Mám to štěstí, že jsem se se sérií Cities nikdy nesetkal. Respektive jsem o ní věděl, ale nikdy jsem jí z žádného pracného důvodu nehledal. Jenže pak přišla doba, kdy já potřeboval odreagovat a odpočinout si od strastí reality a tak přišla řeč na nějaký simulátor, co jiného, než nejlépe města.

Co se týče simulátorů, tak mám největší vzpomínky patrně na Simcity. Kdo také ne. A upřímně Vám můžu říct, že Cities i po všemožných úpravách ve mně nevyvolala takové pocity, jako to tenkrát dokázalo Simcity 3000. Ano, v vině může být fakt, že jsem byl mladší, ale také i to, že Cities XL 2012, ať už je jakákoliv verze, má neuvěřitelné množství chyb. Co naplat, že kameru můžu přiblížit až do města a kliknout si na jakékoliv auto, které jede po silnici a sledovat okolí, když mi to auto může kdykoliv zmizet.

Celá ta hra je jednoduše neuvěřitelně nedotažená. Vůbec nebere v potaz postavy, které v tom městě žijí. Prostě jenom řekne, že je potřeba nových kvalifikovaných, popřípadě nekvalifikovaných pracovníků a pokud je nepostavím tak přes to nejede vlak.

Cities XL 2012 se tak jeví velice hezky, ale komplexně je neuvěřitelně mimo a po chvíli začne nudit svojí stereotypností. Simcity, ať už bylo jakékoliv, vždy překvapilo něčím, co dokázalo být odlišné. A to tahle hra prostě nedokáže a to i v případě její bůhví kolikáté verze. Nicméně nemůžu říct, že bych se v ní nevyřádil. Vyřádil, ale myslel jsem si o ní svoje. Proto hodnotím právě 65ti procenty.

Tenkrát jsem hrál ten první díl a tak nějak jsem si říkal, že takový béčko přece lidi nemůže bavit a následně jsem to zase smazal. Uběhlo několik let a Kobra 11 si k mně v herním světě opět našla místo. Seriál jsem od mládí měl moc rád a tak jsem mu šanci dal. A jaké bylo pro mě překvapení, že hra mě bavila a bavila mě dokonce tak, jak bych to od ní v žádném případě nečekal.

Highway Nights je sice béčko. Co si budeme povídat. Ve hře se neobjeví ani jeden panáček, což nám tvůrci, ale dokázali vysvětlit. V nápovědách totiž uvedli, že ve hře nechodí žádný člověk, protože pak by lidi nedělali nic jinýho, než že by přejížděli lidi a museli by přidat eRko. Dobře. Vzal jsem to a zaměřil jsem se především na závody nebo respektive, simulátor policejního auta. A ten vůbec špatnej nebyl.

Další překvápko bylo v podobě dabingu, který nadabovali ti samí lidé, jako seriál. Řada narážek na seriál, ale i na tvůrce hry mě bavili a příběh taky nebyl úplně jalovej. Sympatické bylo, že auto disponovalo řadou zajímavých vlastností. Stačilo zapnout houkačku a lovil jsem jednoho piráta za druhým, nastrkával bomby pod auto, zastavoval náklaďáky nebo skákal z ramp. Všechno mě to bavilo a to především proto, že hra má velice pěknou grafiku a super ničitelné prostředí, které sice není bůhví jak realistická, ale mě bavilo.

Zde vyhrála zábava. Realitu jsem v této hře ani nečekal. Zábava mě ale dostatečně dokázala na několik hodin řádně uspokojit. Dokonce natolik, že jsem to ani já sám nečekal. Tudíž musím říct, že když by byly další díly v podobném, ne-li lepším duchu, budu se o tuto sérii klidně v budoucnu zajímat. Proč by ne. Závody aut nemusí být nutně o licencích, efektech a perfektním soundtracku. Stačí málo, tedy zábava, a mám vystaráno i já

