Druhý přídavek rozvíjí vztah mezi Lincolnem a již v základní hře perfektně napsanou postavou agentem CIA Johnem Donovanem. Tak jako v prvním DLC zde dostáváme k dispozici několik zábavných misí a podívame se i na tropický ostrov. Právě na ostrově nejvíce vyniknou chyby v enginu - různé problikávání textur, doskakování vegetace atd. Celé to působí v pohybu dost rušivě. Když se ale člověk zastaví, je se čím kochat.

Herní doba i 3 misemi navíc pro lovce lidí je dost krátká a za plnou cenu v době vydání bych tedy nákup dost zvažoval. V rámci definitivní edice jde ale o výtečnou příležitost strávit více času s Donovanem, což je podle mě jedna z nejlepších postav třetího dílu a s Lincolnem se skvěle doplňují.

Největším významem prvního DLC je otevření možnosti pěstování konopí. Jeho růst pak probíhá přímo ve hře v herním čase, proto se vyplatí si tuto možnost otevřít co nejdříve. Mezitím, co pak postupně likvidujete své nepřátele v rámci hlavní linie, vám pak vaše travička roste, vy ji sklízíte, prodáváte ve vámi zabraných čtvrtích, zkoumáte nové a lepší odrůdy a investujete do vylepšení svého skleníku. Taková hezká a mírumilovná podnikatelská aktivita ve všem tom střílení a násilí.

Samotný děj a zápletka tohoto přídavku mě příliš neoslovil, pár zajímavých postav se tu ale přeci jen objeví. Mise pak spočívají hlavně v ničení a to především v autě. Naštěstí se ale nejedná o jednoduché filler mise, ale každá začíná a končí poctivou cutscénou.

Faster, baby! je tak příjemným osvěžením a doplňkem základní hry. Navíc, tak jako obě následující DLC, je součástí definitivní edice.

Celkové hodnocení v době psaní komentáře 62% je pro třetí Mafii trestuhodně nízké a já jsem po těch desítkách hodin strávených v krásném New Bordeaux přesvědčen o tom, že si takovou bídu tato hra rozhodně nezaslouží. Minimálně v podobě, v jaké ji hráč může hrát teď - tedy v definitivní edici se všemi DLC a to vše bez větších technických problémů. Jasně, pořád to asi není úplně to, co by fanoušci od značky Mafia očekávali, přesto se však dle mého názoru jedná o vynikající hru.

Vzhledem k mnoha negativním ohlasům jsem od hry nic moc úchvatného neočekával. Čekal jsem nudný grind v prázdném otevřeném světě s absencí zajímavého příběhu a charakterů, což vždy pro mě dělalo Mafii Mafií. Zkrátka takovou typickou ubisofťárnu. Jaké pak ale bylo mé překvapení, že hra toho nabízí daleko více a že v tom všem ukrývá i svou svým způsobem kouzelnou duši, ústředním tématem toho všeho je pak bujarý a bez okolků naplno vyjádřený rasismus.

Prvních několik hodin je skvělým úvodem do dění a já si říkal, kdy už to přijde - kdy mě ta hra tak zklame, že mě přestane bavit a já se zapojím k tomu mohutnému davu plivajících lidí. Toto se ale až do závěrečných titulků nedostavilo, pořád jsem se na hraní těšil a užíval si každou minutu.

Po nabitém úvodu sice přichází lehké vystřízlivění v podobě opakujících se generických misí, kde je vašim jediným úkolem udělat ve čtvrti dostatečný bordel, abyste vylákali poskoka, který tam tomu šéfuje a mohli ho odkrouhnout. PřÍběhově mi však i tato repetitivní část dává smysl a hlavně díky velice zdařile zpracovanému pocitu ze střelby a vůbec celkově z ovládání mě ani tyto úseky nějak extra neobtěžovaly a užíval jsem si tak i tyto dějově chudší pasáže.

Hra má výborně zpracovaný jízdní model a zde přítomná dobová auta jsou nádherná. V mnoha z posledních mnou hraných městských akcí právě jizdní model dost kritizuju, ale zde opravdu nemám co vytknout (hráno v režimu simulace, hlavně na gamepadu). Projíždět se po New Bordeaux byla radost a zvlášť za doprovodu těch úžasných 60s skladeb. Vyzdvihnout musím i radia a jejich moderátory - extrémně rasistická a nekorektní show Native Son od Remyho Duvalla je na poli videoher skutečný unikát.

