"That wasn't a match made in heaven." 

Pokusím se v komentáři trochu vysvětlit, proč Dispatch nemusí být hitovku pro každého. Předně ale k tomu základnímu. Na příběhu hry spolupracovali borci z Critical Role. Matthew Mercer si vystřihl i hlas hlavního záporáka. Stojí za nimi takové tituly jako The Legend of Vox Machina (jeden z mých oblíbených seriálů) či obdobně kvalitní novinka The Mighty Nein. Nezbývá než říci, že Dispatch je dějově obdobně parádní (včetně animace a dabingu). A pokud by šlo o seriál, tak by se s uvedenými svou kvalitou měřil. Vtipná, napínavá, milá a někdy i příjemně melancholická hra. Bohužel gameplay je pro mě vlastně celkem mizérie.

Nemám zkušenosti s vizuálními romány, nicméně hraní Dispatch je pro mě čiré utrpení. Vypnul jsem si QTE (které absolutně nenávidím) a timery při hackování. Ale i tak samotné posílání "hrdinů" na mise řízené pravděpodobností (kterou hráč ovlivní jen výběrem vhodných postav k charakteru mise) je strašná mechanika. Nadával jsem jak špaček, když jsem v poslední kapitole neuspěl v pěti "hodech" za sebou, kdy jsem měl u každého pravděpodobnost přes 85 %. Ještě musím vždy tu odrážející se "blechu" útrpně sledovat, ačkoliv vidím, že odrazy míří do sfér neúspěchu. Mám trochu podezření, že vlastně až o tak moc nejde, anžto k happy endingu jsem se dostal bez potíží. O to více ale nechápu, proč je misí tolik. Poslední kapitolu už jsem opravdu dohrával se zatnutými zuby.

Pokud vás mnou výše uvedené neodrazuje, tak gratuluji. Máme jiný vkus a Dispatch může potenciálně být jedna z nejlepších her, jakou jste kdy hráli. Anžto příběh a volby hlavního hrdiny (který v mém případě Misfits týmu dělal vždy empatického mentora) mají svou váhu v okamžiku i později. Snad jen detail ke konci (obviously spoiler): Také mám rád pejsky. Ale obětovat kvůli jednomu celé město a možná i více... Tady na mě ta tíha rozhodnutí nedopadala. A nechápu, proč hlavní hrdina přerušil souboj a vylezl ze svého brnění, když mohl Shrouda prostě v klidu odprásknout, anžto už nebyl schován ve svém mechovi. Tady bych byl méně "predictable". :) Souhlas také s Vivaldim níže, že volba, koho ze dvojice z týmu vykopnout ve druhé kapitole, mi moc neseděla. 

Pro mě vlastně podobné jako Detroit: Become Human. Už teď mám chuť Dispatch také posunout do zelených čísel, protože je to také nádherná hra. :) Jen není pro mě...

P. S. Dohrání mě trvalo deset hodin. Dispatch má vysoké production values. Ale za mě je počáteční cena blízká třiceti euro moc vysoká. Spíše sledujete než aktivně hrajete. A i tam, kde hrajete (mise), není gameplay často důležitý a vlastně ani zábavný.

Obří kolonizační loď míří k hvězdnému systému Alfa Centauri. Během staletí její cesty se na palubě střídají generace a upadá i víra v cíl mise, která je dále narušena zvěstmi, že plavidlo letí k planetě již obývané jinou civilizací. Cestovatelé se tak postupně štěpí ve frakce, často i vlivem specifických podmínek ve své části lodi.

Colony Ship je naprosto fantastická sci-fi jízda. Jedna z nejlepších mezi počítačovými hrami spolu s Endless Space 2 a Sid Meier's Alpha Centauri (které by Colony Ship téměř mohla sloužit jako prequel). Grafika je nádherná (i přes velmi mírné hardwarové nároky), lokace rozmanité (asi moje nejoblíbenější je až z konce hry a tedy vázaná na spoiler - vizte zde) a jednotliví představitelé frakcí často zajímaví.

Dvaceti třemi hodinami hrací doby jsem se prokousal doslova za pár dní a velmi pravděpodobně to není můj poslední průchod, neb téměř na každém kroku lze volit různé možnosti mající dopad na další směřování. Hrací dobu pravděpodobně snížilo, že jsem vůbec nebojoval. Spoléhal jsem se na "kafrací" dovednosti hlavní postavy a výjimečně i na stealth (tj. tichý průchod některými lokacemi). Ujišťuji nicméně, že kecací průchod není zásadně zvýhodněn a o některé možné konce jsem s ním přišel.

Colony Ship samozřejmě není bez chyb. Škoda je určitě naprosté absence dabingu, nicméně není až tak třeba, jelikož dialogy jsou poměrně strohé. I zajímavější charaktery tak nejsou detailně prokreslené a hra částečně spoléhá na Vaši fantazii, čemuž se ale svým settingem podbízí. Hudba je většinou celkem dobrá a padnoucí k lokaci. Výjimečně mi ale i někde nesedla a spíše mě rušila. Problém je občasně i v orientaci, kdy nějakou dobu hledáte, kam jít dál. Na vině tu jsou víceúrovňové lokace. Za mapu bych se nezlobil.

Závěrem Colony Ship je nejlepší sci-fi izometrické RPG od dob Fallout (kterému se v některých prostorech dosti podobá), obsazuje desátou příčku mého RPG žebříčku (viz můj profil). Tento rok jde o mou třetí "devadesátku" (po Pathfinder: Wrath of the Righteous a Tactical Breach Wizards) a Bioware a Obsidian se mohou jít se svými novými RPG vycpat.

Už zase mohu normálně žít.

Tactical Breach Wizards je hra s originálním námětem, solidním zpracováním, zábavným gameplay. Nic z toho by ji ještě neopravňovalo k tak vysokému hodnocení. Prohlašuji tedy bez uzardění, že jde o jednu z nejlepších her stran kvality textu, jakou jsem kdy hrál. A lepší XCOM než XCOM 2!

Celý nápad speciální jednotky složené z kouzelníků mi přijde dostatečně nosný. Je plný napínavých scén, kdy například jeden ze členů skupiny během dramatické přestřelky přisedá, stále stříleje, do vozidla. Akorát že tím vozidlem je létající koště…

Není to jen zábavná hra, je to nejvtipnější hra, jakou jsem kdy hrál. Celou dobu si pak v tomto udržuje vysokou úroveň. Nesklouzává do šedého průměru či trapnosti. Mise samotné mají vedle klasické turn-based taktické náplně i své další (vedlejší) úkoly, které z toho činí spíše až zástupce her logických. I díky možnosti vracení tahů (v rámci jednoho kola) tak budete stále promýšlet sérii úkonů, která povede k tomu, že opravdu pět opozičníků vyhodíte v první kole oknem, jak žádá miniquest.

Samotná náplň misí by samozřejmě nefungovala, kdyby Vaše (až) pětice udatných reků nedisponovala několika vlastními „schopnostmi“ (čti kouzly). Tady je třeba říct, že všichni družníci jsou podobně užiteční, všichni mají podobně zajímavý gameplay. Často se skvěle doplňují a vždy se zároveň najde nějaký, kterému je dáno svou sadou dovedností v té či oné misi vyniknout.

