Alexej Pažitnov jakožto otec Tetrisu může být Sigils of Elohim určitě potěšený. V téhle hříčce, která za úspěšné splnění questů obdarovává hráče itemy do The Talos Principle, jde právě o skládání bloků z tetrisu na herní pole. Obtížnost levelů pochopitelně postupně roste, některé jsem proběhl prakticky na první dobrou, u některých jsem se trápil i desítky minut.

Hra u každého levelu měří čas potřebný k úspěšnému složení, při restartování kola se ale čas vynuluje, čímž se dá ošulit fakt, že se hráč s nějakým levelem dlouze trápil. Dobře se mi poslouchala úvodní chrámová melodie, samotná herní podmalba je jednoduchá, ani při stálém opakování mě během skládání nerušila. A to mi dohrání bez návodu zabralo něco přes šest hodin.

Opravdu jsem se bavil. Nápad a zpracování cestování v čase se autorům povedl. Grafická stylizace mi nejdřív připadala trochu amatérská a odfláklá, rychle jsem si na ni ale zvyknul a zpětně ji hodnotím jako zdařilou. Hře prospívá nižší obtížnost, takže příběh ubíhá plynule bez nepříjemných záseků.

Hra je do značné míry one man show hlavního hrdiny, vzhledem k zápletce zde další postavy hrají v podstatě příležitostnou kulisu a důraz je kladen na atmosféru hrozby zdevastovaného světa. Dohrání je otázkou několika hodin, rozhodně bych snesl delší nášup, na druhou stranu k příběhu je herní doba adekvátní, zážitek je tak intenzivnější a bez pocitu, že vývojáři místy sáhli k výplňkové vatě.

Spáleniště mě zaujalo na první pohled svým grafickým zpracováním. Hra vypadá velmi dobře a k adventuře, která hráče zavede zpět do časů foglarovek, perfektně sedí. Knížky od Foglara mám rád, takže nosné myšlenky kamarádství, slušnosti a klukovské touhy něco prímového zažít mi jsou ve Spáleništi tuze sympatické.

Zamrzela mě minimální interaktivita okolí a košatost dialogů, prakticky jde klikat pouze na postupová místa a na prošlé obrazovky se nelze vracet. Potenciál je tu mnohem větší a byla by škoda, kdyby ho autoři v dalších dílech nevyužili. Jo a z toho úmyslného komolení anglických jmen se mi malinko kroutily prsty:).

Herní výzva 2016: Hra od českého vývojářského studia.

Jak shrnout Helgu do jedné věty? Klasická česká oldschoolová adventura.
Teď trochu podrobněji: Hra je typická grafickým zpracováním Olgy Fábry. Pokud znáte Pět kouzelných amuletů, máte jasnou představu, jak Helga vypadá a co od titulu čekat. Mně osobně nejvíc připomíná pojetím a atmosférou sérii Polda. Texty jsou jednoduché, hádanky i díky menšímu množství interaktivních míst lehčího rázu, takže dohrání je na pohodu bez nepříjemných záseků.

Příběhová linka je laděná parodicky s příchutí reálných peripetií malých českých firmiček snažících se zbastlit megacool gamesu a prorazit na trhu. Stejně tak si dělá hra legraci z adventurních klišé, jakým je například sbírání všeho možného v koupelně místní babky. Herní doba je krátká a během jednoho odpoledne je vystaráno, takže slušná volba pro adventuristu toužícího si nostalgicky zavzpomínat na časy minulé.
P.S. nezapomeňte sbírat medvídky.

Herní výzva 2016 - oblíbená hra mého děctví / mládí

Na kačery mám z klukovských let příjemné vzpomínky. Sledoval jsem kačeří seriál, četl kačeří komiksy, prostě důstojná konkurence Čtyřlístku:). Kačeří hra tedy byla předurčena k úspěchu. The Quest for Gold jsem hrával na lehkou obtížnost, což byl patrně jeden z důvodů, proč mě hra před lety bavila - pravděpodobnost výhry nad Hamounem byla vysoká a hratelnost vcelku pohodová.

