Druhý díl Warhammer 40k není vůbec špatná hra. Ale protože nosí přívlastek Dawn of War, musí dle mého názoru aspoň trochu zklamat každého, komu se první díl i se třemi datadisky líbil.

Příběh ve hrách Warhammer se nikdy netočil kolem kdejakých epických příběhů s nečekaným rozuzlením a filozofickými závěry. Dawn of War II není výjimkou. Napsané to možná vyzní špatně, ale v praxi je to jednoznačná výhra. Jelikož v univerzu Warhammeru zuří válka kdoví kolik stovek let, je logické, že se příběh kolem války bude točit. A přestože neoplývá originalitou, je tak sympaticky podaný, že jej považuji za jeden z největších kladů této hry. Prostě pořádná válečná story okořeněná až absurdní vírou Space Marines v jejich císaře.

Graficky je hra také velice povedená. Každá mapa je krásně propracovaná, plná překážek, za které se mohou vojáci krýt...vlastně bych řekl, že ty mapy jsou plné života. Je vidět, že tvůrci si dali hodně záležet. Samozřejmě nemohu nezmínit fascinující design budov (naprosto perfektní styl, kterému jsem se rozhodl říkat "gotické sci-fi"), vojáků, tanků, robotů (cenu za nejdrsnějšího mecha pod sluncem vyhrává Dreadnought), lodí a vůbec všeho. Za to ale nemohu připisovat kredit tvůrcům hry, takže je prostě chválím za věrohodné zpracování předloh.

Zvuková stránka je bezchybná a krásně doplňuje atmosféru. Zaujaly mě detaily jako třeba to, že když se hlásí voják nacházející se mimo zorné pole hráčovy obrazovky, zní jeho hlas z vysílačky; nebo třeba útočné pokřiky, které se mění podle toho, kdo je zrovna cílem.

Teď v rychlosti vychválím různé části hry: vyzbrojování jednotek jsem si užíval; jednotky měly skutečně užitečné schopnosti; líbilo se mi, že vojáci automaticky hledají krytí; naprosto miluji efektní zakončovací pohyby; byl dobrý nápad zakomponovat do kampaně obranné mise; líbil se mi zpravodaj, který informoval o situaci daného dne. A to je asi všechno. Teď se dostanu ke stinným stránkám hry.

V zásadně jsou tu dva největší problémy. Prvním z nich je totální odklon od prvního dílu. Kdybych předchozí díl nehrál, stěžovat si nebudu. Já ho ale hrál, a tak mě dost pobouřilo, že nyní budu řídit jen několik skupin vojáků a tam to končí. Druhým, a to asi největším problémem, je nechutná repetetivnost všech misí. I když jsou mapy krásně vymodelované, po čase začnou hrozně štvát, protože je člověk hraje kvůli obranným misím třeba desetkrát. A tak je to se vším. Ve hře je přítomno několik druhů misí, které se prachsprostě opakují, jen mají maličko odlišný cíl. Kdyby takových případů bylo méně, nekazilo by to tolik dojem ze hry. Jelikož je jimi ale celá kampaň protkaná, je to něco, co nemohu přehlédnout. Potom je tu absence ukládacích pozic při boji, kvůli čemuž jsem několikrát hru znechuceně vypnul, jelikož mi nepřítel po 40 minutách nakopal kolesa a já to musel celé procházet znovu.

Dawn of War II je tedy dle mého názoru dobrá taktická hra s nenáročným příběhem, zábavnými RPG prvky a efektními souboji. Všechno dobré ale vyvažuje přílišnou repetetivností; fanoušci původní hry si postesknou nad absencí jakékoliv základny a mně podobní strategičtí antitalenti si postesknou nad nepřítomností ukládání pozice.

Velká spokojenost. Hned, jak jsem si druhého Zaklínače rozehrál, nemohl jsem se od něho odtrhnout. Lidi z CD Projekt RED udělali zase pořádný kus práce.

Přestože můj počítač už není, co býval (zejména tedy grafická karta), i na absolutně nejhorší detaily, na které jsem byl nucen hrát, byl herní svět naprosto okouzlující a celkově bylo prostředí všech tří aktů hodně živé a uvěřitelné. Ten pocit doplňoval i fenomenální zvukový doprovod - ať už hudební nebo "přírodní".

Moc se mi líbil fakt, že si autoři vůbec neberou servítky s nějakou cenzurou, a tím pádem v tomto směru zůstávají věrní předloze. Výsostně jsem se bavil, když jsem poslouchal/četl mluvu trpaslíků se vším jejich klením a nadávkami :)

Příběh mě uchvátil. Netočí se kolem záchrany světa, jak je v poslední době zvykem, ale kolem prostého konfliktu, kde se neutrální zaklínač musí mnohokrát rozhodovat, komu věřit, komu nevěřit, nebo koho si radši nevšímat. Hlavní questy jsou tedy velice dobře napsané a ani těmi vedlejšími si hra nedělá vůbec žádnou ostudu.

Velice příjemně mě překvapilo množství textu obsažené v popisech různých potvor, postav a úkolů. Jelikož jsou tyto texty napsány z pohledu básníka Marigolda a zároveň jsou často napsány vtipně, je potom docela zábavné číst i o právě splněných questech. Když jsem u Marigolda, nemůžu nezmínit snad nejlepší hlášku celé hry: "Geralte? Vážně chceš, abych tam šel? Geralte?! Geral...no co, sukubu jsem ještě nešukal. :)))"

Trochu mě ale na druhou stranu iritoval inventář, ve kterém vidím ústupek konzolím. Není to zas tak špatné, jak to možná zní, ale prostě se mi moc nezamlouvá, že z celkového počtu několika desítek věcí před sebou vidím pouze 6, a tak musím scrollovat jako blbec. Paradoxně tomu moc nepomohl ani systém třídění, protože je, řekněme, lehce chaotický.

Často diskutovaným tématem je boj. Ač mi přišel systém z prvního zaklínače dostačující, je pravda, že nastalé změny velice prospěly dynamice všech bojů. Nemůžu tím pádem říct, že by mi systém vadil. Spíš bych ho charakterizoval jako hůře naučitelný, ale když už hráč získá trochu praxe, je radost sledovat boje i jako divák. Nedávno dokonce člověk z CD Projektu RED vydal modifikaci, která výrazně boj mění, takže pokud má s původním stylem někdo problém, může vyzkoušet upravený. Tomu říkám vstřícný přístup.

Jediné zklamání, které mi Zaklínač zprostředkoval, je jeho relativně krátká herní doba. V prvním díle jsem si lebedil, protože jsem jej hrál snad 60-70 hodin a kvalita byla stále nadstandardní. Druhý díl zachoval nadstandard, ale herní doba se pro mě tak o 20 hodin zkrátila - přisoudil bych to lehce odfláknutému třetímu aktu.

Zaklínač je každopádně moc povedená hra, kterou každý milovník RPG prostě musí zkusit. Těším se na třetí díl, který má být dle informací open-world. Zajímá mě, jak se s tím tvůrci poperou, ale věřím jim.

Po zkušenostech s původním Homeworldem jsem k Cataclysm přistupoval poněkud s rezervou, ale ukázalo se, že tento datadisk je vskutku kvalitním kouskem.

První, co mě potěšilo, byl lepší příběh. Nebo alespoň z mého pohledu. Zatímco v původní hře jsem se začínal nudit, protože mise byly od určitého bodu nezajímavé, Cataclysm vyrukoval sice s béčkovým, ale zato zábavným příběhem, ve kterém se pořád něco děje a hráč se konečně dostane do pořádných bitev častěji, než jednou za pět misí.

Další věcí je upravený interface spolu s kontextovým menu. Obě zmíněné záležitosti jsou přehlednější, hezčí a neztratí se v nich ani začátečník. Také nesmím zapomenout na zkratky, které výrazně ulehčí ovládání úplně každé jednotky a zároveň jsou velice sofistikovaně rozvrženy, takže není možné se v nich ztratit.

Musím pochválit také modely nových lodí, které si v kvalitě nezadají s původními. Obzvláště mě nadchnul model Dreadnoughta...a také mi přijde, že se lodě v soubojích chovají více plynule. To platí zejména pro menší fightery, které se už prapodivně nezasekávají při otočkách, ale místo toho dělají různé výkruty a manévry. Neméně důležitým faktem je, že lodě nyní získávají zkušenosti, čímž se zvyšuje síla jejich zbraní a pravděpodobně i rychlost.

