Nápaditá 2D arkáda, u které se vůbec nedivím, že pochází z Finska. Nedivím z toho důvodu, že když prožíváte polární noc, tak nic jiného, než sedět za počítačem se moc nedá. A jelikož jsou Finové koumáci, tak nejenom, že jsou skvělí muzikanti, také jsou výborní designéři her. Trine je opravdu top arkáda, kterou na trhu v dnešní době můžete potkat. Chytlavý fantasy příběh, originální přepínání mezi třemi postavami (zlodějka, kouzelník a rytíř) a nepřeberné množství možností, jak se dostat z bodu A do bodu B, protože každá z postav je, standardně, specifická v něčem jiném. Procházení úrovní mě hodně bavilo, prostředí mi přišlo skvěle vymyšlené, příběh je jednoduchý, ale funkční a navíc si tu vyhráli se soundtrackem, který je správně epický. Jediné mínus je možná délka, která není z těch nejdelších, ale věřím, že dalším dílem ten koncept výrazně vyšperkovali.

Hodně nápaditá a hodně jednoduchá, nechci úplně říct, že jednohubka. Myšlenka je ale jednoznačná. Jste opice, utečete z klece a chcete se dostat pryč, do divočiny. A děláte pro to všechno. Z pohledu z vrchu a la stařičký první díl GTA chodíte po různě barevné oblasti, která je v podstatě absolutně minimalistická a v cirka 16ti barvách, jako počítače před třiceti lety, vidíte ono prostředí, které můžete rozmlátit, včetně lidí a včetně vlastně všeho, co se v tom prostředí nachází. A jediný úkol je jednoduše přežít a projít oblastmi dál. Zvuky super, atmosféra parádní, vše je poměrně akční, jednoduché, ale účinné a zábavné. Dokázal jsem u hry zkejsnout na pár hodin a to i přesto, že na ní nic víc není. Žádná hlubší myšlenka. Nic, u čeho byste si mohli říkat, že kromě efektivnosti má hra kdovíjakou hloubku. Naopak. V jednoduchosti je krása a APE OUT je vzorným příkladem. Tvůrci můžou mít radost z toho, že jsem si mnohdy samotnými nervy vydrápal vlasy z hlavy. A co víc, že jsem měl po neúspěchu chuť pokračovat dál, dokud se nezadaří. Taková správná, úderná arkáda.

U hry jako je Bad North je pojem real-time strategie poměrně povýšenecké. Ano, můžeme mluvit o strategii, ale každá z misí, respektive obrana každého z ostrůvku se koná v oblasti jedné obrazovky, jejíž nespornou výhodou je alespoň to, že si ji můžete otáčet. Je ale tak jednoduchý nápad hodný k tomu, abyste si s hrou vyhráli a pokud možno i dohráli?

Osobně musím říct, že zábava to je. Osobně jsem úchylný na mapy a tak postupné postupování světem a bránění ostrov za ostrovem, mě vesměs bavilo. Ano, můžeme mluvit o repetitivnosti, což je patrné už samotným námětem, ale nevím proč, nějak jsem pořád měl chuť pokračovat dál. A to i přesto, že jsem věděl, co mě příště zase bude čekat.

Bad North je jistá forma odreagovávačky, kde se sice občas zapotíte, ale zase to nebude zas takové pocení, že byste za večer museli na dvakrát vyměnit trencle, popřípadě kaťata. V jednoduchosti je krása a stejně tak hodnotím i tuto hru. Jednohubka jako řemen, obrazově poměrně hezká, barevná, milá...co víc chtít na pár volných minut, u kterých nechcete zbytečně otevírat časopis nebo noviny, neboť máte nespornou chuť si alespoň na pět minut zaklikat a mít pocit, že jste nepromarnili čas. Přesně tak to totiž u této hry je. Párkrát zaklikáte, párkrát si rozpomenete, následně mapou prostoupíte a máte konec...ani nevíte jak.

