Na UFO: Aftershock jsem se hrozně těšil. Měl jsem po dlouhé době chuť na nějakou tahovku a uvědomil jsem si, že jsem vlastně dohrál akorát první díl z celé české trilogie UFO. Chtěl jsem to okamžitě napravit, vytasil jsem SCORE DVD, nainstaloval a spustil.

Ze začátku se žádné vyslovené nadšení nekonalo. Spíš taková rutina a očekávání. Zapnul jsem první misi a hned mě to chytlo. Emzáky jsem postřílel, vrátil se na přehled celé planety, po chvíli pustil další misi a opět jsem se setkal s naprosto totožnou mapou. To už mě zarazilo. Následovali už různorodější mapy, ale ve výsledku to bylo pořád to samý a to mě hrozně zarazilo. Nevím, přišlo mi, že první díl až tak hrůzně podobné mise neměl. Přitom si mohli dát alespoň práci s generováním rozličných misí, než aby jich udělali pár a pak by se takhle hloupě točili.

Ale tak dobře, říkal jsem si, že tohle ještě zkousnu, jenže nezkousnul jsem. S tím se totiž objevil naprosto odporný stereotyp, který jsem vymítit nedokázal. Příběh byl super, ale vyvíjel se šíleně pomalu. Tak pomalu, že jsem prostě neměl náladu ani chuť, abych se probíjel stádem nicneřikajících, průměrných a nudných misí.

Když to srovnám třeba s Jagged Alliance, které je na vrcholu tohoto herního stylu, tak v něm stereotyp je zaobalen do naprosto úžasného nápadu dobývání mapy. A tam mě to prostě baví. Tady ta planeta je jako neživá, statická a hráč vlastně pomalu a jistě utrácí svoje drahocenné chvilky hraním naprosto samého. A hlavně, stále dokola.

Mrzelo mě to, možná, že když bych hru nehrál sám, bavilo by mě to víc. I takový fakt je totiž na mém hodnocení her hodně znát. Mám ale strach, že jsem si zavřel cestu a nevím, jestli budu chtít se k české UFO sérii chtít ještě vrátit. No, uvidíme. Pár hodin jsem s ní nahrál.