Zásadním kritériem pro celkové hodnocení singleplayeru je pořizovací cena hry. Pokud za Battlefield 1 dáte plnou palbu hned druhý den po vydání, pak chápu nespokojenost s ukazatelem cena/výkon, resp. herní čas. Pokud však dáte za hru výprodejových necelých 5 EUR, pak není větší důvod k nespokojenosti.

FrostbiteEngine umí totiž generovat dechberoucí akci, parádní efekty a téměř až umělecky zpracovaný design jednotlivých lokací. Ono celkově jde spíše o takový interaktivní seriál ve stylu Band of Brothers, přičemž moc možností, jak jednotlivé mise řešit, stejně nemáte. Celá kampaň se dá v klidu projít za necelých 8 hodin, po kterých obdržíte pomyslný certifikát na ovládání dvouplošníku, tanku Mark IV, koně, granátometu, plamenometu a bezpočtu dalšího vojenského vybavení.

Dobře odvedená práce od DICE a rozhodně kvalitně strávený čas v období první světové války v rámci několika fiktivních příběhů.

Po všech stránkách lacinější kopie Call of Duty, přičemž místy je to snad ještě užší koridor s hloupějším nabíháním nepřátel a kostrbatějšími skripty. Graficky to zdálky na nejvyšší detaily stále vypadá obstojně, ale zblízka už je na texturách a efektech vidět zub technologického času.

Dohráno za 3,6 hodiny. Zadarmo dobrý, ale kupovat se to vzhledem k ultra krátkému hernímu času nevyplatí.

Vzhledem k vysoce nastavené laťce od prvního Life is Strange bylo poměrně složité na něj tímto prequelem kvalitativně navázat. Before the Storm je rozdělen do tří epizod, z nichž každá obsahuje nějaký ten příběhový zvrat. Jako bonus v rámci Deluxe edice pak dostanete ještě bonusovou epizodu Farewell, která není ničím jiným než nostalgickým loučením s hrdinkami prvního Life is Strange.

Již tradiční možnosti volby jsou logicky i zde a je to pořád prvek, který zatraceně dobře funguje, obzvláště když pak máte možnost svoje volby ospravedlňovat nebo obhajovat před přáteli, kteří si stejnými dilematy prošli také. Ikdyž mi přišlo, že těch zásadnějších rozhodnutí není tolik jako v prvním LiS. Podobně interaktivních her je po hříchu málo a už teď vím, že mi budou Chloe, Max a Rachel (a možná i někteří další) chybět.

Pokud bych měl vybírat nejzajímavější charaktery z herních sérií, určitě bych tam zařadil právě Chloe Price, která pobaví svými vtipnými glosami, ale na druhou stranu se zmítá v životních útrapách a připravuje tak hráčům nejednu těžkou volbu.

Celkový můj herní čas se zastavil na deseti hodinách, z nichž by se dalo možná ještě pár nevýrazných desítek minut ukrojit, ale i tak u mě vládne spokojenost. A stále mám menší výčitky ohledně poslední volby. Ještě, že je to jenom hra

Po velmi pozitivních dojmech z třetího dílu Far Cry jsem zkrátka nemohl vynechat čtvrtý díl, který hráče lákal především na nové prostředí a nové postavy. Velmi rád jsem si tedy sbalil pas, kapesní nožík a mapu a vyrazil autobusem do fiktivního státu Kyrat na úpatí Himalájí.

Po poněkud nečekaném uvítání místním samozvaným diktátorem Paganem Minem jsem se nakonec dostal do první zpřátelené vesnice, kde jsem byl seznámen se skutečnou politickou situací v Kyratu. Po krátké obhlídce spektakulárních horských panoramat jsem byl seznámen i s dvojicí hlavních příběhových postav – Amitou a Sabalem. Ti mají však rozdílné názory téměř na všechno a hráč rozhoduje, čí názory se budou prosazovat v jednotlivých příběhových misích.

Hratelnost zůstala na minimálně stejném levelu jako u předchozího dílu s tím, že celý systém doznal jen minimálních změn co se týče craftingu, nákupu/prodeje věcí nebo vylepšování skillů. Rychlému přesunu mezi lokacemi pomáhá nejen osvědčený Fast Travel, ale i lehký vrtulník zvaný buzzer. Cestovat a obdivovat krásy exteriérů se dá ale i ze sedla legendární rikšy nebo později i ze hřbetu slona, jehož chobot může sloužit i jako parádní zbraň.

Kromě příběhové kampaně lze vydělávat peníze a sbírat zkušenostní body i nejrůznějšími vedlejšími misemi. Jelikož mě většina vedlejších misí bavila, tak jsem se mezi příběhovými misemi často a rád zdržoval zbraňovými kšefty pro Longinuse, lovením raritních zvířat, zachraňováním rukojmích, stealth misemi a samozřejmě osvobozováním vysílačů a rebelských základen. Stejně tak mi seděl humor, který tvůrci vštípili některým vedlejším postavám.

Můj herní čas se po dohrání příběhové kampaně zastavil na necelých 29 hodinách. Mojí pravou rukou v boji proti Paganovi se stal Sabal, Amitu jsem nechal žít a Pagana jsem bez milosti poslal na onen svět. Graficky vytříbený svět Far Cry 4 mě bavil od začátku do konce a nějakou dobu mi ještě bude chybět. Zároveň se však nabízí otázka, do jakého prostředí zasadí tvůrci další díl a kdy bude k dispozici první trailer s oznámením oficiálního data vydání.

Proti konceptu herní série Call of Duty jsem nikdy neměl vážnější výhrady a většinu dílů považuji za nadprůměrně vydařené. Nyní přišel na řadu díl s tajemným podtitulem Ghosts.

Úvod hry dokáže strhnout a hned v první hodině hraní se připomene několika klasickými trademarky série. Novinkou je čtyřnohý kolega Riley, jehož služeb využijete hned v několika misích. První půlka hry je skvělá a i po scénáristické stránce dobře zvládnutá, protože se dozvídáte více o Federaci, tajných zbraních, tajemném vůdci a do toho všeho dáváte do kupy s tatínkem vojenský dream team. Takže až sem bez připomínek.

