Dawn Raider jsem hrál snad v roce jejího vzniku okolo roku 1990. Do dnes nechápu, jak se ke kamarádovi vlastně dostala. Je to taková neznámá hra a v podstatě nikdo v mém okolí ji neznal a nikdy nehrál.

Jelikož je to hodně dávno a nehráli jsme ji zas tak moc, tak mě napadá jen pár věcí, které si v souvislosti s touto hrou dokážu vybavit, ale za krátký komentář to stojí.

Hlavní výhoda spočívala v tom, že se dala hrát v multiplayeru a to jsme také s kamarádem náležitě využili. Vlastně jinak než v multiplayeru jsme ji snad nikdy nehráli. Pamatuji si, jak jsme se pokoušeli všemožné krýt, jeden sbíral vylepšení a potom dával pozor na druhého, než se mu povedlo také vylepšit arsenál zbraní.
Další věc, která mne ihned napadá je fakt, že hra byla extrémně, ale extrémně těžká a pamatuji si, že jsme se nikdy nikam daleko nedostali. Na druhou stranu to mohlo být i tím, že jsme byli ještě malé děti, kdo ví, jak by se to hrálo dnes.
Vím, že jsme si vždy chválili rychlost a grafické zpracování hry a byl to žánr, který nás hodně bavil. Dodnes si rád zahraju některé jeho vylepšené klony třeba na Switchi. Ta grafika mě tenkrát celkem dost brala a hlavně letadélka vypadala super. Znal jsem podobné hry již z Atari 800XE, ale tady to byl úplně jiný level.
Jediné, co mi vždy trochu vadilo, byl ten PC Speaker, který loudil jen takové pazvuky. Byli jsme na něj sice tenkrát zvyklý a v některých hrách zněl celkem obstojně, ale v této hře mi vyloženě nesedl. Chtělo to hold nějaký zvukový podklad, který by do hry přinesl trochu hloubky. Nicméně i tak jsme ze hry byly v 8 letech unesený a propařili spoustu hodin.

Když jsem si na hru po několika letech, nebo spíše desetiletích vzpomněl, dokázal jsem jí po několika dnech pátrání najít, snad i kvůli tomu názvu, který se mi nějak pořád držel v hlavě.

Není to sice monstrózní hra, kterou by každý znal, ale tak nějak mi utkvěla v paměti a pořád si vybavuji její hraní. Znamená to tedy, že mě hra svým způsobem oslovila a zůstala v mých nostalgických vzpomínkách. Vzdávám jí tedy tímto krátkým komentářem takovou malou poctu.

Donkey Kong Country je hra, ke které jsem se dostal až nějaký ten rok poté, co jsem dostal své první Super Nintendo. Myslím, že to mohlo být okolo roku 1996-1997, kdy už se všude ve světě radovali ze třetího dílu této série.

Co mě ze začátku ihned dostalo, bylo ovládání postav, které je sice dost podobné, jako u většiny plošinovek, ale hra má výborně zmáknuté přepínání mezi postavami, které si krásně předávají slovo plácnutím. Do toho má navíc každá postava trochu jiný charakter. Donkey Kong je silnější a lépe se hodí na zabíjení nepřátel, kdežto Diddy Kong je pohyblivější a celkově obratnější. Já osobně raději chodím s pohyblivějším opičákem Diddym a Donkey Konga si většinou nechávám v záloze na hledání nějakých skrytých jeskyní, na které je potřeba spíše hrubá síla. Mimochodem opičích charakterů je v celé hře hned několik, já si s nimi užil spousty legrace a leckdy jsem ocenil jejich pomoc.

Co se týče grafického zpracování, tak v době, kdy hra vyšla, bylo Super Nintendo již celkem zastaralá konzole a neměla v podstatě moc co nabídnout. Hry na jiné systémy včetně PC byly už o krok až dva napřed. Proto bylo až neuvěřitelné, co dokázali lidé z týmu Rare z této hry a ze samotné konzole vymáčknout. Doslova jí vyždímali na maximum a ve druhém a třetím díle již tak vysoko nasazenou laťku ještě o kousíček překonali. Pamatuji si, že to všem vyrazilo dech a o hře se psalo v tuzemských i zahraničních časopisech s údivem a v superlativech. Dokonce se diskutovalo o tom, že nástupem této hry se Super Nintendu ještě prodloužila o 2-3 roky životnost. Přidalo se k ní totiž pár dalších a prodeje opět vyletěly raketově nahoru.
Grafické zpracování je na tu dobu naprosto úžasné, doplňují ho nádherné scenérie, postavičky jsou překrásně vypiplané a dokonce se mění počasí. Když se například zatáhne a začne pršet, je hůře vidět na samotné postavičky, hra se tím stává obtížnější a je to příjemné zpestření.

Další samotnou kapitolou je hudba, o které bych se dokázal rozepsat na několik stránek, považuji ji za naprosto famózní. Například Aquatic Ambiance se výborně hodí do vodního prostředí a je to překrásný relax. Další skladby se nenechávají vůbec zahanbit. Za mě osobně jsou hudba a celkově zvuk se všemi efekty jedny z nejlepších na daný systém. Ale než se tady rozepisovat, tak si raději doporučuji poslechnout celý soundtrack.

Na závěr bych opět přidal jednu osobní perličku. Jelikož na Super Nintendo vyšly 3 díly Donkey Kong Country, musel jsem si je samozřejmě všechny opatřit. Pokusil jsem je projít komplet všechny a to bez návodu. U druhého a třetího dílu se mi to podařilo a zdolal jsem hru na plné %. Schválně nepíši 100%, jelikož hra nabízí dokonce více. První díl mi zatím dělá největší starosti. Chybí mi udělat poslední dva tajné konce. Nikdy jsem zatím nesáhl po návodu, tak čas od času, rok od roku, zkouším a zkouším, ale ty 2 poslední ne a ne najít. Snad se mi to brzy podaří. Když o tom teď takhle píšu, dostal jsem na Donkey Konga zase chuť, tak se ho půjdu pokusit zdolat co nejdříve. Držte mi palce, snad ty poslední 2 tajné padnou.

Super Mario World jednoznačně patří k mému mládí. Je to taková pecka, při které ukápne i nostalgická slzička a ono se ani není čemu divit, jelikož je to vlastně úplně první hra na originálním Nintendu, kterou jsem kdy hrál. Historku o seznámení se s Nintendem jsem psal již v komentáři ke Street Fighteru II, můžete si tedy zalistovat v mých komentářích.

Super Nintendo byl vůbec první systém od Nintenda, který se mi dostal do ruky a to již v roce 1994. Tehdy byla firma MPM zřejmě jedna z prvních výhradních dovozců Nintenda na český trh a to konkrétně od našich sousedů z Německa. Já měl tenkrát to štěstí, že tam pracoval kamarádovo strejda, a že nám ji přivezl na vyzkoušení. Když jsme Super Nintendo poprvé zapnuli, byla to právě hra Super Mario World, která na nás dýchla svou atmosférou. Kdo by to tenkrát řekl, že to bude jedna z těch her, které již nikdy nevymažu z paměti a ke které se budu pravidelně vracet.