V jejich snění (které má rovněž charakter misí) se dozvídáte postupně o jejich minulosti. Často sice smutné, ale vše je vyváženo velmi poctivou dávkou osvobozující sebeironie, která zajistí, že Vám úsměv z tváře nezmizí. Interakce mezi členy týmu jsou ještě lepší. Po celou dobu je to opravný milý ironický humor. Doporučuji pak rychle neodklikávat ani vyhodnocení misí. I tam se leckdy dobře zasmějete. 

Těch cca 35 hodin herní doby (plnil jsem všechny vedlejší úkoly) bylo naplněno naprostou závislostí, kdy jsem se od nemohl odtrhnout a chodil spát až v brzkých ranních hodinách. Jsem zase volný. Well… ještě se po konci zpřístupnilo pár arén k dohrání…

Po nedávném Symphony of War: The Nephilim Saga jsem se rozhodl vrátit se (po patnácti letech) ke komentované hře, abych si oživil, zda skutečně je lepší volbou.

Battle for Wesnoth se musí celkově nechat, že má velmi zábavné a jednoduché povyšování jednotek i hrdinů. Zástupci většiny stran jsou pak dostatečně variabilní a některé je i zábava používat (např. ty s ukrytím a bonusovým poškozením do zad). Lehčí příběhová naivita mnohých hlavních kampaní nevadí, naopak se do stylu hodí. Podobně jako se mi hodila i k pohádkovým Brány Skeldalu. Navíc kampaní už je přes patnáct, čili si každý najde svou oblíbenou.

Wesnoth vyniká hlavně v misích se specifickými cíli (např. zabití konkrétní nepřátelského lídra), kde mě bavilo lákat AI do velké bitvy a zatím rychlými jednotkami nebo neviditelnými vrahy vymyslet cestu okolo k cílovému opozičnímu veliteli. Velká část levelů se ale celkem rychle zvrhne k pomalému prokousávání se nepřátelskými hordami, což ostatně nejvíce svědčí i sbírání zkušeností a povyšování vašich jednotek na lepší druhy (často i s možností větvení do různých odnoží).

Tady bych i řekl, že je často výsledek opravdu o náhodě. Jakkoliv vybrat si místo bitvy (bonusy a postihy dle terénu a někdy i dle denní doby), pořadí jednotek atp. je rovněž nezměrně důležité. Některé útoky ale budete i tak loadovat, pokud si toto tedy neznemožníte v pravidlech před začátkem kampaně (kdy load pak nemění výsledek konkrétního souboje). Je to prostě souboj s procenty. A někdy i s pěti útoky s 80 % šancí na zásah netrefíte ani jednou.

Některým stranám pak chybí trochu větší variabilita jednotek (řekl bych, že se to týká i třeba orků) a jiným naopak přebývá (lidé). Za mě třebas nekromanti jsou cca tak akorát.

Battle for Wesnoth je prostě solidní neustále vyvíjená tahovka, která je navíc zdarma. Z kampaní po Heir to the Throne a mém oblíbeném Descent into Darkness určitě zkusím ještě krátké Liberty, které má výbornou pověst.

Zlákán velmi vysokým hodnocením na Steamu, rozhodl jsem se tuhle možnou strategickou bombu vyzkoušet.

A... Možná pro fandy Fire Emblem série opravdu půjde o skvělou hru. Já ale spíše vidím jen elementárně zpracovanou strategickou jednohubku, která se brzy utápí ve stereotypu. Předně úvodní prezentace vypadá skvěle. Ale jakmile se více dostanete ke skládání svých jednotek, tak bude hned jasné, že bez neustálého přepínání v panelu, co chcete s tou či onou jednotkou udělat, to nepůjde. Ovládání je v tomto opravdu neskutečně archaické, nepříjemné, těžkopádné a strašlivě zdržuje.

Pokud by samotná soubojová část byla lepší, tak by člověk na špatný management a naivní příběhové dialogy zapomněl. Bohužel bitvy se z velké části odehrávají na jedno brdo. Obsadit dobře bránitelné lokace (např. mosty) je úplně zbytečné. A stejně tak hnát se k nepříteli, pokud nemůžete ihned v kole útočit. Dalece lepší je vysunout nejvíce obrněnou jednotku, která útoky počítače vydrží, a až pak v další kole zaútočit se svými silami více zaměřenými na damage. I u nich nicméně platí, že budou vesměs poskládané poměrně podobně. Z několika stejných druhů jednotek, kde nebude chybět obrněná přední řada, healer za nimi atp. Žádné úzce specializované týmy dle potřeby. Všechny souboje začnou extrémně rychle být podobné.

K tomu další pamlsek. Souboje vlastně ani přímo neovládáte. Jen posunujete jednotky a boje už odehraje počítač sám se sebou. Koukat se na něco takového stále dokola... K čemu tam hráč vůbec je? Můžete ale mezi misemi vynalézat technologie. Stejně se ale dostanete ke všem, takže je vlastně jedno, pro kterou se rozhodnete.

Armády budete skládat stále stejné, pohyb jednotek po mapě budete vést podle stále stejného mustru, vynalézání je celkem jedno. Příběh vyzní lineárně a nezajímavě... Celková prezentace vypadá na obrázcích daleko lépe. Divím se tak vysokým hodnocením. Jde stěží o skutečnou tahovku. A vše, co dělá, dělá přinejlepším na "celkem ok" úrovni. Celkově poměrně velké zklamání. Zkuste raději The Battle for Wesnoth, který je navíc zadarmo.

Čistě bojové DLC, po kterém už nebude váš velitel křížové výpravy nikdy chudý.

Midnight Isles jsou po částech dostupné v průběhu kapitol základní hry. Spolu s Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians a Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks tak patří mezi tři DLC, k nimž se dostanete během původního příběhu (ostatní tři placená DLC se spouští toliko samostatně).

DLC samotné se odehrává na ostrovech moře v pekle. Jde o jednu lokaci za druhou. Všechny jsou zaplněné nepřáteli a spoustou lootu (většinou určeného k prodeji). Nepřátelé i setting lokace se občas vymění. Děj na pozadí, spojený s jedním pozapomenutým vládcem démonů, není vůbec zlý. Bohužel je ale opravdu většinu herní doby jen na pozadí.

Lokace ale, pokud už se mění, vypadají celkem dobře. A pár skvělých unikátních předmětů tu také najdete. Na jedno dohrání proč ne... U druhého už bych snížil obtížnost na minimum a rychle to proběhl. Nebo bych DLC vynechal úplně. Watcher's Keep z Baldur's Gate II: Throne of Bhaal to věru není.

Pokud se na základě recenzí těšíte, že jde v podstatě o WotR variantu Mass Effect 3: Citadel, tak bych vás spíše zklamal. Kvalitativně na této úrovni ani náhodou toto DLC není.

Jde o docela milou oslavu velitele páté křížové výpravy a jeho přátel. Dojde i na jeden celkem pěkný dungeon. A lehce otravnou (ale z velké části dobrovolnou) arénu.

Nedomnívám se, že by DLC stálo za více než pár dolarů. Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians tu určitě má lepší poměr ceny a výkonu. Byť Dance of Masks se svým zaměřením více podbízí.

Pokud hledáte lehce sentimentální setkání se svými parťáky, tak jste tu dobře. Pokud hrajete za Mythic path Licha či dokonce Swarm, tak si vůbec nedovedu představit, co budete v DLC dělat. :)

DLC přidává do hry nové NPC s vlastním příběhem a lokacemi. Ulbrig je lehce neotesaný zástupce zaniklé říše, v jejímž konci sehráli svou roli, nepřekvapivě, démoni.