Pokud bych měl tuto hru vystihnout jedním slovem, tak jednoznačně bude převládat pojem - melancholická. Aneb hra vyprávějící jeden smutný příběh, kde se v hlavní roli objevíte Vy s možností změnit minulost. Jde to ale vůbec? Nehraje si jen osud s Vámi?

Italští vývojáři přichystali s touto hrou originální námět, který není kdovíjak dlouhý, ale to vlastně vůbec ničemu nevadí. Vše se odehrává na ploše jedné italské vnitrozemské vesničky, kde se snažíte pozměnit osud pár lidí, aby se výsledek překlopil k obrazu všech a hlavně ke štěstí všech. Ve hře se nemluví, jen mumlá, vše je ale poměrně jasné. Navíc se mi těžce ke hře vyjadřuje, coby k adventuře, protože místy jsem si tu přišel jak v nějaké 3D hopsačce. Ale to jen v momentech, kdy jsem sbíral nějaké ty žetony, nebo co to vůbec bylo.

Originálně melancholický a posmutnělý námět je ale vykoupen neuvěřitelně pomalým postupem v příběhu. Hra Vám nic neusnadňuje. Většinu času se u stále se opakujících videí spíš načekáte, než abyste se kochali oním příběhem. Naštěstí je ale součástí hry neméně originální a zvláštní grafika, která působí, jak kdyby někdo zvěčnil čerstvě namalovaný obraz. Když už Vás budou ty nekonečná videa otravovat, budete se mít alespoň čím kochat.

Ve výsledku jsem hru hodnotil solidními 70ti procenty, což na takový nápad není zlé. Hru jsem nakonec vnímal jako takovou nápaditou jednohubku a tak jsem k ní také přistupoval. Není toho v ní moc, ale na druhou stranu je ta myšlenka dost intenzivní. Za mě tedy rozhodně palec nahoru. Originalitě se meze nekladou a Last Day of June je toho vzorovým příkladem.

Máte rádi oheň? Tíhnete k pyrománii? Máte rádi, když hoří svíčka a Vy nutně musíte strkat prsty do rozteklého vosku a u toho skučet, protože Vás to pálí? Tak přesně pro Vás je Little Inferno. Hra pro ty, kteří si rádi hrají s ohněm, ale zároveň jistota, že nezapálí barák. Ledaže by teda nehráli tuto hru tak úpěnlivě, že by jim shořel například procesor nebo grafická karta. I když, to u hry tohoto typu zřejmě nehrozí.

Podstatou hry je krb, ve kterém pálíte, co Vám pod ruku přijde. Pálíte a postupně zjišťujete, co jde k sobě a co spolu hoří líp. Navíc za to pálení získáváte zlaťáky a za zlaťáky si kupujete další věci a hračky, které opět pálíte. Zábavná logická hříčka, která dokonce místy poměrně okatě odkazuje například na World of Goo. Navíc má snahu mít jakýsi příběh, aby to přeci nebylo jen o tom pálení a tak postupujete a dostáváte se k jádru věci skrz dopisy, které po přečtení také spálíte.

Pokud tedy máte neutuchající chuť něco pálit a pokud možno, tak i spálit, tak je Little Inferno přesně pro Vás. Já si s ním pár krátkých hodin pěkně pohrál.

