Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Metamorphosis

  • PS5 80
Kafkova Proměna: The Game. Musím říct, že jsem byl při koupi na pochybách, ale nakonec mě čekalo příjemné překvapení. Jak Proměnu, tak Proces jsem četl, ale určitě bych netvrdil, že tyto dvě díla patří mezi mé oblíbené, právě spíš naopak. Kafkův styl psaní se mi nijak zvlášť nezamlouvá a obě knihy osobně řadím do kategorie "jednou a dost". To ale nemění nic na tom, že mě zajímá jakýkoliv herní projekt spojený s literaturou, zvlášť tou klasickou, a jsem o to radši, když takový projekt dopadne dobře. S herní Proměnou jsem strávil dva příjemné víkendové večery a musím uznat, že i jako ne-fanoušek knižní předlohy se mi výsledný produkt líbí.

Ono se vlastně nejedná o doslovnou adaptaci Proměny, tam by vlastně snad ani nebylo co hrát. Dá se říct, že hra si bere výraznou inspiraci z děl Proměna a Proces, přičemž Proměnu dá se říct hrajete, a Procesu jste ve hře svědkem. Jedná se o poměrně jednoduchou 3D hopsačku s občasnými lehkými logickými úkoly, zaměřenou na vyprávění "kafkovského" příběhu. Měl jsem obavy o technickou stránku hry, ale naštěstí marně. Hra se velmi dobře hraje a ovládá, i když 30 fps trošku tahá za oči, dá se to vydržet. Byl jsem překvapen, jak dobře je ve hře po technické stránce zpracován pohyb, kdy si opravdu připadáte jako brouk. Tzv. "coyote time" tu pracuje výborně a i při nepřesném doskoku na šikmou plochu, kdy byste v jiné hře spadli z římsy, se vaše broučí končetiny udrží i v poměrně ostrých úhlech dopadu, což působí uvěřitelně a velmi příjemně po hratelnostní stránce. Taky fakt, že vidíte svoje broučí končetiny, které se přizpůsobují texturám terénu a objektům, bych ve hře nečekal a jednalo se fajn překvapení. Druhá věc, čeho jsem se bál nejvíc, byla orientace v prostředí, zvlášť při pohybu s nízkou kamerou z broučí perspektivy, naštěstí taky perfektně zvládnutá. Neměl jsem sebemenší problém se v levelech vyznat, navíc můžete kameru šikovně oddálit a prohlédnout si level z ptačí perspektivy, což je super.

Po grafické stránce vás hra asi neohromí, ale nejedná se pro mě o nedostatek. Postavy jsou vyvedené spíše jako karikatury, takže stylizace některé grafické nedostatky skryje. Poklonu si zalouží hlavně specifický styl humoru v dialozích, který podle mě dost přesně vystihuje samotný Kafkův absurdní humor v jeho knihách, jako když se Řehoř ráno probudí v podobě brouka, a jeho největší starost je, že přijde pozdě do práce. To je myslím ve hře velmi věrně replikováno a to je dobře.

No nějaké zápory... možná by ve hře mohlo být víc komplexnějších logických úkolů. Moc mě nebavila část hry v Bugvillu, kde se z ničeho nic asi na půl hodiny zastavíte a jen běháte od jednoho brouka k druhému, vyřizujete nesmyslná poslání a věci se tak nějak dějí samy bez vašeho přičinění. Možná to je záměr... část hry, která má symbolizovat nesmyslnost vašeho počínání jako v Procesu, možná ne. Nedokážu říct, tak jako tak, nebylo to zábavné hrát, což mohla být klidně celá pointa... naštěstí se pak hra zase vrátí do svých předešlých kolejí.

Pro: Originalita, ovládání, design úrovní

Proti: 30 fps fujky fuj

+14

Grow: Song of the Evertree

  • PS5 90
Velmi odpočinková hra ve které se dá utopit hodiny času i když po jisté době se stane hrozným stereotypem. O hru jsem zavadil pouze náhodně a dost mně zaujala svou “jiností”.

Na první pohled působí hodně nintendo stylem, což hře ale vůbec neubírá.


Hrajete v hlavní roli, za alchymistu, který se snaží pomoci věčnému stromu zbavit se zlé nákazy, která je zde symbolizována trny. Hra má dvě úrovně a to jak budovatelskou stránku ( tvorba vesnice), tak řešení rébusů při získávání fragmentů písně.
Dále pak pomocí kouzelného kotlíku vytváříte vajíčka světů, které po zasazení ve vyšších patrech stromu nabudou a stávají se zahradami, na kterých zasazujeme rostliny a čistíme od nákazy, sutin až po čištění nákazy od “zvířat”.

Hra obsahuje časový úsek, kdy se mění den a noc. V noci lze pracovat, jen ve vesnici a tak můžeme dospat noc v posteli, aby zase bylo ráno a my mohli pracovat.

Hru doprovází asi jedna z nejlépe zkomponovaným hudebním podkresem, kdy světe div se, ale o hudbu se staral Český symfonický orchest…

Hře ubírá jen ten stereotyp, ale nějáká větší koncepčnost, ale jde o indie studio, tak se to dá pochopit.

Celkově jde o velmi zajímavou hru, která mě dokázala zabavit a přitom se honosila příjemnou cenovkou a proto za mně 90%

Pro: Hudba, prostředí, jedinečnost

Proti: Stereotypní činnosti

+14

Hot Wheels Unleashed

  • PS5 70
Je vůbec někdo, kdo doma neměl alespoň jeden angličák Hot Wheels? Potencionálně široké publikum by tak bylo a i když mi hra k srdci úplně nepřirostla, rozhodně nejde odstřelit jako narychlo spíchnutý přívěšek pro nenáročné hráče.

On Uleashed pro nenáročné vlastně není vůbec a malé děti si spolehlivě vylámou mléčné zoubky. Potupně musím přiznat, že jsem měl na střední obtížnost místy celkem problém a po několikaměsíční přestávce jsem si dokonce obtížnost srazil i na EASY (dočasně). V nevyvážené obtížnosti osobně spatřuji i jeden z největších "kazů" hry.  Hot Wheels totiž pracuje s pro závodní hry celkem typickým principem "gumy". Takže pokud za soupeři zaostáváte, trochu na vás počkají. To platí samozřejmě i opačným směrem. Nezřídka se tak i na zmiňovanou střední obtížnost stává, že v posledním kole kousek před koncem netrefíte nájezd zpět na plastovou trať a tím pádem jste absolutně v pytli, jelikož si ani dosavadní bezchybnou jízdou prostě nevytvoříte před soupeři dostatečný náskok. 

Výzva je fajn, ale tady jde ruku v ruce s frustrací. Navíc jsou tím pádem ze hry některé autíčka z horšími atributy. I když je tak angličáků k dispozici na několik desítek, vyvážené rozhodně nejsou a osobně jsem točil jen necelou desítku z nich.

Na druhou stranu se hra pišní sice čistě arkádovým, ale uspokojivým a zábavným jízdním modelem. Tratě jsou poplatné předloze a skládají se tak z plastových dílků a překážek. Bohužel se tím pádem stávají i maličko monotónní minimálně co do pocitu z vizuálu. Proháníte se sice v různých okolních prostředích, ale toho si prakticky nevšimnete.

Tvůrci se od vydání o hru starají a obsah přibývá. Na můj vkus je dost na jedno brdo a třeba mód pro jednoho hráče je prakticky jen střídáním jednoduchého závodění a průjezdu na čas.

