Prince z Persie byl vždycky brán jako hopsačka, takže v rámci tohoto aspektu musím říct, že se jedná o víceméně slušný díl. Jeho výhodou, ale zároveň i nevýhodou je fakt, že je vcelku jednoduchý. Na druhou stranu se nechá docela hrát a jeho délka není úplně nejkratší. Grafika má také pár skvělých míst, které stojí za to zmínit. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na kameru, která je u takových her prostě taková, jaká je. Někdy dobrá, jindy byste ji nejradši ustřihli kabely a šli si venku hrát stopovanou, abyste se uklidnili.

Možná jediné opravdu slabé místo v této hře vidím v její lineárnosti a v samotném příběhu, který nedokáže tolik vtáhnout do děje. Každopádně na odreagování je tenhle díl naprosto ideální.

Vlastně není ani moc, co dodat. Kvůli své lineárnosti je hra dost přímočará a tak jí nic dalšího nelze vytknout, ani naopak vychválit.

Také si jakožto fanoušek Jagged Alliance vzpomínáte na doby, kdy jste kvůli legendární dvojce málem přišli o nervy? Pokud ano, tak bychom mohli na místě říci, že legenda se vrací a opět půjde o nervy moje, ale i všech fanoušků, kteří se natěšení vydali zpátky do akce právě s touto hrou.

Každopádně o nervy půjde trošku jiným stylem, než tomu bylo u dvojky. Back In Action je super tahová hra, nemůžu jí to upřít. Hraje se ale jenom v případě, pakliže máte denně 25 hodin volného času, netíží Vás práce, život, ženská, rodina, jste bez emocí, k nikomu nevzhlížíte, k nikomu nic necítíte, jíte, spíte, nežijete a prostě jenom tupě sedíte a už svojí tisícátou hodinu trávíte u monitoru a téhle hry s faktem, že nejste pořádně ani v půlce hry.

Jagged Alliance vždycky byl náročná hra na čas. Byla náročná i na dobývání území a jeho správu a popřípadnou obranu až znovu dobývání a tak dále. Tenhle kousek je vlastně naprosto totožný s dvojkou, jen s novou grafikou. Průser je ale nejenom v tom, že se o dobyté území musíte starat, Vy se musíte starat i o každou domobranu, kterou si na každou mapu zvlášť koupíte. Koupit jim zbraně, náboje. Později zase dokupovat náboje. Myslel jsem, že mě vomejou, částečně i umejou, protože jsem chvílemi ani nevěděl, co je za den...doslova.

Jagged Alliance: Back in Action je hezký návrat do minulosti, ale hezké je si s ním pohrát na pár hodin a znova si uvědomit, proč mě dvojka tak šíleně rozčilovala. Jo a chybí tu tradiční hláška: Eliot, You Idiot, což z JA činilo opravdu nezapomenutelný zážitek se vším všudy. Pokud tedy mohu doporučit, vyhnout se velkým obloukem a dát si stařičký, graficky zaostalý druhý díl, u kterého Vám alespoň nebude líto hodin strávených s tou hrou. Ba naopak.

Ve své podstatě musím říct, že Prototype je fajn hra. Má ale opravdu slušnou várku vad, které je třeba tu zmínit, každopádně jedno se jí upřít nedá...a tím je hratelnost.

Vlastně i díky hratelnosti jsem Prototype hrál a dokonce i dohrál. A to i přesto, že jsem občas myslel, že se na celý hraní vykašlu, zahodím myš, klávesnici a půjdu se do kouta uklidnit. Hlavně ke konci, kdy hra přitěžovala a přitěžovala a já si nedokázal představit ,jak na tom bude závěr.

Co se týče příběhu, není to žádná sláva. Vlastně se jedná o naprostou klasiku, kterou ale vynahrazují rozličné mise a úkoly, které se kupodivu mění. Líbilo se mi, že město opravdu žilo. Zajímavé ale bylo, že žilo i přesto, že jsem se už bůhví kolik dnů toulal po městě a počty mrtvých lítalo v tisícových číslech. Zajímavý nápad a zpracování je vykoupeno celou řadou hloupostí, bez kterých by ale hra byla poloviční.