Neřekl bych, že by kvalitou INSIDE bylo odlišné od autorské prvotiny - Limbo. Naopak se drží v obdobném duchu kvalitní plošinovky, která silným způsobem lpí na atmosféře a tou zároveň vybízí k nezapomenutelnému zážitku. Vždyť, která jiná plošinovka dokáže bez mluvení nabídnout zajímavý námět, ve kterém se zrodíte coby kluk, po kterém v určitě nespecifikované dystopii jdou a Vaším jediným úkolem je utíkat. Jsou tedy momenty, kdy hra plynule ubíhá, vy neustále držíte šipku doprava nebo doleva a vše tak nějak uvěřitelně běží a Vy pozadí hry pozorujete jako nějaký interaktivní film. Je teda pravda, že místy jsem se zasekl, ale nikdy to nebylo na dobu nezbytně dlouhou k tomu, abych ve hře nemohl pokračovat dál. Výsledek je sice poměrně krátký, ale pro vytvoření atmosféry a zamyšlením nad závěrem jednoznačně dostačující. Já byl prostě spokojen. Dokonce i ten otevřený závěr mi stačil k radosti. Dystopie jako víno a prostředí, které pokud někde na zeměkouli existuje, nebudeme o něm ani vědět, protože takové experimenty se prostě neříkají. Proto si musíme vystačit s hříčkou INSIDE, která z běžného žánru udělala neobvyklý zážitek.

Počítám s tím, že strategie umí být zábava na dlouhou dobu, proto když nějakou volím, hodně zvažuji, do které se pustit. No a letošní vánoční svátky vyhrála Age of Wonders III. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem se dočkal strategického pozlátka. Tak naleštěného, jako jsem dlouho neviděl.

Na první pohled vypadá Age of Wonders III moc hezky. Spolu s tahovými souboji jsem si okamžitě připomněl nejhezčí léta s HoMaM 3. Hezká grafika, zábavný fantasy svět...ale. Pořád jsem všude poslouchal kopu pochvalných recenzí a neměl důvod pochybovat o tom, že hra takového názvu by mohla zklamat. Jenže ke zklamání k mému překvapení opravdu došlo.

Rozjel jsem kampaň, ze začátku se samozřejmě bavil. Po pár hodinách jsem ale zjistil, že mě příběh vůbec nezajímá. Nenabízí jediný moment, u kterého bych měl potřebu hrát hru dál. Nu, řekl jsem si, dobrá, příběh můžu vynechat, hlavně, když budou fungovat herní mechanismy. Ty totiž ze začátku opravdu fungovaly. Hra mi dala do područí hrdinu, u něj jsem ihned zaregistroval levelování. To jsem ale ve druhé polovině kampaně už ledabyle naklikával a víte co? Nestalo se vůbec nic. Stejně tak to ale bylo i se vším ostatním. U tahových soubojů jsem si každý tah vysloveně užíval. Bádal jsem a dumal stejně tak, jako když hrajete šachy a máte před sebou šachovnici. Tahové souboje jsou pro mě prostě taková nenápadná úchylka. Jenže po chvíli jsem zaregistroval i to, že hra se dá klidně i bez těch tahových soubojů hrát. I když vypadají hezky, po chvíli to už trošku otráví, což bych si u Kings Bounty nebo HoMaM opravdu nikdy neřekl. Stejně je to tak i se stavbou a rozšiřováním měst. Ze začátku jsem si doslova rochnil v tom, jak mi každé z měst roste. Jak se na mapě rozšiřuje a jak hezky detailně to všechno vypadá. Po několika mapách se ale proces neustále opakoval a mně tak nějak také začalo být jedno, jestli to město nechám splynout s mým královstvím nebo ho zplundruji. No, a to jsem ještě nezačal ani mluvit o diplomacii. Ze začátku máte pocit nepřeberných možností a postupně už je Vám to prostě jedno.

A o tom je vlastně celá hra. Pokud chcete zažít hru, která těží z těch nejlepších konceptů dobré fantasy strategie, ale přitom ani jeden neumí pořádně využít, tak je to právě Age of Wonders III. Tak aspoň, že ta hudba se povedla, i když tam těch motivů také není bůhví kolik, že...