Anno byla série, která ne a ne vrýt se mi pod kůži, když to ale najednou nenápadně vykoukl díl ze začátku 15. století a já jí jen tak na zkoušku zkusil s tím, že v obrázcích vypadá opravdu nádherně. Nakonec jsem se do hry tak zažral, že kampaň, ačkoliv byla těžká, se zvládla vcelku rychle. O kampaňi se mi ale ani nechce mluvit. Síla v tomto díle tkví především v náhodné mapě, kde jsem si vybral velikost mapy obří, nepřátel hodně, neutrálních budov také dost a hrál a hrál až do zemdlení. Hraní mi podporovala velice pěkná hudba, tak pěkná, že mě na hru po delší době opět překvapila a hlavně samotné zpracování, které ze hru činí ne příliš obtížnou záležitost. Největší překvapení pak je v množství staveb, kterých je snad na 50 kusů, což je neuvěřitelné a s takovým množstvím jsem se snad ještě nesetkal. Užil jsem si to, nebudu říkat že ne. Série Anno se mi tak vryla pod kůži stejně dobře jako Civilizace nebo Age of Empires. Tedy také hry, které vládnou především faktem, že mají náhodnou mapu, která se dá hrát až do zbláznění.

Posel Smrti je jedna z českých adventur, která na mě opravdu zapůsobila. Bylo jich víc, ale až opravdu tahle ve mně vyvolala takové dojmy, jako málokterá hra. Snad nejoriginálnější příběh, který jsem kdy viděl. A co více...vyprávěn nekonvenční formou. Štěstíčku šlo po pár letech naproti německé studium, které si tento skvostný nápad přibralo a rozhodlo ho zpracovat do výsledné trilogie...a dobře udělalo. Příběh totiž velice pěkně rozvrhli tak, že jsem žral každý dialog, každou obrazovku, každou postavu, která se v příběhu objevila. Můžu říct, že to se mi opravdu hodně dlouho nestalo. Každopádně nemůžu jen a jen chválit. Posel Smrti 2 měl pár otravných míst, které mě nebavili procházet, ale jinak vesměs vše s mírou. Každé prostředí jsem si užil tak akorát, že vždy přišla ta pravá chvíle, kdy to chtělo změnu a ta opravdu přišla. Co se týče mini her, tak jsou a je jich kupodivu docela dost. Není to ale nic takového, jako když Vám Gooka dala tisíc malých roztrhaných papírků a vy jste z toho museli složit obrázek. Hry jsou vcelku jednoduché a můžou se, pokud na ně nemáte náladu, přeskočit. To v jistých ohledech docela pomůže, pokud jste napnuti jak struna, co se bude dít dál a nedaří se Vám nějakou minihříčku splnit. Celkově vzato jsem byl v rámci adventur maximálně spokojený. Možná bych ale ještě našel jednu věc ke zkritizování a to fakt, že ke každé věci, co byla na obrazovce interaktivní se musel první klikem myši hlavní hrdina vykecat a až pak dál se s ní dalo něco dělat. Kolikrát mě to mátlo v pokračování dál. Příběh samotný ale boží, takových je v adventurách třeba jako sůl. Temný, atmosferický, hororový a hlavně, kvalitně zpracovaný. Co víc chtít.

Pokračování velice originální hříčky, která opět nabízí milé, zajímavé a krapet strašidelné prostředí, originální ovládání, zajímavý námět a nádhernou atmosféru. Dvojka je narozdíl od jedničky delší a kvalitně jí naprosto nic neochuzuje. Bavila mě stejně jako jednička a dobře se hrála. Za čtyřicet minut to musíte mít zmáknuté :)

Velice zajímavá a originální hříčka, u které, pokud nevíte bližší info o její tvorbě, jako jsem nevěděl ani já, budete příjemně překvapeni závěrem, kde Vám hra ukáže, že na ní pracovali studenti české programátorské školy. Každopádně musím říct, že tvůrce musí mít představivost jako blázen, když vytvoří takovou nápaditou hru. Opravdu...klobouk dolů

Na budgetovou hru musím říct, že mě Darkest of Days velice příjmně překvapilo. A to tak, že jsem se ho rozhodl i dohrát, i když samotné délka hry není bůhví jak dlouhá. Nicméně délka hry mi i přesto udělala radost, protože delší bych tu hru už ani nechtěl. Má totiž celou řadu neduhů. Umělou inteligencí spoluhráčů a protihráčů začínaje a hudbou konče. Je prostě jednoduchá. Co už ale jednoduché není a stojí to určitě za pozornost je pak samotný příběh, který nás zavede na bojiště 1. světové války, Divokého západu mezi Indiány a v neposlední řadě na Pompeje při erupci tamní sopky. To vše převedeno do nádherného prostředí, které je zpracované ve v celku dobré grafice, přinášející opravdu nevšední atmosféru, se kterou jsem se ve hře ještě nesetkal.