Jako trefu do černého potom musím označit nové velitelské plavidlo. Během kampaně je totiž možné (nebo spíš nutné) jej vylepšovat a tím do určité míry měnit jeho vzhled z původně těžařského korábu na vojenské plavidlo, které si dokonce v jedné misi nechá namontovat obří kanón.

Jak jsem psal, Cataclysm mě potěšil změnami k lepšímu a už se nemůžu dočkat, až ho vyzkouším v multiplayeru. Mé oko ale pořád pošilhává po Homeworldu 2, na který už se teď mohu bez skrupulí vrhnout.

Tak dnes jen krátce. Homeworld je velice zajímavou hrou, ve které se hráč bez používání plného 3D zobrazení jednoduše neobejde ať už jde o sledování bojiště nebo senzorů. Pravděpodobně bych jej nazval opravdovou vesmírnou strategií už jen z toho důvodu, že útok lze vést opravdu ze všech směrů.

Příběhově mě hra bavila asi tak do první poloviny; zbytek mi připadal tak nějak neslaný, nemastný.

Při soubojích flotil jsem si okamžitě vzpomněl na bitvy ze seriálu Battlestar: Galactica. Ač je grafický kabát viditelně zastaralý, boje jsou skutečně zábavné a to dokonce i pro nezávislé pozorovatele (pořád mi někdo se zájmem koukal přes rameno). Velice jsem si oblíbil mechanizmus zamknutí pohledu na určitou jednotku a bojové formace; tyhle dvě věci tak nějak dokážou vtáhnout do hry.

Naopak mě trochu iritoval nepřehledný interface a také bych nepohrdl přehlednější obrazovkou senzorů. Splněním snu by pak byla možnost přepnutí to kokpitu dané lodi a osobní zapojení se do bitvy...ale to už bych chtěl asi moc :)

Homeworld mě každopádně hodně překvapil už z toho důvodu, že je přes svůj značně pokročilý věk dost zábavný...i přes toho tvrzení se však hodně těším, až vyzkouším druhý díl, který mě prostřednictvím různých videí nadchnul o něco víc. a to nejen lepší grafikou, ale přehlednějším interfacem a širší škálou strategických možností.

Jak jen začít? Asi tím, že jsem o Planescape: Torment už mnohokrát slyšel a vždycky jsem nad ním ohrnoval nos, popřípadě nechápal, proč je tak vysoko v TOP žebříčku. Když ale začala Kickstarter kampaň na Torment: Tides of Numenera, znovu jsem byl svědkem opěvování kvalit této dnes již postarší hry. A tak jsem se rozhoupal...a nestačil se divit.

Torment mě nekompromisně přibil k židli na týden a málem mi ani nedovolil chodit spát. Rád bych uvedl, který z faktorů to byl, který za mé týdenní uvěznění může; jestli hratelnost, grafika, výtvarný styl, obsáhlé texty, dokonalá hudba, propracovaný svět... Moje odpověď zní: všechny!

Torment totiž nabízí báječnou směsici všech výše uvedených faktorů. Už od prvních herních krůčků na vás okamžitě dýchne ta "jiná" atmosféra. Perfektně se povedlo (alespoň zpočátku) sesynchronizovat pocity hráče a Bezejmenného (aneb "Kde to sakra jsem? Co tu dělám? Proč na mě mluví lebka? Proč jsem se hergot probudil na stole v márnici?!). Jednoduše už první minuty prozrazují, že hrajete netradiční hru. Při následném hraní se tento fakt pouze potvrdí, protože považuji za geniální postavit hru na tom, že hrdina je nesmrtelný a sám neví, proč.

Bez skrupulí přiznám, že bezmezně obdivuji výtvarný styl, celého herního světa. Špinavé ulice Sigilu, ve kterém se vedle žebráků, násilníků, vrahů a podobné sortě stvoření nachází i roztodivné stroje a konstrukty. Ten svět si mě jednoduše získal svou drsností, propracovaností, nápadem...

V souvislosti s propracovaností a nápadem musím také zmínit sáhodlouhé rozhovory, které dopodrobna vysvětlují celý herní svět. Dozvíte se mnoho o sférách, o stvořeních v nich žijících, o magii, o válkách, frakcích, lokacích... Mohlo by se zdát, že tak ohromné množství textu je spíše na obtíž, ale opak je pravdou. Tak neskutečně čtivé rozhovory a přednášky jsem u hry asi ještě nezažil. Je to něco nepopsatelného a s klidem můžu podotknout, že právě texty mě hnaly hrou kupředu svinským krokem. Připadal jsem si jako...pijavice...myšlenková...to je jedno.

Nechci se zbytečně patlat se spoilery a zároveň mi dochází slova, tak moje povídání zkrátím. Torment mě dostal, protože z něj vyloženě sálá hratelnost a zábava na dlouhé hodiny; příběh, za který by se nemusela styděl kniha (ještě nějakých pár dní o něm budu muset přemýšlet) a také neuvěřitelná péče věnovaná detailům a to i těm textovým. Většina současných RPG se může pochlubit maximálně jedním z těchto kladů. Torment je RPG ze staré školy a v tom tkví jeho kouzlo. Jeho dohrání dokáže způsobit emocionální smršť a proto jsem měl pocit, který dokáže shrnout jen jediná věta: "Feels like I've been through a shredder."

Zmítají mnou rozporuplné pocity. Magicka totiž není vůbec špatná hra; bohužel jí ale hyzdí několik problémů; k tomu se ale dostanu.

Už od prvního pohledu je hra svým vzezřením velice sympatická, plná barev a přes kreslenou stylizaci se tu v žádném případě nešetří krví, které už od první úrovně chlístají všude kolem hektolitry. Po grafické stránce je to tedy paráda a osobně si dokážu představit, že tahle kreslenost nezestárne ani po dvaceti letech. Hudba je pak mírně repetetivní, ale za to povedená a na to, aby jí člověk poslouchal, nebude mít v bitevní vřavě moc času.

Největším kladem této hry je samozřejmě naprosto vychytané parodování různých her a filmů. Dokonce si dělá srandu i sama ze sebe. Například lze prozkoumat téměř každé dveře s tím, že vám vaše postavička řekne variaci na: "Překvapení! ...zase zamčeno". Nebo je tu Vlad se svými skoro upírskými schopnostmi. Na pořádně dlouho mě rozesmálo, když Vlad na vzducholodi vyšel z kabiny, zavřel za sebou dveře a vyskočil, že si prý musí něco zařídit ve vesnici. Jakmile jsem se pak pokusil otevřít dveře do oné kabiny, postava mi řekla: "Je zavřeno zevnitř" :)) V tomhle směru je hra naprostá špička.

Druhá skvělá věc je, že si hráč sám vytváří kouzla. Je na výběr osm elementů, přičemž do kouzla jich lze použít pět a každý má svůj protiklad, se kterým se v zaklínadle nesnese. Když jste mokří a použijete blesk, dostanete šok. když jste zmrzlí a zapálíte se, rozmrznete; když zkombinujete chlad a vodu, střílíte rampouchy. Můžete kouzlit na nepřátele, na sebe, kolem sebe nebo na meč. Zpočátku je to mírně zmatečné, ale nakonec si člověk přivykne a kouzla chrlí velmi rychle. To se ale dostáváme k jednomu hernímu mechanismu, z kterého mám dost rozporuplné pocity: od začátku jste tím pádem schopni vytvářet naprosto všechna bojová kouzla (nepočítám-li ty z knih, která hráč sbírá v průběhu hry z knih a jsou podobná kouzlům, jaké známe - blesk, oživení, atd.). U mě osobně hraje dost důležitou roli honba za lepšími a lepšími schopnostmi (kór v takovéhle akční "mlátičce"). A jelikož ani příběh není nijak extra zajímavý (když nepočítám vtip), neměl jsem tendenci u Magicky sedět dlouhé hodiny, jako tomu bylo třeba u Diabla II. Jenže Diablo už by se dalo prakticky považovat za jiný žánr, takže já vlastně nevím, s čím Magicku srovnat...RPG to rozhodně není :))

S kydáním špíny budu pokračovat, protože hra je zabugovaná (umřu a musím hru vypnout, protože se nerestartuje; zaseknu se ve zdi; nemůžu kouzlit; skoro mrtvý boss zmizí a je nutný restart; atd.). Hra je naprosto neoptimalizovaná (myslím si to, protože ač vlastním ATI Radeon HD 3870, což už se dá považovat za muzejní kousek, hra mi i při velkých bojích (20 a více postav) jede plynule a když v jedné klidné části hoří malý, stupidní ohýnek, je schopná se tak neuvěřitelně hryzat, že je totálně nemožné se i pohnout.). A naprosto největší průser (záměrně píšu sprostě PRŮSER) je fakt, který si nechám do dalšího odstavce, jaký to je průser.