Příběhově se jedná o klasický námět pomsty, ale zpracován je zde velice zdařile. Lincoln vzhledem k okolnostem nezná jiný jazyk než jazyk násilí. Přesto jde poměrně překvapivě o dobře zpracovanou a zajímavou hlavní postavu. Mnohem více se však toto projevuje v rámci DLC, která jsou všechna příjemným zpestřením od těch repetitivních pasáží z původní hry. Ostatní charaktery jsou taktéž výborné - za všechny musím jmenovat faráře a Donovana - jejichž příběhy a zákulisí opět více rozvádí DLCčka.

Možná kdybych hru hrál v době vydání, měl bych z ní úplně jiný pocit a více chápal to zdejší nízké hodnocení. Ve své definitivní edici ale Mafia III nabízí luxusní a výborně zpracovanou porci zábavy. Proto bych všem těm, kdo hru znechuceně zahodili v období kolem vydání, doporučil, aby ji dali druhou šanci. A těm, které odrazuje (nejen) zdejší nízké hodnocení, radím, udělejte si obrázek sami - v tomto případě to platí daleko více než u jiných her.

Odehraný čas: 46,1 hodin
Herní výzva 2024 - kategorie. č. 10 - V záři reflektorů - Normal

Primal je další z řady typických ubisofťáren, kdy je audiovizuálně nádherně vytvořený herní svět zaplácán nanejvýš půměrným obsahem. Hra vyniká svým zasazením do doby lovců mamutů, ničím jiným nepřekvapí. Jak už z názvu vyplývá, podstatnou část herních mechanik přebírá ze série Far Cry.

Přesto musím uznat, že jsem se těch necelých 20h docela dobře bavil. Déle bych to ale už asi nedal. Především se mi líbilo budování své vlastní vesnice úplně od píky, kdy postupně skutečně můžete pozorovat, jak vesnice roste. Hratelnost, ač jednoduchá, baví. Příběh je hloupý stejně jako otravná řeč zdejších obyvatel. Často jsem si připadal, že hraju za Adama Jensena po lobotomii.

V tak nádherném světě mi to opět nedalo nezamyslet se a nezasnít se o tom, jaké by to bylo, kdyby ze hry ubyla ta tuna otravných a ničím nezajímavých vedlejších misí a předmětů ke sbírání a místo toho autoři vytvořili pár epizod s kvalitním writingem a něco čím by podpořili exploring, který tu k ničemu nevede.

Primal tak ze své ubisoftí šablony ničím zásadně nevybočuje, každý kdo kdy hrál nějakou hru od tohoto studia se hned bude cítit jako doma. Hraje se to dobře, hezky to vypadá, ale chybí tomu hloubka.

Hlavní problém The Run spočívá v těžkopádném a nezábavném jízdním modelu. Celou dobu jsem měl pocit, že hra částečně řídí za mě, jako když bych si v autě zapl asistenta řízení a že se často auto nechová tak, jak já chci a potřebuji. A to je pro takřka čistě závodní hru velice špatná vizitka. Ačkoliv zde nově využitý engine Frostbite nabízí krásné scenérie především co se okolní krajiny a modelů aut týče (dále musím vyzdvihnout také pěkně zpracované změny počasí a další vychytávky), zde se ukazují jeho velké mezery.

Přitom se v rámci série jedná (co se kampaně týče) o originální pojetí, které slušně motivuje hráče pokračovat. Nápad projet si USA od západu k východu se mi od počátku zamlouval. Poprvé v historii série dokonce dochází i na úseky mimo auto, které jsou však zpracovány otravným QTE. Naštěstí zde těchto úseků není mnoho.

Kampaň je relativně krátká, jsou zde prakticky jen dva tipy závodů - sprint, kde je vašim cílem překonat daný počet protivníků na dané vzdálenosti a časové úseky, kdy je potřeba dojet včas do jednotlivých checkpointů. V rámci série je tu i nejmenší výběr z aut, já osobně kampaň dohrál pouze se 3 různými auty.

Celkově tedy hodnotím The Run jako v rámci série poměrně originální jednohubku, která kdyby jen měla lépe zpracovaný jízdní model, mohla útočit na mnohem vyšší čísla. Svůj účel splní, v rámci série však ve srovnání s předchozími díly jednoznačný podprůměr a kromě audiovizuálu jednoznačný downgrade.

Jedná se bezpochyby o nejlepší DLC k Mankind Divided. Dějově předchází událostem hlavní hry, není proto vůbec na škodu odehrát ho před samotným hlavním příběhem. Ale svým zpracováním dává smysl zahrát ho i po ukončení hlavní hry.

Celé dění se odehrává ve skvěle nadesignované věznici s perfektní atmosférou, to vše za postupného komentáře Adama Jensena v rámci rozhovoru s psycholožkou známou z hlavní hry. Ani zde nechybí dobře napsané postavy a výborné dialogy. Opět tu máme i několik voleb, které poměrně zásadně ovlivní celkový průchod.

