Jmenuji se Adam Jensen. Dělám ochranku v Sarif Industries. Jednoho dne se stanu hrdinou proti své vůli. Píše se rok 2027…
Na začátek musím poznamenat, že původního Deuse jsem nehrál. Možná i proto mě tato herní značka při releasu Deus Ex: Human Revolution nechávala chladným a pod ruku mi tak přišla až o rok a půl později. A to jsem ještě netušil, o jaký herní poklad jde.
S nedávno nacvičenými stealth instinkty s Hitman: Absolution jsem se do hry dostal docela rychle. Ano, většinou jsem mise řešil stealth stylem, ale byly případy, kdy na řadu přišla hrubá síla, resp. rotační kulomet nebo velmi, ale opravdu velmi účinný granátomet. S nejrůznějších udělátek jsem pak nejvíc využíval automatické odemykací zařízení, ikdyž po jisté době mě začalo hackování všeho možného opravdu bavit. Párkrát za hru jsem využil neviditelné maskování a „rentgenové“ vidění a snad jen dvakrát systém Typhoon.
Ačkoliv vládnu angličtinou vcelku obstojně, tady jsem byl velmi rád za českou lokalizaci. Zaprvé to celé stojí na příběhu a volitelných dialozích, takže pochopení kontextu je o dost jednodušší a za druhé si hráč může pročíst sem tam nějakou tu e-knihu, které toulkami po cyberpunkovém světě objeví. A vzhledem k situacím, kdy se objevují instrukce k misi a zároveň na mě někdo mluvil z vysílačky nebo při decision rozhovorech, kdy si čtete psychologický profil postavy, přičemž na vás ona postava mluví, je česká lokalizace opravdu k nezaplacení.
Příběhově je Human Revolution sice místy komplikovanější, což je ale způsobeno množstvím nepovinných příběhových odboček, které jsou však většinou dosti zajímavé a stojí za splnění. Interakce s vedlejšími postavami je dotažená téměř do dokonalosti, stejně jako možnost ovlivnit osudy těchto postav. Podařilo se mi zachránit Malikovou. Jistá podobnost s třetím Mass Effectem je potom v samotném finále. Měl jsem k dispozici všechny možné konce a vybral jsem si Taggartův konec, který je tak trochu kompromisem a zachovává technologický pokrok v omezené míře.
Pokud rádi plníte vedlejší úkoly a zkoumáte okolí, pak hra zabere řádově i desítky hodin. Za to vám ale hra nabídne vydatnou porci příběhu, akce a zapeklitých bossfightů, které jdou někdy řešit opravdu směšně jednoduše. Například na Namira jsem měl k dispozici granátomet a k mému překvapení vyřešili tento problém jen tři rány. Hru jsem hrál na střední obtížnost a žádný výraznější problém nebo zásek jsem nezaznamenal. Ikdyž u prvního bossfightu jsem si chvíli nevěděl rady, dokud jsem neobjevil výklenek s užitečnými zbraněmi, granáty a municí.
K celkovému stroprocentnímu hodnocení Human Revolution chybí opravdu jen málo. Každopádně i přes velkorysou herní dobu zde nedochází k herním stereotypům a díky parádnímu příběhu a téměř filmovému zpracování tak Human Revolution jednoznačně řadím mezi nejlepší herní tituly.
Na začátek musím poznamenat, že původního Deuse jsem nehrál. Možná i proto mě tato herní značka při releasu Deus Ex: Human Revolution nechávala chladným a pod ruku mi tak přišla až o rok a půl později. A to jsem ještě netušil, o jaký herní poklad jde.
S nedávno nacvičenými stealth instinkty s Hitman: Absolution jsem se do hry dostal docela rychle. Ano, většinou jsem mise řešil stealth stylem, ale byly případy, kdy na řadu přišla hrubá síla, resp. rotační kulomet nebo velmi, ale opravdu velmi účinný granátomet. S nejrůznějších udělátek jsem pak nejvíc využíval automatické odemykací zařízení, ikdyž po jisté době mě začalo hackování všeho možného opravdu bavit. Párkrát za hru jsem využil neviditelné maskování a „rentgenové“ vidění a snad jen dvakrát systém Typhoon.
Ačkoliv vládnu angličtinou vcelku obstojně, tady jsem byl velmi rád za českou lokalizaci. Zaprvé to celé stojí na příběhu a volitelných dialozích, takže pochopení kontextu je o dost jednodušší a za druhé si hráč může pročíst sem tam nějakou tu e-knihu, které toulkami po cyberpunkovém světě objeví. A vzhledem k situacím, kdy se objevují instrukce k misi a zároveň na mě někdo mluvil z vysílačky nebo při decision rozhovorech, kdy si čtete psychologický profil postavy, přičemž na vás ona postava mluví, je česká lokalizace opravdu k nezaplacení.
Příběhově je Human Revolution sice místy komplikovanější, což je ale způsobeno množstvím nepovinných příběhových odboček, které jsou však většinou dosti zajímavé a stojí za splnění. Interakce s vedlejšími postavami je dotažená téměř do dokonalosti, stejně jako možnost ovlivnit osudy těchto postav. Podařilo se mi zachránit Malikovou. Jistá podobnost s třetím Mass Effectem je potom v samotném finále. Měl jsem k dispozici všechny možné konce a vybral jsem si Taggartův konec, který je tak trochu kompromisem a zachovává technologický pokrok v omezené míře.
Pokud rádi plníte vedlejší úkoly a zkoumáte okolí, pak hra zabere řádově i desítky hodin. Za to vám ale hra nabídne vydatnou porci příběhu, akce a zapeklitých bossfightů, které jdou někdy řešit opravdu směšně jednoduše. Například na Namira jsem měl k dispozici granátomet a k mému překvapení vyřešili tento problém jen tři rány. Hru jsem hrál na střední obtížnost a žádný výraznější problém nebo zásek jsem nezaznamenal. Ikdyž u prvního bossfightu jsem si chvíli nevěděl rady, dokud jsem neobjevil výklenek s užitečnými zbraněmi, granáty a municí.
K celkovému stroprocentnímu hodnocení Human Revolution chybí opravdu jen málo. Každopádně i přes velkorysou herní dobu zde nedochází k herním stereotypům a díky parádnímu příběhu a téměř filmovému zpracování tak Human Revolution jednoznačně řadím mezi nejlepší herní tituly.
Life is Strange: Wavelengths
Pro: atmosféra cyberpunkového světa, příběh, interakce s postavami, dialogy, grafika, herní doba, soundtrack
Proti: bossfighty, občas slabší AI