Ve své podstatě hrajete za humanoida, který zmutoval tak trošku jinak, než většina lidí ve městě. No a je na Vás, abyste zachránili tento svět od hrůzy, která by ho mohla čekat. Tento, svým způsobem, prototyp je postava, která žije ve světě, které vzhledově vypadá jako GTA, což je super. Tím to ale končí, protože v téhle hře se dá dělat všecko, jen ne to, co v GTA. I když vlastně jedna činnost by tu byla. Jízda v tanku a let v helikoptéře. Všecko ostatní je jiné a i proto je to z tohoto důvodu tak zábavné.

Nakonec jsem byl rád, že jsem si hru zahrál a i že jsem ji dohrál. Není to nic geniálního, ale co se týče hratelnosti je hra na hodně vysoké pozici, což si u ní určitě budu pamatovat. Nemusí hra být pokaždé nutně realistická, aby dokázala bavit, což v dnešní době málokdo dokáže pochopit a možná i proto mám kolikrát problém s hrami, které by mě mohli bavit i když jsou graficky třeba skvostné.

Prototype je prostě svůj a když si zvyknete na prostředí, hlavní postavu a příběh, tak se určitě budete bavit. Já ve výsledku byl spokojený.

Návrat k Civilizaci v plné polní. Průběžně se k téhle hře vracím, protože právě tahle hra mě uvedla do světa počítačových her. Slovo Civilization je první slovo, který mě na PC ve hře potkalo. Možná ještě předtím bylo Microprose, ale stejně. Užil jsem si s ní tuny hodin a nelituji toho.

Tak se také stalo s dalšími díly, až se udál rok 2013 a já měl tu čest se setkat s Civilizací, která má za sebou pořadové číslo pět. Není ani možný, jak ten čas utíká. Podstata je nicméně stejná. Je teda pravda, že od čtyřky se hra vyvinula trošičku slabším směrem, kdy vynechala pár vychytávek, ale na druhou stranu to je přesně ta Civilizace, co jsem od ní chtěl.

Ve výsledku musím říct, že grafika je překrásná. Super je i fakt, že se svojí zemi dá vypiplat na hned několik způsobů. Viděl jsem i takový hráče, kteří se rozhodli celou svojí hru odehrát mírumilovně a vědecky. Dá se to, to určitě, a pořád to dokáže hodně bavit.

Hlavní devizou podle mě je i to, že tento díl se neskládá jenom ze základních zemí, za které je možné hrát. Hned jako první hru jsem si hodil obří mapu a zjišťoval každý kout země, kde na mě vykukoval jeden městský národ za druhým. S těmi jsem pak spolupracoval, stavěl k ním cesty. Zapracovával naše vztahy na výrazných diplomatických vztazích. No super, co Vám mám povídat.

Civilizace je matička všech strategií, která nádherně nabízí otevřený prostor a řiká hráči: "Na, tady máš osadníka a dělej si s ním co chceš" po prakticky celou jednu dekádu, po které se na planetě Zemi objevil člověk. No skvělý a nejúžasnější na tom je, že se to dá hrát pořád a pořád dokola...

Tak nějak jsem jednoho dne přemýšlel nad strategiemi. V současnosti příliš prostoru nemají a i já si uvědomil, že jsem si hodně dlouhou dobu žádnou nezahrál. Tak přišli na řadu resty, které jsem si nechtěl nechat ujít. No a i díky tomu přišel na řadu druhý díl série Empire Earth.

Empire Earth byl pro mě vždycky pojem slušné strategie, která se odráží od AoE zásad, ale zároveň si jde svojí cestou. Hlavně, když jde například o diplomacii. Pamatuju si, jak jsem u jedničky vcelku slušnou dobu zkejsnul a pamatuju si i na její náročnost. Když nad tím zapřemýšlím, musím říct, že dvojka se od jedničky zase tolik neodlišila.

Příběh je dle mého naprosto nezajímavý, až překvapivě Jsou tu tři epochy, každá z jiného období, která vypráví zajímavé historické informace naprosto nezajímavou formou. Ze začátku mě to bavilo, korejská epocha byla velice zajímavá, ale s postupným stěžováním přicházeli pocity, zdali mě samotná hra vůbec baví. Pak to bylo jako na sinusoidě a mise se střídali se zábavou a znuděním a nutným odehráním vzhledem k dalšímu postupu.

Každopádně to není špatná strategie. To určitě ne. Zajímavé byla například změna období, která sice přidávala na atmosféře, ale zároveň mi brutálně sekala celou hru. Na hru z roku 2005 vcelku šok. Ale i to jsem přežil.