Tento přídavek je součástí deluxe edice, ale doporučil bych ho vřele i těm, kdo si za něj musí zaplatit zvlášť. Cca 5-6 hodin kvalitní zábavy v úžasném univerzu za to rozhodně stojí.

Usmívající se Adam Jensen. Už jen pro ten vzácný ačkoliv kratičký pohled se tohle DLC vyplatí rozehrát. Úsměv Adama je ale rychle pryč, když na něj z obrazovky jeho luxusní televize vybafne jeho starý známý Frank Pritchard s prosbou o vrácení laskavosti.

Přídavek nabízí pár hodin strávených infiltrováním se do již z hlavní hry známé Palisade bank, tentokráte ale ve zbrusu nové lokalitě. Opět tu dostaneme porci kvalitních dialogů, zajímavých postav a spoustu možností, jak postupovat.

V rámci deluxe edice, kterou je i toto DLC součástí, by byla rozhodně velká škoda si ho nezahrát. Kupovat ho zvlášť už je na zváženou, řekl bych ale, že pro každého Deus Ex fandu se rozhodně nebude jednat o šlápnutí vedle. Vřele doporučuji.

Jedna kratičká mise obohacující děj původní hry, která naprosto z nepochopitelných důvodů nebyla ani později (poté co se stala zdarma) implementována do hlavní kampaně, kde by ji to slušelo a já ji tak nemusel vůbec zvlášť hodnotit a komentovat.

Jsem rád za každý přídavek do Deus Ex univerza, ale zde nemůžu hodnotit kladně už jen z principu. Hráč se totiž k misi dostane velice pravděpodobně až po dohrání hlavní kampaně, kdy už se zápletka přídavku stává irelevantní. Pokud by tak náhodou někdo četl tento komentář před rozehráním hry, silně doporučuji si tento přídavek pustit ihned po příjezdu do Prahy v rámci hlavního příběhu. Jinak to totiž nemá cenu vůbec hrát.

Podle zdejšího hodnocení a obecně nízkých prodejů, ze kterých vyplynulo, že dodnes nevyšlo pokračování, jsem od Mankind Divided moc nečekal. V podstatě jsem o hře věděl jen to, že se v ní nachází lámaná čeština. O to víc jsem pak byl překvapený z toho, jak je ta hra skvělá v tom, jak dokonale dokáže vtáhnout a nepustit.

Celý svět tohoto novodobého Deus ex je zkrátka dobře, uvěřitelně a pestře napsaný, a i když může být ze začátku problém zorientovat se ve všech těch jménech nejrůznějších postav a organizací, jako celek to funguje výborně. Všechno toto ale taky dost bohužel v konečném hodnocení hře nemálo uškodilo. V době rychlé a jednoduché konzumace to měly a pravděpodobně pořád mají komplexnější AAA hry složité. A já jsem rád a oceňuji každou takovou hru, která dokáže jít za hranice vlastního komfortu.

Hra se příliš neliší od svého předchůdce Human Revolution - základní principy zůstávají stejné. Opět je zde spousta volnosti v možnostech, jak postupovat - je libo postřílet všechno, co se pohne? Můžete. Nebo snad preferujete stealth přístup bez jediného zabití? Volba je jenom Vaše. Každá cesta je správná, záleží jen na preferencích každého hráče.

Adam Jensen je skvělá postava s perfektním dabingem. Je svým osudem a chováním velmi podobný Geraltovi z Rivie. Opravdu není mnoho lepších herních postav. Už jen z toho důvodu jsem si liboval v každém dialogu, naprostých extází jsem pak dosahoval v těch přesvědčovacích, které jsou díky sociální augmentaci poměrně jednoduché, přesto mi i tak úspěchy v nich přiváděly neskutečnou satisfakci.

Opravdu jsem se zhruba první 2/3 hry královsky bavil a nechápal, co je se hrou špatně, že nebyla lépe přijata, že ještě dodnes nevyšlo další pokračování. Za první 2/3 hry bych neváhal jít do nejvyšších čísel. Potom ale přišel nepříjemný zlom. Zaprvé zásadní rozhodnutí, jestli zachránit teroristku, strůjkyni bomb nebo se vloupat do banky pro kdo ví co - já jako správný lidumil jsem zvolil bez přemýšlení první možnost, nevědomky že se tak později připravím o možnost zachránit oblíbenou postavu ředitele Millera. Kdybych to mohl nějak tušit, zvolil bych druhou možnost, popřípadě měla být možnost zachránit ředitele i přes tuto volbu. Tímto mě hra v závěru řádně namíchla. 

