Pořídil jsem si celou videoherní sérii Nekopary, a to včetně R18 obsahu, neboť takto byla hra původně zamýšlena i vydána.

Příběh začíná tím, že se Minaduki Kashou narychlo odstěhuje od rodičů a zakládá si vlastní cukrárnu. Při procházení krabic však zjišťuje, že si s sebou nevzal jen základní nádobí a nástroje, ale i dvě kočkoholky; Chocolu a Vanillu. Posléze se ukáže, že si sami vlezli do krabic, aby mohli jít i se svým páníčkem do jeho nového bydliště. Obě dvě ho ukecávají, aby s ním mohli zůstat a Kashou nakonec povolí. A tím nám dobrodružství začíná…

Především se mi líbil zvolený herní engine. Umožnoval plynulé pohyby postav, mrkání i dokonce synchronizaci rtů s mluveným slovem. Taktéž jeho využití se přímo vybízí v H-scénách, kde se tak díky tomu dočkáme dynamicky vyobrazených pohybů. Nakonec tak ani nemáte pocit, že hrajete statickou vizuální novelu, jako spíše hůře zpracovaný seriál.

Avšak mínusů tu je celá řada. V zásadě jde už o zvolený herní koncept, neboť vizuální novela spadá do kategorie kinetických novel. Tím pádem jsem si zakoupil novelu, kde však jako čtenář nemám žádný vliv na rozhodování. Vlastně tu jen odklikávám text a nic víc. Díky tomu nemůžu nikoho více preferovat či se někomu zcela vyhnout. A to je ten problém. V tomto dílu mě ani jedna kočkoholka nezaujala. Chocola je naivní a usměvavá slečna, která ale nemá nic, čím by poutala moji pozornost. Vanilla je zase hodně vážná, ale zcela nezábavná, velmi nudná slečna. Takže za mě, kdybych měl volit, nezvolím ani jednu. Kdybych si tedy mohl zvolit vlastní příběh, tak bych tyhle dvě hned v úvodu poslal hezky zase domů. Stejně by mi jen překážely v byznysu!

Jsou tu nějaké pokusy o komedii a drama, ale obojí se míjí účinkem, neboť humor je fakt hloupý a drama na konci vznikne naprosto z ničeho, jen se znova typicky projeví Chocolina malomyslnost. Dále tu není vysvětlena samotná existence kočkoholek. Kde se vzaly? Nějakým hybridním experimentem mezi kočkami a lidmi? Pokud je tomu tak, tak kde jsou kocourochlapci (v Nekopara univerzu)? Jak je zajištěna reprodukce kočkoholek, když tu nejsou jim podobní samci a s lidskými muži nemůžou mít potomky? A co jim v tom vlastně brání? Genetika, nebo jen další režisérské plácnutí Sayori bez vysvětlení, jako mnohé jiné? Eventuálně, kolik mají potomků v jednom vrhu? A jak dlouho jim v takovém případě trvá březost? Samé otázky a žádné odpovědi.

Edit po dohrání celé série: Celkově má tahle série, včetně prvního dílu, jeden velkej problém. Kashou se (v Nekopaře Extra) ujme dvou opuštěných dvouletých dětí, co vypadají jako kočkoholky. Fakticky si k nim vybuduje vztah jako otec ke svým adoptovaným dcerám. Sleduje jak rostou jako z vody a vychovává je. Jakmile se Kashou přestěhuje, tak místo toho, aby tyhle dvě potvory od sebe odehnal, tak si je nechá i v novém bejváku. Ony dvě pak po něm začnou toužit a on místo toho, aby je vyhnal z domu, aby si našly své partnery a začaly žít relativně normální život, tak jim roztáhne nohy a hotovo šmitec. Asi nejsem dostatečně divnej, ale tahle úchylka, kde pěstoun uspokojuje své tělesné potřeby se svými adoptovanými dcerami, mi prostě není po chuti. Je to divný a každej normální chlap s trochou morálky ví, že tohle se prostě nedělá. Ne, Sayori, na tenhle scénář ti neskočím, takhle pěstounská péče prostě nefunguje!

Ve finále jsem tak dostal titul, který má opravdu hodně daleko k tomu být kvalitní po příběhové i sexuální stránce. To, že mají holky ouška a ocásky, z toho hned nedělá kvalitní hru. Jediné, co tuto sérii zachraňuje, je použitý engine na rozpohybování postav. To jediné je na tomto dílu zajímavé. A hanbatý obsah? Absolutní ztráta peněz. Neuvidíte nic, co byste nemohli vidět jinde a v lepším zpracování. Navíc, akty jsou silně přitaženy za vlasy. Za mě tedy doporučuji jedničku nekupovat.

Edit po dohrání celé série: Doporučuji tuto herní sérii nehrát a vyhnout se jí obloukem. Je to po scénáristické stránce jeden velkej nesmysl a Sayori si tu mění chování kočkoholek, jak se jí zachce. Opravdu, tahle herní série vám o vizuálních novelách neřekne nic dobrého a klidně se může stát, že v důsledku hraní zanevřete na anime hry i seriály, což se málem stalo i mě. Existuje mnoho lepších vizuálních novel, které stojí za váš čas i peníze. Navíc obchodní model vydávání příběhu po jednotlivých kinetických novelách, kterých je dnes už sedm, je mi proti srsti. Kvalitní vizuální novela vyjde jako jedna větší hra a není takhle rozkouskovaná, aby vás vydavatel podojil a dostal z vás co nejvíce peněz. To je prostě ubohé.

Místo Nekopary vám tak doporučím hru Boku to Koi Suru Ponkotsu Akuma, což je vedlejší projekt stejné autorky. Vyšel jako jedna hra, kterou doplňuje rozšiřující datadisk. Její kreslířský rukopis se hře nedá upřít, scénář má větší logiku a postavy se konečně chovají aspoň trochu uvěřitelně. Je to romantická groteska jak vyšitá, se všemi svými klasickými pozitivy i negativy, ale na rozdíl od Nekopary funguje. Hra není dokonalá, ale oproti Nekopaře je o několik úrovní lepší. Rád se ke hře čas od času vracím, což se o Nekopaře rozhodně říct nedá.

Mafie je po pěti letech zpátky. Do posledního dne jsem příchod nové hry příliš nevyhlížel, protože jsem si říkal, že srpen 2025 je až za dlouho a třeba nastane odklad vydání. Nicméně, remake prvního dílu mi ukázal, že když vývojáři chtějí, tak se mají s čím předvést. Sice udělali pár přešlapů, ale jako celek hra fungovala a bavila mě. Když tedy nastal den vydání jejich zbrusu nové hry, začalo mě nahlodávat očekávání s troškou naděje, s čím se Hangar 13 vytasí a předvede se v plné kráse. Nakonec jsem se rozhodl hru pár hodin před vydáním předobjednat. A nelituji jediné koruny, co jsem utratil.

Po zapnutí hry nás přivítá zápach sirných dolů a s nimi i Enzo Favara, místní caruso, tedy důlní otrok. Během otřesů a následném závalu dolu se mu podaří uprchnout ze zajetí. Během ukrývání před pronásledovateli v nedaleké stodole se ho ujme místní vinař a don Bernardo Torrisi a dá mu důstojnou práci na farmě. Vděčný Enzo začne poctivě pracovat na hospodářství, jenže jak to tak na Sicílii bývá, začne docházet na prácičky pro dona a jeho rodinu, kdy se z Enza pomalu, ale jistě stává soldato. Není na to sám, společnost mu dělají parťáci Luca, jeho mentor a čestný muž s vybraným slovníkem; a jeho přesným protikladem Cesare, jenž užívá bohémského života plnými doušky. Oba jsou Enzovi po boku a stávají se jeho blízkými přáteli.

