Loot Hunter je vlastně taková jednohubka, u které ani nejde říct, že by mě vysloveně urážela. Kupodivu mě totiž i na pár hodin zabavila. Přitom se nejedná o nic jiného, než o jednoduchý simulátor korzára, kde máte mapu, máte nějaký základní systém nákupu a prodeje zboží, máte nějaké ty národnosti včetně pirátů a pak máte lodní souboje, které se hrají pomocí takových puzzlů, kde spojujete více jak tři stejných kostiček, no a čím víc jich spojíte, tím větší akci vykonáte. Nic světoborného, ale v rámci nějakého relaxu mě to na chvíli i zabavilo.

Nějak moc nemám slov. Dlouho se mi totiž nestalo, abych si u adventury oblíbil snad každou z postav. Oxenfree ale není adventura v pravém slova smyslu. Je to takový mix adventury a plošinovky převeden do velice originálního a hezky nakresleného světa, potažmo ostrova, který dříve kypěl životem, ale dnes se jedná o vyžilou vojenskou základnu se stejně vyžilým městečkem.

Nicméně, čím mě Oxenfree ještě potěšil, kromě vytvořeného vztahu k hlavním postavám, tak samotným námětem. Ten je opravdu ze světa těch nejlepších, co současné filmy mohou nabídnout. Vůbec se nedivím, že podobný námět mají v plánu v Hollywoodu zfilmovat. Podíval bych se na něj totiž s radostí. Příběhem jsem opravdu měl pocit, jak kdybych koukal na nějaký epický thriller ne nepodobný Ztraceným. I to nadšení jsem cítil podobné.

Přitom kostra příběhu je v podstatě jednoduchá. Parta kamarádů vyráží na ostrov, aby trošku zapařili a zakempovali. Tento ostrov ale není lecjaký, jedná se o bývalou vojenskou základnu s městečkem, kde dnes nikdo z nějakého neznámého důvodu nežije. Prostě takové město duchů a na kopci vojenská radarová základna. Hlavní postava s kamarádem ale omylem rádiovým signálem otevřou bránu do jiného světa a postupně odkrývají, co se na ostrově dříve dělo a proč v něm je dnes tak pusto. No a jelikož má v sobě hra kopu mystičnosti, tak onou branou do jiného světa se pravděpodobně rozumí branou do země mrtvých. Spolu s velice pěknou animací to samo o sobě vytváří dokonalou atmosféru.

Ona ostatně i diskuze mezi postavami ve hře je super. Hra v podstatě nemá žádný zásek, probíhá jako takový interaktivní film, který ovlivňujete tím, co říkáte a jak se chováte, čímž se opět vracím k tomu začátku. Díky tomu jsem si hru tak užil a díky ní jsem si oblíbil snad každou z postav. Oxenfree sice není na kdovíjak dlouho, ale za pět hodin hraní ve Vás zanechá šrámy, na které si v budoucnu rádi vzpomenete.

S.T.A.L.K.E.R. je pro mě pojem. Film, hra, příběh, Černobyl, Pripjať. Všechno mě přitahuje jak mucholapka mouchy. I proto jsem si říkal, že po Shadow of Chernobyl prostě musím vyzkoušet další díly. Třeba zrovna ty tak zabugované nebudou. A ejhle, můj tichý sen se opravdu vyplnil. Call of Pripyat takový opravdu není. Ba naopak.
Call of Pripyat nabízí přesně ten příběh, co bych si představoval. Ten se totiž odvíjí v rámci prostředí, ve kterém se zrovna nacházím. Není ani dlouhý, ani krátký. Prostě tak akorát, že člověka v ten daný moment konec rozhodně nerozlítí. No a zpracování je taktéž více méně vydařené. Líbí se mi především to, že ne všecko je tak daleko, jak na první pohled vypadá. Také se mi líbí, že nepřímou formou mě hra donutila hrát i vedlejší mise, což je úspěch. Většinou je hraju tak do půlky hry a pak mě omrzí, že se orientuji především na příběh. Tady to tak prostě není. Každá postava tu žije a přežívá, tak jak to v černobylské oblasti jde. No a to je zrovna bod, který není úplně nezanedbatelný u počítačových her.
Hra jako taková je precizní i v tom, že umí střídat den a noc. V rámci toho střídá i vyšší pravděpodobnost potkání nestvůr. Vlastně i z toho důvodu jsem přes noc radši spal. Žrádla jsem měl jak nasráno :)
Také se mi ale líbil i samotný arzenál zbraní včetně inventáře, který byl jednoduchý a stručný a tak to má být.
Na svojí délku, která není nejdelší, musím říct, že jsem se nenudil ani jednou. Neopakovala se ani jedna mise, vše bylo originální a jedinečné. Přesně takové, jak jsem si to představoval, když jsem šel hrát první díl, tedy Shadows of Chernobyl.