Celkově musím říct, že od takovýchto her očekávám cokoliv, ale nečekal jsem, že Darkest of Days překvapí v tolika scénách, ve kterých na ní budu pokaždé, když si ji připomenu, vzpomínat. Chrlící sopka na Pompejích, první linie 1. světové války a s ním spojená zákopová válka a miliony mrtvých nebo obklíčeni a ve spárách indiánů. Co víc si přát?

A věřte mi, že není lepšího pocitu, než když Vám Vaše velitelka do Divokého západu donese rotační kulomet...:-)

Hra je svá, osobitá a na nic si nehraje. To je to, co dělá tuhle hru tak sympatickou a za vyzkoušení rozhodně stojí. V žádném případě s ní neváhejte. Sežere Vám nanejvejš 8 hodin hracího času.

Pokud bych z RPG chtěl vytáhnout především příběh, tak ho nenabaluju tunou bezvýznamných dungeonových bitek, kterých je v Icewind Dale II bezpočet. Celé to pak hrozně hezky funguje, ale tohle onu hru šíleně shazuje. Nebo mně to alespoň tak přišlo. Co naplat, že hra se od Baldur´s Gate nijak nezměnila. Snaží se být od všeho trochu a pak z toho celku není vlastně vůbec nic.

Příběh je takový jednoduchý, nic zásadního nečekejte. Nicméně mě chvílemi dost bavil, chvílemi až moc. Líbilo se mi i to, že ačkoliv máte úkolů několik, u všech přesně víte, kam jít a co udělat. Nijak to hlavu nezamotá, a to je dobře. Horší už je to se samotnými bitkami, které mě vůbec nebaví. Nevím, jestli jsem z Baldur´s Gate vyrostl, ale přijde mi, že to na tehdejší dobu mělo daleko lepší systém a to jak inventáře, tak samotného boje. Nemůžu si pomoct. Tady je hrozně těžké se do hry pořádně dostat abych s čistou hlavou mohl říct. Ano, jsem na hře závislý stejně jako jsem byl na Baldur´s Gate, ale co Baldur, stačí i jiná RPG. Pro mě je hrozně důležitý příběh v RPG hrách a když ten chvílemi klame, tak je to pak těžké.

Icewind Dale II jsem ale nakonec dohrál. Prokoukal jsem u něj několik filmů, ale dohrál jsem ho. To, že jsem u něj koukal na filmy jenom a jenom svědčí, že samotné bitvy prostě nebyly to pravé ořechové a nejhorší je, že jich bylo až zbytečně hodně. Tvůrci chtěli příběh nebo čistou dungeonovku? To je v RPG obrovský rozdíl.

Série Battlefield je pro mě pojem a především nejlepší on-line válečná akce, která kdy vznikla. Důvod je prostý. Která jiná hra Vám na mapách velkých jak kráva dovolí hrát 64 lidí? Která jiná hra Vám představí totální simulátor války, kdy na zemi jezdí tanky, džípy, po vodě lodě, ve vzduchu vrtulníky a stíhačky? Která jiná hra Vás svojí atmosférou války tak neskutečně učaruje? No jasně, je to Battlefield. A trojka je opět o něco lepší, než její starší kousky a s podstatou opět na oko stejnou.

Sympatická byla kampaň, provedla mě všemi mapami, které se ve hře nachází. Nicméně byla zbytečná. Na těch pár hodin zapomenu, protože minimálně desetinásobek odehraju v multiplayeru s jinými hráči a ten mi zaručí daleko více zážitků, než kampaň samotná.

Co se týče multiplayeru samotného. Levelování je využito na maximum. Body se získávají za cokoliv, jakkoliv, kdykoliv a tím vším se pak vylepšuje cokoliv. Zbraň, štít, granáty, bojová vozidla....cokoliv. Tudíž hra se neustálým hraním a levelováním stále mění a vyvíjí a tudíž je pořád, na dlouhou dobu, dost zajímavá.

Myslím si, že když už nic jinýho, tak právě peníze investované do téhle hry jsou jednou z nejlepších investic, které jsem za poslední dobu zažil a určitě jich nelituju.

