K sérii RE jsem neměl nikdy extra blízko, krom Resident Evil 3: Nemesis a Resident Evil Code: Veronica jsem žádného RE nedohrál. To se změnilo až s Resident Evil Village , který mne uchvátil a proto jsem se rozhodl dát i šanci tomuto remaku, jelikož o něm všichni známý mluví jako o nejlepším díle.

V roli Leona S. Kennedyho se vydáváte zachránit Ashley Graham, do "malebné" španělské vesničky, kde již na první pohled něco nehraje. V cestě za záchranou vám bude stát nejedno nebezpečí od infikovaných vesničanů, přes zmutované mouchy, až po nepřátelé, kteří se neustále regenerují. Toto jsou základní nepřátelé, pak jsou to bossové a každý z nich je unikátní a na každého je potřeba trochu jiný přístup.

Příběh je rozprostřen do 16. kapitol a hru lze dohrát cca za 20 hodin. Myšleno první průchod, kdy si to budete prozkoumávat plnit vedlejší úkoly a šmejdit po všelijakých pokladech, ale skončit u jednoho průchodu by u této hry byla škoda. S každým dokončeným průchodem se vám odemknou nové předměty, které lze využít (samozřejmě některé odměny jsou spojeny s obtížností, nebo čas za který musíte hru dohrát). K dispozici máte vcelku širokou škálu zbraní, které však musíte buď najít, nebo zakoupit u obchodníka. Každou zbraň můžete vylepšovat a modifikovat.

RE 4 se hraje velmi dobře, až na pohyby vaší postavy, kde mi přišlo, že se postava pohybuje pomalu a to i při běhu, ale to může být jen preferencemi, kdy jsem zvyklý spíš na svižnější pohyb. Co se týče střelby, je vcelku intuitivní a s trochou cviku trefíte co potřebujete, v čem je trochu rozdíl oproti jiným hrám tohoto typu, že se ne vždy vyplatí střílet na hlavu, jelikož nepřítel se může zvednou a zaútočit na vás ve své zesílené formě. Takže většinou střílíte na nohy a doděláváte ho v kleku nebo na zemi. Kapitola sama o sobě jsou útoky na blízko, které můžete provést kopem, ale to jen v případě, že nepřítel klečí. Druhý způsob je útok pomocí nože. Má to jedno velké ALE. Nůž se vám opotřebovává a po čase se zlomí. Lepší nože můžete opravovat, anebo můžete za dohrání na specifický způsob dostat jakožto odměnu nezničitelný nůž. S nožem můžete odrážet útoky na blízko, i na dálku. Nůž se mimochodem vcelku hodí, jelikož munice je zde vcelku málo. Není to tak, že byste každý náboj museli třikrát otočit, ale na rambo styl to není. UI zde, krom bossů, moc inteligence nepobral, ale to nevadí, jelikož to koresponduje s myšlenkou "nemyslících" nepřátel. Takže povětšinou humanoidní nepřátelé půjdou prostě za vámi, psi a mouší mutanti kousnou a uskočí. Ve hře se nachází několik hlavolamů, ale které nejsou nikterak složité a naopak zpestřují hru.

Po grafické stránce hře není co vyčítat a dělá čest tomu, že si hra může říkat remake. Mimika a celkové propracovanost postav je skvělá. Oceňuji i možnost nepříteli ustřelit končetiny, což přidává hře na autentičnosti. Zároveň atmosféra je dobře udělaná a dostatečně stísněná, jak se k takovým survival horrorům hodí. To samé se dá říct o zvukové stránce, i když tam pro mne není vyloženě hudba, kterou bych si poslechl, ale je na dobré úrovni a co se týče ostatních zvuků není co vyčítat. Snad jen hlas Ashley v anglickém dabingu mi přišel extrémně otravný, ale to je jen můj názor.

Technická stránka hry je bezproblémová. Hra mi běžela stabilně bez znatelných propadů FPS. Na žádné zásadní glitche, nebo bugy jsem nenarazil, sem tam problikne textůra, nebo ji projede vaše noha, ale nic rušivého a ani častého.

Závěrem se jedná o velmi kvalitní remake, který by měl vyzkoušet každý fanoušek survival horrorů.

Jestli v herním světě existuje peklo, očistec a čiré zoufalství má jistě název Crypt of the NecroDancer. Nechápejte mne špatně, dohrát hru po příběhové stránce, která sestává ze tří částí, není zas tak složité, teda krom Arii kdy musíte opravdu vypilovat svůj pohyb po světě, ale o tom později. Pokud však patřite k trophy/achievemt hunterům, jako jsem já, čeká vás stovky hodin čistého utrpení. Jedná se o rouelike/lite žánr. S tím, že pokud pojedete jen příběh je to roguelite, ale pokud budete vyzobávat všechny trofeje jde už o roguelike. Svůj komentář tentokrát pojmu trochu jiným způsobem.

Hra se ovládá celkem snadno, hraji na PSku, za pomocí šipek se pohybujete, čtverečkem použijete spotřební věci (svitky, lékarničky atd.), L1 používáte bomby a R1 kouzlíte (pokud máte). Do ruky se vám dostane celkem 10 postav a každá má své specifikace, které rozeberu dále. Hra sestává ze 4 levelů a každý level má 4 patra s tím, že 4 patro je vždy boss fight. Necrodancer je hudební hra, kdy potřebujete mít cit pro rytmus, jelikož váš pohyb, útok, zkrátka cokoliv co se svou postavou uděláte, je závislé na tom abyste trefovali beaty. Celá hra je postavena na tahovém systému, kdy každý tah je určen beatem, když ho netrefíte dostane nepřítel tah zdarma (a to ať zmáčknete moc brzo nebo moc pozdě). Takže celkový koncept je založen na vašem rychlém rozhodování a smyslu pro rytmus. Ano ve hře je i vizuální pomůcka pro trefování beatu, ale to pak nemusíte stíhat sledovat, co se děje okolo vás (kor u Cody, nebo Bolt).

Jak jsem psal hra sestává ze 4 levelů, se 4 patry. V každém levelu jsou jedineční nepřátelé a někteří kteří jsou v každém levelu (např. kostlivci, netopíři). Vaším úkolem je dostat se v jednotlivých patrech ke schodům, které vedou do nižšího patra a dané schodiště vždy chrání miniboss (jsou zde rozliční minibossové jako minotauři, noční můry atd.). Po jejich poražení se vám zpřístupní schody a můžete pokračovat dál. Ve čtvrtém patře na vás čeká vždy boss, který vždy je náhodný a vyžaduje trochu jiný přístup.

Graficky se jedná o pixelart, ale u této hry to nevadí, jelikož zde jde především o gameplay. Hudba je za mne super a hodí se ke hře. Do konce některé skladby již mám ve Spotify.

Následující řádky jsou spíše pro někoho, kdo se nadchne a chtěl by se do hry pustit trochu intenzivněji. Budu zde totiž popisovat pokročilejší mechaniky hry, které k dokončení příběhu, krom třech postav nejsou podstatné, ale pro huntery, to může být užitečné, aby věděli, proč se jedná o jednu z nejtěžších, ne-li nejtěžší hru na světě.

Začnu zlehka. První co vás čeká je projít příběh s Cadence. Zde se seznámíte s mechanikou hry a co se od vás bude očekávat. Postupem patry se hra ztěžuje, ale jakmile dokončíte jeden level, můžete začít od dalšího. Nemusíte jet vždy od prvního, což hru trochu usnadňuje. Postupem jednotlivými levely si budete za diamanty odemykat perma vylepšení, dočasná vylepšení a nebo si vyberete lepší vybavení. Cadence je jedna z jednodušších postav, nemá žádné nevýhody a beat jede normálním tempem, takže máte i nějaký prostor pro chyby a rozmyšlení. Cadence má též jedinečného závěrečného bosse, jedná se o dvou bosse, nejdřív musíte porazit jednoho a poté jdete na druhého.

Zajímavé to začne, až se pustíte do all runs. Kdy musíte projít všechny 4 levely naráz a bezesmrti. V all runs můžete už v prvním patře, prvního patra, narazit na elitnější mobky. Až se do toho budete pouštět doporučuji tyto postavy Bard, Cadence a Melody. Bard je nejednoduší postava nemusí se pohybovat pomocí beatu, tah ukončíte interakcí. Takže se nemusíte řídit hudbou a hudba je nekonečná, takže opravdu jednoduchá postava (každopádně furt se jedná o těžkou hru a i s touto postavou budete umírat, ale dá se to). S Cadence byste v tuto chvilkou už měli být obeznámeni a dokončení all runs by neměl být až takový problém. Poslední postavou této sekce je Melody (což je mimochodem druhá příběhová postava jedná se o matku Cadence). Melody má vcelku silnou startovní zbraň (zlatou loutnu), kterou ale nemůže nahradit žádnou jinou zbraní. Ta zbraň způsobí poškození jen v případě pohybu, takže když bude nepřítel stát před vámi a vybudete na něj chtít zaútočit přímo, tak se nic nestane a naopak dostanete poškození vy. Jakmile se však s Melody obeznámíte jedná se vcelku o dobrou postavu a neměl by vám průchod, dělat po pár pokusech problémy.

Další tři už o trochu těžší postavy jsou Eli, Dorian a Dove. Eli je strýček Cadence a jedná se o další postavu, která nemůže změnit svou zbraň, respektive žádnou nemá. Výhodou je, že má nekonečnou zásobu bomb a může je kopat, takže strategie u něj je, že kopete bomby k nepřátelům. Dorian je otec Cadence a tato postava je už trochu specifická, už v základu dává větší poškození a má brnění, takže dostává nižší poškození. Nevýhodou u něj je, že se pohybuje ob pole, takže je celkem problém sbírat věci, ale po čase se dá na to zvyknout. Samozřejmě pohyb ob pole můžete vypnout, ale v tu chvilku při každém pohybu utržíte poškození. Dove je pacifistka a nemůže mít žádnou zbraň. U obchodníka má navýběr pouze ze dvou předmětů, ale zas za ně nemusí platit. Jediné co může je zmást nepřítele, který začne prchat na opačnou stranu. U této postavy vás nečekají žádné bossfighty. Největší snahou bude vždy dostat se co nejrychleji k východu a nenechat se obklíčit. Zároveň je to postava, která po skončení hudby zemře. Tak toto je 6 těch jednodušších postav. Dále už jen přitvrdím.

Zde už to začne být trochu zajímavější. Další tři postavy jsou Monk, Bolt a Aria. Monk je z těchto tří, asi nejednodušší. Nesmí sebrat, žádné zlato, sebere-li nějaké je to pro něj instadeath. Takže vaším úkolem je vyhýbat se zlatu, záludnost spočívá v tom, že si můžete odříznout cestu od východu. Bolt má dvojnásobně rychlejší tempo. Což možná nezní tak hrozně, ale věřte mi, je. Když narazíte na bosse Death Metal, který má nejrychlejší tempo z celé hry, tak při doble tempu je to masakr. Někde jsem to četl, sám jsem to nepočítal, ale u Death Metal s Bolt je to nějakých 360 BPM (beat per minut), při snadné matice zjistíte, že se musíte pohnou 6x za vteřinu, zde už není moc prostoru pro chyby. Poslední je Aria. Ta je i poslední příběhovou postavou jedná se o babičku Cadence. Zde je to už opravdu ostřejší a pro opravdové fajnšmekry. U Arii nesmíte missnout jediný beat, nesmíte dostat hit, nesmíte jít mimo rytmus prostě skoro nic, jinak instadeath. No je s ní opravdu sranda, ale dá se to naučit, jen mít trpělivost a nervy ze železa... hodně štěstí. U těchto postav budete umírat hodně a jakože opravdu hodně. Zde už opravdu potřebujete pevné nervy a dostatek financí na nový gamepad/ klávesnici. Ale stále nejsme u toho nejhoršího a to je zlo jménem Coda.