Jako kdybych se vrátil do doby, kdy jsem z diskety nainstaloval Heretica nebo Hexena a kochal se tenkrát něčím totálně nepoznaným. Hra, která nemá zbla příběhu a její jediný smysl je procházet úrovněmi, které se odehrávají v prostředí jak z Pohádek tisíc a jedné noci. To prostředí, ač graficky rozhodně neoslní, je to jediné, co je na hře tak zábavné a zajímavé. Jinak je to ale čistokrevná rubačka, kterou se například před lety Painkiller docela proslavil. Nějak si ale nejsem jistej, jestli to dneska ještě stačí. Tenkrát mi to k radosti sice stálo, ale tenkrát mi bylo o dvacet let méně.

3D adventura zrovna není žánr, který bych vysloveně vyhledával. Sem tam se ale najde nějaká, která vzbudí můj zájem a dostanu se s ní až do zdárného konce. Jedna taková je právě Conarium, kde mě zaujalo hned několik faktorů.

Předem jsem byl překvapen, jak dobře graficky hra vypadá. Turečtí autoři si s atmosférou vysloveně pohráli a vše upravili ke cti příběhům H. P. Lovecrafta, na základě jehož novely se Conarium odehrává. A těch odkazů je tam neskutečně požehnaně, hlavně tedy na Necronomicon. Ale i na další hororové autory, což potvrzuje to, že autoři jsou opravdoví fanoušci starého dobrého hororu. Navíc jsem opravdu poctivě okukoval všecko, co se dalo, a tak mě některé fotky na ledové stanici přišli poměrně úsměvné. Skoro to totiž vypadalo, jak kdyby do hry tvůrci vložili nějaké fotky z rodinných alb...Turka prostě poznáte na tisíc honů :-))

Nu dobrá, tak o námětu jsme si toho řekli už dost, ale co hratelnost? Tam je to stejné, jako u každé 3D adventury, kterou jsem kdy zapnul. Teda ze subjektivního pohledu. S jistotou můžete počítat s tajuplností a napětím. To, že jsem ale u hry zůstal, můžou autoři děkovat právě Lovecraftovi. Před lety jsem totiž zažil podobný pocit s hrou Call of Cthulhu. Počáteční nadšení vystřídalo prostředí, jak z duševních stavů Gigera. Depresivní, ponuré, avantgardní. Jistě zajímavé, ale jak z jiného světa. Trošku to ten realistický základ pošlapalo a když bych měl Conarium srovnat, tak pocitově bych to vnímal naprosto totožně právě s touto hrou. Herně je to vlastně i stejný styl.

Conarium je ale pořád kousek, který rozhodně stojí za pozornost. Má sice pár úletů, ale která 3D adventura (podle mě) nemá. Sem tam zbytečně složité puzzle, sem tam zbytečná scéna, kterou by si autoři klidně mohli odpustit, navíc miliarda informací kolem a nic vysloveně k hlavní kostře příběhu. Chtěl bych prostě víc informací, ale Lovecraft mi toho víc bohužel už neřekne a tak si musím vystačit alespoň s nenápadnou hrou, která toho v sobě nabízí víc, než by kdejakého hráče napadlo.

Tak tohle jsem v herním průmyslu ještě nezažil. Graficky na úrovni grafiky z dob TNT Riva 2, myšlenkově ale hlubší, než Mariánský příkop. Začínáte jako buňka, pokračujete přes krávu a pak se vtělujete do všehosi, co je živé, ale i neživé. Takže jsem postupoval a přes kámen se dostal ke stromu a tak dále, až to začalo mít úplně absurdní náhled. Chápu, že z filozofického hlediska to má svoje nepatrné kouzlo. Hrou provází myšlenky pro mě neznámého filozofa Alana Wattse a musím se přiznat, že jsem neměl jedinej důvod, abych se nad nimi zamýšlel. Leč bych vlastně mohl. Tedy v případě, když bych hru vnímal jako prostředek pro východní filozofii a nedopejkal si v troubě bůček, který mi tu nirvánu připraví dřív, než výsledek této hry. Úlet, nad kterým jsem celou dobu hraní, jenom kroutil hlavou. Myšlenku má, ale na počítačovou hru podle mě nehratelné.

