale splnil jsem toho dost a hru jsem projel za cca 28 hodin, což je dneska hodně slušné číslo.

Nepříjemná věc jsou bugy bránící v dalším postupu. Někdy stačí nahrát pozici, někdy restartovat hru, ale prý jsou i takové, díky kterým můžete začít hrát odznova, protože hra uchovává jen poslední dva savy a ukládá docela často.

Binary Domain vždycky vypadala dost béčkově, tuctově, nebýt letních slev na Steamu, nehrál bych ji.

První dojmy nebyly zrovna pozitivní - hra vypadá tak 5 let stará (i když třeba postavy jsou skvěle rozanimované) a mechanismy se nezdají být moc dotažené. Je to jedna z těch stříleček, kde často máte nepřítele na mušce, ale projektily se zahryzávají do nějaké překážky poblíž trajektorie. Krom toho první úrovně do setkání s anglickou a čínskou jednotkou vypadají vážně tragicky a negr, který vám během nich dělá společnost, je tak nějak na zabití.

Ale nakonec jsou přestřelky v BD docela fajn. Ustřelení hlavy robota ho obrátí proti ostatním robotům, což akci celkem přidává na zábavnosti a originalitě. Bossové jsou vesměs nápadití a člověk se na ně celkem těší. Hra má řadu on-rail shooting sekvencí a jiných variací na ně, ale tak proč ne. Jediná opravdu otravná část pro mě bylo ovládání samohybného howitzeru někde ve 2/3 hry, který se otáčí půl hodiny a pomalu netrefí stodolu.

Příběh je dost béčkový, ale pořád zajímavý. Akorát je škoda, že se v něm hra šťourá spíš až ke konci. Drtivá většina hry je prostě cestou do sídla záporáka. A rozhodně má námět mnohem větší potenciál, ale i s tímhle se dá v klidu žít. Hlavní předností Binary Domain jsou imho skvěle napsané postavy, které se sice často chovají docela klišovitě, ale pořád zvládají působit přirozeně. Můj favorit byl francouzský robot Cain.

Dneska bohužel Binary Domain působí tak nějak zastarale, určitě by mu slušel blockbusterový rozpočet. Určitě by mu pomohlo, kdyby úvod nestál za prd, kdyby hra vypadala méně tuctově, a kdyby demo obsahovalo nějakou solidní část, kde Cain hláškuje. Nečekejte od toho perfektní hratelnost, ale dobré to je a za zahrání to stojí.