První úžasná věc, kterou hra nabízí je hratelnost. Ta jde ruku v ruce s ovládáním, které bylo super a to hlavně díky joysticku, který se i po 30 letech ovládá dokonale. Již tenkrát udělali vývojáři obrovský kus práce. Jediné, co se na joysticku po pár letech trochu promáčklo, byly horní tlačítka L a R. Hra se ovládala super a nabízela hodně novinek oproti předchozím dílům. Bylo to například létání, jízda na kamarádovi Yoshim, spousty nových nepřátel, různorodé levely atd.

Samotnou kapitolou je určitě hudba, která je stejně jako u Super Mario Bros. nezapomenutelná. Jakmile uslyšíte první skladby na začátku hry, už na ně nejde zapomenout. Hudba je sama o sobě geniálně sestavena z jedné ústřední melodie, která Vás provází celou hru. Občas se změní rychlost, aranžmá, sem tam nějaký tón navíc a člověk by ani nepoznal, že vlastně poslouchá pořád to samé dokola. Skladatel Koji Kondo je prostě muž na svém místě. Například v podzemí si hudba jen tak pobublává a navíc dostala takové zvláštní echo, že tam prostě padne jak vosa na bonbón. Mě osobně se líbí hudba i z jiného důvodu a tím je fakt, že je dělaná ještě za starých časů, kdy hudba nebyla jen moderní audio stopa vložená do hry. Vše bylo krásně komponováno přesně na míru.

Co se týče grafického hávu, ten je naprosto úžasný. Je to jedna z nejlépe vypadajících her na SNES a to i přesto, že je již z roku 1990. Chybí jí samozřejmě předrenderované pozadí, jako bylo například v Donkey Kong Country, ale i tak nabízí úžasně barevné pozadí, postavičky a vše je takové krásně vyhlazené a padne do oka.

Obtížnost je o něco těžší, než u moderních plošinovek, ale pro mne je to vlastně dobře. Jako menší jsem hru dohrál snad za několik měsíců, ale teď bych to zvládl zřejmě za pár hodin. Hru mám dohranou na 100%, což je ve hře znárodněno číslem 96. Toto číslo by mělo znázorňovat maximální počet prošlých levelů a 96 je maximum. Poté co se Vám toho povede dosáhnout, si budete moci hru vychutnat v trochu jiném prostředí, do kterého se hra transformuje.

Jako poslední bych se zmínil o jednom místě ve hře, které mi nedalo dlouho spát. Dodnes vlastně nevím, proč tam přesně je, jen jsem objevil, že vlastně nic extra nedělá. Je to duchařský zámek před 5 hradem. Na mapě je to ten zámek, ke kterému se dostanete druhým výlezem z lesa. Nevím, zda to víte, ale tento duchařský zámek má dvoje koncová vrata. Do prvních totiž nemusíte zalézat. Můžete je projít dále a přijít tak k okraji, kde je láva a dál to nevede. Je tam jen zúžená jeskyně, kde z lávy vylétají ty lávové potvory, které Vám chtějí dát co proto. Tento úsek se dá ale proletět létáním, takže se k němu musíte vždy dostat s kompletním životem a létajícím pláštěm. Dá to sice hodně zabrat, ale jde to. Pokud tento úsek proletíte, tak se dostanete ke druhým konečným vratům. Když se mi to poprvé podařilo, měl jsem strašnou radost, že jsem přišel na něco nového. K mému zklamání se ale na mapě objevila jen ta samá cesta, která vede již ke žluté hvězdičce. Ono totiž, když duchařský zámek projdete do konce, tak se zboří a nedá se do něj znovu zalézt. Z toho plyne, že můžete použít jen jedny vrata. K čemu jsou tam tedy ty druhé?

Ještě bych býval zapomněl na fakt, že Super Mario World si můžete zahrát v Multiplayeru. Druhá postava nebude nikdo jiný, než Luigi, což je velice příjemné zpestření hry.

Adventura Syberia je pro mne vlastně takový začátek třetí etapy adventur.

První etapa, kdy jsem s adventurami začínal, se datuje na úplné začátky 90 let a patřil tam například legendární Monkey Island, ke kterému jsem již komentář psal a dále adventury, které vyšly v tomto období. Bylo to ještě to slavné období těžších adventur, kdy jsme kolikrát museli klikat na vše a spojovat vše se vším. Kdo hrál tak ví, o čem píši. Prostě některé věci byly dost nelogické, ale i tak považuji toto období za mé nejoblíbenější.
Za druhou etapu považuji adventury točící se okolo Broken Swordu, kdy se to vše posunulo jak v grafickém hávu, tak v samotném zpracování. Bylo to okolo roku 1996-1997, kdy se tak trochu změnil styl a většinou vše začínalo být více intuitivní a odpadalo tak to slavné proklikávání úplně všeho.
Třetí etapa adventur pro mě začíná právě hrou Syberia. Dalo by se tedy napsat, že se mi ty 3 etapy krásně rozdělují po cca 5-7 letech.

Teď již k samotné hře.
Pamatuji si, jak na mě po spuštění okamžitě dýchla atmosféra hry, která poté zůstala po celou dobu hry na velice vysoké úrovni. Je to celé takové zajímavě tajemné a velice pochmurné. Lokace, ve kterých se pohybujete, se do hry velice hodí a troufám si říct, že i samotné postavy včetně Oskara. Automat Oskar, neplést s robotem, to by Vám u Oskara asi neprošlo, mi ve hře přijde naprosto úžasný. Jede si prostě neustále to své, a i když si myslíte, že ho nějak změníte, nemáte moc šancí. I když přeci jen u jeho postavy nakonec dojde k určitému vývoji, ale to nebudu napovídat, zahrajte si a uvidíte. Jediné co ještě prozradím, že občas hlavní hrdince (Kate) pořádně cuchal nervy a to i přesto, že ho má ve své podstatě moc ráda.

Ve hře se stáváte v podstatě takovým vyšetřovatelem, v tomto případě vyšetřovatelkou, která musí najít ztraceného chlapce Hanse Voralberga, který se stal jako jediný dědicem továrny na hračky (automaty) a on jediný může rozhodnout o prodeji této továrny. Já si celý ten příběh i spolu s hlavní hrdinkou (Kate), která je ve skutečnosti právnička, moc užíval a hledání ztraceného Hanse mi přišlo velice nápadité. Ve hře se dále seznámíte i s historií celé rodiny Voralberů a celý ten příběh se dotkne i samotné hrdinky, která začne přehodnocovat i své osobní věci a vztahy. Dále budete prozkoumávat spousty krásných lokací a setkáte se, se spoustou automatů, kterými se to ve hře jen hemží a o nich to vlastně celé je.