Menší problém nastává s odhalením nemesis, bývalého Ghosta a zástupce mocné Federace. Vzpomínková mise je povedená, ale od ní se začnou kupit všechna možná klišé, která třikrát nevadí, ale napočtvrté už se to hůře zkousává. K mírnému stereotypu přispívají i dost podobně designované mise jako v předchozích dílech (třeba taková letadlová loď), ale zase potěší kompletní podmořská mise nebo úlet v podobě mise na vesmírné stanici.

Chápu tvůrce, že designovat a psát akční hru, která se už několik let drží toho samého konceptu, není jednoduché a rozhodně nepatřím (a nechci patřit) k těm, co po první misi začnou jako první psát haterské příspěvky a hledat chyby i tam, kde nejsou. U série CoD už se stalo toto chování některých hráčů evergreenem a už jen kvůli samotné herní značce mě to mrzí. Odpověď je jednoduchá: když vás to nebaví, tak to nehrajte.

Pokud srovnám Battlefield 4 a tento díl CoD, tak paradoxně až tak kvalitativně rozdílné nejsou. Nakonec tedy řadím Ghost k těm slabším dílům série, což ale neznamená, že jsem se nebavil. Jen jsem nečekal, že v druhé půlce přijde lehčí stereotyp, okaté vykrádání minulých dílů a závěrečný scénáristický facepalm.

Po dohrání čtvrtého dílu této populární budovatelské série mě skoro až mrzí, že jsem Tropico objevil až teď. Ale zase lepší pozdě než vůbec.

Tropico je silně návykové již od první mise dlouhé kampaně, která končí vybudováním tropického, ekonomického a politicky nekorektního ráje. Tropico je v podstatě politickou satirou, která vtipnou formou glosuje rozložení geopolitických sil ve světě a komunistické ideologie. Je tedy dost možné, že někteří pravicoví voliči po úspěšném dohrání Tropica konvertují poněkud doleva.

Hratelnost je parádní, ikdyž na ovládání jsem si chvíli zvykal. Přeci jen otvírání nabídky pro stavění pravým tlačítkem není v tomto žánru obvyklým jevem. Většina misí je pro zkušenější stratégy bezproblémovou záležitostí, potrápit mě dokázala až poslední mise, kde je asi jako druhý úkol zvednutí minimální mzdy na docela vysokou hranici. Premiér Sobotka by sice zajásal, ale mě to přidělalo trochu problémů se státním rozpočtem. Naštěstí jsem postupem času tuto populistickou rozmařilost ve státních financích vyřešil zisky z továrny na doutníky, konzervárny a rafinérie, která mimochodem krásně doplňovala turistické panarama spolu s pláží a etnickou enklávou.

Úsměvné je také navyšování švýcarského konta, které lze dotovat z různých zdrojů, nejčastěji z různých pofidérních obchodů, vzájemných laskavostí nebo vydáváním některých výnosů.

Hra je opravdu rozmanitá a hráč má poměrně volnou ruku v tom, jak vydělá peníze do státní kasy, jak bude vycházet s jednotlivými frakcemi, jaké vztahy bude udržovat se zahraničím a hlavně - jak moc přísný vůdce bude. Ostatně na řešení problémů všeho druhu tu je fungující tajná policie a početná armáda, která umí efektivně "domluvit" stávkujícím rybářům nebo zařídít nehodu nepohodlnému vůdci environmentalistů.

Jako plus vnímám i povedenou lokalizaci do češtiny a poměrně detailní grafiku. Tropico 4 tak řadím mezi špičku svého žánru a rozhodně si nenechám ujít další díl.

Nečekaně dobrá konverze hry z Nintenda 3DS, na kterém si ale opravdu nedovedu představit hrát některé boss fighty, které jsou především o přesnosti. Ale o tom až později.

Revelations jsou interaktivním filmem, který je rozčleněn do několika epizod v několika příběhových rovinách, přičemž jsem opět ocenil možnost hrát za více postav. To je prostě "residentí" trademark, který mě bude vždycky bavit. Další "residentí" trademark mě však už tolik nebaví. Nesmrtelní bossové.

Paradoxně jsem měl problémy s prvním a pak až posledním bossem. U prvního byla asi moje blbost, že jsem se snažil likvidovat i ostatní mutantí potvory kolem a nezbylo mi dostatek munice na bosse. No nic, podruhé jsem se snažil ignorovat potvory a všechnu munici jsem použil na bosse. Napotřetí jsem se dokázal vyhnout i jeho smrtícímu řeznému nástroji a mohl jsem pokračovat dále. Při vědomí, že mě takových soubojů čeká ještě několik, se o mě pokoušel pravý nefalšovaný herní infarkt.

Poté příšla fáze plná herní radosti, štěstí v soubojích, dostatku munice i lékárniček. I souboj s obrovským mořským monstem byla v podstatě tréninková záležitost. Zrada však opět přišla v poslední epizodě. Bývalý pracovní FBC si totiž na truc lokne viru a začíná poslední show. Po druhém nezdaru a proklínání tvůrců jsem tedy zabrousil na internet, kde jsem narazil na mnoho příspěvků zoufalých hráčů se stejným problémem. Přitom ideální řešení nebylo až tak těžké. První dve fáze souboje jsou o postřehu a přesnosti a tam jsem problémy neměl. Ve třetí fázi jsou však útoky bosse zákeřné a těžko předvídatelné a na nich jsem dvakrát skončil. Jeden hráč však zmiňoval řešení třetí fáze, která zahrnovala použití RPG. Inu zkusil jsem to při první možnosti ve třetí fázi souboje a hle - boss se zakymácel a šel do kolen. Neskutečná úleva. Novinka v podobě nástroje Genesis mi přišla docela zbytečná a po několika epizodách, které vyžadovaly skenování, jsem na tento vynález v podstatě úplně zapomněl.