Během prvních dní na hospodářství se Enzo seznámí s místní krasavicí, Isabellou Torrisi, dcerunkou samotného dona. Jak Enzo postupně stoupá po mafiánským kariérním žebříčku a buduje si uznání i úctu, tím častěji ho don Torissi pověřuje hlídáním své dcery, pro kterou má už vybraného snoubence. Enzo ví, že tahle slečna mu může přinést jen potíže, jenže Isabelle nechybí iniciativa a tak je na průšvih zaděláno. Jak je známo, zakázané ovoce chutná nejlépe a tak Enzo zcela propadne své vášni pro okatou krásku s vlnitými kadeřemi. Enzo je mezitím přijat do rodiny, jenže je jen otázkou času, kdy taškařice s Isabellou přinesou své důsledky. Mezitím dojde k několika nešťastným událostem, které zapříčiní rozkol v Enzovi a jeho slibech. Bude jen na něm, čemu dá ve svém životě přednost… 

Připravte se na to, že hra je tradičně velmi filmová. Videohra mi dala 20 hodin parádní zábavy. Sice jsou v ději místa, jejichž obsah je odhadnutelný, ale není jich zase tolik, aby vám hra filmový zážitek zruinovala. Hru jsem odehrál jako fanoušek série v českém dabingu. Volím ho pro jeho krásné slovní obraty, práci s intonací i emocemi. Především musím pochválit lip-sync, kdy se dabing skvěle trefuje do otevřených úst postav i do jejich aktuálních emocí ve tváři. Probudí to u vás pocity, že ani nejde o dabing, ale o zamýšlený jazyk přímo od vývojářů.

Zůstaňme ještě chvíli doma; soundtrack ke hře složil skladatel Brian Transeau a zahrál ho Pražský symfonický orchestr, který se opět náramně povedl. Spoluvytváří parádní atmosféru celé hry. Jeho propracování a hloubka dosahuje stejných kvalit, jako měla originální hudba v druhé Mafii. Je tak dobrý, že by zasloužil samostatně vydat a poslechnout si mimo hru.

Cutscény si také zaslouží vychválit. Všechny se odehrávají v reálném čase přímo ve hře a díky day one patchi, který odemkl možnosti více snímku za sekundu, jsem nepoznal přechod z cutscény do gameplaye; vše je krásně plynulé. Vše se dá příjemně nastavit v hlavním menu hry.

Ale jak je na tom gameplay? Ze hry je poznat, že byl primárně dělán na ovladač a na konzole, což dnes platí pro celou herní sérii. Hráči na počítači tedy musí různé asistenty míření povypínat. Nicméně hra se na klávesnici a myši hraje také dobře. Především během přestřelek má hráč větší svobodu během míření a je jen na jeho schopnostech, jak dobře se mu během přestřelek povede. Konzolisté zase ocení pomocníky během míření i snazší souboje na nože. Ty jsou na počítači jediné větší mínus v hratelnosti. Jsou poměrně náročné, navzdory viditelné snaze tvůrců mít tlačítka pro ovládání souboje blízko sebe, ale prostoru na chyby v boji příliš není. Například ve finálním souboji s Il Merlem, po autonehodě a pádu ze skalnatého srázu, jsem se v boji na nože zasekl na nepříjemně dlouhou dobu a těch nadávek, co během boje padlo, byl víc než dost. Podobně jsem dopadl během přestřelky po zradě barona Fantonelly v továrně na tuňáky, kde jsem se zasekl tak na půl hodiny. Ale upřímně, více věřím tomu, že se mé schopnosti hrát akční hry pomalu vytrácí, takže to bude chyba spíše mezi klávesnicí a židlí. Naštěstí jsem oba eventy překonal a nemusel se ponížit a snížit obtížnost hry; už takhle jsem hrál na střední úroveň (a v budoucnu mě čeká další průchod na těžkou).

Stojím si tedy za tím, že stejně jako Mafia remake i Mafia Domovina se dá plnohodnotně zahrát jak na počítači, tak i s ovladačem na konzoli. Obě hry jsou na to stavěné.

Hraní hry je jinak více poutavé, než dřívější díly. Ve hře nemáte minimapu na okraji obrazovky, takže vám nezbývá nic jiného, než se orientovat podle směrových šipek na každé křižovatce, co vypadají jako dobové rozcestníky. Doporučuji si vypnout viditelnost cíle mise a v nastavení přístupnosti zmenšit HUD, aby měla obrazovka hry co nejvíce prostoru. Hra je tak velmi imerzivní, a když se ztratíte, stačí zmáčknout - všem herním veteránům série známou - klávesu TAB. Po dohrání hry se vám v možnostech výběru kapitol odemkne i volná jízda, takže si můžete otevřenou mapu hry vychutnat svým tempem. Po mapě jsou rozesety sběratelské předměty, takže i tahle činnost vás na několik hodin zabaví.

Gunplay je jinak příjemný, enemáci přemýšlí a taktizují, jak vás zmáčknout nebo takticky obejít. Dali mi zabrat, ale kombinace pušky a pistole / lupary (sestava, se kterou hraju v každém díle, pokud je to možné) mi dala zábavný mix zbraní na blízko i na dálku, se kterými se mi příjemně hrálo. Cover shooter mechaniku, co se ve hře vyskytuje, mám v oblibě, hraje se mi s ní o něco lépe. Toto není první díl, co staví gunplay na cover systému, takže si myslím, že k sérii Mafia tato mechanika prostě patří.

Ve správné Mafii nesmí chybět automobily a tady tomu není jinak. Doručuji si zapnout simulaci řízení, což udělá ze řízení vozů výzvu. Nejednou ztratíte kontrolu nad vozem, neboť jste ve velké rychlosti v mírné zatáčce najeli na hrbol, což vás rozhodí, roztočíte se a skončíte i s vozem pod mostem v místním potoce. Díky dobovému zasazení do let 1905 vozy ještě hodně připomínají koňské kočáry, jen s tím rozdílem, že mají vlastní motorový pohon. I pneumatiky hodně připomínají loukoťová kola, které se odlišují jen vrstvou kaučukové gumy po obvodu. Místní prašné silnice však vozům příliš nesvědčí a ani neexistující provoz mě moc nemotivoval jezdit v autech.

Teď napíšu něco, co bych nikdy nečekal, že o hře Mafia někdy řeknu, ale mnohem raději jsem sáhl po koni než po autě, pokud jsem dostal možnost výběru. Mnohem více mi to sedí do venkovského prostředí ze začátku 20. století, automobily byly tehdy ještě velká vzácnost. Stejně tu nejsou žádné kloudné silnice, jen prašné cesty a občas kočičí hlavy na mostech a ve městě. Herní atmosféra ze sedla koňského hřbetu byla přeci jen lepší.

Po grafické stránce hra běží až na pár zaškobrtnutí naprosto parádně. Unreal Engine 5 poskytl tvůrcům nástroj, jak realizovat fotorealistickou grafiku. Vše vypadá uvěřitelně a živě, především místní krajina a její ráz; květiny, pole, ovocné stromy, lesy, domy a jejich místnosti. Má to však svůj háček; hra je velmi náročná na grafiku. Přiznám se, že jsem se úplně nevyznal v grafickém nastavení, tak jsem prostě nastavil grafiku na preset „epické“ a jen si užíval nádherných detailů. Moje grafika i procesor to zvládal, jen se mi roztočily větráky o sto šest. Následkem bylo, že jsem si doma, uprostřed léta, pěkně zatopil a u hraní se nejen vlivem obtížnosti pěkně zapotil. Hra nicméně běžela stabilně, bez pádů a relativně plynule; na žádné dlouhodobé propady snímků jsem nenarazil. Tím ale nechci říkat, že propady nejsou; to ne, občas se vyskytnou, ale po vteřině je hra zpátky na požadovaných FPS. Jediné, co občas zazlobí, jsou probliky textur, známé už z her běžících na předchozí generaci enginu. Naštěstí nejsou příliš časté a netrvají příliš dlouho.