Velice podstatná část hry jsou puzzle, kterých je ve hře požehnaně a některé dokážou celkem pocuchat nervy. Je to ale vyvážené a k nějaké velké nelogičnosti, jak jsem již psal v prvním odstavci, nedochází. I hudební doprovod doplňuje hru na výbornou a do té krásně pochmurné atmosféry se velice hodí.

Hru jsme dohráli spolu s kamarádem již na počátku jejího zrodu, ale poté jsem se k ní opět vrátil někdy v roce 2017 s přítelkyní a v podstatě se mi oprášily vzpomínky. Ta atmosféra na mne zapůsobila úplně stejně a to samé platí o přítelkyni, kterou hra velice nadchla. Přemýšlíme, že bychom si ji zase někdy zahráli.

Pro někoho, kdo hru ještě nehrál a libuje si v agenturách je tato hra naprostá nutnost a za sebe ji jednoznačně doporučuji. Jedinou menší výtku spatřuji v občasné zdlouhavosti, kdy kvůli jediné věci, která je již naprosto jasná, musíte projít celou lokaci tam a zpět.

Tak dámy a pánové, pokusím se zde shrnout mé dojmy ze hry s velkým H, jelikož tou Super Mario Odyssey určitě je.

Hned na začátku se musím zmínit o tom, že hra byla pro mne velkým překvapením a to doslova pozitivním. Ze všech ukázek, které jsem doposud viděl, byly všechny z lokace New York a já se domníval, že to už nebude takový Mario, jako před tím a že ho tak zkazili. Jaké příjemné překvapení pro mne byl fakt, že to je pouze jedna lokace z celé hry a že hra skýtá rozsáhlé krásné a různorodé scenérie, kterých jsem se nemohl nabažit. Byla to zároveň veliká úleva, protože Mario série pro mne byla vždy velmi významná a byla by škoda, kdyby se to tímto dílem pokazilo. Bylo tomu ale právě naopak, za což jsem velice rád.

Na první odstavec bych tedy ihned navázal tak, že trochu popíši prostředí a obsah hry. Jak jsem již psal, tak hra nabízí různorodé krásné scenérie, a v každé z nich se dá narazit na originální prvek, který krásně zapadá do hry a hru navíc krásně zpestří. Někde si budete jen tak poskakovat, jinde zase plavat a originálním nápadem je, že budete hopsat i ve snížené gravitaci, čímž se vám skoky jednak úsměvně prodlouží a také zpomalí.
Dále musím říct, že mě hodně bavil fakt, že se budete převtělovat do různých bytostí a věcí, které ve hře potkáte a někdy je to vyloženě sranda. Budete například pochodovat jako obří dinosaurus, střílet z tanku, ale i skákat vidličkou a žábou. Bude toho samozřejmě daleko více a myslím, že si tohle zpestření člověk dost užije. Je to dobrý nápad, který je navíc výborně provedený. Ve hře si také můžete kupovat různé převleky a převlékat se ve svém dopravním prostředku, který připomíná cylindr. Některé převleky jsou sice velmi drahé, ale každý si určitě přijde na své, jelikož je jich ve hře požehnaně.

Hudební doprovod je dle mého názoru opět geniální, jak jsem si již stačil za těch pár desítek let u Maria zvyknout. Oproti ostatním dílům mi přijde tak trochu modernější, což se k tomuto modernějšímu dílu hodí na výbornou.

Rád bych se také zmínil o faktu, že hra obsahuje spousty puzzle zasekávaček, od lehčích až po dosti obtížné. K některým existují různé nápovědy rozeseté po celém okolí, které si doporučuji ve hře vyfotit, a dle nich si poté můžete lámat hlavu, co že to máte vlastně udělat.

Ještě Vám povím jednu historku z natáčení, nebo spíše takovou tu věc, kterou nevěříte, že by se mohla stát a ona se prostě stane a vy jen nevěřícně kroutíte hlavou, jak je sakra tohle možné. Prostě takovou obrovskou náhodu, která se občas stane každému.
Poslední měsíc, o který jsem se pokoušel asi měsíc, celkem hezká přesmyčka že :D. Tak tenhle poslední měsíček, který mi chyběl k úplnému zkompletování této geniální hry, měl název skákání přes švihadlo. Kdo hru hrál, tak ví, že pro dosažení jednoho měsíce musíte přeskočit 100x přes švihadlo, které se neustále zrychluje. Měsíc na něm makám a můj rekord zůstal někde u 50 přeskoků. Již jsem se smířil s tím, že mi ten jeden nakonec bude chybět. Hru jsem odložil a tím to skončilo. Cca po roce jsem hru ukazoval kamarádovi, jelikož si plánoval koupit Switch a vybíral nějaké hry, které si k němu pořídí. Při té 15 minutové ukázce jsem se samozřejmě zmínil o tom, že mi k 100 % zdolání hry chybí jeden měsíček. Došel jsem ke švihadlu a započal první pokus. Říkám mu, teď se to takhle začne zrychlovat a u 30-50 přeskoků jsem out. No a tak si tak skáču a skáču a najednou koukám a mám 100 přeskoků. Prostě jsem to na poprvé hned udělal a rozdýchat jsem to nemohl až do večera.
Vysvětluji si to tím, že buď za tu dobu zjednodušili ty přeskoky a promítli to do nějakého upgradu, který se do hry stáhl, nebo to prostě byla jen neskutečná náhoda. Ještě musím doplnit, že po tom roce už jsem to skoro neuměl ovládat, takže jsem tam sotva došel :D.

Hra naprosto nadchla i mou přítelkyni, která s Mariem a Nintendem neměla skoro žádné zkušenosti. Po dohrání jí bylo až líto, že už nemůžeme objevovat nové světy a zkoušet další mechanismy. Naštěstí mám pro ni překvapení v podobně dalších Mario her na starší systémy.

Super Mario Odyssey je skvělá hra, ke které se časem určitě vrátím a projedu si ji ještě několikrát. Majitelům Switch ji určitě doporučuji a ti kdo Switch nemají, tak by měli hru alespoň někde vyzkoušet, ale pozor, hrozí velká závislost a neručím za vítr v pěněženkách :D.

Warcraft 2 byla spolu s Dune 2 mojí nejoblíbenější strategií, tak jsem si ji samozřejmě pořídil i do své PC Big box sbírky, kde nechybí většina her z mého mládí.