Graficky sice nejde o high-end záležitost, ale také o nic, za co by se tvůrci museli stydět. Ani mi nevadilo, že se většina děje odehrává v jedné lokaci - lodi, protože jednak je to prokládáno epizodami z minulosti nebo jiných lokací a zadruhé je vhodně zvolena délka samotné kampaně. Celkový herní čas se u mě zastavil na 6 hodinách a 39 minutách, což je dost na to, abych se dobře zabavil a dostatečně málo na to, aby to celé sklouzlo k nezáživnému stereotypu.

Revelations určitě doporučuji fanouškům série, kteří zažili zklamání z nezábavného Operation Racoon City a chtějí opět přímočarou akci s občasným řešením puzzlů. Ikdyž lehčí pachuť z nekonečných bossfightů a nekonečného spawnování nepřátel až do vystřílení veškeré munice přeci jen zůstává.

I přesto, že jsem si Far Cry 2 dlouho neužíval z důvodu absence jakékoliv motivace hrát dál, zkusil jsem dát této herní značce další šanci. A herní světe div se, z třetího dílu Far Cry se vyklubala jedna z nejlepších FPS akcí co jsem kdy hrál.

Alfou a omegou je totiž příběh. Intro s následným útěkem totiž pumpuje adrenalit dosti vysoko a když přijde řeč na to, že kamarádi jsou bůhvíkde, v bůhvíjakém stavu a bude je potřeba zachránit, začnou se dít věci. O motivaci je tedy postaráno a pokud náhodou poleví ve své síle, přijde se připomenout sympatický mladík s čírem jménem Vaas a jeho neméně sympatická parta a hlavní hrdina opět začně vidět rudě.

Otevřený svět je vizuálně atraktivní, různorodý a přímo stvořený pro ideální dovolenou s přáteli. Nebo pro malou osobní válku proti samozvaným vůdcům. Odhalování mapy světa odstraňováním rušiček z věží je zajímavým zpestřením, ikdyž výstupy na některé věže na druhém ostrově dokáží docela potrápit. Bavilo mě i osvobozování táborů, jelikož je zde prostor pro lidovou tvořivot. Jednou si člověk chce nabrat XP body za osvobození bez detekce, jednou nechá tuto práci na rozzuřeném mědvědovi nebo varanovi a jednou jen vypne alarm a nastraží pár min. Tvrdším oříškem jsou potom těžkooděnci, které však lze po zpřístupnění skillu také pěkně zezadu polechtat kudlou na zátylku.

Smrt číhá všude, a tak nebylo vyjímkou, když jsem si šel obhlédnout nepřátelský tábor, že jsem cestou potkal leoparda, psy nebo hada. Tohle totiž jen přispívá k parádní atmosféře ostrova a pocitu nejistoty téměř na každém kroku. Ochráncům zvířat by se asi nelíbilo ono vyrábění peněženek, pouzder a dalších udělátek ze všech možných zvířat, ale doba je zlá a nákupní centrum nikde.

Samotné craftování stříkaček a dalších udělátek je sice také zajímavé, ale osobně jsem nakonec využíval jen stříkačky na léčení a na lov zvířat. Pár těch důležitých ostatních jsem měl v zásobě jen pro případy, kdy by došlo na nejhorší. Většina misí se dá v pohodě zvládnout bez těchto prostředků a s téměř základním zbraňovým vybavením. Určité mise sice představují docela výzvu, ale nejde o nic, co by zkušenější player FPS akcí nezvládl. A jelikož ekonomická stránka ve hře není úplně vyvážená, tak jsem chodil po džungli s kapsami plnými peněz a cetek a s nejlepším možným vybavením, co bylo v té chvíli k dispozici. To je možná jediný jasně viditelný nedostatek hry, přičemž ale nijak neovlivňuje samotnou hratelnost.

Postava Jasona projde v rámci celého příběhu velkou proměnou, kterou sledují i někteří jeho zachránění kamarádi. Díky několika flashbackům se hráč dozví i něco z jejich minulosti a může si tak tvořit vztah k jednotlivým postavám. Zajímavým aspektem příběhu jsou i psychorituály s Citrou, které jsou součástí "cesty bojovníka Rakyat". Holt pro záchranu přátel je potřeba udělat a obětovat mnohé, ale při závěrečném rozhodnutí jsem zůstal "starým dobrým" Jasonem.

Far Cry je výbornou hrou, která nabídne komplexní herní zážitek s mnoha vedlejšími questy a minihrami. Kromě oné ekonomiky jsem nezmiňoval ani žádné zásadnější chyby, protože jsem je zkrátka nenašel.

S hrami se Sherlockem Holmesem jsem doposud neměl žádné zkušenosti. Pozitivní recenze na herních webech, dobré ohlasy hráčů a moje vlastní zvědavost mě ale nakonec donutili dát britskému detektivnímu králi šanci i na poli videoherní zábavy.

Už při vyšetřování prvního případu jsem byl nadšen herními možnostmi, z nichž některé brali inspiraci přímo ze seriálu Sherlock. Mám na mysli především sestavování profilu podezřelého prostřednictvím jakési retrospektivní zpomalovačky. Užíval jsem si také "nachytávání" podezřelých při lživých výpovědích, při nichž lze podezřelému v časovém limitu předhazovat usvědčující důkazy. Spojování nalezených vodítek a vytváření dedukcí a rozhodovacích bodů je už jen takovou třešničkou na vyšetřovacím procesu. Obecně jsou herní mechanismy a návyky intuitivní a když jsem například našel notýsek s vytrženou stránkou, tak mě hned napadl onen známý trik s tužkou a "objevujícím se" textem. A ejhle - hra mi tento prvek v zápětí opravdu nabídla.

Samotný Sherlock má stejnou rétoriku a chování, jako ten seriálový. Watson je zde spíš do počtu (ikdyž jedna mise je na jeho přítomnosti přímo závislá) a celou dobu působí jako glosátor Sherlockových netradičních postupů. Originální dabing všech postav je velmi povedený.