Co tedy říci závěrem? Po pěti letech tu máme zpátky další díl ze série Mafia, tentokrát úplnou novotinu. Je z ní poznat, že se jedná o projekt, který byl úspěšně dotažen do konce tak, jak ho tvůrci zamýšleli. Příběh je správně mafiánsky temný s drobnou příměsí humoru. Avšak když nahlédnete do diskuzí pod recenzemi na internetu, všimnete si hlasité části hráčů, co po shlédnutí několika videí hru automaticky odsoudili, aniž by ji sami zahráli a hru označili za AAA odpad. Začínám nabývat dojmu, že je dnes trendem vše nové předem odsoudit a kdo tak nečiní, je jen vazalem velkých studií a vděčně přijímá vše, co tyto studia vydají. Tato přebujelá snaha vymezit se vůči každé videohře, co v dnešní době vychází, do hodnocení her podle mého názoru nepatří. A už vůbec ne do Mafie, které se povedl návrat na jedničku.

A pamatujte, přátelství je sračka! 

Před patnácti lety jsem jako malej kluk objevil YouTube a na ní tehdy se rozjíždějící první generaci českých tvůrců. Mezi nimi byli i hráči videoher, jejichž hlavní náplní byla tvorba let's playů. Moc dobře si pamatuji, jak se mi tehdy Wheelman na záznamech z hraní velmi líbil. Ještě donedávna u mě hra automaticky probouzela pocit, že jde o jednoduchou zábavu a měl bych si ji taky někdy zkusit.

Když jsem tedy hru rozjel na konzoli, prvních několik hodin jsem se bavil. Auta se řídila velmi arkádově (že to víc arkádověji už ani nešlo), kulisy města Barcelony byly neokoukané a zajímavé. Jenže množství řiditelných vozů je opravdu skromné (celkem jich je kolem 15 kusů), jejich ovladatelnost přeci jen pokulhávala a já se těch neustále se opakujících honiček začal zajídat. Po odehrání několika dalších příběhových misí na mě vyskočila hromada vedlejších eventů. Dal jsem první třicítku z nich, ale byly natolik nudné, že jsem je poté začal ignorovat. Soustředil jsem se tedy na hlavní kampaň, jenže její příběh se ukázal jako jeden velký chumel nesourodých dialogů. Ne, opravdu se nesnažte najít v ději nějaký smysl. Jediné, co můžu o příběhu napsat, že pouze ve hře existuje pro účely monotónního gameplaye. Hru jsem nakonec ani nedohrál, ačkoliv jsem se o to snažil. K závěru kampaně je hra velmi frustrující a nezábavná. Hlavní kampaň čítá sice jen 23 příběhových misí, ale těch vedlejších je přes stovku a než se prokoušete tím vším balastem, tak dřív ze hry vyhoříte, než ji dohrajete.

Tahle hra je ukázkou toho, jak nemá vypadat hra o řízení automobilů s častými přestřelkami a jak výsledným produktem zaručeně naštvat jak příznivce závodních her, tak i stříleček. Vývojáři se snažili o oboje ale ani jedno nedokázali dotáhnout do konce. Pokud tedy zrovna nesedíte v autě, tak hra v režimu chůze mimo přestřelky nemá žádný obsah. Hra tak působí nedodělaně. Jízdní model sice dokáže na několik hodin zabavit, ale poté, co zjistíte, že všechny vozy se ovládají naprosto stejně, tak vás řízení omrzí. Hra celkově postrádá různorodost, která by hráče u hry udržela. Její jednotvárnost začne nudit každého, kdo v ní stráví více jak pět hodin.

Za posledních dvacet let vyšlo spoustu moderních her, které stojí za to si zahrát. Nicméně, tato hra mezi ně nepatří. Alternativy, co mě napadají a můžu je doporučit, je Sleeping Dogs, Driver 3 nebo Parallel Lines, případně GTA IV. Všechny jmenované hry spojuje městská akce obohacená vynikající jízdní fyzikou.

Tato hra v době svého vydání vzbudila vlnu kritiky a získala štítek špatné hry, co si vytírá zadnici s dědictvím série Need for Speed. Dnes s odstupem času hráči hodnotí hru střídměji a berou ji jako vesměs pozitivní. Mám to štěstí, že jsem si hru poprvé koupil a zahrál na konzoli až v r. 2021, takže jsem ji vnímám jalo stand-alone titul a z toho se odvíjel i můj herní zážitek.

Po několika hodinách hraní jsem si hru velmi oblíbil, především pro svoji blízkost k Burnoutu Paradise. Je tu vše, co mě na posledních Burnoutech bavilo; průzkum otevřeného světa, billboardy a brány a samozřejmě závody včetně takedownů. Naopak se ubrala deformace vozidel. Jádro hry je však stejné; tím mám na mysli skvělou arkádovou hratelnost a ovladatelnost všech vozů. Je jedno, jaký vůz řídíte; pokaždé poznáte, že jste přesedli do nového vozu, který se řídí odlišně od toho předchozího. Někdy je rozdíl jen drobný, někdy zase markantní. Právě pocit z jízdy a ovladatelnost je alfou a omegou každé závodní hry, Most Wanted ‘12 nevyjímaje. Kdyby hra neměla tak zábavné ovládání, rozhodně bych ji nehodnotil tak vysoko. Hru jsem si později rozšířil o všechna vydaná DLC.

Než se začnu více rozepisovat, je na místě - pro nás, hráče – udělat si rebrand hry. Vzhledem k výše popsanému faktu si myslím, že by se hra měla jmenovat Burnout Fairhaven. Hra totiž krom policejních honiček a open world layoutu (skládající se z dálnice protkávající celou mapu) nemá s původními Most Wantedy ‘05 nic společného. Původní titul mám taky moc rád, tehdy se hra vývojářům z Black Boxu opravdu povedla. Byl to vrchol jejich práce a a od té doby to s nimi šlo pomalu z kopce.

Nicméně, zpátky k recenzované hře. První, co mi vytane na mysli, když si vybavím Burnout Fairhaven, je výrazná inovace. Vývojáři v Criterionu dostali od svých vlastníků vskutku šibeniční termín dokončení rozdělaného projektu (viz sekce zajímavosti) a tak se rozhodli pustit uzdu své představivosti a otevřeli múze brány dokořán. Výsledkem je nová odemykací mechanika automobilů, kde stačí auto najít na mapě a tím je auto vaše. Ve spojitosti s tím, že ve hře nemáte peníze, ale body, pozbylo smyslu mít na mapě garáže. Veškeré hraní se tak odehrává ingame a vše si naklikáváte z rychlého menu zvané EasyDrive. Modifikace vozů ve hře ale zůstaly, jen si je musíte ke každému vozu vyjezdit přes závody. To je dobrý motivační faktor, jak si postupně se všemi auty zahrát. Řeči o tom, jak modifikace nemají na jednotlivé vozy vliv, nejsou založeny na pravdě. Každé auto lze upravit na váš oblíbený způsob hraní; já jsem si vždy nejdříve vyjezdil nitro, krátké převody, aerodynamickou karoserii, odlehčený podvozek a okruhové pneumatiky. Poté jsem ještě sáhl po powershot nitru a eventuálně po driftovacích pneumatikách, abych dojezdil zbytek eventů u každého vozu.