Parodie na Quest For Glory. Jednoduchá, výstižná a s řadou chyb, kvůli kterým jsem hru nedohrál. Nicméně musím říct, že i tak jsem si během hraní vzpomněl třeba na Maupiti Island. A to ne proto, že by tahle hra byla tak náročná jako spíš proto, že byla místy dost nemožná :)

Já s Tomb Raider, jakožto se samotným konceptem, mám lehce problém. Začal jsem se mu dostávat pod kůži až v momentě, když už jsem byl dospělý. I v ten moment jsem vlastně znovu začal objevovat jednotlivé díly této série. Underworld je tuším druhý díl, který jsem v této sérii celý dohrál.
Příběh jako takový opět Laru přívádí kamkoliv, jen ne do měst. Takže jsem si užil kopu ruin, pralesy, ale i potopené město. Vše je ale zaobalené naprosto klasickou skákačkou, kde podstatný je příběh, vztah k Láře a všechno ostatní už je vedlejší. Takový prostý svět Lary Croft je. Nicméne já se ho také takového snažím přijmout. Třeba takové filmy mám hodně rád, i když je poměrně dost lidí zbytečně zkritizovalo.
To, že se jedná o klasickou skákačku, ale neberte úplně na lehkou váhu. I tak jsem si užil plno nádherných scenérií. Bylo vidět, že tvůrci si s tím vším nádherně pohráli. Také délka není nejkratší, což je rozhodně k plusu. No a víc už asi ani netřeba řikat. Prostě to, co si pod tím představíte, to dostanete. Plus pár krásných záběrů na krajinu. A to za to určitě stojí.

Kamarád, obrovský nadšenec do StarCraft, mi řekl, že právě něj si musím, co nejdřív zahrát. Já, neznalec StarCraftu, jsem mu řekl, že nějakou tu strategii už docela potřebuju a tak jsem si tuto hru poctivě sehnal.
Výsledek? Nadšení, ale i zklamání, které umí snad jenom Blizzard. Strategie jako taková nemá chybu. To vlastně neměl ani rádoby středověký Warcraft. K tomu se prostě nemá cenu vyjadřovat. Legendy jsou i tak obě dvě. To, co mi ale činilo problém je samotný příběh.
Já jsem ten typ člověka, že jakmile si zvyknu na nějaký příběh, tak se s ním sžiju. Mám ale problém s tím, co dělá Blizzard. On chce ve svých příbězích ukázat výhody a nevýhody všech stran. Takže stejně tak jako ve Warcraftu jsem tady začal hrát za dobrou stranu, která mezi sebou měla sráče, jak to tak bývá. Jenže pak jsem dohrál kampaň a začal jsem hrát za nepřátelé, kteří se mě snažili přesvědčit, že zase takoví sráčové nejsou. I když i mezi nimi byli. S tím jsem ale už měl trošku problém. Vytvořím si určitý vztah k Terranům a pak hraju proti nim? No doprčic. To je přesně jako když jsem ve Warcraft 3 hrál za toho prince a pak se z něj stal temnej elf a byl z něj hajzl. Tohle mě fakt štve a na to jsou Blizzardi specialisti.
Jinak se jedná o naprosto skvělou strategii s takřka geniálním příběhem, který osobně nejsem schopný přijmout. Ale s tím se holt budu muset smířit.