Jde o poměrně zdatného bojovníka, který je nadán schopností měnit se v griffina. Do hry zapadá velmi dobře. Prakticky si nejde všimnout, že nepatří mezi originální družníky. Jen dvě věci tomu napovídají. Lehce častěji má, podle mého názoru, své linky v rozhovoru nadabované. A pak často se vyjadřuje v rozhovorech jako poslední. Pokud se ale přes to přenesete, tak jeho osobní příběh je v rámci hry prakticky nejdelší a nejvíce propracovaný. To možná svou osobností samotnou nebude svědčit všem hráčům...

Samozřejmostí je, že k jeho classu seženete ve hře i spoustu vybavení. Opět možná až trochu více, než bych čekal.

Každopádně spolu s Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks jde o druhé DLC, které bych s klidem doporučil.

WotR je dlouhé RPG. Dokonce tak dlouhé, že kdyby bylo o polovinu kratší, tak by stále bylo dlouhé. Na nižší obtížnosti bude hrací doba okolo dvou set hodin. Na vyšší se zapnutými souboji na kola... Pokud máte práci a rodinu, tak to možná bude hra na zbytek Vašeho života.

Jsem na vážkách, zda jde o nejlepší RPG na Unity Engine (samozřejmě dalece za Disco Elysium), které jsem hrál. Určitě mě bavilo více než Pillars of Eternity či Tyranny. Zase ale mělo horší spád, děj i méně zajímavý svět než Shadowrun: Dragonfall - Director's Cut nebo Torment: Tides of Numenera.

Kde WotR vyniká než všechny uvedené je prostě ten obří svět se spoustou možností. Byť k těm se zase dostanete většinou jen v rámci nové Mythic Path a tedy i nové hry. Nicméně každé hraní za novou Mythic Path má skutečně odlišné velké porce děje a je tak zábava to projíždět znovu. Jeden zodpovědný gameplay i s DLC vyjde, jak uvádím výše, asi na dvě stě hodin hrací doby. Mythic cest je šest základních a čtyři vedlejší. Tady je prostě při násobení hrací doby ta porce zábavy, kterou WotR přináší, naprosto unikátní. Po druhém dohrání za Azatu jsem tak zvýšil hodnocení o deset procent a WotR zařadil na deváté místo svého seznamu Top 13 (nyní) RPG (viz můj profil).

Tady už by se dalo ale i trochu kritizovat, že WotR hráče kvůli některým rozhodnutím i přímo zdržuje. Loadingy jsou všudypřítomné a i s SSD trvají poměrně dlouho. Na druhou stranu možná to byla cena za to, že jsem na své obstaróžní Nvidii 1070 mohl hrát ve 4K. Tak či tak právě k tomu zdržování hráče systémem i mechanikami hry se budu v komentu vracet často.

WotR je neskutečně komplexní hra s hromadou možností ve vývoji postav. Pokud se v tom ale nechcete rochnit, tak se vám levelování všech družníků (kterých můžete mít v aktuální moment i kolem tuctu) bude velmi rychle zajídat. Naštěstí prý jde nějak levelování přednastavit. A tedy někde na internetech najít build nebo jej sám vytvořit a pak jej zadat do hry, aby podle něj družník povyšoval na novou úroveň.

Naopak ovládání Crusade v HoMaM stylu mě téměř vůbec neuráželo. Nebyl to vrchol žánru, ale celkem zábavné to bylo. A zase pojďme ocenit, že RPG má v sobě zabudovanou plně funkční tahovou strategii. Trochu tedy pije krev, že AI spawnuje nové armády daleko ve Vašem zázemí. Ještě jsem vysledoval, že přesně tam, kde máte nejmenší možnost reagovat adekvátní armádou. Ale tak vždy to nějak šlo řešit. Byť občas to bylo tak tak.

Když se ale ještě znovu vrátím k těm zdržujícím mechanikám hry... Na strategické mapě se přesunují nejen Vaše armády, ale i družina Vašeho hrdiny. A té to při cestě na více dní trvá opravdu dlouho. Sledovat modrého jezdce, jak se pomalu šourá po mapě... Velmi rychle se to ohraje a určitě to šlo vymyslet lépe. Bohužel i teleporty je možné stavět až od druhé úrovně pevnosti, což opět trvá strašně dlouho. Samotné tempo hry je občas také unylé. Některé lokace jsou úplně zbytečná vata. 

Textů je hodně, byť ne závratně moc. Ale kompletní dabing tu chybí naprosto neskutečně. Mnohé dialogy jsou jen standardní proklikávací trash. Kvalita textu obecně kolísá. Často i u družníků, byť ti toho vzato kol kolem neříkají až tak moc. A jejich osobní příběh a vývoj jejich charakteru je vlastně pravidelně docela krátký. Nejvíce jsem si oblíbil hedonistického Daerana, kterého doporučuji i do "dobré" party. Hodně fajn je i naivní Ember, která však svým přesvědčením může obrátit snad i samotné peklo. Arueshalae jako zástupkyně napraveného hříšníka je také fajn a zvolil jsem ji i pro romanci. Lanna a Woljifa bych volil v dalším sledu (oba jsou ok). Také Regill je se svým "účel světí prostředky" celkem zajímavý. Někam k tomu druhému sledu bych řadil i Ulbriga, z DLC The Last Sarkorians. Jinak už je to slabší, byť přímo mě snad neurážel žádný companion.

V mnoha ohledech je WotR komplexní a obří. Jinde naopak nestíhá. Děj je epický prakticky od první úrovně a nedává téměř smysl, proč je Váš charakter zvolen za velitele páté křížové výpravy proti démonům. Při tom všem se ale kolikrát zapomnělo na popis i mocnějšího vybavení a jeho historie (i po jejich detailním rozkliknutí), kde mají stařičké první dva Baldur's Gate citelně navrch. Tady by si takové epické RPG určitě zasloužilo větší důraz na detail. Také už mohlo být v roce 2021 vyřešeno AI družníků, aby střelci neblokovali vchody Vašim bojovníkům. Ale to je detail.

Měl bych také výhradu k Lawful možnostem, kdy se můj paladin jen horko těžko mohl držet v Lawful Good spektru (opakovaně jsem musel použít Toy Box, abych mu přesvědčení upravil a mohl tak brát další úrovně paladina). Tohle nejsou Lawful možnosti, to jsou možnosti absolutního sociopata. Popravovat ve velkém bez soudu přece není v očích LG Paladina "spravedlnost".

Toy Box si určitě někde stáhněte. Párkrát jsem s jeho pomocí opravoval nějaký bug. Ale hodí se obecně pro boj s mnohými mechanikami hry, které jsou zbytečně restriktivní (například některé timery). Ono i vynalézání mnohých dekretů na strategické mapě je neúměrně a stupidně dlouhé.

Za WotR je ohromné množství práce jeho autorů. Bohužel se také mnoho věcí nepovedlo a nedá se to opravit, pokud by se nepřekopaly části hry. Toy Box stáhnutelný na "čítování" je tu prakticky nutnost. Už jen to pak ukazuje, že ne všechny mechaniky hry jsou zdařile zpracované. Pokud máte ale hodně času, tak tomu dejte šanci. Zejména na druhý průchod za jinou mythic path už uvidíte, jak moc je to, i přes ty chyby, promakaná hra.

Fajn DLC. Díky jeho existenci je lepší i původní hra. Přesto je u mě původní hra výše. Ve svých nejsilnějších momentech (hlavní příběh a některé side questy) nabízí větší emocionální dráhu. Dvě nejdůležitější NPC Phantom Liberty jsou určitě solidní, ale stále jsem z nich měl dojem: "been there, seen that, done that".