V rámci Herní výzvy jsem si střihl obtížnosti všechny tři a byl to debakl na celé čáře. Na lehké obtížnosti jsem poklady sbíral bez větších problémů, leč při přeletu jsem jednou havaroval, na opravách přišel o bezmála 10 000 dolarů a ztrátu jsem už nedohnal. Střední obtížnost přinesla prudící přelety včetně ufo a často jsem je prohrál. Ve výsledku měl Hamoun nahrabáno jednou tolik co já. A hard byl z dnešního pohledu prakticky nehratelný. Je zajímavé sledovat, jak se hraní za ty roky změnilo. V době vydání byla takřka neprolétnutelná trasa letu nejspíš považována za výzvu, dneska takový postup odradí 90% hráčů. Ačkoli obtížnost samotného lovení pokladu zůstává i při změně obtížnosti v normě, lety s Rampou jsou ale peklo. Takřka nutností je tu získané peníze investovat na burze, což jsem jako kluk ignoroval, protože na easy úrovni nemá cenu se s investováním zdržovat.

Při hraní jsem se chvílemi docela vztekal, jak mě taková "blbost" o několika opakujících se minihrách mohla v klukovských letech tolik bavit. Ale dost té kritiky, pořád jsou to přece ti kačeři z dětství. Kačeři přijdou když jsi v nouzi, když tě úzkost ze sna vzbouzí, zavolat jen stačí heslo: Kačer!.

Jednoduchá klikačka, která zabaví na několik minut. Tuhle podivnost tvoří jedna vcelku hezky vymalovaná obrazovka s vyžraným princem za hodovní tabulí, na níž se náhodně objevuje krmě a je na ni potřeba včas kliknout, místo bodů roste jedlíkova váha. Celé je to podmalováno dobovou hudbou, mlaskáním a nevkusným prděním.

Po minutové zběsilé pařbě princ zatřepal bačkorama a já jsem si dal další kolo ve snaze vytvořit ještě tlustšího tragéda. Žranici jsem absolvoval 3x a rekordně mi princátko vážilo 2004 liber, tedy skoro 910 kg. Autor se s Bonifácem moc nemazlil, podle náhrobního kamene se totiž užral k s smrti v sedmnácti letech.

Nuže, tahle hra na mě působila jako "back in time" a mohla by sloužit coby tech demo před cca dvaceti lety.

Představte si tu strhující situaci: píše se rok 1986 a nacházíme se na celosvětové výstavě videoher VGFA (VideoGamesForAll - kdybyste si náhodou hned nevzpomněli). Stánky tu mají takřka všechny slovutné firmy, které tenkrát stály za zmínku a jejich sídlem bylo něco honosnějšího než garáž.

Vrcholem celé výstavy je prezentace nového technologického dema, které názorně ukazuje, jak budou zanedlouho vypadat videohry. Při vstupu na prezentaci jsou účastníkům zdarma rozdávány šátky, aby si mohli podvázat čelisti. Údivem otevřené huby jsou více než pravděpodobné, stojí to totiž za to:

Grafika dozná drastických změn, rozlišení na zobrazovací jednotce (rozuměj monitor) se zvětší na ohromujících 320 x 240 px a barevná paleta nabídne až 256 různých barev. Díky tomu se hry výrazně přiblíží realitě a bude možné zobrazovat takové detaily jako zobák kachničky či oko vzdálené postavy.

Výrazný krok kupředu učiní též hudební doprovod a zvuky vůbec. Hry začínají podporovat komponentu v podobě samostatné zvukové karty, jejíž výkon posílá s okamžitou platností pc speaker do propadliště křemíkových dějin.

Taková vylepšení si pochopitelně žádají i vyšší hardwarové nároky. Harddisk o velikosti alespoň 10 MB bude nutností a myslíte-li to s videohrami vážně, počítejte do budoucna s koupí výkonného procesorového jádra 286, vaše staré Commodory už opravdu nebudou in. Tolik ke stručnému shrnutí, můžete tleskat a dupat.