A co je cílem hry? Porazit všechny rivaly na Blacklistu. Po poražení posledního bosse na vás čekají závěřečné titulky a máte tak oficiálně dohráno. Jediné, co vás od splnění tohoto cíle drží, jsou milníky ke každému soupeři. Každý je jinak bodově naceněn a je jen na vás, jak body získáte. Jestli to bude proháněním se v otevřeném světě a hledáním billboardů a bran, policejními honičkami nebo plněním závodních eventů, volba je čistě na vás.

Když jsme u těch eventů; líbí se mi, jak se umělecký ředitel vyřádil s ingame intry k závodům. Některé opravdu vypadají, jako by je navrhl někdo během drogového tripu, nicméně musím uznat, že jsou velmi neotřelé a poutavé; jejich uměleckost z nich opravdu číší. S tím jde ruku v ruce pěkná grafika, která za ty roky vůbec nezestárla. Je pěkná i na Xboxu 360, na které jsem hru dohrál. Pro případné zájemce však doporučuji počítačovou verzi na Steamu, neboť ta běží v češtině, ve větším rozlišení a především ve vyšším frameratu. Na konzoli jsem byl rád, že jsem dosahoval 30 FPS, často s poklesy kolem 20-25 FPS, nicméně na počítači hra jede plynulých 60 FPS. S tím souvisí i parádní soundtrack, ve kterém si každý vybere, co mu je po chuti. A co ne, dá se snadno přeskočit jedním stiskem tlačítka. Dále ozvučení každého vozu je slast pro uši a co vůz, to originální zvuk motoru.

Hra má ale také svá negativa. Mezi ně se řadí nedostatečné ohraničení závodních tratí, ze kterých snadno sjedete do ulic města, protože tratě jsou zobrazeny především na minimapě a jen sem tam šipkami v ulicích města. Občas se vám tak stane, že musíte otočit auto přes ruční brzdu a jet cvalem zpátky, protože jste minuli checkpoint. Mimochodem, právě otočná minimapa bylo výrazné vylepšení nad Paradisy, co měli minimapu jen statickou. Dále chybí takedown záběry na demolující se soupeře, ale mechanika ve hře naštěstí zůstala. Hru jsem odehrál jen v singlepayeru a vám ostatním doporučuji si v singlu vyjezdit jen ty auta, co máte rádi. Po zajetí všech závodů u 10-15 aut postupně hra omrzí a začne vás nudit. Já jsem to v půlce car listu prozatím vzdal a po 40 hodinách jsem hru uložil zpět do poličky. Určitě se ke hře později vrátím (už kvůli achievementům, co mi chybí), ale je dobré si včas uvědomit, že vás hraní už nebaví a odložit hru na později, než hru dohrát na sílu a pokazit si tak herní zážitek.

Burnout Fairhaven byl labutí písní celého Criterionu, který nedlouho poté byl výrazně zmenšen a dosud criterionští vývojáři byli přesunuti pod Ghost Games. Vedení Criterionu se následně rozhodlo podat si výpovědi a tak studio fakticky skončilo. Ještě jednou se Criterion po letech vytasil s dílem Unbound, jenže i ten schytal výraznou kritiku a tak bylo studio, po posledním hurá, začleněno mezi Battlefield Studios. Vývoj dalších her v sérii NFS byl mezitím pozastaven.

Je na místě si nalít čistého vína a přiznat si, že komunita kolem herní série NFS je za posledních více jak patnáct let výrazně toxická a pokaždé, kdy vyjde nový díl, je zaděláno na průšvih; každý se do hry negativně trefuje a považuje jí za to nejhorší, co kdy v herní sérii NFS vyšlo a je jedno, jestli hra je v jádru dobrá nebo ne. Těmto soudům neunikla ani tato hra. Takového přístupu je mi líto a rád bych to svou měrou tuhle toxicitu zmírnil. I proto jsem se rozhodl k této hře písemně vyjádřit. Criterionu se povedlo uplést z ničeho bič, co nejen vesele práská, ale taky se dobře hraje.

Co se vám vybaví za hru, když se řekne Burnout? Většině z vás vytane na mysli poslední díl ze série, tedy Paradise. Je to dáno tím, že to byl jediný díl z celé série, co kdy vyšel na všech platformách, včetně počítače. Do té doby byla totiž série Burnout konzolová exkluzivka na systémech Playstation 2 a Xbox, takže počítačoví hráči neměli možnost si starší díly zahrát.

A právě tato hra mě v sedmi letech zcela učarovala. Otec mi tehdy kupoval můj vůbec první herní systém jako dárek za nastoupení do první třídy; tedy Playstation 2 slim. A obsluha v herním obchodě mě vzala k hernímu kiosku, na kterém běžel čerstvě vydaný třetí Burnout. Pamatuji si, jak jsem byl po pár minutách hraní ze hry velmi nadšen. Nejvíc mě zaujal režim Crash mode, který pro mě byl ztělesněním bouraček jak z Kobry 11; jen s tím rozdílem, že jsem to byl já, kdo tu hromadnou nehodu na dálnici způsobil. Hru jsem tedy dostal spolu s Playstationem. Jako malej kluk jsem ji naprosto zbožňoval a nechal na ní přes 350 hodin. Paradoxně, závodění mi tehdy příliš nešlo a tak jsem drtivou většinu herního času nechal jen v Crash modu. Dokonce se mi stalo, že mi mechanika Playstationu 2 poškrábala herní disk natolik, že jsem si musel po několika letech zakoupit další kopii stejné hry, abych mohl v hraní pokračovat. Nicméně, po letech mě hraní Burnoutu 3 a Revenge, který jsem také vlastnil, přeci jen omrzelo. Nové hry už na Playstation 2 nevycházely, a tak jsem jak konzoli, tak i hry prodal známým a přesunul se s hraním na počítač.

Když jsem pak ve dvaceti letech řešil, co bych si koupil ke kulatinám, padla volba vrátit se k herním konzolím. Teď jsem měl volbu ve svých rukou já a tentokrát to vyhrál Xbox 360, a to především díky Burnoutu Revenge, který na konzoli vyšel v remasterované verzi. A nejen to; tenkrát to byla také jediná možnost, jak si zahrát Burnout 3 ve vyšším rozlišení a vyšší úrovni detailů díky zpětné kompatibilitě – v té době ještě emulace herních konzolí na počítačích nebyla tak pokročilá, jako dnes. Tehdy jsem se plně ponořil i do závodní kampaně, jenže bylo na mě znát, že mi hraní na ovladači moc nešlo a musel jsem se přeučit na Xboxový layout páček. Co jsem naopak velmi docenil, byly pedálové triggery v zadní části ovladače, kdy jsem nemusel drtit tlačítko X pro zrychlení (a po hodině hraní mě tak nebolel prst). Jenže, jak jsem byl ještě kopyto, tak jsem nedokázal hru dohrát a sekl se na formulových závodech grand prix...

Tímto uzavírám své nostalgické okénko a přejdu již plně na popis hry. Burnout 3 Takedown je po právu považován za krále arkádových závodních her, ve kterém se snoubí příjemná ovladatelnost, pocit rychlosti a destrukce soupeřů pomocí Takedown mechaniky. Že nevíte, o čem je řeč? Představte si situaci, kdy během závodu dojíždíte soupeře a ten vás začne blokovat svým vozem. Vy však místo do brzd dupnete na plyn a do soupeře narazíte. Soupeř na chvíli ztratí kontrolu nad svým vozem a pošle svůj vůz do pilíře nadzemky. Nejenže jste odměněni pohledem na destrukci jeho vozu, který se rozstřelí na jednotlivé díly, ale ještě jste oceněni boostem.