Nicméně nemůžu říct, že bych byl se hrou naprosto spokojený. Hru jsem s bratrancem koupil v den jejího vtrhnutí na trh. Po nainstalování druhý den po mně okamžitě chtěla gigabajtový patch, za týden další...No, je to normální? V dnešní době patrně je. Dříve bych pomalu žádný patch neřešil a v dnešní době mi EU nabízí polotovary. No jo, co se dá dělat.

Zkusil jsem, viděl jsem...a jdu o dům dál. The Show absolutně nevyužívá příběh. Pořád se vše děje stále dokola. Prostředí je neměnné a nezajímavé. Herně je to taková okleštěná a jednodušší verze Command and Conquer a Warhammeru. Tudíž absolutně nezajímavé. Nic jiného jsem ale vlastně ani nečekal. Vydržel jsem asi dvě hodiny a hru okamžitě odinstaloval.

Jedna z řady her od ruské distribuční společnosti 1C. Nic jsem od ní nečekal a nic jsem od ní nedostal. Adrenalin jsou naprosto rutinní závody. Závody, jako takové, mám rád, ale tyhle, jak se snaží být, na první pohled, zajímavé, tak jsou neuvěřitelně průměrné. Závody nudné, na první pohled zajímavý soundtrack, je neskutečně amatérský, stejně jako celé závodění, které můžete, pokud chcete, celé odjet s nitrem. Arkáda dobrá, ale bez nápadu, bez důvodu jí hrát dál a snažit se auto vypiplat do maxima.

Kmotr 2 má sice skoro všechno slabé, ale hratelnost se pořád drží na velice solidní úrovni. Neberu to už ani jako odpověď EA na veleúspěšnou českou značku Mafia, ale spíš jako jejich samotný nápad. Srovnávat by se to ani nedalo. Hudba sice lepší, než v prvním díle, ale grafika neuvěřitelně slabá, města jen hrubě načrtnutá, stejně tak auta, kde si autoři narozdíl od tvůrci Mafie, vůbec nevyhráli s detaily.

Každopádně mě u hry držela hratelnost. I díky ní jsem se ke Kmotrovi stále vracel, až jsem ho jednou konečně dohrál. A ono to není ani příliš těžké. Hra je to totiž vcelku krátká. Nicméně pár mechanismů stojí za povšimnutí. Třeba strom rodiny, kde si svoje kamarády vylepšujete nebo systém dobývání měst (New York, Kuba a Florida), která mě stejně už ke konci hry moc nebavili, ale pro ten začátek a kompletně vymydlený New York jsem to sem prostě musel napsat :-)

Celkově vzato tu, podle mě, má Kmotr 2 nižší hodnocení, než by si skutečně zasloužil. Není to žádný zázrak, to se mu upřít nedá, a příběhově je také takový nemastný a neslaný. Nicméně za to zahrátí, pár hodin hraní a pár nápadů ve hře si pozornost určitě zaslouží.

Už je to pár let, co jsem se dostal k Desperados. Pak jsem se po asi 7mi letech k sérii vrátil, když jsem si s nadšením zahrál Helldorado a prakticky okamžitě ho dohrál. Nakonec mi teda zbývala Desperados 2, které jsem taktéž rozhodně nechtěl odfláknout. Nakonec musím dát zde uživatelům za pravdu, že tento díl je ze všech asi nejméně povedený.

Prvně kombinuje 3D pohled a klasickou strategii. Nicméně 3D pohled je úplně k prdu, protože kdykoliv Vás uvidí, vy končíte a vlastně těch šancí moc nemáte. Klasický strategický mod je pro změnu zase neuvěřitelně jednoduchý. Každou misi, kde můžete střílet, s prostě jenom chytře postavíte a všechno na hromadě postřílíte. Postrádá to pro mě ty ony prvky, kdy se člověk prostě musí plížit ať chce nebo ne. Ten stejný problém si pamatuju i u Commandos 3. Každopádně tam alespoň byly dobré a zajímavé mise.

Tady je dalším kámenem úrazu příběh, který opět podporují ty slabé mezividea, stejně tak jako u Helldorada. Pár zajímavých misí se přesto určitě najde (útok na tábor vesničanů), ale vesměs žádné překvapení.