Quest for Glory zřejmě ovlivnil celou řadu hráčů po celém světě, protože v loňském roce jsem si zahrál výborné Heroine´s Quest a letos jsem si užil neméně skvělý Quest for Infamy. A to prosím v roce 2019, tedy 26 let od vydání prvního dílu. Je tudíž opravdu fascinující, jak herní mechanismy tehdejší doby stále ovlivňují tvůrce počítačových her. A co více, že určitá generace má tendenci se k ním neustále vracet. :-) A nutno podotknout, že kdyby bylo podobných her více, vrátím se k ním stejně!!

Quest for Infamy byl pro mě herní zážitek na výbornou. Vrátil jsem se v čase, užil si fantastický příběh, kochal se kreslenou grafikou...co víc si v roce 2019 přát, že? Dnešní mládež těžko pochopí, ale jednou to určitě budou vnímat stejně. I když za ně bude mluvit Bioshock, Gears of War a řada jiných grafických úchyláren, kterým Quest for Infamy dává valé. Při nástupu příběhu jsem sice vůbec nevěděl, co se děje. Hra mi představila ochmelku "hrdinu", kterej se vyspí i s odpadkovým košem, který brouzdá světem a náhle se zasekne v městečku Volksville. Ten úvod, mimochodem, jak kdyby z oka prvního dílu Quest for Glory vypadl! No a v průběhu několika hodin herního času se vlastně neděje vůbec nic. Až jsem měl dojem, že tahle hra příběhu moc nepobrala. Postupem času se ale příběh odseparuje a počáteční objevování nekonečně obřího světa (na podobnou hru) se promění v cílené bloudění scenériemi, což je určitě dobře, protože delší zkoumání světa bych asi už nezvlád. Navíc musím uznat, že tato hra není ze série těch snadnějších. Uznávám, že občas jsem do návodů zabrousit prostě musel, protože jinak bych nekonečně bloudil a to je pravě to, co jsem úplně nechtěl.

Hra Vás nenásilně uvrtá do tří možností. Buď se dostanete do zlodějské gidly, k čarodějům a nebo z Vás bude válečník. Já jsem, vlastně i shodou náhod, zabrousil ke zlodějům a nutno podotknout, že v rámci získávání zkušeností jsem na tom neviděl doslova nic odlišného. Snad jen s tím rozdílem, že jsem neuměl kouzlit. Nicméně zkušenosti na páčení zámků nebo lezení po zdech můžete získávat i tak tím, že si je prostě naklikáte. Přiznám se, že mi tato volba vůbec nevadila. Trošku jsem si pár hodin zabojoval na hřbitově a byl ze mě geroj obřích rozměrů. Nu, což. Dává to logiku. Rozhodně větší, než když bych to na hřbitově narubal a pak bych po cestě potkával stejně lepší stvůry, protože je jejich síla odvislá od mého levelování. Větší důraz jsem pak mohl klást na příběh, který překrásně burcoval...

A burcoval vlastně i díky tomu, že si autoři dali nesmírnou práci s množství míst, které můžete navštívit. Navíc vše v plném dabingu, což je na poměry podobné hry absolutní nadprůměr. Quest for Infamy je tak skvělým oldschool zážitkem, který zajisté ocení každý, kdo pamatuje na staré rpg adventury Quest for Glory. Odkaz je zřejmý a tak nelze jinak, než doporučit! Přiznám se ale, že by mě velice zajímal názor dnešního hráče. Přeci jen je to jiný druh hry, než je dnes tvořen. Tvůrci vše vložili do příběhu, do kresleného pozadí....ne nadarmo se říká, že není nad ruční práci, že? :-)

