U tohoto druhého dílu herní série jsem dal na radu známých a k českým titulkům jsem si pustil dialogy v ruštině. Když to srovnám s prvním dílem, kde jsem měl dialogy v angličtině, tak ruština ještě více dokreslila celou atmosféru hry a hráč si to o to víc užije.

Líbilo se mi, že jsem se podíval i na povrch, kde jsem na vlastní oči viděl celou zkázu, která se na zemi stala a vyhnala zbylé přeživší do útrob metra.

Kdy porovnám ztvárnění prostředí hry s mojí vizuelní představou metra, kterou jsem si udělal při čtení knižní předlohy, v mnoha ohledech se tato moje určitá představa ztotožnuje s herním prostředím. Mile mě překvapilo, že když se člověk dobře během hry díval uviděl občas na stole knihu Metro.

Ve hře je na výběr z většího množství různých zbraní, které jsem si průběžně mohl měnit podle typu nepřítele s kterým jsem bojoval. Nevzpomínám si, jak to bylo v prvním díle, ale tady se mi líbilo, že na zbraních bylo znatelně vidět, že jsou vytvořený z různých součástek, aby se lidé v metru se mohli vyzbrojit a chránit se před nepřáteli, kteří přicházejí z venku.

Dějová linie byla také pěkně zpracována a ani mi nepřipadalo, že by byli slabší místa, která by měl člověk chuť přeskočit, neboť jsou o ničem.

Jediné co mě trošku mrzelo, bylo, že není herní svět více otevřený v určitých místech a jde jít pouze dopředu a ne se více podívat po okolí.

Již delší dobu jsme plánovali s Lauronou, že si tuto hru zahrajeme společně. A jsem rád, že jsme se k tomu dokopali, neboť nevím, zda-li by mě bavilo skoro 100 hodin ovládat samotného 4 postavy najednou. Ve své družině jsme měli ještě jako pomocníky bojovnici Madoru a kouzelníka Jahana.

Abychom si hru užili a netrápili jsme se zbytečně v těžkých soubojích, zvolili jsme si střední obtížnost. Po prvním souboji jsem se hned podíval, jestli jsme si omylem nenastavili těžkou obtížnost, neboť souboje s více protivníky jsme často opakovali minimálně dvakrát. Během soubojů jsme museli vymyslet i určitou strategii a využívat prostředí, abychom je zvládli dokončit. Nebudu nic zapírat, někdy nám pomohlo i trošku štěstí, abychom nepřítele zabili.

Hned od začátku mě překvapily dialogy postav. Nečekal sem, že budou tak vtipně zpracované a často se člověk u nich pobavil. Tomu všemu dodával své kouzlo i perk, který Vám umožní mluvit se zvířaty. Díky tomu slyšíte, co si třeba zvířata povídají mezi sebou, a nebo s nimi můžete během hry hodit řeč a stane se z Vás třeba i kočičí dohazovač.

Samotné pojetí základní herní linie nebylo nijak příběhově složité. Celému dějovému celku hodně pomohly vedlejší úkoly. V jednom z nich se třeba stanete i hercem a musíte se snažit pobavit publikum, jinak vás vybučí.

Pomocníci, kterých je ve hře víc, měli často odlišné názory od toho mého. A samozřejmě jsem se snažil prosadit svůj názor a nechtěl se přetvářet kvůli NPC postavě. Ale poté co jsme s Lauronou zjistili, že díky špatným rozhodnutím nás může daná NPC opustit, tak jsme se již snažili vyjít všem společníkům vstříc a nenaštvat je. Nechtěli jsme se učit ovládat nového společníka.

Když bych to celé shrnul, hra se mi líbila, pobavila mě a již se těším až si zahraju další díl.

Jako malý bezejmenný človíček v červené pláštěnce se stanu hlavním strojvedoucím velké parní lodi, která je mým jediným dopravním prostředkem po zničené zemi. Vzhledem k tomu, že ve hře nebylo zmíněno, co této katastrofě předcházelo, usuzuji, že země byla pravděpodobně zdevastována válkou. Během své cesty nepotkám jedinou živou duši, avšak musím čelit mnoha překážkám, abych mohl pokračovat dál do neznáma.

Během cesty musím dávat i pozor, a hledat v okolním světe různé předměty ( barely s benzínem, schránky, …) které potřebuji pro pohon lodě. Loď je poháněna párou a větrem a sám, bez jakékoliv posádky musím udržovat celou loď v provozu. Někdy se stane, že někde vypukne požár a musím ho rychle uhasit a poškozené místo opravit. Toto zpestření, jinak oddechové hry, jsem považoval za jednu ze zábavnějších částí a proto jsem se po celou dobu hraní vůbec nenudil.

Ve hře hraji za chlapce, který díky menší zacházce v lese, při cestě ze školy, zachrání zmrzačeného ptáčka a snaží se ho vyléčit. Postupem času ho chce naučit i létat. Hra sice byla bez jediného textu či slova, ale vše bylo výborně zachyceno dialogy formou obrázků a celkovým ztvárněním hry. Místy byl příběh i dojemný. V rámci hry je i mnoho zajímavých miniher (skákání do kaluží či lítání na papírové vlaštovce).

Do hry jsem se tak vžil a užil si jí, že mě až na konci trošku mrzelo, že už hra skončila a nepokračuje dál.