Historické údaje nebudou asi souhlasit, ale nějak takhle vypadaly moje dojmy (kdy byla uvedena na trh 286ka se mi zkoumat nechce). Hra opravdu vypadá jak z dob dávno minulých, což mi nevadí, mám tenhle styl staré grafiky rád. Průšvihem na ní je, že má "děj" který je hodný dítěte předškolního věku: kachna jde a jde, potká zlé pány co ničí stromečky a bouchne do nich. Čímž jsem se dopustil megaspoileru, ale v tomhle případu to opravdu nevadí.

Mimochodem, tenhle koment je krásná ukázka toho, jak se dá napsat relativně dlouhý text o minimální hře.

Při pohledu na spoustu komentů kolem mám po delší době chuť nějaký taky vyplodit. Takže hurá na věc, než to rozpoložení bude pryč. Nechci se tu pouštět do úvahy jak moc byl či nebyl Gothic príma, spíše to pojmu jako svoje vzpomínky na hru.

Krabičku s Gothicem jsem si koupil před lety na Invexu, bývala to tehdy výborná příležitost pořídit si hry výrazně levněji než v obchodě. Konkrétně mě stál už tehdy lákavých 199Kč. Po prvním spuštění mě čekalo docela výrazné zklamání. Hra se mi po grafické stránce nelíbila, připadal mi hrozně "vyblitá" a vůbec se mi do ní nepodařilo ponořit. Po chvilce hraní putovala na polici, nedošel jsem ani do starého tábora.

Dvě stovky pro mě jako pro studenta nebyly přece jen zanedbatelné, takže jsem se po čase odhodlal k reparátu. Počáteční dojem byl opět negativní, ale statečně jsem se kousl, obrnil se výdrží a hrál dál. A pak se to najednou zlomilo. Ta hra měla atmosféru a výzvu. Mikrosvět s vlastními zákony, starostmi a možnostmi mě na nějakou dobu pohltil. Dodnes si pamatuji to natěšení, když jsem poprvé vyrazil na lov poté, co jsem ovládl všechny lovecké techniky. Nebo leknutí, když jsem v noci bez louče cestoval lesem a vběhl mezi vlky. Tma byla mezi stromy docela reálná, kolem mě se míhaly vrčící siluety útočících vlků a já vylekaně mával mečem sem a tam. Výborné!

Gothic měl samozřejmě i své slabé stránky. Nemyslím tak ani bugy či ovládání, na které jsem si docela dobře zvykl. Nejvíc mě totiž zklamala příběhová stránka hry. Zaprvé mi hra umožnila dotáhnout takřka všechny dovednosti k maximu, takže se ze mě stal mistr na všech frontách a tím pádem stěží porazitelná mašina, což v kombinaci se závěrečnou akční pasáží konci hry příliš neprospělo.

Hlavním negativem pro mě ale byl fakt, že tvůrci evidentně s některými situacemi nepočítali. Krásně to bylo znát na řevnivosti mezi starým a novým táborem. Když jsem se jako člen nových dostavil na návštěvu ke starochům, trochu jsem se s nimi nepohodl, v důsledku čehož jsem sám vyplenil celý hrad a porazil barona. Ukončil jsem tak vlastně válečný stav a s pocitem hrdiny jsem se vracel ke svým vychutnat si oslavné ódy. K mému zklamání se vůbec nic nezměnilo a vůdce tábora dál mlel o nutnosti boje s proradnými starotáborníky. Škoda toho, protože v té chvíli je kus dlouze budované atmosféry fuč.

Sečteno a podtrženo, Gothic mi se svými klady i mouchami naservíroval nadprůměrný a dlouhý herní zážitek. Důkazem budiž to, že si i po letech pamatuji konkrétní herní momenty, což se mi u mnoha her nestává.

Padalo mimino volným pádem,
dejte si práci s malým smradem.
Třikráte vypadne z letadélka,
zadek mu chrání tenká plenka.
Kličkuješ s dítětem skrze srázy,
ti co to nezvládli jsou teď vrazi.
Pokuds ho ochránil v těžké chvíli,
na zem jste zdárně doplachtili.