Povaha tratí a systém tratí jasně vybízí k zařazení komplexního editoru. Ten Hot Wheels samozřejmě obsahuje a možností je obstojné množství. Některé překážky si však musíte nejdříve pro vlastní skládání odemknout v nezáživné kampani. Editor samotný by mohl být v některých svých aspektech intuitivnější. Osobně jsem v něm tak strávil jen několik desítek minut, jednoduše nejsem ten typ hráče, kterého vytváření vlastního obsahu baví. Hračičkové se v něm rozhodně najdou a možnost sdílení výtvorů s ostatními jistě ocení. 

Nová autíčka si odemykáte pomocí lootboxů (ano fuj) za herní měnu. I z trofejí je patrné, že by si tvůrci představovali živostnost hry na desítky ne-li stovky hodin. Snažili se vytvořit platformu, na kterou by rádi nabalovali další obsah nejen v podobě nových vozítek. Hra už po vydání vypadala jako předchystaná na kupu DLC a mikrotransakcí, což se do jisté míry potvrdilo. Problém je, že já se i přes obstojný jízdní model začal trochu nudit již po prvních deseti hodinách (vrátil jsem se po několika měsících a bavil znovu, abych byl spravedlivý...) a přístup vývojářů k obsahu a jeho distribuci mě spíše frustroval než motivoval. Se šnečím postupem naštěstí trochu pomohly dodatečně přidané denní úkoly.

I s odstupem času vlastně chápu některé nadšené ohlasy na hru (Unleashed po vydání posbíral i pár devítek). Subjektivně mi však některé věci prostě úplně nesedly a editor mě nezajímá v žádné hře. Z mého pohledu tak jde o zábavnou arkádou s vlastně dost unikátním přístupem, na které je vidět spousta kvalitní práce. Bohužel ne ve všech ohledech a i když dovede hra určitou sortu hráčů nadchnout, další ji naštvaně odloží již po pár hodinách.

 Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení ; 1. hodnotící;  digitální verze PSN od webu Game Press (zde  můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Slušný jízdní model; náročné závodění pro trpělivé fandy autodráh; tratě a autička jako z předlohy; editor tratí (byť mě osobně podobné prvky nebaví)

Proti: Mdlý obsah a herní módy; způsob distribuce obsahu; nevyvážená obtížnost; repetitivní prostředí

+14

Ghostwire: Tokyo

  • PS5 90
Herní výzva - 9. Vzkaz ze záhrobí - Hardcore

S Tango games se vydáváme do ulic Tokia, konkrétněji do čtvrti shibuya, ta je vryta do našeho podvědomí hlavně svojí křižovatkou, kde se masy lidí ženou skrze úhlopříčný přechod. Shibuya je známá svým bohatým noční životem i extravagantním oblečením místních mladých. V našem případě nečekejme davy.

Ocitáme se v centru Tokia, ve formě duše hledající vhodné „pouzdro“. Tak dojde ke spojení s Akitou, ležíc bezvládně bez známek života. Spojením duše KK s tělem Akitou, napomůže přestát pomocí schopností od KK mlhu, jenž odděluje duše od těl. Události v Tokiu napomohli k zjevení „ Visitors“ (návštěvníci). Po přečkání tohoto momentu, začíná dobrodružství. Jedinou šancí je začít vycházet s hostitelem a zjistit více o jeho minulosti. Díky jeho předešlé práci tj. lovce duchů, poslouží jeho schopnosti ovládající různé elementy (oheň,vodu,vítr a kámen).
Elementy rozšiřujeme pomocí Jizo sošek (Sošky připomínající budhy, avšak jde o ochránce cestovatelů či dětí). Doplňování éteru pomocí krystalů, ať už z nepřátel, tak také s dokonalého odražení, či levitujících předmětů.

Hlavní dějová linka je celkem krátká, pokud bych šel pouze po hlavních misích, poté by dokončení bylo okolo 15 až 20 hodin (6 kapitol příběhu). Byla by však škoda, vynechávat vedlejší mise, protože ve spoustě z nich najdete zajímavé věci a dozvíte se něco více o různých Yokai, ale některé jsou pouhým vyplněním hluchých míst na mapě. K otevírání nových oblastí zahalených mlhou, poslouží očišťování Tori bran, ty jsou velmi často bráněni rozmanitou škálou nepřátel. Větší brány se nacházejí v tzv. „shrine“ (Svatyních), kde lze nalézt také stánky s nejrůznějšími nekomata (kočičí duchové, obchodníci). Ty lze také nalézt v obchodech po mapě. Repertoár prodejních artiklů je rozmanitý, takže se tu nachází 51 různých jídel, nápojů a speciálních produktů, zvyšující různé schopnosti (10% silnější útok, větší okno na perfektní obranu, zvýšení doby k odhalení, atd).
Zajímavá je implementace zvyšování životů, po konzumaci občerstvení a to o 0,4 či 0,8%.

Činností nacházející se mimo hlavní a vedlejší mise, těch tu je nespočet. Od lovení yokai (démoni) pro magamaty (předmět sloužící k vylepšování schopností do finálního stádia), co démon, to odlišný způsob získávaní. Až po ochranu duší v kostkách na které utočí „návštěvníci“ a my je ochraňujeme.
Setkáváme se i s Hyakki Yako (přehlídka démonů), jde v podstatě o souboj v otevřené aréně.

Bojový systém je hlavním tahounem hry, je velmi originální. Seč moje paměť se snaží najít jakoukoliv podobnost s jiným titulem, nenacházím v tomto aspektu jediný. Měl jsem obavy, že některý pohyb při spřádání (wire) „kouzel“ by mohl způsobovat zakrývaní útočících nepřátel, naštěstí moje obavy byly liché. Po vizuální a hratelné stránce je bojový systém příjemný. Osobně mně nejvíce vyhovoval systém potahování prstem na touchpadu u dualsense ovladače při přepínání elementů k útoku.
Zbraně na dálku jsou tu dvě, jedna je pouze pro vlastníky deluxe verze. Jsou to luk a kunai. Luk je zde mocným pomocníkem, obzvláště u jisté skupiny protivníků, jeho neduhem je systém doplňování šípů, uskutečňuje se koupí v obchodech, či u vybraných nekomat.

Vizuálně jde o dobrý průměr, bez zásadnějších neduhů jakými jsou glitche, padání texturami apod. Najdou se pasáže, kdy dochází k drobným propadů fps, ale těch napočítáme za celou dobu, úplné minimum. Hodně k tomu přispívá prostření bez pohybujících se davů. V mém případě šlo o hraní v HDR na performance mód, neboť HDR s vizuálním boostem, má na PS5 nízké fps. Celkový zážitek tím netrpí. Předpokládám, že na výkonném PC setu vás čeká o poznání lepší grafika.

Hudební prostředí bylo pilováno do posledního detailu, protože jede o perfektní kombinaci, jak tradičních písní, tak i moderního japonského popu. Dopomáhá vysokému standardu, kdy máme možnost si písničky nasbírat a kdykoliv si je za pomoci hudebního přehrávače pustit, včetně pouze svých oblíbených.

Suma sumárum bych řekl, že jde o vyváženou porci, přesně toho co jsem očekával, jen u některých aspektů hry bych ubral (počet sběratelských předmětů), dalším šrámem jsou pak lokace prázdné, bez větších smyslů (pouze pro sběratelské předměty, bez příběhové kontinuity). Závěr hry má neuvěřitelný spád a po 4 kapitole, je závěr ve dvou kapitolách otázkou 20 minut.

Ve hře jsem strávil něco přes 50 hodin a jsem na 100% dohrání i trofejí.

Dostal jsem přesnou porci toho, co jsem si představoval. Hra mně dokázala chytnout a užít si jí. Příběh není z těch nejsilnějších stránek, ale celkově funguje. Ano, má své neduhy, lze s klidným srdcem říci, že milovníci Japonské kultury si přijdou na své.

