ActualPigeon5
Ve Final Fantasy sérii jsem v podstatě nováčkem, dohrál jsem jenom FF 7 remake s FF XII a pár dalších dílů zapnul a odložil na vhodnější dobu. Stranger of Paradise jsem vnímal jenom přes trailery před vydáním, kde všichni měli srandu s nadužívání slova Chaos a pak z poměrně vlažných recenzí. Vypadalo to jako nějaká souls varianta z populární značky. Měl jsem ji tak nějak v paměti, že v případě nějaké výrazné slevy bych to zakoupil. Čas nazrál teď, když Sony oznámilo, že hru vyndají 15.12. z PS Plus.
Příběh moc hodnotit nebudu, protože opravdu nejsem znalec, jenom jsem tedy pochopil, že je to nějaká varianta/prequel prvního dílu. Také dostával v recenzích spolu s dialogy postav dost naloženo. V podstatě jsem ho většinu hry nijak nevnímal, po nějakých úvodních třeba šesti hodinách se vyjevil hlavní quest a to najít čtyři krystaly pro čtyři bojovníky světla (členy naší party). Na konci se však příběh rozjel na mnohem vyšší obrátky a musím říčt, že překvapil a nakonec mě závěr hodně z vypravěčského hlediska bavil.
Zdrcující kritiky se dočkala i grafika, všude padalo, že to je hnusná hra i na PS 3 apod., ale já to tak neviděl. Grafika pro mě není středobodem hry, když hra vypadá super je to plus, ale tady to prostě vypadá jako jiné hry Team Ninja a není to nějak hnusnější než Nioh nebo Wo Long. To samozřejmě nejsou nějaké grafické benchmarky, ale prostě mě to nijak neuráželo a některá prostředí vypadala vyloženě krásně, hlavně části v úvodu (les, pirátská jeskyně).
Jako u výše jmenovaných dalších her od tohoto studia je klíčovým hratelnostním prvkem soubojový systém a ten je i zde na vysoké úrovni, šavlovačky vypadají fantasticky, každý souboj končí doomovským finisherem, které mě bavily celou dobu hraní, výborně fungovali dva členové party, kteří bojovali po boku hlavního hrdiny Jacka, hodně pomáhali a byl na ně spoleh, když jsem potřeboval odskočit od boje a doléčit nebo se zorientovat po bojišti. Souboj je podobný Sekiru, v tom, že není potřeba nějak brát nepříteli zdraví, ale snižovat mu posture (takhle se to jmenovalo v Sekiru, tady nevím) a po jeho vyčerpání konečným úderem soupeře zabít. Postava neleveluje klasické statistiky, ale pomocí vybavené zbroje a hlavně vylepšováním povolání, kterých je ve hře kolem třiceti, každé má skill tree, kde ho vylepšujete a zároveň otevíráte nové joby. Každý job používá nějaké zbraně, které mají své komba, kouzla, ale nic mě nenutilo se je nějak poctivě učit a v podstatě vždy jsem se naučil u každého povolání jedno dvě a stačilo. Kvůli trofejím jsem vždy po vylevelení jednoho povolání přepnul na další, abych si otevřel všechny a nic mě nenutilo se nějak soustředit na jedno, které mi vyhovuje (obvykle hraju nějakýho heavy knighta se štítem a velkým mečem). Tady se dostávám k pro mě největší výtce a to, že hra je na normal směšně jednoduchá a nevím jestli hard jde zapnout rovnou nebo až po dohrání. Nevím jestli jsem do toho šel s mylným očekáváním soulsovky, s kterou to opravdu nemá společného vůbec nic, ale prostě když to trochu přeženu, tak hlavně první půlka byla jak když poprvé zapnete Diablo a skoro není možné, aby vás soupeři zabili. Tady se to samozřejmě stane, ale nepřichází žádný trest, checkpointy jsou všude, nepřijdete o žádné souls, žádné peníze o nic, naopak když bojujete s bossem a zvládnete první fázi, tak vám povolání skočí třeba o tři úrovně a zůstane to tak i když následně nezvládnete druhou fázi. Kromě bosse Tiamat a závěrečného bosse jsem neměl opravdu žádný problém.
Dalším minusem pro mě bylo i na poměry Team Ninja zvrácené množství předmětů, které padaly ze zabitých nepřátel. Postava unese 600 kusů předmětů a pak je musíte zdlouhavě dismantlovat u kováře. Kvůli neexistující obtížnosti navíc není nic co by vás nutilo hledat neustále lepší výbavu. Prostě jednou za čas jsem navlékl lepší zbroj a zbytek vyházel. Za celou hru jsem taky ani jednou nepoužil upgrade zbraně nebo brnění u kováře, protože opět mě do toho absolutně nic nenutilo.
Závěrem můžu říct, že i přes výtky je souboj nejdůležitější věcí ve hře a ten mě bavil hodně celých asi 55 hodin, kdy jsem si i potom dodělal jednoduchou platinu (např. trofej dohrej hru na Chaos obtížnost, která se odemkne po dohrání ve skutečnosti znamená dohrej jednu misi na Chaos obtížnost a i to nebyl problém). Hra mě nalákala na FF 1, které už jsem v pixelové edici pořídil a na dohrání dalších her od Team Ninja, které jsem zatím nedokončil.