Takže Coda a co je na něm tak těkého. Má celkem tři nevýhody postav a to od Bolt double tempo, od Monk nesmí vzít žádné zlato a od Arii nesmí dostat hit, missnout beat, zastavit se nebo být mimo rytmus. Takže teď si dokážete asi představit, co je to za peklo. Sami vývojáři přiznali, že nevěděli zda ho tam dát, jestli už to není moc a ano je :D. Když se vám to povede dokončit taky dostanete ocenění s názvem Imposible, right? (nemožné, že?). Když se vám povede projít all runs se všemi 10 postavami, tak to není stále všechno a k splnění všech trofejí vám ještě pár věcí chybí.

Ta jednoduší je speedrun s Cadence, kdy musíte all runs stihnout projít do 15 minut. Se štěstím to není zas tak nemožné. Další je deathless mode, kdy s Cadence na jedno posezení musíte dokončit 10x all runs. Pak je zde par specifických trofejí/achivemetů, ale ty nejsou vyloženě těžké. Poslední ocenění o které se budete snažit je low% all chars run. To je, že musíte projít se všemi postavami (naštěstí krom Cody) all runs, aniž byste sebrali jediný item, použily jakoukoliv shrinu. Zkrátka s čím začnete, s tím i skončíte. Mazec, ale stejně to asi na Codu nemá.

Závěrem tato hra není pro každého, ale je fér, za každou smrt si můžete sami, Necrodancer není nefér, ale je nekompromisní. Pro ty co hledají příjemnou výzvu tak, ať si projde Cadence a Melody. Jedná se o příjemnou výzvu, kdy se budete cítit dobře, když to dokončíte. Pro ty co se nebojí větší výzvy, tak si k tomu přidejte ještě Ariu a budete mít pocit zadostiučení. Pro magory, sadomasochysta a jiné podivíny jako jsem já. Zkuste dokončit na 100%. Odměnou vám bude, že takto hru dokončilo jen pár desítek lidí na světě, ale dobře si uvědomte, proč tomu tak je. Strávíte tam stovky a stovky hodin, při kterých budete neustále umírat. Mne stále hra baví a budu se snažit o 100% dokončení, ale jestli to bude letos, nebo za několik let se uvidí. Tanci zdar.

Forspoken mne zaujal první trailerem, proto když se spustili předobjednávky, neváhal jsem a hru si předobjednal. Po pár odkladech a zhruba po roce vyšlo demo a ačkoliv většině komunity se hra nelíbila, mne okamžitě uchvátila svými souboji a pohybem po prostředí, takže své předobjednávky jsem nelitoval a naopak jsem se utvrdil, že jsem udělal dobře a jak to celé dopadlo se rozepíši dále.

Ve Forspoken se ujmete role mladé Frey Holland, která žije v New Yorku. Již zde se ujmete ovládání a hra vám vysvětlí základy ovládání. V New Yorku strávíte cca 15-20 minut s tím, že v podstatě přecházíte z jedné cutsceny do druhé. Pak se za jistých okolností, které nebudu rozepisovat, kvůli spoilerum, dostane do neznámé země Athia. Zde se pak hra plně rozvine a dostanete se ke svým prvním kouzelným schopnostem. Příběh zde plyne celkem rychle a za mne nebyl vyloženě špatný, i když místy zmatený. Půjdete-li vyloženě po příběhu a nebudete se věnovat vedlejším aktivitám, Forspoken dohrajete za cca 12 hodin (možná i méně).

Vedlejších aktivit je zde požehnaně. Patří sem boje s Mutanty (takový minibossové, popřípadě je lze považovat za elitní jednotky), labyrinty, prokleté oblasti, kočky atp. Vedlejší aktivity mne celkem bavily obzvlášť boje s mutanty a labyrinty. Za veškerou vedlejší aktivitu, kterou jste splnily, jste odměněni oblečením, materiálem na vylepšení, nebo i novým kouzlem. Proto by byla škoda se těmto aktivitám vyhýbat a vcelku toto herní dobu natáhne, já při vyzobávání prakticky všeho končil na nějakých 50 hodinách, což je za mne už docela slušná herní doba (upřímně já se i u těchto vedlejších aktivit nenudil a hra mne i pohltila, že jsem u ní strávil skoro 30 hodin vkuse, hm blázen já vím).

Každopádně soubojový systém mne neskutečně bavil. Postupem ve hře si odemknete celkem 4 druhy magie: zemní, ohnivou, vodní a elektrickou. Každá z nich se hodí na něco jiného např.: každý nepřítel má slabost na jinou magii a je odolný zas proti jiný, takže kombinace a přepínáním mezi jednotlivými kouzly se opravdu vyplatí, kor na vyšší obtížnost. Hru lze samozřejmě projít tak, že jen budete přeskakovat nepřátelé a po přeskoku útočit, eventuálně proti létajícím mobkám použijete některé z kouzel na dálku, ale tím byste se připravil o pravou podstatu hry a tu největší zábavu. Každý z elementů má svůj základní útok, 3 nabité útoky, několik podpůrných kouzel (které mají svůj coldown) a jedno ultimátní kouzlo (které za mne vypadá, hlavně při plném nabytí, epesně).

Forspoken se mi hrál dobře, jde o velmi dynamickou hru a s postavou je nutné být neustále v pohybu. Celkový pohyb stojí a padá na magickém běhu, kterým automaticky překonáváte překážky, ale slouží i k vyšplhání na vyvýšené body a zde upřímně nevím, zda jsem se tam dostal omylem a nebo to tak mělo být. Jediné místo, kde jsem měl opravdu problémy s ovládáním, bylo na cestě do Nowhere, kde jdete po kozích stezkách, k tomu tam je perma Nightmare (tma a neustále se vám spawnují mobky, nikterak silný, ale otravný), naštěstí se jedná o nepovinnou lokaci a pokud nejste sběratelé trofejí/achievementů, nebo nechcete prozkoumat každý kout, tak se vás tato lokace nemusí vůbec týkat. Mapa je zde opravdu obrovská a je rozdělena do 4 částí, každá část má (nejspíš) představovat jedinečný biotop a je pravda, že některé se od jiných značně odlišují.

Grafická stránka nepatří k nejlepším, ale já nepatřím k lidem co vyhledávají hry s top grafikou. Když se mi hra dobře hraje, tak pro mne je grafika to poslední co řeším. Trochu horší je to s hudbou, která je celou hru stejná a jen při soubojích trochu zintenzivní a to je vše (celkem mne toto překvapilo, jelikož Japonci si většinou na hudbě dost zakládají a zde jsem si asi po 10 hodinách hudbu vypnul a pustil si spotify).

Tak technická stránka, zde je ten důvod proč jsem sáhnul po tomto hodnocení. Během bezmála 50 hodin hraní mi hra spadla 5x a to dost často během bossfightu, když jsem ho porazil a musel jsem ho tak jít znovu. Další co mne celkem rušilo/vadilo bylo, že při některých činnostech zčernala obrazovka objevila se 5 vteřinová cutscena a pak zas černá obrazovka (černá obrazovka trvala 10-30 vteřin) např.: jdete se pomodlit a z 10s cutsceny je minuta z toho 10s je cutscena a zbytek černá obrazovka. Další taková podivnost je, že v některých částech dojde k rozhovoru s vašim společníkem, ALE vy se objevíte v lokaci v pozici, že můžete svou postavu ovládat, tak se jímáte ovládání, ale vaše postava nereaguje, aby po nějaké době začal rozhovor. Jsou to takové rušivé elementy, která vás vytrhnout z jinak celkem dynamické hry.

Závěrem jsem si hru užil, i když je plná grindu a místy podivností. Asi hru nemůžu doporučit každému a kor když vidím a čtu co se kolem hry děje, ale já ji považuji za zdařilý titul, i když má své mouchy.

This War of Mine je survival hra, kde spravujete životy vašich svěřenců ve válce zmítané zemi. Vaším nejdůležitějším úkolem bude sehnat zásoby jídla, léků a materiálu na správu vašeho přístřešku. Do cesty se vám budou stavět nemoci, zranění, armáda, rebelové, jiní přeživší, ale taky hlad, zima a v neposlední řadě citové rozpoložení vašich postav.

Příběh se točí pouze okolo přežití a kolik ze své lidskosti jste ochotni obětovat pro vlastní přežití. To je alfa a omega celého příběhu. Ano každá z postav má svůj příběh, který si můžete přečíst, čím byli před válkou, jejich neduhy, nebo naopak pozitivní vlastnosti a pro milovníky loru, jak dělané. S tím souvisí i pár dalších věcí např.: vaše postava může být závislá na tabáku, kofeinu nebo alkoholu, v tu chvilku budete muset zajistit danou komoditu, aby vaše postava byla spokojená, pokud tak neučiníte, může propadnout depresi a když bude mít dlouho neřešenou depresi, může to dojít až k sebevraždě. Dostat vaší postavu do deprese, je zde vcelku jednoduché stačí neřešit závislost, obrat o zásoby nevinné přeživší, někoho zabít atp.

This War of Mine je situovaná do 2D pohledu a působí jak ručně kreslená tuší. Graficky hra působí truchlivě, což má navodit danou pochmurnou atmosféru a s tím souvisí hudba, která je skvěle zapracována. Celkově atmosféra je zpracována výborně a navozuje strasti a hrůzy války.

Jak jsem již psal vaším hlavní náplní je přežití. K tomuto účelu budete mít k dispozici od 1 do 4 přeživších, každý je dobrý na něco jiného a musíte se přizpůsobit strategii, kterého na co použijete. Přes den se budete starat o své obydlí, jako uklízet sutiny, craftit nástroje, opravovat přístřešek, nebo vařit. K tomu vám budou sloužit různé předměty na odklízení sutin vám poslouží lopata, k otevření zamčených dveří zas pak páčidlo, nebo paklíč, ale pozor všechny nástroje mají svou životnost a po určitém množství použití se nenávratně zničí. Jak to bývá po dni nadchází noc a zde přichází nejdůležitější část gameplaye. Musíte se rozhodnout, samozřejmě dle počtu přeživších, kdo půjde spát, kdo bude hlídat a kdo půjde do města na "lov". Nedáte-li nikoho na hlídku, může se stát, že se k vám někdo vloupá a nejen, že vás obere o zásoby, ale může zranit, i vaše spící přeživší. Nadáte-li nikoho spát, budou všichni unaveni přes den a nestihnete toho tolik přes den. Nepůjde-li nikdo na "lov", nebudete mít tolik potřebné zásoby. Jakmile máte rozdělené úkoly, je čas připravit se na "lov". Než vyrazíte do víru města, je potřeba si vybrat kam. Hra vám i napoví u různých lokací, co zde naleznete ve větším, či menším množství, zároveň vám i napoví míru nebezpečí dané oblasti. Takže máte vybranou lokaci, teď co si vezmete sebou? Váš inventář je značně omezený, takže se musíte pečlivě rozmyslet co si vezmete. Samozřejmě nemusíte si vzít nic, ale zas se vystavujete riziku, že v lokaci bude spousta suti, ano tu odklidíte i rukama, ale trvá to značně déle, než s lopatou, také můžete narazit na zamčené dveře, nepřátelé. Jakmile máte zvolenou oblast a vybavení, tak se jde na lov. Objevíte se v lokaci, kterou jste si vybrali a jdete si pro zásoby, které jsou rozesety po celé oblasti. Po cestě můžete narazit na jiné přeživší, kteří můžou být nepřátelští a nebo jsou též na "lovu" a podělí se s vámi. Také se můžete dostat do oblasti, kterou obývají nevinní přeživší a na vás je jak se zachováte. Buďto je okradete a můžete propadnout depresi, že jste okradli nevinné, nebo se vrátíte s prázdnou a vystavujete se riziku, že nebudete mít co jíst.