Největší PRŮSER je ukládání na checkpointech. Ty jsou totiž tak neuvěřitelně retardovaně umístěné, že jsem byl schopen zaseknout se v jednom debilním boji na ŠEST HODIN, protože tupý nepřátelský kouzelník si balvany o velikosti dospělého slona jen tak nazdařbůh metal před sebe...na místo, kde jsem náááhodou stál! Hru jsem už vypínal, byl jsem připraven ji smazat, zabít sousedy, zabít kolemjdoucí, zabít sebe. Tak mi nadskakoval dekl! Nakonec jsem klesnul k tomu, že si snížím obtížnost. Počkat, jakou obtížnost?! No právě! Není tu nastavení obtížnosti! Dobrá, chystal jsem se stáhnout trainer, abych tu nechutně těžkou část prošel a ulevil svému nemocnému srdíčku. ...TRAINER NEFUNGOVAL! Pak mi asi požehnal bůh, protože se mi nějakým zázrakem podařilo tu část projít. Musím se přiznat, že takhle bytostně nasrat se mi nepodařilo ještě u žádné hry. Jasně, hra by neměla hráčovi dávat všechno zadarmo a já nejspíš nejsem nijak zdatný, ale tohle je prostě extrém. No a určitě není dobře, když souboje s Bossy trvají kratší dobu než vypořádání se s řadovými zmetky...

Takže...Magicku určitě nemůžu doporučit lidem, co jsou vznětliví, ba možná ani lidem, co jsou úplně normální. Nejlépe se při jejím hraní asi budou cítit letargičtí flegmatici, které nerozhází ani když jim hoří vlastní matka. Když ale pominu tenhle neduh velikosti horkovzdušného balonu, musím uznat, že Magicka je vtipná, je zábavná a ve více lidech to může být docela slušná návykovka.

Moc jsem nevěděl, co od Grimrocku čekat, ale do hry jsem se pouštěl s nadšením, jelikož mám v živé paměti, jak jsem před patnácti lety prolézal chodby v demoverzi Prokletí Eridenu a za boha jsem nemohl přijít na to, proč mi pořád chcípá postavička. (Nakonec jsem se dozvěděl, že jsem svého reka nechával hladovět, až z toho, chudák, vždycky natáhnul bačkory. Památná věta známého, který mě vysvobodil z nekonečného koloběhu umírání: "Chytni chleba a pust mu ho na hubu, on to schroupe," mě tedy už od začátku hraní Grimrocku připravila na to, že tady se prostě jíst bude). Ale zpět k tématu.

Krokovacích dungeonů jsem moc nehrál, ale už od začátku jsem věděl, že mě zrovna tenhle bude bavit. Vyseknout poklonu musím hned za počáteční hudbu, protože ta se fakt povedla. Jakmile jsem si vytvořil čtyři postavy (k dispozici bylo více možností, než bych čekal) a spustil hru, byl jsem přímo okouzlen.

Grafický kabát mi učaroval a přestože pravděpodobně od každého povrchu zdi/podlahy/stropu existuje pouze jedna varianta, která se skrznaskrz celým levelem opakuje, vůbec mi to nevadilo a naopak jsem s ještě větší pečlivostí zkoumal, jestli tam někde náhodou nepřibyla nová prasklina jakožto potenciální čudlík pro otevření tajných dveří. Ztvárnění nepřátel je stejně zdařilé - modely jsou perfektní a je na nich vidět smysl pro detail.

Nejvíce ze všeho jsem se těšil na logické hádanky. A že jich tu bylo...hlavně těch, které byly lehké jako facka, ale než to člověku docvaklo, utekla klidně dobrá půlhodinka. Samostatnou kapitolou jsou pak naprosto geniální hádanky, ve kterých je potřeba porozumět různým odkazům v básničkách či zkazcích předchozích dobrodruhů.

Z čeho mám však rozporuplné pocity, to jsou souboje. Je mi jasné, že to ani nešlo jinak udělat a že omezení stanovil už samotný žánr hry, přesto mi ale ten styl hit-and-run přišel takový jednotvárný. O to horší potom bylo, když jsem se ocitnul v místnosti, kde byli třeba tři protivníci a naprosto mě roztrhali na kusy, protože jsem jednoduše nedokázal tak rychle uhýbat a mlátit. To už se ale nabízí otázka, jestli to byla nemožně těžká situace, nebo jestli jsem debil. Také by mě zajímalo, proč byly ve hře přítomny zlaté poklady. Nenašel jsem je všechny, ale předpokládám, že asi neměly nějaký hlubší význam.

Zajímavým shledávám, že všechna kouzla nebo recepty na elixíry nelze nikde uložit, takže pokud je nechcete zapomenout, musíte si je buď pamatovat nebo napsat na papírek vedle. Nejhorší variantou je pak opět ta moje - všechny ty lejstra jsem tahal s sebou v dřevěných pixlách a protože byly těžké jako pytel cementu, za chvíli jsem si nemohl do kapsy strčit už ani pečeného švába, aniž by mi statný rek nebrečel, že mu pod tou tíhou povolují svěrače. Nějak nejsem schopen posoudit, jestli je nepřítomnost takového 'receptáře' klad nebo zápor.

No a nyní jsem se asi dostal do finiše. Grimrock mě příjemně překvapil po všech stránkách a i přes malé vady na kráse, které pramení z žánru hry, rozhodně můžu hru doporučit každému, kdo si mezi mlácením potvor také sem tam rád zapřemýšlí. Doufám, že druhý díl bude ještě lepší.

Co budu povídat, Fallout 3 je dobrá hra. Moc mě potěšilo, že to, co jsem viděl ve Falloutu 2, jsem si nyní mohl takříkajíc osahat ve 3D.

Po grafické stránce je Fallout opravdu povedený. Není to sice nějaká extra špička, ale do kontextu příběhu mi ta grafika nějakým záhadným způsobem sedne jako prdel na hrnec. Velice oceňuji úspěšnou snahu o retro sci-fi design. Když jsem poprvé uviděl robomozek, vzpomněl jsem si na Vlka a zajíce. Krásným a také funkčním doplňkem je Pip-Boy, kterého jsem se nemohl nabažit. A třeba možnost pustit si na něm rádio mě příjemně překvapila...alespoň než jsem zjistil, že je každá stanice pouhá smyčka :)

Svět Falloutu 3 je obrovský. Doslova. Totéž jsem si myslel o předchozím dílu, jenže tady je to všechno vymodelované, takže si člověk může brouzdat, kde chce. A to se počítá. Problémem je ale fakt, že časem to šmajdání začne štvát a na náladě potom nepřidá, že všechny místa musíte nejdříve objevit pěšky, aby bylo možno použít 'rychlé cestování'. Proto mě fakt štve, že tu není jakýkoliv dopravní prostředek...i za koloběžku bych vraždil.

Nesmírně jsem se vyřádil v systému S.P.E.C.I.A.L. a přidružených percích. Zpočátku jsem usilovně přemýšlel, do čeho vrazit každý bod a u perků jsem zase uznale kýval nad úsměvnými či zajímavými nápady (viva la Tajemný Cizinec!). A pak přišla facka do ksichtu v podobě hranice nejvyššího levelu; (jen 30!) To byl zásadní zvrat v celém mém hraní. Od té doby mě totiž Fallout přestal dost znatelně bavit; nepomohl tomu ani neslaný-nemastný příběh (ale znatelně pomohly záhady ohledně Vaultů a celkově velká nadsázka.)