Za nejlepší případy považuji zmizení vlaku, vraždu v lázních (s prvky Tomb Raidera) a poslední vraždu na Half Moon Street. Některé případy mi nepřišly složité na řešení ani na finální morální rozhodnutí, ale přiznám se, že u tří případů jsem si nebyl jistý finálním výrokem, jelikož důkazní materiály, výpovědi svědků a motivy více podezřelých byly opravdu přesvědčivé. Moje bilance nakonec je: čtyři správně usvědčení a dva jsem neodhadl a obvinil nesprávně, ikdyž jen částečně.

Herní Sherlock mě bavil a na všech případech bylo něco zajímavého nebo mysteriózního. Herní doba je přívětivá i pro ty, kteří nehýří volným časem. Jeden případ zabere zkušenému detektivovi 2-3 hodiny, ikdyž při rychlém sbírání a skladávání vodítek dohromady se dá jistě dostat k finálnímu rozhodnutí dříve, ale to potom zavání nesprávným usvědčením nebo přehlídnutím zásadního důkazu. Každopádnědoporučuji, protože podobně zábavných adventur, při kterých můžete být i kreativní, není až zase tolik.

Knížky jsem nečetl a herní značku Witcher jsem tak nějak ignoroval. Až po nějakých pěti letech od vydání jsem se rozhodl, že dám šedovlasému vlkovi šanci. Stejnou, jakou jsem dal před pár měsíci sérii Dragon Age.

Witcher ze začátku chytne příběhem, prostředím a několika stěžejními postavami, které hrají úlohu v rozhodovacím režimu v podstatě hned od první kapitoly. Systém ovládání, inventáře, vylepšování postavy či míchání elixírů je snadno pochopitelný. A to i proto, že Enhanced Edition je kompletně lokalizována a po delší době (snad od Mafie 2) jsem hrál hru s českým dabingem. U hlavních postav je dabing víceméně povedený, u vedlejších mi to místy připadalo, že to dabovali uklízečky nebo údržbáři daného studia.

V průběhu hraní a s přibývajícími hodinami toulání se okolím Wyzimy a Wizimou samotnou se však dostaví známky stereotypu, který ve hře reprezentují dvě věci - opakující se design prostředí (například krypty nebo interiéry domů jako přes kopírák) a nějakých deset prototypů lidí, kteří se v celém zaklínačském světě opakují. Naštěstí většina příběhových i vedlejších questů je zajímavá a spolu se soutěživým sbíráním erotických karet nebo pokerovými a pěstními souboji tvoří dostatečně silný atribut hry, který vyrovnává zmíněné slabé stránky.

Když jsem se navíc dočetl, co vše řeší Enhanced verze, byl jsem rád, že jsem u Zaklínače nestrávil další hodiny nad dlouhými loadingy (zkrácení nahrávání lokací až o 80% oproti původní verzi) a že jich tady je požehnaně. Nemůžu posoudit, jak se liší úpravy dialogů oproti původní verzi, ale žádné mě nijak neiiritovaly a většina (převážně Geraltových) mě i příjemně bavila. Designově je znát, že už od vydání hry uběhl nějaký ten pátek a ne všechny lokace mě stoprocentně bavily (např. pole nebo bažiny). Stejně tak je zajímavé, že skoro pořád prší, ale chápu, že potřebné atmosféře nepřidá nic více, než právě pořádný slejvák.

Nakonec bych zmínil postavy. Nejvíce jsem si v průběhu oblíbil Shani ,ikdyž Alvina jsem ze zřejmých důvodů svěřil nakonec Triss a od druhého setkání ve Wyzimě pak také Triss. Také jsem rád chodil pro úkoly a alchymistické rady k podívínskému Kalksteinovi a v druhé půlce příběhu přibyly vtipné rozhovory i s písničkářem Marigoldem.

Zaklínač je dalším kvalitním zástupce žánru RPG, který nabízí propracovaný příběh a spoustu hodin zábavy, ikdyž se lehčí stereotyp dostaví poměrně brzy. S druhým dílem tak nebudu dlouho otálet.

Nebývá to zvykem, že by byl druhý díl ať už filmové nebo herní ságy lepší než ten první. Druhý díl Force Unleashed ale takový rozhodně je.

Oproti prvnímu dílu doznalo pozitivních změn snad vše. Je zde konečně možnost si nastavit grafiku podle svého gusta, u veškerých dialogů jsou anglické titulky a obtížnost Medium, kterou jsem zvolil, je skvěle vyvážená. Příběh vyplňují i povedené cut-scény, které jsou graficky také úplně jinde oproti jedničce a celý dojem z FU2 je spíše filmový než herní. Ostatně i level design je atraktivní a velmi přispívá k atmosféře, kterou známe i z filmů.

Ovládání je také šikovnější a není tak problém dávat na poprvé mise, kde musíte "doskákat a dolétat" k určitému bodu. S touto relativní přesností ovládání tak ubylo i mlácení do klávesnice a proklínání myši. Během hry jsem objevil snad jen jeden bug, který bránil dalšímu postupu. Byl to problém se zasunutím generátoru do ovládání dvěří, kdy generátor zůstal viset ve zdi. Systém autosavů je zde však poměrně inteligentní a nebylo potřeba opakovat půlku hry. Tento systém dobře funguje i u závěrečného boss fightu. Narozdíl od prvního dílů jsem celou hru odehrál na zmíněnou obtížnost Medium, do žádného záseku jsem se nedostal a závěrečný boss fight se dá v pohodě zvládnout napoprvé.

Druhý díl Force Unleashed mě příjemně překvapil i potěšil. Důvodem je i přiměřená herní doba, která by vzhledem k slušné kvalitě tohoto dílu mohla být klidně delší a minimum herních situací, které dokáží potrápit nervy.