No jo, pár hodin po internetu jsem si s Left 4 Dead nahrál. Vlastně už tenkrát, když jsme ještě na sídlišti měli hernu, jsem se s touhle hrou setkal a říkal si, že ty bojůvky tam přes lanku nemají chybu. To, že na mě kolega řve jak v rámci levého ucha, tak pravého a já si doprdele nadávám, že vůbec nevím, co se děje jsou nezapomenutelné.

Prostě a jednoduše. Pakliže chcete online simulátor přežití mezi zombíky, tak Left 4 Dead 2 je tím nejlepším, co Vám tenhle svět může nabídnout. Nic lepšího nehledejte, protože to ani nenajdete.

Pamatuji si, jak jsem si jedničku Far Cry vysloveně užíval. Užíval si především grafiku, ale i samotný příběh, u kterého mi pak filmové verze dokázala, že herní svět nerovná se filmový (přestože si nemyslím, že film byl nutně špatný). Nicméně při koupi nového stroje a poslechu kamarádů, kteří už ten novější stroj nějaký čas měli jsem usoudil, že bych dvojku hrdinně měl přeskočit a zkusit si rovnou Far Cry 3. Tak jsem také udělal.
No a musím říct, že to chyba rozhodně nebyla. Far Cry 3 je totiž přesně to, co jsem v ten daný moment potřeboval. Volnost, kterou nabízela už dvojka a svoboda jednání s tím, že nic nebude zbytečně náročné včetně respawnu, což nabízela pro změnu dvojka a proto mě také odradila.
Já si to prostě užíval. Výborný příběh, tropické prostředí, na plakátu zmrd, kterej si pro tu kulku prostě jít musel. I proto jsem dychtil za tím, abych hru jako takovou dohrál. Respektive jsem pro to dělal maximum a do Far Cry 3 se maximálně zažral.
Musím vypíchnout to neuvěřitelně živé prostředí, kdy jsem se náhle dostal do přestřelky, ani nevím jak. Také ale musím vypíchnout důležité momenty ze hry, na které třeba i nikdy nezapomenu. I to je pro mě důkaz toho, že jsem se setkal s opravdu dobrou hrou. Také ale musím vypíchnout různé herní elementy, jako třeba nákup zbraní, hudbu, grafiku. Všecko prostě naprosto perfektně šlapalo a já si to užíval. Tak, jako hodně dlouho u jiné hry ne.
Na závěr snad jenom dodám, že to nejlepší, co tahle hra nabízela, byla realističnost. A to je přesně to, co jsem v rámci takové hry potřeboval (odkojen Operací Flashpoint) a to jsem také dostal.

Už je to dávno, co jsem naposled dal nějaký ty auťáky. Vždycky na to padne nálada uprostřed zimy nebo prostě v době, kdy je takové pošmourno a nedá se moc, co dělat jiného, než sedět doma a koukat na tu tmu z okna. Blur mě lákal už delší dobu a dal jsem mu přednost před nějakým tím, pro mě ještě nehraným, dílem z Need For Speed série. Líbili se mi licence na plno závoďáků. Zaujalo mě, že taková hra ty licence vůbec nabízí. Závody jako takové byly hrozně fajn. Dá se u nich dobře odpočinout a vyblbnout. Příběh jsem přešel jaksi bez zájmu a závody byly hodně do arkády. Každopádně, co se týče ovládání, s tím jsem neměl žádný problém. Bylo dost slušné. Největší problém jsem měl s opakováním závodů. Nejvíc mi vadilo, že prostředí se opakovalo stále dokola. Stejně tak i postupem času arkádovost v podobě různých zbraní ztrácela na síle. Vyblbnul jsem se, ale jak hra nenápadně ke mně přišla, tak stejně tak zase odešla.