Právě tato nová mechanika je výrazným milníkem v celé herní sérii. Hra odměňuje vaši agresivitu boostem, který vystřelí váš vůz kupředu a vy jste rádi, že ho dokážete uřídit. Naštěstí, hra vám v takové rychlosti leccos odpustí a vy se tak například můžete v zatáčce opřít do svodidel. Jindy vás hra podrží a bouračku s civilním vozem zvrátí drobným posunem vašeho vozu do strany a vy si tak s civilním vozem jen vyměníte lak. To vše, jen abyste jako hráč nebyli příliš frustrovaní. Koneckonců, je to závodní arkáda, u které platí "easy to learn, hard to master".

Ale pozor, to neznamená, že je hra jednoduchá. Začínáte na nejpomalejších vozech, na kterých se naučíte všechny herní mechaniky a postupně odemykáte rychlejší a rychlejší vozy. Odemykají se vám také nové eventy, které jsou nejprve jednoduché, ale postupem v kariéře se jejich obtížnost zvyšuje a v závěru hry je laťka tak vysoko, že není slabost hru raději opustit a nedohrát, než si rozbít ovladač, televizi, monitor nebo nadávat jak dlaždič; frustrace při hraní časovek nebo grand prix s formulemi v závěru hry je tak vysoká, že to dokáže rozhodit i závodní matadory.

Možná se teď ptáte, co stojí za onou frustrací. Hru totiž dohrajete jen pokud vyhrajete všechny eventy ve hře; tedy budete mít všude jen a pouze zlaté medaile. To je vskutku náročné a dokážou to jen opravdoví „burneři“, jak hráčům říká v rádiu DJ Stryker. Teprve až poté se vám spustí závěrečné titulky. Mě se to po 14 hodinách hraní podařilo a splnil jsem si tak jeden z mnoha osobních herních cílů.

Jak jsem už nakousl výše, kariérou i závody vás provází rádiový host DJ Stryker, který vám sice svými vstupy ruší přehrávanou hudbu, nicméně jeho řeči jsou vtipné a zábavné. V tomto ohledu se hra podobá zmíněnému Burnoutu Paradise, kde vám tamní DJ v průběhu hraní také předává tipy a rady. Kolikrát vám takto předá dobrej tip na speciální „signature takedown“ a jeho polohu na trati, popisuje místní poměry a kulturu (jezdíte ve Spojených Státech, Francii, Monaku, Alpách, Thajsku a Honkongu) a nebo griluje rádiového hosta DJ Atomiku z SSX 3 (který se pak vrátí v Paradisech a znovu dává reference na SSX 3). Poslední zmíněnou zajímavost znají jen opravdoví fanoušci; podle nich je Burnout série spolu s SSX sérií vnímána za jedno velké univerzum. Ponechte si tedy Strykera v nastavení hry zapnutýho, dokáže hře doručit dodatečnou atmosféru. Hudba jako taková hlavně zabrnká na struny fanoušků punk rockové scény nultých let. Je to parádní poslech 44 hudebních skladeb, které se jen tak neoposlouchají.

Jestli vás tedy tato recenze nakousla, dejte hře šanci. Burnout 3 Takedown vůbec nezestárl a hraje se stejně dobře jako v době vydání - před více jak dvaceti lety. Pokud však máte 10 hodin navíc, před samotným Burnoutem 3 si zahrajte ještě jeho předchůdce, Burnout 2 Point of Impact. Měl jsem tu čest si ho nedávno zahrát a oba díly sdílí stejně dobrou hratelnost i zábavnost, neboť oba běží na 60 snímcích za sekundu. Především se v druhém Burnoutu naučíte starou boostovací mechaniku, která se vám pak v Paradisech bude hodit.

Je škoda, že dnes z Criterionu nic nezbylo a jedná se už jen o torzo, prázdnou schránku kdysi vynikajícího studia, co je jen podpůrným týmem studia DICE. To ale nic nemění na faktu, že Burnout 3, Burnout Revenge i Burnout Paradise ve své době významně konkurovali zavedené sérii Need for Speed, aby pak nakonec Criterion celou sérii NFS na nějakou dobu převzal. Nebýt této hry, nic z toho by se nestalo. Byla to moje první hra na konzoli, co jsem kdy hrál a díky ní se ze mě stal velký fanoušek závodních her, kterým jsem až dodnes. Tímto děkuji celému Criterionu (a jeho tehdejšímu vedení) za skvělou závodní hru, co definovala moje dětství a nakonec i mě jako dospělého.

Do hry jsem vstupoval s nadšením, že to bude parádní jízda a místo toho přišlo ještě větší zklamání, než druhej Grid, který jsem aspoň dohrál, neboť nebyl proti Autosportu zas tak špatný. Čím to je?

Grid Autosport je odpověď vývojářů na kritizovaný druhý díl a tentokráte se v Codemasters rozhodli udělat ze série Grid větší simulaci. A kluci ze studia to na můj vkus docela přepískli. Po necelých 10 hodinách to vzdávám, navzdory vlastnictví kompletní verze se všemi DLC; tuhle hru už nechci hrát. Čímpak to je, že já, jinak zapřisáhlý kompletionista, nechávám rozehranou hru ladem?

Pojďme si tedy hru více rozebrat do jednotlivých detailů. Začněme tím, pro koho je hra určená. Autosport, jak již název napovídá, opouští své arkádové kořeny a vrhá se vstříc simulaci. Její úroveň se dá přirovnat k NFS Shift, které jsem si naplno užil; je tedy na příjemném pomezí zvaném simcade, kde si každý hráč najde svoje. Jenže, zde tomu tak není.

První velkou ranou je vizuální zobrazení závodní čáry. Na rovinu přiznávám, že jsem bez ní v simcadech docela ztracený, neboť postrádám odhad do zatáček. V arkádách to vývojáři kompenzují zvýšením účinků brzd a výraznější přilnavostí pneumatik (a já jsem tak schopný vůz uřídit), ale tady jde v tomto smyslu o výraznější simulaci. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby byla závodní čára lépe vidět. Jako arkádový hráč jezdím výhradně s kamerou za zadním nárazníkem, to však v Autosportu výrazně nedoporučuji. Je lepší si dát kameru do interiéru, nejlépe hned za přední okno jako dashcam, abyste na závodní čáru lépe viděli. Je totiž při pohledu zpoza vozu snadno přehlédnutelná a nedá se nijak v nastavení hry barevně zvýraznit. Často tak během závodu ztratíte ideální stopu a na trati ji pak vysloveně hledáte.

Fajn, to by se vyřešit dalo. Jenže závodní čára má další, významný nedostatek. Ona do zatáček radí s velkým zpožděním. Lépe řečeno, hra předpokládá, že nejste blbec a jakmile jen na setinu sekundy zahlédnete barevnou proměnu čáry ze zelené na červenou, okamžitě to zašlápnete a sotva to ubrzdíte. Jenže, hry nehrajou jen úplný profíci, ale i nadšenci do arkád, co potřebují na tyto změny barev větší prostor. Kolikrát se mi závodní čára přelila ze zelené do červené tak rychle, že naprosto vynechala žlutou i oranžovou barvu; tedy mezistupně, které vám radí, jak moc musíte brzdit nebo jestli nestačí jen sundat nohu z plynu. To je za mě špatně. Již výše zmíněný Need for Speed Shift, Shift 2 Unleashed nebo celá série Forza (včetně Horizonu) dává jasně najevo, jak se má závodní čára chovat a fungovat. Nevím, proč tento důležitý prvek v Codemasters tak zmršili.