Nakonec můžu říct, zaplaťpánbůh za náhodné mise, u kterých se člověk parádně vyřádí. Pak už ale rozdíl od Age of Empires nevidím. Každopádně slušná strategie, to určitě. Jednička mě ale svými nápady bavila o stupínek víc. Trojský kůň je například nezapomenutelnou misí.

Já ani nevím, jestli si tahle hra zaslouží delší komentář nebo alespoň tak dlouhej komentář, jako tady pár lidí napsalo.

Film mě zaujal a tak jsem zkusil hru. Naštěstí jsem ji nekoupil, to bych si asi pracky ustřelil. Ze začátku mě ta animace města trošku zaujala, vcelku okamžitě jsem ale pochopil, že tohle je těžká arkádovka, která nepatří ani do automatů.

Atmosféra hrozná, příšery k hovnu, nuda, nasranost, otrávenost. No, co Vám budu povídat, po chvíli jsem to vypnul. Tohle se prostě nedalo. Jestli existuje Top 10 nejhorších stříleček na světě, tuhle tam za sebe bezesporu nominuju.

Vypnul jsem to a nechtěl jsem to už nikdy vidět. Pak jsem si tady všiml v komentářích, že hra se za hodinu dá dohrát. No, tak jsem jí dohrál. :-D Ale nadával jsem snad každičkou minutu. Hodina je podle mě adekvátní čas na takovou šílenost. I když...

Neváhal jsem a Legendary jsem ze Score DVD nainstaloval. Nalákali mě na to jak oni, tak i zdejší hodnocení a celkově recenze.

To, že Legendary v roc 2008 má grafiku, se kterou by se mohlo rovnat maximálně tak v roce 1998 s Half-Life vůbec neřeším. Pro mě je pokaždé podstatná samotná hratelnost. Sám si vzpomínám, že to byl právě Half-Life, díky kterému mohu poděkovat za celou řadu krásných herních vzpomínek. A přitom co si budeme povídat, v porovnání s dnešní grafikou by leckdo z mladšího publika mohl nadávat. Takže přesně z toho důvodu Legendary dostalo šanci. Jenže to jsem nevěděl, že ono bude zprasené na více frontách.

Legendary má, když už nic jiného, vcelku zajímavý příběh. A když už grafika nehraje prim, tak určitě zaujme řada animací, které se po celou dobu hraní dějí. Jenže ty jsou vykoupeny neuvěřitelně nudným sestavením lineárního postupu, který nejenom, že je otravný, ale ještě k tomu Vás donutí se na naprosto pitomých místech zaseknout, protože člověk neví jak dál. Ona totiž vede jenom jedna cesta. Stalo se mi, že když jsem chtěl jít jinudy, hra mě nemilosrdně odpálila.

Každopádně na zabavení hra poslouží. I když pravda, ty zásekové chvíle jsem vysloveně nesnášil. Nakonec jsem ale hru nedohrál, protože na ní nebyla ani chuť a ani čas. Zase je škoda čas investovat do takovéhle věci, která bohužel ani z té hratelnosti moc nepobrala. Béčko jak vyšité ve všech ohledech. A pokud si o tom nejste ještě jistí, tak hudba a úvodní titulky a la Quake, Doom, Hexen nebo Heretic, Vás o tom naprosto okamžitě přesvědčí.

Techland hrou Dead Island dokázal, že zombie je pojem, který se pořád dá vyprat na dvacátý způsob a pořád bude brutálně bavit. Vykopl nás na ostrově a my jsme hráli takové částečné GTA, v prostředí, které je neuvěřitelně atraktivní. To už ale není takovou pravdou v rámci datadisku s názvem Ryder White.

Zaujalo mě, že se tvůrci rozhodli příběh odvyprávět z jiné strany. Proč by nakonec ne. Half Life s tím taky měl docela slušný úspěch (Opposing Force), ale také vcelku slušně ztroskotal (Blue Shift, někdy znám jako Blue Shit). Tenhle datáč bych já osobně přirovnal právě k tomu druhému. Je to prostě recyklace jako prase.

Autem si nezajezdíte, zombie si užijete hlavně uvnitř domů, podzemí a všelijakých odpadních stezek. A co je nejhorší, dohrání Vám nebude trvat dýl jak pár hodin. Párem myslím tak dvě, tři. A to ještě v případě, když se s hrou nebudete srát tak, jako jsem se nesral já.