This War of Mine se hraje celkem příjemně, jak již se psal je zde zásadní atmosféra, která je výborná. Ve hře jsem nenarazil na žádné buggy a ani nečekané pády hry. Jedinou výtku, kterou mám je k ovládání, které na konzoli není zrovna komfortní a kor když se snažíte projít kolem schodiště a vaše postava se pokaždé vší silou snaží schody sejít/vyjít, ale to je tak jediné.

Závěrem se jedná o kvalitní titul, který by neměl chybět v knihovně, každého milovníka survival her, jelikož aspoň za mne je to jedna z nejlepších survival her, co je na trhu, ale každý si musí určit sám. Někomu třeba nemusí sedět 2D pohled a že je to spíš takovou strategii.

Takže RDR 2 jsem dlouho odkládal a asi třikrát jsem ho začínal od začátku, než jsem ho dohrál až do konce a to i se všemi trofejemi/achievementy. Byla to dlouhá a trnitá cesta, která si ukousla bezmála 300 hodin mého života a byla to neskutečná jízda.

Tentokrát to vezmu trochu jinak. Grafická stránka je dechberoucí a v kombinaci s fungováním světa jako takového, je až neuvěřitelné co vývojáři z rockstaru dokázali. Naservírovali nám neuvěřitelně propracovaný a živý svět, který funguje na reálných základech. Abych to vysvětlil, během své pouti jsem měl ulovit určitý počet ptáků a jelikož se vyskytovali jen na určitých místech, tak jsem je tam jezdil pravidelně a kdykoliv jsem ulovil zvíře a je jedno zda to byl pták nebo cokoliv jiného z fauny, tak se seběhl celý sled událostí, k mršině se nejprve slétly mrchožrouti (vrány, supy, havrani), po chvilce přišli hodovat krysy a občas to přilákalo lišku nebo kojota. Třešničkou na dortu pak bylo, že se mršina v průběhu času rozkládala, až zní zbyly jen kosti a tohle je jen nepatrná část všech detailů co se kolem vás děje (pak jsou zde menší detaily, kterých si všimne pozornější oko a to třeba, že zajíc se schová do kmenu stromu, veverka vyběhne na strom, nebo vačice, která hraje mrtvou). Zkrátka a dobře jedná se o živý a do nejmenšího detailu propracovaný organismus.

Hudební doprovod a celkově zvuky ve hře jsou taky na špičkové úrovni. Hudba jako taková podkresluje atmosféru a přesně ji vystihuje. Ostatní zvuky jsou teprve něco, podle nich poznáte jaké zvíře se v okolí nachází a vždy tam někde je, i když ho zrovna nevidíte. Autoři se zde na tom taky daly velmi záležet a každé zvíře je unikátní. V RDR 2 se nachází přes 100 různých druhů zvěře. Jsou zde býložravci (jeleni, králíci...), všežravci (prasata, mývalové...), predátoři (pumy, vlci medvědi....), plazi a obojživelníci (hadi a žáby) a pak je zde nepřeberné množství ptactva.

Možná to trochu zní, že se hodně rozplývám nad faunou ve hře a je tomu tak, jelikož to co jsem zažil v této hře, jsem nezažil nikde jinde. Z celé fauny jsem byl alergický jen na tři a to na hady (pač ty se vždy objevily, vyplašili mi koně, ten mně shodil a pak mne uštknul had), puma (v nejméně vhodný chvilce mi skočila za krk a zakousla mne) a v polední řadě kůň. Není to tak, že bych neměl rád koně, ale tady to bylo pro mne utrpení, jelikož můj Šemík měl inteligenci houpacího koně a kolikrát se mnou na zádech skočil proti stromu, zakopnul o neviditelnou překážku, nebo při přeskoku přes plot se ve vzduchu z ničeho nic zhroutil a tím nás rozbil oba. Možná je to tím, že jsem s ním jezdil všude (na možnost rychlého cestování jsem přišel až později) a proto jsem si toho všímal, ale přiznám se v posledních pár hodinách jsem ho nesnášel a chtěl pod něj hodit dynamit.

Mechanika hry je zde hodně komplexní a je toho tady hromada co dělat. Jsou zde přestřelky, pěstní souboje, rybaření... Můžete si ulovit jakékoliv zvíře, pak ho stáhnout z kůže a maso si opéct na ohni. Je toho zde tolik, že by 10 stránek nestačilo, takže jen to nejdůležitější. Je zde tzv. DeadEye, což je forma zpomalení času, kdy můžete v klidu zamířit. U zbraní musíte před každým výstřelem natáhnout kohoutek, jinak nevystřelíte. S tím souvisý i to, že svou zbraň musíte čistit, jinak klesá její účinnost a přesnost. Pak zde je (za mne) celkem nešťastně sprint, který jak u koně, tak i u postavy udělaný tak, že musíte opakovaně mačkat jedno tlačítko (X u PS) a mám pocit, že se mi z toho opakovaného a intenzivního mačkání celkem vyviklalo. Pak je zde systém karmy, podle které se k vám chová zbytek světa. Za dobrou karmu se k vám chovají všichni slušně a i obchodníci vám přihodí nějakou slevičku. Při špatné karmě se vás všichni bojí a nedostanete ani žádnou slevu. Dobrou karmu si děláte samozřejmě děláním dobrých skutků, pomáháním ve světě, zdravením občanů, pouštěním ulovených ryb zpět do vody nebo když pobijete členy kuklux klanu. Špatnou karmu zas získáte vraždami, loupením, okrádáním atd. Ale bohužel někdy je to ožehavé, třeba někam jedete omylem koněm najedete do člověka on se naštve a začne po vás střílet, tak ho zastřelíte (první bodíky do špatné karmy), v tom z ničeho nic se objeví svědek co vás běží prásknout, jedete za ním a snažíte se mu to rozmluvit, aby to nikomu neříkal on to odmítne a tak se rozhlídnete zda nikde nikdo není a zastřelíte ho (další bodíky do špatné karmy). Co ale čert nechtěl se tam objeví další svědek co tam před tím nebyl a tak to může pokračovat dál, až se dostanete do města, s karmou v zcela levým rohu, odměnou na vaší hlavu přes 1000 dolarů a celé město vám jde po krku. Toto se mi opravdu stalo.

Příběh se točí okolo Arthura Morgane, který je členem gangu Dutche van der Linda (konkrétně je jeho pravou rukou). Tento gang je po událostech v Blackwateru na útěku, zde se ujímat role Arthura. Příběh je zde celkem utahanej, ale ve výsledku je to dobře, jelikož máte čas se seznámit se všemi postavami a udělat si k nim vztah. Během své cesty zažijete vše co znáte s klasických kovbojek: lovení lidí za odměnu, nahánění dobytka, přepadení vlaku, banky nebo třeba dostavníku. Příběh se dá dohrát za nějakých 70- 100 hodin, záleží jak moc se budete věnovat vedlejším aktivitám.

V poslední řadě je zde multiplayer, kde se můžete věnovat čistě misím v rámci PVE nebo se připojit k PVP. PVP mi ale zde přijde trochu nevyvážené, kdy na lvl 10 klidně potkáte nepřítele na lvl 600 a ten nejen, který má lepší vybavení, zbraně a koně než vy a logicky proti těmto lidem se moc nechytáte a to může být místy vcelku frustrující. Možná je to také tím, že já moc na multiplayer nejsem, takže mne moc nechytnul.

Takže závěrem se jedná o jednu z nejpropracovanějších her, které jsem měl kdy možnost hrát. Má úžasný smysl pro detail a škoda, že takových her není víc. Můžete zde utopit stovky, až tisíce hodin a myslím si, že nebudete litovat. Za mne 96%.

Thymesia je soulslike hra od OverBorder Studio, která se snaží kombinovat prvky Sekiro: Shadows Die Twice a Bloodborne, ale bohužel Thymesie nedosahuje precizních soubojů Sekira a hloubky loru Bloodbornu, přitom se nejedná vyloženě o špatnou hru podrobněji dále.

Hra se odehrává ve fiktivním království, které zdevastovalo nadměrné užívání alchymie v kombinaci s morem. Vy se vžijete do role Corvuse, morového doktora, který ztratil vzpomínky a musí je shromáždit, aby mohl zastavit nákazu. Na papíře tento scénář zní celkem zajímavě, kýčovitě, ale zajímavě. Pravda je bohužel takově, že aby se člověk něco dozvěděl, tak se musí probírat spoustu textu a hledat sběratelské předměty, které vám poodhalí, něco málo o loru a i mne, jakožto fanouška dobře napsaného loru, to po chvilce přestalo bavit, jelikož to nebylo zas takové terno v které jsem doufal.

Herní mechanika není vyloženě špatná, ale něco tomu chybí. Od začátku máte v jedné ruce meč a v druhé dýku, kterou buď děláte parry nebo blokujete útoky. Mečem pak klasicky útočíte, dále si pak odemykáte morové zbraně, které fungují jako speciální útok a jejich používání je omezeno (osobně jsem je moc nevyužíval, snad jen u závěrečného bosse). Hra je rozdělena na 4 oblasti plus základna, kde se můžete levelovat, cestovat do jednotlivých lokací nebo si pokecat s "karkulkou". Jednotlivé lokace jsou pak ještě rozděleny na vedlejší úkoly, přičemž procházíte totožnou lokaci, jen buď z opačného konce nebo je nějakým způsobem omezena. Jednotlivé oblasti mi nepřišli nijak zajímavé a orientovat se v nich je celkem problematické, konkrétně první lokace je vrstvena do pater a prakticky každé patro vypadá totožně, proto možná na mne level designe působí vcelku odfláknutě. To samé se dá říct i o jednotlivých nepřátelích. Ve hře se nachází všeho všudy cca 6 druhů, přičemž každá má svou větší "elitní" verzi. Bossové nejsou nikterak výrazní, ale zas na druhou je každý jedinečný a každý vyžaduje trochu jiný přístup (nachází se jich zde celkem 8). Jakožto souls hra mi, ale hra nepřišla nikterak náročná a krom dvou bossů jsem s žádným bossem neměl problémy. Problematický pro mne byl závěrečný boss, ale jakmile jsem přišel na techniku jak na něj, tak nebyl zas takový problém. Druhým byl boss v tutorialu, jelikož vás má klasicky zabít, ale na trofej/achievement ho potřebujete porazit, což znamená zabije vás a můžete jít celý tutorial znovu.

Thymesie bohužel neobsahuje NG+, což je povětšinou u soulslike her zvykem. Místo toho zde můžete každý level, krom tutorialu, opakovat s tím, že se respawne i boss. Thymesie se dá dohrát za nějakých 10 hodin, pokud ji chcete dohrát na 100%, připravte si 15-20 hodin, záleží jak dobře se v daném levelu zorientujete.

Graficky hra není vyloženě špatná, ale ničím vyloženě neoslní. Snaží se navodit temnou a tíživou atmosféru, což na mne tak vyloženě nepůsobilo, ale to je asi otázka vkusu, Na žádné grafické glitche jsem nenarazil. Hudba ve hře mne nijak neoslovila a popravdě ani si ji nijak nevybavuji, takže asi mě ničím neoslovila, tudíž neutrální postoj. Co se týče zvuků při soubojích nejsou vyloženě špatné. Dabing zde prakticky není a vše se odehrává prakticky textově, což se u menších studií dá pochopit a nejedná se vyloženě o vadu.

Závěrem se nejedná o špatnou hru. Má své neduhy, ale není to nic co by se vyloženě nedalo odpustit. Je to přeci hra od menšího studia a tak se nemůže rovnat s AAA tituly.

The Last of Us byla hra kvůli které jsem si před lety pořídil PS4. Takže když oznámili remake, byla to pro mne jasná volba. Teď je otázka jestli se investované peníze do remaku vyplatili. TLOU je od společnosti Naughty Dog, které stojí třeba za sérií Uncharted. Tato společnost své hry dělá velmi precizně, takže v jejich hrách je vidět velký důraz na detaily a k tomu umí i dobře vyprávět příběh.