Score včasně přispěchalo s druhým dílem této série. Zrovna v době, kdy čtyřka zažívala obrovský úspěch. Samozřejmě jsem neváhal a hned jak to šlo, jsem se do něj pustil.
Hra jako taková není zlá. Dvojka se ale ještě na rozdíl od čtyřky snaží být dost realistická. A to je dost problém, když se v podstatě jedná o silnou arkádu. Řízení je dost problémové, některé nápady časem začnou nudit, ale vše samozřejmě říkám jenom proto, že to porovnávám se čtyřkou a pak také s GTAčkem, se kterým je tato hra často srovnávána.

Každopádně myslím si, že příběh je i tak vcelku v pořádku a celé to arkádové zpracování dává samotné hře takový punc příjemné arkádovosti, nad kterou se nemusí moc přemýšlet, stačí, když se jedná. Více se od hry vlastně ani nedá očekávat. Ve výsledku jsem tak byl spokojen, tak akorát. Včetně samotné délky hlavní příběhové linie.

Myslím si ale, že kdybych si jako první zahrál druhý díl téhle série, tak bych se ke čtyřce asi nedostal. Dvojka na mě je ve výsledku až moc arkádová.

Jimmy je sympaťák. Takovej nenápadnej plešatej vrah, kterému styční důstojníci říkají, co má dělat a on to bez problémů plní. Škoda, že jsem se k jeho postavě dostal jenom přes první a poslední video. Mezi první a poslední misí je totiž mrtvolné prázdno, které nenabízí nic. Jenom takovou alternativu a la extrémní jízda. A to je všecko.

No jasně, že jsem se po dohrání původního příběhu šíleně vybláznil a chtěl další mise z tohoto světa. Také jsem je dostal v podobě datadisků a tak jsem se rovnou pustil k postavě nejpovolanější, ke kamarádovi Joeovi, který měl na hlavní příběhové lince výrazný podíl. První mise byla luxusní, o tom žádná, ale pak už to byla arkáda. Udělej tohle, udělej tamto, udělej to znova. Sem tam nějaká lepší mise. Asi každá pátá. No a pak konec. Takové čtyři až pět hodin hraní, ale výsledná hodnota daleko slabší. Měl jsem takový dojem, jako kdyby tvůrci chtěli z hry vytěžit maximum a tak některé mise z původní hry vysekali, udělali z toho tenhle datadisk a ten pak zaplácli něčím, aby se to hrálo dýl. Škoda. Každopádně na druhou stranu tenhle datadisk je jediný opravdu hratelný v porovnání s ostatními.

Mafia je pro mě pojem, který jsem oslavoval po jejím prvním dohrání, pak po druhém dohraní a stejně tak i po třetím dohrání. Oslavuju jí ale i teď a oslavovat ji budu stejně tak nejspíš i po smrti. Legendární hra s legendárním příběhem, více se tento pojem popsat nedá.

Dvojka tak pro mě znamenala hrozně moc. A to i přesto, že jsem k ní neměl vlivem starému PC přístup. Pak jsem si ale koupil zánovní NTB a tuhle hru na něm hnedka rozchodil. V tu chvíli jsem se okamžitě ztratil ve světě mafiánů, ze kterého mě vyhrabala až přítelkyně, když si všimla, že kolem mě už týden nikdo neotevřel okno a ani nerozsvítil žárovku. Ale tak, kecám, zase tak brutální to nebylo. Ale je pravda, že do té hry jsem dobře zabředl.

No a za to samozřejmě může samotný příběh. Není to sice taková jízda, jako u jedničky, ale pořád je to hodně slušná práce na dnešní poměry počítačových her. Tak slušná, že je radost na ní vzpomínat. Scény z 2. Světové války, mžitky ze samotného města nebo některé postavy, to jsou momenty, na které u této hry budu moc rád vzpomínat.

Každopádně i taková hra má svá ale. I když jich je hodně málo. Největší problém jsem měl třeba s policií. Ta ve hře byla tak, jako by skoro neexistovala. Když se mě rozhodli honit, já už byl většinou v tahu. Pravda ale je, že občas jsem si i s ní užil docela legraci. Ale oproti původní policii z prvního dílu to byl obrovský rozdíl.