Příběh moc hodnotit nebudu, protože opravdu nejsem znalec, jenom jsem tedy pochopil, že je to nějaká varianta/prequel prvního dílu. Také dostával v recenzích spolu s dialogy postav dost naloženo. V podstatě jsem ho většinu hry nijak nevnímal, po nějakých úvodních třeba šesti hodinách se vyjevil hlavní quest a to najít čtyři krystaly pro čtyři bojovníky světla (členy naší party). Na konci se však příběh rozjel na mnohem vyšší obrátky a musím říčt, že překvapil a nakonec mě závěr hodně z vypravěčského hlediska bavil.
Zdrcující kritiky se dočkala i grafika, všude padalo, že to je hnusná hra i na PS 3 apod., ale já to tak neviděl. Grafika pro mě není středobodem hry, když hra vypadá super je to plus, ale tady to prostě vypadá jako jiné hry Team Ninja a není to nějak hnusnější než Nioh nebo Wo Long. To samozřejmě nejsou nějaké grafické benchmarky, ale prostě mě to nijak neuráželo a některá prostředí vypadala vyloženě krásně, hlavně části v úvodu (les, pirátská jeskyně).
Jako u výše jmenovaných dalších her od tohoto studia je klíčovým hratelnostním prvkem soubojový systém a ten je i zde na vysoké úrovni, šavlovačky vypadají fantasticky, každý souboj končí doomovským finisherem, které mě bavily celou dobu hraní, výborně fungovali dva členové party, kteří bojovali po boku hlavního hrdiny Jacka, hodně pomáhali a byl na ně spoleh, když jsem potřeboval odskočit od boje a doléčit nebo se zorientovat po bojišti. Souboj je podobný Sekiru, v tom, že není potřeba nějak brát nepříteli zdraví, ale snižovat mu posture (takhle se to jmenovalo v Sekiru, tady nevím) a po jeho vyčerpání konečným úderem soupeře zabít. Postava neleveluje klasické statistiky, ale pomocí vybavené zbroje a hlavně vylepšováním povolání, kterých je ve hře kolem třiceti, každé má skill tree, kde ho vylepšujete a zároveň otevíráte nové joby. Každý job používá nějaké zbraně, které mají své komba, kouzla, ale nic mě nenutilo se je nějak poctivě učit a v podstatě vždy jsem se naučil u každého povolání jedno dvě a stačilo. Kvůli trofejím jsem vždy po vylevelení jednoho povolání přepnul na další, abych si otevřel všechny a nic mě nenutilo se nějak soustředit na jedno, které mi vyhovuje (obvykle hraju nějakýho heavy knighta se štítem a velkým mečem). Tady se dostávám k pro mě největší výtce a to, že hra je na normal směšně jednoduchá a nevím jestli hard jde zapnout rovnou nebo až po dohrání. Nevím jestli jsem do toho šel s mylným očekáváním soulsovky, s kterou to opravdu nemá společného vůbec nic, ale prostě když to trochu přeženu, tak hlavně první půlka byla jak když poprvé zapnete Diablo a skoro není možné, aby vás soupeři zabili. Tady se to samozřejmě stane, ale nepřichází žádný trest, checkpointy jsou všude, nepřijdete o žádné souls, žádné peníze o nic, naopak když bojujete s bossem a zvládnete první fázi, tak vám povolání skočí třeba o tři úrovně a zůstane to tak i když následně nezvládnete druhou fázi. Kromě bosse Tiamat a závěrečného bosse jsem neměl opravdu žádný problém.
Dalším minusem pro mě bylo i na poměry Team Ninja zvrácené množství předmětů, které padaly ze zabitých nepřátel. Postava unese 600 kusů předmětů a pak je musíte zdlouhavě dismantlovat u kováře. Kvůli neexistující obtížnosti navíc není nic co by vás nutilo hledat neustále lepší výbavu. Prostě jednou za čas jsem navlékl lepší zbroj a zbytek vyházel. Za celou hru jsem taky ani jednou nepoužil upgrade zbraně nebo brnění u kováře, protože opět mě do toho absolutně nic nenutilo.
Závěrem můžu říct, že i přes výtky je souboj nejdůležitější věcí ve hře a ten mě bavil hodně celých asi 55 hodin, kdy jsem si i potom dodělal jednoduchou platinu (např. trofej dohrej hru na Chaos obtížnost, která se odemkne po dohrání ve skutečnosti znamená dohrej jednu misi na Chaos obtížnost a i to nebyl problém). Hra mě nalákala na FF 1, které už jsem v pixelové edici pořídil a na dohrání dalších her od Team Ninja, které jsem zatím nedokončil.
Vashek
Nix
Yokolobuna
benzinkanalevo
Solidor
Avathar
morlun
Jimmy1990
DeCode89
Ashe
Pralev
Pro: lineární příběh připomínající policejní seriály, špatný humor, akčnost, střídání prostředí, grafika pořád ujde, reální herci
Proti: pokud vás nebaví policejní seriály, hra vás bude dost nudit, velká lineárnost, na postupu nezáleží, pořád vysoká cena, hra je celkem krátká a nemá pokračování