Za druhé samotný závěr hry, který by byl logický, kdyby se stalo to, co se původně plánovalo - tedy trilogie Adama Jensena. Třetí díl je však i nyní, koncem roku 2023, tedy více než 7 let po vydání tohoto, stále pouze zbožným přáním fanoušků. Hra tak skončí poměrně náhle, bez pořádného rozuzlení. Představte si to jako Mass Effect bez třetího dílu. Tato hořkost mi nedovolí dát hře vyšší hodnocení, i když by si to dost možná zasloužila. Vím, že sám Adam by si o to nikdy neřekl, já však volám a prosím o završení trilogie. Není moc lepších herních postav, které by si to zasloužily.

Dvojka jde bezpečně ve stopách jedničky a příliš mnoho změn zde tedy hráč očekávat nemůže. Není k tomu ani důvod, protože jednička byla skvělá. Pár osvěžujících novinek se tu ale přeci jen najde.

Už první díl byl velmi zábavný čistě z hlediska vymazlené a propracované hratelnosti. Když k tomu dodáte zajímavý příběh a postavy, nemůžete udělat špatnou hru. Dle mého názoru je pak příběh a vůbec menší množství skutečně zajímavých postav jedinou slabší částí oproti předchozímu dílu.

Pokud máte rádi volby a jejich následky, sérii Dishonored si zamilujete. Jedna z prvních voleb zde mění hru naprosto zásadně - hrát za Corva, hlavního protagonistu prvního dílu? Nebo radši projít hru v kůži jeho dcery císařovny Emily, která už v prvním díle sehrála nemalou roli? Těžká volba. Ty další už pak naštěstí tak těžké nejsou.

Pokud chcete mít dobrý konec, měli byste se vyvarovat zabíjení. Zde už Vás ale hra nebude za nějaké to sem tam zabití trestat tolik jako díl první. Za tohle ode mě palec nahoru, jelikož nejzábavavnějši je Dishonored aspoň pro mě tehdy, když mohu příležitostně i zabít a přesto zůstat klaďasem.

Ve zkratce by se tak dalo říct, že (kromě výše zmíněného) dvojka ještě vylepšuje to, v čem už jednička byla téměř dokonalá. Je to po všech čertech opravdu vymazlená hra, která si zaslouží sbírat ta nejvyšší ocenění. Když byste mi ale dali meč na krk a já si musel vybrat mezi oběma díly, volil bych pro hutnější atmosféru a zajímavější zápletku díl první.

První Watch Dogs měla být přelomová hra. Z prvního traileru na E3 nejednomu hráči naskočila husí kůže a očekávání byla obrovská. Jaké pak bylo zklamání, když vyšlo trochu něco jiného, graficky značně zdegradovaného. Fanoušci to Ubisoftu za tuto klamavou reklamu dali řádně sežrat, přestože se dle mého názoru ve výsledku nejednalo o vyloženě špatnou hru.

U druhého dílu tedy vidíme o dost jiný přístup - minimum lživého marketing, více nadsázky a méně vážnosti. I když se i zde Ubisoft drží svého zavedeného schématu - tedy obrovský svět s mnoha prkotinami ke sbírání, musím uznat, že se jedná o jednu z nejlepších městských akcí, které jsem dosud hrál.

Prosluněné San Francisco je nádherné, jen tak se po něm toulat a pozorovat okolní svět je zážitek. Zde se tvůrcům dobře podařilo vymodelovat skutečně živoucí svět, kdy můžeme pozorovat nejrůznější aktivity zcela bezvýznamných civilistů, odposlouchávat jejich hovory, číst jejich SMSky nebo jen pouze zjistit jejich příjem a část peněz z nich hacknutím dostat. Určitě jsem touto virtuální turistikou rád mohl strávit i několik hodin herní doby.

Kupodivu mě bavily snad všechny vedlejší aktivity, které jsou zde k dispozici. Musím vyzdvihnout především ježdění taxíkem přes aplikaci Driver SF, kdy není nouze o opravdu kuriozní a humorné situace. Kde však humoru a takové té teenagerovské naivity mohlo být dle mého o něco méně je hlavní příběh točící se okolo party nadšenců, s jejichž chováním jsem měl problém se ztotožnit, protože to byla zkrátka přehlídka výstředních bláznů jeden vedle druhého.

Městská akce, ve které spoustu času strávíte jízdou, by podle mě měla mít kvalitní jízdní model. Tato hra jím rozhodně nedisponuje. Je příliš arkádový, všechny dopravní prostředky tu mají šílenou akceleraci a tak nějak jim chybí hmotnost. Kéž by se Ubisofťáci fyzikou inspirovali v Rockstaru, prostředky na to určitě mají.