Přesto ale na tuto hru budu vzpomínat. A budu na ní vzpomínat s obrovským respektem. Neuvěřitelně živý svět, skvělé detaily na domech, autech, lidech. Na celém tom projektu je vidět, že všichni ti zúčastnění tuto hru tvořili s obrovským nadšením. Pokaždé si vzpomenu, když jeden herní časopis porovnával křivky aut v Mafii jedničce a americkém Godfatherovi, což bylo prakticky neporovnatelné. Nádherná práce a já za tom klukům moc děkuji.

Thief byl pro mě vždycky takový tajuplný patron stealth akcí, které jsem nikdy moc nemusel. Poslední dobou ale začínám zjišťovat, že mě začínají bavit čím dál tím víc. Možná je to dané i tím, že čím jsem starší, tím víc se snažím vyškrtnout zbrklost a nad věcmi přemýšlet víc logicky. Ne, že by se to pokaždé dařilo, že jo.

S Thiefem jsem se nicméně setkal. S jedničkou okrajově, s dvojkou víc, no a s trojkou aktuálně nejvíc.

Musím uznat, že se mi moc líbila temná atmosféra středověkého městečka. Co už se mi ale tolik nelíbilo, tak především to, že v mapě byl guláš na entou. Když jsem potřeboval někam dojít, furt jsem přemýšlel, kde co je a jak bych se tam mohl dostat. Usnadnění celé mapy by mi dost pomohlo. Takhle jsem ztratil dost času jenom na hledání konkrétního místa.

Také mi přišlo, že samotný příběh neměl žádný důraznější vývoj. Pamatuju si třeba jednu akční adventuru s názvem Inquisitor, kde ta atmosféra byla cítit nejenom prostředím, ale i samotným příběhem. Tady jsem s tím měl trošku problém.
V podstatě jste zloděj. Kradete a tím, že kradete, se dostáváte k prapůvodní podstatě celého příběhu a rozkrýváte tajemné praktiky těch, pro které pracujete. Nic víc jsem v tom neviděl.

Některé mise ale neměli chybu. Třeba taková mise v kostele mě vysloveně neuvěřitelně bavila. Co mě bavilo už míň, tak to bylo to nekonečné hledání klíče v temnotě celého toho ponurého místa.

Na druhou stranu uznávám, že přesně o tom samotný Thief je. Hra je to osobitá, zajímavá a dost originální. Kéž by bylo takových her ze středověkého podsvětí víc. Leč bohužel.

Až čtvrtý díl je dílem, který mě seznámil se světem Saints Row. Vlastně je to v ten nejpozdější moment, ale pořád musím říct, že je to včas na to, abych zjistil, jak šíleně bláznivá celá tahle série je. A že opravdu je.

Saints Row IV bych v rychlosti zhodnotil, jako absolutní arkádu s občas naprosto božími nápady. Dokonce s takovými nápady, které, co se týče herních vzpomínek, zřejmě nikdy nezapomenu. Hned první scéna a zničení bomby byla naprosto boží. Alternativní budoucnost, realita a osmdesátkovej feeling v podobě naprosto božího soundtracku. Spoiler: když si vzpomenu na průlet vesmírnou lodí ještě větší vesmírnou lodí a pozadí hraje What Is Love, ještě teď se tomu směju.

Tvůrci se u téhle hry neuvěřitelně vyřádili. Hromada parádních nápadů se tady potkala. A celé se to spláclo do opravdu podařeného světa a la GTAčko.

Musím říct, že tahle hra ve mně opravdu vytvořila super vzpomínky, na které budu zpětně moc rád vzpomínat. Škoda, že byla tak krátká. Každou misí jsem si totiž říkal, s čím tvůrci dorazí příště. No a najednou byl konec. Ona ve výsledku zase tak krátká nebyla, když jste hráli všecky ty vedlejší mise kolem, které měli zajistit hodiny a hodiny zábavy. Jenže takové mise stejně brzo omrzí a proto se člověk nakonec stejně upne na té hlavní příběhové linii. Myslím si, že takových 10-15 hodin ale bylo adekvátních. No a myslím si, že takový Dubstep Gun hodně hravě nahradí Big Motherfucker Gun. Já, když z Dubstep Gunu prvně vystřelil, chvíli jsem přemýšlel, co se stalo.