Po dlouhé době se mi zachtělo hry ze světa Star Wars a tak jsem zkusil právě první díl Force Unleashed. Na otázku, zda tato volba byla šťastná, však není jasná odpověď. Pokusím se tedy shrnout všechny druhy dojmů, které mě při hraní provázely.

První, co mě hned od začátku hraní odrazovalo od dalšího herního progresu, bylo neohrabané ovládání převzaté z konzole. K onomu nešikovnému ovládání toho bylo nápsano jen zde už spousta odstavců, tudíž se jen přidám k tomuto táboru hráčů, kteří trpěli při každém pohybu a akci, která vyžadovala větší či menší přesnost provedení. Dalším překvapivým prvkem pro PC hráče byla nemožnost nastavení kvality grafiky, takže jsme si s konzolovými hráči v podstatě něměli vzájemně co závidět. Grafika sice nebyla nejslabší stránkou, ale leckterý level design evokoval daleko starší rok výroby.

Co se týče příběhu, tak ten tak nějak beru. Jednoduchý přerod Vaderova učedníka v chlapce, který pomáhá formovat alianci rebelů, je skousnutelný. Samozřejmostí je tzv. Mortal Kombat systém, kdy si to rozdáte postupně s každým otravou z temné strany síly až po Vadera s Palpatinem. Souboje s bossy mají kolísavou obtížnost a přiznávám, že bez občasného snížení obtížnosti bych hru bez ztráty nervů prostě nedohrál. Ale jelikož mi primárně nešlo o nějaký hardcore herní zážitek, ale o atmosféru světa Star Wars, tak jsem nastavenou mírnou obtížnost v tomto případě nijak neřešil.

SW: The Force Unsleashed je zvláštní hrou, která jednou misí balancuje na hranicí hratelnosti a nudy a druhou misí vyhání hladinu midichlorianů do závratných výšin a nutí hráče vymýšlet sofistikovaný herní postup, na jehož konci budou ležet po zemi imperiální vojáci a rozpůlené AS-STčka. Vzhledem ke snesitelné herní době dohrání tak hodnotím první díl galakticky-dobrodružného Force Unleashed lehce pozitivně a začínám přemýšlet nad druhým dílem, který by snad mohl mít - když už nic jiného - alespoň lepší ovládání.

Necrovision jsem nehrál a tak je Deadfall Adventures prvním seznámením se s polským studiem The Farm 51. Nutno také dodat, že o hře jsem před jejím vydáním nevěděl a vlastně jsem se k ní dostal náhodou. Zaprvé jsem momentálně neměl co hrát a zadruhé jsem narazil na článek o nově vyšlé akční adventuře ala Indiana Jones. A bylo rozhodnuto.

Už od první mise je jasné, jaké bude mít hra ambice. Ačkoliv se nejedná o AAA titul, hra nabere od první mise povědomě sympatickou atmosféru, která provází právě třeba starou trilogii Indiana Jonese. V podobné hře také nemůže chybět ženský element a tak hned na začátku dostaneme úkol chránit sličnou britskou archeoložku Jennifer na její dobrodružné výpravě za Heart of Atlantis. Nemá smysl zastírat, že se tvůrci inspirovali u dvou největších idolů filmově-herní archeologické historie a udělali tak vlastně neoficiální cross-over.

Zajímavým prvkem této adventury je bezesporu pohled z první osoby. Jak jsem v průběhu hry pochopil, má to svůj důvod. Mimo klasické řešení puzzlů a hádanek si hráč užije hodně přestřelek ať už s nacistickými vojáky nebo s zombie-duchy zemřelých nešťastníků. Zde se dostávám k další "vypůjčené" vychytávce, a to konkrétně oné "smrtící" baterce z Alana Wakea.

Hra běží na starším enginu, který nemá smysl srovnávat například se současným DICE 3. Některé lokace jsou graficky povedené, některé nás naopak vrací 5 let zpátky. A to mluvím o nejvyšších detailech. Nemluvě o tom, že jde o ty nejklasičtější lokace, které zná například Indy nebo Lara jako svoje vlastní boty. V první řadě tu jde ale o atmosféru, která je opravdu parádní. V druhé řadě jsou tu pak puzzly, které však umí občas potrápit kvůli nepřehledným nákresům. Přiznávám, že asi 2 důležité puzzly jsem vyřešil úplnou náhodou.

Tvůrci chtěli komplexní hru, a tak přidali do DA i RPG prvek. Za sbírání artefaktů třech druhů si můžete vylepšovat postavu, resp. její skilly. Určitý efekt to má, ale hlavní motivací je spíše ono hledání artefaktů. Užitečným pomocníkem je i kompas, který však funguje jen tehdy, když máte mapu. Většinou jsem se ale s hledáním mapy neobtěžoval, přeci jen nejsem začátečník. Hledání artefaktů je pak o něco větší zábava.

Deadfall Adventures je vcelku příjemným překvapením na poli ne-mainstreamových her. Má svoje chyby, které pramení z využití staršího enginu, jednoduchého námětu plného klišé nebo z nejasnosti některých puzzlů. Má však atmosféru, nadhled, humor a jednoduchý cíl - pobavit.

Je hezké, že se vývojáři umí poplácat po zádech za nový Frostbite 3 a že si na oficiálních stránkách přečteme o té hromadě vylepšení, počínaje destrukčním modelem až po obličejovou mimiku. Realita je však malinko jiná. A zde začínají vyplouvat na povrch první řekněme nedostatky.

Po grafické stránce jde o velkou parádu, kterou je nutno podpořit i patřičnými "wow" momenty a atraktivními lokacemi (mise se zničením přehrady). S tím však souvisí řada technických nedostatků a některé destrukce působí spíše jako z nějaké grotesky. Úsměvně pak především působí odletování protivníků po zasažení granátem/RPGčkem nebo časté bugy s padajícími vrtulníky. Ano, technické chyby má každá hra, ale jde o to, jak zasahují do samotné hratelnosti a jak ve výsledku sráží technickou stránku celé věci. Frostbite 3 bych tak přirovnal k autu, které z výroby nedostalo zrcátka, topení a má nefunkční ruční brzdu.