A když už jsem u příběhu, musím vyjádřit trochu rozpaků. Kdybych totiž sledoval pouze hlavní příběhovou linku, byl bych Fallout dohrál tak za...nevím...týden? Ano, pořád je to slušná herní doba, jenže on se mi ten příběh zdál takový nijaký. Očekával bych mnohem víc... Na druhou stranu ale musím pochválit vedlejší questy (kromě toho s Rodinou, jelikož jsem ty hajzly prostě nenašel), protože byly vesměs zajímavé a většina z nich nenudila. Taky bych měl říct něco o DLC, takže jen krátce: byl jsem v Ufu, protože na Pitt a nějaké další serepetičky jsem už neměl náladu - byl jsem v nabručené fázi, kdy už jsem to chtěl dohrát...o tom později. Ufo ale bylo zábavné asi tak prvních deset minut, takže když se to protáhlo ještě o dvě hodiny deset, bylo to dost otravné. Takže nevim! :))

A teď hlavní důvod, proč mě Fallout ke konci fakt nesmírně vytáčel: poměr mezi délkou hry a zábavou se pro mě naklání výrazně v neprospěch délky hry. Zpočátku mi dělalo problém zvednout se a odejít si aspoň na záchod. Ke konci hry jsem si už naštvaně zlehčoval obtížnost (z extrému do extrému, takže z nejtěžší na nejlehčí), protože už jsem tu nudu chtěl skončit. Ten příběh totiž nakonec nebyl zas tak dobrý a nervydrásající, aby mě sám dokázal udržet až do konce. A jako správný puntičkář jsem chtěl projít všechny místa, takže jsem si také to znechucení přivodil zčásti sám - nastaly chvíle, kdy jsem se toulal pustinou a střílel psy Gauss Puškou. Takže v tom pro mě tkví asi největší slabina téhle hry.

Suma sumárum je Fallout 3 dost dobrá hra, která okamžitě dokáže pohltit. Dle mého názoru je ale problém v ohromné svobodě pohybu a množství nedůležitých vedlejších questů, které nakonec můžou (jako v mém případě) způsobit zásadní propad prvotního nadšení.

Tak hned na začátek se musím trapně vyznat ze svých hříchů. Dušoval jsem se, že The Frozen Throne dokončím na nejtěžší obtížnost. Bohužel, moje schopnosti nebyly dostačující. Ve skrytém levelu jsem použil cheat doplňující peníze, v levelu se Sylvanas jsem použil asi na pět vteřin God Mode a v posledním a před-předposledním kole za Undead jsem si snížil obtížnost na Normal. Věřím, že všechna kola až na poslední bych byl schopen po drahných pokusech dohrát na nejtěžší...ale poměr zábavy ku vytočenosti už byl moc nakloňen v neprospěch zábavy. Dám si za to 30x "Lich Kingu, jenž dlíš na trůně" a budu tuze smutný.

The Frozen Throne je pekelně dobrý datadisk. Kampaň za kteroukoliv rasu můžu s klidem nazvat skvělou. Příběh prostě nedělá ostudu původní hře, ba ji možná v některých částech ještě převyšuje. Do hry přibylo pár nových jednotek a hrdinů; všichni pečlivě vybalancovaní a zajímaví. Některým stávajícím jednotkám přibyla sem tam nová schopnost, či je lze nějak vylepšit. A samotné mise se vyznačují opravdu velkou úkolovou variabilitou, takže se nebojím říct, že tahle hra dokázala vyždímat z žánru rychlé strategie první, poslední.

Když pominu také několik nových budov, nemohu zapomenout na "skoro plnohodnotnou" nehratelnou rasu Naga, která mi svými nechutně silnými jednotkami totálně kazila plány skrz naskrz celou kampaní. A pak, když jsem za ně hrál, jsem zjistil, že jsou vybalancovaní také. Ostatně všichni, proti komu jsem hrál mi přišli nechutně silní a pak se ukázalo, že jsem prostě špatný stratég, hráč a vůbec všechno.

Přibyla rovněž spousta nových creepů, artefaktů, run, vedlejších questů v misích...tak si říkám, že tohle by měl být vzor pro datadisky k čemukoliv. Vylepšit to staré a přidat spoustu nového. Co mi tam trochu nesedělo, byla bonusová kampaň za Orky. Ne, že by byla špatná, jen mi přišla jako nějaký trénink na World of Warcraft.

Jediná věc, která mě štvala, byla dost velká nevyrovnanost obtížnostních stupňů. Na nejtěžší obtížnost pro mě byly některé mise skoro nehratelné a na normal mi zase přišly jako dětská hra. Také trochu zamrzí, že jsou přítomny pouze dvě CGI animace...to ale vyvažuje fakt, že jsou kulervoucí až vstávají vlasy na hlavě.

Takže Warcrafte, tvůj třetí díl jsem si naplno užil a tvůj čtvrtý díl už určitě dohraju na nejtěžší obtížnost i s datadiskem. Takže už aby ses ukázal...

Tak jsem si po deseti letech od svého prvního dohrání (v té době s cheaty, protože mé strategické schopnosti byly ještě chatrnější, než jsou teď) řekl, že si to zkusím znovu a podívám se, jak mě to vlastně mohlo tak strašně bavit?

Odpověď jsem dostal už po prvních vteřinách úvodní animace. Tahle hra má prostě dobrý příběh. Ať je předvídatelný, klišovitý, jak chce, pořád dokáže vtáhnout do hry a nutí hráče chtít pokračovat dopředu. Přestože ingame animace jsou trochu slabším způsobem vyprávění příběhu, po pár hodinách hraní si člověk zvykne. Samozřejmostí jsou pak Blizzard-quality CGI animace na konci každé kampaně, na které se musí těšit snad každý, kdo byl někdy svědkem podobné mistrovské práce.

A když jsme u té grafiky, musím říct, že jsem se celkově bál, jestli mi Warcraft po těch letech nebude připadat ošklivý. Připadal. Prvních deset minut. Potom jsem přestal vnímat, že postavy jsou hranaté a kdesi cosi a viděl jsem jen hezky stylizovanou grafiku, která plní svojí funkci. Jediným mínusem je asi nepřehlednost bojů., která někdy způsobila, že jsem nemohl najít ani kurzor myši.

Až s odstupem času opravdu dokážu uvítat to precizní vybalancování jednotek a rozdíly mezi všemi čtyřmi rasami. Před deseti lety jsem byl zvyklý na taktiku "udělej co nejvíc nejsilnějších jednotek a převálcuj nepřítele". Proto mi kdysi hra připadala tak strašně těžká. Ono se totiž za každou stranu hraje úplně jinak. Základním předpokladem ve Warcraftu III je namíchání vyvážené skupinky jednotek, která dokáže zasadit smrtící úder ve správnou chvíli. Tohle heslo mě dokázalo provést celou hrou na nejtěžší obtížnost, což je pro mě, jakožto strategického debila, veliký úspěch. To ale neznamená, že by to byla procházka růžovým sadem. Častokrát jsem musel nechat misi odležet a promyslet si novou strategii. To mě bavilo a upřímně jsem už dlouho nenarazil na strategii, která by na mě měla podobný efekt.

A abych se vyjádřil ke kampani samotné: excelentní práce. Jednotlivé mise nabízejí jak klasické mise typu "znič nepřítele", tak RPG-like mise a mise na čas a to všechno je ještě proloženo zajímavými vedlejšími questy, které při hře neruší a většinou ještě hráče odmění něčím, co mu pomůže v budoucnu. A čestné skautské - žádná mise mě nenudila a když jsem dokončil nějakou, která pro mě byla výzva, připadal jsem si jako král :)

Ještě nesmím zapomenout na desítky klávesových zkratek, kterými je hra skrz naskrz prošpikována. Pokud se hráč nenaučí alespoň základní povely, nemá šanci ve hře uspět.

Takže...děkuji ti za cennou lekci ve strategickém myšlení, Warcrafte, ale teď musím jít pokořit tvůj datadisk. A taky na nejtěžší obtížnost! Hahá!

Zvláštní. Tak dlouho jsem různě po internetu četl o tom, jak je celý Mass Effect 3 na prd, že jsem se i docela bál začínat hrát. Trochu mě naštvalo, že jsem jej pořídil dohrát za 31 hodin, což je tedy nejméně z celé trilogie; tuhle šmouhu ale výrazně převyšuje smršť pocitů, jež ve mně dokázaly vzbudit situace, kterým jsem čelil.

Už od prvních vteřin je jasné, že v tomhle dílu jdou všechny naděje na lepší zítřek stranou. Několik let na hrozbu Reaperů všichni z vysoka kálili a teď se diví, když si jim přilétli sednout do obýváku...skrz strop. Naprosto mě uzemnila atmosféra, ze které sálá ten kolosální průser a to, jak si každý snaží zachránit holý zadek.