Takže za mne poctivých 90/100

Pro: Vztah KK s Akitou, japonská mytologie, bojový systém, hudební podkres.

Proti: Prázdné lokace, krátký příběh.

+14

Sniper Elite 4

  • PS5 75
Ze Sniper Elite jsem hrál všechny díly a krom 4 jsem žádný nedokončil. Proč? Nějak mne vždy od půlky přestal bavit. Ne, že by to byla špatná hra, ale přišlo mi to furt tak nějak stejné.

Grafická stránka není žádná hitparáda, ale vyloženě taky neurazí. Rentgenový záběr vašich killů je, jak už u této série zvykem, skvělý a podtrhuje vaši dobrou trefu. Jen je škoda, že vývojáři vynechali RTG u vozidel, jak to bylo ve 3. Hudební doprovod ji takový nemastný, neslaný a nenastiňuje zcela atmosféru.

Tak teď příběh, no nějaký příběh tam je, ale ani né měsíc po dohrání si z něj nic moc nepamatuji, Příběh je tu nijaký něco o odboji a nové německé superzbrani. Bohužel tomu nepomáhají ani postavy s kterýma se setkáte, které tam prostě jsou a upřímně dabing je tak nějak všelijaký, jednou je to přehrávání, jindy zas já to přečtu a už už ať sem pryč. Pravda je, že u této hry nejde ani tak o příběh, jako spíš o gameplay.

A jak se tedy SE 4 hraje? Dohromady velmi dobře. Postava se tedy na můj vkus pohybuje až zoufale pomalu, ale to je asi dáno tím, že musíte pracovat s dechem. Přeci jen hrajete v prvé řadě za snipera a tudíž zadržujete dech při míření. K dispozici máte velkou škálu zbraní a u sebe můžete mít tři zbraně (odstřelovačku, samopal/brokovnici a pistoli). Na vyšších obtížnostech vám stěžuje střelbu vzdálenost a vítr, kor u autentické nebo autentické+ kdy přijdete mimo jiné o pomocníka míření (když zadržíte dech objeví se značka kam střelíte) a toto přidává hře nový rozměr a je tím průchod misemi daleko zajímavější. U autentické obtížnosti se ještě zastavím, když hrajete na tuto obtížnost přijdete i o minimapu, HUD a značky kam máte jít a koho zabít. Jako bonus ještě, kdy na sebe upozorníte tak nacisté už se nikdy nehodí do klidového režimu a budou po vás neustále pátrat. Co se dá vytknout tak je umělá inteligence, která je prostě tupá. Nepřátelé vám nabíhají na mušku, kryjou se nesmyslně atd.

Největší předností je za mě cooperace. Jestli máte parťáka s kterým hrát, tak směle do toho. Je to o sto procent lepší zážitek a bude to zábavnější než to jet sólo.

Pro: Coop, X-ray, autentická obtížnost

Proti: příběh, AI, postavy

+14

The Last of Us Part II

  • PS5 100
Tohle pokračování je ještě hlubinnější než jednička, dostaneme se na samo jádro pocitů. Hraje se tu za obě strany naráz, s každou ze stran si provážete city, takže hra naučí, že svět není černobílý ani v tomto pochmurném světě, kde buď přežijete, nebo ne. Asi nejlepší hra z prostředí zombie.

Pro: Příběh, hratelnost, změny postav, grafika

+14 +16 −2

The Last of Us: Left Behind

  • PS5 85
Někdy se tak stane, že dohrajete hru a chcete víc. Že dohrajete hru a než byste přemýšleli nad tím, kolik času jste do ní investovali, chcete prostě víc. Přesně i pro tento případ je tu The Last of Us, které mě po jejím dohrání ihned nabídlo přídavek s názvem Left Behind.

Ten, kdo nehrál původní hru, tomu to moc neřekne, ale ten kdo ji dohrál a pustil se do tohoto datadisku, ten musí uznale pokývat, že na třech hodinách herního času to tu tvůrci nemohli udělat líp. V hlavní roli je tu pro změnu jen Ellie. Příběhově tu pak tvůrci ukazují to, co se v jejím životě dělo, než potkala Joela. Během hraní původní hry to z dialogů tušíte, ale vždycky je lepší se na danou věc i podívat trochu blíže. Tato minulost se pak promítá s děním přímo v původní hře, kde si tvůrci nechali jedno volnější okno, aby ho v datadisku mohli otevřít a celkově tím vytvořit bližší vztah Ellie k Joelovi. Za mě tedy jednoznačně povedená práce.

Herně to pak víceméně nemá, co by to víc nabídlo. Vlastně se ve hře neděje nic moc nového. Je teda pravda, že atmosféra toho zarostlého a polorozbořeného dětského parku je hodně zajímavá, ale v celkovém kontextu pokračujete tam, kde jste skončili. Jen s tím rozdílem, že se Vám otevírají odpovědi na řadu otázek, které jste původní hrou získali.

Řekl bych, že na třech herních hodinách solidní práce. Jsou tací scénáristi, kteří rádi otázky otevírají, aby na ně pak zapomínali odpovídat. Tady se jim to ale podařilo příjemně skloubit a tak tento datadisk není úplně o hraním samotném, jako spíš o příběhu, který se Vám odvíjí v rukách ovladače plynu a čistě. Tedy tak, jak je potřeba, aby Vás to nadchlo pro další pokračování…
+14

Sniper Elite 5

  • PS5 85
Sniper Elite 5 nás po Itálii zavede do Francie. Je věrný svým způsobům a mechanik, ale přináší i pár novinek a z mého pohledu jsou jen ku prospěchu, ale vše pěkně popořadě.

Příběh zde opět hraje vedlejší housle. Znovu jsme postaveni do role Karla, který jako jediný může překazit vypuštění nové nacistické superzbraně, tentokráte se jedná o operaci Kraken. Hra nám nabídne opět nemastné, neslané postavy, které jsou buď zcela znuděné životem a nebo naopak zcela přehrávají a samozřejmě nikdo vám nepomůže (krom kamaráda, jakožto kooperátora), ale na to jsou asi už fanoušci zvyklí. Příběh u této série nikdy nebyl nějak oslnivý.

Po grafické stránky udělal Sniper krok kupředu a za mě se na něj hezky kouká. Pokrok dostál i pohyb vaší postavy, kdy se konečně postava v podřepu pohybuje plynule a ne jak když hledá místo kde by si ulevil. Dominantou je samozřejmě je X-Ray, který zůstává prakticky stejný, což nevadí jelikož je udělán dobře. Jedinou novinkou je, že se X-Ray může spustit i u pistole nebo samopalu. Co se týče zvuků, tak ty jsou na dobré úrovni a to ať jsou to zvuky zbraní, tak i techniky. Hudba jako takové neurazí, ale ani nepotěší.

Mechanika hry doznála asi největších inovací a ty trochu podrobněji rozeberu. Mapy jednotlivých misí jsou rozsáhlejší a daleko komplexnější. Více vás hra nutí k tichému průzkumu, než k bezhlavému odstřelování, protože novinkou je zde i poplach základny, kdy si nepřátelé mohou přivolat posily a kor na vyšší obtížnosti se to stává fatální. S tím souvisí i další novinka a to je tzv. invaze (kdy vás po vzoru dark souls, může napadnout jiný hráč) a když vás někdo invadne a někdo vás odhalí (myšleno nepřátelské NPC), dostane invader echo o vaší pozici a je pro něj lehčí vás najít, Samozřejmě tuto mechaniku můžete vypnout, ale byla by to škoda. Novinkou také je, jak moc si můžete vylepšit své zbraně a to tak že spíš připomínají moderní zbraně, než-li ty z 2. světové. Ku příkladu si můžete nainstalovat optiku jak na pistoli, tak i na samopal a mnoho dalších modifikací. Mise se dají plnit různými způsoby, až mi místy přišlo jako kdybych hrál MGS V nebo Hitmana místo Snipera, ale vůbec to není na škodu. Rozmanitost misí je taky velmi dobrá, jednou jste na otevřeném prostranství, pak zas v troskách města nebo v útrobách továrny, takže jeden přístup nestačí a tak se stávají jednotlivé mise daleko jedinečnější a nejsou tak stereotypní jako v předchozích dílech.