Nová lokace mi nepřišla nijak zvlášť zajímavá. Na první pohled tu jsou korporace nahrazeny poněkud volnějším systémem s diktátorem včele. Na druhý pohled jde ale vlastně zase jen o další korporaci. Původní město je rozhodně vizuálně přitažlivější. Kradení aut, které k DLC asi celkem sedne, se docela rychle ohraje. Ale některé nové motorky a auta z DLC vypadají hodně dobře.

Značně se ale zlepšily "gigs", které nyní mají kvalitu průměrných "side jobs" původní hry. Můžete si je také zkusit projít "Deus Ex" stylem. Ale upřímně V je tu už tak silný, že je to vlastně úplně zbytečná ztráta času. Strašně mě také naštvalo, že hra na Xboxu vícekrát spadla a závěr jsem musel kvůli bugu reloadovat ze savu o několik minut dříve. Takovou dobu po vydání je to trudné.

V posledku i díky tomuhle DLC je i původní hra lepší. Obě si tak podle mého názoru zaslouží zelená čísla. Cyberpunk 2077 od svého vydání ušel dlouhou cestu. A za nynější výsledek se tvůrci CDPR opravdu stydět nemusí. To spíše za tu cestu, která k němu vedla. :)

Pokud hledáte hru na letní dovolenou či prázdniny, tak je King Arthur: Knight's Tale (KA:KT) takřka ideální. Vyniká gotickou atmosférou (trochu podobnou Disciples 2), jež vás chytí za srdce hned od počátku. Bohužel i ta mlha a skvělý hlavní hudební motiv se časem ohrají, neb jsou stejně repetitivní jako gameplay samotný. Byla by to skvělá hra někam na pláž či na lehátko na chalupě. Ale to by musela být uzpůsobená pro tablety.

Do ruky dostane oživeného Mordreda, který se vlivem událostí a jejich nepředvídatelných konsekvencí stane hlavním „hrdinou“. Naopak za všemi současnými problémy Avalonu stojí Artuš, kterému se to celé trochu pomíchalo.

Najdete tu celkem funkční systém několika classů, jež mají ucházející variabilitu, byť by to mohlo být i lepší (více funkční „taunt“ u tanka by se například hodil). V rámci „morality“ se pak pohybujete po dvou osách v jednom ze čtyř předdefinovaných kvadrantů. Tyranie/Spravedlnost je jedna osa. Křesťanství/Pohanství pak druhá. Prakticky nemá smysl si ale svůj směr rozmyslet, neboť bodů morality je málo a sotva tak stačí.

Tady bych měl i další výtku. Nejdříve jsem zkoušel hrát za loženého křesťansko-spravedlivého dobráka. Nicméně dialogy a animace se nemění a Mordred se v nich stále chová jako pragmatický tyran. Vyloženě mě to rušilo při hraní za „napraveného zloduha“. Dalším problémem bylo, že takto zvolená cesta směřuje k boostu celé party, která se tak může bez obav vrhnout do davu nepřátel a postupně je pižlat. Což trvá zbytečně dlouho. Opravdu tak doporučuji spíše zvolit druhý nejpoužívanější kvadrant. Tedy tyranii-pohanství. Ten se soustřední naopak na prokletí (debuff místo buff) a poškození. Souboje jsou tak v pozdějších fázích citelně rychlejší.

Proč je ale potřeba souboje urychlovat, když je na nich hra postavená? Dovedností není ani v konečné fázi hry tolik a souboje se tak ohrají. Používáte stále stejné a ve velmi podobném pořadí. Moderní XCOM 2 jsem nehrál. Vlivem některých velmi podobných grafických fičur je s ním KA:KT občas srovnáván, což je ale pravděpodobně velmi zavádějící. KA:KT bude v posledku o dost prostší hra v rámci výstavby „základny“ (Kamelotu) i misí samotných.

Další výtka se pak týká sbírání předmětů a schovaných pokladů v rámci jednotlivých misí. Tahle mechanika je naprosto nezábavná, zdržující a zbytečná. Musíte kvůli ní prošmejdit celou mapu u hry, která není na takový „explore“ stavěná. Plocha terénu je víceméně stále rovná. A tak jen odhalujete zbývající „fog of war“ a klikáte na zvýrazněné kostry (aj.) na zemi. Do hry to nic skutečně zábavného nepřináší a bylo by bývalo lepší, kdybyste „odměny“ dostávali automaticky po skončení „mise“.

Problémem je i nedostatečný nápad drtivé většiny misí. Občas se najdou světlé výjimky. Což se mi ale poštěstilo až u druhého hraní za „zloduchy“, které nabízí například plenění a vyvražďování křesťanských vesnic či ke konci i souboje s bývalými hrdinskými světlonoši Kamelotu. Základ hraní je tedy stále chození od jednoho souboje k druhému. Ale alespoň vám to hra občas trochu okoření. Obdobně jen velmi hrubě vykreslení jsou i družníci. Což je obrovská škoda i vzhledem k tomu, jak krásné mají "portréty". 


U KA:KT jsem nakonec vydržel. Byť jsem si musel dát vícero delších přestávek. Setrval jsem hlavně kvůli atmosféře a settingu. A rovněž jsem po té časové investici chtěl vidět konec (který přichází po cca devadesáti či sto hodinách hraní). Hru mohu doporučit. Ale pouze ve slevě do nějakých patnácti EUR. A pouze pokud přijmete, že nejde o 3A titul a tomu uzpůsobíte také své nároky.

Co by člověk vše dal za další povedené RPG v kulisách Forgotten Realms. Jak moc mi ten klasický fantasy setting od dob Neverwinter Nights 2 chyběl...

A povedlo se to? Inu, tak nějak… Za Baldur's Gate 3 je vidět mnoho práce. V Larianu překročili vlastní stín a dialogy už ve mně nevyvolávají nutkání protáčet oči. Ba co víc mnohé rozhovory jsou opravdu povedené a na profesionální úrovni je i dabing. Skvělá byla setkání se závěrečnými padouchy, jež uzavírala leckdy předlouhé dějové linky. Strašně jsem se bavil u plánování postavy a levelování. Moc se mi líbila grafika, mnohé lokace, celkem se mi líbila i výstroj. Chrám Shar ve druhé kapitole je třeba opravdu stylově vymodelovaný. Nemluvě ani o výzbroji temné bohyně, kterou v něm můžete poskládat.

Družníci, jakkoliv jsem zažil už i o dost lepší, mají celkem propracované charaktery a jsou většinou zábavní. Má core parta mi vydržela prakticky celou hru a ke konci jsem je měl vlastně celkem rád. Uvítal bych nicméně asi možnost, abych mohl někde v menu zatrhnout šestičlennou partu.

Bohužel s hodnocením nemohu jít výše a občas jsem jej i snižoval nebo měl alespoň to nutkání… BG 3 bude většinu z vás štvát. Souboje s bossy jsou sice fajn a mají i leckdy nápad, ale celá hra je zaplněna únavnými bitkami s velmi početným „mobem“ (i desítky nepřátel). Tady systém na kola velmi naráží na své mantinely zábavnosti a obdobná herní náplň tak působí v lepším případě tak, že z vás tvůrci chtějí vytáhnout kouzla a dovednosti, abyste se pak u boss fightu více zapotili. V tom horším případě pak jde o naprostou bezduchou vatu, která jen uměle natahuje herní dobu. Opravdu lituji ty, kteří k závěrečnému souboji nedoběhli s jednou postavou za použití sanctuary/neviditelnosti atp. Sám jsem během hraní dělal delší pauzy. Nejdelší čítala několik měsíců.