Nejvtipnější pasáž hry pro mě byla, když jsem se vrátil opět do školy a za učitelkou přišla veterinářka, ke které jsme na začátku hry přišel s ptáčkem, aby mu ošetřila poraněné křídlo. Následně jsem ptáčka od ní ukradl, neboť jsem se s ním nechtěl rozloučit. Ve škole probíhá vtipná honička, kde se mě učitelka s veterinářkou snaží chytnout.

Již se těším až si od stejného vývojářského studia zahraji i hru To the Moon.

Od této hry jsem měl na základě různých doporučení od známých, velké očekávání.

Po projití první mise jsem byl hrou mile překvapen. Zaujalo mě pěkně udělané prostředí vojenského tábora, ve kterém jsem musel infiltrovat posádku a zachránit zajatkyni. Buď jsem si mohl klasicky zvolit styl nenápadně se plížit, anebo nechat spustit poplach a všechny nepřátele pozabíjet.

Bohužel v rámci zbylých misí ve mně narůstalo zklamání z této hry. Neboť i když byl jiný hlavní úkol následující mise, prostředí zůstalo stejné. Jediné zpestření misí byly nově zpřístupněné lokace ( např. budovy, jeskyně atd.), které se postupem ve hře následně odemykaly. Bohužel to vše se odehrávalo stále ve stejném táboře.

Když celou hru shrnu, tak z pohledu střílečky jsem si ji užil. Ale jednotlivé mise se mohli odehrávat v jiných lokacích. Nevím, jestli si z této série budu chtít zahrát ještě nějaké další pokračování.

Když jsem zjistil, jak pěkný dárek jsem to k narozeninám dostal, měl jsem chuť hned zapnout počítač a začít instalovat. Avšak udržel jsem se a hru odložil na později, protože jsem měl zrovna rozehrané čtyři jiné. Právě na této hře mě od jejího prvního traileru zaujalo propojení klasického RPG se sci-fi střílečkou. Jak jsem následně mohl sám zjistit, vše bylo nad mé očekávání. Bál jsem se, že tyto dva žánry budou horko-těžko propojeny, ale opak byl pravdou.

Již od samého začátku hry jsem měl problém, neb jsem nevěděl, který úkol plnit, aby mě hned nezabili. Ať jsem se hnul kamkoliv všude byli silní nepřátele a já byl naopak slabý. Ale nevzdal jsem to a hledal si postupně slabé protivníky a zvládnutelné úkoly. Někdy to však nějakou tu chvilku opětovného načítání hry zabralo.

Jelikož jsem dlouho nehrál žádné RPG, zvolil jsem si v postupu dějové linie, že se přidám k berserkům, kteří používali běžné středověké zbraně. Vyznání berserků zakazuje využívat moderní technologie, které jsou napájeny elexem, neboť to považují za plýtvání. I přesto jsem občas využil moderní technologii a někdy jsem se kvůli tomu potýkal s nepříznivými následky v příběhové linii.

Specifické prostředí, které bylo propojeno s každou frakcí, bylo zajímavě ztvárněno a rád jsem všechna místa prolézal skrz na skrz, aby mi nic neuniklo. Hra mě zaujala a věřím, že si ji v budoucnu zahraji znovu. A tentokrát třeba za jinou frakci. Jsem zvědavý, zda-li hlavní dějová linie bude stejná, či jiná.

S hlavní hrdinkou Aurorou jsem se ocitl v pohádkovém světě Lemuria, a musel jsem pro tento svět získat zpět nebeská tělesa, která Černá královna ukradla. Svět Lemuria mě velice nadchnul a vizuálně naplnil mé smysly. Opravdu pohádka, jak se patří. Přes různé nástrahy jsem se dostával ve hře dál a dál, a poznával nové přátele, kteří se pak stali i mými společníky.

Bojový mechanismus hry mě mnohdy řádně potrápil. Sice jsem měl dostatek společníků, které jsem při souboji mohl využít, ale rozpoznání slabých míst nepřátel a vybrání správného z řady útoků, bylo mnohdy obtížné. Člověk tu musí řádně taktizovat a reagovat na akce nepřátel, kdy je může i díky svému společníkovi vrátit nazpátek a tím oddálit jejich útok. Ale po pár hodinách soubojů jsem již všemu přišel na kloub a využíval pár základních útoků. Byly zde však další možnosti jako ochranná kouzla apod. Ty jsem však nevyužíval, protože mi připadalo, že mě akorát zpomalují a dávají mi nevýhodu díky tahovému stylu boje. Ale je to možná mou základní taktikou, kterou jsem si vybral. Rozhodně neříkám, že by nebyla užitečná.

Když se nad tím tak zpětně zamyslím, tak hra řádně procvičila i mé strategické myšlení. Ale co mě nejvíc na hře mrzelo, bylo velké množství stereotypních soubojů, které oživilo akorát větší spektrum mých společníků.

Dlouho jsem se těšil až se podívám, jak to vypadalo na divokém západě. Díky vyprávění pistolníka Silase Greavese, jsem si mohl představit, jak to asi chodilo.