Trochu mě naštvalo, že interiér Normandie teď místy vypadá jako vybydlený kontejner na kovový šrot či směsný odpad. Minimálně jsem čekal, že alespoň půjde vylepšit, aby nevypadal tak ponorkově...nešel. Nakonec to ale přispělo k všeobecné bezútěšné atmosféře, takže mlčím.

Setkání snad se všemi všemi spolubojovníky, co jsem kdy měl, mě hodně potěšilo a to přesto, že jsem spoustu z nich neměl nijak rád...asi nejsem ten správný morous. O to horší potom bylo, když mi zařvala Miranda, Thane a málem Grunt. S klidným srdcem můžu říct, že mi jich bylo líto - a to je pro hru moc dobře.

Snad ze všech dílů je ME3 nejvíce zaměřen na tu hlavní příběhovou linku, což mě nesmírně potěšilo. Je hezké, když se člověk postupně přehrabuje v reáliích světa, ale chce to motor. A ten tu je, ať už jsou to Reapeři nebo The Illusive Man, kterému už jsem chtěl vrazit tu cigaretu do oka.

Mise jsou zábavné, tak akorát dlouhé a mnohdy krásně velkolepé. Samostatnou kapitolou je finální souboj na zemi, který má neskutečné koule, ale na druhou stranu je na má očekávání dost krátký. Noví nepřátelé jsou povedení (granáty bych zakázal), nové zbraně jsem si postupně vyzkoušel všechny (vítám návrat modifikací) a nové lokace obecně (hlavně ty na Citadele) mě překvapily, protože opět vypadaly docela uvěřitelně. Také se mi líbila spousta materiálu na čtení - ať už v tradičně skvěle zpracovaném kodexu nebo v popisech válečných zdrojů.

A teď to, co mě odrovnalo na pár dní: konec. Hrál jsem s Extended Cut, takže nevím, co narozdíl od originálu přibylo, ale takovýhle konec měl fakt koule. Nemohu říct, že jsem nečekal něco trochu jiného, ale "prostřední" konec, který jsem si vybral, mě navzdory očekávání šťastného konce chytil za srdce a těch patnáct minut videí a obrázků mě přikovalo k židli až do závěru titulek. Dobrou knihu poznám tak, že o ní ještě dlouho po dočtení přemýšlím. S hrami to bude podobné, protože o Mass Effectu přemýšlím už několik dní v kuse...a přestože to pro někoho byla splácanina žánrových klišé a berliček, pro mě to byl prvotřídní herní zážitek hraničící s extra dobrou knihou či filmem. Na to se jen tak nezapomíná.

Tak a je to tady - po více než 50 hodinách čistého herního času jsem dohrál Mass Effect 2. Importované pozice měly opravdu větší význam, než jsem si myslel a musím říct, že to stálo za to.

Celkový příběh o Reaperech hraje ve druhém díle tak nějak druhé housle. Krásně to ale vyvažuje spousta vedlejších úkolů a také osobní mise jednotlivých členů týmu, takže mi to zas tolik nevadilo. Oproti prvnímu dílu už to totiž nejsou pouze vyplňovačky a příběhová vata, ale jedná se o minulost týmu či zásadnější události, které ke svému šťastnému konci potřebují neohroženého kapitána.

Graficky doznal Mass Effect 2 značných změn. Bez krvavých nároků ukazuje různorodější a uvěřitelnější prostředí a lépe vymodelované postavy. Za špičku považuji design Citadely, Ilia a Omegy - ta místa na mě dokázala nějakým způsobem dýchnout svou atmosférou. Normandy SR2 je potom kapitolou sama o sobě, protože se z ní stala loď, kterou bych si opravdu dokázal představit poletovat po vesmíru. A když mi pak na osobní terminál přišla zpráva od člověka, kterému jsem zachránil krk, vždycky mě to potěšilo.

Velkou zásluhu na kvalitě hry má také dabing a filmové dialogy. V člověku pak postavy díky osobitému dabingu dokáží vzbudit sympatie či antipatie a to je podle mě krok správným směrem. Také přibyla možnost udělat při hovoru neočekávanou akci, což mi také přijde sympatické. Nejvíce mě pobavila situace, kdy jsem udělal "zlou" akci a dal jsem tak plamenně hovořícímu kroganovi hlavičku, načež se ten sebral a s brbláním odešel pryč :))

Celkově se hra vydala výrazně akčnější cestou, a ač některé boje byly na můj vkus moc dlouhé, tenhle příklon k akci mi nijak zásadně nevadil. Líbilo se mi zaměření zbraní na určité druhy poškození, ale taky trochu vadilo, že neměly žádné číselné statistiky. V boji pro mě ale bylo trochu těžší používat biotické schopnosti - mají modifikovaný účinek, takže nepůsobíly vždycky tak, jak jsem potřeboval (kinetické bariéry a zbroj povětšinou negují jejich účinek).

Také se nemohu nezmínit o mé úchylce - výzkumu. Tvůrci dokázali osekat původní ježdění po planetách a udělali z něho zkoumání planet pomocí automatických sond. Díky nim získává hráč do skladů 4 základní suroviny, ze kterých pak financuje výzkum různých vylepšení. A že jich je požehnaně - byl jsem v sedmém nebi :)

A teď si trochu zafňukám - tahle hra mi ukázala, že DLC jsou skutečně jen vytržené části hry za účelem získání většího pytlíku peněz od zákazníků. O to více mě naštvalo, že třeba DLC postavy nebyly tak propracované jako původní...aspoň že ty mise stály za to... A potom ten zvláštní konec - lidský reaper? To mě moc nepotěšilo, ale...nějak jsem se s tím asi smířil..

Tak to bude asi všechno. Mass Effect 2 jsem hrál s radostí, byl jsem zvědavý, jak to všechno dopadne a nenašel jsem na něm moc chyb. Už teď se těším, až si importuji postavu do třetího dílu :)

Tak tuhle hru opravdu můžu. Co je na tom, že má podobnou zápletku jako skoro každá hra od Bioware? Katastrofické filmy se taky točí jen kolem katastrof...no a jak jsem zjistil, nevadí mi tahat galaxii z průšvihu ani po desáté.

První věc, kterou jsem byl okouzlen, byl filmový zážitek. Mass Effect mi snad jako úplně první hra, z těch, co jsem hrál, nabídla "skutečnou" konverzaci. Pravda, sem tam to pokulhává, ale čert to vem - pořád lepší zvolit téma, na jaké má postava mluvit a koukat, co z ní vypadne, než slovo od slova přelouskat každou z šesti nabízených vět o tři sta šedesáti znacích (nejsem fanda čtení na PC).

Další věc je grafika. Ač si na ní nezakládám, tahle hra dokázala z tehdejší technologie vytřískat opravdu hodně, aniž by byla extrémně náročná. V Citadele i na Normandii to vypadá skvěle, nepřátelé a postavy obecně vypadají taky moc dobře. Tohle byla jednoznačně výhra. Jen na planetách je to maličko horší.

Abych nezapomněl, miluju MAKO. To vozítko je prostě geniální stejně tak jako průzkum planet. Nikdy mě to nezačalo štvát, což jsou taky plusové body. Dokonce jsem se párkrát od srdce zasmál, když jsem jel členitějším terénem a MAKO se ne a ne převrátit na střechu :)) (převrátilo se jen jednou a to v animaci někde u konce hry...a potom začalo hořet, takže od té doby vím, že takováhle vozítka prostě po převrácení chytnou...něco jako smarty :) )

Mass Effect obsahuje spoustu vedlejších úkolů, ostatně která hra od Bioware ne. Tady ovšem musím s klidným svědomím říct, že mě téměř všechny vedlejší úkoly bavily a všechny do jednoho jsem je splnil. Nic samozřejmě nemůže být bez chyby, takže některé kousky byly nudné, jiné divné. Například úkol, ve kterém jsem se rozhodl ponechat si jakési informace pro sebe. Úkol končí slovy: "Joker ty informace rozšifruje". Potom mě pěkně vytočilo, že Joker se o těch podělaných, krví vykoupených informacích vůbec nezmínil. Škoda, protože to vypadalo důležitě.

Trochu rozporuplné pocity mám z inventáře. Potěšilo mě, že inventář je designově hezky udělaný (ostatně jako všechny detaily - např. okno s výběrem planet kam cestovat). Moc se mi ale nelíbilo, že věci nešly nijak roztřídit nebo filtrovat... a prostě je to kupa verků, které nosí Shepard po kapsách a hráč se musí vším proklikat jako cvičená opička.