S uvedeným souvisí i maximální level, jehož jsem dosáhl někde ze začátku města Baldur’s Gate. Zase tím utrpěla má motivace se s tím mobem o čtyři levely níže potýkat. Občas se také ještě i dnes vyskytnou bugy, inventář je jen o fous lepší než v Original Sin 2 a tedy stále na hranici použitelnosti. Hra je úplně zbytečně přeplněná mnoha krabicemi, bednami atp. s povětšinou naprostým brajglem. Výjimečně je v nich samozřejmě jako na potvoru něco užitečného. Ale i tak vřele doporučuji na tyhle nádoby a přepravky aj. klikat jen když mají „hvězdičku“. Ušetříte mnoho času.

V kempu mi chyběla možnost vybírat si před jeho opuštěním družníky jako v prvním Dragon Age. Do hry by to zapadlo a bylo by to velmi užitečné. Bodly by i otevřené mapy. V přírodě první kapitoly bych je určitě uvítal místo všudypřítomných koridorů. Zejména když pathfinding není zrovna zářný a vaši společníci se leckdy někde zaseknou.

Další výtka, která je svou důležitostí jen lehce za zmíněnou kritikou tempa hry… Hra je uřvaná pouť, cirkus či jakkoliv to chcete nazvat. Nacpe vám všemožný fan service velmi různorodé úrovně. Kvůli některým setkáním se „starými známými“ jsem až skřípal zuby. Celková přeplácanost na úkor konzistence je podle mého další velký problém třetího dílu.

V posledku tedy žádná nová klasika. Ale hodně slušné RPG to určitě je. Zahrajte si těch asi sto čtyřicet hodin (completionist style), pokud máte rádi Forgotten Realms. Ale budete taky trochu trpět. :)

Fallout 1.5 je vymazlený český mod s pár chybkami a jedním vážnějším problémem.

Co se povedlo asi nejvíce jsou jednotlivé lokace, jejich celkové vyznění a provedení detailů. Zejména města překonávají původní Fallout. V nich i jinde nabízí mod řadu možností dalšího postupu a je to tak čirá RPG radost. Jen malá poznámka, toho no-name plebsu mělo být ve městech méně. Zbytečně se v tom ztrácí důležité postavy. Podobně pak kde autoři dodali do původního enginu nějaké nové grafické prvky (ikony zbraní, plakáty aj.), tak vesměs tyto fungují dobře a neruší. Tuším i hudba byla někde nová, co jsem postřehl. V tom případě tedy také dobře pasovala.

Stran kritiky je největší problém tempo hry a vše s tím spojené. Resurrection není vyloženě těžký, ale musíte některé questy/souboje nechat na později, což značí třebas několik nudných návratů zpět do Seditu. Počet náhodných setkání po cestě je pak stále zbytečně vysoký. Se skilly/perky se jim můžete vyhnout. Ale i tohle odklikávání mi brzy pilo krev. Lze cestovat karavanami, ale ty zase mají úplně zbytečné "realistické" timery a vyjíždějí tak asi jen jednou za týden dva.

Postup výbavou je pak také celkem pomalý a při mém hraní měl zbytečně velké skoky. Polovinu hry jsem měl koženou zbroj, v poslední pětině combat armor (hned po té kožené zbroji) a tařka hned po něm power armor, který jde naopak získat až "lacino". Obdobná situace byla i u zbraní.

Rovněž se dle mého názoru nepovedlo odhadnout "ceny". Čert vem lidské oběti při operacích. Ale šetřil jsem celou dobu zátky jen na ně, vybíral je za jiné zboží od všech obchodníků (až po Albuquerque včetně jsem tak byl jediný, kdo zátky vůbec měl) a stejně jsem do žádné nešel. Závěr hry jsem ale dost proběhl, vynechal jsem úplně Corath (a PROGEMA), jakkoliv do Albuquerque (včetně) jsem měl vše hotové. S cca 25 tisíci jsem na nějakou operaci i tak měl, ale investice by to podle mého byla mimo realitu hry.

Opětovně i tady si tak myslím, že autoři neodhadli situaci. Ve hře není za co jiného utrácet. Výbavy na prodej je naopak mraky (Mrs. Stapleton jsem tak pravidelně zásobil neskutečným arzenálem - zátku ode mě ale nikdy neviděla), ale není ji za co prodat. Po dlouhé době v RPG jsem tak nechával drahou výzbroj na mrtvolách, anžto ji stejně nebylo kde udat a inventář jsem i tak měl plný. Zase opětovně hráč RPG žije z "odměn" za své snažení (je to pro mě součástí onoho tempa hry). A Resurrection se tady tak svým neúprosným realistickým podáním střílí do kolene.

TLDR: V posledku tohle je "pravý Fallout". Města jsou zatím asi nejlepší, co jsem v sérii viděl. Řešení mnoha questů je skvělé. Ale tempo hry je pro výše uvedené bídné. Jde o první mnou hraný Fallout, kde jsem některé lokace (o nichž nepochybuji, že jsou zase skvěle navržené) vynechal, anžto už jsem prostě chtěl konec. I přes možnosti replayability si tak nemyslím, že Resurrection bez výrazného rebalancu ještě někdy budu hrát. Bavil jsem se. Ale jednou to úplně stačilo. Další hraní přenechám opravdovým "fallouterům".

Kate Walker nikdy nebude mít rodinu, děti. Celý život tu bude s námi. Od dobrodružství k dobrodružství, stále na cestách. Nesoucí odkaz svého zemřelého tvůrce a jeho touhu po příbězích. 

Syberia: The World Before je velmi dobrá až vynikající adventura. Má hezkou grafiku, poutavý příběh, překrásné scenerie. Nebýt několika problematických aspektů, hodnotil bych ji jako novou klasiku žánru. 

Předně mi nesedlo příliš ovládání. Kamera nespolupracuje, nedá se otáčet kolem hlavní postavy. Můžete tak přehlédnout aktivní pole na obrazovce. Občas mi pomohlo přijít z jiného směru. Nicméně je to velmi kostrbaté řešení. Zatáčení do užších uliček je pak ještě otravnější. Vzhledem k tomu, že hra je víceméně jeden velký koridor, určitě by bylo lepší dát mi v něm možnost volného pohybu. 

Čtvrtá Syberia pak rovněž přináší nutnost používat tlačítka a pohyb myši najednou (například pro otevírání truhel, strkání vozíků a beden, odemykání, sekání dříví aj.). Není to tak otravné a zdlouhavé jako nechvalně proslulý QTE systém. Ale je to úplně zbytečné.  

Příběhově pak, ač je hra báječná (zejména ve své druhé půlce), tak trochu hapruje úvodní motivace Kate pátrat po Daně. Resp. dosti skřípe od koho a za jakých okolností tenhle „úkol“ dostala. Těžko si mohu v posledku stěžovat, bylo to krásné dobrodružství. Ale byl jsem na něj vyslán až okatě účelově.

Jakkoliv jsem pak chválil grafiku hry, která skutečně ždíme z Unity enginu co se dá, tak u obličejů to až tak neplatí. Na rok 2022 bych tady čekal přeci jen o něco lepší výkon a „živější“ provedení. Úplná tragédie to ale také nebyla a v posledku to působilo jen mírně rušivě. Ocenil bych asi ale možnost přeskakovat animace některých scenerií. Určitě je škoda jich většinu nevidět. Ale občas bych jednu dvě při nočním hraní i s radostí minul. 