Silase Graeves vypráví v hospodě o svých dobrodružstvích, v rámci kterých se vydal zabít nejznámější padouchy období divokého západu a nebylo by to ono, kdyby si občas něco nepřibarvil či se nespletl a musel začít vyprávět od začátku. Vše je ještě o to zajímavější, že padouši jsou ztvárněni podle reálných postav.

Princip hry (prostřílet se od začátku po konec mapy) je sice jednoduchý, ale někdy jsem musel taktizovat a krok po kroku z různých úkrytů se přes nepřátele dostat. Na konci každé mise, jsem se dostal k hlavnímu padouchovi, s kterým jsem musel vyhrát duel anebo ho prachsprostě zabít, třeba dynamitem.

Zaujal mě mechanismus duelů, kdy to nebylo jen o bezhlavé střelbě, ale musel jsem si správně načasovat, kdy vystřelím a řádně se na nepřítele soustředit. Když jsem něco z toho podcenil, byl jsem mrtvý dřív, než jsem si to stačil uvědomit.

Dále se mi líbilo i relativně věrohodné ztvárnění zbraní, které v rámci hry postupně objevujete a můžete si je postupně vyzkoušet. Mně osobně se nejlíp nepřátelé zabíjeli brokovnicí a dvěma kvéry. Díky postupu ve hře a zabití co nejvíce nepřátel či rozstřílení dýní, jsem získával xp, díky kterým jsem si mohl zdokonalovat své střelecké vlastnosti.

Řekl bych, že ztvárnění venkova a přírody v Americe se povedlo a nebyly zde žádné ulítlé prvky, které by člověka nechtěně rušili z užívání si Divokého západu. Hru jsem si komplet zcela užil.

Dlouho jsem propadal skepsi, jestli vůbec tato hra vyjde. S tím, jak stále byl odkládán termín hry, jsem si říkal, jestli si Warhorse studios nevzalo velké sousto. Naštěstí jsem se, plný očekávání, vydání hry dočkal. Musím uznat, že tato hra u mě překonala hodně osobních prvních latěk v oblastí PC her – 1. hra, kterou jsem si koupil ještě v předprodeji, 1. hra, do které jsem zainvestoval více jak 500 Kč, 1. sběratelská edice, kterou vlastním. Vůbec této investice nelituji.

Již od samého spuštění hry se mi strašně moc líbilo ztvárnění období Středověku v Čechách. Dovoluji si říct, že v mnoha ohledech je toto ztvárnění velice realistické. Ať už se jedná o krásně ztvárněnou českou přírodou (při toulkách lesem jsem si připadal, jako bych si opravdu vyšel ven na procházku do lesa s lukem a šel lovit zvířata), rozpracované zbroje na ponku u kováře, či vyobrazení vesnic a měst. Nejvíc mě nadchlo město Sázava, kde vidíte rozestavený chrám a kolem vše, co je k té stavbě třeba. Pěkně je zde ztvárněná i výroba lektvarů. Nic takového jako je obvykle: sesbírat bylinky a pak se vám lektvar automaticky na určitém místě vytvoří. Zde si musíte vyrobit lektvar krok po kroku dle receptu sami. Když něco zkazíte tak samozřejmě zkazíte i lektvar a můžete začít od znova.

Jelikož se již delší dobu věnuji i historickému šermu, zaměřil jsem se i na zbroje a oděvy, které jsou ve hře. Musím uznat, že vývojáři dodrželi to, co slíbili a do hry zakomponovali věci, které se v této době nosily. Nikde jsem si nevšiml nesmyslné věci, která by bila do očí, protože by byla z jiného století.

Líbilo se mi i ztvárnění inventáře, kdy jsem na sebe mohl obléknout různé vrstvy oblečení, které i logicky odpovídali tomu, co a jak se v té době nosilo. V rámci hry jsem u některých zbraní či zvířat, narazil na odkazy na jiné hry, filmy či historické osobnosti. Co mě, jako velkého fanouška historie zaujalo, byl tzv. Kodex, kde jsem našel nejrůznější texty na x hodin čtení, které hráči přiblíží dobu, ve které se hra odehrává a jednotlivá řemesla, povolání, místa či stavy.

Díky tomu, že jsem hru hrál skoro od prvního dne vydání, nevyhnul jsem se místy pár bugům, které ve hře byly někdy více, někdy méně, do nedávného patche. Naštěstí jsem byl jeden ze šťastných hráčů (aspoň, dle toho, jak jsem sledoval různá fóra) a neměl jsem bugů ve hře až tolik, že by mi to znepříjemnilo hraní.

Hra je i více realistická díky tomu, že ji nemůžete uložit, kdykoliv se Vám zachce. Pokud ji chcete uložit tak musíte mít alkohol sejvovice anebo se jít vyspat. Když však zapomenete spát, anebo nemáte dostatek tohoto alkoholu, občas se stane, že hold se vrátíte ve hře o x hodin zpět (když třeba blbě spadnete ze skály). Ale není to nic, kvůli čemu by u mě hra klesla.

Jediné, co mě trošku mrzelo na hře, bylo to, že soubojový systém nebyl tak složitý a propracovaný, jak se na první pohled zdál. Je zde možnost naučit se různé finty s mečem, které při souboji určujete sami dle směru seku, který si zvolíte a můžou Vám dát navrch před Vaším protivníkem. Avšak od půlky hry bylo snadné porazit téměř jakéhokoliv protivníka a tyto techniky jsem se ani nepotřeboval učit, neboť jsem každého protivníka udolal základní obranou a odsekem či bodem. Doufám, že toto bude s nějakým budoucím patchem vychytáno a v rámci hry bude možnost zvolit si úroveň obtížnosti hry.