I tak jsem ale rád, že jsem si hru zahrál a na několik hodin se v ní pečlivě vyřádil. Byla jednoduší než její předchozí díly, ale zase se hrála sama. Doufám, že se ještě v budoucnu dočkám nějaké podobné hry, protože tenhle nápad se mi snad nikdy neomrzí.

Můj první náhled na Dead Island byl přes recenze, které hře zrovna nedávali moc šancí na úspěch. Nicméně jsem to s hrou nechtěl vzdát, protože jsem si všiml, že se za ní skrývá společnost, která vytvořila třeba i výborný Call of Juarez. Tak jsem to tedy risknul a do hry se pustil. A musím se přiznat, že zklamaný jsem ve výsledku v žádném případě nebyl.

Dead Island má veškeré aspekty GTA syndromu, které jen může mít. Jen v jiném prostředí, s jiným příběhem a odlišnými protivníky. Tedy v tomto případě na rozlehlém tropickém ostrově, s příběhem veskerze jednoduchým a s kým jiným, než se zombíky. Zombie už je celkově pojem, který mě neskutečně štve. A to jak ve filmech, tak ve hrách. Musí mě tak opravdu hodně zaujmout, abych se k němu mohl vracet. A nutno podotknout, že v této hře to bezesporu dokázal.

Hra totiž, co se týče stereotypnosti, neuvěřitelně vybočuje. Předvádí divákovi hlavní příběh, který není úplně špatný, ale nejlepší na něm stejně asi zůstane úvodní video, které se po mém shlédnutí taktéž řadí mezi jedny z těch nejlepších vůbec, co jsem kdy viděl, až tedy na nikdy nepřekonatelné intro k první Civilizaci. Kromě hlavní linky tak ale nabízí i celou řadu vedlejších úkolů, které mě bavilo plnit a to i přesto, že nepřátelé se na různých místech v ostrově neustále objevovali. To je celkově jev, který mě ve hrách neuvěřitelně rozčiluje, ale tady měl kupodivu svoje opodstatnění. Ti, co dohráli hru, mi dají za pravdu, že výsledné statistiky vcelku potěšili :-)

Dobrý nápad byl i ten, že vy, jakožto hlavní postava hry, se neustále vylepšujete. A to je dáno především tím, jak, koho, čím, kde zabijete popř. jaký úkol splníte. Inventář byl taktéž dobře zpracovaný a když to vezmu globálně, samotný ostrov byl velice dobře navrhnut. Nachází se na něm opravdu prakticky všecko. Nicméně tady končím s těmi osmdesátiprocentními plusy a hodím sem těch zbylých dvacet procent mínusů.

U mínusů musím zmínit především samotné bugy. Nevím, co vývojáře poslední dobou nutí k tomu, aby vydali hru a pár týdnů na to k ní vydali jednou tak velký patch, který by veškeré chyby měl odstranit. Pravda, zde onen patch zase tak velký nebyl, ale bez něj by mě hra okamžitě naštvala. Příkladem budiž zkušenosti řady uživatelů, kteří hru hráli, a když ji chtěli ukončit, hru uložili, zavřeli a následný den opět spustili a zjistili, že savy nikde nejsou. Přiznám se, že už jenom tohle by mě donutilo hru okamžitě vymazat a chtít po vývojářích vrátit peníze za koupený titul.

Druhý problém pak budiž u videí, kde hra automaticky předpokládá, že hru budu hrát ve více lidech, konkrétně čtyřech, a videa tak aplikuje. Pak to vypadá tak, že si kanály kráčím sám a najednou skočí video, ve kterém se hádám já spolu s dalšími parťáky, které jsem ve hře ani neviděl. Vypadá to blbě, ale když to tak chtěli, tak budiž. Nicméně mě mrzí, že jsem hru neměl tu čest hrát s kamarádem, věřím, že zábavnost by se prodloužila na maximální hranici. Každopádně jsem hru hrál u bratrance a beru za vděk už jenom to, že jsem jí u něj hrál a dohrál.

Nakonec tedy dodám, že Dead Island je ten nejzábavnější kus se zombie monstry, kterou jsem měl tu čest hrát a nesmírně si toho vážím. Polské studio opět ukázalo, že umí tvořit výborné hry. Nicméně doufám, že příště se poučí z chybek, protože ty mě na nejnovějších hrách začínají štvát nejvíce.