Snipera jsem hrál na PS5, kde byla skvěle udělaná haptická odezva a to jak při střelbě, nebo když napůl zmáčknete L2 míříte přes rameno a když ho promáčknete koukáte přes mířidla.

Závěrem se za mne jedná o nejlepší díl série a nejvíce jsem si ho užil. Inovací je zde dost, ale zároveň vývojáři zůstali věrni osvědčeným mechanikám. Příběh je ztěží průměrný, ale vůbec to nevadí, jelikož Sniper Elite nesází na příběh, ale na mechaniky a hratelnost, což vývojáři umí zatraceně dobře a proto tato série bude vždy stát za koupi a za dohrání.

Pro: Coop, X-ray, autentická obtížnost, invading, modifikace zbraní

Proti: příběh, spřátelené NPC (přehrávají nebo jsou jak leklé ryby)

+14

Creaks

  • PS5 85
Ke Creaks jsem se dostal náhodou, když jsem hledal nějakou odlehčenou hru a nemohl jsem se vybrat lépe. Hra je od nezávislého českého studia Amanita Design. Ty stvořili hry jako Machinarium nebo Botanicula a ve stejném duchu je lazená i tato hra a to jak graficky, tak i technicky.

Jedná se o logickou 2D plošinovku, kde k postupu dál řešíte logické hádanky. v Creaks se dostanete do podzemního města, kde uteklo monstrum, které devastuje toto město a na vás je abyste to pomohli vyřešit. Creaks není nějak extra dlouhý a dá se dohrát za nějakých 7 až 10 hodin, což vyloženě nevadí a pro méně náročné hráče, kteří už nemají tolik času je to zpříjemnění na pár večerů.

Grafika se nese v duchu předchozích dílů, tudíž je ručně kreslená a za mne je to jedno z největších plusů těchto her, protože jde vidět, že tvůrcům na tom záleží a jde jim to dobře. To samé se dá říci o hudební stránce, která je sice decentní, ale hezky podtrhuje celkový zážitek z této hry.

Creaks se hraje vcelku jednoduše, pohybujete se pouze doleva a doprava, eventuálně u žebříků nahoru a dolu. Později dostanete ještě hrací skříňku, kterou aktivujete světla. Hádanky které vás provázejí celou hru jsou rozděleny na dva druhy. První druh hádanek se odehrávají přímo ve světě, kdy ovládáte postavu a musíte je vyřešit abyste se posunuli dál v příběhu. Tyto hádanky nejsou nikterak těžké a po chvilce na řešení přijde (dle mého názoru) každý, jen se nevzdávat. Druhý typ je vlastně nepovinný a k postupu příběhu nejsou nikterak důležité. Jedná se o interaktivní obrazy, které když aktivujete, spustí se minihra. Řešení každého obrazu je originální, takže vás budou i bavit.

Technické stránka je na výbornou, Creaks šlape tak jak má žádné propady fps, grafické glitche a za celou dobu hraní mi hra nespadla.

Suma sumárum se jedná o velmi kvalitní titul a to jak po stránce grafické, tak i po stránce technické. Pro milovníky logických her, českých her nebo ručně kreslené grafiky je Creaks povinnost.

Pro: grafika, hádanky, minihry

Proti: nic

+14

F1 22

  • PS5 80
Sérii F1 jsem dříve hrál poměrně důkladně, ale jednalo se o díly F1 2011, 2012... Posledních pár let jsem F1 hry nehrál, ani nesledoval dění okolo F1, až Netflix dokument Drive to Survive u mě opět zažehl zájem o tenhle šampionát.

Po dlouhé době jsem tedy hrál F1 21 od Codemasters a následně aktuální F1 22 od Codemasters, jde o první F1 hru od akvizice tohoto studia vydavatelem EA Sports. A EA tam v pár negativních bodech zasahuje, naštěstí ne v těch zásadních.

Základ hry zůstal v podstatě velmi podobný jako u předchozího dílu. Vylepšila se grafika, změnilo se poměrně značně chování formulí, což i odpovídá tomu, že se výrazně změnila pravidla u reálných formulí a prostě se chovají jinak. Auta jsou těžší, každý hráč předchozího ročníku musí upravit svůj jezdecký styl novým formulím.

F1 22 je první ročník u kterého jsem se i aktivně začal zapojovat do kompetitivního multiplayeru, který je i v Česku poměrně silně zastoupený. Jezdí se tu mnoho amatérských i poloprofesionálních lig, v době koronavirové izolace se i v TV vysílaly závody ve virtuální F1 místo reálných formulí.
A multiplayer sebou stále nese vše dobré i špatné, jako předchozí ročník. Bohužel hra nefunguje úplně dobře pokud všichni účastníci lobby nemají opravdu kvalitní a bezproblémové připojení. Což do jisté míry dává smysl, ale s jakýmkoliv problémem si hra neumí úplně dobře poradit a objevuje se pak více různých bugů (nekončící safety car, nesmyslné penalizace,...). Naštěstí z mojí zkušenosti se tyto bugy neprojevují příliš často, znám ale hráče, kteří mají více negativních zkušeností.

K věcem, které určitě má na starosti marketing EA se vyjádřím jen krátce - jsou to placené značkové virtuální oblečení pro vašeho avatara a nová kategorie "Supercars" která mi přijde odfláknutá a do hry přidaná na sílu. Neovládají se dobře, dají se řídit jen v určitých challenge závodech při kariéře anebo skoro až ve skrytém Time trialu o kterém ani spousta hráčů neví. Přijde mi to v takové hře úplně zbytečná věc, která tam je jen z nějakého sběratelského hlediska. Naštěstí to člověk může úplně ignorovat a hra ho nenutí tuto část využívat. Je škoda, že se ale tato snaha nevrhla třeba do historických formulí, které v minulosti tato série taky obsahovala.

Hru ale celkově hodnotím pozitivně. Trávím v ní mnoho hodin času a jen málokdy je frustrace způsobena něčím jiným, než mojí neschopností.

Pro: kvalitní formulový simulátor, pěkné grafické zpracování

Proti: content navíc, který nahradil příběhový režim je zbytečný a nekvalitní (supercars, "F1 life"), stále stejné problémy v multiplayeru táhnoucí se z předchozího ročníku

+14

Need for Speed

  • PS5 60
Pocity z první cca hodiny byly veskrze negativní. S brekem jsem se mrskal kabelem od sluchátek přes záda v rámci trestu za to, že jsem si neuvážlivě pustil naprostý odpad (a teď ho budu muset dle svých zvyklostí protrpět až do konce) a nevybíravými slovy častoval EA za to, že z fajn arkádové série udělali ostudu žánru... ale pak si to (díky bohu) druhý den celkem sedlo.