Základní dějová linie sice nebyla tak květnatá, ale vedlejší úkoly hráči řádně vykreslili období Středověku, aby si udělal pěknou představu, co a jak v té době chodilo a že to lidé neměli vůbec jednoduché, na rozdíl od dnešní doby.

Když bych to celé shrnul, tak jsem si hru náramně užil. Kochal jsem se krásným prostředím a již teď po nějakých 130 odehraných hodinách vím, že si tuto hru rád někdy zahraju znovu. Tentokrát však zvolím cestu počestného panoše a ne zloděje, před kterým se musela bát každá truhla a zámek.

Na hře mě nejvíce zaujalo její grafické zpracování, které je propojeno příjemný hudebním doprovodem.

Ujmul jsem se role lištičky, která postupně objevuje nové lokace, jenž jsou zasazeny do oblasti lesa, louky a skalisek. Postupně jsem se naučil ovládat 4 roční období, které mi sloužili k aktivaci různých mechanismů a já mohl postupovat dále ve hře.

Doufal jsem, že se bude jednat o další super logickou plošinovku, která hráče potěší vizuální, audio a hratelnou stránkou, ale bohužel třetí část vůbec mé očekávání nesplnila. Způsob ovládání objektů byl jednoduchý a po chvilce hraní mě již nic extra nepřekvapilo a skoro nad ničím jsem si delší dobu nelámal hlavu. Jedinou výjimkou byl úkol s ovládáním světlušek a jejich uskupení do různých obrazců, který mi dal celkem zabrat.

Postupem hry se musíte do každé lokace vrátit přibližně dvakrát, abyste splnili zadaný úkol. Zde mi velice chyběla mapa, díky které bych se v členitém prostředí lépe orientoval a nemusel pobíhat sem a tam, jen abych našel tu správnou odbočku, kam jsem potřeboval se dostat.

Ale když vše shrnu, tak hra svým způsobem na mě udělala velký dojem. A také jí mohu doporučit těm, kteří nevědí, jakou hru zahrnout v rámci Herní výzvy 2018 do 3. kategorie „Lidem vstup zakázán“

Tuto hru ani nevím, jak jsem získal a ani jsem se nedíval o čem má být. Proto jsem se docela bál, že se bude jednat o další kousek, který se snaží pouze přiživit na známém jménu filmu a já se ujmu role některé ze známých postav a budu rubat nepřátele o sto šest. Ale již při výběru postavy jsem byl překvapen, že v nabídce je sice trpaslík, elf a člověk, ale vůbec mi jejich jména nebyla povědomá.

Celý děj je svým způsobem paralelně zasazen do dějové linky filmu Pán prstenů. Během postupu hry jsem občas mohl prohodit řeč s někým ze známých hrdinů, ale to bylo tak vše. Zbytek byl originálním a ničím se neopičícím po slavném filmu, s výjimkou některých nepřátel.

Prostředí hry bylo místy uděláno nádherně a mnohdy mě o to víc mrzelo, že mám vytyčený prostor, kde se mohu pohybovat a není to pojatý formou otevřeného světa, abych se mohl podívat kamkoliv a více prostředí prozkoumat.

Když jsem viděl velikost mapy, doufal jsem, že hra bude na delší dobu, ale před koncem hry jsem měl bohužel takové neblahé tušení, že objevím pouze pár lokací a velikost mapy je pouze zavádějící.

Hra není žádné extra propracované RPG, jedná se spíš o rubačku, u které se člověk může řádně odreagovat a nemusí ani přemýšlet nad složitým ovládáním a spoustou skillů, které by byly třeba používat k zabití nepřátele.

Protože jsem hru hrál na nejtěžší obtížnost, která byla nabídnuta v základním výběru, občas mi zabití nepřátel či bossů dalo hodně zabrat.

Ocenil jsem, že i přesto, že je hra spíše vytvořena pro Multi-player, tak vaši společníci (boti) během soubojů, když jste smrtelně zraněni, Vás můžou uzdravit a pro Vás tak každá smrt neznamená začít od posledního uložení.

Tato hra pro mě byla hned od začátku jasným kandidátem do kategorie Only the best, v rámci Herní výzvy 2017.

Poté co jsem si zahrál předešlý díl, jsem se rozhodl, že v Dishonored 2 se výjimečně ujmu role ženského pohlaví, a to dcery císařovny, Emily, na kterou byl v předešlém díle spáchán atentát. Druhou možností bylo hrát za Corva Attana, ale jelikož jsem za něj hrál v předešlém díle, rozhodnutí bylo jasné. Předpokládám, že kdo hru hrál, tak ví že Corvo Attano je otec Emily. I mě zaujalo, že v případě rozhodnutí hrát za Corva, by měl hráč k dispozici jiné schopnosti, než má Emily.