Do San Francisca, ve kterém jsem strávil několik desítek herních hodin, jsem se prostřednictvím této hry vždy rád vracel. Audiovizuál a hratelnost je na špičkové úrovni, jak už jsme u her od Ubisoftu zvyklí. Zde to však bylo povýšeno ještě na vyšší úroveň zábavnými aktivitami, které dokážou tento krásně zpracovaný svět dobře využít - a to se Ubisoftu zas tak často nevede.

Shift 2 mělo být ve všech ohledech lepší než jednička a přitom se nějak zásadně nelišit. Druhý bod byl splněn do puntíku přesně, co ale ten první?

Opět zde dostáváme možnost projet se v licencovaných autech po z větší části již známých tratí z předchozích dílů. Třeba takové doky v Tokiu, v sérii již tolik známé, už v dalších dílech vidět nechci, i když trať sama o sobě to špatná není. Grafika je zase o malinko dále, o žádný markantní skok se ale nejedná. Přece jen jsou mezi oběma díly pouze dva roky.

Systém kariéry je podobný tomu z jedničky, je však o něco benevolentnější a pro postup kariérou není nutné vyhrávat, stačí skončit na bedně. Opět se zde kariéra otevírá až příliš rychle, k dohrání by stačilo odjet cca 20-30% závodů, které nabízí. Poctivce jako já toto jenom naštve.

Jedná se o dosud poslední hru ze série, která v sobě obsahuje pohled z kokpitu a je tedy skvěle hratelná na volantu. Žádný jiný pohled prostě v závodní hře nedodá takový tolik potřebný pocit imerze. A zde je tento pohled zpracován se vším všudy bravurně.

Co mě však oproti jedničce neuvěřitelně po celou dobu hraní pilo krev, bylo naprosto stupidní chování AI soupeřů. Těžko říct, jestli to bylo nastavením těžké obtížnosti a z toho vyplývající extrémní agresivity, mnohdy mi ale spíše přišlo, že AI zkrátka nezná polohu hráčova vozidla - tzn. bourá do hráče v plné rychlosti v zatáčkách a jiných občas vznikajících kuriozních situací. Pokud jsem startoval z první pozice, většinou jsem tak bez problému i dojel. Pokud jsem ale startoval někde z prostředka pole, byl to závod ne s časem, ale s uhýbáním protivníkům, protože sebemenší kontakt tady končí hodinami pro vás a výhrou soupeře.

Je tedy dvojka lepší než jednička? Podle mě ne. Pořád se ale jedná o nadprůměrnou závodní hru a důstojného zástupce této početné série. Pohlede z kokpitu, budeš mi chybět!

Čekal jsem příjemnou oddychovku, relax a pohodu. Dostal jsem plošinovkový Dark Souls na druhou. Na rozdíl od Dark Souls, kde mě umírání a překonávání výzev velmi bavilo a naplňovalo, u mě však v případě Oriho v některých úsecích hry přetrvávala spíše frustrace a na konci toho všeho jsem byl rád, že už to mám z krku. Měl jsem to o to těžší, že mi na mém xbox gamepadu ne vždy zcela adekvátně zareaguje zde hojně využívané tlačítko Y.

Hlavní neduh vidím v tom, že často ve hře zkrátka nelze moc předvídat, kam skočit nebo co se vlastně po hráči chce. Nejhorší je to v těch úsecích, kdy před něčím zdrháte. Ano, přesně v těch úsecích, kde úplně chybí checkpointy. Takže metodou pokus-omyl překonáváte postupně tuto otravnou část a v duchu proklínáte vývojáře za jejich masochistické sklony. Je toto zábava? Pro mě ne. Aspoň, že u toho hraje pěkná hudba.

Naštěstí ve hře zase tolik těchto úseků není. Mimo ně je Ori docela pohodovou hrou, která se sice zakládá na přesnosti a preciznosti, ale možnost prakticky kdekoliv si uložit hru to dosti zjednodušuje. Audiovizuálnímu zpracování nemám co vytknout, hudba je skvělá. Odemykání nových schopností a průzkum mapy je zábavný, i když vracet se někam jen proto, že jsem v danou chvíli neměl tu správnou schopnost, moc cool není. Likvidace nepřátel je dostatečně svěží a přináší potřebnou satisfakci.

Děj hry za moc nestojí. Nerozumím těm kladným ohlasům na tuto část hry. Něco podobného už tu bylo ve hře Okami, kde to bylo ale značně lépe zpracované. Ori si tak moje srdce nezískal, to už jsem víc fandil té sově.

Plošinovky v době moderních her nevyhledávám. Nedávají mi to, co ve hrách hledám. I proto třeba vůbec nehraju na mobilu, kde tento žánr kraluje. Ori v tomto není výjimkou. Herně jsem si sice opět rozšířil obzory, ale dvojku si hned tak nedám, dost možná si ji nedám nikdy.