Často to bývá, že v jednoduchosti je krása. Proto v tomto případě počítejte se 16ti bitovou grafikou, se zvuky jak od speakeru v 386ce a s cílem, který Vám nabídne v minulosti snad jenom arkáda jménem Secret Sam nebo Commander Kenn, u kterého jsem seděl jako dítě desítky hodin a skákal a skákal, dokud se do výsledného posledního levelu - největšího hradu na ostrově - prostě nevyskákal. A FEZ je v podobném duchu. Zde skáčete a sbíráte, nebo-li sbíráte a skáčete. Sbíráte kostičky, popřípadě klíče a dostáváte se dál. Navíc tu máte trojrozměrné prostředí a tak si ho dvěma tlačítky proklikáváte, abyste jej z každého úhlu viděl trošku jinak a díky tomu jste se dokázal dostat dál. Jedná se tedy o, ve své podstatě, jednoduchou hříčku, arkádu, která čerpá z jednoduchosti, ve které je krása. Samozřejmě ale musíte počítat s tím, že každou další minutou, potenciálně i hodinou, roste samotná obtížnost hry a tak už to není o tom skočit si a ulevit si. Následuje totiž skotačení ve stylu, skočím a skáču další minutu v jednom kuse, abych se doskákal na výsledný vrchol. A pokud jednou zabloudím, jsem v čudu a musím vše opakovat znova. No a tak opakuji a opakuji, k tomu piji a piji, protože kdybych nepil, tak asi zbloudím a nikdy se k původnímu místu nenavrátím. Ano, v dětských letech jsem sice nepil, ale zato jsem měl trpělivost. A ta se hledá ztuha. Nicméně FEZ si ji zaslouží. Výsledkem je super zážitek, který rozpomene staré arkády a přidá i něco nového. Nepoznaného. A to za pokus rozhodně stojí.

Poměrně solidní arkáda, která silně těží ze samotného cyber punkového prostředí, které je, nutno podotknout, doslova výtečné. Tomu samozřejmě výrazně přihrává i příběh, který je ze začátku velice nevýrazný, aby se postupem času příjemně rozvětvil a začal vyprávět jeden smutný akt jednoho neméně smutného páru, který dopadl tragicky a vy tu jste teď od toho, abyste se mstili. Fakta jsou tedy jasná a tak se vydáte do světa moderního Shanghaje, nebo v lepším případě do města budoucnosti, kde neonový nápis svítí na každém kroku a Vy máte co dělat, abyste se v rámci RPG soubojů nalevelovali tak, abyste dokázali postupovat v soubojích. Zkušenosti tu totiž máte od toho, abyste je vhodně dostali tam, kam potřebujete. Souboje se totiž zpřísňují a celé to hodinu co hodinu získává daleko náročnější háv. Není to tedy o tom zvolit staminu, výdrž nebo útok, popř. obranu. Vy musíte ve velkém přemýšlet, kam svoje schopnosti posunete a to je kámen úrazu celé hry. Transistor se musí pochopit a dokud se nepochopí, tak se nedohraje, protože se pak bez zkušeností dokážete zaseknout i na nesmyslu. Kvůli příběhu to ale pochopíte a nakonec budete spokojeni. Transistor není jednoduchým kouskem, ale po zakousnutí dostanete odměnu v podobě vizuální parády. A to za to docela stojí.

V podstatě jsem pokračoval v zajetém režimu v rámci původní hry. Tvůrci tu přidali novou mapu alternativního světa, pár nových převleků, nějaká ta nová vychytávka v rámci samotného boje. A to je asi tak nějak vše. DLC na dvě hodiny. Pokud se Vám ale původní hra zamlouvala, budete si ji užívat v úplně stejném duchu. Takže buď si ji pustíte během nadcházejícího svátku - neboli během dušiček - nebo v lepším případě během keltského svátku Samhaim...a nebo to, ve standardním případě, stihnete všechno (původní hra + DLC) za jeden večer. Což vlastně nereálné není, ale chce to trošku disciplínu...