Již od samého začátku hry mě uchvátilo prostředí, ve kterém se hra odehrává. Je zde mnoho možností, kam se člověk může jít podívat a najde třeba potřebné talismany, … Rozmanitost města a budov je také důležitá k zdárnému splnění misí, neboť ne vždy se vyplatí vzít zbraň a prostřílet se nepřáteli na druhou stranu. Někdy pro mě bylo jednodušší hledat různá skrytá zákoutí, kde se můžu před nepřáteli schovat a dostat se nepozorovaně na druhou stranu. Díky tomu jsem si mohl i lépe vychutnat prostředí, ve kterém jsem zrovna byl. Nebyly opomenuty sebemenší detaily odpadků na ulici či vybavení luxusních bytů, které jsem musel vykrást nebo se jimi jen proplížit.

Postupně jsem se učil nové dovednosti, které mi měli pomoct vypátrat nohsledy uchvatitelky trůnu Dellilah, abych se s ní mohl na závěr hry utkat ve finálním souboji a mohl zachránit tak i svého otce Corva, který byl na začátku hry zmražen.

Nejvíce mě zaujala mise, při které jsem dostal stroj, který mi umožnil cestovat do minulosti. V této části hry bylo třeba logického přemýšlení, neboť řešení jednotlivých záhad a otevírání dveří bylo třeba vymyslet v minulosti a zároveň řádně promyslet, jak to ovlivní současnost, a zda-li mi to pomůže dostat se v dějové lince dál. Cestování časem ukázalo i nádherný kontrast sídla v jeho plném rozkvetu a v současném dezolátním stavu.

Během hry jsem narazil na sejfy (vždy v sobě skrývají zajímavou sumu peněz, a nebo stále potřebné náboje), které byly potřeba otevřít speciálním kódem, jenž jsem mnohdy přehlédl v nějaké knížce nebo jako čísla napsané na tabuli v restauraci. Musel jsem se mít stále na pozoru, abych nic nepřehlédl.

Po dohrání tohoto dílu se již těším na další pokračování, které věřím, že opět předčí moje očekávání.

Dlouho jsem přemýšlel, jakou hru zařadím v rámci herní výzvy do kategorie „No fujtajbl“. Nechtělo se mi kupovat kvůli tomu žádnou novou hru, která by mě možná nebavila a bral bych to jako vyhozené peníze. Náhodou jsem ve své herní knihovně objevil hru Alien Rage. Bál jsem se, že to bude nějaká strašná hra, která mě přestane po půl hodině bavit, když se zařadila mezi 100 nejhorších her na Databázi her.

Jako u všech stříleček jsem si zvolil na začátku střední obtížnost, ale hned v první misi mi připadalo, že jsem se asi překlikl a zvolil si nejtěžší obtížnost, když jsem u druhé přestřelky 5x zemřel. To se mi moc často nestává. Začal jsem hrát od znova a dal si pozor, abych opravdu zvolil správnou obtížnost. Pomalinku se mi začala vkrádat do hlavy myšlenka, jestli hra není postavena na obtížnějším soubojovém systému, když jsem opět x krát umřel v první misi. Čím dál jsem pokračoval v rámci herního příběhu, tím více se mi to potvrzovalo. Už mi bylo jasné, že nebude až tak jednoduché dostat se ke konci hry. Párkrát jsem se při plnění úkolové mise pěkně zapotil, než jsem se prostřílel na její konec.

Na hře se mi líbilo, že postupně hráč objevuje nové zbraně, které může používat. Každá zbraň byla na jiném principu a dle toho jsem také volil jakou zbraň využiju na jakého nepřítele.

U Boss fightů jsem měl obavu, že bude nereálné bossy zabít, když jsem viděl, jak těžký je boj s jejich pěšáky. Ale opak byl pravdou. U většiny boss fightů byl princip relativně jednoduchý. Běž, kryj se a střílej. S tímto pravidlem jsem pozabíjel většinu bossů bez problému. Ano přiznávám se, že jsem někdy i pár krát umřel, ale lepší než 10x umřít při jedné přestřelce, kdy se kolem Vás objevují stále další a další nepřátelé ve velkém množství.

Škoda byla, že v tutorialu hry není hráč seznámen i s tím, že může pomocí perků zdokonalovat svojí postavu, aby se stal silnějším, měl větší zásobníky zbraní, … . Na to jsem bohužel přišel až ke konci hry.

Abych vytknul ještě i nějaké světlé stránky hry, tak těmi pro mě bylo ztvárnění prostředí vesmírné lodi, na které se hra odehrává. Vývojáři si na tomto dali záležet a mnohdy pěkně do detailu propracovali jednotlivé paluby a části lodě.

Suma sumárum jsem s hrou byl spokojený, byla to trošku pro mě výzva hru dokončit a s pevnými nervy se prostřílet až na konec hry. Jen škoda, že dějová linie byla relativně strohá a nepropracovaná.

Hru Samorost 2 jsem měl již delší dobu nainstalovanou, a akorát jsem čekal, kdy budu mít během dne více času, abych jí stihl dohrát v rámci jednoho dne – Herní výzva 2017 „Rychlovka“. Myslel jsem si totiž naivně, že hra bude tak na 10 hodin hraní. Avšak pak přišlo relativně rychlé zjištění, že hra mi zabrala pouze necelou hodinu. To kdybych věděl, tak by si jí už zahrál dřív. Délka hry mě trošku zklamala, neboť má v sobě velký potenciál, který věřím, že bude více využit v Samorost 3, jenž si také rád zahraji.