Nepovedená, nepovedená adventura. Rozehrál jsem ji den po dokončení The Longest Journey a rozdíl mezi adventurním skvostem a podprůměrným dobrodrůžem Jazze a Fausta byl do očí bijící. Dvě hratelné postavy měly být bezesporu jedním z nosných pilířů hry, nicméně způsob jakým se lidé ze Saturnu s tímto potenciálem vypořádali je ukázkou amatérismu a nenápaditosti hraničící s drzostí.

Na začátku hry si vyberete jednu z postav a projdete s ní celou hru. Na jejím konci potkáte jakousi potvoru, která vám oznámí, že jste ji naštvali a za trest vás teleportuje v čase zpět na začátek příběhu a začínáte hrát za postavu druhou. Chvíli jsem měl podezření, že mě mají autoři jakožto hráče za blbce.

Nebyla by to ještě taková tragédie, kdyby byl průběh za každou postavu jiný, jak by se u ideologicky odlišných hrdinů očekávalo (férový kapitán/pašerák). Jenže on není! Děj je z velké části podobný a až na několik výjimek procházíte stejné kulisy a řešíte obdobné hádanky. Zábavy kopec, že?

I ostatní stránky hry razí cestu podprůměru - slabší vyprávění příběhu podtrhnul v české verzi děsivý dabing, grafika slabá už v době vydání a intro bylo poskládané čistě z videí ze hry, patrně aby si hráči tu krásu mohli ještě jednou po kouscích vychutnat během hraní. Třešničkou byl bug spočívající v rozhovoru s místním žebrákem - při započetí konverzace se začala přehrávat stopa zcela jiné postavy.

Sečteno a podtrženo: JaF je vhodná jen pro pravého adventuristu po roce naprostého žánrového sucha a to za předpokladu, že má všechny hodnotné tituly za posledních 20 let odehrané.

Zdravíčko, jmenuji se Pavučinka a jsem pavouk.
Pan programátor mě uvěznil do herního okýnka s mým úhlavním nepřítelem paní Mambou. Když mě chytí, umřu. Když budu schovaný moc dlouho, umřu. Jak kruté! Mojí jedinou šancí je šikovně ukrajovat vláknem prostor hracího okna, dokud ta potvora z nedostatku místa nezdrhne do nové obrazovky. A pak mě to čeká znovu. A znovu. A znovu. Dokud mě nedostane. Je to na prd. A jak dlouho to vydržím? To záleží na tobě. Takže jestli máš gramlavý ruce, nech mě být.
Díky!
Tvůj "spidy".

Pozn. musa: před cca 15-20ti lety slušná odreagovačka mezi hraním Prince a Prehistorika:).

Na první pohled se Fuk jeví jako příjemná oddechová freewarovka pro chvíle, kdy máte několik minut volna a chcete se odreagovat. Pro několik šílenců naopak představuje výzvu k dosažení co nejvyššího skóre, se kterým se následně budou prsit v highscore tabulce na netu, ale těch věru není mnoho.

Po chvíli vypouštění plynů z tělních otvorů skřítka (nebo co to je) totiž většina hráčů zjistí, že laťka zábavnosti je mnohem níž, než se zprvu zdálo. Ve výsledku je člověku nakonec "fuk" zda hru hrál nebo ne. Důvodem je především podivné nutkání autorů frustrovat hráče pouze jediným životem skřeta, což znamená konec hry s prvním zásahem kakance, který vás trefí. Pokud se v tomto ohledu v pozdějších fázích hry něco mění mi není známo, dál než do čtvrtého kola jsem se nedostal. Situaci nijak významně nezachraňují pestrobarevná peříčka či různě veliké a rychlé prdy/krky. Pro mě je na celé hře nejlepší úvodní melodie.

Když jsem se poprvé dostal k demu Drakana, hrál jsem ho několikrát dokola. Kombinace krásné hrdinky, ovládání draka a fantasy prostředí mě k monitoru bezpečně připoutala. Demo ale obsahovalo "pouze" jednu kapitolu a končilo v poměrně napínavé situaci před vstupem do dolů a já byl tenkrát hrozně zvědavý, jak hra pokračuje dál. Jakožto chudobný středoškolák jsem koupi nové a drahé hry zamítl, za čas jsem si ale sehnal použitou placku z bazaru, což představovalo vstupenku do kompletního dobrodružství.