Chyby výše hru přece jen sráží z onoho piedestalu možné klasiky. Nicméně Syberia: The World Before má tolik skvělých momentů, atmosféry, krásných výhledů do krajiny s padnoucím hudebním doprovodem, že by bylo škoda ji minout. Za mě tedy velké doporučení a velmi silná osmdesátka. Jen ještě malé varování. Souhlasím s dalšími komentáři. Je to velmi jednoduchá adventura. Blízká interaktivnímu filmu. Obtížné puzzly hledejte jinde.


Hrací doba se bude pohybovat do dvaceti či i patnácti hodin. Z hardwarových nároků nemusíte mít tolik strach. Uváděné doporučené jsou značně přehnané. Hrál jsem v QHD vše na max na postarší Nvidii 1070 a Skylake i7- 6700HQ. Přes 30 fps jsem byl víceméně stále. U klikací adventury opravdu více ke štěstí nepotřebuji.

Po necelých sedmi hodinách a asi třinácti respawnech...

Nejdále jsem se dostal na poslední boss fight Elysea. Bezpochyby je pravda, že čím déle člověk Hades hraje, tím více se učí. Jde o složitou hru stran skládání bonusů a ještě složitější na správné ovládání. Hlavně souboje s protivníky na konci kapitoly jsou obtížné (asi až na toho kostěného hada tedy) kvůli jejich zásobě různých skillů a případně kvůli několika fázím bitvy. Ale zemřít jde celkem snadno i při běžné potyčce s mobem.

Jde o vynikající vymazlenou "roguelike-like" hru, s celkem pěknou grafikou (ani mi nevadí, že je stylem v oné warcraft 3 linii) a zběsilým "teleport-udeř" gameplay (přičemž ale údery je třeba umět načasovat). Osobně mi trochu nesedne absence lootu a především RNG výběr z boostů. Chápu, že tím hra získává na replayabilitě kvůli zkoušení nových možností. Ale postava je kvůli tomu méně "moje".

Now... Fanda žánru absolutně nejsem. Přesto jsem hrál do dvou do rána. Jistě pomáhá, že smrt tu posunuje příběh a dává vám šanci odemknout v podsvětí nové bonusy. Po těch několika hodinách jsem ale i tak začínal zažívat trochu pocit stereotypu. Horší ale je, že mě z hry solidně bolí mé artrotické prsty. :) Pro zachování vlastního zdraví se tedy skláním a uznávám, že mě Hades porazil. Raději si zbytky svých kloubních chrupavek ušetřím pro následující roky hraní. ;)

This is the end, choom.


Mezi severní a jižní Kalifornií se v píscích pustiny a vlastních odpadcích rozprostírá megapole Night City. Město má k utopické vizi budoucnosti daleko a stejně daleko má k dokonalosti i hra, která jej zobrazuje. Hlavní příběhová linka se celkem zdařile vine, ústřední charaktery jsou zajímavé až vyloženě výborné (k tomu více dále). Bohužel i v případě hlavních trumfů Cyberpunku jsou vidět zkratky omšelými a zapáchajícími uličkami velkoměsta. První kapitolou projdete s novým parťákem. Je z toho velké přátelství, které vám ale hra pustí doslova v režimu „fast forward“. Jako by na chudáka Jackieho už nezbyly CDPR peníze. A co hůře nezbyly peníze na pár lékárniček, které by se dobráckému medvědovi hodily. „V“ sám je asi škrt, neb mu žádnou nepodal (měl jsem jich stovky) a to si ke konci stejného questu s vervou jednu od Takemury šlehne. Holt… RIP Jackie Welles – Died of narrative reasons.    

Mohu však zároveň s klidem upokojit. Hlavní i vedlejší questy jsou jinak velmi kvalitní a snesou srovnání s těmi nejlepšími RPG v žánru. Podobně na ústřední postavy děje se můžete těšit. Johnny Silverhand je vynikající společník. Vzájemné špičkování s hlavním hrdinou není třeskutě vtipné. Ale je prodchnuto hezkou dávkou poctivého životního sarkasmu. Iluze nepřeje hra ani dalším. Semele stále věřící, důvěřující a zrazovanou Judy (mimochodem má parádní závěrečný quest). A celou hru drtí i Panam, kterou považuji za jednu z nejvíce „živoucích“ postav v historii RPG. Jo a taky mi trochu osobností připomínala Jaheiru v nějaké mladší verzi. :) Velmi dobrý je ale i Kerry. Z méně důležitých jsem si vedle dalších oblíbil i Delamaina či Meredith Stout. Opětovné setkání s touto „corporate bitch“ ve druhé kapitole bylo překvapením, které i dobře pobavilo. Zároveň však musím zmínit, že Witcher 3 byl přeci jen jinde. U Cyberpunku mě ústřední děj i hlavní charaktery bavily. Ale k emocionální horské dráze předchůdce bylo stále daleko.

Obecně je ale Cyberpunk vystavená kostra dinosaura, která s bídou drží pohromadě. Většina „contentu“ je s prominutím celkem odpad. Pravda, nic vás vyloženě nenutí čistit mapu od všech „Gigs“ a „NCPD Scanner Hustles“. Nicméně tvoří velkou část gameplay a jsou nudnější než otazníčky ve Witcheru 3. Mezi Gigs se tedy občas najde dobrý s velmi slušnou „backstory“. Bohužel ta je podána hlavně skrze čtení mailů a „shardů“. Což sice CDPR vše citelně zlevnilo, ale je to ten nejhloupější způsob, jak prezentovat solidní quest. Kde jsou ty melancholické obličeje i úplně posledních quest giverů z Witchera 3, smutná hudba a břízy lámající se v prudkém větru a dešti? Cyberpunk své kvality často prostě neumí prodat.

Sám jsem po zkušenosti z první kapitoly přikročil ke splnění všeho odpadu na mapě hned po startu té druhé. Mou nadějí a světlem na konci tunelu bylo, že tím dostanu až do konce hry jen sérii kvalitních hlavních misí a side jobs. Bohužel Cyberpunk je doslova prodchnut různými timery. A tak můj „V“ poslední dny hraní trávil především spaním a ježděním na motorce sem a tam.

V kopání se dá strašně dlouho pokračovat. Třebas ve hře je spousta různých gangů. Každý má svou „filosofii“ a občasně se protnou s cestou hlavního hrdiny dějem. Nicméně méně je někdy více. Raději příště pár frakcí ale s větší rolí. A ať se k nim dá třeba i přidat podle nálady hráče. Takhle tu máme tak jen Aldecaldos. Podobně musím zmínit další promarněnou příležitosti v podobě „zbrojí“ (tj. oblečení). Možný padnoucí legendary set je v posledku jediný. Vše ostatní skládáte podle toho, co přijde pod ruku. Můj „V“ tak většinu hry vypadal jako klaun. Nadto sami si můžete na legendary úroveň vykraftit jen pár věcí. Opravdu smutné a další příklad, kdy obří hra prostě není schopna udržet si svou kvalitu a konzistenci. S verzí 1.6 hra umožňuje uložit aš šest setů oblečení a tím je tenhle problém vyřešen. V kritice by se nadto opravdu dalo pokračovat. Strašný jízdní model (well... motorky jsou o něco lepší) - opět vyřešeno s updaty, bugy atd.