Hra možná působí, že je určená pro děti, ale já jsem se u ní ve svých třiceti letech docela pobavil. A to jsem dlouho tápal a dumal, co bych si konečně mohl zahrát. No a tuto hru jsem sice náhodou, ale zcela takticky, spustil v den Halloweenu a tak jsem měl o kvalitní atmosféru zaděláno. A to i přesto, že v hlavní roli jsou děti a celé je to takové dětsky naivní. Mně to ale vůbec nevadilo. RPG systém jednoduchý, ale zábavný. Příběh snadný, ale chytlavý. No a i když je repetitivnost soubojů v podstatě zjevná hned od začátku, tak mi to ve výsledku vůbec nevadilo. Mělo to v sobě takový čmuk jednoduché zábavnosti, že to všechno ve spojení v jednu hru docela dobře fungovalo. Na pár hodin docela slušná odreagovávačka.

Při hrání této plošinovky jsem se vrátil o dvacet let nazpět do doby kdy jsem do nekonečna mastil plošinovky od Apogee v čele s Agentem Samem ze hry Secret Agent. Neustále jsem umíral, neustále se rodil a neustále se vracel na stejné místo, abych se postupně dostal dál a otevřel si další části mapy. Jenže, nevím proč, na rozdíl od dětství, už dneska nemám tolik trpělivost, abych dvacetkrát za sebou opakoval to samé a dokázal hru nevypnout vztekem. Přitom po příběhové stránce se tu cosi děje, ale v rámci hratelnosti to nemá žádný vliv. Zbraně se také mění, i když nijak výrazně. To se častěji dostanete k navýšení síly současných zbraní nebo zdraví. Hra má podle mě jasný cíl, vrátit nostalgii do srdcí těch, kteří na ní už pozapomněli. A to podle mě, včetně dobré synthwave muziky, zvládla docela dobře.

I když u této hry strávíte pár hodin, jedná se v podstatě o takovou nápaditou jednohubku, která začíná jako textová adventura, končí jako textová adventura, ale v rámci čtyř kapitol si zkusíte i průzkum po arktické stanici za sněhové bouři nebo rozšifrování morseovky. Přiznám se, že v rámci série nápadů, které tato hra nabízí, jsem byl opravdu velice překvapený.

Záměrně nebudu nic říkat o příběhu. Ten sám o sobě je mysteriozní až běda a díky němu jsem si hru opravdu hodně užíval. Nicméně začínáte coby klasická textová adventura, byť trošku atmosférická. Osobně mě překvapilo, jak moc takto statická hra je graficky náročná. Přitom není moc důvod. Na druhou stranu, atmosféra je tak výrazná, že veškerý výkon základní desky šel asi do ní. Po první kapitole se přesunete za doktorský stůl, kde testujete a zkoumáte a v podstatě se oprostíte od textu. Ve třetí kapitole se pak přesunete na ledovou základnu, kde na základě signálů z frekvencí luštíte a zjišťujete, co se ve vašem okolí děje. Snad nikdy jsem ve hře nepoužil morseovku, tak dneska můžu být chytrý, že mě počítačová hra dokonce i něco naučila.

Závěrečná kapitola je pak kombinací všeho a tak rozhodně doporučuji hru dohrát až do konce. Pěkně pouzavře tajemný příběh a hlavně si užijete parádní atmosféru, která ve hrách nemá obdoby. Stories Untold je prazvláštní jednohubka, ale na druhou stranu je to kousek, na který jen tak nezapomenu. Zajímavější „textovou“ adventuru jsem si jakožto setkání s tímto žánrem vybrat ani nemohl.