A teď k příběhu. Když pominu to, že asi do třetiny hry jsem nechápal, po kom a po čem vlastně jdu, tak se dá hodnotit jako žánrový průměr. Příběh však sráží řada nelogických momentů a rozhodnutí, případně přepálené dramatické momenty (pád z bortící se přehrady) a to mám, prosím pěkně, rád většinu dílů Call of Duty. Zkrátka v příběhu je několik opravdu velkých logických děr, kterých by se měl áčkový titul rozhodně vyvarovat.

Battlefield 4 a jeho singleplayerová část pro mě byla oddychovou pětihodinovou jízdou, při které jsem občas skřípal zubama a občas uznale pokyvoval hlavou. Stále však nemohu strávit samotný konec, kde dali tvůrci hráči dokonce prostor pro doslova životní rozhodnutí. To samozřejmě jinak neovlivní konec, jelikož hned po poslání na smrt jednoho z kolegů je konec hry a závěrečné titulky. Seriously? Really? Zklamání z tak odbytého konce jsem už dlouho nezažil.

Čtvrtý díl konkurenta Call of Duty rozhodně není špatnou hrou, ale působí poněkud nedodělaným dojmem. A to jak po technické, tak příběhové stránce. Těch herních pět hodin mě i tak slušně zabavilo, ale je tu pořád mnoho ALE.

Co takhle příště ponechat starý engine a věnovat ten čas příběhu, novým herním nápadům a lokacím, které nám nebudou splýval napříč herními sériemi? A nebo nabídnout rovnou free-to-play hru jen s multiplayerem?

Ač jsem hrál z "residentí" série pouze pětku, byl jsem zvědav na tento počin Capcomu. A jelikož se recenze a ohlasy hráčů dost lišily, byl jsem sám zvědav, k jakému táboru se nakonec přidám já.

Nejdřív začnu pozitivními záležitostmi. Jednoznačně nejlepším prvkem hry, respektive příběhu je jeho rozdělení do čtyř kampaní, přičemž k dispozici je sedm hratelných postav. Já hrál za Leona, Chrise, Sherry a Adu. Těžko vybírat tu nejlepší kampaň, protože všechny jsou určitým způsobem zajímavé, ale kdybych měl přeci jen jednu vybrat, byla by to asi ta Leonova.

Pochvalu zaslouží i grafické zpracování. S vysokými detaily je opravdu na co koukat a tvůrci to také nezapomínají čas od času připomínat v efektních zpomalovačkách. Stejně tak nelze téměř nic vytknout samotnému designu lokací. Potěší i několik řešitelných puzzlů. Zkrátka hratelnost (opět) na skvělé úrovni.

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na používání inventáře a nový systém zdraví. Netradiční je taky využití klávesy ESC, které pouze zobrazí kontextové menu, ale nezastavuje samotnou akci. Na ovládání jsem si chvíli zvykal (u QTE jsem se pravidelně netrefoval do správných tlačítek), přehazování stran držení zbraně se taky občas samovolně měnilo, ale dá se na to zvyknout.

Poněkud neutrální názor mám na systém skillpointů, za jejichž nákup je možno vylepšit dovednosti a schopnosti postavy. Nějaký výraznější přínos ale nemají.

Nakonec se dostávám k problematickým stránkám hry. V průběhu kampaní je otravné zdlouhavé opakování pasáží a scén, které byly odehrány v rámci předchozích kampaní. A už takovým residentovkým evergreenem jsou bossfighty. Některé jdou udělat jednoduše, některé trvají zbytečně a otravně dlouho. Stalo se mi, že jsem během bossfightu vystřílel veškerou munici během prvních minut a dalších pět jsem kolem bosse pobíhal s nožem. Situaci neulehčuje ani místy zmatená nebo nepřehledná kamera.

Problematické jsou taky situace s akčními útěky. Kamera během nich několikrát změní pozici a mnohdy ani není vidět, kterým směrem se má běžet. Potom stačí dvě sekundy zaváhání a celou pasáž je nutno hrát znova. A napodesáté už to vážně přestává být zábavné. Naštěstí těchto problematických pasáží není tolik a s trochou štěstí (a trochou té munice navíc) se dají zvládnout bez větších materiálních škod na klávesnici.

Šestý Resident Evil boduje hlavně rozvětveným příběhem do jednotlivých kampaní, herní atmosférou, audiovizuálním zpracováním a akčním pojetím. A i přes vyjmenované zápory mě šestý RE bavil víc, než jsem čekal.

Ačkoliv je Citadela příběhově zasazena před finále celé série, nedovedu si představit, že by nevyšla právě jako poslední DLC. Je v tom totiž určitá symbolika.

Ve světle chronologicky nadcházejících, ale ve skutečnosti již odehraných událostí působí Citadela opravdu hodně emotivně. Důvody pro to jsou hned dva. Prvním je nečekaná zápletka s klonem Shepardové (v mém případě) a druhým důvodem je pořádání party v novém bytě pro všechny pozvané členy týmu hlavní hrdinky, kdy všichni vzpomínají na minulost a občas někdo přidá i nějakou tu zajímavost nebo osobní příběh. První půlka je klasickou misí, jak ji z náme z předchozích DLCček a druhá půlka je vyloženě dialogová a vzpomínková. Citadela má v sobě neoddiskovatelný nádech nostalgie, v jednom kuse odkazuje na nejrůznější události a věci z minulých dílů (oddíly Mako a Hammerhead) a nezapomíná ani na humor (Shepardové "I should go" nebo Garrusovo "rekalibrování"), který zároveň potrhuje náladu tohoto DLC.

Fanoušci série se tak budou jen těžko loučit se známými postavami, ke kterým si vytvořili minimálně během ME 2 a ME 3 určitý vztah. Stejně tak se bude těžko opouštět neopakovatelný intergalaktický svět fenoménu Mass Effect. Ikdyž, nikdy neříkejme nikdy.