Příběh není nikterak složitý, zápletka je naopak spíše až banálně prostá. Vesnice, kterou obývá bojovnice Rynn, je přepadena a vypleněna potvorami, její bratr je odvlečen do zajetí a ona sama z vůle vývojářů pouze omráčena. Jako správně naprogramovaná hrdinka se tedy vydává na záchrannou misi svého bratra a jako milou pozornost získává osobního draka coby společníka.

Právě drak Arokh je patrně největší devizou celé hry. Na rovinu je třeba říct, že ačkoli jsme tu měli vícero her, kde mohl hráč "okřídleného plaza" ovládat, těžko se některá může měřit se způsobem, jakým je létání s drakem zpracováno v Drakanovi (zkuste si porovnat například Drakana s I of the Dragon/Dračí oko). Pravdou je, že manévrování s Arokhem ve vzduchu vyžaduje chvíli cviku z důvodu poměrně velkého množství funkčních kláves, výsledkem je ale skvělý dojem z přirozeně působícího letu a opájení se pocitem pána vzdušných proudů, kterému se stěží může někdo postavit. Také fešná Rynn je pohybově slušně vybavena, například kotouly do všech stran jsou v soubojích prakticky dobře využitelné. Trochu proto zamrzí její neschopnost vytáhnout se rukama na vyvýšená místa podobně jako to umí její žánrově příbuzná konkurentka Lara, v praxi to znamená nemožnost vylézt na cokoliv výše její hrudi.

Střídavé hraní za oba charaktery je dobře vyváženo a zatímco Rynn prohledává jeskyně a další místa kam se drak nedostane, Arokh bez problémů prochází přes nepřátele roztroušené ve volné krajině a podstupuje vzdušné souboje s jinými dráčaty včetně několika "bossů". Za jejich skalpy získává nové druhy útoků (kyselina, led), žádný z nich ale účinností nepředčí klasický plamen. Rynn má ve zbrojním arzenálu větší výběr - několik druhů brnění, zbraně se liší účinností a rychlosti útoku. Krátkým mečem silnější oponenty víceméně jen poškrábete, ale šmrdolíte s ním hbitě sem a tam, s těžkým válečným kladivem dáte pořádnou ránu, ovšem vířit s ním vzduchem zrovna nebudete. Veškeré vybavení (včetně unikátních kousků) se navíc opotřebovává, po čase se rozpadne a je třeba sáhnout do nevelkého inventáře pro nový kousek.

Na Drakanovi (vzhledem k jeho celkové kvalitě) zamrzí slabší závěrečná část a především odfláknutý konec, který je jednoduše useklý a z kterého jsem nabyl dojmu, že vývojáře tlačil čas/vydavatel/finance a narychlo splácali co zbývalo dodělat, jen aby byla placka připravená do lisovny. Celkově však Drakan představuje výbornou leč nedoceněnou záležitost s hrdinkou, která v některých ohledech natrhla Laře šortky.

Všeobecné zklamání, tak by se daly shrnout moje dojmy. Inquisition sice začíná poměrně nadějným intrem, středověké prostředí v kombinaci s prostým zlodějíčkem, který má do mocného hrdiny předaleko, působí sympaticky. Co na tom, že příběh o krok dál prudce klouže do klišé o ztraceném templářském pokladu, alespoň je motivace jiná než one man show záchrana světa.

Tím ale plusové body končí. První dojem z herního prostředí je špatný a zůstavá takový i po delším hraní. Grafické zpracování je podprůměrné i na dobu vydání, textury jsou jednoduché a nelíbivé. Nevalně je na tom i samotná hratelnost, tupost stráží je přímo zarážející a už od začátku pohřbívá možnost na budování chytlavé atmosféry. V porovnání například s tematicky podobným Thiefem vyznívá Inquisition bídně a těžko hledat důvody, proč se o tento titul dnes hlouběji zajímat.