U World of Goo jsem měl úplně stejné pocity, jako když jsem tenkrát stavěl mosty v Bridge Builder. Mastil jsem misi po misi a nedokázal jsem se od hraní odtrhnout. Občas jsem se teda vyvztekal, měl chuť vzít myš a třísknout s ní o stěnu, když se nějaká ta kulička překlopila někam do hajzlu, kam jsem nechtěl, ale jinak jsem si tuto hru opravdu parádně užil. A není to jenom o skvělém nápadu, který se mi tak zalíbil. Hezké je i zpracování, efekty, vrcholem je pro mě snad 2D svět, který mě i nesmírně bavil, a hlavně musím říct, že klobouk dolů i nad hudbou. Koho by kdy napadlo, že taková logická, v podstatě, jednohubka bude mít tak kvalitní hudební podklad. Jo…World of Goo je dobrý kousek. V rámci logických rozhodně to nejlepší, co jsem za poslední dobu hrál a nebo s čím jsem se tak strašně navztekal.

Jako fanoušek klasických adventur musím říct, jakou radost mi dělá, že se dnes mnoho vývojářů vrací do období největší adventuří slávy a ještě na ní odkazují. Pamatuji si totiž období, kdy jsem ve Score pročítal, že adventur je jak šafránu, a že se schyluje k zániku tohoto jednoho žánru. No a dnes? Nevím, kam dřív skočit. Přitom to není žánr, který chce ukazovat nejlepší a nejvyvinutější grafický element. Naopak. Odkazuje na to, co bylo a dělá to nejlépe, jak jen svede. Když si uvědomím, že na Thimbleweed Park dělal i legendární Ron Gilbert, tak prakticky není o čem. Thimbleweed Park je prostě hra, kterou každý správný adventurista jednoznačně musí projít.

Nadšení přichází hned ze začátku. Oldschool atmosféra nejen dobou, ale i kresleným prostředím. Mě to prostě učarovalo. K tomu jsem si užíval příběh, který je nosnou opěrou každé kvalitní adventury, a postupně se snažil dopátrat pravdy v městečku, kde, doslova, chcíp pes.

Zároveň mě ale překvapila celá řada novot a originalit, které v adventuře jen tak nepotkáte. A že jich není málo. Hrajete tu totiž za více postav, které se Vám postupně otevírají. Ty se k Vám dostanou postupně a nebo skrz nějaký flashback příběh, kterým si také musíte projít. Geniální je i myšlenka použití mobilního telefonu coby rádce na lince. Když jsem si nevěděl rady, tak telefon byl takřka vždycky po ruce. Nestane se tedy, že byste se někde nutně zasekli a nevěděli, co a jak dál. No a jelikož tu máte pět postav, za které nakonec hrajete, každá má ve svém inventáři notýsek, kde má zapsané úkoly, které chce splnit...každá má tedy svůj směr s tím, že na konci se vše spojí do jednoho. Nápadu a příběhu snad nelze ani nic vytknout. Navíc tu neustále naráží na minulost, takže pokud už jste pár adventur zahráli a máte nejradši ty od LucasArts, tak si toho jistě všimnete.

Thimbleweed Park je vysloveně vydařená adventura plná neotřelých nápadů, která se s kreslenou grafikou devadesátých let hraje prakticky sama. Nejdůležitější je u adventur vždycky příběh a to, jak je prostředí nakreslené. A tady jsem si oboje užil naprosto do sytosti. Tak, jako dlouho ne.

Respektuji to, že autoři chtěli vytvořit nějaký jakýs takýs simulátor opuštěné vesmírné lodi, kde Vás hra v podstatě hned ze začátku vyplivne a tak nějak ani nevysvětluje, proč tam jste. Spíše se postupnými krůčky snažíte prokousat příběhem nepříběhem, kterým Vám na jednu stranu velice přirozeně, ale na stranu druhou neskutečně nudně, provází hologramy postav posádky lodi a vy postupně zjišťujete, co se na lodi stalo. Hra naštěstí není nikterak dlouhá, aby se nedala dohrát. Zaujalo mě to jenom pro to prostředí, které docela vytvořilo i atmosféru. Jinak, kdyby to bylo delší, asi bych to vzdal.