Krátce pak k HDR. I v aktuální verzi (1.6) platí, že HDR je zcela fejkové, maximální jas hry je jen okolo 500 nits (cd/m2) a v posledku SDR nabízí lepší a věrnější obraz. Pro více detailů viz zde.

Cyberpunk 2077 mi zabral přes sto dvanáct hodin. Kdyby zabral třicet či čtyřicet, tak by byl o mnoho lepší hrou. Je symbolem planých slibů, zlomených nadějí. A hlavně symbolem studia, které si ukouslo příliš velké sousto a neumělo včas zařadit zpátečku jinak než vyházením mnoha herních fičur. Kladu si ale otázku, proč bylo třeba zachovat ten předlouhý gameplay. A obětovat konzistentní herní zážitek a tedy i kvalitu.

Pátý díl je zatím nejlepší Forza Horizon. Jeho nedostatkem je nicméně minimum inovace.

Mexiko má úžasnou variabilitu prostředí. Po poněkud usedlé Anglii je to velmi příjemná změna. Rovněž vás tak dlouho nezdržuje od vašich vlastních zážitků v rámci open worldu. Stavění festivalů, a tedy otevírání nových závodů a výzev, je dalece rychlejší, než jsme byli zvyklí třeba ze trojky. Doslova během pár dní se lze dostat do Hall of fame, což se dá považovat za jakýsi finiš hry. Konečné závody jsou možná delší než ve čtyřce, snad jen Goliath je poměrně rychle hotový. Naopak Gauntlet (Dirt Championship) je neskutečně utahaný a vyhraďte si na něj určitě minimálně dvacet minut (s autem kolem A800).

Mexiko je, jak již bylo řečeno, určitě krásnější než Anglie. Džungle, sopky, aztécké pyramidy, pouště, lesy, pláže, barevná městečka, hotelové komplexy... Upgrade grafiky je od minulého dílu zanedbatelný. Ale díky zmíněné variabilitě prostředí je FH5 zatím nejhezčí Forza. Naopak Mexiko přeci jen ztrácí stran automobilového věhlasu. Británie se mohla pyšnit řadou legendárních vozů i značek. Zde dojde toliko na protěžování německého Brouka (neboť ve Střední a Jižní Americe jde o kultovní vůz).

Uvedený deficit hra překrývá až neskutečným množstvím světelných efektů. Závidím těm, kteří si to vychutnají v kvalitním HDR. Nicméně zároveň lituji oči každého hráče. Vyjet z tunelu znamená čelit sekundovému oslepení a to i na normálním monitoru (můj má jas 350 nits). Mexiko je v těch světlech a barvách skutečně až trochu kýčovité a rozhodně to je přehnané. Však i "checkpoint" standarty v závodech se lesknou vlastním zdrojem světla v rámci jakéhosi "bloom" efektu. Rovněž případné ukazatele brždění na silnici silně září. FH5 také, dle mého názoru, obecně více "řve". Zejména ústy vašich kolegů a konečně i hráče, který získal svůj hlas. Je to tedy v posledku celé barevné, ukřičené, svítivé, pompézní... Každému asi pátý díl nesedne.

Deficit má pětka v počtu aut. Minulý díl zatím vede o stovky. Větší problém však je, že skutečně nových modelů přidalo Mexiko jen velmi poskrovnu a nadto vás málokdy skutečně zaujmou. Trochu otravné i je, že každé nové auto (z Barn Finds, Accolades atp.) v jednom menu vyzvedáváte a v jiném odemykáte. Celkově se dá uvést, že pokud vlastníte čtyřku, tak je naprosto nesmyslné kupovat pětku za plnou cenu. Když se chcete zase projet, zahrajte si ji v rámci Game Passu. S nákupem hry však počkejte na nějakou pořádnou slevu (a všechna DLC). Rozdíl od čtyřky je celkově skutečně minimální. FH5 je, jak řečeno v úvodu, v jádru nejlepší Forza Horizon. Ale než se ultimátka (resp. Deluxe Edition) vyplatí, tak to chvíli potrvá.

Naprosto nádherné sci-fi s naprosto úděsným gameplayem. U Detroit: Become Human jsem se pohyboval mezi nadšením z úchvatné grafiky, atmosféry, napínavého příběhu a totálním zhnusením příšerným ovládáním jak vystřiženým z Idiokracie.

Výše uvedená výtka má tři roviny. Jednak používání pohybových tlačítek pro triviální činnosti (např. umývání talířů). Za druhé v mnoha lokacích má kamera jen několik fixních pohledů (což jde ale trochu obcházet skrze "Mind Palace"). A konečně za třetí QTE (Quick Time Events). Nikdo mi nikdy nevymluví, že tahle mechanika je mimořádně hloupá a nikdy se v tak skvělé hře neměla objevit. Opravdu si člověk přijde jak kdyby dělal IQ test pro šimpanze. Jo a čtvrtá věc spíše obecně ke gameplay... V některých kapitolách bylo to vymezení neviditelnými zdmi až směšně omezující.

Ale mimo uvedené ta hra je opravdu krásná. Rozhodnutí malá i velká na každém kroku. High Production Values po celou dobu. Naprosto dechberoucí grafika obličejů. Rozumím samozřejmě zde zmíněným výtkám stran příběhu a některým klišé. Ale trvám na tom, že se s tím vším D:BH celkově popral velmi dobře. A těch pár slabších kapitol také až tak nevadí.

Jenže výše zmíněné hrůzné ovládání dělá velkou část gameplaye. Opravdu marně pátrám v hlavě po hře, kde mě štvalo více. Bez debat bych jinak dával stovku a Detroit: Become Human zařadil do svého Top Ten. Až tak mě uchvátil. Za ovládání bych naopak šlehnul krásnou kulaťoučkou nulu. Výsledné zelené hodnocení si tak D:BH vůbec nezaslouží. Jenže prostě nemohu být přísný k tak krásné hře.

Dohráno za necelých šestnáct hodin. Achievementů mám 31/48.

Endless Space 2 (Definitive Edition) je vítězstvím obsahu nad formou. Moderní 4X strategie často vychází vstříc svým nejzapálenějším fandům, s každým DLC přidávají mechaniky, až jsou z toho orgie mikromanagementu na úkor hratelnosti. Endless Space 2 je v tomto ohledu „nejdále“. Jakkoliv je menu poměrně dobře zpracované, tak jsem opakovaně zapomínal na některé skrytější možnosti (např. kontrolu neustále přetékajících luxusních surovin a jejich prodej, „trooper management“ aj.). Pokud bych měl vyjmenovat, co všechno musíte ve hře sledovat, tak by to (bez přehánění) vydalo na stovky položek. Dalších výhrad k samotné hratelnosti mám pak celou řadu. Namátkou pár níže.

Aliance nefungují úplně skvěle. Mají omezený počet civilizací, nejde spojit dvě dohromady a nelogicky násobí podmínky té či oné výhry. Po 58 hodinách jsem svou alianci raději opustil a automaticky tak dosáhl čtyř ze šesti možných vítězství. Byla ale možnost to obejít a pro dosažení vědeckého konce předat spojencům všechny své technologie.   

Souboje je možné ovlivnit řadou mechanik předem, ale samotnou bitvu už pak neřídíte. Jen se můžete podívat na jejich povedenou animaci, což vás ale velmi rychle omrzí. 4X strategie, která souboje takto odflákne… To je opravdu k nevíře. Ne že bych tedy neocenil, že „jasná“ střetnutí je možné během pár sekund odkliknout. Ale součástí takového systému by měla být turn-based bojová „mapa“, kde si projdete ty bitvy, které chcete.