Co se týče příběhu ten se točí okolo Joela a jeho chráněnkyně Ellie, kteří cestují napříč Amerikou, která je zdevastována "zombie" apokalypsou (zombie je v uvozovkách, protože se v pravém slova smyslu nejedná o zombie, ale houbu ta lidem prorůstá mozkem a míchou a ovlivňuje jejich chování, zvyšuje jejich agresivitu a celkové vnímaní. Přenáší se buď kousnutím, spóry atd. podobně jako u zombie). Co se týče příběhu tak se prakticky nic od původního TLOU nezměnilo, ale proč něco měnit, kdy to skvěle funguje a pokud vás tato hra minula, nebo nemáte PS, ale PC ano a zároveň jste milovníci příběhových akčních adventur, tak tuto hru můžu vřele doporučit.

Co se týče grafického zpracování, tak to je na špičkové úrovni, jak už je zvykem u tohoto studia. Jsou tu na výběr dva grafické módy, kdy jeden je výkon (takže 60 fps na úkor zobrazení) nebo kvalita (lepší zobrazení při 30 fps). Já jsem si zvolil tradičně výkon a i při této volbě ji málo která hra sahá po kotníky. Oproti původnímu dílu zde přibyla vegetace a spousta detailů. S hudbou je to stejně jako u grafiky, jde o precizní práci, kdy vás hudba vtáhne do děje a podtrhuje celkovou atmosféru hry.

Mechanika hry dosáhla asi nejvíce změn oproti původnímu dílu a to zejména UI. UI zde opravdu funguje, kdy lidští nepřátelé opravdu taktizují a nejsou to jen prázdná slova od vývojářů. Ku příkladu nepřátelé se střelnou zbraní se vás snaží zabavit zatímco týpek s pálkou vás obíhá a vpadne vám do zad. Upřímně mne několikrát zaskočili a nečekal jsem ho tam, což je místy až frustrující (kor na vyšší obtížnosti), ale zároveň vás to i potěší, že zde UI opravdu funguje. Můžete si zde vylepšovat zbraně a to jak střelné, tak i na blízko (jednorázové vylepšení, kdy dáváte nepřátelé na jednu ránu). Zbraňový arzenál je tu dost široký, ale ne zas moc, aby byl překombinovaný (jsou zde stejné zbraně jako v původním TLOU). Plížení zde zůstalo stejné jako v původním dílu, takže se můžete přikrčit, je škoda, že sem nedali možnost se plazit z dvojky, ale vyloženě to nevadí.

Level designe je výborný a skvěle funguje. Nikdy se vyloženě neztratíte, ale je zde dostatek prostoru na prozkoumávání. Jak jsem již psal u grafiky, tak levely jsou detailní a je na nich vidět preciznost vývojářů.

Během hraní jsem narazil na jeden nebo dva vizualní glitche, ale nijak gameplay nenarušovali a prakticky ihned zmizeli. Hra mi ani jednou nespadla a ani propady fps jsem nezaznamenal. Takže TLOU je ve výborném technickém stavu, což se bohužel nedá říct o všech AAA titulech co letos vyšly.

Závěrem se jedná o jednu z nejlepších her vůbec, která sice remake nepotřebovala, ale jsem rád, že vyšel a mohl jsem si projít tento neskutečný příběh znovu. Svých utracených peněz vůbec nelituji. Pro majitele původní hry, které to zas tak moc nebralo to může být zbytečné, ale pro milovníky této série a pro ty co hru ještě nehráli to určitě stojí za to.

Limba jsem dohrál už kdysi na PC a teď v rámci herní výzvy jsem se k němu vrátil a dohrál na konzoli. Jedná se o atmosférickou 2D plošinovku, kde se ujmete role malého chlapce v podivném a smrtícím světě. Na své pouti bude čelit různému nebezpečí od smrtících pastí, přes obřího pavouka a dalších věcí, který vás můžou zabít.

Příběh je tu takový domysli si sám, jelikož v celé hře se nemluví a ani žádný text co by něco z tohoto světa osvětlil. Limbo je především atmosferickou hru a ta na vás dýchá na každém kroku. Po chvilce začnete přemýšlet jaké nebezpečí bude čekat na další scéně.

Limbo má jednotlivé levely složeny z různých puzzlů, které musíte vyřešit, abyste se dostali dále. Toto je pro tento typ her typické. Limbo má jednoduché ovládání, kdy se pohybujete doleva, doprava umí skákat a uchopit věci do ruky (např.: bedny). Občas vás může Limbo úmyslně potrápit, co se ovládání týče, třeba když vás napadne červ, dál nebudu prozrazovat, aby si na to člověk přišel sám. Hra není nikterak dlouhá a dá se projít do 5 hodin, záleží na vás, jak se s jednotlivými levely popasujete.

Po vizuální stránce je Limbo jednoduchý (celá hra je černobílá), což je nakonec dobře, protože to jen prohlubuje zážitek a celkově atmosféru celé hry. Jak se říká v jednoduchosti je krása.

Limba jsem dohrál na PS5 a běžel plynule a bez pádu. Žádné glitche, propady fps nebo zadrhely technického rázu jsem nezaznamenal.

Závěrem se jedná o kvalitní titul, který ne každého nadchne a není asi pro každého. Limbo vás nikde nevodí za ručičku a na všechno si musíte přijít sami, ale přesto je to taková herní jednohubka, kterou sfoukne průměrný hráč za jedno odpoledne.

Ke Creaks jsem se dostal náhodou, když jsem hledal nějakou odlehčenou hru a nemohl jsem se vybrat lépe. Hra je od nezávislého českého studia Amanita Design. Ty stvořili hry jako Machinarium nebo Botanicula a ve stejném duchu je lazená i tato hra a to jak graficky, tak i technicky.

Jedná se o logickou 2D plošinovku, kde k postupu dál řešíte logické hádanky. v Creaks se dostanete do podzemního města, kde uteklo monstrum, které devastuje toto město a na vás je abyste to pomohli vyřešit. Creaks není nějak extra dlouhý a dá se dohrát za nějakých 7 až 10 hodin, což vyloženě nevadí a pro méně náročné hráče, kteří už nemají tolik času je to zpříjemnění na pár večerů.

Grafika se nese v duchu předchozích dílů, tudíž je ručně kreslená a za mne je to jedno z největších plusů těchto her, protože jde vidět, že tvůrcům na tom záleží a jde jim to dobře. To samé se dá říci o hudební stránce, která je sice decentní, ale hezky podtrhuje celkový zážitek z této hry.

Creaks se hraje vcelku jednoduše, pohybujete se pouze doleva a doprava, eventuálně u žebříků nahoru a dolu. Později dostanete ještě hrací skříňku, kterou aktivujete světla. Hádanky které vás provázejí celou hru jsou rozděleny na dva druhy. První druh hádanek se odehrávají přímo ve světě, kdy ovládáte postavu a musíte je vyřešit abyste se posunuli dál v příběhu. Tyto hádanky nejsou nikterak těžké a po chvilce na řešení přijde (dle mého názoru) každý, jen se nevzdávat. Druhý typ je vlastně nepovinný a k postupu příběhu nejsou nikterak důležité. Jedná se o interaktivní obrazy, které když aktivujete, spustí se minihra. Řešení každého obrazu je originální, takže vás budou i bavit.

Technické stránka je na výbornou, Creaks šlape tak jak má žádné propady fps, grafické glitche a za celou dobu hraní mi hra nespadla.

Suma sumárum se jedná o velmi kvalitní titul a to jak po stránce grafické, tak i po stránce technické. Pro milovníky logických her, českých her nebo ručně kreslené grafiky je Creaks povinnost.

Sniper Elite 5 nás po Itálii zavede do Francie. Je věrný svým způsobům a mechanik, ale přináší i pár novinek a z mého pohledu jsou jen ku prospěchu, ale vše pěkně popořadě.

Příběh zde opět hraje vedlejší housle. Znovu jsme postaveni do role Karla, který jako jediný může překazit vypuštění nové nacistické superzbraně, tentokráte se jedná o operaci Kraken. Hra nám nabídne opět nemastné, neslané postavy, které jsou buď zcela znuděné životem a nebo naopak zcela přehrávají a samozřejmě nikdo vám nepomůže (krom kamaráda, jakožto kooperátora), ale na to jsou asi už fanoušci zvyklí. Příběh u této série nikdy nebyl nějak oslnivý.

Po grafické stránky udělal Sniper krok kupředu a za mě se na něj hezky kouká. Pokrok dostál i pohyb vaší postavy, kdy se konečně postava v podřepu pohybuje plynule a ne jak když hledá místo kde by si ulevil. Dominantou je samozřejmě je X-Ray, který zůstává prakticky stejný, což nevadí jelikož je udělán dobře. Jedinou novinkou je, že se X-Ray může spustit i u pistole nebo samopalu. Co se týče zvuků, tak ty jsou na dobré úrovni a to ať jsou to zvuky zbraní, tak i techniky. Hudba jako takové neurazí, ale ani nepotěší.

Mechanika hry doznála asi největších inovací a ty trochu podrobněji rozeberu. Mapy jednotlivých misí jsou rozsáhlejší a daleko komplexnější. Více vás hra nutí k tichému průzkumu, než k bezhlavému odstřelování, protože novinkou je zde i poplach základny, kdy si nepřátelé mohou přivolat posily a kor na vyšší obtížnosti se to stává fatální. S tím souvisí i další novinka a to je tzv. invaze (kdy vás po vzoru dark souls, může napadnout jiný hráč) a když vás někdo invadne a někdo vás odhalí (myšleno nepřátelské NPC), dostane invader echo o vaší pozici a je pro něj lehčí vás najít, Samozřejmě tuto mechaniku můžete vypnout, ale byla by to škoda. Novinkou také je, jak moc si můžete vylepšit své zbraně a to tak že spíš připomínají moderní zbraně, než-li ty z 2. světové. Ku příkladu si můžete nainstalovat optiku jak na pistoli, tak i na samopal a mnoho dalších modifikací. Mise se dají plnit různými způsoby, až mi místy přišlo jako kdybych hrál MGS V nebo Hitmana místo Snipera, ale vůbec to není na škodu. Rozmanitost misí je taky velmi dobrá, jednou jste na otevřeném prostranství, pak zas v troskách města nebo v útrobách továrny, takže jeden přístup nestačí a tak se stávají jednotlivé mise daleko jedinečnější a nejsou tak stereotypní jako v předchozích dílech.

Snipera jsem hrál na PS5, kde byla skvěle udělaná haptická odezva a to jak při střelbě, nebo když napůl zmáčknete L2 míříte přes rameno a když ho promáčknete koukáte přes mířidla.

Závěrem se za mne jedná o nejlepší díl série a nejvíce jsem si ho užil. Inovací je zde dost, ale zároveň vývojáři zůstali věrni osvědčeným mechanikám. Příběh je ztěží průměrný, ale vůbec to nevadí, jelikož Sniper Elite nesází na příběh, ale na mechaniky a hratelnost, což vývojáři umí zatraceně dobře a proto tato série bude vždy stát za koupi a za dohrání.

K Stray jsem přišel trochu náhodou a to díky kamarádovi, který mi o tomto počinu od  BlueTwelve Studio řekl, ještě před vydáním a hra mne natolik zaujala, že jsem se na ní začal těšit. Jedná se o 3D adventuru ve které se vžijeme do role kočky, která se zatoulala.