Další ranou pro mě bylo zjištění, jak ve hře funguje progres. Navzdory pořízení kompletního DLC bundlu je hra v kariéře opravdu holá a její průchod se nedá označit jinak než hardcore grind. Ve všech kategoriích budete závodit na stále se opakujících tratích a pořád ve stejných vozech od stejných závodních týmů. Na budování vlastního týmu tady zapomeňte, ve hře chybí i možnost pořízení vlastních vozů. Vybírat si, s jakým autem se do závodu vrhnete, tedy není možné. Závodění tedy brzo přestane být zábava, není tu žádný prostor pro různorodost. To by se ještě dalo skousnout, kdyby v Codies mysleli aspoň trochu na zábavnost. Je to přeci koneckonců videohra. Jenže kdepak. Hra vás před začátkem závodu informuje, že se nepojede na dané trati jeden závod, ale rovnou dva; každý se stejným počtem kol. Takže se klidně může stát, že ten velký okruh čítající čtyři kola pojedete dvakrát, tedy osm kol, deset minut čistého času. A to není vše. Pokud přeskočíte kvalifikaci (díky které byste na jednom okruhu strávili ještě víc času), pokaždé startujete z posledního místa. To by zase nebylo tak hrozné, kdybyste nebyli za váš úspěch trestáni; protože když náhodou jste dobří a podaří se vám v posledním kole dobýt se na první místo, automaticky v druhém kole závodu začínáte znova od poslední příčky. To je fakt nefér. A když dojedu například v prvním kole závodu třetí, kopne mě to v druhé části na 13. startovní místo ze šestnácti. To je panečku odměna! A takhle je to v každé části kariéry pořád dokola, ať už jezdíte v kategorii cestovních vozů nebo formule.

Kdyby aspoň jednotlivé eventy rychle odsýpaly, tak bych hru se zatnutými zuby aspoň dohrál. Takhle si hru zapnete, rozehrajete jeden šampionát, hrajete ho hodinu a půl a navzdory zapnutí všech asistentů a jednoduché obtížnosti bojujete o každou příčku, stejně vás hra navzdory vítězství a zisku prvního místa prostě semele. Ona zkrátka není zábavná. Dokonce i její atmosféra je velmi sterilní, velmi profesionální. Jsem zvyklý, že se mi u některých závodních her stává, že u nich po čase usínám, jak mě příliš nebaví. V takovém případě se na ně pořádně vyspím a nebo si zobnu kofeinovou tabletku Madmonq, aby se nabudily smysly a já získal větší reflexy. Jenže zde ani kombinace obojího prostě nepomáhá a já během výše zmíněného šampionátu, během jednoho závodu na celkem 12 kol, usínal. A to byl jeden z celkem šesti eventů v celém šampionátu. Je to vážně nuda.

Když se však zamyslím, je tu skupina hráčů, které bych hru mohl s klidným svědomím vřele doporučit. Její pozitivum totiž tkví v její příjemné ovladatelnosti, auta se chovají předvídatelně a řízení mě bavilo. Hrál jsem hru klasicky jen na ovladači, který je na závodní hry jinak jako dělaný. V tomto případě ale po něm nesahejte; a na klávesnici už tuplem ne. Takhle hra je jako dělaná pro nadšence simulací, tedy majitele volantů, pedálů i řadících pák. Tedy pokud se vám doma válí celý závodní rig, nebo aspoň sestava volantu a pedálů, zapojte si je a hru si pořiďte, ideálně na počítač (konzolový release byl už v době vydání zastaralý, běžel v menším rozlišení i v menších FPS). Sice volant i pedály vlastním, ale simulátory nejsou můj šálek kávy, takže to ani zkoušet nebudu.

Když to tedy shrnu; pokud máte rádi arkádové závodění, dejte od této hry ruce pryč. Pokud však máte rádi simulace a vlastníte na to potřebnou výbavu, tak tohle je hra pro vás.

Po posledním updatu, který odstranil většinu bugů, upravil textury postav blíže k originálu a přidal atmosférické nasvícení jako z původních her (a který se objevil jako zjevení, který už nikdo nečekal) jsem se rozhodl zakoupit definitivní trilogii za 25€ během slevové akce na Steamu. Měl jsem v plánu hlavně zahrát Vice City a San Andreas, ale řekl jsem si, že když je v balíčku her i trojka, tak že bych mohl nejdříve prubnout ji.

Přiznám se, že ačkoliv mám městské akce velmi rád a GTA, Mafie, Sleeping Dogs ale i Yakuza i Judgment (které jsem jen nakousl a jejich dohrání mě teprve čeká) jsou moje velmi oblíbené herní série, tak jsem originál GTA III nikdy nedohrál, ba co víc, ani nikdy kloudně nerozehrál. Hrál jsem to jako malej kluk spolu s Vice City a jen blbnul ve městě s auty, přejížděl chodce a občas si i zastřílel. Moc mě to ale nebavilo, auta nic nevydržely a často explodovaly, do toho po mě pořád někdo střílel; takže na pouhý ježdění mi mnohem víc vyhovovala první Mafie, která měla naprosto nadčasové zpracování jízdního modelu vozů, neboť se jednalo de facto o simulátor řízení amerických veteránů. To mě naplňovalo víc a tak jsem GTA III odložil na neurčito.

O patnáct let později jsem přemýšlel, že bych si hru znova zahrál, ale velmi mě odpuzovala herní grafika, která už neskutečně zestárla. Navíc, jako bývalý fanoušek jednoho známého herního streamera jsem moc dobře viděl, jak hra vypadá, ale i jak zestárla v celkovém ovládání. Tak jsem si řekl, kdepak, do toho nejdu. O několik let později vyšel definitivní bundle, které upscaloval grafiku, modernizoval ovládání a gameplay prvky jako navigaci na minimapě a možnost volby opakovat jednoduše misi, když něco poděláte. To mě nahlodalo, že bych si remastery zakoupil a zahrál, ale odrazovala mě od toho jejich nedodělanost. Definitivka se tehdy vůbec nepovedla, byla vydána v rozpracované fázi a upřímně, v té Unreal realistické grafice to hrám opravdu neslušelo. Vytratila se z nich jasně rozpoznatelná atmosféra a co víc, hry potřebovaly dodělat a opravit.

A to se od půlky letošního listopadu konečně povedlo. Jasně, ještě sem tam člověk na nějaké drobné bugy narazí, ale nic už není "game breaker", který by vás přesvědčil o tom, že máte hru vzít a zahodit do koše. Takže po nakoukání několika videí, kde byla celá trilogie rozebrána, jsem si řekl, že si počkám na akci a definitivku zakoupím.

Jak bych tedy ohodnotil třetí díl této série? Příběhově je to průměr. První třetina hry v Portlandu byla připomínka starejch dobrejch časů a rychle si vybavil rozložení ulic, ale příběhově to byla víceméně nuda. Až do chvíle, kdy na váš pager (taková ta věc na přijímání zpráv před příchodem SMS do mobilů, co se u nás v devadesátkách moc nechytla) přijde zpráva o náhlé změně a jste seznámeni s Asukou z Yakuzy. V tu chvíli začíná opravdová zábava, kdy se poprvé dostávám na Staunton Island a později i Shoreside Vale. Rád bych ale zmínil, že právě Asuka je váš nejlepší spojenec za celý průchod hrou, nikdy vás nepodrazí ani nepodezřívá a její osobnost a vystupování je vysoké úrovni. Nějaká Maria se může jít bodnout, nesahá ji ani po kotníky. Tak proč ji musím na konci hry zachraňovat? A proč mi Catarina musela odkrouhnout v předposlední misi právě Asuku a nemohla prostě zabít Mariu, jejíž osobnost je plytká a nicneříkající? Ani za ukápnutí slzy by nestála... Aspoň, že ta bláznivá Catalina už leží na dně spolu s vrtulníkem.