Opět musím pochválit vyčerpávající kodex. Je...vyčerpávající. Stejně jako popis každé planety, každé zbraně, každého náboje. To mám rád.

Ještě musím zmínit biotické a technické schopnosti. Měl jsem pocit, že bez nich by byly boje hrozně jednotvárné a nezajímavé -takže to je dobrý způsob jak předejít stereotypu.

No a celkově je Mass Effect jednoduše dobrá hra, která se nemá za co stydět. Už se těším, až vyzkouším import uložených pozic do druhého dílu.

Amnesia je zvláštní hra. Moc adventur jsem nehrál a ty, které jsem hrál, byly zpravidla 2D point & click adventury. Tenhle kousek mi svou hororovou atmosférou přivodil dost perné chvilky a také pár lekaček, při kterých jsem málem proletěl stropem.

Největší síla hry je ve strachu z toho, čeho se každý bojí nejvíc - z neznáma. Osobně jsem hodně dlouho nevěděl, o co tam vůbec jde a o to víc jsem byl nervózní z každého podivnějšího zvuku. Hra hráče drahnou chvíli nechává nasávat atmosféru opuštěného a poničeného hradu, a potom, když se v uctivé dálce mihne první nepřítel, člověk nemá daleko k výměně spodního prádla.

Celkovému hororovému feelingu nesmírně pomáhá herní mechanismus "Nechoď dlouho ve tmě, nebo se zblázníš-Rozsviť si a něco tě může vidět...a to nechceš". Stejně tak má na tom ohromnou zásluhu ovládání. Dveře se otvírají stylem "stiskni a táhni", ventily se manipuluje stylem "stiskni a toč" a podobně. A ono je to naprosto dokonalé, protože to člověka ještě ve spojení s nervydrásající zvukovou kulisou donutí pečlivě zavírat každé dveře, popřípadě po očku nakukovat z poza rohu, jestli se v chodbě nepotácí nějaký všivák.

A když jsme u toho zvukového doprovodu, ten je naprosto dokonalý. Hrdinu něco vyděsí, okamžitě začne přerývaně dýchat. Když je dlouho ve tmě, slyší divné zvuky, popřípadě po obrazovce začnou lozit brouci (v takové chvíli jsem odešel od počítače, udělat si zdravotní kolečko do zářivě osvětlené kuchyně :)) ). Jakmile se za vámi rozběhne nepřítel, spustí tak odporná hudba, že máte co dělat, abyste se neohlíželi přes rameno v reálu.

Ať je ovšem celý zážitek sebevíc dokonalý, je tu jedna zásadní, vyloženě sravá záležitost. Nevadí mi, že hrdina nemá zbraně a že musí volit taktiku strategického zavření se do co nejmenší krabice v co nejtemnějším rohu; ale vyloženě mě k smrti sere, že jakmile mě zmerčí nepřítel, už nemám šanci mu utéct. Ať se schovám do krabice od bot, ať dělám suchou větev, ať dělám, jako že mám nový lyže. To je snad jediná špatná věc na celém tomhle hororovém dobrodružství.

Kdo má rád horory, pro toho je tahle hra nutností. O strach tu není nouze a o lekačky už vůbec ne. Stačilo mi, když jsem byl zavřený v místnosti a jeden mrtvolák se rozhodnul rozbít dveře zrovna ve chvíli, kdy jsem to nečekal. Jak jsem se leknul, zařval jsem, jak jsem zařval, k smrti jsem vyděsil i vedle sedícího bratra, který začal taky řvát a po chvilce řvaní jsme se museli jít oba vydýchat. Ze zvědavosti jsme si změřili tlak: 140 / 70 :) Pro slabší nátury bych ale Amnesiu nedoporučoval...a upřímně lituji lidi s velkou fantazií, jako mám já - část s mučícími nástroji ve mně vzbuzovala opravdovou nevolnost, protože jsem si ty hnusy hned představil.

Hmm...abych pravdu řekl, nevěděl jsem, co od Dear Esther čekat. Tedy měl jsem představu, ale...tohle jsem nečekal. Jelikož se poslední dobou dostávám do jakési zadumané nálady a moje obzory se rozšiřují všemi možnými směry, Dear Esther jsem si nemohl zahrát v lepší dobu.

Atmosféra je neskutečná. Téměř jsem cítil, jak se mi ledový mořský vítr hladově zakusuje do těla a odebírá mi poslední zbytky tepla, jak se prodírám úzkými cestičkami porostlými zakrslou flórou, která se v poryvech toho vlezlého větru kymácí a vypadá jako zelené, travnaté moře. A do toho ta nadpozemská hořkosladká ambientní hudba doplňující paměti zlomeného člověka.

Cestou se ve mně mísila zvědavost, strach, cítil jsem jakési nevysvětlitelné, tíživé cosi, které se hmatatelně vpilo do všeho kolem. Obdivoval jsem scenérie, které ve mně vzbuzovaly otázky a úžas a snažil se najít smysl v řádcích, co mi byly předčítány i v obrazcích, které byly nakresleny všude kolem.

Tuhle 'hru' si užijí jen ti, kteří ještě neztratili schopnost cítit a vnímat to, co jim nebylo naservírováno přímo pod nos. Proč to dál roztahovat - nepochopil jsem. Nebo možná pochopil, ale kdo ví? I cesta je někdy cíl a nakonec...stačí jen roztáhnout křídla...

No...jak jsem řekl, tak jsem udělal a dohrál jsem třetí X-Com. Dokonce se mi podařilo zprovoznit jej na Win XP! Ale nevím, ve výsledku mám z toho všeho prazvláštní pocit.

Prostředí je určitě zajímavé - obří město, kde sídlí nespočet organizací, z nichž každá pro město něco znamená, každá něco dodává, každá má své nepřátele a spojence. Kupříkladu jakmile si člověk naštve Transtellar, může si pro zásoby chodit pěšky a jakmile si naštve Marsec, některé pokročilejší zbraně si neužije do té doby, než si vztahy zase vylepší.

Příběh - ač už poněkolikáté omletý - mi vůbec nevadil a je jasné, že člověka nejvíce žene kupředu výzkum, k tomu ale až později.

Celkové grafické zpracování je o několik let mladší a je to opravdu poznat. Na zpočátku nepříliš vzhledné město jsem si po chvilce zvyknul a tak jediné, co mi hrozně chybělo, byl zoom, který by odboural chaotické slidování obrazem sem tam. I taktická část vypadá o něco lépe, ale v ní mě nejvíce potěšilo ztvárnění kouře (poletující tečky v TFTD mě neskutečně iritovaly :)) ).

Zvuky asi moc nemá cenu komentovat. Tam, kde si TFTD vystačil s jedním dlouhým doprovodem, tam Apocalypse něco chybí. Snaží se totiž napodobit tu tíživou atmosféru staršího bratříčka, ale k tomu barevnému prostředí mi to prostě nějak nesedí.

A teď pár kladných pindů celkově ke hře.

-Ani bych nevěřil, že v UFOpedii mohou být tak krásné obrázky!
-Chválím možnost zapojení agentů do PSI tréninku nebo fyzického tréninku tak, že jsou pořád schopni jet na misi a trénink jaksi pozastavit.
-Moc se mi líbí vyzbrojování letounů a s tím spojené městské vzdušné šarvátky. Tohle se podařilo!
-Ke konci hry se objevují velice zajímavé přístroje pro agenty, které dokáží trochu okořenit stereotyp akcí.

A teď docela zásadní záporné pindy:

-Ta krása z UFOpedie už se nevztahuje na psaný text, který je nyní spíše plytkou napodobeninou původních skvělých "populárně naučných" odstavců.
-Nemožná nevyváženost dvou výzkumných odvětví! Je nepřípustné, aby po celou druhou polovinu hry bylo odvětví Biochemiků bez práce.
-Pomalé plynutí času. Sžíravé! V pozdějších částech hry jsem z psychických důvodů používal pouze největší rychlost. Když si pak v počátcích dá člověk stavět budovu, kterou trvá postavit 8 dní, je to s neustálými poplachy a cizáckými loděmi skoro na mašli.
-Většina cizáků je hrozně nezajímavá a ještě k tomu otravná Mozkožrouti, zabít mozkožrouty! Hajzlové mizerný! Hned v řadě za nimi všechny Poppery! To jsou kandidáti na ty nejotravnější mimouše ever!!. Je tu pouze jeden cizák, který se výhružným vzhledem vyrovná starému dobrému Krabizníkovi, strach z něho však opadne ve chvíli, když zjistíte, že za celou dobu, co ho potkáváte si vystřelil jen jednou a po zbytek doby zmateně pobíhal chrochtajíc přitom. Mám na mysli Megatrona
-V taktické části jsem absolutně nepochopil, proč bych měl používat jiný mód než agresivní/běh. Ostatní je v zásadě k ničemu a nechutně to zpomaluje mise.
-Mise v cizáckém městě...chtělo to trochu víc fantazie. Nepovažuji za zábavné celkem desetkrát prolézat víceméně obří prostor a ničit pokaždé jinak vypadající objekty...ještě k tomu když se vždycky musím vrátit do domácí dimenze, abych laskavě vyzkoumal, na co je ta prokletá další budova a že teď mám ničit kvádříky místo válečků.