Co se týče grafické stránky, tak nepatří Stray mezi výkvět, ale rozhodně neurazí. Pohyby kočky jsou zde přirozené a nejsou nijak přehnané, vaše kočka neudělá nic co by v reálu nedokázala. Hudební stránka hry je zde prostě skvělá, nádherně podkresluje to, co se děje na obrazovce. Hudba a level designe se dobře prolínají a doplňují. Ohledně level designu, tak ten je taky dobře navržený a plně využívá možnosti vaší kočky. Levely nejsou nijak rozsáhlé, ale naopak dobře situované, aby jste se tam vyloženě neztratily a to možná také z důvodu, že zde není žádná minimapa a ani úkolníček. Zkrátka se musíte orientovat jen dle toho, co vám kdo řekne a najít si to v lokaci sami.

Příběh je tu, no jak to napsat, no prostě vžijete se do role zatoulané kočky, která se snaží dostat zpět a nachomýtne se k něčemu většímu, než-li by sama čekala. Příběh není nikterak složitý a má dobrý spád. Stray není nikterak dlouhou hrou. Osobně jsem hru prošel za necelých 7 hodin. Což vůbec nevadí, spíše naopak děj hezky odsýpá a nemá vyloženě hluchá místa. Je to zkrátka taková jednohubka.

A jak se Stray vlastně hraje? Musím říct, že za mne velmi příjemně. Není zde nějak složité ovládaní, veskrze se dá shrnout do chození/ běhání, skákaní, interakce s roboty a místy škrábání. Soubojový systém zde nehledejte, jelikož tu není, jediné co tak, že získáte baterku, kterou můžete zlikvidovat Zorky (takové stvoření podobný headcrabům z Half-Life). Zorkové jsou jedni ze dvou nepřátel na které narazíte, druhými jsou sentinelové (takové patrací drony), ale s nim se setkáte jen v rámci jedné kapitoly.

Během hraní jsem nenarazil na žádné zásadní glitche, propady fps a Stray mi ani jednou nespadl. Hrál jsem na PS5, kdy byla dobře využita haptická odezva triggerů. Načítaní taky prakticky nebylo, takže hru jsem si užil krásně celistvě.

Na závěr se jedná o velmi zdařilý titul, kdy se budete z výšky kochat dystopickým městem a prohánet se po jeho střechách a hledat zákoutí, kde jste ještě nebyli, k tomu vám bude hrát velmi příjemná hudba, která skvěle podtrhuje atmosféru.

Ze Sniper Elite jsem hrál všechny díly a krom 4 jsem žádný nedokončil. Proč? Nějak mne vždy od půlky přestal bavit. Ne, že by to byla špatná hra, ale přišlo mi to furt tak nějak stejné.

Grafická stránka není žádná hitparáda, ale vyloženě taky neurazí. Rentgenový záběr vašich killů je, jak už u této série zvykem, skvělý a podtrhuje vaši dobrou trefu. Jen je škoda, že vývojáři vynechali RTG u vozidel, jak to bylo ve 3. Hudební doprovod ji takový nemastný, neslaný a nenastiňuje zcela atmosféru.

Tak teď příběh, no nějaký příběh tam je, ale ani né měsíc po dohrání si z něj nic moc nepamatuji, Příběh je tu nijaký něco o odboji a nové německé superzbrani. Bohužel tomu nepomáhají ani postavy s kterýma se setkáte, které tam prostě jsou a upřímně dabing je tak nějak všelijaký, jednou je to přehrávání, jindy zas já to přečtu a už už ať sem pryč. Pravda je, že u této hry nejde ani tak o příběh, jako spíš o gameplay.

A jak se tedy SE 4 hraje? Dohromady velmi dobře. Postava se tedy na můj vkus pohybuje až zoufale pomalu, ale to je asi dáno tím, že musíte pracovat s dechem. Přeci jen hrajete v prvé řadě za snipera a tudíž zadržujete dech při míření. K dispozici máte velkou škálu zbraní a u sebe můžete mít tři zbraně (odstřelovačku, samopal/brokovnici a pistoli). Na vyšších obtížnostech vám stěžuje střelbu vzdálenost a vítr, kor u autentické nebo autentické+ kdy přijdete mimo jiné o pomocníka míření (když zadržíte dech objeví se značka kam střelíte) a toto přidává hře nový rozměr a je tím průchod misemi daleko zajímavější. U autentické obtížnosti se ještě zastavím, když hrajete na tuto obtížnost přijdete i o minimapu, HUD a značky kam máte jít a koho zabít. Jako bonus ještě, kdy na sebe upozorníte tak nacisté už se nikdy nehodí do klidového režimu a budou po vás neustále pátrat. Co se dá vytknout tak je umělá inteligence, která je prostě tupá. Nepřátelé vám nabíhají na mušku, kryjou se nesmyslně atd.

Největší předností je za mě cooperace. Jestli máte parťáka s kterým hrát, tak směle do toho. Je to o sto procent lepší zážitek a bude to zábavnější než to jet sólo.

Horizon Forbidden West je hra na kterou jsem se letos vyloženě těšil a krom pár věcí dopadla za mne na výbornou. Vžijeme se do role lovkyně Aloy, která byla již v jedničce. Forbidden West přímo navazuje na události z jedničky s tím, že se naše hrdinka vydává do zapovězených krajin. Proč se tam vydává? To zde psát nebudu, jelikož by to bylo moc spoilerů.

Takže začnu od základu. Grafická stránka je vynikající a dechberoucí. Autoři zde opravdu zamakali a ve hře jsem využil víc, než kdy dřív, fotomód, jelikož se zde najdou scenérie, které se prostě musí vyfotit. Hudba je zde, stejně jako v předchozím díle, skvělá a krásně podtrhuje danou situaci. S tím souvisí i zvuky ke hře, které podtrhuje atmosféru a to ať jste v džungli, na poušti, nebo třeba v podzemní jeskyni.

Soubojoví systém je stejně jako v jedničce zábavný. Co se týče strojů funguje stejně jako v předchozím díle. Za to u lidských nepřátel došlo k pár změnám. První takovou je, že je souboj zaměřen více na blízko a už neplatí, že vše odstřílíte z dálky. Což není úplně špatně a vypadá i vcelku efektivně, místy a filmově (např.: si můžete odemknout schopnost, kdy seknete do nepřítele, následně se od něj odrazíte a pak na něj vystřelíte a takovýchto komb je to povícero). Svět je poměrně rozsáhlý, ale ne zas až tak moc aby bylo cestovaní otrava a spíše naopak průzkum je podle mne velkým tahákem a jak jsem zmínil objevíte spoustu míst, které stojí za zaznamenání. Co je jen trochu škoda, že k některým schopnostem přijdete až později v příběhu, ku příkladu dýchací přístroj, díky kterému se můžete dostat na místa, které jsou jinak nepřístupná.

K technické stránce mám pár výtek. Neberte mě špatně nejde o to, že by hra padla a ani nějaké významnější buggy, které by Horizon vyloženě rozbíjel, ale... Během cca 50 hodin hraní jsem, bohužel, dvakrát narazil na to, že se mi nepřítel propadl a zasekl uprostřed kamene a nebylo ho vidět, jen pomocí fokusu. To bohužel trochu kazilo zážitek, kor při misi kdy musíte vyčistit nepřátelský tábor a dokud nezabijete všechny, tak se dál nedostanete, když se vám toto stane máte ve směs dvě možnosti, za A) znovu načtete předchozí save, nebo za B) zkusíte ho umlátit přes kámen (jde to nabytím silného útoku). Tím se dostávám k další věci, co mi trochu vadila a to že dané úseky musíte splnit přesně daným postupem. Například jsem se měl dostat do jedné jeskyně a před ní tam bylo pár strojů a nešlo je proplížit, i když jsem se ke vstupu dostal tak prostě ne, nejdřív zlikviduj všechny stroje a až pak můžeš vstoupit. Dobře přistoupil jsem na tuto cestu a zničil jsem dané stroje, vracím se ke vstupu a stále nic hra mi stále hlásí znič všechny stroje a asi až po 20 minutách jsem nalezl asi 300 metrů od jeskyně schovaný stroj, který o mě vůbec nevěděl. Bohužel takových případů se mi stalo vícero. Více to zabolí, že v dnešní době se nás snaží vývojáři přesvědčit o možnosti volby a hrajte naší hru jak chcete. Zas na druhou stranu při takhle komplexní hře jako je Horizon, se to dá asi i odpustit, jen to zamrzí. Poslední věc co bych chtěl vypíchnout jako negativum, tak je že vás hra až moc tahá za ručičku. Možná je to tím, že jsem před Forbidden West hrál Elden Ring, kde vám nikdo neříká kam jít a co dělat, ale stejně tady je to až moc. Třeba při jedné misi jsem dělal doprovod jedné z postav a ku podivu nás po cestě přepadli stroje. Ty samozřejmě padli a já si chtěl v klidu vylootovat padlé nepřátelé, protože prostě loot je loot, no ale to by mne můj společník nesměl neustále otravovat, že je tady ať mu to donesu a to každých půl minuty. To bylo bohužel konstantně, neustále vám někdo říká, že je tady, nebo co máte dělat a když nikdo není nablízku nahradí je Aloy. Je to věc, která mi ze začátku nevadila, ale později mi to přišlo dosti otravné.

Jak jsem již zmínil, tak příběh přímo navazuje na jedničku. Příběh má vcelku svižný spád a přijde mi, že je o něco kratší než jednička a co je škoda, že plně nevyužívá svůj nádherný open world. Na rozdíl od prvního dílu mi přišlo. že se zde nachází vícero klišé, (všechno zvládnu sama, nikoho nepotřebuji, je to můj úděl... hm tak sama to asi nezvládnu, tak začnu nabírat společníky, kteří mi hned ze startu řekli, že to není bitva jednoho člověka a že mi pomohou) což úplně nevadí a ve finále je tam víc těch světlých momentů. Daleko více jsou, ale zajímavé vedlejší příběhy, s kterými se daleko více sžijete a místy dokonce mají nějaké poselství do skutečného světa.

Závěrem se jedná o velmi kvalitní titul, který dělá čest svému předchůdci a k zavedeným prvkům přidává něco navíc a tak posunuje tento epos, zas o stupínek výš. Těch pár chybek se dají odpustit, vzhledem ke komplexnosti a kolik práce se na tom muselo nechat.

Elden Ring je temné RPG, které patří do rodiny souls-like. Za hrou stojí studio From Software, které je i zakladatelem tohoto žánru. Poprvé však je hra zasazena do open worldu.

Začíná se prostě a to tak jako ve většině RPG, tvorbou vlastní postavy. Editor postavy je zde docela podrobný a o proti předchozím dílům si můžete postavu opravdu vyšperkovat. S tím si i volíte povolání své postavy. Můžete si zvolit jestli budete bojovník, kouzelník, tulák, nebo paladin. Samozřejmě si postavu můžete časem přizpůsobit, aby vyhovovala přesně vašemu hernímu stylu.

S příběhem je to složitější, jak už to bývá u těchto her. Kdo vyloženě se nepídí po příběhu, tak ho nenajde, ale kdo hledá, odhalí vcelku zajímavý a propracovaný lore. Tím se vlastně dostáváme k tomu o co v Elden Ringu jde a to především o prozkoumávání prostředí a hledání jednotlivých střípků příběhu, aby jste si nakonec poskládali celkový obraz, o co vlastně jde.

Grafická stránka hry je za mne na dobré úrovni. Sice se nevyrovná jiným titulům, ale ve hrách tohoto typu nikdy nešlo o grafiku, ale celkově o mechaniku hry. Přesto, že se nejedná o graficky nejhezčí hru, tak ale má absolutně dechberoucí lokace. Lokace typu Noktron, Nokstela nebo při druhé fázi Rennali jsou prostě neskutečné.

Práce s hudbou je zde, jak to u japonských her bývá, na jedničku. Všechno je krásně podkresleno konkrétní melodii a sedí to pro danou situaci.