Přesně tohle série Tomb Raider potřebovala. Po vydařené "nové" trilogii se vrátila po časové ose o pár let zpátky a představuje Laru Croft, jakou jsme ji dosud neznali.

Herní stránka nového Tomb Raidera zaznamenala několik zajímavých změn. Především jde o systém vylepšování postavy, jaký známe spíše z žánru RPG a přehlednější a interaktivnější herní prostředí. V podstatě je jen na hráči, jestli půjde čistě po dějové lince a nebude se zabývat nalézaním předmětů či hrobek nebo naopak bude zkoumat prostředí, což resultuje v nemalý zisk XP bodů, které se dají směnit třeba za větší zásobník pistole nebo zesílenou tětivu luku. Nový TR je také daleko akčnější než předchozí díly, což do jisté míry souvisí se základní premisou celé hry, tj. bojem o přežití.

Graficky jde o high-end záležitost, kterou si však mohou zahrát i ti, kteří zrovna nedisponují stroji s osmijádry a s 32 GB paměti. Osobně jsem hrál na vysoké detaily a to jde potom o opravdu nádherný zážitek, ke kterému přispívá i naprosto dokonale zvládnutá kamera. Ano, opět příjemný rozdíl oproti minulým dílům, kde se kamera nechovala k hráči vždy úplně přátelsky.

Samotný charakter Lary je přesně takový, jaký jsem si přál od prvních trailerů. Mladá holka ovlivněná a zocelená bojem o přežití v drsných podmínkách, chladnokrevná v boji, ale pořád s lidskou stránkou a samozřejmě se sklony k nejrůznějších druhům dobrodružství. K modelu Lary a jejímu vzhledu nemám ani sebemenší námitku. Dobrá práce, páni animátoři.

Záměrně nebudu popisovat zážitky z příběhové linky, abych zbytečně nespoileroval. Snad jen prozradím, že jsem odehrál celou hru na NORMAL difficulty a žádný zásek se nekonal. Stejně tak bossfighty a bojové scény jsou v pohodě hratelné bez zbytečného nadávání a mlácení do klávesnice. Líbilo se mi, že onen pověstný fantasy prvek, který samozřejmě k této sérii neodmyslitelně patří, se objevil až v samotném finále a zbytečně nesnižoval realistické pojetí tohoto dílu.

Nové dobrodružství mladé Lary se opravdu povedlo a stálo za to si na něj počkat. Přes všechny ty problémy a dodatečné odklady finálního vydání nám studio Crystal Dynamics naservírovalo příběhově strhující a technicky vyladěný herní kousek, který by se klidně mohl stát stavebním kamenem pro další díly.

Nový TR je i tak trochu hozenou rukavicí filmovým tvůrcům, kterým se zatím nepodařilo převést na stříbrné plátno tuto herní legendu tak, aby alespoň z větší části korespondovala se zábavností a propracovaností příběhů herních předloh.

Jmenuji se Adam Jensen. Dělám ochranku v Sarif Industries. Jednoho dne se stanu hrdinou proti své vůli. Píše se rok 2027…

Na začátek musím poznamenat, že původního Deuse jsem nehrál. Možná i proto mě tato herní značka při releasu Deus Ex: Human Revolution nechávala chladným a pod ruku mi tak přišla až o rok a půl později. A to jsem ještě netušil, o jaký herní poklad jde.

S nedávno nacvičenými stealth instinkty s Hitman: Absolution jsem se do hry dostal docela rychle. Ano, většinou jsem mise řešil stealth stylem, ale byly případy, kdy na řadu přišla hrubá síla, resp. rotační kulomet nebo velmi, ale opravdu velmi účinný granátomet. S nejrůznějších udělátek jsem pak nejvíc využíval automatické odemykací zařízení, ikdyž po jisté době mě začalo hackování všeho možného opravdu bavit. Párkrát za hru jsem využil neviditelné maskování a „rentgenové“ vidění a snad jen dvakrát systém Typhoon.

Ačkoliv vládnu angličtinou vcelku obstojně, tady jsem byl velmi rád za českou lokalizaci. Zaprvé to celé stojí na příběhu a volitelných dialozích, takže pochopení kontextu je o dost jednodušší a za druhé si hráč může pročíst sem tam nějakou tu e-knihu, které toulkami po cyberpunkovém světě objeví. A vzhledem k situacím, kdy se objevují instrukce k misi a zároveň na mě někdo mluvil z vysílačky nebo při decision rozhovorech, kdy si čtete psychologický profil postavy, přičemž na vás ona postava mluví, je česká lokalizace opravdu k nezaplacení.

Příběhově je Human Revolution sice místy komplikovanější, což je ale způsobeno množstvím nepovinných příběhových odboček, které jsou však většinou dosti zajímavé a stojí za splnění. Interakce s vedlejšími postavami je dotažená téměř do dokonalosti, stejně jako možnost ovlivnit osudy těchto postav. Podařilo se mi zachránit Malikovou. Jistá podobnost s třetím Mass Effectem je potom v samotném finále. Měl jsem k dispozici všechny možné konce a vybral jsem si Taggartův konec, který je tak trochu kompromisem a zachovává technologický pokrok v omezené míře.

Pokud rádi plníte vedlejší úkoly a zkoumáte okolí, pak hra zabere řádově i desítky hodin. Za to vám ale hra nabídne vydatnou porci příběhu, akce a zapeklitých bossfightů, které jdou někdy řešit opravdu směšně jednoduše. Například na Namira jsem měl k dispozici granátomet a k mému překvapení vyřešili tento problém jen tři rány. Hru jsem hrál na střední obtížnost a žádný výraznější problém nebo zásek jsem nezaznamenal. Ikdyž u prvního bossfightu jsem si chvíli nevěděl rady, dokud jsem neobjevil výklenek s užitečnými zbraněmi, granáty a municí.