Hra je zasazena jak na souš, tak do vody a polétáte si i ve vzduchu. Jednotky jsou celkem vyvážené a je dobré je v boji kombinovat. Krásná SVGA grafika, se mi líbí moc a i v dnešní době se nemusí za nic stydět. Hra se mi vždy velice dobře ovládala a je to vše takové úhledné a vše jakoby sedí, hlavně oproti prvnímu dílu. Možná je to jen můj osobní pocit, ale dvojka je prostě taková úhlednější a vychytanější. Jakoby se zrovna za ten rok trochu posunula technologie.

Oproti Dune 2 bylo super, že se mohlo hrát po síti. Pamatuji si, že sice dalo zabrat spojit ty dva počítače, aby se to celé našlo, někdy to prostě ne a ne se vidět, ale potom to stálo za to. Na začátku jsme si vždy s kamarádem navolili, abychom na mapě začínali co nejblíže k sobě a proti sobě zvolili co nejvíce soupeřů. 2-3 soupeři se ještě dali zvládnout, ale pokoušeli jsme se samozřejmě zvládnout i plný počet, myslím, že největší mapa měla 6 soupeřů.

Přičemž se mi vždy vybaví totální nostalgie je zvukový doprovod a hlavně samotné zvuky jednotek a staveb. Takové: Yes sir, Captain on the bridge, My lord, I´am flying, a spousty a spousty dalších jsou opravdu nezapomenutelné. Líbila se mi i výslovnost a řeč, kterou to bylo namluveno.

Dále si ještě pamatuji, že touto hrou jsme propařili celé jedny Vánoční svátky, samozřejmě s přestávkami na bruslení a sněhové radovánky. Ono totiž dříve ještě sníh býval. :D

K této hře jsem se stejně jako k Monkey Islandu dostal s kamarádem již v době její vydání okolo roku 1992, což bylo vydání CD verze, jinak hra samozřejmě vyšla v disketové verzi již v roce 1990. Tenkrát jsme hráli na nabušeném PC386 jeho táty a hra byla součástí koupeného hardwaru, jak to tenkrát bývalo zvykem. Vždy při koupi celého PC jste dostali nějaký software, který obsahoval i několik her. Je až neuvěřitelné, že se hra dochovala a já ji nedávno od kamaráda dostal, takže jsem vlastníkem přesně toho originálního DVD, které jsme tenkrát hráli. Škoda, že se ke hrám nedají přidávat fotky, hned bych nějaké přidal.

Ale zpět ke hře. Hned ze začátku hry mě nadchla fantastická atmosféra hry, která mě zcela pohltila a já si pamatuji tu potemnělou noční atmosféru, kterou hra obsahuje. K tomu ještě dodalo lesk krásné grafické zpracování, které mě fascinovalo. Nemohu si pomoci, ale tahle kreslená grafika z počátku 90 let mě bere do dnes a má své kouzlo.

I zvuk a hudba ve hře byly na velmi dobré úrovni a velmi dobře to zapadalo do potemnělé atmosféry. Pamatuji si například hlasy, které byly občas příjemně naechované a to dotvářelo spolu s grafikou a atmosférou kompletní atmosféru.

Příběh a zpracování byly a dodnes jsou dle mého názoru inovativní a velice originální. Od té doby již uplynulo spoustu let, ale takovýchto her se moc neobjevilo. Většinou sbíráte hromady předmětů, vše na vše používáte, ale tady jde vlastně hodně o tóny a zvuky které se postupně učíte a o to, jak a na co je poté použijete.

I přesto, že je hra poměrně krátká, jsme ji nikdy nedodělali zcela dokonce. Myslím, že jsem se, tenkrát zasekli cca v 70-80% hry. Nicméně i to nám trvalo několik týdnů, možná měsíců, dostat se takhle daleko, byli jsme přeci jen ještě malé děti a nikdo nám v ničem neradil a neuměli jsme anglicky.

Shrnuto, podtrženo je pro mě Loom velice krásně zpracovaná hra s pohlcující atmosférou a je jen škoda, že se takovýchto her nedělá více.

Čím začít? Napadá mě: zlaté staré časy a říkám si. Proč to bylo dříve tak super? Proč mě to tak bavilo? Proč, proč to?? Je jasné, že v tom má prsty mládí. Všechno je v tom věku jiné, dítě objevuje, objevuje a vše ho baví. Jsou to jasné plusové body, takže těžko srovnávat, jelikož jako dítě jste vždy o krok napřed. Když pomineme tento krásný věk, dá se přeci jen oproti dnešku vyzdvihnout jedna další, tentokrát vlastnost hry, která má se hrou lemmings hodně společného a tou je originalita. Vím, že je v dnešní době těžké dělat originální hry, je těžké vymýšlet jiné žánry a inovace a dříve to byla obrovská výhoda. Tenkrát byl herní svět ještě celkem v plenkách, přecházelo se na nové prostředí, grafiku, a když si představím, že skoro každá hra, ke které jsem se začátkem 90 let přimotal, byla buď úplně jiná, originální, nebo se alespoň z části vymykala již mě známým hrám, vychází mi z toho obrovská výhoda pro toho, kdo tohle skvělé období zažil.

Lemmings jsme s kamarádem objevili velmi brzy poté, co hra vyšla a přiznám se, že mě okamžitě chytla. Chytla mě atmosféra, i když mnozí by mohli namítnout, že tam žádná není, ale pro mě ano, tedy alespoň si jí pamatuji. Chytla mě ta originalita, nikdy předtím jsem nic podobného neviděl a nehrál. Výborná je i hudba, na tu dobu vynikající skladby, které snad nikdy neomrzí a co si budeme nalhávat, tolikrát, co jsem musel opakovat různá kola a poslouchat po tisícáté pořád to samé, to by mě ve většině her přestalo bavit, ale v Lumíkách ta hudba sedí ja ucho na hrnec.

Jako malý jsem měl tu výhodu, že Lemming pro mě byla obrovsky těžká hra. Dostal jsem se maximálně přes první obtížnost, a jelikož bylo hned ze začátku na výběr ze všech čtyřech, občas jsme zkoušeli i Mayhem, ve které jsme se ale nedostali ani přes 3 kolo. Proto jsem také u hry zůstal poměrně dlouho. Jsem jeden z těch, kterého baví pořád dokola zdolávat úroveň, kterou nemohu dokončit. Znám spoustu lidí, kteří to zkusí 2-3 krát a po nezdaru končí. Mě nevadilo zdolávat jedno kolo třeba týdny. Už si ani nepamatuji, kdy přesně jsem hru dohrál, ale bylo to určitě o mnoho let později, než jsem se k ní dostal poprvé.

Asi pro její originalitu, atmosféru a hudbu slovo Lemming zmiňuji pokaždé, když se s někým bavíme o počátku hraní na PC. A myslím si, že už něco znamená, být zmiňován spolu s takovými hrami, jako byly: Dune 2, Prince of Persia, Monkey Island....