Líbilo se mi specifické pojetí grafické stránky této hry, které dodává celé hodině hraní pěknou pohádkovou atmosféru.

Většina hádanek byla jednoduchých, ale občas jsem se napálil, že jsem udělal něco v opačném pořadí, než mělo být a chvilku mi trvalo, než jsem přišel na správné řešení a dostal se dál. Musím však i zmínit, že u mnoha řešení úkolů jsem se pobavil jejich ztvárněním.

Škoda, že hra nebyla delší, neboť to je jedna z mála adventur, která mě bavila, a dokázal bych si představit, že bych jejím hraním strávil více času.

Když bych porovnal Samorost 2 s předešlým dílem, tak bych řekl, že ve druhém díle je mnohem více interaktivních možností, díky kterým můžete splnit hlavní úkol. Vzhledem k delší hrací době jsem si více užil celé prostředí hry a objevil mnoho interaktivních míst či postaviček.

Kdybych měl hru vystihnout jedním slovem, bylo by to slovo STRACH. Už jsem nějaké hry s hororovým podtextem odehrál a málokdy jsem se při nich, až na pár výjimek, bál. Myslel jsem si, že u Resident Evil 7 tomu bude taky tak, avšak jsem byl mile překvapen. Celá hra je podkreslena strašidelnými zvuky a hudbou. Od samého začátku hry až po závěrečnou scénu, musí být hráč pořád ve střehu, nikde jsem nevěděl, kde se mihne nějaký nečekaný stín či na mě vyskočí nepřítel. Když jsem si už myslel, že by mohl být chvilku klid a v klidu šel prozkoumávat přístupné pokoje v usedlosti, kde se hra odehrává, z ničeho nic se přede mnou objevilo strašidelné monstrum či některý z hlavních protivníků z rodiny Bakers. Musím se přiznat, že jsem se mnohokrát pořádně vylekal.

Prostředí hry bylo ztvárněno velice nechutně, někdy mi stačilo trošku a byl bych si asi schopný představit i pachy, které různé rozteklé či shnilé věci doprovází. Hned na začátku hry jsem si prohlížel první místnost, otevřu ledničku a ta celá oslizlá asi od nějakého rozteklého másla a plná zkažených věcí. Hned vedle toho byl na stole hrnec, kde po odkrytí poklice na mě vykoukl neidentifikovatelný obsah něčeho odporného. Celá usedlost byla detailně propracována, aby v člověku budila pocit neobydleného domu, z kterého se majitelé na rychlo odstěhovali a vše nechali ležet, tak jak bylo.

Připadalo mi, že hra není ani moc zaměřená na akční scény, ale spíš na řešení hádanek a užití si atmosféry. Průběžně jsem musel řešit různé hlavolamy, prozkoumávat temné kouty, objevoval jsem záhadné předměty či důležité indicie k postupu ve hře.

Když vezmu v potaz celou hru, tak asi nejstrašidelnější pro mě byla scéna,
kdy mě honí paní Baker a já se před ní musím schovávat, aby mě neobjevila. V klidu si myslím, že je daleko za mnou a já že jsem jí utekl, jdu tedy do dalšího patra, otvírám dveře a ona za nimi na mě vyskočí.. Měl jsem co dělat abych tuto scénu rozdýchal.

Nevím, jestli bych si tuto hru zahrál znovu, neboť mám obavu, že by mi hororové prvky mohly přivodit infarkt.

P.S. Jsem rád, že jsem po dohrání hry měl stále čisté spodní prádlo.

Zpočátku jsem se docela pral s ovládáním hry, kde mi nejvíce vadilo pevné umístění kamery těsně za hrdinou, což mi způsobovalo horší orientaci v prostoru a kontrolu nad tím, kde se objeví nepřátelé. Postupem času mi nezbylo nic jiného než si na to zvyknout. Poté jsem pochopil, že to možná byl i záměr tvůrců, neboť to dodalo více atmosféry do celé hry. Nemáte visuelní přehled nad celou místností před Vámi a o to víc Vám nepřátelé, kteří se objeví, zatopí při jejich zabíjení.

Na celé hře se mi líbilo zpracování prostředí opuštěné vesmírné lodi, jejíž paluby a jednotlivé části postupně objevujete. Vaším hlavním úkolem je snaha najít z lodi únikovou cestu, ale aby to nebylo tak jednoduché, najde se vždy nějaký technický problém, který musíte vyřešit, abyste se dostali dále.

Přívlastek hry, hororová, je zde také zcela splněn. Není to hra, kde byste stříleli nepřítele na každém kroku. V klidu si řešíte nějaké technický problém na lodi, když se najednou objeví nepřátelé, kteří se Vás snaží zabít. Atmosféru všemu dodává i pěkné zpracování vnitřku opuštěné vesmírné lodi. Sice je ve hře pár druhů nepřátel, ale každý na Vás útočí jiným způsobem. Byly zde i silní protivníci, kterým když jen to šlo, tak jsem se snažil vyhnout. Ne vždy je jediné řešení zabití. Občas musíte použít i jiné technické vlastnosti lodi, abyste daného protivníka zabili. Klasickou zbraní ho nezneškodníte. Hra je také podkreslena atmosférickou hudbou a zvuky.