Co se týká gameplaye, tak hra mě mile překvapila. Na to, že jde pořád znát, že jde jen o reskin původní hry běžící na RenderWaru (tímto zdravím kluky z Criterionu) a Unreal Engine je jen grafická nadstavba, tak hra se hraje i vypadá velmi dobře. Hrál jsem ji jen na klávesnici s myší v ruce a i na počítač je takto hra dobře optimalizována. Gameplay vytahuje celou hru i celkový zážitek na nadprůměr. Zamrzí jen chybějící skrčení za objekty, ale to neměla ani původní hra, takže jsou přestřelky o to více náročnější, ale dají se v klidu odehrát. Gunplay je ale vylepšený a vy můžete konečně se zbraněmi běhat jak je libo. Ovladatelnost vozů je typicky arkádová a velmi příjemná. Hra běží bez problému jak na 60 FPS, ale i více, záleží jen na výkonu vašeho počítače a obnovovací frekvenci vašeho monitoru. Já jsem tedy hru odehrál na 75 snímků za sekundu a byla to paráda. Potěšilo i moc pěkné nasvícení okolí, kdy už hra nevypadá tak přehnaně realistycky a konečně dostává stylistický nádech. Dále potěší, že se mapa načítá jako celek a tak z jednoho ostrova vidíte na protilehlý ostrov, nicméně mlha pěkně rozmaže detaily. Plus odpadly načítací obrazovky během přejezdu mezi ostrovy.

Za mě můžu první díl trilogie tedy jen doporučit. V některých aspektech hra jde s dobou, v jiných zase otevřeně přiznává, že je prostě přes dvacet let stará - tedy horší scénář příběhu, hlavní hrdina Claude nemluví a neumí plavat ani v jezírku. Hru tedy doporučím především mladší generaci hráčů; ale i těm starším, co hráli před dvaceti lety originál, dokáže hra vykouzlit nostalgický úsměv na tváři, kdy si řeknete "takhle si tu hru pamatuju!"

Po odjetí kampaně v singleplayeru jsem si řekl, že bych se mohl podělit o názor ze hry. Kompletní kariéra včetně výzev a promo eventů mi zabrala 18 hodin. Hru jsem si koupil včetně všech DLC, takže jsem měl v průběhu kariéry o něco bohatší výběr vozů.

Nejdříve si řekneme positiva. Hra má krásně zpracovanou grafiku, za kterou se nemusí ani dneska stydět; hra vizuálně téměř nezestárla. Grafika je velmi podobná třetím Dirtům, kterou pohání stejný herní engine. Závodí se ve dne i v noci, na městských okruzích i v přírodě. Model poškození je dalším plusem této hry, kdy můžete vytáhnout z garáže jakékoliv licencované auto a v první zatáčce ho opřít o strom a kochat se, jak se rozsype na jednotlivé díly. Po zvukové stránce je hra také parádní; každé auto má svůj rozpoznatelný zvuk motoru, slyšíte každý náraz i fanoušky podél tratě. Vrátila se i občasná dynamická hudba během závodů, která skvěle oživuje závody. Všechny tyto aspekty měl už první Grid, nicméně dvojka je vylepšila a na začátku vás tak hra rychle chytne.

Jenže nadšení po pár hodinách vystřídalo zklamání. Každá závodní hra totiž stojí a padá na ovladatelnosti vozů a pocitu z jízdy. A v tom se druhý Grid vážně nepovedl. Ovládání vozů se ve dvojce postavilo na principu "tap to drift", což samo o sobě není špatně - jako dobré příklady zpracování této mechaniky uvedu Burnout Paradise, NFS Hot Pursuit nebo Dirt 2 - jenže zde se jedná o nedopečenou mechaniku. Smykovaní totiž nemáte vůbec pod kontrolou a auta vám v zatáčkách ustřelují z gripu do driftu v nejméně očekáváných chvílích, takže chvíli co chvíli svůj vůz taháte buď z kalifornského lesa nebo z betonové bariéry. Možná si říkáte, že jde jen o skill issue a drifty jsou vyvolat plánovaně; a máte pravdu, jde to, jenže se těžko drift ukončuje a vy se tak dostáváte z kontrolovaného smyku do nekontrolovaného, kdy ačkoliv jasně dáváte autu povel k opuštění driftu, tak vás vůz neposlouchá a vynese vás mimo silnici či kolmo do bariéry. V takových situacích vám pomáhají flashbacky, jenže těch máte jen omezený počet. Často vás roztočí i soupeři, kteří si s vámi nedělají servítky, když jim překážíte v cestě. Tento neduh se dá částečně zmírnit lepším výběrem vozu, takže když to šlo, bral jsem si vozy z kategorie "grip" nebo aspoň "balanced". Ale ani to nebyl všelék.

Kratší kampaň proti jedničce mi tak nevadila. Tratě byly pěkný (jak na pohled, tak designově) a moc rád se na ně zase vrátím. Závody byly spektakulární a dělaný hlavně na zážitek, uvidíte tedy ohňostroje, spoustu svítících tabulí a davy diváků. Vozy nemají pohled z kabiny, ale to mi nevadilo. Progres v kampani byl sice strohý, ale neurazí, stejně tak i mechanika odemykání nových vozů skrze výzvy. Zamrzí jen absence ztráty kontroly vašich soupeřů a roztočení jejich vozů během závodu.

Nakonec jsem si musel snížit obtížnost na jednoduchou a díky tomu hru odehrál. Nejsem na to hrdej, mám už na kontě několik desítek dohraných závodních her, jenže tady to fakt nešlo, neměl jsem na to nervy. A to jsem hrál na ovladači a stejně mi to bylo houby platný, pocit z jízdy byl opravdu špatný. Jsem rád, že mám hru už za sebou a nemusím se k ní už vracet. Horší ovladatelnost má snad jen reboot NFS z roku 2015. Zlatej první Grid, jen co je pravda.

Po této hře jsem tiše pokukoval celé dva roky a a byl u vytržení z uměleckého zpracování postav. Jakmile jsem zjistil, že se jedná o vedlejší projekt Sayori, kreslířky pornografikých dódžinů a autorky bestiálního smilstva zvané Nekopara, neváhal jsem a vizuální novelu si zakoupil. (Pokud máte aspoň trochu zdravého rozumu, kočkoholčímu peklu se raději vyhněte obloukem.) Budu tyto dvě herní série porovnávat, neboť je pod oběma podepsaná stejná autorka.

Koikuma byla tím pádem příjemné překvapení. Nejenže má aspoň nějaký příběh, který je jednou pevně dán a není v průběhu jednotlivých dílů překrucován, jak se to zrovna scénáristovi hodí (a tedy hranici koček a holek pořád neposouvá, aby vám byl zastřen fakt, že ve skutečnosti provozujete smilstvo se skutečnou kočkou, která jen na první pohled vypadá jako žena s oušky a ocáskem), ale především; tyhle holky nejsou hybridi zvířat a lidí, ale nadpozemské bytosti. O tom, zdali jsou to démoni nebo bohyně, by se mohly vést akademické diskuze další hodinu, takže se spokojím s faktem, že všeobecné označení slečen jako démonky je způsobeno rozdílným kulturním vnímáním nadpozemských bytostí v šintoistickém Japonsku.