Ze začátku jsem kotlil jednoho zombíka vedle druhého, ale byla to šílená nuda. Pak jsem jimi začal probíhat a to mě dost pobavilo. Dokonce i adrenalin naskákal. Tak jsem se rozhodl, že to takhle dohraju až do konce, protože co jiného hra má nabídnout, než emoce. A věřte, že co víc Vás emocemi může nabít, než fakt, že za Vámi běží tucet zombíků, kteří sice nejsou přeborníci v atletice, ale nemají problém Vás dohnat. Jo, to mě bavilo. Škoda, že toho venkovního prostoru nebylo povíceru.

Ve výsledku jsem to dohrál. Sice se z toho stala taková rutinní střílečka, ale pořád se to dalo zkousnout. Chybělo tomu ale plno vlastností původní hry a tak nemůžu jinak, než hodnotit tak, jak jsem hodnotil.

Závěrečný díl Posla smrti mi strašil ve skříni hodně dlouhou dobu. Až teď mi došlo ale, že už je to skoro rok, co jsem dohrál dvojku, a která mě absolutně pohltila. Ježiši, jak ten čas hrozně utíká. No každopádně jsem si chtěl splnit další rest z minulosti a do třetího dílu této, takřka geniální série, jsem se zrovna nedávno pustil.

Podle předpokladů jsem se do příběhu dostal během okamžiku. Lokace jsou nádherné, přijdou mi až takové ryzí a pracné na vymýšlení. Jo..musím říct, že ty jsem si vysloveně užíval. Ale nejen je, ale i dabing, který byl skvělý a samozřejmě í příběh. Líbí se mi, že tvůrci svoje adventury nedělají čistě tak, aby nad ní hráč musel přemýšlet od A do Z. Existuje řada usnadnění, ať už v mini hrách nebo samotný deník, který mi kolikrát hodně pomohl. A přiznám se, že mi to vůbec nevadilo.

Adventura je hlavně příběh, interaktivní příběh, nebo já to tak považuji. A jsem rád, když ten příběh může nějak plynout. Když pak chodíte po lokacích a lovíte nějaký puntík, který Vás posune dál, tak je to těžký. I na to tvůrci mysleli a tak s mezerníkem objevíte všecko, co je zrovna interaktivní na dané mapě. Prostě usnadněních je dost a jsou hodně k věci.

Každopádně ke konci už jsem se slušně zapotil. S tím si tvůrci dali docela práci a pro hráče se dle mého stalo nejnáročnější částí celé série. A to jak v náročnosti, tak i částečně v nudě, která se objevila. Já jak tam nemám to denní světlo, tak se s adventurou často peru :)

Co mě ještě mrzelo, a to už trošku víc, tak docela slušně odfláklej závěr. Představoval jsem si, že by tvůrci mohli alespoň teď ukázat hrad Black Mirror v celé své kráse, ale...no...uvidíte sami.

Jsem ale rád, že jsem mohl být součástí takové série. S takovým komplexním příběhem se totiž nesetkávám každý den a jsem ještě radši za to, že původní myšlenku vytvořil Český tým. Němečtí kamarádi se s dalšími díly ale velice schopně poprali. A když by bylo nějaké volné pokračování, vůbec bych se nezlobil.

Skvělý, naprosto impozantní RPG, který jsem ale přes veškeré úsilí nedokázal dohrát. Ale na druhou stranu se za to nestydím.

Drakensang je dle mého mínění docela zapadlý kousek. Přitom nabízí naprosto úžasně zpracovaný svět, který svojí volností nabízí srovnání s těmi nejlepšími RPG kousky současnosti. Škoda jen, že je tak zasraně těžkej a ke konci až tak příšerně brutálně náročnej. Neměl jsem na to už nervy. Po desítkách a desítkách hodin hraní jsem si myslel, že všemu bude konec a jelikož se konec nabízel už nejmíň stokrát, pořád hra pokračovala dál. Tím samozřejmě nemyslím, že jsem konec vyžadoval, ale když RPG hrajete už delší dobu, tak se z něj vytratí taková ta usedlost, kdy máte svoje stavení, svoji výbavičku, svůj standard, svoje kamarádíčky a vydáte se na závěrečnou cestu, která určí všechno.

Ta závěrečná cesta, kdy jsem svoje hlavní sídlo opustil byla naprosto nekonečná. A jelikož jsem se dostal do stádia kdy jsem byl vážně v prdeli, neměl jsem náladu na to, abych pak všecko dalšími hodinami zachraňoval. Tudíž předem musím upozornit, že tohle RPG opravdu není hloupé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Musíte nad vším pracně přemýšlet, připravit si družinu tak, aby jste s ní zvládli zabít i dvacet tuctů kostlivců v čelem s akolitou na druhou, kterej Vás přeroste na tři řady.