Need for Speed nakonec není úplně zavrženíhodnou hrou a v samotných závodech dokáže slušně pobavit. Přesto jsem se nezbavil pocitu, že některé prvky jsou vyloženě příšerné. První zhovadilost, co se autoři rozhodli do závodní arkády nesmyslně zakomponovat, jsou hrané cuscény. Herci podávají otřesné výkony a scénář je ubohý. Neustále posloucháte jak je všechno "cool", jste jejich "bro" a "dude" a v každém videu si s vámi minimálně pět herců z průměrného ochotnického divadla podá krutopřísně ruku, nebo si s nimi alespoň ťuknete chlapácky pěstičkou. Do toho se řeší úplné s*ačky a neustále popíjí energiťák značky Monster. Nejde přitom o něco, co byste mohli s chutí ignorovat. Hra je koncipována do pětice debilních "příběhů" a cutscén je požehnaně. Hrozné jsou prakticky všechny a rozhodně ničemu nepomáhá, když se později přidají do očí bijící neherci v podobě Magnuse Walkera či Kena Blocka (RIP).

Prvních pár závodu mi příliš neseděl jízdní model a vlastní nešikovností jsem končil poslední, hra to vůbec nereflektovala a vesele mi pustila cuscénu, kde mě jakožto nadějného nového piráta silnic banda trotlů vesele plácala po zádech a chválila za skvělý výkon v závodě.

NFS nabízí opravdu otřesnou plejádu vrcholně nesympatických a špatně zahraných "parťáků, kteří vám navíc během hry neustále volají a to i během samotného závodění. Fňukání některého z nich, že se zrovna dostatečně nevěnujete jejich dějové lince je neskutečně otravné a velmi špatně se ignoruje.

Další "perfektní" nápad je zdejší systém sdílených měst, z čehož plyne fakt, že jste neustále online a i v závodě s čistě AI protivníky nelze hru pauznout. Ostatní hráči jsou přitom ve městě naprosto k ničemu, jen se vám občas v závodě vyřítí z protější zatáčky a vrazí do vás v protisměru. Imerze jedna báseň.

Vlastně mě překvapilo, že hra dokáže přes své otravné mechaniky nakonec i bavit. Závody dokáží být napínavé (i když zdejší "guma" funguje trochu podivně) a jízdní model začne po lehké úpravě nastavení fungovat. Sice občas protočíte oči nad nesmyslnou nehodou (samozřejmě ve zpomalovačce), ale nakonec mi přišlo, že skutečně hraji hru (do jisté míry) věrnou svým kořenům v legendárních Undegroundech.

Oni autoři Ghost Games nakonec nepokazili úplně všechno a hračičkové jistě ocení vážně pestré možnosti úpravy vzhledu vozového parku. Samotné sporťáky navíc (v garáži) vypadají i po letech vážně pohledně. Osobně se v těchto prvcích sice nevyžívám, objektivně musím uznat, že v tomhle ohledu byla odvedena práce dobře.

Nakonec tak není restart Need for Speed úplný brak, jak se mi zpočátku hra jevila. Jádro by tu bylo, jen kdyby se hráče od hraní nesnažili autoři nechutnou omáčkou okolo tak vehementně odradit.

P.S.: Jedná se o první hry, která v režimu kompatibility na PS5 funguje dost mizerně. Za všechny neduhy zmíním třeba nefunkční časomíru (což je v časovce trochu problém, že jo), ale u ní to rozhodně nekončí. Kdo by to byl řekl, že jedinou hrou za mé dva roky s PS5, která má v režimu kompatibility problémy je AAA závodní titul... Díky EA?

 Hodnocení na DH v době dohrání: 57 %; 51. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Po určité době si přestanete většiny chyb všímat a začnete se bavit; možnosti customizace vozidel, kterých je navíc obstojné množství; po chvilce nastavovaní fajn arkádový jízdní model; soundtrack

Proti: Příšerné herecké výkony a scénář; nesmyslný důraz na děsný příběh; hra nejde stopnout; další hráči jen překáží; ve Ventura Bay je pořád noc; nefunkční časomíra

+14

Death Stranding

  • PS5 90
Hry Hidea Kojimy mě vždycky zajímaly a fascinovaly, ale nikdy jsem neměl pocit, že by to bylo něco, co by mě bavilo. Metal Gear Solid jsem pár hodin zkusil, ale neovládalo se mi to dobře, VR demo P.T. bylo zas dost specifická věc, spíš zážitek než hra, zkrátka od jeho her jsem se vždycky držel dál, ač jsem si byl vědom, že zřejmě jde o unikátní kusy, nikdy jsem si k nim nenašel cestu. Stejně tak, jsem se dlouho vyhýbal tomu, zahrát si Death Stranding. Až letošní herní výzva v kombinaci se slevou v jednom z českých kamenných obchodů mě přemluvila k tomu to konečně zkusit.

A hodnotit to, co jsem za tu dlouhou herní dobu zažil, nebude o nic snazší než se vyznat ve všech dějových zvratech Kojimy. Jedna z prvních věcí co sem si uvědomil po dohrání hry byla - vážně sem teď strávil téměř 50 hodin ve walking simulatoru? Považuju se za dost netrpělivýho člověka, takže před rozehráním Death Stranding bych nevěřil, že je něco takovýho vůbec možný. Tady byl ale především jeden silnej hnací motor a to příběh. Kterej je celou dobu mystriozní, napínavej (těžkej nevyspoilerovat, proto jsou všechny recenze tak tajemný a občas i nicneříkající), že to prostě žene člověka od zásilky k zásilce.

Navíc s tím, jak jde příběh dál se mění i dynamika toho samotnýho donášení zásilek a způsobů jak sebe a náklad dopravit z bodu A do bodu B, než to začne být stereotypní, hra přidá nové mechaniky, takže z těch cca 50 hodin, co jsem ve hře strávil, si pamatuju že jen asi ve dvou hodinách byla určitá pasáž, kdy jsem si říkal "mohlo by to odsejpat trochu ryhleji". Což mi přijde v poměru s tou herní dobou vlastně skvělý.

Grafika, hudba, výprava, herecký výkony to se dá vlastně hodnotit dohromady, protože to mi všechno přijde postavený ještě nad tou veškerou hratelností - a odnést si z toho člověk může co chce. Cutscény působí prostě světově, je to jako sledovat film, ano, jsou často dlouhé, a pokud člověk nemá rád hodně pasivního vyprávění v rámci her, tak se tady bude nudit poměrně dlouho, ale mít nacastovanej takovejhle tým herců a nevytřískat z toho v rámci motion capture co nejvíc, a nechat ty herce hrát, by byla velká škoda. Hudba je atmosférická, skvěle dotváří krásná panoramata, která tam po cestě hráč sleduje a některý ty výhledy jsou fakt epický. Už chápu i ty Kojimovy rozhovory, že nemá cenu 1ku1 tvořit film podle hry. Pokud už člověk ten příběh jednou zažil, nebude to mít takový efekt v hrané podobě, takže jedině dobře, že chce v tom světě vyprávět v rámci filmu něco jiného.

Ani se mi to moc nechce hodnotit jako ostatní hry, je to fakt zážitek, něco jedinečnýho, co rozhodně není pro každýho, ale ti, co se do hry ponoří si odnesou velkej zážitek.

Na konec dodám ještě k příběhu závěr, resp. to zakončení příběhu roztáhlý přes 4 kapitoly mi chvílemi už přišlo trošku natažený, a vlastně to tak ani působit nemuselo, kdybych v rámci těch několika zakončení nemusel sledovat 3x ty úplně stejný credits, jen jinak graficky podaný. Když jsem těch posledních 5 hodin hrál naráz, působilo to fakt zvlátšně, koukat se pořád dokola na jména všech, co na hře pracovali a nemuselo to asi působit až tak nataženě, kdyby tam ty závěrečný titulky nechali jen jedny :D


Jsem rád, že jsem konečně okusil Hideovu tvorbu, až díky tomu zvažuju, jestli nedát ještě jednu šanci i Metal Gearu :)

Pro: grafické zpracování, hudba, herecké výkony, příběh, originalita

Proti: asi největší výtka je ve spoileru, můžu ji napsat jen těm, co už hru dohráli, pro ostatní - není to nic zásadního :D

+14

Maneater

  • PS5 70
Když to řeknu v kostce, Maneater je taková správná blbina na odreagování. Dokonce bych i řekl, že hraní za žraloka, který si mimo obvyklého mořského jídelníčku s radostí pochutná i na člověčině, je docela originální nápad. 