První adventura, kterou jsem pořádně hrál a dohrál. Vyšla kdysi jako příloha Score, shodou okolností v čísle, které jsem si půjčil od spolužáka. Pamatuji si, jak jsem si večer v posteli článek na zadní straně několikrát pročítal a zkoumal obrázky:). Bylo mi jasné, že tohle je hra, která by mě určitě pořádně bavila a chtěl jsem ji mít! Táta měl doma zrovna půjčený pracovní notebook s barevnou obrazovkou, nicméně pouze s disketovou mechanikou (cd-romka chyběla), a tak mi spolužák přinesl hru asi na pěti disketách. Celý natěšený jsem hru začal kopírovat, jaké to bylo ale zklamání, když jedna disketa byla vadná! Za dva dny jsem měl novou disketu s chybějící částí doma a začal zažívat až dětinské chvíle radosti.

QfG toho totiž nabídne hodně: výběr ze tří povolání, přičemž pokaždé zažijete maličko jiný průběh hry díky odlišným dovednostem, spousta lokací vyvedených v parádní grafice a správně napínavý, pohádkový příběh o mladém dobrodruhovi zachraňující místní panství a pomáhající všem kolem, včetně své pověsti a kapsy.
Ukázkovým způsobem tu funguje (ostatně jako v celé sérii) kombinace adventury a rpg. Postup ve hře nezáleží jen na vlastnictví potřebného předmětu, ale je vázaný na zlepšování vlastností, kterými hrdina disponuje. Výsledkem je pozoruhodně komplexní a zábavná hra, která obsahuje správný mix napětí i humoru a v závěru hráče, jako správného reka, odmění zaslouženou slavností na jeho počest a uloženou pozicí pro přenesení postavy do následujícího dílu.

Hrál jsem Mutanta chvíli, ale zanedlouho jsem hru odložil. Kombinace stereotypu a vyšší obtížnosti je téměř zaručená cesta k neúspěchu. Nulový příběh bez jakéhokoli úvodu do začátku mě zprvu trochu zmátl a hru pouštěl znovu s dojmem, že jsem asi omylem odklepl intro. Start stylem stojím na dvorku ve městě a asi mám někam jít je jasným ukazatelem, že hra nebyla dokončena jak autoři původně zamýšleli. Absence jakékoliv použitelné mapy odsuzuje k chaotickému pobíhání, navíc bez cíle kam a proč jdu. Dojmy z mutanta jsou tedy na úrovni dema z nedokončené nízkorozpočtové hry:/

Tusim jedna z prvnich RTS, kterou jsem hral. I kdyz jsem ji nakonec nedotahnul do konce, pamatuji si, ze jsem se u ni pred lety dobre bavil. Na svou dobu pestre spektrum budov a jednotek, radost z kazdeho nove vybojovaneho uzemi na mape, udolani nepritele casove relativne narocnym obchvatem cele jeho zakladny a vpadnuti do tyla...
Mimochodem - hral jsem za Atreidy, takze se zhoubou jdete o dum dal:)

Mate nekdy prakticky od zacatku pocit, ze tohle bude vytecna hra a budete se u ni skvele bavit? U nekolika her jsem jej zazil a BS patri mezi ne. George se pro me stal diky svemu zpusobu chovani, reseni situaci a humoru jednou z nejoblibenejsich hernich postav. Celkova kvalita ve vsech ohledech dela z BS ukazkovou hru, kterou dodnes muzete ukazovat hracum i vyvojarum s prohlaseni, ze "takhle se dela adventura":)!

Naprosto jedinecna a brilantni adventura. At uz pribehem, humorem nebo zpracovanim. Nechal jsem si originalku poslat tusim z GB.
Navic postava Glottise... Glottis propadly hazardu na dostizich, vytrhavajici si srdce po vyhazovu, prvni Mannyho reakce, kdyz uvidel jak Glottis vytunil jeho vozitko: "Glottis, are you loco?" :D

Jedna z nejlepšíchch adventur co existují spadající do platinového adventurního fondu! Výborný příběh, pohlcující atmosféra, úctyhodná délka, kouzelná grafika. Hlavní postava April, kterou si člověk zamiluje, navíc obdařená brilantním dabingem. A Vrána, samozřejmě.