Fantasy Wars je fajn tahová strategie, za kterou stojí ruská společnost 1C. Tudíž se od hry dá očekávat naprosto cokoliv.

Ve své vlastní podstatě hra není vůbec špatná. Tahové hry mám rád, takže jsem si i tuhle hru nějaký čas užíval. Po chvíli se ale hra stává nesnesitelně těžkou a je opravdu obrovský oříšek se přes ní dopravit do zdárného konce. A to se prosím skládá ze tří kampaní, které dávají dohromady zhruba 30 misí. Osobně můžu říct, že je to peklo. Každopádně jsem hrdý na to, že jsem první kampaň dohrál.

Důvod, proč jsem se nepustil do další je více než jasný. Neměl jsem důvod proč se do ní pouštět. Hra je pořád to samé, nic zajímavějšího nenabízí. Svět je neměnný, příběh chvílemi dost statický a samotná videa absolutně nezajímavá. Dohrál jsem tu jednu kampaň vlastně jen ze záliby k tahovým věcem.

Musím ale uznat, že nápad to má. Příště si trošku vyhrát s příběhem a zpracováním a mohlo by se jednat o velice zajímavou hru, které by si mohlo všimnout daleko víc lidí.

Od Metropolis Software už jsem zkoušel hodně her. Prakticky všecky, které tu v databázi jsou. Nicméně tahová strategie Gorky 17 je pořád tou nejlepší, kterou se kdy rozhodli vydat s tím nejlepším a nejpoutavějším příběhem, jaký jen mohli nabídnout. Samozřejmě nemůžu opomenout ani Agenta Mlíčňáka, který v Česku byl naprosto geniálně přeložen. Každopádně nyní je řeč o jejich jedné, z nejnovějších her, které se rozhodli vydat.

Infernal se tváří pěkně. Má hezkou grafiku, hezké kulisy...a to je asi všechno. Hratelnost je na bodě mrazu a příběh je absolutně nezajímavý. A to jsou pro mě dva naprosto podstatné aspekty, bez kterých nejsem schopný pokračovat. A to i přesto, že jsem to s touto hrou zkoušel, zkoušel jsem to jak jenom to šlo, ale mám takový pocit, že už jsem v tomhle ohledu šíleně rozcapený. Vidím v tom geniální Project I.G.I. vidím v tom Hitmana na tisíc způsobů a vidím v tom hromadu dalších her, které mě bavili, ale Infernal mě prostě bavit nedokázal. Kromě nádherných kulis mě chyběl jeden, a to dost zásadní problém. A to donucení mě hrou, abych se jí snažil hrát dál a pokud možno ji i dohrál. Prostě naprosto nulový efekt, možná i ne ta správná nálada na takovou hru. Ale stejně...

Infernal je naprosto průměrná akční hra, která se v porovnání s jinými herními giganty řadí do průměru. Možná se snaží být lepší než Gorky Zero: Beyond Honor nebo Aurora Watching, ale přesto je to pořád jedna a ta samá hra, která nemá ani zbla toho, čím by mě donutila jí dohrát do konce.

Konečně jsem si udělal během zkoušek čas a pustil se do jedné hry, která mě okamžitě pohltila a já proseděl dny i noci, abych si jí užil a následně i dohrál. Jak jsem se ale vůbec k samotné hře dostal?

Když jsem byl malý, pamatuju si, že jsem projížděl každé Score popř. Level CD. A pamatuju si, že jsem na jednom nainstaloval demo této hry, která mě už tenkrát hrozně zaujala, jenže jsem bohužel neuměl natolik anglicky, abych si jí mohl užít a nikdy jsem se nikam nedostal. Přesto mi ukázala přestřelky, hezké sekvence a plynulý chod, což mě na adventuru tenkrát nesmírně překvapilo. Od té doby ale u mě upadla v zapomnění a já musel čekat na chvíli, až na ní narazím tady na databázi a přečtu si k ní recenzi od uživatelů Drolin a 90210. Okamžitě mi to do hlavy vpravilo hřebík, který jsem musel upravit a pořádně ho narovnat.

Hru jsem si tedy sehnal a okamžitě spustil. Co na mě vybaflo netřeba sáhodlouze rozebírat. Nádherný, přímo úžasný pocit a nádech, který se hrou prostoupil mě okamžitě uzemnil. Hra samotná se vlastně odehrává ve vlaku, konkrétně orient expresu, který jede z Paříže do Istanbulu a Vy na něm musíte vyřešit záhadu více než spornou, na kterou by i Agatha Christie čuměla z poza vrat.