Každopádně příběh byl nádherný. Ta herní myšlenka, ve které se příběh odehrává má obrovský potenciál. Divím se, že se o ní zase začíná mluvit až právě díky téhle hře. Přitom si pamatuju, jak jsem tenkrát na stařičkém počítači řádil ve Stínech nad Rivou a jak šíleně jsem se tím bavil. Vlezete do lesa a Váš hráč má strach z tmavých koutů. Objevíte pavouka a Váš hráč Vám div ne neuteče, protože se prostě začne bát pavouků. Dobře, není to zase úplně skvělá věc, ale navodí to pocit reality a to za to fakt stojí.

A takhle bych mohl povídat dál a dál. Ale to bych pak řekl všechno a Vy byste se neměli nač těšit. Drakensang je skvělé RPG, s radostí bych ho srovnal s takovou legendou jako je třeba Gothic. A přitom na to vůbec nevypadá. Ale to poznáte sami, až se do hry dostanete. Uvidíte, že Vás sejme a jen tak nepustí. Pokud teda neztratíte nervy jako já.

P.S. Vedlejší mise v hlavním městě byli naprosto boží. Bavili mě snad ještě víc, jak hlavní kampaň. A to hlavně proto, že předvedli docela schopnou boční kampaň na hledání vraha městem. Doporučuji!

Co to je vlastně to Limbo? Nehledě na to, že slovo limbo pro mě znamená jiný význam pro kómat, jsem vlastně vůbec netušil, do čeho jdu. A přitom...Limbo se během vteřin ukázalo naprosto impozantně a tak jsem po něm okamžitě skočil. Rozhodně radši, než po blížícím se kómatu vzhledem k předcházejícímu alkoholovému dýchánku :)

Skočil jsem po hře, která je klasickou skákačkou a ta mě naprosto okamžitě pohltila. No fakt, zkuste to. Kam se hrabe roztomilý Super Mario. Limbo je naprosto brutální, depresivní, atmosferická jízda, kde není nic hezké, roztomilé a milé. Ba naopak. Je tu neuvěřitelně zlý černobílý svět a Vy jste ta poslední pozitivní stránka tohoto světa.

Těch pár hodinek, co jsem si s hrou vyhrál, jsem si maximálně užil. Tak atmosferickou hru nepotkáte každý den. Takže zavřít rolety, zhasnout, nasadit sluchátka a šup do Limba, protože to Vás sejme okamžitě. A to i přesto, že celou hru se nedozvíte vůbec nic a ani konec to nezachrání. Ten tu atmosféru možná ještě víc zhutní a Vás donutí přemýšlet. Proč? To se dozvíte až na samotném konci :)

Na UFO: Aftershock jsem se hrozně těšil. Měl jsem po dlouhé době chuť na nějakou tahovku a uvědomil jsem si, že jsem vlastně dohrál akorát první díl z celé české trilogie UFO. Chtěl jsem to okamžitě napravit, vytasil jsem SCORE DVD, nainstaloval a spustil.

Ze začátku se žádné vyslovené nadšení nekonalo. Spíš taková rutina a očekávání. Zapnul jsem první misi a hned mě to chytlo. Emzáky jsem postřílel, vrátil se na přehled celé planety, po chvíli pustil další misi a opět jsem se setkal s naprosto totožnou mapou. To už mě zarazilo. Následovali už různorodější mapy, ale ve výsledku to bylo pořád to samý a to mě hrozně zarazilo. Nevím, přišlo mi, že první díl až tak hrůzně podobné mise neměl. Přitom si mohli dát alespoň práci s generováním rozličných misí, než aby jich udělali pár a pak by se takhle hloupě točili.

Ale tak dobře, říkal jsem si, že tohle ještě zkousnu, jenže nezkousnul jsem. S tím se totiž objevil naprosto odporný stereotyp, který jsem vymítit nedokázal. Příběh byl super, ale vyvíjel se šíleně pomalu. Tak pomalu, že jsem prostě neměl náladu ani chuť, abych se probíjel stádem nicneřikajících, průměrných a nudných misí.