Narazil jsem na velmi málo bugů, v tomto bylo hraní Endless Space 2 téměř bez problémů. Asi dvakrát bylo třeba reloadovat hru, anžto nešlo ukončit kolo. Dvakrát jsem zažil modrou smrt (což je hodně atypické – roky jsem ji neviděl).

Při větším rozsahu vaší civilizace také budete zapomínat na své nové lodě, jež se nijak nehlásí a jsou jen připraveny ve vesmírných docích. Ne že by nebylo vždy příjemné překvapení, když jsem někde narazil na dávno zapomenutou bitevní loď (která už tou dobou potřebovala pár upgradů).

Akademie (Awakening DLC) je spíše skládka na peníze. Postupně by získání té či oné role vyžadovalo neskutečné prostředky, které je možné využít i účelněji jinde. Naposledy jsem do nich vrazil asi deset milionů a stále neměl své jisté. Spíše bych tak Akademii řadil k výše uvedenému přebytku mechanik, než že by mi do hry něco tak důležitého přinesla. Ve hře je potřebujete asi tak jako druhou nezávislou frakci – tedy piráty (ty přidává zase jinak fajn Vaulters DLC).

Přes výše uvedené jsem se dostal do zelených čísel. Důvodem jsou naprosté orgie originality i science fiction obecně ohledně jednotlivých frakcí. Tady se fantazie vyřádila a jakkoliv nejsou strany vždy úplně vybalancované, tak to vem čert, když dostanu takovou nádheru. Namátkou třebas Cravers se rychle množí, postupně vyžírají své planety a musí tedy expandovat, přičemž obyvatelstvo dobytých světů zotročují. Umbral Choir funguje jako parazit, který se šíří toliko skrytým napadáním obyvatelstva dalších planet, a tak ani nevíte, že je někde máte. Pokud objevíte jejich domovský systém, tak se rychle teleportují jinam. Vysmívaný Horác se zase rozhodl všem ukázat a zaplnit vesmír svými klony, které pravidelně vylepšuje rozemletím ostatních druhů na geny a jejich absorbováním. Vodyani žijí na svých obřích lodích a vysávají životní esenci obyvatel dalších planet. Dokonce i jinak celkem „normální“ United Empire jsou tak hezkým představitelem over-the-top imperialismu, že je radost na ně narazit. Každá frakce má přitom vlastní „theme“, historii (často navázanou na legendární Endless a Lost) i cíle. V tomto je Endless Space 2 opravdu zlatá žíla sci-fi. Od Alpha Centauri (+ Alien Crossfire) jsem neviděl jednotlivé civilizace promyšlené s takovou láskou. A dokonce ani Alpha Centauri pak nemá na opravdu úplně odlišné gameplay Endless Space 2 podle toho, jaký druh si vyberete.

Endless Space 2 je tedy ve zkratce sci-fi perla s přehnaným množstvím mechanik na úkor zábavného gameplay. Jak se s tím poperete je na vás. Ale minimálně doporučuji se někde podívat na jednotlivé frakce. Třeba vás to, stejně jako mě, zaháčkuje a už budete jen čekat na nějakou patřičnou Steam slevu. Určitě ale ani za Definitive Edition nedávejte více jak těch cca dvacet šest euro, co pak bude stát. Na trhu jsou hratelnější a lépe vybalancované 4X strategie. Jen často zase nejsou tak zajímavé.

V roce 1997 byl žánr (C)RPG na umření. Stávající gameplay nebyl schopen přitáhnout širší publikum. Vidina úzké skupiny hráčů pak zase investice. Bez investic nebyl široký tým, který by měl sílu gameplay inovovat. Celý žánr tak jakoby petrifikoval, nasměrovaný v rámci "evolučně stabilní strategie" ke svému zániku.

Fallout ukázal, že CRPG hry mají budoucnost. Dokonce zářnou a bohatou. Že není třeba se vydat toliko cestou akčních diablovek, aby se dostavil prodejní úspěch. Nové technologie přinesly možnost vytvářet uvěřitelné rozsáhlé světy. A především změnit výše zmíněný gameplay, postavit jej na hráčových volbách, které mu pak silnou zpětnou vazbou mění hru pod rukama. Počítačová RPG tak byla doopravdy "oživena". Příběh dostal více možností, nebyl toliko volitelným doplňkem, na kterém leckdy až tak moc nezáleží.

Pokud by se první vlaštovka nepovedla, tak by jí přinesené změny dost možná zase rychle zapadly. Naštěstí Fallout má všechny důležité díly skládačky, které jej vynesly na pozici jedné z hlavních legend žánru. Grafika je pohledná i dnes. Spolu s hudbou má svůj nezaměnitelný originální styl, jenž skvěle doplňuje neméně originální setting. Velkým plusem je i soubojový systém, který je přes své menší vady stále velmi zábavný. Nadto obdařený o povedené animace a zvuky, takže se na souboje stále velmi pěkně dívá.

Výše uvedené však nemůže zastřít mnohé chyby. Předně společníci jsou takřka bez osobnosti a jejich ovládání je neuvěřitelně těžkopádné. I jen výměna pár předmětů je často zbytečně zdlouhavá, když povětšinou jedním systémem předměty předáváte (barter) a druhým si je naopak berete zpět (kradení). Podobně má i hra řadu exploitů, jež umožňují vytvořit extrémně silné hráčské postavy. Mrs. Stapleton je prototypem babičky kupující šmejdské hrnce. Existuje hned několik způsobů, jak z ní dostat její ceněný (a stále se obnovující) inventář a šetřit tak skill pointy na další vlastnosti.

Zmínit je možné i mnohé bugy, které se ve hře stále vyskytují. Hub a Followers of Apocalypse tak budou vždy končit jako oběti supermutantů, a to ať uděláte cokoliv. Questy (a NPC), které by tento neblahý osud zvrátily, se prostě do hry nikdy nedostaly a asi nebyla vůle to měnit. Fallout obsahuje i řadu dalších bugů. Naštěstí nelineární gameplay často umožňuje tyto "taktně" obejít. Mnohokráte zmiňované pády hry potvrzuji, jakkoliv mi při posledním průchodu zkapala jen jednou (dnes jsem ji znovu dohrál).

Ač jsem pak výše zdůrazňoval ony uvěřitelné rozsáhlé světy, tak je třeba říci, že samotnému Falloutu se to vždy nepovedlo. Předně úvodní lokace (Shady Sands, Junktown) působí velmi "elementárním" dojmem a mnohé hráče mají schopnost odradit.

V posledku... Ten setting je prostě krásný, sebeironický, temný, uvěřitelný. Je soubojem starého a nového. Soubojem mezi všespásou a jedním "hero person", který na to jde (nejčastěji) s archaickým hrdinstvím, drobnou prací pro dobro pustiny.

Dodnes jen lituji, že mutanti byli sterilní. Nebýt toho, mohlo být setkání s Masterem krásným střetnutím "ideologií", které by otřáslo přesvědčením hráče, že "koná dobro". I přes ten nemilosrdný setting měl prostě Vault Dweller dostat ještě daleko více na frak. O kolik lépe by pak působilo jeho vyhození z Vaultu 13, kde jej mají všichni za hrdinu, ačkoliv sám by si připadal jako padouch (což by nikoho nezajímalo a nikdo by to ani nechápal).