Tak, to by asi tak bylo. X-Com Apocalypse se mi v zásadě líbil, jen se mi určitě nelíbil tolik jako TFTD. Jsou tu zásadní nevyváženosti a celkem hloupá AI. Kdyby mě ale tahle hra minula, docela by mě to mrzelo.

Tak jsem se konečně odhodlal k okomentování hry, která pro mě znamená tak mnoho. Dá se říct, že mě provázela tak nějak celým životem, protože jsem ji vždycky po čase opět spustil a ponořil se do bezútěšné hlubiny, kde číhala všemožná mimozemská verbež, která nechtěla nic jiného, než zastřelit/zakousnout/provrtat/ovládnout mé potápěče. Předem podotýkám, že tohle hodnocení prostě nebude objektivní, protože se nedokážu oprostit od všech těch nostalgických pocitů. Tak jdeme na to.

Příběh X-Comu se odehrává na planetě Zemi, kde se podařilo zvítězit nad invazí mimozemšťanů. Jak praví intro hry: před zničením mimozemské základny na Marsu se stalo něco divného - paprsek tachyonů vystřelil z útrob základny a doletěl přímo na Zemi. A tak se stalo, že tento signál probudil k životu skryté, podvodní cizácké město T'leth a teror opět skličuje obyvatele planety; tentokrát však ne na souši, ale ve vodě.

Jeden by si řekl, že ten příběh stojí za starou bačkoru, ale to nehrál X-Com. Tíživá atmosféra spolu s atmosferickým soundtrackem dává úplně nový rozměr zdánlivému klišé. A se stejnou grácií jako si X-Com dává k snídani jmenované příběhové klišé, dotahuje i další zdánlivě nudné a protivné úkoly k dokonalosti.

Mezi takové bych zařadil například nakupování zásob, přesun nákladů mezi sklady nebo vyzbrojování ponorek. Nevím, jak je to možné, ale třeba narozdíl od X-Com Apocalypse mě tyto globálně téměř nedůležité úkony v TFTD opravdu bavily. A přitom jde jen o mačkání tlačítek, popřípadě sledování financí. Asi se se mnou stalo něco divného...

V čem ale tato hra dosáhla na absolutní vrchol, to je Ufopaedia a výzkum. V Ufopaedii si můžete přečíst informace úplně o všem! Pitvy cizáků, zbraně, ponorky, budovy, ufa, prostě o všem! Nejlepší na tom je, že články jsou relativně krátké a dokáží informovat takovým způsobem, že čtení ani nestačí být nezajímavé.

Výzkum v X-Comu je perla. Cizácké technologie, zbraně, palubní vybavení, nové budovy, nové vynálezy...to všechno je hrou dávkováno naprosto skvěle, takže se celkově vzato minimalizuje šance, že hráč nebude mít co zkoumat. A to je dobře, protože třeba mě hnal kupředu právě výzkum (protože jsem byl zvědavý, čím to na mě sakra zase na misi stříleli).

Nemohu nezmínit sestřelování cizáckých lodí, hlavně těch velmi velkých. Bez minimálně čtyřech Barakud s D.U.P. hlavicemi prostě takové UFO nešlo sestřelit i kdyby se všichni akvatoidi sami rozkrájeli. A to byla kolikrát zábava na hodně dlouhou dobu, zejména v situaci, kdy se objevily dvě taková UFA a já si řekl, že sestřelím obě...a tak jsem celý den zkoušel a zkoušel, až to konečně jednou vyšlo :))

Mise jsou potom příležitostí, kdy hráč může ukázat svoje taktické dovednosti, protože jich je ve většině případech opravdu potřeba. Například je špatné dávat si do batohu omráčeného krabizníka...věřte, že se po čase probere a nebohého vojáka ustřihá k smrti :)) Oceňuji, že třeba při Terorech cizáci vraždí civilisty, takže je důležité, aby je hráč zdecimoval co nejdříve.

Jak jsem říkal na začátku, tohle není objektivní zhodnocení. X-Com je pro mě herní perla přestože jsem ji nikdy nedohrál Jako důkaz beru i to, že když se jednou táta vrátil ve 14:00 z práce, zasedl ještě v modrákách k X-Comu a hrál a hrál...a hrál i když jsem šel spát...a hrál i když jsem ráno zamačkával budík do školy :). No upřímně: dokázal by člověk tak dlouho v kuse hrát hru, kdyby nebyla dobrá? :))

Originální Dragon Age: Origins bych označil za nadmíru povedenou hru. O datadisku se to už ale říct nedá.

V prvních krocích jsem měl takový divný pocit který jsem nedokázal definovat. Ale což, postupoval jsem, sekal jsem zplozence, plnil questy. Potěšilo mě setkání s Oghrenem a Alistairem...ale čekal jsem víc starých známých

Jako ve správném datadisku, i zde je přidáno několik nových věcí, které by měly zpestřit hru. Nejsem si však jistý, jestli se to povedlo. Specializace beru, o tom žádná. Ale co ty nové schopnosti? Rytí run? Tu věc jsem ani jednou nepoužil. A schopnost, která přidá život a výdrž/magii? Asi nejužitečnější věc, co byla přidána, ale je to obrovské ulehčení hry.

Tady totiž narážíme na zásadní problém. Kouzel a schopností je nyní tak moc, že se ani nevejdou do spodní lišty pro rychlé použití. A co víc, často je to už dříve používaná schopnost, jen se trochu jinak chová (místo tří bodnutí za sebou jsou to jen dvě, ale za to vždycky s kritickým zásahem)...ale to už jsem asi jen moc velký rejpal.

Další věc je ta, že s importovanou postavou jsem byl naprosto neporazitelný. Od začátku hry jsem i přes hraní na nejtěžší obtížnost použil léčivé prostředky jen u finálního bosse. A tak to bylo naprosto u všech postav spolubojovníků.

A když jsme u těch postav, žádná se ani trochu nesnaží o to, aby byla sympatická. Spravedlnost je sympatický jako mrtvola, trpaslice jako sekera v zadku, elfka jako tchýně, co připálila guláš a Oghren...ten je vlastně ještě s Nathanielem a Andersem fajn...a samozřejmě se sirem Drápalem :)) Slovní přestřelky už nejsou tolik vtipné, s kumpány nelze mluvit stylem rozhovoru...

A v tuhle chvíli mi došlo, co byl ten divný pocit na začátku hry - vaření z vody! A tohle vaření z vody je hlavně (bohužel) znát snad na každé pídi příběhu. Přišlo mi, že tenhle příběh úplně obrátil naruby celý příběh původní ...a také je z něho cítit typický syndrom pokračování - v prvním díle bylo nepřátel hodně, ale byli tupí...tak jich teď bude míň, ale budou chytří! A ještě k tomu to hraničí s genetickými pokusy...to mi připomíná Jurský Park.

Hra také trpí například zasekáváním společníků, nebo třeba špatnou optimalizací (nebo si to aspoň myslím, protože se mi hra při větším počtu nepřátel začala sekat, což se u původní hry nestávalo)

Tak...může se zdát, že jsem tuhle hru dost sepral, ale musím říct, že určité standardy si datadisk přece jen udržel, nicméně je to hlavně zásluhou původní hry - hudba, dabing, grafika, animace postav.

Na závěr tedy: Awakening dle mého názoru nesahá Origins ani po kotníky. Příběh je takový plytký a přidané "vychytávky" na mě působí jako násilně vetknutá těžká palice v řitním otvoru...naštorc. Trochu mě to mrzí...hlavně proto, že původní hru téměř uctívám...