Ocarina of Time je pro mě hra, ke které jsem nepřistupoval s takovým nadšením, jelikož jsem Zeldu nějak moc neřešil. Nikdy jsem předtím na starším systému Zeldu nehrál, neznal jsem principy hry, nevěděl jsem skoro nic. Měl jsem jen informaci, že je to velmi dobrá hra, která bourá většinu žebříčků her všech dob.

Předem bych chtěl napsat, že jsem se ke hře naplno dostal až tak kolem roku 2005. Bylo tam sice pár pokusů již kolem roku 2000-2002, ale to jsem vždy zahrál 1-2 dny a hru odložil. Okolo roku 2005 jsem se domluvil se synovcem a hru jsme rozehráli naplno.

Ze začátku nebylo moje nadšení nijak ohromující a spíše jsem hledal cestu k tomu, abych se u hry vůbec udržel, ale po 2 dnech hraní se to celé začalo stupňovat. Začal mě bavit systém ovládání, nekonečné přecházení tam a zpět po velkém prostranství a začal jsem se plně nořit do krásného příběhu, který hra nabízí. Hru jsme samozřejmě hráli bez návodu, a proto se to také trochu vleklo. Začínal jsem vnímat hudbu a dokonce jsem měl oblíbené pasáže, do kterých, když jsme museli přejít, tak mě hudba opravdu bavila. Jeden můj nejoblíbenější hudební doprovod ve hře zazní jen párkrát a já se vždy těšil, až se k němu opět dostaneme.

Musím přiznat, že mě po několika dnech hra úplně pohltila a hrál jsem ji v úžasu, co všechno umí dobrý vývojářský tým vymyslet. Například 2 časové období, kdy v jednom ovládáte malého Linka a ve druhém se z něj stane statný mládenec. To ještě doplňuje fakt, že některé věci, které nemusíte, ale uděláte za jeho mládí, se poté projeví v jeho druhé starší podobě. Narazili jsme tak i na velké problémy mimo hlavní dějovou linii. Ale stálo to za to.

Hru čas od času opráším a pokaždé se skvěle bavím. Je dobré nechat zapomenout na většinu věcí a poté si je znovu projít. Není to pak zas tak velký stereotyp, když už nevíte, co přesně máte dělat a to jde u této legendární hry velmi dobře pro její obsáhlost.

Dalo by se toho napsat daleko víc, ale to už by byla spíše taková recenze a ne komentář, proto bych svůj komentář zakončil slovy: Kdo má přístup k této hře, určitě si ji vyzkoušejte a dejte jí více času, pokud Vás neohromí hned od začátku.

Super Mario 64 je dle mého názoru stěžejní hra platformy N64. Je to také jedna z prvních, co na daný systém vyšla. Pamatuji si, že jsem měl trochu strach z toho, jak dopadne přesun 2D Mária na 3D prostředí a dost jsme to tenkrát řešili. 3D prostředí z Playstationu se mi tenkrát moc nelíbilo, jelikož bylo moc kostičkované a prostě jsem tak nějak miloval 2D chodičky v čele s Máriem. Naštěstí byly moje obavy po spuštění hry velmi rychle rozehnány a nastoupil takový ten blažený pocit, znáte to, takový ten pocit, když se něco opravdu povede. Po spuštění Mária jsem spíše valil oči na to, jak to všechno skvěle funguje, na tu nevídanou grafiku a hlavně lehkost ovládání a také na to, jak vývojáři vlastně ten celý svět vymysleli.

Co se týče hudby, ta je opravdu skvělá a velmi rád poslouchám uklidňující podvodní svět. Rád také nechávám Mária déle prospat, abych se mohl zasmát nad tím, jak ze snu říká to, jak má rád špagety a jiná podobná jídla :D

Nemohu si pomoct, ale nintendo mělo tenhle žánr a převážně Mária vždy o krok napřed před konkurencí. Super Mario 64 byla a je bezesporu famózní hra, která se drží v topce her všech dob a myslím, že jí jen tak něco nesesadí. Dodnes si jí občas se synovcem pustíme a procházíme všech 120 hvězd.

Je klidné sobotní dopolodne roku 1991. Učím se ve svém pokoji látku na pondělí, zřejmě jsme měli psát písemnku. V tom slyším klasické crrrrr, crrrrr, které vydává náš zvonek. Rozlétnou se dveře a do pokoje vchází mamka. Máš tam kámoše, ale řekni jim, že přijdeš, až se naučíš. Jdu dolu ke vchodu a dva kámoši už na mě volají. Máme novou hru, musíš přijít, fakt pecka. Super, říkám si, jelikož už asi 2 roky hrajeme neustále 6 her pořád dokola a já se bojím, že by to naše velké diskety nemusely vydržet. Odpovídám jim, že až se naučím, tak hned přiběhnu. Nicméně učení mi od té doby moc nejde, pořád si představuji, co by to mohlo být za hru a jak by mohla vypadat.

Konečně se okolo 11 hodiny dostávám ven z baráku a utíkám nahoru po ulici, kde bydlí kamarád. Přicházím, a ještě než stačím sundat boty, tak už mi u botníku vykládá, jak se musím hned podívat na Prince, že je to super hra. Rychle letíme do jeho táty pracovny, jelikož počítač tenkrát moc lidí nemělo, natož děti. Nejprve se kamarád dovolí, jestli můžeme obsadit počítač a když dostaneme svolení, hned usedáme a zapínáme na tu dobu našlapanou 386, kterou má jeho táta z práce, a na které programuje.

Hned po naběhnutí hry se dívám na prvních pár obrázků a říkám si. Ty jo, to bude pecka. Kamarád mi mezitím řekl prvních pár postřehů, které stačil vztřebat za těch pár hodin, které hru vlastní. Prý se musíme dostat k nějakému meči a potom bojovat s nepřáteli, dál se zatím bohužel nedostal. Aniž bych to tenkrát věděl, tak se tím právě začínala psát další moje herní etapa. U této hry jsme s menšíma odstupama vydrželi pár let a mám na ní moc vzpomínek.

Jedna z nich je například ta, že hned ve druhém levelu, byla první delší propast, kterou se muselo přeskočit s rozeběhem a ještě se zachytit na protější stěně. My, ale tenkrát neuměli hru ovládat na 100% a než jsme přišli na to, že se dá skočit s rozeběhem, tak uplynul snad měsíc. Dodnes se mi vybavuje, jak jsme chodili pomalinku, aby na nás něco nespadlo, nebo jsme se nepropadli do hlubin, pamatuji si pochodně, které tam skoro v každé místnosti svítily zapálené, zvuk otevírání dveří, atd. Hrůzu mi naháněly i bodáky a pily, které budily velký respekt. Dále jsem také hltal dokonalou animaci, která se Broderbundu opravdu povedla. Co mě dodnes fascinuje je fakt, že jsme hru tenkrát i po těch pár letech nedohráli. To se mi povedlo až s jinou partou kamarádů, kteří vlastnili amigu a bylo to až o pár let později.