Největším zpestřením ve hře pro mě byli místa, kde nebyla gravitace a museli jste se vždy zorientovat, kdy jste nahoře či dole, abyste se dostali ke svému cíli. Nebo na druhou stranu jsou zde i místa bez kyslíku, které musíte překonat, než Vám dojde Vaše zásoba kyslíku.

Během hry sbíráte tzv. energetické uzly, které potřebujete k postupnému zlepšování si zbroje, dovedností či zbraní.

Váš hrdina má vyjma střelné zbraně i schopnost zpomalení času či telekineze věci. Zpomalení času mi mnohdy zachránilo život, když se na mě vyřítilo více nestvůr.

Jsem rád, že mi v rámci herní výzvy byla Indiánem doporučena tato hra. Jinak bych si ji asi jen tak nezahrál a připravil bych se tím o pěkný herní zážitek.

Dlouhou dobu jsem hru odkládal, až jsem na ní zcela zapomněl. Když jsem jí opět našel mezi hrami na steamu, hned jsem si říkal, že bych jí mohl zkusit a také, že se výborně hodí do sekce Herní výzvy - Zapomenutý kousek.

Na celé hře se mi nejvíce líbilo její grafické zpracování a námět hry, který je lazen do stylu snu (pokřivené zdi, zprohýbané hodiny, …). Po celou dobu hrajete za zelenou kočku s lidským tělem, která se snaží dostat svého pána Boba, který je náměsíčný, zpět do postele, aniž by byl probuzen při ze svého snu. Musel jsem čelit nebezpečným chodícím budíkům, psům, dlaždicím s ostrými zuby či létajícím šachům. Nejčastěji jsem však měl problém, že Bob spadl mimo vyhrazenou mapu.

Hru jsem dohrál relativně za chvilku. Čekají zde na hráče dvě úrovně obtížnosti a dohromady pouze 30 levelů. I přesto, že se jedná o logickou hru, většinou jsem doplatil na pomalé reakce, je potřeba být stále ve střehu a řádně promyslet každý krok. Co se týká celkového konceptu hry Back to bed, je to jedna z jednodušších her. Byl jsem tudíž celkem zklamán, neboť během hry poznáte pouze pár mechanismů, které v rámci hry využijete. Hlavním předmětem, kterým měníte směr pohybu Boba je jablko, které musíte vždy před něj umístit. Ve hře vidím nevyužitý potenciál, co se týče obtížnosti či počtu levelů.

Dlouho jsem přemýšlel, jakou hru zařadit v rámci Herní výzvy 2017 do kategorie Nad Tatrou sa blýská. Neznal jsem totiž skoro žádnou hru od slovenských vývojářů. Po zhlédnutí videa z této hry jsem si říkal, proč nezkusit něco nového. Dřív jsem podobný herní žánr hrál i na telefonu.

Prvních 20 minut hry jsem si zahrál dvakrát, neboť jsem netušil, že je velice důležité řádně promyslet veškeré prodeje či nákupy. Náhle totiž přijde úkol a zjistíte, že Vám schází peníze či dané předměty a suroviny a nemůžete pokračovat ve hře dále. Postupně potkáváte specializované obchodníky, od kterých si můžete koupit určitý druh zboží. V tomto ohledu vývojáři zajímavě zpracovali ekonomiku a obchodování ve hře.

Sice jednotlivé úkoly ve hře byli jednoduché, ale na druhou stranu někdy dalo chvilku zabrat, než jsem sehnal všechny suroviny, které jsem potřeboval.

Během hry musíte hledat i nejrůznější skryté předměty, které vám přinesou důležité suroviny a pomohou k dalšímu postupu v ději. Někdy jsem si připadal, že hledám jehlu v kupce sena, nebo že jsem úplně slepý, když jsem daný předmět našel až po x minutách urputného zírání do monitoru.

Hra má sice jen hlavní dějovou linii, ale jsou zde místy i nečekané zvraty. Dalo by se říct, že děj je taková pohádka v rámci, které se snažíte zachránit člena své rodiny, zamilujete se do princezny a nakonec potkáte svého bratra, o kterém jste ani nevěděli, že žije.

Na hře se mi velice líbilo propracování soubojů s nejrůznějšími nestvůrami. K poražení jednotlivých druhů nepřátel je třeba mít pokaždé konkrétní zbraň (dýku, palcát, šavli či kopí). Následně jsou již jednotlivé souboje velice jednoduché.

Jelikož jsem se snažil splnit všechny achievementy, které v rámci hry jsou (jeden se i přesto nepovedl splnit), odehrál jsem hru za necelých 6 hodin. Věřím, že kdybych šel pouze po dějové linii, měl bych hru dohranou pravděpodobně za 3-4 hodiny.

Opět jako v předchozím díle, mě velice zaujalo prostředí, do kterého je hra zasazena. Ať se jednalo o propracované a polorozpadlé baráky či chrámy, které sloužily jako základny pro vojáky, nebo o nádhernou přírodu či sněhem zaváté hory.

Hned od spuštění hry jsem musel dávat pozor, co se děje. Nebylo by to ono, kdyby hned od začátku nemusela Lara před něčím utíkat, aby si zachránila život.