Restartovaná Lara podruhé. A opět se to povedlo.

Hra je dost podobná svému předchůdci z roku 2013. Je však ještě hezčí a technicky propracovanější. Rozhodně se jedná o jednu z nejlépe vypadajících her z roku 2015. Vyskytují se zde opravdu úchvatné scenérie, nechybí spousta krásných lokací, které je radost prozkoumávat.

Oproti prvnímu dílu mě zde příběh do hry příliš nevtáhl. Zápletka je poměrně fádní, postavy příliš čitelné a zvraty nepůsobí moc překvapivě. Hratelnostní vymazlenost a již zmíněné krásné audiovizuální zpracování to však dokonale vynahrazují. Tedy kromě momentů, kdy skočíte na římsu a Lara se zapomene chytit.

Potěšilo mě, že už se zde na Laru nevalí takové hordy nepřátel. Komornější pojetí hře rozhodně prospělo. Bavilo mě prozkoumávat dobrovolné kobky a řešit v nich zábavné a nikoliv frustrující hádanky. Rozhodně se jedná o jednu z nejlepších částí hry.

Druhý díl jde na jistotu. Co fungovalo v jedničce, nechybí ani tady. Pokud jste se tedy dobře bavili tam, s dvojkou vedle určitě nešlápnete.

Taky Vám někomu Jacob silně asocioval Jacoba ze seriálu The Lost? (A to ještě předtím, než vyšlo na povrch jeho tajemství, které je dost podobné tomu ze seriálu.)

Co tu po nás zbude? Je smrt naší konečnou a dokáže si člověk vůbec její důsledky uvědomit?
A jaký je vlastně smysl našeho bytí?

V době obrovského rozmachu AI se dostávám ke hře, ve které AI hraje primární roli. Talos je sice v jádru poměrně obyčejnou logickou hrou postavenou na desítkách obtížností postupně rostoucích a od sebe oddělených výzvách, přesto svým filozofickým přesahem ve hráči vyvolává ať už přímo či nepřímo spoustu otázek. Takových otázek, na které se příliš mnoho her nezaměřuje.

Při hraní The Talos Principle jsem měl pocit, že prožívám něco výjimečného. Byla to skutečná radost, procházet se ve vizuálně nádherně zpracovaném světě, to vše za podkresu skvělé hudby, mnohdy dokonale epické. Ač je hratelnost značně repetitivní a příběh podáván velice nenápadně, hra si mě plnohodnotně získala a já dychtil po tom odhalit její tajemství - především jsem nemohl odolat pokušení, zjistit, co se skrývá na vrcholu věže, od čehož se mě celou dobu snažil odradit božský hlas.

Myslím, že nemá smysl se více rozepisovat, i když bych mohl. Hru si zkrátka musíte prožít. Samozřejmě ji můžete proběhnout jen jako sérii logických výzev. A i tak se budete pravděpodobně dobře bavit. Talos však nabízí daleko více. Hlavně se nenechte odradit štítkem logická - pokud vynecháte hvězdičky, je obtížnost hry dobře vybalancovaná.

Věděl jsem, do čeho jdu. Věděl jsem, na rozdíl od hlavní hrdinky, co mě čeká a co mě nemine. A tak jsem od začátku napjatě očekával první přímé setkání s oním legendárním černým zabijákem. Atmosféra se v tu chvíli dala krájet. A pak to přišlo. Naštěstí si v tu chvíli slizoun se dvěma čelistmi za svou oběť vybral někoho jiného. V tu dobu jsem ještě nebyl jeho prioritním cílem.

Chování Aliena je poněkud zvláštní, přesto velmi působivé. Často ho pouze slyšíte, jak někde pobíhá v šachtách. Už jen z těch zvuků jde strach. Když už se ale rozhodne z šachty vylézt, drží se velice blízko a jeho nepředvídatelné obraty a zrychlení chůze se mi mnohdy staly osudnými. Sprintovat se nevyplatí. Moc se mi ale nevyplatilo ani plížení a nějaké taktizování. Chování Aliena je totiž značně nepředvídatelné. Ideální je tak z mé zkušenosti zlatá střední cesta, s normální rychlostí chůze a nikde se moc nezastavovat, trošku spoléhat na náhodu, že vetřelec zrovna prudce nezmění směr, což dělá tak rád a tak často.

No a pak se vám do rukou dostane plamenomet. A od té chvilky se obtížnost hry radikálně sníží. Konečně něco s čím se tomu bastardovi aspoň částečně můžete bránit. Ale taky něco, co tak radikálně mění celou podstatu a dosavadní průběh hry, že nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Snad s méně palivem k nalezení všude po stanici by to bylo zajímavější.