Co ale hru stavěla na post unikátního počinu byl především fakt, že se neukládala, jak Vy jste chtěli, ale při průjezdu zastávkou, což jste si sami mohli zjistit i hodinami, které běželi naprosto plynulým časem v hlavním menu. Ano, skutečně se již v tehdejší době jednalo o real-time adventuru, kde se vše dělo v tu chvíli, ve kterou se to dít mělo. Hra se tak staví nad celou řadu adventur, které jsou hezké a chytlavé, ale ne reálné. Ale co adventury, ale celkově hry. Tady jste prostě chodili vlakem a každou chvilkou jím někdo procházel a Vy jste nad tím vším museli vydedukovat, co budete moci udělat, jak se budete moci zachovat, popřípadě chtít postupovat ve hře. Nejlepší na tom bylo, že pokud jste příběh sledovali, většinou Vám vše bylo jasné a jak byste se zachovali Vy, tak by se měl v příběhu zachovat i samotný hráč. Samozřejmě tu velkou roli hrál čas, takže jsem si některou sekvenci několikerát zopakoval. Tudíž žádné nesmysly, skutečná realita hráči přiblížená na maximální absolutorium, se kterým jsem se snad nikdy ani nesetkal.

Celkově vzato jsem dvou výše zmíněným uživatelům nesmírně rád za to, že mi tento počin připomněli. Mohl jsem zavzpomínat a hlavně si užít celou řadu hodin nad jednou z nejlepších adventur která kdy vznikla. S jedním z nejlepších příběhů, nejlepším zpracováním jak po herní stránce, tak po grafické a s nejúžasnější atmosférou, se kterou jsem se kdy setkal. Klobouk dolů. Možná tuto hru příliš mnoho lidí nezná, ale já se k ním můžu hlásit...a to nejhrději jak to jenom půjde.

Prvně by asi bylo dobré zmínit, co pro mě vlastně sága Deus Ex před tímto dílem znamenala. A popravdě neznamenala mnoho. Jedničku i dvojku jsem zkoušel hrát, ale nějak mě nechytly. Každopádně jsem to nechtěl vzdát a tak jsem trojku přecijen zkusil.

Od prvního spuštění mě potěšil post-moderní svět zkombinovaný s 3D akcí. Takovou kombinaci jsem dlouho nehrál a už minimálně to mě nalákalo. Každopádně bych řekl, že tvůrci trojku udělali vyčůraně aby se zalíbili každému. Hra totiž není už tolik hardcorová jako její předchozí dva díly. Ba naopak. Byly chvíle, kdy mě bavilo hrát vedlejší mise a loudat se mapami, ale naopak byly chvíle, kdy jsem na to vůbec neměl náladu a přiznám se...dokonce byly chvíle, kdy mě štval i samotný příběh.

Příběh si totiž zaslouží odstavec sám pro sebe. Když to řeknu na plnou hubu, nestojí za nic. Popravdě, poslední dobou v těch nových hrách mám problém, aby mě vůbec nějaký příběh chytl, každopádně tady tomu bych za příběh vysolil takovou průměrnou pětku (z deseti možných) a ještě by byl rád. Na to, jaký má v sobě potenciál, je absolutně nijaký, nezajímavý, často jsem se v něm ztrácel..a prostě. Kvůli příběhu jsem to vlastně ani nehrál. To už mě více zajímali příběhy lidí okolo. Co tu máme dál? Hru samotnou?

Ano, ta si z Deus Ex série vzala to nejlepší. Trošku mě ale mrzelo, že mě hra samotná do sebe nevpravila. Musel jsem to násilím udělat sám. Dám příklad například jednu z vedlejších misí. Musím jednoho chlápka donutit aby se přiznal k tomu, co provedl. Můžu to udělat buď jednoduše, a to tak, že za ním příjdu a prostě do něj budu hučet do té doby, dokud se nepřizná nebo budu chodit kolem jeho kanceláře a hledat důkazy, které by ho usvědčili. Hra samotná mě ale nedonutí hledat ty důkazy, dokud mě to samotného nenapadne, že to jde. Zjednodušeně. Proč to obcházet, když se můžu prostřílet...Takže i v tomhle jsem trošku ztrácel smysl otevřeného světa, který je vlastně dalším bodem hry. Svět jako takový je nádherně vykonstruovaný futurismus, který si pozornost zaslouží. Není úplně velký, ale také není úplně malý. Škoda jen, že pořád to vypadá stejně. Ať už jste v Detroitu, Japonsku nebo Singapuru. Každopádně onu pozornost si určitě zaslouží v porovnání s grafikou, která taktéž za pozornost stojí.