Mechanika hry spočívá v tom naučit se své nepřátelé a to kdy útočit, kde uhýbat a kdy se bránit (eventuálně kdy parrýrovat). Přitom to není vždy jednoduché, jelikož na rozhodnutí kolikrát máte necelou vteřinu. Elden Ring na rozdíl od DS série a BB vás nutí, jako v Sekirovi, aby jste byli agresivnější, ne sice tolik jako ve zmíněném Sekirovi, ale vyplatí se to tu. Došlo tu k jistému kompromisu mezi tradičními souls hrami, kdy se vyplácí opatrný přístup, při kterém studujete nepřítele a agresivním stylem, kdy se snažíte nepřítele rozhodit. Novinkou zde jsou Ash of war a summoni. Přičemž Ash of war jsou schopnosti které se dávate do zbraní, luků nebo štítů. Můžete si tak do zbraně vložit poisen, fire, holy atp. poškození nebo různá komba. Summoni jsou zase pomocníci, které vám na určitých místech mohou pomoci se souboji. Nahrazují tak lidské pomocníky, když nemáte s kým hrát a potřebujete s daným bossem pomoci.

Hra je, jak jsem již zmínil, open world, takže po úvodní části, kdy chtě nechtě zemřete, se můžete vydat kam chcete. Ve světě vás čeká opravdu mnoho dungeonů, kdy na konci vždy čeká boss. Bohužel v dungeonech se bossové dost často opakují a po čase to působí lehce repetetivně. Druhou stranou jsou hlavní bossové a ty už jsou o něčem jiném. Každý je jedinečný, vyžaduje jedinečný přístup a mne osobně některé už si budu pamatovat navždy (např.: Radhan, Malenie a Radagon na tyhle tři určitě nikdy nezapomenu).

Závěrem se jedná o hodně povedenou hru a za mne kandidát na hru roku. Jediný co se dá hře vytknout je, že bossové v dungeonech se po čase opakují a krom odlišných konců. Škoda je pak, že v Elden Ringu se v NG+ nedostanete k ničemu novému, jak to třeba bylo v DS3 s prsteny. Takže to úplně netáhne jít NG+. U mne to teda případ není, kdy už začínám NG +5 a stejně objevím něco, co jsem v předchozím průchodu přehlédl. Takže všem kdo se do toho teprve pustí hodně štěstí a git gud.

Původně jsem se chtěl do DL2, pustit až někdy v budoucnu, protože únor byl vcelku nabytý měsíc. Ale co čert nechtěl, nakonec jsem si hru pořídil a zhruba po třech týdnech dohrál. Tato hra mne nakonec velmi potěšila a zároveň velmi zklamala, ale to proberu až dále.

Nejprve něco o příběhu. Příběh vás zavede do města Villedor, kde budete pátrat po dlouho ztracené sestře, řešit problémy mezi frakcemi a pomáhat komukoliv kdo o to požádá. Hlavní dějová linka je vcelku na dobré úrovni a hezky odsýpá, i když se některé postavy chovají trochu zvláště, hlavně kdy reagují na některé události co se staly a jejich reakce je v rozporu s tím co se vlastně stalo. Pak je tu systém rozhodování, který má mít vliv na svět kolem vás. Jelikož jsem hrál spolu s kamarádem, který šel odlišnou cestou než já, tak mám vcelku jasný obrázek o tomto systému rozhodování, který se prezentoval tak, že vaše rozhodnutí budou mít opravdu dopad. Ve výsledku jsou tato rozhodnutí vcelku našroubované, tak aby jste měli pocit, že něco rozhodujete, ale ve skutečnosti to tak úplně není (např.: vaše rozhodnutí zabije nějakou postavu a vy si řekne a kdyby jsem se rozhodl jinak, tak mohla daná postava žít.... akorát, že vůbec... daná postava umře pouze nějak jinak, jinde), s čímž souvisí jak jsem umínil některé dané rozhovory s postavami, který reagují jinak než se ve skutečnosti stalo. Toto není úplně výtka a moc dobře si uvědomuji, že tento systém zakomponovat do tak rozsáhlé hry, není vůbec snadný úkol a ve finále to dopadlo i vcelku dobře.

Vedlejší aktivity a úkoly jsou velmi nápadité a místy i vtipné. Mezi ty top aktivity pro mě byl zombie baseball (kde dostanete železnou pálku a zombíky odpalujete ze střechy), pak je tu létání na koštěti ve stylu Harryho Pottera, kolo, hoverboard, doom level a mnoho dalších. Vedlejších úkolů je dostatek, ale ne přehršle. Zároveň jsou dostatečně odlišné, aby se nestaly repetetivní. Samozřejmě jsou tu typy dojdi, vyzvedni a přines, ale jsou zaobalené do zajímavého kabátku, kdy vás to bude bavit (např.: dáma, která přišla o hlas kvůli tomu, že ji ulétl šátek na krk, tak vy jako dobrý soused vyrazíte na cestu za ztraceným šátkem, aby dáma mohla zase "krásně" zpívat).

Pohyb po městě mne neskutečně bavil. Pro mě byl intuitivní, plynulý a celkově příjemný. Místy vám vaše postava trochu zazlobí, ale není to nic co by se nedalo odpustit. Soubojový systém je na tom podobně. Máte k dispozici nějakou chladnou zbraň a můžete využívat i určité prvky parkouru, jako přeskočení nepřítele a nakopnutí dalšího. S tím vším souvisí i systém vylepšování vaší postavy. Strom schopností je rozdělen na bojové a parkourové. Parkourové schopnosti jsem využíval vcelku hojně a přišli mi užitečné. Oproti tomu bojové mi přišli vcelku zbytečné a využil jsem tak třetinu, s tím že zbytek jsem prakticky nepoužil ani jednou. Další věcí, kterou si vylepšujete svou postavu, jsou inhibitory. Těmi si buď vylepšíte staminu nebo zdraví a konkrétně stamina je velmi potřeba, jelikož ze startu ji máte zoufale málo. V neposlední řadě zde najdeme věci nočních běžců, které vám pomohou v pohybu po městě. Patří sem paraglidingový padák, hák nebo baterka s ultrafialový světlem. Tyto předměty, ale dostanete až v průběhu, takže hratelnost se značně změní jakmile je získáte. Což považuji za plus.

Postavy, s kterými se zde setkáte, jsou dobře napsané a hlavně zapamatovatelné, což je dobře a víc se vcítíte do příběhu. Jen co je škoda, že nedostali větší prostor odpadlíci a přišlo mi, že jsou vcelku odfláknutí a zasloužili by si více prostoru.

Spojení přes kooperaci funguje dobře. S parťákem co jsme spolu hráli bylo spojení vcelku bezproblémové, ano párkrát nás to mělo problém spojit, ale stačilo vypnout a zapnout hru a vše zas šlapalo jak má. Co ovšem se dá kooperaci vytknout tak je, že když se podíváte na svého parťáka, kdykoliv něco dělá, tak vypadá komicky a to ať je to odemykání nebo souboj. Skoro to na mne působí jako, kdyby to bylo spíchnuto na poslední chvilku.

Technická stránka je jedním slovem katastrofa. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří hledají sebemenší vadu na kráse a chápu jak je vývoj her (a kor takhle rozsáhlých) náročný a proto studiím i leccos odpustím, ale tady to byla opravdu hrůza. Ku příkladu jsem přes kooperaci někomu pomáhal a jelikož bylo celkem už pozdě, tak jsem se od něj odpojil šel k sobě, dodělal jsem quest a vypnul hru. Druhý den, jsem chtěl pokračovat, tak načítám poslední uložení, objevuji se na spawn pointu a najednou se mi na obrazovce objeví: jste mimo oblast mise a odpočet 4 vteřiny, po nichž umírám a objevuji se na stejném místě a odpočet jede znovu a tak pořád dokola. Tak jsem stal objetí tzv. "deathloop glitche". Zhruba po týdnu, co tento glitch nebyl opraven, jsem se rozhodl rozjet novou hru. Tam zas asi po 5 hodinách, jsem na jednom místě blbě skočil a zemřel, žádná tragedie to se může stát, bohužel jsem se objevil na respawn pointu, kde byli zadělané dveře a já odtamtud nemohl odejít, naštěstí to se dalo celkem rychle opravit, ale první řadě ve mě hrklo, že další průchod je v p*****. No a pak výpadky zvuku, propady textůrou, postavy se kterými si máte pokecat, ale nejde to, úkol, který splníte, ale po načtení se vám znovu objeví, už ani nepočítám. Tady se Techlandu očividně něco nepovedlo.

Závěrem se jedná o skvělý titul, který ale sráží na kolena jeho technický stav. Proto kdo tento komentář bude číst za pár měsíců a bude vše opraveno, si k hodnocení může přičíst 15 bodů.

Nový druh bolesti a nová obdoba sebemrskačství. To byli mé první pocity, když jsem rozehrál tuto hru. Nemyslím to špatně, že by bylo něco v nepořádku s touto hrou, ale tahle hra nikomu nic neodpustí. Mám za sebou spousty her souls typu, i roguelike/lite, ale tohle bylo a je něco úplně nového. Nejvíce mi tato hra připomíná, začátky v Sekiro: Shadows Die Twice a stejně jako v sekirovi, tak i Sifu mi snad jednou i půjde, ale zatím je to bolest.

Teď ke hře samotné. Ve hře se ujmete role mladého bojovníka kun-fu a budete sledovat jeho cestu za pomstou. Příběh jako takový je zde odvyprávěn vcelku rychle, žádný moc dlouhý prolog nečekejte. Hra vás v prologu seznámí se základními mechanikami hry a pak už to nechá čistě ve vašich rukách. Ve hře vám pak nikdo nic neodpustí a sebemenší chybička je tvrdě potrestána. A i když se u hry člověk hodně "navzteká" a má chuť ovladač prohodit televizí, tak povětšinou si za to může sám. Tím se dostávám k tomu nejzásadnějšímu mechanice souboje. Sifu má jeden z nejkomplexnějších soubojových systému, co jsem kdy mohl vidět a vyzkoušet si. Na rozhodnutí, kdy použít parry, kdy úhyb a kdy dodge máte ani né vteřinu (použil jsem dodge a úhyb záměrně, jelikož ve hře máte vyloženě odskočení od nepřítel "dodge" a úhyb, kdy stojíte na místě a uhýbáte pomocí páčky přicházejícím útokům, s tím že skoro každému útoku se uhýbá jinam). Sifu pracuje se systémem stárnutí, když vaše postava zemře může se oživit, ale zestárne a to o tolik kolikrát předtím zemřela, ale dá se to i ovlivnit, vždy když porazíte minibosse, speciálního nepřítele nebo bosse váš počet smrtí se sníží (pro vysvětlení: začínáte jako 20 letý bojovník, když poprvé zemře bude mu 21 let = 1 smrt, když zemře podruhé bude mu 23 let = 2 smrti, kdy potřetí bude mu 26 let = 3 smrti, porazíte minibosse vaše smrti se sníží o 1, takže až zemřete znovu nebude vám 30 = 4 smrti, ale 29 = 3 smrti). S tím souvisí síla a životy vašeho bojovníka, čím starší je tím je silnější, ale má miň životů. Tyto aspekty se změní vždy po 10 letech a to ve 30, 40, 50.... avšak váš bojovník není nesmrtelný limit je 70 let, jakmile tohoto věku dosáhne tak máte poslední život a pak umíráte a začínáte level od znovu. Levelů je celkem 5 a na konci každého čeká boss, který prověří všechny vaše schopnosti. Máte k dispozici i strom schopností, kde si za utržené body můžete odemknout nové pohyby.

Tak něco na závěr. Jedná se o kvalitní hru, která nikomu nic neodpustí. Určitě to není hra pro každého. Ale kdo hledá výzvu a nebaví ho dnešní lehké hry tak směle do toho. Když jsem konečně hru dohrál a to i s tajným koncem, měl jsem chuť se do hry pustit znovu a nejspíš to i udělám, jelikož hra je opravdu výzva a pokoření je opravdu uspokojivé. Jen škoda, že vývojáři přidají nižší obtížnosti chápu, že pro někoho je to moc obtížné, ale o to tu především jde a myslím si, že tím trochu ztratí kouzlo.