Prince of Persia se nezapomenutelně zapsal do herní historie jak mé, tak si tvrdím říct, že i mnoha a mnoha dalších hráčů. Hra dále dostala výborné hodnocení v mnoha časopisech a stala se legendou.

Byla to jedna z prvních her, kterou jsme měli s kamarádem na velkých disketách. Nevím, kdo je ještě pamatujete, ale vždycky jsem se bál, abch je nezlomil. Byly velké, dost ohebné, mechanika je musela zavírat páčkou a dost se kazily. S Barbariánem se mi pojí hned několik vzpomínek.

První z nich je hned s počátečním logem, při kterém vždy speaker řekl název hry. Dodnes jsme s kamarádem za jedno, že speaker říká "Barbarery". Nevím, jestli je to jen tím, že speakeru není úplně rozumět, ale vždycky se o tom přeme s dalšíma lidma, co hru tenkrát hráli. Slyšíme tam prostě pořád to "y" na konci

Dále si pamatuji, jak se hra ovládala klávesama F1-F12. Jeden z nás mačkal všechny pohyby a druhý jen šermoval. To by počítám dnešní děti zřejmě vůbec nebavilo, ale nám to přinášelo štěstí snad několik let. Tím, že se hra ovládala právě takhle, neuměli jsme tenkrát sejít šikmé schodiště, které se objevilo cca na 8 obrazovce. Naštěstí nám pomohl kámošův táta, jinak bychom se snad nehli dále. Je toho opravdu hodně. Ani už si nepamatuju, kdo tenkrát navrhl, že toho velkého draka, který tam běhal přes 4 obrazovky, prostě jen tak proběhneme, jelikož nám nešel zabít. No a ono to šlo, prostě se dal jen tak proběhnout. Pamatuji si, že jsem na jedné obrazovce, kde kapala krev z trubky, pokaždé říkal "hele krev", ale pokaždé a kámoše už to pak dost žralo :D

Hru jsme tenkrát nemohli dohrát a vlastně ani nikdy nedohráli. Vždy jsme se dostali jen k hlavnímu bossovi a ten nás vždy dostal. Hráli jsme to tak dlouho, až jednou přišel další kámoš s tím, že ve škole slyšel, že se dá vyskočit na kyvadlo, které se tam v jedné místnosti pořád kývalo. Tak jsme to zkokušeli pořád a pořád, ale nikdy se to nepovedlo. Teď už vím, že to ani nešlo.

Těch příběhů se hrou je opravdu hodně a tohle bylo jen pár útržků, na které rád vzpomínám. Možná jsem trochu ovlivněn vzpomínkami z mládí, jelikož v dnešní době už hra nemůže vůbec konkurovat a sotva by si jí někdo zahrál, možná je to jen dobou, kdo ví. Nicméně v době, kdy skoro každá nová hra byla něčím jiná a vyjímečná to byla prostě paráda a to už nikdo nezmění.

K této hře jsem se dostal až nějaký čas poté, co jsem poznal Dune II. Tenkrát na počátku 90 let jsem marně hledal souvislost mezi těmito hrami. Nechápal jsem, proč je mezi hrami taková odlišnost. Tenkrát neexistovaly tak rychlé informace, jako nyní. Nemohl jsem zapnout internet a o časopisu Excalibur jsem ještě nevěděl. Pořád mi to vrtalo hlavou a až časem díky pokroku informačních technologií jsem vše pochopil.

Hru jsme začali hrát u kamaráda na starém černobílém notebooku a díky neznalosti, tedy vlastně díky opravdu malé znalosti anglického jazyka jsme si mohli přeci jen trochu zahrát. Ke hře ten anglický jazyk přeci jen potřebujete a najít zcela novou sietch je bez něj obtížné.

Co se týká hudebního doprovodu, tak po této stránce je hra naprostá paráda. I v dnešní době si občas pouštím soundtrack do sluchátek a co se týče verze pro Amigu, tak tam sice nebylo tolik tracků, ale díky lepšímu zvukovému chipu to byl takový modernější sound.

Dune mě zaujala také tím, že jí nebyla skoro žádná hra podobná. Byla to tak zvláštní strategická adventura, až mi tím přišla zcela výjimečná a to dodnes. Mám rád i tohle staré grafické provedení her 90 let, působí na mě tak nějak, prostě jako by jste hráli opravdu hru na PC pro zábavu. Těžko se to vysvětluje a asi to pochopí jen část pařmenů, kteří zažili tu dobu.

Nemohu si pomoci, ale stačí si Dune pustit na prvních pár vteřin v paláci a okamžitě mě přenáší zpět do krásných počátků 90 let.

Přicházím do pokoje s krásnou naleštěnou 386kou, kde dva kamarádi nainstalovali a právě začínají poznávat novou mě doposud neznámou hru Dune 2. Kounu na monitor, když kamarád právě povídá, hele oprav tu elektrárnu, má jen polovinu energie. Kouknu blíže a říkám si, ty brďo, ta elektrárna je rozpůlená, to se teď asi bude dodělávat druhá polovina, když jí dají opravit. Nekecám, ale asi až po 2 hodinách jsem zjistil, že obrázek elektrárny na první pohled opravdu vypadá, jak kdyby byla rozkrojená, ale poloviční energie je pouze zásluhou toho, jelikož pod ní kamárádi nedali betonový podklad. Takhle vypadalo moje první seznámení s touto legendární strategií, ke které se pořád občas vracím. Myslím, že to bylo někdy v roce 1992-1993, hned po jejím vydání.

Dune 2 u mě patřila mezi hry, které jsme s menšíma pauzama hráli pěknou řádku let. Většinou jsme hráli za Atreidy a jedna věc, která mě vždy dokázala vytočit, byl výbuch rakety, která na mě přistála z jednoho Harkonenových paláců a ten jejich Devastátor, to také nebylo nic příjemného. Na druhou stranu, pěkná řádka raketových děl byla příjemným oddechem a zaručovala skoro nesmrtelnost :-)

Co se týče ovládání, jedna z nejvíc kritizovaných věcí je nemožnost označit vícero jednotek naráz. Dle mého názoru by se na tento prvek ovládání mělo nahlížet ze dvou perspektiv. První perspektiva je pohled v dnešní době, kdy se nedivím lidem hrajícím moderní strategie, že jim to tak vadí. Označit haldu jednotek naráz je rychlé a intuitivní. Na druhou stranu, když se na to podívám očima pařana počátků 90 let, vůbec mi to tenkrát nevadilo, jelikož jsem hrál parádní, originální hru se skvělou grafikou, hudbou, nápadem, spoustou jednotek a geniálními hláškami jednotek a tanků, při kliknutí na jejich maličkost. Prostě jsme tenkrát nemožnost označit vícero jednotek najednou zas tak neřešili a užívali si herního zážitku. Zbytek ovládání je klasika, která se s menšíma obměnama drží až dodnes.

