Zvláštní. Tak dlouho jsem různě po internetu četl o tom, jak je celý Mass Effect 3 na prd, že jsem se i docela bál začínat hrát. Trochu mě naštvalo, že jsem jej pořídil dohrát za 31 hodin, což je tedy nejméně z celé trilogie; tuhle šmouhu ale výrazně převyšuje smršť pocitů, jež ve mně dokázaly vzbudit situace, kterým jsem čelil.
Už od prvních vteřin je jasné, že v tomhle dílu jdou všechny naděje na lepší zítřek stranou. Několik let na hrozbu Reaperů všichni z vysoka kálili a teď se diví, když si jim přilétli sednout do obýváku...skrz strop. Naprosto mě uzemnila atmosféra, ze které sálá ten kolosální průser a to, jak si každý snaží zachránit holý zadek.
Trochu mě naštvalo, že interiér Normandie teď místy vypadá jako vybydlený kontejner na kovový šrot či směsný odpad. Minimálně jsem čekal, že alespoň půjde vylepšit, aby nevypadal tak ponorkově...nešel. Nakonec to ale přispělo k všeobecné bezútěšné atmosféře, takže mlčím.
Setkání snad se všemi všemi spolubojovníky, co jsem kdy měl, mě hodně potěšilo a to přesto, že jsem spoustu z nich neměl nijak rád...asi nejsem ten správný morous. O to horší potom bylo, když mi zařvala Miranda, Thane a málem Grunt. S klidným srdcem můžu říct, že mi jich bylo líto - a to je pro hru moc dobře.
Snad ze všech dílů je ME3 nejvíce zaměřen na tu hlavní příběhovou linku, což mě nesmírně potěšilo. Je hezké, když se člověk postupně přehrabuje v reáliích světa, ale chce to motor. A ten tu je, ať už jsou to Reapeři nebo The Illusive Man, kterému už jsem chtěl vrazit tu cigaretu do oka.
Mise jsou zábavné, tak akorát dlouhé a mnohdy krásně velkolepé. Samostatnou kapitolou je finální souboj na zemi, který má neskutečné koule, ale na druhou stranu je na má očekávání dost krátký. Noví nepřátelé jsou povedení (granáty bych zakázal), nové zbraně jsem si postupně vyzkoušel všechny (vítám návrat modifikací) a nové lokace obecně (hlavně ty na Citadele) mě překvapily, protože opět vypadaly docela uvěřitelně. Také se mi líbila spousta materiálu na čtení - ať už v tradičně skvěle zpracovaném kodexu nebo v popisech válečných zdrojů.
A teď to, co mě odrovnalo na pár dní: konec. Hrál jsem s Extended Cut, takže nevím, co narozdíl od originálu přibylo, ale takovýhle konec měl fakt koule. Nemohu říct, že jsem nečekal něco trochu jiného, ale "prostřední" konec, který jsem si vybral, mě navzdory očekávání šťastného konce chytil za srdce a těch patnáct minut videí a obrázků mě přikovalo k židli až do závěru titulek. Dobrou knihu poznám tak, že o ní ještě dlouho po dočtení přemýšlím. S hrami to bude podobné, protože o Mass Effectu přemýšlím už několik dní v kuse...a přestože to pro někoho byla splácanina žánrových klišé a berliček, pro mě to byl prvotřídní herní zážitek hraničící s extra dobrou knihou či filmem. Na to se jen tak nezapomíná.
Už od prvních vteřin je jasné, že v tomhle dílu jdou všechny naděje na lepší zítřek stranou. Několik let na hrozbu Reaperů všichni z vysoka kálili a teď se diví, když si jim přilétli sednout do obýváku...skrz strop. Naprosto mě uzemnila atmosféra, ze které sálá ten kolosální průser a to, jak si každý snaží zachránit holý zadek.
Trochu mě naštvalo, že interiér Normandie teď místy vypadá jako vybydlený kontejner na kovový šrot či směsný odpad. Minimálně jsem čekal, že alespoň půjde vylepšit, aby nevypadal tak ponorkově...nešel. Nakonec to ale přispělo k všeobecné bezútěšné atmosféře, takže mlčím.
Setkání snad se všemi všemi spolubojovníky, co jsem kdy měl, mě hodně potěšilo a to přesto, že jsem spoustu z nich neměl nijak rád...asi nejsem ten správný morous. O to horší potom bylo, když mi zařvala Miranda, Thane a málem Grunt. S klidným srdcem můžu říct, že mi jich bylo líto - a to je pro hru moc dobře.
Snad ze všech dílů je ME3 nejvíce zaměřen na tu hlavní příběhovou linku, což mě nesmírně potěšilo. Je hezké, když se člověk postupně přehrabuje v reáliích světa, ale chce to motor. A ten tu je, ať už jsou to Reapeři nebo The Illusive Man, kterému už jsem chtěl vrazit tu cigaretu do oka.
Mise jsou zábavné, tak akorát dlouhé a mnohdy krásně velkolepé. Samostatnou kapitolou je finální souboj na zemi, který má neskutečné koule, ale na druhou stranu je na má očekávání dost krátký. Noví nepřátelé jsou povedení (granáty bych zakázal), nové zbraně jsem si postupně vyzkoušel všechny (vítám návrat modifikací) a nové lokace obecně (hlavně ty na Citadele) mě překvapily, protože opět vypadaly docela uvěřitelně. Také se mi líbila spousta materiálu na čtení - ať už v tradičně skvěle zpracovaném kodexu nebo v popisech válečných zdrojů.
A teď to, co mě odrovnalo na pár dní: konec. Hrál jsem s Extended Cut, takže nevím, co narozdíl od originálu přibylo, ale takovýhle konec měl fakt koule. Nemohu říct, že jsem nečekal něco trochu jiného, ale "prostřední" konec, který jsem si vybral, mě navzdory očekávání šťastného konce chytil za srdce a těch patnáct minut videí a obrázků mě přikovalo k židli až do závěru titulek. Dobrou knihu poznám tak, že o ní ještě dlouho po dočtení přemýšlím. S hrami to bude podobné, protože o Mass Effectu přemýšlím už několik dní v kuse...a přestože to pro někoho byla splácanina žánrových klišé a berliček, pro mě to byl prvotřídní herní zážitek hraničící s extra dobrou knihou či filmem. Na to se jen tak nezapomíná.
Yes, Your Grace
Pro: Příběh, modifikace zbraní, atmosféra, zábavné mise, naprosto odzbrojující zakončení, vyvedení nepřátelé, kodex, staří známí z minulých dílů, hodně příběhových animací
Proti: Poněkud vyšší výskyt hrdinských keců, bugy, kratší herní doba,