Věřím, že takovou hru si už nikdy nezahraju. Jedinečný zážitek.

Po mnoha letech čekání jsem se dočkal a s obrovským nadšením si koupil nový počítač, konkrétně notebook. Okamžitě jsem chtěl zkusit nějakou hru, která mi na předchozím počítači nešla a oko padlo na americkou verzi Operace Flashpoint.

Dobrá, říkal jsem si, mohla by to být super příjemná akce. Recenze jsem samozřejmě ignoroval a říkal si, že i tak by mě mohla překvapit. Hru jsem si nainstaloval, zapnul a užíval si první momenty graficky vcelku ucházející hry a první hrané hry na mém novém počítači.

Samozřejmě jsem byl první minuty zaujatý. Říkal jsem si, jak je to všecko boží, že se to neseká, super hudba, zajímavé prostředí. Okamžitě jsem se do první mise dostal. Po chvíli jsem ale zaregistroval, že válečná atmosféra je absolutně mimo, že hra nemá prakticky žádný příběh a že to prostředí je pořád stejné a neměnné.

Ještě jsem to držel druhou misi a přemýšlel, jestli ta hra bude mít nějaký vývoj a nebo jestli je pořád tak šíleně stereotypní a její mise jsou tak brutálně nezajímavé. Nakonec jsem asi v půlce hry uvážil, že nemá smysl, abych tuhle hru hrál dál, když mě vlastně vůbec nebaví.

Byl jsem zklamaný. Těšil jsem se na taktiku, těšil jsem se na válečnou atmosféru a těšil jsem se na skvěle zkonstruované úkoly a pokud možno, tak příběh, který mě pohltí. Nedostal jsem vůbec nic a tak bych na závěr americkým tvůrcům moc rád poděkoval za to, jak snadno zkurvili českou značku a pojem Operation Flashpoint. Po téhle hře svět už nikdy nebude jako dřív a Operation Flashpoint už nikdy nebude pojmem kvalitního válečného simulátoru. Díky.

Hoši, to si ze mě děláte prdel...takovéhle hry jsem já stahoval v roce 2004 na plnehry.cz a ještě k tomu si říkal, jak jsou strašný. Stahoval jsem si je zadarmo a ještě jsem prskal. Tak co si sakra tvůrci mysleli, že budou hráči říkat, když si nedejbože koupí tuhle hru a začnou jí hrát? Hrůza je téhle hry slabý slovo.

Brány Skeldalu je pojem, který v mém dětství šel tak trošku mimo mě. Když byl první díl aktuální, nějak jsem si k němu nedokázal najít cestu. Možná jsem na něj byl ještě hodně mladej. Každopádně jsem se k němu už nikdy nevrátil a jedinou možnou cestu k této značce jsem viděl přes adventurní druhý díl...a tak jsem se do něj po mnoha letech lákání nakonec pustil.

Brány Skeldalu 2 jsou moc příjemnou adventurou s hezkým nápadem a, na tu dobu, pěkným zpracováním. Není to nic dokonalého, ale má v sobě nápady, které dokáží zaujmout. Fascinuje mě, že se autoři rozhodli pustit do takového příběhu. Chvilku trvá, než jsem se do toho čarodějnického světa dostal, ale nakonec se podařilo.

Musím pochválit nápad zkombinovat typickou 2D adventuru s tahovými souboji. Na druhou stranu nedokážu pochválit náročnost těch soubojů, kdy jsem kolikrát myslel, že z nich zešílím. Ke konci to byl fakt masakr a každou chvíli jsem přemýšlel, jestli to vůbec mám zapotřebí.

Na konec musím říct, že i přes místy náročnější obtížnost se mi tahle adventura moc líbila. Svým stářím jsem v ní cítil kopu nostalgie a i proto jsem si ji nakonec tak užil.