Ať chci nebo ne, musím Dragon Age: Origins pasovat na další naprosto úchvatné epické RPG, které ve mně zanechalo fůru pocitů a zážitků. V každém ohledu je hra propracovaná a jelikož jsem si počkal na Ultimate Edition, měl jsem po kupě i všechny DLC. Sakra, stálo to za to!

Příběh, ač je tak nějak koncepčně stejný jako u ostatních Bioware her, mě dostal. Prostě mám rád úniky z reality, rád prožívám něco, co nikdy ve skutečnosti neprožiju. Je to jako se čtením knížek - nebude vás bavit, když se nesžijete s postavami a na každém kroku budete nadávat, že je to kravina. Ale zpět k jádru věci: ve Fereldenu zuří Nákaza. Hráč, jakožto nově rekrutovaný Šedý strážce, vyjíždí s ostatními Strážci a armádami k Ostragaru, kde se má uskutečnit obří boj, jenž má Nákazu zásadně oslabit. Boj sice proběhne, ale na poradě domluvený strategický boční výpad se neuskuteční, protože Loghain Mac Tir, Fereldenský regent, si nejspíš spletl rozkazy a místo "Útok" zařval "Ústup". No a jak to tak bývá, všichni účastníci bitvy pošli...skoro všichni.

Poté se hráč objeví zachráněný prastarou čarodějkou o kus jinde, seznámí se s čarodějkou Morrigan, její dcerou, a jízda může začít. Všichni totiž věří, že Šedí strážci zradili krále Cailana a že Nákaza jistě není tak silná, jak se říká...no, časem třeba poznají, jak se mýlili.

Grafická stránka hry je bezchybná. Přestože jsem nehrál na plné detaily, je to prostě dokonalé. A nejvíce musím vyzvednout plynulé pohyby během boje. Samozřejmě se najdou chvíle, kdy se boj zasekne a paňáci křečovitě použijí nějakou schopnost, ale celkově už to budí nějakou tu věrohodnost. Holt radost pohledět.

Zvuková stránka je na tom stejně jako grafická - dokonalost. Mluvené dialogy, řev během boje, doprovodná hudba...krása. Takhle se dělají hry!

A teď postřehy:
Každý člen party má nějakou minulost...to muselo dát sakra práci! A hlavně to skvěle funguje, protože jakmile si vám členové začnou vylévat srdce, prostě už nejsou jen postavičkou v hlavním táboře.

Questy! Desítky a stovky questů! Splnil jsem téměř všechny a hra se tím ohromě prodloužila. Důležité ale je, že jsem se u toho vůbec nenudil.

Kodex! Naprosto šíleně propracovaný kodex! Historie náboženství, historie ras, popis zvířat, popis legendárních zbraní, úkolové poznámky, historie postav...znova: to muselo dát práce!

Do hry dokáže krásně vtáhnout, jak se jednotliví členové party pošťuchují a strefují se do sebe. "Cos dělal celé ty dny zavřený v kleci?" "Dával jsem vesničanům hádanky a za správnou odpověď jsem je odměnil darem" "Opravdu?!" "Ne" :))

Nutnost přemýšlet. Při nejednom souboji s bossem jsem musel vyzkoušet jiné strategie útoku, protože moje postavy ještě nebyly tak silné, abych to vzal přímo. Také musím pochválit pozastavení času převzaté z Baldur's Gate a možnost "strategického oddálení" pro pohled shora.

Miluju míchání lektvarů. Je tu vyřešeno úplně jednoduše a přestože nedává prostor pro zkoušení vlastních receptů, funguje geniálně...dokonce jsem kupoval i recepty, které mi k ničemu nebyly...a stejně tak je to s pastmi a jedy.

Čím více přátelští jsou vůči hráči členové party, tím větší je šance, že vhodí do placu svůj osobní quest. A to se hodí, protože se zvyšujícím přátelským vztahem rovněž dostávají určitý bonus k základním atributům.

Skvělý nápad s taktikou. U každé postavy lze pomocí podmínek nastavit, jak se bude během boje chovat. Podstatně to pomáhá při těžších bojích, kdy hráč nechce každou vteřinu přepínat mezi všemi bojovníky a kontrolovat, jestli ještě žijí.

Tak, to by stačilo. Rád bych napsal něco, co se mi hrozně moc nelíbilo, ale taková věc tu prostě není. Jedná se jen o drobnosti. Poslední věc, kterou chci pochválit, je úplný závěr. Pocit z toho, když celé dobrodružství skončí a člověk slyší od okolních postav samou chválu a naposledy promlouvá s kumpány, kteří se chystají rozjet se do všech koutů země...tak nějak jsem se dmul pýchou. A textový doslov mě uzemnil. V tomhle "odkazu pro budoucí generace" totiž vyniknou ta závažná rozhodnutí ze hry.

Já mít rád Dragon Age! Přirovnal bych ho k dobrému fantasy čtení. Moc hezká hra. Moje hodnocení bude nejspíš ovlivněno tím pocitovým "čímsi", co jsem si ze hry odnesl, ale...k čertu s tím. A ještě zajímavost - doba hraní: 76h 14min 40sec :)

Red Alert 2 patří mezi moje srdeční záležitosti. A přestože by se mohlo zdát, že výrazně přesluhuje (to už je to 12 let?!), stále je to jedna z her, které mám připraveny pro okamžitou instalaci. Proč?

Red Alert 2 se mi zaryl do podvědomí na mnoha úrovních. Zářným příkladem je příběh. Mohlo by se zdát, že války mezi USA a Ruskem jsou nezajímavé téma. Není tomu tak. Jelikož je hra dosazena do alternativního světa, mohli tvůrci pustit svou fantazii z uzdy a vyřádit se. Hlavním prostředkem pro přiblížení příběhu jsou jistě hrané filmečky mezi misemi, které jsou natolik zdařilé, že se jim to vede na 120% Ještě lepší je potom ta dávka nadsázky, která z každého takového filmečku sálá.

Na výběr jsou hráči k dispozici dvě strany americko-ruského konfliktu. Ano, modří vědí, je to USA a Rusko! Každá strana má jiné jednotky a architektonicky se lišící budovy...a to tak že hodně. A vlastně celkově je pro mě grafická stránka RA2 naprostým ideálem izometrického 2D. Herní plocha hraje všemi barvami, ale ne nějak rušivě, detaily na jednotkách i na terénu potěší a všechno vybuchuje přesně tak, jak má. Obzvlášť to ztvárnění jednotek a budov je prostě skvělé...fantazie zase jednou zvítězila :)

Na zvukové stránce snad ani není třeba hledat nějaké mouchy. Jistě, vojáci se hlásí a odpovídají na jednotlivé příkazy...ale to není to hlavní. Soundtrack od hudebního mága a génia Franka Klepackiho, to je to, oč tu běží. Absolutně každá skladba skvěle vyplňuje pozadí, neruší a přitom tak nějak ladí se vším tím válčením. Nevím, jak to ten chlap udělal, ale soundtrack je prostě geniální. Nemohu ale nevyzvednout určité fenomenální hlášky, které se zaryjou do paměti, takže např: "Helium mix optimal", "Bombadiers to your station", "Scorched Earth", "Never existed" nebo památné Tanyino "Hahahahaha" :))

RA2 přinesl vesměs zajímavé herní prvky. Nejdůležitějším je asi povyšování jednotek, které jsou s každou získanou frčkou čím dál tím silnější. Jeden GI generál zakopaný na kopci potom dokáže s nepřátelskými jednotkami udělat velice krátký proces. Další vychytávkou jsou třeba Prism Towers, které dokáží spojovat svou sílu, nebo ruští Tesla troopeři, kteří jsou schopni posílit ruský Tesla Coil. Důležité je poznamenat, že hra zohledňuje výškový rozdíl mezi útočícími jednotkami: tank na kopci má prostě větší dostřel, než tank pod kopcem. Takhle napsané se to zdá nedůležité, ale ve hře je to nakonec hodně znát.

Jedinou vadou na kráse je nejspíš trochu moc silná Spojenecká pěchota. Je totiž relativně rychlá, a když se zakope na kopci, znamená to nemalý problém...i na takovou situaci jsou ale prostředky.

A to je konec. Red Alert 2 je prostě klasika strategického žánru a souboje s mými bratry přes multiplayer mě v tom před drahným časem ještě více utvrdily. Kdo nezná tuhle hru, jako by nežil. Potenciál potom ještě rozšiřuje datadisk Yuri's Revenge, o tom ale zase jinde :)