Co ale bylo tím největším důvodem, díky kterému jsem si hru užíval? Paradoxně hudba. Paradoxně proto, že málokdy mě ve hrách dokáže tak překvapit, jako překvapila právě v této hře. Chvílemi mi přišlo, jak kdybych poslouchal nový soundtrack k Tron: Legacy, kteří složili Daft Punk, což jen potvrzuje její kvality.

Na závěr tedy dodám, že Deus Ex si mě na zhruba dvacet čtyři hodin získal. Procházel jsem se futuristickým světem, poslouchal názory lidí, snažil se chovat správně, a to i v řízených dialozích a co je nejdůležitější, užíval jsem si to u jednoho z nejlepších herních soundtracků, co jsem kdy slyšel. Podtrženo a sečteno. Zklamaný jsem nebyl, ale nadšení ze mě také netřískalo.

Mám rád hry a rád si zahraju i budgetovky, který na první pohled vypadají neuvěřitelně nevábně. Officers se nejenom tváří, ona skutečně budgetovkou je. A to jak samotnými videi, hudbou, ale především i prakticky nijakým příběhem. Zpracování je nicméně otázka sama pro sebe a zaslouží si menší rozbor.

Zpracování se totiž tváří velice zajímavě. Misí je dost a každá obsahuje neskutečně obrovskou mapu. Tak obrovskou mapu, že takové velikosti jsem ve strategiích snad ani nezažil. Nicméně krajina je ne příliš zajímavá, ponurá, prázdná a to i přesto, že se na nich nachází několik vesnic. Je prostě šíleně nevýrazná. Co ale hru alespoň trošku nutí pokoušet hrát dál je fakt, že hru dobýváte kótu po kótě, které jsou na mapě zvýrazněné a za ty kóty pak dostáváte řadu vylepšení jako nové vojáčky, tanky, bombardování, výsadky a další. Jenže s takovýmto jakžtakž hratelným efektem nezískáte reálnost, která se i v tomto případě snaží přizpůsobit áčkovějším titulům. Vojáci tak mají hromadu možností jako třeba něco opravit, něco vyléčit, nějak se postavit, za něco se schovat, ale k čemu to je, když já si následně na mapu kliknu, že vedle dobyté kóty chci pět tanků a ti mi tam okamžitě probliknou. Už i proto se hra jeví hrozně levně, ale nechci jí jenom hanit. Svoje kouzlo má.

Tím jsou právě obrovské mapy, na kterých se ale neděje nic zvláštního. Úkol je většinou dobij nebo obsaď a tvůrci se k ničemu zásadnějšímu ani nedopracovávají. Do toho běží naprosto příšerná midi hudba. Hrát a dohrát tuto hru mi tak příjde jako naprosto zbytečná záležitost, protože nepřináší nic nového.

To se radši obrátím na promakanější Blitzkrieg, Sudden Strike nebo Men at War. Officers se snaží být podobná těmto titulům, ale její největší problém je, že je prostě hrozně levná. Nač to pak ale hrát...

Konečně jsem si po delší době zahrál nějakou českou freeware adventuru. Už jsem ani nevěřil, že freeware scéna, co se týče adventur, v Česku ještě existuje a přecijenom existuje. Nicméně pokovaď bych jí zhodnotil tak samotnou spokojenost mi trošičku snižuje samotný příběh, který se tváří hezky a originálně, ale doplácí svojí krátkostí na fakt, že se jedná o freeware. Nicméně velké plus je především u dabingu a nakreslených postav. Ty totiž naprosto přesně připomínají starého dobrého Poldu, jak už tu zmínila uživatelka Pucimka. Takže celkově vzato se jedná o fajnovou, chytlavou a dobrou adventuru, která by si možná mohla odpustit pár nechutností, ale v rámci dnešní tvorby se určitě neztratí.