Když to srovnám třeba s Jagged Alliance, které je na vrcholu tohoto herního stylu, tak v něm stereotyp je zaobalen do naprosto úžasného nápadu dobývání mapy. A tam mě to prostě baví. Tady ta planeta je jako neživá, statická a hráč vlastně pomalu a jistě utrácí svoje drahocenné chvilky hraním naprosto samého. A hlavně, stále dokola.

Mrzelo mě to, možná, že když bych hru nehrál sám, bavilo by mě to víc. I takový fakt je totiž na mém hodnocení her hodně znát. Mám ale strach, že jsem si zavřel cestu a nevím, jestli budu chtít se k české UFO sérii chtít ještě vrátit. No, uvidíme. Pár hodin jsem s ní nahrál.

Je to vlastně poprvé, co jsem se s herní sérií Harryho Pottera setkal a zrovna právě u tohoto dílu. Přítelkyně mi ho tenkrát doporučila, když ho jako malá hrála s tím, že ho dohrála a moc jí bavil. A já se jí ani nedivím.

Tenhle díl se moc příjemně hraje, všecko poctivě ubíhá, všecko, co nasbíráte má ve hře účel a to je na tom to zábavné. Můžete se vylepšovat kartičkami, které sbíráte. Užijete si do toho skvělý příběh Harryho Pottera pro změnu na počítači, pokud Vás už knížka nebo film nebaví a hlavně se u toho kolikrát i nasmějete. Co víc má dítě chtít :-) Ale pozor...já si taky fajnově zaskákal. Trošku mi to připomnělo doby s Crocem :-D

Docela by mě zajímalo, jak se následně rozjely i další díly? Zdali také stárly s tím, jak s nimi stárnul hráč, stejně tak jako kniha stárla s čtenářem a ke konci z ní byl slušný horor. Pokud tomu tak je, tak by poslední herní díl mohlo být vcelku slušné GTAčko z Bradavic :-)

Co k téhle hře více dodat?

The Settlers II: 10th Anniversary je vlastně klasická dvojka, akorát střihnutá v hezčím grafickém kabátku. Toť vše. Mám takový dojem, že v ní ponechali i ten stejný text na začátku a konci všech misí. Jinak je to ale super nostalgická vsuvka, která mě donutila vzpomenout na hodiny propařené u stařičké dvojky ve chvíli, kdy jsem ještě chodil na základní školu a rodiče mi kvůli téhle hře dokonce zakázali i počítač přes týden. V tu chvíli jsem přes týden hrál pokaždé načerno a hrozil mě fackovací trest. Každopádně jsem to vesměs ustál a se settlery propařil několik dnů i nocí.

Vždyť ten samotný nápad je naprosto unikátní. Budovatelská strategie šmiknutá s jednoduchou myšlenkou dobývání. Jednoduché, zdlouhavé, zábavné.

Jen škoda, že tenkrát to mělo úplně jiné kouzlo než teď. Na vrub trošičku nostalgického hraní bych zkritizoval grafiku, byl bych radši, když by dvojku vydali znova ve staré, ručně malované grafice. To mělo opravdu svoje kouzlo. Tohle je super strategie, ale na tu původní prostě a jednoduše nemá. Ale možná, že na ní alespoň nalákali nové hráče. Hmm, to už asi nejlíp ví jen a jen oni.

Se značkou King's Bounty jsem se neuvěřitelně vyřádil už v mládí. Bylo pro mě překvapením, když se jedno ruské studio rozhodlo její jméno obnovit. Očekával jsem hodně, ale bál jsem se, že se to nebude, vlivem častým ruským bugům, hrát.

Tak jsem se tenkrát dostal k první hře, která tuhle značku obnovila a pravda, opravdu v ní byla celá řada neuvěřitelně hrozných bugů, které mě vysloveně štvali v průběhu celé hry. Ale nakonec jsem odolal a hru dohrál. I když to teda chtělo chvíle náročného odříkání a propocených triček. Každopádně na hru se hrozně hezky vzpomínalo a když jsem si všiml samostatně fungujícího datadisku, prakticky vůbec jsem neváhal a po zbroj naloženou princeznu jsem si přiskočil krokem setinovým.

Hru jsem následně nainstaloval, zapnul a v tu chvíli, jako kdyby na mě spadl oblak nějakého naprosto krásného prozření. Tohle Kings Bounty nejenom, že se obešlo s většinou bugů, které způsobovali pád hry, ale také jsem už nemusel bojovat i s debilem, kterého jsem smetl v prvním kole. Prostě tenhle datadisk přišel s krásným usnadněním pro hráče, což jsem také náležitě uvítal.