Během postupu v ději, jsem se seznámil s novým kmenem, obývající oblast, do které jsem se vydal hledat ztracený artefakt. Zde jsem byl však trošku zklamán. I přesto, že se snažili vývojáři hry vykreslit věrohodně a odlišně domorodce obývající zdejší les a ruiny bývalých domů, mohli si dle mého názoru odpustit středověké oblečení, do kterých tyto domorodce oblékli. Na jedné straně byli moderně vybavení vojáci a na straně druhé středověký lid. Já jako Lara jsem mohl díky obsáhlému šatníku změnit vzhled, abych více zapadl mezi přátelské domorodce, nebo se obléknout do moderního oblečení.

Nesmím také opomenout zmínit široké spektrum jednotlivých zbraní, pomůcek a jejich modifikací, které v průběhu hry získáváte prohledáváním všech koutů oblastí, a mnohdy Vám ulehčí postup ve hře.

Během hry jsem narazil na nejrůznější vedlejší úkoly, které byly podobné jako v předchozím díle. Jedná se o úkoly typu: sestřel něco, znič něco, zapal něco, atd. Nejvíce mě pobavil vedlejší úkol, při kterém jsem musel chytit několik slepic a odnést je zpět do kurníku. Myslím si, že mě to zaujalo hlavně odlišností od ostatních úkolů.

Jako příjemné zpestření pro mě byly logické úkoly, které jsem musel vyřešit k pokračování ve hře.

Další věcí, která mě ve hře hodně zklamala, byl finální boss fight. U většiny her bývá obvyklé, že čím víc se blížíte ke konci, tím těžší je protivníky porazit. zde však stačilo pouze párkrát odlákat pozornost nepřítele a zezadu ho vzít cepínem po hlavě.

Hra mě bavila, ale nemyslím si, že bych si jí v nejbližších letech zahrál znovu.

Tvůrci této hry si velice vyhráli s vizuální stránkou všech lokací. Veškeré světy, v nichž se ocitnete, hrají mnoha barvami a nejrůznějšími příšerkami. Zpočátku jsem si připadal, jako bych si dal před zapnutím hry lysohlávky a potom mi před očima začal svět hrát všemi barvami. A k tomu všemu zde máte ještě speciální vlastnost díky, které vidíte i astrální znázornění oblastí a jednotlivých příšerek.

Během celé hry je v jednotlivých obrazovkách nespočet interaktivních míst, které mě mnohdy pobavili vtipnou animací. Již od začátku hry se na základě vašich rozhodnutí stáváte kladným či záporným hrdinou a dle toho se mění i Váš vzhled. Já osobně jsem se všem snažil pomáhat, místo abych je pozřel a vyvinul se do zlé a ošklivější kreatury.

Na hře mě zaujalo, že vývojáři zde udělali dva rozdílné konce. Většinou můžete dokončit hru jako kladný či záporný hrdina. V této hře však toto neplatí. Pokud si zvolíte cestu záporáka, budete překvapeni nad nečekaným koncem.

Co mě při hraní velice zamrzelo, bylo, že mnohdy vyskočila automaticky nápověda, co máte udělat a neumožnila Vám ani zamyšlení k vyřešení dané akce.

Než jsem hru začal hrát, nevěděl jsem, zda-li se jí mám bát či ne. Jednalo se totiž částečně o adventuru, tedy o žánr, který mezi hrami vyhledávám minimálně. Nyní jsem však rád, že jsem si tuto hru zvolil v Herní výzvě místo toho, abych jí stále odkládal na později. Mohlo by se totiž stát, že bych se k ní nikdy nedostal.

Jedno z větších dilemat na mě již přišlo při spuštění hry. Musel jsem si totiž vybrat pouze 3 postavy ze 7mi. Ve hře můžete hrát za (Rytíře, Vidláka, Vědkyni, Dobrodružku, Dvojčata, Mnicha a Cestovatelku časem). A aby byl výběr ještě komplikovanější, tak každá postava má jinou vlastnost, kterou následně budete ve hře využívat. Po dlouhých minutách přemýšlení, jsem se nakonec rozhodl pro Rytíře, Vědkyni a Cestovatelku časem.

Jelikož se jedná o adventuru s logickými úkoly, mnohdy jsem musel zapojit veškeré mozkové buňky a pokusit se přijít na řešení daného úkolu, abych se v rámci děje dostal dál. Nad některými úkoly jsem si lámal hlavu třeba i 10 minut a ve finále jsem zjistil, že celé řešení je triviální a nechápal jsem, proč jsem na něj již nepřišel na začátku. Celkově jsem hru hrál přibližně 5 hodin, ale věřím, že kdybych si jí zahrál znovu, dohrál bych jí v mnohem kratším čase.

Během celé hry se Vaši hrdinové ocitají na prohlídce v Jeskyni (jedná se o oživlou jeskyni, která během hry komentuje nejrůznější Vaše počiny a uvádí Vás do děje). Projdete si mnoho pater jeskyně a v každém Vás čekají jiné úkoly a logické hádanky.

Na celé hře se mi líbilo promyšlení jednotlivých úkolů, k jejichž dokončení jsem hledal nejrůznější předměty a dokonce cestoval časem do 3 různých období, v rámci nichž jsem musel paralelně vykonat potřebné úkony. Další velké plus bych dal i vtipným dialogům se špetkou černého humoru.