Maneater nabízí černohumorné zpracování, kdy příběh sledujeme prostřednictvím reality show Maneaters vs. Sharkhunters. Hra se tak nebere vůbec vážně a to je právě to pravé ořechové. Vážné zpracování by celkem logicky hru mohlo zničit a místo radostného nahánění křičících turistů by nejspíš vzniklo nechutné gore. Příběh je pak vcelku zábavné béčko a očividně tu je jen pro to, aby aspoň nějaký byl. 

Hraní samotné je velmi fajn. Začneme jako mladé žraloče a vypracujeme se až do obřího megažraloka, a to díky žraní všeho živého, získávání zkušeností za splněné úkoly (kde žereme vše živé) a díky tomu rosteme a vylepšujeme evoluce, které dostáváme za zmíněné questy a eventy. Hra postupně odemyká nové oblasti, jedná se tedy o takový menší open world. Plusem je, že každá lokace vypadá trochu jinak, takže v tomto ohledu nuda nehrozí. Horší je to s herní náplní, která je po celou dobu hraní vlastně stejná. Hra se mi v současnosti dobře trefila do nálady, takže jsem ji dohrál docela rychle i na platinu, nicméně pokud by to tak nebylo, asi bych volil menší dávky a měl hru spíš jako doplněk na odreagování k nějakému jinému titulu. 

Soubojový systém je jednoduchý, koušeme a mlátíme ocasem co to jde a u toho používáme uhýbání a celkově se snažíme manévrovat tak, aby nás nic nepřekouslo vejpůl. Až na konci jsem zjistil, že jde ve vzduchu udělat rotace a tím výrazně poškodit či dokonce rozlomit loď. Nejzábavnější jsou souboje s bossy a s lidskými protivníky, zvlášť když jich je hodně. Problém je trochu v tom, že postupem času, kdy náš žralok sílí, se výrazně snižuje obtížnost, to je ale asi problém většiny open world her. Pochvalu zaslouží ovládání, ze kterého jsem měl trochu obavy, ale nakonec je vše zvládnuté na jedničku. Pohyb ve vodě je krásně plynulý a v soubojích pod hladinou se jde krásně vyhýbat, natáčet a celkově se cítit jako správná paryba.

Pochvalu zaslouží i podvodní svět, který vypadá pěkně a obsahuje i úctyhodný počet různých druhů ryb či krokodýlů. A také hodně collectibles a easter eggů.

Maneater je za mě nakonec docela kladné překvapení. Nejedná se sice o světoborné dílo, ale o poctivou oddechovku, u které může člověk hodit všechny problémy za hlavu a prostě si plavat...a žrát.
+14

Hades

  • PS5 80
Toulání podsvětím v plápolajících krocích tamního prince se postupně mění v návykovou řežbu doplňovanou dialogy zvláštních jedinců, ať už těch božských či lidských. Zpočátku budete umírat, tedy umírat budete po celou dobu hraní, ale postupné zlepšování a porozumění herním mechanikám dělá z Hadesa neskutečně návykovou záležitost.

Naučíte se, ke které zbrani se hodí jaké posílení od některého z Bohů. Stále efektivněji dokážete likvidovat zástupy nepřátel a objevíte správnou taktiku na každého z Bossů. Když potom konečně poprvé úspěšně projdete pekelnou branou, uvědomíte si, že vše teprve začíná. Najednou přichází nové postavy, dějové výhybky a vedlejší úkoly.

Občas náhoda přiřkne obzvláště obtížnou situaci a jindy zase generované upgrady půjdou vašemu buildu přímo na ruku. Přesto lze takřka pokaždé dosáhnout cíle. Šetření peněz na správnou chvíli a používání těch pravých skillů podtrhuje nebývalou komplexnost zdánlivě jednoduché premisy.

Zkrátka je Hades, ve své kategorii, pravděpodobně tou nejlepší hrou.
+14

Hogwarts Legacy

  • PS5 85
Hned zkraje komentáře bych chtěl dodat, že hodnocení ovlivňuje výrazně to, že jsem fanouškem Harryho Pottera. Kdyby ta hra nenesla tu licenci a nevyužívala ji tak, jak využívá, hodnotil bych výrazně níž. Mnoho prvků je v ní totiž spíše průměrných a na tom, jaký ze hry bude mít člověk zážitek v tomhle případě bude dost záležet na tom, jestli na něj ty povedený věci ze světa Harryho Pottera zapůsobí, či nikoliv.

Hra se tváří jako open world RPG. RPG to úplně není. Je to taková akční adventura. Nějaký level systém to má a můžete tam míchat lektvary, ale v podstatě vám tam jen autoři předkládají jednu verzi příběhu, kde nemá vliv na to, jak na vás pohlíží ostatní postavy jak s nimi mluvíte, do jaké jste zařazeni koleje a vlastně ani to, jestli použijete neodpustitelné kletby, které můžete bez obav do všech nepřátel chrlit hlava nehlava a kromě občasných poznámek profesorů jsou zjevně docela v pohodě odpustitelné.

Jsou zde fakt krásně zpracované Bradavice. Tak, jak jsme je ve virtuálním světě neměli možnost vidět nikdy. A pak velmi rozsáhlé okolí Bradavic, které je až zbytečně velké. Pár lokalit je opravdu pěkných (mlýn, zapovězený les - i když i ten si mohl zasloužit větší péči). Ale ten svět je poloprázdný, nic moc se v něm neděje, poloprázdné vesničky vypadají, že na nich autoři chtěli ještě nějaký ten měsíc pracovat. Celkově to vypadá, že si naložilo studio větší kus práce, než co byli schopní v daném čase dodělat. Kdyby se rozloha mapy trochu zmenšila, ještě se třeba víc práce investovalo do samotných Bradavic, mohlo to dopadnout lépe. Každý se teď snaží dělat co největší open-world mapy, ale tady je to zbytečné. Ačkoliv létání na koštěti je tu fakt super, po čase už stejně raději všude používám quick travel, abych nemusel přelítávat kilometry mapy.

Příběh je průměrný, neurazí, nenadchne. Až tak průměrný, že je tam jedna vedlejší dějová linka, která je mnohem zajímavější :) vedlejší mise s drakem je pak asi nejsilnější moment celé hry, to se fakt povedlo.
Strašně mě iritoval způsob, jakým byly napsané dialogy. Dalo se na každý dialog do jisté míry reagovat dvěma způsoby - pozitivní, negativní - ale bez jakéhokoliv dopadu, kromě toho, jak postava odpoví v následující větě. Hlavní postava bohužel nemá skoro žádnou osobnost, chápu, že to bylo asi zamýšleno tak, aby se s ní mohl každý sžít, ale vůbec se to nepovedlo. Radši bych, aby nějaký charakter od vývojářů postava měla, nejsou tam totiž žádné prvky, co by hráči umožnily vybudovat jí charakter vlastní.
Že tam není famrfpál chápu, vůbec mi to nevadí, a jsem snad i rád, že tam není. Udělat to tak, aby to za něco stálo - sportovní simulátor uvnitř hry, by znamenalo, že by se vývojáři museli vykašlat na spoustu dalších věcí. Je to asi jako být naštvanej na vývojáře GTA za to, že se tam nedá hrát na stadionu americkej fotbal. Nicméně pasivně, jako divák tam famfrpál udělat mohli. Udělat to čistě jako výplň v podobě cut scén. Ani bych nečekal, že postava, co je první rok v Bradavicích by automaticky měla být ve famfrpálovém týmu, když po pár hodinách hry teprvé poprvé sedí na koštěti.