Co se týče jednotek, moc se mi líbílo, že jste si mohli tanky buď vyrábět, nebo si je nechat poslat, kdy jste mohli vychytat i velice příjemné ceny. Tuto dvojí možnost jsem u dalších strategií snad nikdy neviděl, ale na druhou stranu jsem jich také plno nehrál.

Dnešní hráči se k této hře už zřejmě nevrátí, přesto jí považuji za jednu z nejlepších strategií. Možná je to jen nostalgií, možná tím, že byla jedna z prvních a hned tak moc povedená. Pro mne je to nádherný kousek a díky, že dnes máme programy jako jsou Dos-Box, a můžu si tak občas zapařit takovéhle klenoty.

Při vzpomínce na tuhle krásnou adventuru mi naskakují slzy do očí, opět mi připomíná část mého mládí a rozepsal bych se o ní ve 3 základních bodech.

První bod je krásný příběh, který jsme zažili při jejím prvním hraní. Psal se tuším rok 1990, možná 1991, už si přesně nepamatuji, ale bylo mi zhruba okolo 10 let. Hru jsme rozehráli s kamarádem, ke kterému jsem chodil pařit na PC mé první hry. Hráli jsme ji zhruba čtvrt roku s občasnými prodlevami (pro mladší generaci hráčů bych podotkl, že jsme neměli žádné návody), časopis Excalibur již vycházel, ale neměli jsme o něm ani potuchy, navíc návod na tuto hru vyšel až v některém z pozdějších vydání. Po těchto dlouhých 3 měsících hraní, kdy jsme zakysli v úvodním městečku a ne a ne se z něj dostat, to jsme hru několikrát rozehráli od znova, abychom zjistili, jestli jsme někde neudělali chybu, ale zákys přišel vždy v tom samém místě, prostě jsme se nemohli vymotat z městečka. Po těchto třech úporných měsících jsme omylem přišli na to, kde je zakopaný kámen úrazu. Omylem jsme na úvodní obrazovce, kde stál stařec u ohně, zmáčkli jinam a ejhle, ono nás to hodilo na mapu, která nabízela obrovské možnosti, kam se dál pohnout. No v tu chvíli si dokážete představit náš úžas a zárovneň bezmoc kvůli naší blbosti a neschopnosti najít cestu ven z města. Na druhou stranu jsou to nezapomenutelné zážitky a ruku na srdce, kolik takových zákysů je jen kvůli naprostě hovadině, řekl bych že hodně. Pak se člověk jen diví, že na to nepřišel dříve, než po čtvrt roce :-).

Ve druhém bodě bych rád zavzpomínal na bitvu, kterou svádíte slovy a musíte doslova slovně potupit spousty Vašich protivníků. To byl nádherný kus hry, kdy jsme samozřejmě při naší neznalosti anglického jazyka, zkoušeli vše možné i nemožné. Po několika neúspěšných dnech jsme si všechny hlášky nakonec začali zapisovat a proklestili se až ke zdárnému vítězství, které nám dovolovalo pokračovat ve hře. Toto vše trvalo pěkných pár dnů, možná týdnů, ale hra byla prostě úchvatná a nedalo se nepokračovat.

V závěrečném třetím bodě bych rád trochu nastínil samotnou hru, její hratelnost, grafiku atd...
Co se týče hratelnosti, tak hra trpěla jednou neduhou. Obsahovala některé akce, které se již dnes skoro nevyskytují, a které byly dle mého naprosto zbytečné a zavádějící. Například příkaz: Look at, Talk to, Use. Dnes povětšinou místo těchto zbytečností stačí kliknout na danou věc a ta se provede automaticky. Prostě kliknete na nějaké místo a automaticky hra pozná, že to místo prohledáváte. Dříve jste na to potřebovali zbytečný klik na Look at a až poté na dané místo. To samé při promluvě s jinou postavou na ní povětšinou stačí jen kliknout a nemusíte již zadávat příkaz Talk to. Až na tuto věc, která hru dosti zpomalovala, byla hra velice hratelná a intuitivní. Pokud jste prostě nevěděli co dál, stačilo použít vše na vše a někdy jste se prostě trefit museli.
Grafická stránka hry se mi na tu dobu zdála výborná a přiznám se, dodnes se mi líbí více starší kreslené hry, než ty v novém vyumělkovaném hávu.
Co se týče hudby, myslím, že do tohoto žánru sedí dokonale a při jejím poslechu vždy dostávám návaly nostalgie.

Pokud se najde někdo, kdo Monkey Island ještě nehrál, tak vřele doporučuji,. Škoda jen, že už nezažijete ten pocit, jakoby jste ji hráli v době jejího uvedení. I tak se do ní pusťte, nebudete litovat.

Jedna z prvních a nejlepších adventur všech dob = Monkey Island, to je nezpochybnitelné :D

Jedna z prvních cca 8 her, které jsem na PC hrál. Je to až neuvěřitelné, že ve svých cca 8 letech jsem se u kamaráda učil rozbalovat hry pod MS Dosem z velkých disket. Jestli mě paměť neklame, tak jsme měli: Barbarian, SimCity, 688 Attack Sub a dalších pár her, na které si momentálně nevzpomenu, ale určitě doplním.

Jednou jsme dokonce museli lézt do baráku balkoném, otevřeným oknem, abychom si mohli zahrát, načež se jeho máma vrátila domu a nachytala nás u PC, tak měl kámoš zaracha a měli jsme týden útrum. Jsou to nezapomenutelné zážitky z absolutně nejranějšího seznámení s PC. Navíc jsme pařili na kamarádovo táty PC (nějaká 386, která stála v té době asi 80.000kč), což bylo na tehdejší dobu hrozně peněz. Báli jsme se, abychom nic neprovedli, ale touha nás hnala dál.

Co se týče samotné hry, tak jsme jí vlastně ani nikdy nedohráli, ale neskutečně nás bavilo nabíjet torpéda a objevovat cizí lodě. Dokonce ani nevím, jestli jsme tenkrát nestříleli po neutrálních lodích. Hra byla na tu dobu docela dost propracovaná a byl to jeden z průkopníků tohoto žánru. Těch našich 5-8 her jsme pařili dobré 2-3 roky a samozřejmě k nim přibylo i pár dalších kousků, jako byl například Prince of Persia

Zlaté časy, kdy skoro každá hra byla něčím jiná, zvláštní, výjimečná a tvořily se různé žánry.

Omlouvám se, ale komentář bude patřit verzi na SNES, k němuž patří i mé hodnocení. Co se týče verze pro PC, ta byla hratelností a zvukovým projevem dosti ubohá a hrál jsem ji snad 2x v životě po 5 minutách. Verzi na SNES vlastním do dnes ve své sbírce a čas od času zapařím.