Dohánění restů je přesně to, co si v dnešní době se svým aktuálním počítačovým vybavením mohu dovolit. No a tak jsem neváhal a pustil se do hry, která se mi ostudně vyhýbala dlouhé roky. A to i přesto, že Star Wars mám rád a vesmír mě taktéž ve hrách dost přitahuje.

Samozřejmě jsem si nekladl žádné grafické nároky, protože jinak bych hru nejspíš ani nezapnul a následně jsem jí tedy zapnul, abych se nechal pohltit velice dobrým příběhem, perfektním RPG zpracováním a jednoduše řečeno...skvělým nápadem, který měl svoje silné, ale i slabé stránky.

Abych to upřesnil. Během první hodiny hraní jsem pochopil, že tohle nebude hra na pár hodin. RPG systém hlavní postavy, ale i různých přicmrndávačů byl velice objemný. Na druhou stranu dost nepřehledný. Největší problém vidím v inventáři, který mě vysloveně rozčiloval. Byl nejenom nepřehledný, ale také mi ve hře přišel absolutně zbytečný. Přiznám se, že byly momenty, kdy mi vysloveně vadilo se v něm hrabat a tak jsem se ho snažil stranit, co to jenom šlo. A šlo to!

Na druhou stranu se mi hrozně zalíbil nápad cestování z jedné planety na druhou, kde každá si na Vás připravila nějaké příběhy, postavy, prostředí. Mělo to nápad, ale myslím si, že poslední planetu bych klidně i v rámci délky celé hry klidně vynechal. Každopádně tam byla a já musím tvůrcům dát za pravdu, že i přesto dokázala být naprosto odlišná od všech ostatních a tudíž originální.

Dobré je také to, že Vy sám se můžete rozhodnout k jaké straně se přikloníte. Zda-li ke světlé nebo k temné straně a to samozřejmě za Vás budou rozhodovat zvolené odpovědi v rozhovorech, proto je tedy třeba každou postavu řádně sledovat a dávat pozor na to, jak reagujete a na co odpovídáte.

Tahle hra není ale jenom přímočaře akční RPG. Zahrál jsem si, a moc rád, Pazaak, který jsem ze začátku nechápal a jakmile jsem ho pochopil, okamžitě mě pohltil. Také si tu člověk ale zalítá v kluzácích a i když je to závod vcelku primitivní na ovládání, je to pořád příjemné zpestření celé hry.

Naprosto chápu celkové hodnocení této hry. Osobně nicméně musím říct, že v posledních hodinách hraní už jsem tak nějak chtěl konec. To je ale subjektivní pocit, který se mi děje snad u každé hry, které se za krátkou dobu přejím. Na druhou stranu jsem si s touhle hrou užil docela dlouhý čas a musím říct, že nebyl promarněný. No, a to je, myslím si, to nejdůležitější. Misi tedy tato hra u mě splnila na slušných 80 procent.

Kamarád a zdejší kolega z této databáze o mně dobře ví, že mám rád adventury a tak mi doporučil tuhle sérii. Samozřejmě jsem neváhal a nalákán dobrodružným příběhem a la Indy, jsem si hru sehnal a okamžitě se do ní pustil.

Musím se přiznat, že kdybych ignoroval grafickou stránku, která je nic moc, samotnou hrací stránku už bohužel ignorovat nemůžu. Nápad je hezký, ale celý příběh této první epizody je absolutně nesmyslný. Logické hádanky a puzzle jsou vysloveně kraviny a celé to bádání v jeskyni je nejenom na jedno brdo, ale také absolutně nezáživné. Na adventuru je tohle docela kritické hodnocení, řekl bych.

Hru jsem nakonec dohrál, protože není nijak dlouhá a dá se dohrát za jedno delší odpoledne. Na druhou stranu nemůžu říct, že by mě nalákala na další díly. A to i přesto, že mi bylo řečeno, jak je druhá a třetí epizoda lepší. No, možná se do ní jednou pustím, teď to ale bohužel nebude.