Graficky hra vypadá moc pěkně. Zpracování Bradavic a vlastně i modely postav mi přijdou pěkné, co ale grafické zpracování shazuje je lip sync a výrazy postav. Asi nebyl budget a čas na motion-capture, ale tohle je opravdu technologicky daleko za skoro deset let starým třetím Zaklínačem. Když jsem si po tomhle pustil nové DLC Horizon, přišel mi ten rozdíl úsměvný. Rozhovory jsou tím pádem poměrně nudné, už jsem si zkrátka odvykl na to tupé civění postav, které reagují úplně stejně na to, že se někomu zaběhlo zvíře a úplně stejně na to, že někomu někdo umřel.

Soundtrack je jediný prvek hry co je naprosto bez chyby. Citlivě udělaný skladby, které do jisté míry připomínají filmové melodie, dotváří každé roční období, které v Bradavicích nastane a perfektně utváří atmosféru kouzelnického světa.

Na začátku hraní jsem si myslel, že to bude jedna z mála her, co na PS5 dojedu na platinu. Po 60 hodinách to ale vzdávám, ty vedlejší aktivity bohužel příliš zajímavé nejsou.

Tak jakto, že dávám 85%, když většinu komentáře hru vlastně jen kritizuju? Protože i přes ty všechny chyby jsem se 60 hodin náramně bavil. Hltal jsem každou drobnost a zajímavost z filmů a knížek, na který jsem tam narazil. Hra skvěle využívá licenci. Ten svět je autentickej, prostředí je autentický a fakt člověk cítí ten svět, ve kterým se nachází (možná dokonce i blíž tomu, jak je popisován v knihách, než ve filmu). Lítal jsem na koštěti tam a zpátky a procházel Bradavice skrz na skrz plus některý questy byly napsaný fakt dobře (na rozdíl od toho hlavního). A je to především velkej příslib do budoucna. Ta hra má silný prvky, kterých se autoři musí držet a pak spoustu dalších, který musí posunout mnohem dál. Pro fanouška toho světa to zážitek bude - do jaký míry pozitivní, to už bude dost individuální. Pro člověka, kterému Harry Potter nic neříká, to ale bude velmi průměrná záležitost.

Pro: soundtrack, grafické zpracování prostředí, využití licence, lítání na koštěti, jedna vedlejší dějová linka

Proti: lip sync postav, nedůležitost výběru dialogů, chudší okolní svět hradu, slabší hlavní dějová linka

+14

Humanity

  • PS5 80
Poměrně originální a dobře odladěná puzzle plošinovka na cca 12 hodin, která nabídne řekl bych středně těžké puzzly, docela zajímavou příběhovou omáčku, extrémně otravný soundtrack a dokonce i dva slušné bossfighty.

Hned ze začátku bych přiznal, že i když mě Humanity z prvního traileru docela zaujalo, neměl jsem v plánu si je za 30€ pořizovat. Jako součást předplatného bych ale řekl, že jsem si hru užil a rád jsem s ní strávil pár večerů.

Hra mi nepřišla nijak zvlášť těžká, jen dvakrát jsem se s řešením opravdu zasekl, což jsem snadno a rychle vyřešil přítomnou intergrovanou nápovědou, kterou beru jako velké plus každé puzzle hry. Úrovně jsou jinak celkem nápadité, jen málo z nich bych hodnotil nějak negativně. Pokud budete sbírat bonusové zlatouše, tak si postupně odemknete i sadu nových nástrojů, jako třeba pozastavení hry, zrychlení nebo zachování povelů při restartu a další quality-of-life vylepšení, a vedle toho i obyčejné kosmetické věci, což se mi taky docela líbilo.

Negativně hodnotím soundtrack, který jen v málo případech alespoň náznakem připomíná hudbu. Většinu času se bohužel jedná jen o primitivní nekonečné digitální tůtání a pípání, z kterého vám brzo začne píchat v hlavě. Naštěstí se dá pomocí získaných zlatoušů odemknout přepínač hudby, což je možná ten úplně nejdůležitější nástroj.

Ve hře je příběh, který není nijak světoborný nebo bůhvíjak originální, ale není špatný a hru dobře doplňuje. Nakonec jsem byl překvapen přítomností dvou bossfightů, které taky hodnotím kladně, hlavně ten závěrečný, ze kterého se mi - možná skriptovaně, možná náhodou - vyklubala celkem spektakulární podívaná a perfektní zakončení hry.

Uvědomuju si, že na Humanity brzo asi zapomenu a pochybuju, že bych si je někdy zahrál znovu, ale čerstvě po dohrání převažují kladné pocity a celkově se mi hra líbila a kromě soundtracku a pár slabších levelů nemám co vytknout.

Pro: Mechaniky, odladěnost, vizuální styl, bossfighty, nápověda

Proti: Hudba

+14

Dark Souls III

  • PS5 100
Miyazaki sa vrátil a hneď je to iná pesnička! Dark Souls III už od prvej animácie dáva na známosť, že po meh dvojke je séria opäť na koni. Tretí diel má pôsobivú grafiku, hudbu, sound design a dýcha tou pravou soulsovskou atmosférou. Z dvojky si Miyazaki vzal niekoľko vecí, ktoré ma potešili, ale aj tie, nad ktorými som trochu nesúhlasne krútil hlavou.

Do prvej kategórie patrí napríklad možnosť dať si štyri prstene či voľne sa presúvať medzi ohniskami. Chápem, že niektorí hráči preferujú svet, v ktorom musia do Firelink Shrine dobehnúť po svojich, ale ja mám radšej pohodlnejší teleport. Čo ma až tak neoslovilo boli súboje proti viacerým bossom, prípadne bossovi a jeho pomocníkom. Na druhej strane, keď dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté, takže tieto súboje tu sú zvládnuté oveľa lepšie než v dvojke.

Dizajn bossov je veľmi vydarený a každý z nich má svojské čaro. Potešila ma väčšia dynamika súbojov. Sú energickejšie, rýchlejšie a adrenalínovejšie. Náročnosť mi prišla vyvážená. Súboje s bossmi boli rozhodne výzvou. Asi žiadneho by som neoznačil za vyslovene ľahkého, naopak, trojka má asi najťažších bossov z celej trilógie (tetralógie, ak rátame aj Demon’s Souls). Aspoň teda z môjho pohľadu.

Dokonca som vôbec prvýkrát počas svojho FromSoft maratónu musel pri troch najtuhších bossoch požiadať o pomoc iného hráča (!). Radosť z víťazstva síce nebola taká intenzívna, ale co-op súboj bol aj tak zábava. Zároveň ale platí, že bossovia sú fér a vyvolávajú v hráčovi dojem, že to môže zvládnuť. Ak bude odhodlaný, trpezlivý a ochotný poučiť sa z chýb.

Inak ani neviem, čo viac dodať. Je to proste Dark Souls „se vším všudy“, tak ako ho máme radi. Ľudia, ktorí ságu poznajú, dobre vedia, do čoho idú a čo môžu čakať. Hoci trojku považujem za najlepší diel trilógie, určitá únava materiálu sa predsa len trošku dostavuje, takže som rád, že sa Miyazaki presunul k iným značkám.

Myslím si totiž, že v rámci Dark Souls univerza už povedal všetko, čo sa dalo. Osobne som si aj trojku sakramentsky užil (po rozporuplnej dvojke pôsobila priam ako živá voda) a menej než 100 % jej skrátka nemôžem dať (aj napriek nejakým tým výhradám). Stále je to totiž ohromný zážitok.