O co víc, ten příběh, který je sice jen takovou omáčkou, co spojuje veškerý obsah hry dohromady, má hlavu a patu a dává smysl. Je docela přímočarý - obsah výše je toho důkazem - ale dostatečně poutavý a ano, zábavný. Pokud trpíte drobnou degenerací, budete se příběhem bavit. Stejně jako já. :)

Co je tu dále, kromě scénáře, lepšího? Slečny tu mají propracovanější osobnosti. Každá má své pozitivní i negativní osobnostní rysy a žádná vám nepřijde vysloveně otravná (koukám na tebe, Chocolo.) Korunu jim nasazují velmi líbivé hlasové herečky, které každé postavě propůjčily svůj nezaměnitelný hlas. Hlavní devizou Koikumy je ale fakt, že holky jsou tu na první pohled starší než v Nekopaře a vy tak nemáte takový ten divný pocit, že sledujete dětskou pornografii (v japonské popkultuře jinak docela častý jev).

Hra jako taková je ucelená a nemusíte si dokupovat dalších pět dílů. Je to nešvar poslední doby, který se mi protiví, neboť takovým hrám chybí možnost volby. V této vizuální novele to tak naštěstí není a jste to vy, kdo je v půlce hry, během návštěvy pláže, postaven před volbou holčiny. Díky tomu je jen na vás, komu dáte šanci se více poznat a holčině, která vám není sympatická, říci tak jednoduché ne. V Nekopaře tato možnost zcela chybí a musíte tak během aktů vytrpět nejen otravnost, ale i častou pochybnou dospělost postav. Takže pokud stejně jako já dáte ruce pryč od egyptské mumie Arle, hra vám umožní její ending kompletně vynechat a jste tak ušetřeni nepříjemných pocitů.

Pastvou pro oči je umělecký styl kreslířky Sayori. Vlasy a účesy těch holek jsou fakt božské! Stejně tak jejich oblečení. A do toho na vás slečny v reálném čase mrkají. Holky jsou tu prostě k sežrání. Každá holka je velmi odlišná už na první pohled; jako by nestačilo, že jsou odlišné povahově i barvou hlasu. Sayori opravdu umí, musím jen pět ódy na její talent a umění kreslit. Je tu všudypřítomný kontrastní color-coding postav, který mám v anime velmi rád, ale to asi jen proto, že jsem přerostlé dítě, co má rádo barvičky a odmítá dospět. :)

Co tedy snižuje mé hodnocení na lehký nadprůměr? Je to dáno žánrovým zasazením do Nukige, tedy podkategorie žánru Eroge. Eroge jako takové má sexuální obsah, ale pořád se drží bohatého příběhu plného různých překvapení a nabízených konců. Nukige příběh značně zjednodušuje a zaměřuje se jen na hanbatý obsah. Neberte mě špatně, oproti Nekopaře tu příběh je, ale právě za obrazovkou výběru slečen se úplně vytratí a jediné, co sledujete, je smilstvo, které je rozděleno jen kratičkým dialogem s vámi vybranou holčinou, než na to zase vlítnete. A to odhaluje ten největší průser této hry.

Velkým mínusem je nadbytečná délka aktů a velmi tvrdá perverznost. Vizuální novely mají běžně krátké akty, neboť není o čem v tom dolním boxíku pod CGčkem pořád psát. Předehra, zahájení aktu, průběh, vyvrcholení. Hotovo. Jenže zde jsou akty velmi protahované. Máte tak pocit, že se v nich nic zajímavého neděje a jediný, co slyšíte, je, jak u toho sexu holky pořád žvatlají a musejí komentovat každou volovinu. A toho se rychle přejíte. Už jen čekáte jak na vysvobození, kdy scéna skončí, protože trvají pekelně dlouho. Je mi jasné, že je to forma kompenzace za všudypřítomnou cenzuru, díky níž ty nejlepší části obnažených těl jsou skryty za mozaikami; ale čeho je moc, toho je prostě příliš. Scénárista tu zcela podcenil druhou část hry, kdy nedává dostatečný prostor na oddych od aktů a vy jste tak uvězněni sledovat jen uspokojovací slide show, které se prostě rychle přejíte. A díky nedostatku příběhu v druhé fázi hry je tento neduh o to horší.

Ale ať jen nekritizuji; perspektiva a práce s kamerou jsou během aktů na úrovni a je stále se na co koukat. V možnostech hry si můžete (nejen) sexuální obsah velmi personalizovat a určité aspekty prostě vypnout nebo přednastavit. Hlavně se mi líbí různé formy roleplaye, kde si každý přijde na své. Za mě se na vrcholu drží Yuunina role služebné a plná výstroj s křídly a rohy sukuby Ririi i její maminy Reiky. Ano, Ririinina máma je v možnostech výběru taky. Božská to žena. :)

A jaké jsou moje favoritky? Je to Yuu a Riria. Obě mají své výrazné přednosti a obě jsou velmi zajímavé. Jak jsem se tedy rozhodl? Je velmi těžké vybrat jednu. Když přihlédnu k příběhu a obalu hry (který svojí stylistikou prozrazuje, kdo je hlavní hrdinkou; jsou vždy uprostřed a alternativní holky jsou kolem), je kanonickou volbou Riria. Pro Rena je lepší, když se dá dokupy s dcerkou majitelky bytu, ve kterém bydlí jeho rodina a bude kariérně pokračovat ve šlépějích svých rodičů, neboť k tomu bude mít se sukubou ideální předpoklady. Je to jeho kamarádka z dětství, která ho má prostě ráda takového, jaký je a už se za ty roky dobře znají. Navíc, tíha tělesného apetitu všech holek je stejně značná, že by z Rena vysály život tak jako tak, takže sukuba je za mě skvělá volba. Navíc, jako jediná bere antikoncepci, neboť v démoním realmu ji znají a používají, narozdíl od Japonců. Takže za mě win-win-win situace.
Nicméně, kdybych vybíral jen a jen za sebe a na nějaký lore se zvysoka vykašlal, je to jednoznačně Yuu. Ren hned po bližším seznámení se sněžnou dívkou je donucen k zasnoubení pomocí jejích mazaných intrik, takže se vzdá své svobody už ve svých sedmnácti; to ale vem čert, na jeho místě bych prohrál úplně stejně. Co na tom, že během intimnějších chvil Yuu spoléhá na "safe days" (což je úplná kravina) a kondom používá jen jako vábničku. Tak bude Ren otcem o něco dříve, co se dá dělat. Já mít doma takovouhle ženu, tak jsem na několik let totální podpantoflák. Já ty její kudrnatý modrý kadeře prostě totálně žeru!

Co říci závěrem? Na rovinu ale musím říct, že tuhle hru beru jako mé výrazné guilty pleasure. A to jsem ještě nečetl dodatečně vydaný addon, který mě v budoucnu taky čeká. Pokud nemáte počítač a chcete si hru přesto zahrát (a chybí vám doma soukromí např. před manželkou), tak vizuální novela je plně kompatibilní se Steam Deckem. Na Steamu je navíc hra zcela kompletní a tak nemusíte dodatečné patche shánět bokem, jak je u současných vizuálních novel na Steamu běžné. Za mě je toto nejlepší umělecké dílo, které kdy opustilo ateliér kreslířky Sayuri a jsem rád, že její kvality si můžou užít všichni, co ovládají aspoň základní úroveň angličtiny (a ten zbytek mají chuť si přeložit).