Metal Gear Solid byla moje první hra na PS1 a od té doby jsem se do této série zamiloval. Celá série má neuvěřitelně propracovaný příběh a lore celkově. Na MGS 5 jsem se proto hrozně těšil a dohrál jsem ho v minulosti na PC a letos na PS na 100%, takže i s tajným koncem, který mi rozšířil povědomý o celkovém příběhu, takže všem doporučuji to tak dohrát, protože ten konec, za těch několik desítek hodin navíc, opravdu stojí.

Takže ke hře jako takové. Příběh je jak jsem zmiňoval neuvěřitelně poutavý a kdo je fanouškem celé série, tak si ho užije. Hra se skládá ze dvou častí, kdy první část se soustředí primárně na příběh a každá mise je jedinečná a tím i zábavná. V druhé části pak jde příběh tak nějak na druhou kolej a začínají se ta objevovat mise, které jste už hráli, jen jsou buď těžší, nebo vás nesmí nikdo spatřit a nebo jste zcela beze zbraně. Což jako challenge mode by nebylo vůbec na škodu, ale cpát to do hlavní dějové linky mi nepřišlo jako úplně dobrý nápad, spíše to na mě působilo jako umělé natahování herní doby. Pak tu najdeme ještě formu vedlejších misí tzv. Side Ops a ty už jsou celkem stereotypní, povětšinou typ znič, zabij, zachraň atp., ale nikdo vás je nenutí plnit. Co mě na hře trochu mrzí, tak je absence bossů, jako pár jich tam je, ale já mám tuto sérii spojenou hlavně s nezapomenutelnými bossi a hlavně i originálními boss fighty, kdy ke každému se muselo přistupovat trochu jinak. Tady jsou bohužel jen tři takové boss fighty (střetnutí se Skulls nepočítám). Jinak postavy jsou dostatečně zajímavé a na žádnou z nich jen tak nezapomenete. Novinkou v sérii je i systém parťáků, u nichž si můžete budovat vztah a tím získávat dodatečné schopnosti a vybavení. Celkem jsou 4 a to kůň (který figuruje jako dopravní prostředek, ale po vybudování vztahu může na cestu vyloučit exkrementy a tím způsobit nepřátelským vozidlům smyk :-)), pes/vlk (který se drží při vás a pomáhá odhalit nepřátelé co jsou poblíž a označuje je a jako bonus může je i eliminovat), Quiet (která může prozkoumat nepřátelské tábory a pomáhá vám jakožto odstřelovač) a poslední je D-Walker (se kterým jako jediným nebudujete vztah, figuruje jako takové chodítko s možností velké palebné síly). Ve hře máte i celkem velký vozový park od klasických džípů, přes různé ekvivalenty BVP, až po tanky a jako support vám může posloužit i vrtulník.

Hra se odehrává v roce 1984 a podíváte se do tří oblastí Mother Base, Afghánistán a Afrika. Přičemž Mother Base, jak název napovídá, je vaše základna, kam se budete vracet po misích a odehrává se tam většina příběhu. Zároveň s tím souvisí další mechanika hry a to vylepšování si Mother Base. Jak si vylepšujete základnu, tím si otevíráte možnost vyzkoumat nové zbraně a jiné podpůrné prostředky (např.: Krabici (fanoušci vědí :-)). Prostředky získáte na svých misích, nebo můžete poslat. své vojáky na misi a tím získat tyto prostředky. Bohužel zde je jeden neduh a to že abyste získali větší množství daného materiálu (který v pozdější fázi hry potřebujete) musíte své vojáky posílat na speciální mise, které trvají třeba tři dny (reálného času), lze je však urychlit za pomocí speciální herní měny, kterou si můžete koupit za reálnou měnu (mikrotransakce). Toto je jediná větší vada na kráse. Afghánistán a Afrika jsou poměrně velké mapy a jsou dostatečně odlišné, aby se nedostavila repetetivnost. Afghánistán je pouštní mapa, kde vás na misi může přepadnout písečná bouře, což znamená, že nepřátelé mají omezenou viditelnost a jen tak vás neuslyší, ale stejný problém máte i vy. Afrika zas je více situována do džungle a zde může začít pršet, což způsobí, že vás nepřítel hůře uslyší.

V MGS je doporučen tichý a plíživý postup, ale hra vás do toho vyloženě netlačí a dává možnosti si hru přizpůsobit do "Rambo" stylu, dokonce jsou i mise, kde se tomu nevyhnete. V MGS je mnoho mechanik a funkcí a rozepsat všechny by bylo na několik stránek, takže vypíchnu jen ty nejzásadnější. Máte k dispozici tzv. Reflex Mode, který funguje tak, že když vás někdo odhalí, tak se vám zpomalí čas a vy máte možnost zneškodnit nepřítele dříve, než spustí poplach. Další důležitou mechanikou jsou extrakce. Přátelské jednotky (vězni), uspaní nebo omráčení nepřátelé, či zvířata můžou být extrahováni pomocí Fultonu (což je takový balónek, který přenese danou jednotku na vaší základnu), později můžete takto extrahovat i vozidla. Je toho opravdu hodně. ale tohle jsou tak ty nejdůležitější.

Po grafické stránce je hra skvělá a nemám jí co vytýkat. Hudební stránka je též perfektní, jako skoro u všech japonských her, ale zvlášť oceňuji možnost walkmanu, kdy sbíráte kazety a můžete si tak přehrát přímo ve hře, některé hity z 80. let. Dále pak je skvělé, že hra si zachovává svůj humor, který je pro tuto sérii typický.

Takže pár slov na závěr. Jedná se o skvělou hru s napínavým příběhem, pěknou grafikou a skvělou hudbou. Co trochu kazí zážitek jsou mikrotransakce, absence jedinečných bossů typických pro tuto sérii (osobní názor) a asi největší vadou na krase je, že je to pravděpodobně poslední díl, jelikož se Hideo Kojima (otec série) a Konami ukončili svou spolupráci, po několika neshodách co panovali při vývoji této hry.

Sherlock Holmes Chapter One je první Sherlock, kterého jsem dohrál od začátku do konce. Hra vás zavede na fiktivní ostrov Cordona, kde mladý Sherlock vyrůstal a bude zde vyšetřovat zločiny, dopadat pachatele a odhalovat svou minulost.

Příběh je zajímavý a dobře odsýpá, nikde to není zbytečně natahované, ani zbytečně uspěchané, jedině snad Mycroft by si zasloužil trochu víc prostoru, Co je, ale opravdový tahoun, tak za mě vedlejší případy. V nich odhalujete příběhy a osudy různých postav a jsou velmi dobře zpracovány a každý je svým způsobem jedinečný (obzvlášť mne potěšil "easter egg" na jednoho známého zloděje). Co zcela jistě patří též mezi pozitiva, tak je přestrojování, kdy aby jste se někam dostali, nebo z někoho něco dostali, musíte mít správný převlek. Co je za mě negativum, tak souboje. Ty se podle mne vývojářům vůbec nepovedli. Nechápejte mě špatně, při první setkáním to vypadá dobře a vcelku i inovativně, ale po čase je to spíš otravné a hlavně všechny jsou jak přes kopírák. Prostě vstoupíte do arény, kde na vás jdou vlny nepřátel a abyste je zneškodnily máte dvě možnosti: 1) zabít nepřátelé a tím si vysloužit pokárání od Jona, nebo za 2) je zpacifikovat (což je náročnější jelikož musíte trefovat např.: klobouk, láhev atp.) a vysloužíte si pochvalu od Jona. Pochvaly a kárání od Jona je taky taková ta věc, co je místy trochu otravná. Opět neberte mě špatně, Jonův deník je fajn a hezky podkresluje, co se zrovna děje, ale komentáře tipu: Co se to z Sherryho stalo, je po čase spíš na škodu a Jonův deník tím trochu ztrácí na kouzle.

Grafická stránka je příjemná a vypadá dobře, není to AAA titul, ale přesto neurazí a dobře se na ní kouká. Zvuková stránka je též na dobré úrovni a je příjemná. Co je horší, tak propady fps, když se pohybuje postava po městě. V budovách se to neděje, ale jakmile vylezete ven, tak u každého třetího kroku jsou znatelné propady.

Suma sumárum se jedná o kvalitní hru s dobrým příběhem a zajímavými případy. Občasné propady fps se dají přežít. Herní doba se pohybuje kolem 25h, takže vhodná i pro příležitostní hráče a jako bonus hra obsahuje české titulky.

S novou konzolí jsem si musel rovnou pořídit i tuto skvělou hru. Bohužel jsem originál nehrál, takže nemám zcela srovnání.

Hned z kraje musím říct, že je to zatím nejednoduší hra ze souslike her, kterou jsem zatím hrál. Což není vyloženě na škodu, je to dobrý start pro lidi co nemají se soulslike hrami zkušenosti a chtěli by to vyzkoušet. Samozřejmě je hra výzva a dokáže potrápit, paradoxně mě hra nejvíce potrápila při druhém průchodu. Když se naučíte co na jakého bosse platí, tak si s nimi dokáže každý poradit (za mě asi nejtěžší boss byl Maneater, ale je to subjektivní názor).

Teď ke hře samotné. Graficky je hra zpracovaná skvěle. V každé lokaci na vás vyloženě dýchne atmosféra. Ovládání je velice intuitivní a postava přesně dělá co po ní chcete, občas pozlobí kamera, ale to není nic s čím by se člověk nesetkal i v jiných hrách. Musím ocenit i funkci dualsense, kdy sice není využit plný potenciál (jako třeba v astrobotovi, nebo nyní v returnal), týká se to hlavně střílení z luku, což je příjemná změna.

Ve hře si můžete vytvořit vlastní postavu a editor postavy je celkem propracovaný, ale nijak složitý. Můžete si vybrat z několika povolání pro svou postavu a hurá do akce. Hra vás vcelku svižně seznámí s mechanikami hry. Hra se dohrát za nějakých 20 hodin, tedy pokud ji dohrajete, ale pokud plánujete platinu, tak mě to trvalo něco kolem 50 hodin a musíte udělat minimálně 3 průchody hrou.

Jedinou takovou trochu vadou na kráse (i když to prostě k té hře patří) byla pro mě world tedency a obzvlášť character tedency. Kdy mi zcela nebylo jasné jak to funguje a hra to nějak zvlášť nevysvětlí, ale pokud máte někoho kdo vám s tím pomůže, dá se to zvládnout, jen se v tom systému zorientovat.

Závěrem musím říct, že jde o skvělou hru, která je vhodná pro začínající hráče soulslike her, tak i pro ostřílené hráče. Grafika je úchvatná a hratelnost příjemná, celé to provázáno zajímavým příběhem.

Zajímavá toť hra, o které jsem se dozvěděl náhodou a svým obsahem mě natolik zaujala, že jsem si jí ihned pořídil.

Hráč začíná jako žoldák, který se dostane na vojenskou školu, kde se stane profesorem. V jednom článku o této hře, jsem četl připodobnění této hry k Bradavicím z Harryho Pottera a nemůžu než souhlasit. Na začátku si vyberete jednu ze tří kolejí, kterou budete vyučovat a posléze spolu s nimi i bojovat a prokousávat se příběhem, ten je opravdu dlouhý. Hra mi zabrala bezmála sto hodin. Kdo hrál hry podobného typu (převážně JRPG), tak ví co ho v této hře čeká a to je mraky vedlejších aktivit, jako rybaření, vaření, navazování vztahu s různými postavami atd.

Technická stránka hry je dobře zvládnutá, hra nepadá, graficky to není úplně výstřel, ale tak to asi od takové hry, ani nikdo nečeká. Hudba je příjemná a hezky podkresluje co se zrovna na obrazovce děje.