Do hry jsem tak okamžitě vpravil. Příběh mě bavil, vedlejší mise jsem s radostí plnil a to mi prakticky vydrželo až do konce. A to i přesto, že ve hře jsem nechal nějakých slušných hmm...20-25 hodin hraní. Jenže ono to prostě jinak nešlo. Amélie byla boží a její dráček vypomohl jak jenom dovedl. Celá ta hra je neskutečně sympatická a její zpracování jakbysmet.

Při dohrání mi ukápla slza s tím, že jednou si na tuhle nově rozjetou sérii budu s nostalgií vzpomínat. Bavilo mě to, upřímně, celou tu dobu hraní. A to se mi nestává zrovna zase tak často...

Je tomu už několik let, co jsem na freeware scéně zaregistroval tři díly zajímavých adventurek, ve které hlavní roli hraje paranormální vyšetřovatel Ben Jordan. A ejhle, už jsme u osmého dílu, který celý tenhle nápad zakončuje. Dneska už si můžu dovolit říct, že se jednalo o opravdu epický kousek, protože kdo může říct, že ho dokáže opravdu naplno zaujmout nějaká freeware adventura, která samozřejmě není z Česka, a která se dočká dlouhých osm dílů.

Ben Jordan prošel mým životem a na závěrečný díl jsem musel čekat dlouhých dva a půl roku. Čekání se ale opravdu vyplatilo. Kromě výborného příběhu, který nabízí i intermezzo v podobě malého příběhu v Rumunsku ve 20. letech, jsem se dočkal i skvělé atmosféry, nádherných lokalit, úžasné hudby a precizně dabovaných textů. Ano, stále mluvím o freeware adventuře.

Při hraní jsem se dostával do obrovské extáze. Hru jsem si užíval a vzpomínal na chvíle, kdy jsem hrával Quest for Glory nebo třeba Broken Sword. Hra totiž vypadá graficky obdobně a je krása na takové obrázky koukat právě v roce 2012. V době, kde každý prahne po té nejlepší grafice a absolutně ignoruje hratelnost.

Ben Jordan Case 8 tak není složitá adventura, dá se jí vcelku pohodlně projít bez nějakých výraznějších záškubů během jednoho dne. Líbí se mi, že někdy musíte reagovat rychleji, aby Vás náhodou nějaká (ne)šťastně mířená kulka nesejmula. Jindy zase musíte zapřemýšlet, co dál. Hra je ale tak chytře vymyšlená, že uvažuje tak, jak byste uvažoval i Vy a přes svůj nízký počet lokací vcelku snadno přijdete na to, jakým směrem se Váš příběh bude dál ubírat.

Každopádně musím na závěr říct, že už je konec...konec této série a mě na konci bylo smutno. Smutno, jako když končí jedna velká série čehosi. Star Wars, Harry Potter, Pán Prstenů, nová trilogie Batmana....na druhou stranu jsem ale měl i obrovskou radost. Radost z toho, že jsem takové série mohl být součástí. Pokud máte rádi adventury, neváhejte a zkuste se do série Bena Jordana zakousnout. Věřte mi, že Vás jen tak nepustí, dokud jí nedohrajete až do konce.

Lead and Gold není špatný kousek. Pokud máte partu lidí a nevíte co hrát, můžete si tuhle hru zkusit. Je to lepší mít na hru partu, protože serverů, kde se tahle hra hraje už bohužel moc není. A ono se to ani moc očekávat nedalo. Hra toho totiž moc nenabízí. Málo map, některé i nic moc. Některé ale naopak velice dobré. Přirovnal bych to ke hře Payday: The Heist. Tam hrajete za zloděje, tady pro změnu za cowboje.

Trošku se mi zdá, že autoři těchto multi-kooperativních her jsou moc líní na to, aby něco vymejšleli. Prostě je napadne skvělý nápad, ten zpracují, prdnou k tomu pár map, jedna je nejvýraznější, zbytek je průměr, někdy i průser. A teď budou sledovat, co se bude dít a zdali tahle hra někoho zabaví.

Zabaví, ale na rozdíl od CoD, Battlefield a dalších her zabaví na neuvěřitelně krátkou dobu. Ale podle mě je pro tvůrce úspěch, že se někdo k takovým hrám vůbec dostane.