Hra má velice působivou stylizaci a design. Velice to pomáhá vtáhnutí k vtáhnutí a celkové atmosféře. Skvělá hudba, zvuky a dabing jsou pak jen třešničkou na dortu velice dobře upečeného díla. Sympatické Ripleyové nelze stejně jako její filmové matce nefandit. A hráče po celou tu dobu zajímá, jak to s ní dopadne.

Alien: Isolation je velice povedenou hrou, která nemá mnoho výrazných slabin. Poskytuje ultimátní vetřelčí zážitek a těžko v herním průmyslu hledat z tohoto universa lepšího zástupce. Pro všechny fanoušky černého mimozemšťana jednoznačná povinnost. Ale i pro všechny ostatní skvělá zábava na dlouhé večery. Epic to navíc sem tam rozdává zdarma, no neber to.

Po skvělé NFS: Shift, která značně arkádovou sérii přiblížila mnohem více realistickému pojetí simulovaného profesionálního závodění, se série opět vrací zpět ke svým kořenům, ve kterých hrají prim honičky s policií. Hra je více než podobná svému předchůdci z roku 2002 s trochu ošemetným názvem NFS: Hot Pursuit 2, což je pro mě v této sérii dosud nejhorší díl - především kvůli extrémně nízké obtížnosti a nezáživně zpracovanému modu kariéry.

Hot Pursuit z roku 2010 naštěstí napravuje ty nejpodstatnější neduhy výše zmíněného jmenovce. Obtížnost je zde poměrně vybalancovaná a dost se přizpůsobuje hráči, což je na jednu stranu dobře, protože hráč musí být stále ve střehu a po celý průběh závodu je tak o napětí a zábavu postaráno, na druhou stranu si však hráč může dovolit i několikrát za sebou fatálně bourat, protože i poté je schopen své protivníky díky jejich umělému zpomalení dohnat. Zní to sice hloupě, ale kupodivu to funguje dobře.

Hra opět zaujme na svou svou dobu skvělým audiovizuálním zpracováním (nebýt absence antialiasingu) zcela vyhovujícím i dnešním standardům. Máme zde pestrý výběr licencovaných sporťáků téměř všech významných automobilových značek. Sice se téměř všechny ovládají úplně stejně a pocit z jízdy se tak při jejich změně moc nemění, i tak je ale na tyto modely radost pohledět a na krásných tratích je na plno prohánět.

Kariéra je zde rozdělena na dvě části - v první hráč hraje za klasického padoucha, kde nechybí kromě časovek a klasických závodů také pro sérii tolik typické honičky s policií, kdy hráč postupně sbírá nejrůznější vychytávky, které mu v likvidaci nebo ujíždění policii pomáhají. V té druhé části pak naopak hráč v kůži policisty pomocí jejich vychytávek pronásleduje a likviduje ilegální závodníky. I když je kariéra zpracována dost jednoduše, prakticky bez příběhu, postupovat v ní mě bavilo.

Závěrem lze říci, že NFS: Hot Pursuit určitě potěší každého fanouška série, kromě audiovizuálního zpracování sice v ničem nevyniká, i tak se ale jedná o solidní a zábavnou arkádovou závodní hru. Ideální oddechová záležitost. Ty otravné cutscény po likvidaci soupeře nebo policajta, často v ten nejméně vhodný moment, si ale autoři opravdu mohli odpustit.

Ano, uhodli jste správně. Film 300: Bitva u Thermopyl patří k mým nejoblíbenějším. Vždycky jsem měl pro antické Řecko a Řím slabost a dodnes mě baví sledovat dokumenty nebo číst články k tomuto období. Pořádných her z tohoto pro mě tolik zajímavého a lukrativního období však bohužel mnoho není.

Ryse: Son of Rome přichází v roce 2013 jako launch titul pro Xbox One a je hned z prvotních záběrů jasné, že víc než o cokoliv jiného půjde o technickou ukázku toho, jaké ohromující audiovizuální zážítky lze od nové konzole čekat. A nemá v tom prsty nikdo jiný než studio Crytek, tvůrci série Crysis.

Tomu odpovídá i krátká délka hry, béčkový příběh a značná linearita hry. Graficky hra ale skutečně vyniká a některé scenérie berou i nyní, 10 let po vydání, dech. Značná část hry probíhá zpomalenými záběry při soubojích založených na jednoduchých ale zábavných a uspokojujících quick time eventech.