Soubojový systém je tahový a dobře zpracovaný, jen mi dost často přišlo, že vždycky skočím obklíčen nepřáteli ze všech stran. Ve hře i lze zapnout permanentní smrt, to znamená, že klidně můžete během hry přijít o svého studenta a to se pak i podepíše na morálce zbytku třídy. Znovuhratelnost hry je prakticky jistá, jelikož si můžete vybrat ze tří kolejí a u každé se příběh odvíjí trochu jinak a hlavně máte přístup k jiným unikátním studentům.

Závěrem je to příjemná, odpočinková hra, ale zároveň představuje i jistou výzvu. U této hry se jen tak člověk nenudí. Poskytuje od všeho něco.

Hra je z univerza pokémonů, kteří jsou známí především z her na platformách od nintenda (gameboy, switch, nintendo 3DS...)

Hra má jediný cíl chyť je všechny a aby toho hráč docílil musí se vydat ven a chytat, ale už nestačí jen chytat pokémony, které hráč potká, ale i musí odjíždět tzv. Raidy, které se stupňují podle obtížnosti a na ty nejvyšší úrovně už nezvládne pouze jeden hráč, ale jejich potřeba vícero. To mě přivádí k nejdůležitějšímu aspektu této hry a to je poznávání nových lidí. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že se leckdy seznámíte s nejrůznějšími lidmi. Někdo by mohl namítat, že je to hra pro děti, ale opak je pravdou. Většinu hráčů co jsem poznal tak byli dospělí v rozmezí od 20 do 40 let, našli se i takové výjimky jako 60 letý pár, kteří začali hrát, kvůli vnoučatům, ty to posléze přestalo bavit, ale tento postarší pár tomu úplně propadl.

Co se týče příběhu, tak žádný ve hře není. Ve hře se nachází úkoly, ale jsou to typu chyť, poraz atd.

Co se týče technické stránky hry, tak je to mobilní hra, takže žádné grafické hody. Co se týče hudby, tak popravdě ani nevím, jaká tam momentálně je, jelikož byla docela otravná tak jsem ji hned na začátku vypnul. Co se herních mechanik týče, tak s těma je místy docela problém, hra občas spadne a to když právě třeba chytáte pokémona, kterého jste těžce vybojovali nebo hledali a když se do hry vrátíte, tak už tam není. To se týče i PvP systému, který ve hře je, hráč může narazit na problém ze strany vývojáře kdy prostě váš pokémon přestane bojovat a nic nejde, ale taky jako v každé online hře, se najdou cheateři a to pak je docela frustrující.

Co se týče politiky této hry, tak ve hře se (na rozdíl od jiných mobilních her) nenachází žádné reklamy, což je za mě plus. Ale tato hra je na bázi "mikrotransakcí", ano do této hry se nemusí vrazit ani koruna a stejně si jí můžete vychutnat naplno, ale chcete-li toho a tohohle pokémona prostě lepšího, tak nakonec do toho hráč může nasypat i nemalé peníze.

Závěrem myšlenka této hry není vůbec špatná, ale kazí jí trochu technický stav a mikrotransakce, i když chápu, že i vývojáři musí něco jíst, ale místy mi to přijde trochu nevyvážené a jelikož cílová skupina jsou především děti, tak by to měli trochu poupravit.

Tahle hra je prostě srdcovka. Hru jsem poprvé dohrál na svém prvním počítači v roce 2003 a tehdy jsem z téhle hry byl doslova paf. Zároveň se k této hře rád vracím, jako jiní se vrací k svému oblíbenému filmu. Zároveň letos vyšel remake a když by se to nemělo, tak jsem se před vydáním pustil znovu do této nesmrtelné klasiky.

Tato hra se odehrává v 30. letech minulého století ve smyšleném americkém městě Lost Haven za období prohibice. Děj sleduje život Thomase "Tommyho" Angela a jeho začátek a působení v mafii. Tato hra má jeden z nejlepších příběhů, které jsem kdy ve hře mohl vidět. Hra není ani nijak dlouhá, což nevadí ba naopak, děj svižně ubíhá, takže se ani nedostaví pocit repetetivnosti a s tím i souvisí rozmanitost jednotlivých misí.

Co se týče technické stránky tak na svou dobu byla hra, dovolím si říct, až nadčasová. Grafika byla parádní a jelikož nechyběl ani český dabing, tak si hru užil každý. Co se týče hudby, tak stěžejní hudba se vryje do paměti a člověk ani nemusí koukat a už ví kde se přesně ve městě nachází, jelikož každá čtvrť má svojí hudbu/ melodii. Jediná věc, která se dá této hře vyčíst je umělá inteligence a to nejen protivníků, ale i parťáků. Hlavně, když vám parťák vběhne do palby, kdy následně umírá a tím i game over, protože parťák nesmí zemřít a to je občas frustrující, ale není to zas tak zásadní, aby se této hře nedal šance.

Suma sumárum hra je to skvělá, jak na svojí dobu, tak i dnes, ač někoho může odrazovat starší grafika, ale na vůj věk si i tato hra zaslouží pár ústupků.

Beat Saber je vcelku hodně zajímavá hra. Na VR asi jedna z nejlepších her co si může člověk pořídit a pro vášnivé hráče nejlepší způsob jak začít cvičit.

Tak co o té hře říct. Je to především pohybová hra a občas se u ní člověk pěkně zapotí. Ve hře jde o to, že dostanete dva světelný meče a přesekáváte objekty, které na vás letí, zároveň se některým objektům musíte vyhýbat a to vše v rytmu hudby. U této hry na VR je opravdu potřeba mít dostatek prostoru kolem sebe, jelikož je opravdu snadné se u této hry posunout v rámci pokoje ke stěně a praštit se (mám s tím zkušenosti).

Ve hře se nachází kampaň, kde máte přednastavené skladby a levely se postupně stěžují, pak se ve hře nachází i tzv. volná hra, kde si vyberete skladbu na kterou chcete sekat objekty a plus k tomu si můžete i různé levely dokupovat, ale na výběr jich je vcelku široká škála a různé obtížnosti.

Hře vlastně není ani co vyčítat. To co hra slibuje, tak i plní nic víc nic míň.

Nioh 2 je hra která mě neuvěřitelně pohltila. Bohužel k jedničce jsem se dostal, až po dohraní dvojky. Hra se hraje velmi příjemně a přijde mi o něco lehčí než třeba Dark Souls nebo Sekiro, takže by to mohl být dobrý úvod pro hráče kteří uvažují o hraní takovýchto her.

Ve hře máte na výběr z velké škály zbraní (většina z nich byla již v jedničce), souboje jsou tu vcelku svižné zvláště pak na vyšším levelu. V této hře jako u jím podobných her jde o to se naučit jak daný protivník bojuje a jakmile se to člověk naučí, pak už nemá s daným nepřítelem větší problémy. Ve hře se nachází vcelku široká škála nepřátel, takže mi nepřijde, že by se moc rychle dostavil stereotyp, ačkoliv když už zabijete svého 1000 Gakiho (jeden z prvních yokaiu, kterého potkáte), tak ten vám už asi moc nezavaří. Ve hře každopádně máte ještě k dispozici speciální schopnosti v podobě Souls Core, které mohou vypadnout z vašich nepřátel a jsou neocenitelným přínosem v soubojích a v neposlední řadě se můžete proměnit do své yokai formy, ale chce si jí to dobře naplánovat kdy jí použít, aby byla co nejúčinnější.

Hru si můžete užít až se třemi přáteli a ve vícero lidech je hra mnohem snazší, nebo si můžete přivolat jiného hráče a to buď aby ovládal přímo svého avatara (to lze u svatyně), nebo si můžete vyvolat avatara, kterého bude ovládat AI (popravdě moc vám ale nepomůžou, jen asi jako pohyblivý terč pro nepřátele). Zároveň můžete chodit pomáhat jiným hráčům a v tu chvilku hra získává jiný rozměr.

Co bych hře vytknul tak asi jen to, že je ve hře hromada předmětů a popravdě takových 60% jsem snad ani nepoužil (nemyslím tím zbraně, ale různé předměty).

Závěrem hra je super, ve hře mám nahráno 100+ hodin a stále se k ní vracím.

Ghost of Tsushima je podle mne jedna z nejpovedenějších her letošního roku, i když stále ještě někdo může překvapit. Hra jako taková nenabízí vyloženě nic nového, co by nebylo v jiných hrách (např.: Shadow of Mordor/War, Nioh, Zaklínač 3 apod.) a konkrétně bych to přirovnal k mixu těchto tří her, ale zároveň si zachovává svoji originalitu.

K vizuální stránce by jsem mohl říct asi tak, že hra vypadá nádherně a to ať si to člověk pustí v klasické grafice nebo v možné černobílé alá staré japonské filmy. Opravdu tam na člověka dýchne atmosféra daného prostředí.

Hratelnost hry je též skvěle provedena. Souboje jsou intuitivní a postava Jina dělá přesně to co po něm hráč chce. Chybělo mi tam na jedno stranu lock nepřátel a několikrát se mi stalo, že jsem svou zbraní máchl do prázdna, ale dá se na to zvyknout a není to úplně překážkou.

Co se příběhu týče, tak je celkem svižný a člověk se nenudí. Je teda celkem ponurý. ale tak to se dá od takové hry čekat. Co se týče vedlejších aktivit tak jich tam je dle mého názoru tak akorát, že se člověk nenudí a zároveň se nedostaví až takový stereotyp (jen možná to běhání za liškou to mě ke konci už moc nebavilo, ale jelikož jsem chtěl platinovou trofej tak jsem to musel udělat). Co se navigace po mapě týče, tak ta je velice originálně vyřešená pomocí větru, ptáků a lišek, takže ani nikoho neruší HUD, které prakticky v této hře není.

Co se zvukové stránky týče, tak je též brilantně zvládnuta. Hru jsem dohrál s japonským dabingem a myslím si, že je to tak asi nejlepší, jelikož to jen podtrhne danou atmosféru. Hudba je tam taky tematická, takže k ní není co dodat.

A co bych hře vytknul, nějak mne ani nic nenapadá. Jako samozřejmě hra občas trochu zazlobí, občas Jin neudělá přesně to co po něm hráč chce, ale není to nic závažného.

Metro mne zaujalo už od začátku. Popravdě k předchozím dílům jsem se moc neměl, ale po dohrání exodu jsem se k nim odhodlal. Exodus má zajímavý příběh, u mě záleží vždy na příběhu a metro patří k jedním dobrým zážitkům a k tomu i správa zbraní je velmi zajímavě zpracovaný a funguje velmi dobře. Jen co mi přišlo trochu frustrující je, že hlavní postava nikdy nepromluví a místy to působí až komicky, když vám někdo zadá “běž a premluv toho a toho a vy tam přijdete mlčky zahajíte rozhovory končící jo dobře máš pravdu uděláme to takhle”. Jinak velmi dobře zpracována hra a člověk se nenudí. Jen asi jsem si vybral špatnou platformu, jelikož jsem to hrál na ps4 tak proste fps na gamepadu mi nejdou, ale to je spíše osobní záležitost.

K Hellblade jsem se dostal náhodou, když jsem hledal zajímavou hru se severskou mytologii. Peněz nelituji byl to skvělý herní zážitek: jak s ohledem na příběh, tak i psychologický vývoj hlavní postavy a konče herním mechanismem, který funguje skvěle. Hlavně pak soubojový systém který když člověk dostane do ruky (hra vám nijak moc nepomáhá na vše si člověk musí přijít tak nějak sám), je pak zážitek sám o sobě. Hra je svižná člověk se jen tak nenudí a kor v dnešní době pro lidi kteří nemají třeba tolik času na hry, tak tahle hra není na desítky hodin.

Závěrem hra je to skvělá, ale asi ne úplně pro každého. Pro lidi co mají rádi severskou mytologii, je skvělým doplňkem.