Avencast je fajnovka. Není to bůhví jak hardcorové RPG, ale svým příběhem a světem dokáže zaujmout a po několik hodin příjemně zabaví. Není ani nijak komplexní. Výběr je omezený, příběh se nijak důrazněji nerozvíjí. Prostě nečekejte žádný epický zázrak. Tohle je takový komorní kousek, který ale dokáže pobavit úkoly, chvíli i texty. Taktéž potěší příjemnou grafikou, prostředím, zpracováním nebo nápady. Hádanky také nejsou na obtíž. Na konci hry vlastně zjistíte, že Vám taková obtížnost vlastně vůbec nevadilo a hra tím alespoň příjemně ubíhala. Možná na začátku, kdy jsem kolem koster a tisíců nepřítel lítal jak nedomrd, dokud jsem je postupem času všecky nesejmul. Ale tak...každá hra má něco. Svojí komorností mě hra překvapila. Hrát jsem jí nechtěl a nakonec jsem byl relativně nečekaně pohlcen. A to potěší.

Nedávno jsem koukal, jak jeden slavný komentátor zápasů nového Starcraftu tuhle hru hraje a natáčí ho při tom kamera. Netřeba zdůrazňovat, že asi z tříminutového videa půlku času řve a ve své potemnělé místnosti se ohlíží za sebe, jestli tam náhodou taky není nějaká ta zrůda.

Ano, Amnesia je neuvěřitelně atmosferická hra. Svým způsobem až na pomezí geniality. Ale jak se kolikrát říká, v jednoduchosti je síla a tady ta genialita je uzpůsobena hlavně tím, že celá hraje je vlastně jedna velká temnota, u příběhu vlastně nevíte, co se vlastně děje a tím pádem vůbec nevíte, co na Vás kde vykoukne. A jestli vůbec někdy něco vykoukne. A že vykoukne! Nakonec. Každopádně v tomhle ohledu má Amnesie svoje obrovské kouzlo. Prostě zatáhnete rolety, zhasnete a necháte se pohltit temnotou. Která jiná hra tohle dokáže. Do toho skvělý interakční svět, kde můžete pohybovat s čímkoliv a celá hra se blíží samotné realitě. Na hře mě ale obrovsky zklamal jeden fakt. A tím je samotný příběh.

Přiznám se, že jsem měl co dělat, abych hru dohrál. Tvůrci zřejmě kladli důraz hlavně na atmosféru, ale ta mě bohužel nedokázala vtáhnout do děje natolik, abych si řekl, že z té příběhové nuly, na které začínáme, se dostanu k ještě větší nule. Celou dobu dostávám od hry jakési indície, nepochopitelné indície, u kterých si nedokážu představit, kdo je hlavní hrdina, kde je motiv, co je podstata a proč jsem kurva v tom zasranym domě. Neměl jsem ale tenhle pocit jenom u Amnesie, ale i u Penumbry. Svým způsobem by se dalo říct, že temnota pohltila i samotný příběh, který přestal být zajímavý hned při prvním textu, který se ve hře objevil.

Ale není to škoda. Amnesia pořád ukázala, že hra dokáže být pořád geniální a stačí k ní opravdu málo.

Payday: The Heist je vlastně absolutně průměrná hra. Prostě hráčovi rozloží okamžitě na začátku veškerá svá esa a pak je to jenom na něm, jestli ho takovýhle nápad pohltí nebo ne.

Vlastně svoje podstata této hry není vůbec špatná. Hrajete za špatného. Kolikrát se Vám to ve hrách naskytne? Hra nabízí několik map, které jsou primárně určené pro hraní v síti v kooperaci s parťáky po Vaší pravici či levici. Není to nejhorší myšlenka, ale podle mě tenhle nápad opravdu funguje jenom u jedné mapy z celé hry. A to právě u loupeže banky, která je na celé hře to nejlepší. Zbytek je taková omšelá směs různých map. Loupež banky má opravdu něco do sebe a nejkrásnější je ten dynamický přesun atmosféry z poklidné na brutálně pekelnou, čemuž nádherně pomáhá naprosto skvělá hudba. Tohle všecko podle mě ale opravdu funguje akorát u přepadení banky. Zbytek je prostě rutina.

Ve výsledku musím říct, že přepadení banky jsem si opravdu užil. Hrál jsem to nespočetně krát a pořád se neskutečně bavil. S parťáky to prostě nemá chybu. Jenže je opravdu velká škoda, že na celé multi-kooperační akční hře mě zaujme akorát jedna mapa. Každopádně hru mám pořád v hlavě a to se také počítá. Její atmosféra opravdu nemá chybu.