Pokud se vám líbily souboje z výše zmíněného filmu, které pak převzal i seriál Spartakus, rozhodně se budete bavit i tady. Trošku mě mrzí, že si autoři více nevyhráli s větší variabilitou modelů protivníků, kdy se stává až příliš často, že bojujete s trojčaty až čtyřčaty, které v jedné chvíli skolíte, načež přiběhnou naprosto identická další dvojčata. Ve hrách je tento neduh velice častý, tady ale vzhledem na všudypřítomný důraz na vizuál působí přeci jen o to více jako pěst na oko.

Ryse tedy svou úlohu technologického dema plní skvěle, což se ale dalo čekat už z prvních záběrů. Přesto mě hra příjemně překvapila i v jiných ohledech. Je to velice příjemná oddechovka na 2-3 večery, dneska už opravdu za pár babek.

Dohrál jsem toho už docela dost a máloco už mě tudíž dokáže překvapit - především pak v tom pozitivním slova smyslu. Hře South Park: The Stick of Truth se to však podařilo dokonale. Seriál samozřejmě znám, viděl jsem však kdysi dávno pouze pár epizod, takže se za fanouška určitě nepovažuju. Přesto mě tato hra poměrně rychle vtáhla do svého světa svým typickým a v dnešní době značně osvěžujícím nekorektním humorem.

Hry podle filmu (seriálu) obvykle nestojí za moc, často z nich už z dálky vyzařuje nízký rozpočet a jasný cíl přiživit se za co nejmenšího úsilí na známé značce. To však není tento případ. Zde si autoři opravdu vyhráli s tím, aby se toto známé dogma nepotvrdilo. Hra je tak ve výsledku skvělou reklamou na seriál.

Na hře musím vyzdvihnout především to, jak skvěle vybalancované a fungující jsou všechny její herní prvky - od příběhu, postav, hudby až po hratelnost všechno perfektně funguje a těžko se mi hledá nějaká výraznější slabina. Tahové souboje jsou propracovány a zpracovány takovým stylem, že mě ani ke konci hry přes jejich vysokou frekvenci nenudily - přesto je dobré, jak už tu bylo několikrát zmíněno, hrát na obtížnost hardcore, aby hra byla aspoň trochu výzvou.

Některé scény asi jen tak z hlavy nedostanu - např. průzkum zažívacího traktu mr. Slave a objevení, co všechno jeho zadek dokázal pohltit, nebo pak boje se skřítky, kdy v pozadí dost explicitně probíhá soulož rodičů hlavního protagonisty. To jsou momenty, které vám opravdu asi jen tak žádná jiná hra nenabídne a i v tom tkví opravdová originalita tohoto skvělého počinu.

South Park: The Stick of Truth je pro mě nejen překvapením roku 2014, ale zároveň se stala i mnou nejlépe hodnocenou hrou vydanou v tomto roce. Vřele doporučuji.

Mladičká Lara je krásná, hezky se na ni kouká. Tu zabije jelena a oplaká to, aby zanedlouho poté vraždila jednoho člověka za druhým a to bez špetky lítosti. Nevadí, ti zlí lidé si to určitě zasloužili. Minimálně za to kolik si toho tato křehká dívka za svůj pobyt na tajemném ostrově Yamatai musela protrpět, což dává velmi hlasitě najevo. Asi proto na mě sousedi v době hraní tohoto titulu vrhali zvláštní pohledy.

Tomb Raider je jednou z audiovizuálně nejvíce ohromujících her roku 2013. Vyskytují se zde scenérie, které opravdu dokáží vyrazit dech, což samo o sobě v kombinaci s plynulou a zábavnou hratelností tvoří skvělý herní zážitek. Myslím, že se povedl i příběh se svou zápletkou, která je zajímavá a funguje jako dobrá motivace k postupu.

Z mého pohledu by bylo lepší, kdyby si hra udržela trošku komornější pojetí, což tak alespoň zezačátku vypadalo, že by se mi mohlo splnit, rychle se to však vše utrhlo ze řetězu - především co se počtu nepřátel týče. Jsou zde úseky, kdy se na hráče valí doslova desítky nepřátel, jejichž umělá inteligence je mizerná, takže fungují jen jako živé terče.

Pro sběratele a fanoušky her od Ubisoftu je zde i spousta prkotin na sbírání, mě to jen otravovalo. Délka hry je i bez tohoto umělého prodloužení nastavena vhodně, není proto vůbec nutné se tímto zdržovat. Výjimku pak tvoří skryté svatyně, které fungují jako logické hlavolamy, jejichž vyřešení sice není nijak složité, přesto mě jejich prozkoumávání bavilo.

Reboot jedné z nejslavnějších herních sérii se celkově velmi vydařil. Samozřejmě to mohlo být ještě o chloupek lepší, nicméně si myslím, že každý fanoušek Lary Croft musí být s tímto výsledkem spokojen.