K celkovému stroprocentnímu hodnocení Human Revolution chybí opravdu jen málo. Každopádně i přes velkorysou herní dobu zde nedochází k herním stereotypům a díky parádnímu příběhu a téměř filmovému zpracování tak Human Revolution jednoznačně řadím mezi nejlepší herní tituly.

Jednou prostě musí přijít moment, kdy uznám, že CoD už není to, co bývávalo. U druhého dílu Black Ops to však ještě nebude. Od prvního dílu sice už uplynulo pár let, ale začátek toho druhého nám hned vše podstatné připomene a nastíní, co se bude dít dál. Tedy hned poté, co tradičně odsouhlasíte, že vám nevadí násilné scény.

Kdo má rád sérii Call of Duty, toho asi nepřekvapí fakt, že „wow“ momentů je tu opět víc než dost. U Black Ops jsem se vždycky trochu bál zasazení části příběhu do budoucnosti, se všemi těmi technologickými vychytávkami, automatickými zbraněmi všeho druhu nebo všudypřítomnými drony. Hlavně proto, aby se to nezvrhlo v sérii Crysis (ano, i tady mají někteří nepřátelé nanoobleky) a aby to nebylo na úrok hratelnosti a zábavnosti. Naštěstí ne a proto finále, zasazené právě do roku 2025, prostě nemá chybu.

Dalším příjemným zjištěním bylo, že hra obsahuje několik momentů, kdy se hráč musí rozhodnout, jak s danou situací naložit a díky tomu se může dočkat různých konců. Novinkou je i větvení příběhu s tzv. Strike Force misemi, kdy si můžete zvolit pořadí misí, jak zrovna podle aktuální formy uznáte za vhodné. První misi s bráněním 3, potažmo 4 cílů najednou, jsem dlouho považoval za nesplnitelnou, protože ono taktické ovládání je jaksi lehce „uživatelsky nepřátelské“. Koordinovat všechny jednotky podle vlastních představ je jako hlídání hyperaktivních dětí ve školce. Naštěstí napotřetí jsem na to šel od lesa (ovládal jsem střídavě jen CLAW a jednoho vojáka na strategicky výhodné pozici) a najednou to šlo. Všechny ostatní SF mise už nejsou tak zrádné a nedělalo mi větší problém je splnit hned na první pokus. Bohužel s poslední SF misí váhal tak dlouho, že jsem ji hlavním příběhem předběhl a tak jsem u ní dostal nekompromisně hodnocení FAILED. Dokonce jsem se i dočetl, že při sérii špatných rozhodnutí může hlavní hrdina (v tomto případě David Mason, abych byl přesný) umřít. Že by inspirace ze série Mass Effect?

Největší devizou série CoD je výborná hardwarová optimalizace, s níž jsem si nejnovější Black Ops zahrál na střední/vysoké detaily i se čtyři roky starým strojem. Graficky jde opět o lahůdkovou záležitost, kterou oceníte hlavně ke konci (mise na Colossu, USS Barack Obama, celé finále). Ano, je to starší engine než u konkurence, která běží na pokročilejším Frostbite 2, ale výsledek je i tak skvělý. A umělá inteligence? Žánrový standard.

Lehkou skepsi ze začátku hraní nahradilo brzo nefalšované nadšení z toho, že Black Ops 2 ctí všechny zažité mechanismy, přidává několik zajímavých prvků (na koni jsem v CoD opravdu ještě nejel) a hlavně servíruje příběh, který se může rovnat kvalitě některých áčkových filmových titulů. Tleskám (opět) dobře odvedené práci a zároveň si přeju zakončení trilogie v podobném stylu jako u série Modern Warfare.

PS.: Po závěrečných titulcích se tu objeví nečekaný "videobonus", který nemá v tomto žánru obdoby :)

I přes oprávněnou skepsi k videoherní značce WRC jsem se (v důsledku dohrání DIRT 3 a Showdown a absencí podobně kvalitního rally simulátoru) přeci jen rozhodl dát šanci WRC 3. A jak se ukázalo, rozhodnutí to nebylo špatné.

Největším počátečním problémem bylo nastavit volant a ovládání (citlivost a deadzone) tak, abych se nemusel příliš adaptoval z DIRT modelu. Po několika náročných testováních jsem konečně objevil to správné nastavení a směle se pustil do kariéry. Jízdní model mě mile překvapil (nic tak sterilního jako u předchozích dílů, které jsem právě kvůli mizernému modelu hrál vždy jen chvíli) a dokonce je vidět (a cítit) rozdíl jestli jedete s nejnovější Fiestou WRC nebo se starým Peugeotem 504. S ruční brzdou se pracuje dobře a po chvíli trénování jsem už posílal Fiestu do četných vraceček jako Sebastian Loeb.

Co se týče dalších módů, tak zábavný je Gate Crash (po vzoru DIRT), ale ostatní módy začnou být za chvíli dost stereotypní. Většina lokací je dobře zpracována a některé z nich jsou i opravdovou výzvou (Nový Zéland, Monte Carlo). Na druhou stranu třeba taková německá rally na širokých asfaltkách je vyloženě nudná.

Graficky WRC 3 sice nijak neoslní, ale ostudu taky nedělá, čemuž taky odpovídají přívětivé hardwarové požadavky. Model poškození je zde jen vizuální, tedy bez vlivu na chování nebo fungování vozu. Trochu bych si dovolil zkritizovat zvuky, které působí odflákle a s bručením wrcčkového Focuse toho opravdu moc společného nemají. A občas se mi stávalo, že spolujezdec nestíhal číst rozpis a hlásil mi "levá tři, utáhne", když jsem jí právě projížděl.

Celkově je pro mě WRC 3 docela příjemným překvapením a bavilo mě (kromě zmíněných případů) až do konečného Ultimate Battle, kde jsem si povodil ve finále Hirvonena. Herní značka WRC se vydala dobrým směrem a příští díl bych tak mohl vyhlížet se stejným očekáváním, jako nové DIRTy.