Píše se rok 1993, je krásné letní dopoledne a ke mě přiběhnou 2 kamarádi se slovy. Zajdi po obědě k nám domu, máme půjčené Super Nintendo a je tam super Mário a nějaký super karate. Tenkrát jsem znal z reklamy jen Segu, ikdyž jsem na ní nikdy nehrál, tak se ptám, co to je Super Nintedo? Oni na to, nějaká konzole, přivezl jí strejda a máme jí půjčenou na léto. Neváhal jsem a hned po obědě zašel ke kámošům na návštěvu. To co jsem netušil, byl fakt, že tento den zůstane navždy zapsán do mé herní historie. Je krásné, jak se z ničeho nic může stát okamžik, na který člověk nikdy nezapomene. Pominu teď Super Mario World, o kterém kamarádi mluvili a napíšu něco o hře, která mi tenkrát naprosto vyrazila dech. Když kamarádi spustili konzoli a naběhl nápis Capcom, poté intro a pak se obrazovka zastavila na výběru bojovníků, otevřel jsem ústa a vyplázl jazyk. Co se stalo poté, co si vybrali bojovníka a spustili hru raději nebudu popisovat :-). Hra mě od prvního okamžiku absolutně dostala.

Pamatuji si, jak jsem se od ní nemohl odtrhnout a poté, co jsem musel domů spát, jsem si po cestě přemítal, jestli si mi to jen nezdálo. Chodil jsem tam poté celé léto a když nám konzoli na konci srpna brali, skoro jsme to obrečeli. Okamžitě jsem nastoupil na rodiče, že konzoli musím mít a chci hru s Máriem a Street Fighter 2. Byl jsem tak urputný, že mi ji slíbili pod stromeček, když budu mít dobré známky a budu hodný. To se také stalo. Chápete ale co je čekat 4 měsíce na něco, co by jste tak moc chtěli u hrát už teď. Dnešní generace to již po většinou moc nechápe, dnes jde všechno strašně rychle a není výjimka, že si dítě přinese 10 pálených DVD se hrami a ještě ten den všechny projede. Musím ale přiznat, že jsem strašně rád za to období, které jsem zažil, kdy nešlo všechno hned a člověk musel čekat, nahrávat z disket, které házely error atd... člověk si všeho hrozně vážil a měl obrovskou radost.

Pamatuji si dokonce sen, který se mi zdál zhruba 2 měsíce před Vánoci. Ve snu jsem dostal Street Fighter 2, kde byly jiní bojovníci, než v té verzi, kterou jsem hrál v létě. Byl to přímo hororový sen, vždyť já jsem chtěl přeci Ryu, Kena, Guilu, Chun-Li, ne ty nové trapné postavy. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že ta samá hra nemůže mýt jiné charaktery a hned po probuzení jsem upřesňoval rodičům, že ve Street Fighteru 2 potřebuji přesně tyhle postavy, ať jiné nekupují.

Ke Street Fighteru 2 se vracím dodnes, sice spíše už jen sporadicky, ale toto kultovní karate zůstane navždy v mé sbírce a dokonce pořád ještě s krabičkou a manuálem. Vlastním dokonce 2 verze, jednu sbírkovou a jednu herní :-).

Mohl bych se rozepsat daleko více, ale už jen něco málo k samotné hře. Na Snesu výborné ovládání, výběr postav sice menší, než v následných turbo verzích, ale mě to na tu dobu stačilo a dodnes si myslím, že přehršel postav by měla vystřídat spíše super hratelnost. Hudba naprostá bomba a jak jsem již psal u komentáře na hru UFO-Enemy Unknown, hudba z té doby se do hry hodí daleko více, než ty dnešní audia. Prostě dřív se dělala hudba víc šitá a na míru jak emotivně, tak kompozičně a víc vyjadřovala pocity hráčů. Jakoby Vám chtěla sdělit výjimečnost okamžiku, ve kterém hru hrajete. Dá se to poznat hlavně na tom, když na hru vzpomínáte, nejvíce si vzpomenete, když slyšíte právě hudbu, která vás rozpomene na vše ostatní a dokonce i na ten moment Vašeho mládí, ve kterém jste hru hráli. Zvukové efekty byly také naprosto úchvatné a pouštěl jsem si je pořád dokola, jelikož cartridge umožňovala pouštět zvuky samostatně v menu options.

Street Fighter 2 jsem udělal na nejvyšší obtížnost se všemi postavami krom Dalshima, se kterým to díky jeho neohrabanosti prostě nešlo, tam jsem musel obtížnost o 2 stupně ubrat, protože hlavní boos Mr.Bison byl prostě moc rychlý.

Kultovní a jedna z prvních záležitostí bojových her = Street Fighter 2.

Hra mého mládí. Na této hře jsme s kamarádem strávili dobré 2 roky života. Mám jeden nezapomenutelný zážitek, kdy jsme měli sestřelené snad 450 ufo a pořád jsme se nemohli pohnout dále, nevěděli, co a jak máme udělat. Pořád dokola jsme sestřelovali, zajímali, vše již bylo vyzkoumáno a pak přišel kamarád, řekl, že hru hraje pár dnů a už letí do nějaké Cydonie. Cože??, jaká Cydonie? Co to je, ptali jsme se. On na to jen, že prostě musíme sestřelit nějaké ufo, vyzkoumat věci a jsme tam a prej, jestli máme Ďábelský odstřelovač. My zase, co to je sakra??. No takový raketomet, který střílí do zatáčky. Prostě jsme v té konkrétní rozehrané hře měli zřejmě nějaký bug, protože, když jsme rozehráli novou, tak zhruba u 100 sestřeleného ufa jsme letěli do Cydonie. Pamatuji si, jak kdyby tomu bylo dnes, když jsem byl přesvědčený, že mi kecá a že nic takového ve hře není :-).

Co se týká hry samotné, tak určitě bych pochválil hratelnost, moc se mi líbilo, jak byla hra propracovaná (výzkum, výroba, mise, základna, sestřelování ufo, atd...), na tu dobu mi přijde vyloženě kultovní. Grafika krásná a zvukové efekty také výborné. Trochu mě mrzela hudba, jelikož mi přijde, že uživatelé Amigy, na tom byli přeci jen o něco lépe, hudba byla taková elastičtější, zřejmě dáno možnostmi tehdejších soundblasterů. Mimochodem vynikající potemnělá hudba u geospace, která se do hry výborně hodí hlavně kompozičně. Přijde mi, že dnes už je to dost takové hi-tech, ale kompozice a takové ta správná trefa do prostředí hry už vzala za své.

Ještě si pamatuji, jak jsme si k této hře dělali i vlastní návod, včetně všech překladů anglické verze. Několikrát jsme se ke hře ještě v průběhu dalších let vrátili.