Bossovia, ktorí mi dali najviac zabrať: Pontiff Sulyvahn, Champion Gundyr, Dancer of the Boreal Valley, Lothric a Lorian, Soul of Cinder, Nameless King, Sister Friede, Darkeater Midir, Slave Knight Gael

Pro: grafika, atmosféra, svet, bossovia, hudba

Proti: menšia únava materiálu sa predsa len dostavuje

+14

Draugen

  • PS5 60
Draugen svým zasazením a s Ragnarem Tørnquistem v čele sliboval velmi zajímavou podívanou, kterou jsem dlouho odkládal. Walking simulatory jsou můj oblíbený žánr a rád se do nich pustím, když je na to ta správná nálada. Nakonec se zdá, že jsem čekal docela zbytečně. Norská vesnička je krásná, ale až překvapivě miniaturní a ne zcela uvěřitelně navržená. Příběh je předvídatelný a ani jedna z dvojice linek nefunguje ani trochu tak, jak bylo zřejmě zamýšleno. Šablonovitý scénář, společně s postupem hrou jak z příručky, tomu nijak nepomáhá. Jakoby šlo o prvotinu začínajícího indie studia, které jelo podle wikiHow to do walking simulator. Od takhle zkušeného týmu jsem čekal opravdu mnohem více. Tak alespoň se na to pěkně dívalo a krásně poslouchalo.
+14

Elden Ring

  • PS5 80
Spokojnosť? Určite áno! Nadšenie? Ani nie...

Bol som dosť zvedavý, ako sa Miyazakimu podarilo soulsovskú schému adaptovať na open world. A dopadlo to... vlastne dobre. Asi. Viac-menej. Elden Ring je často titulovaný ako najľahšia Soulsovka. Je to do veľkej miery pravda, ale je to zložitejšie. Totiž, hrať Elden Ring ako Souls hru nie je úplne vhodné. Proste je fajn brať ho ako klasické akčné RPG v otvorenom svete. Tak si ho človek užije oveľa viac. Pokiaľ sa mu nedarí, môže skúsiť šťastie v inom kúte mapy.

Navyše tu máme aj staré známe summony (nielen živých hráčov, ale aj Spirit Ashes, ktorých je pomerne veľa a dajú sa aj levelovať), takže si myslím, že Elden Ringu môžu dať pokojne šancu aj hráči, ktorí inak Souls hry nevyhľadávajú.

Neznamená to však, že by bola hra easy-peasy-lemon-squeezy. Stále predstavuje dostatočnú výzvu a pri mnohých bossoch sa iste zapotíte. Ale samozrejme záleží aj od uhla pohľadu. Inak bude náročnosť Elden Ringu vnímať niekto, kto Soulsovky doteraz nehral a inak ten, kto ich už má prejdené.

Tunajší svet je navrhnutý naozaj pôsobivo. Je poriadne rozsiahly a plný zaujímavých zákutí, ktoré je príjemné preskúmavať. Bavili ma dokonca aj rôzne jaskyne a dungeony, hoci to všeobecne nie sú moje obľúbené lokácie. Tu sú však navrhnuté dobre, sú dlhé tak akurát a hoci sa ich bossovia často opakujú, tak sú zábavné (aspoň spočiatku). Celkovo som teda bol spokojný, ale ako som naznačil vyššie, úplné nadšenie sa u mňa nedostavilo. A ja vlastne ani neviem prečo.

Možno je to tým, že zovretosť a sústredenosť Dark Souls či Bloodborne mi predsa len chýbala a želal som si, aby ten svet nebol tak strašne mamutí... Ohúrenie ním totiž funguje len do určitej miery a po niekoľkých hodinách sa mi už príliš nechcelo prechádzať ho úplne do detailov a hľadať nejaké zapadnuté zákutia či dungeony. Prečo aj, keď za odmenu dostanete len nejaký predmet, ktorý nikdy nepoužijete, prípadne ďalšieho summona do zbierky, ktorého tiež nevyužijete? Hodia sa akurát tie runy... Podľa mňa je ten svet proste zbytočne veľký a určitej monotónnosti sa hra nevyhla. Prídete, všetkých zabijete, zabijete bossa a šmytec, ide sa ďalej.

Čo sa týka bossov, tak po hernej stránke sú (plus-mínus) fajn, ale z vizuálneho hľadiska mi prišli dosť meh. Akoby tvorcom dochádzali nápady. Chápem, že stupňovať výtvarnú originalitu bossov sa nedá donekonečna, ale v Elden Ringu im akoby trochu chýbala charizma. Zase ale treba zdôrazniť, že tí najhlavnejší bossáci sú veľmi vydarení. Problém bol skôr v tom, že sa príliš nedostavila eufória, keď som nejakého z nich porazil. A podľa mňa je na vine práve fakt, že je to open world. Keď máte pred sebou ešte milión bossov, mini-bossov a field bossov, tak porazenie jedného z nich nemá ani zďaleka takú silu a razanciu. Ku koncu hry ma to už dokonca dosť nudilo. Príliš veľa nepriateľov, príliš veľa bossov, príliš veľa lokácií. Proste ma to ubilo.

V závere som teda naozaj dosť využíval co-op s inými hráčmi. Súboje s bossmi mi už totiž neprišli natoľko zábavné, aby som pri nich chcel tráviť desiatky minút. Keď som co-op používal v predchádzajúcich Fromovkách, mal som trochu výčitky svedomia, že to vzdávam a žiadam o pomoc. A keď som tak napokon urobil, tak to bolo po xy neúspešných pokusoch. V Elden Ringu mi to bolo viac-menej jedno. V iných Souls hrách som striehol, aby mi neunikol ani jeden nepovinný boss, tu som nad tým len mávol rukou.

Žiaľ, aj sem museli vývojári napchať dosť bullshit bossov, ktorí sa sólo dajú zvládnuť len veľmi ťažko (Commander Niall, Godskin Duo, Starscourge Radahn, Crucible Knight a Misbegotten Warrior) a ja som na to skrátka nemal nervy. Obzvlášť keď som vedel, že ma ešte čaká solídny kus mapy, ktorý musím preskúmať... Ďalej ma príliš nenadchlo množstvo predmetov, z ktorých väčšina je aj tak zbytočná. Aspoň teda pre mňa bola. Crafting tam vôbec nemusel byť, všetky predmety sa mohli dať normálne kúpiť u obchodníkov (ale niečím ten svet zaplniť asi museli).

Treba tiež povedať, že hráčov, ktorí hrali predchádzajúce hry od FromSoftware tu len sotva niečo prekvapí. Je to skrátka Dark Souls len v open worlde. Ten open world je síce krásny, ale keď v ňom strávite desiatky hodín, tak sa už predsa len začne zajedať. Ak by bol Elden Ring skromnejší, užil by som si ho zrejme viac. Takto musím len trochu smutne konštatovať, že väčší svet nutne neznamená aj lepšiu hru.

Celkovo u mňa ale prevládajú pozitívne pocity, hru som si užil a úspech jej prajem. Ale že by som Elden Ring korunoval ako najlepší open world na svete či najlepšiu hru od FromSoftware, tak to určite nie. Za kúpu ale rozhodne stojí.

P. S. - PS 5 verzia je pomerne otrasná a kvôli neustálym framedropom prakticky nehrateľná. Nestrácajte teda čas a rovno nainštalujte verziu pre PS 4. Síce má asi slabšiu grafiku (hoci ja som si veľký rozdiel nevšimol), ale zato beží hladko a nebolia z nej oči.

Bossovia, ktorí mi dali najviac zabrať: Margit the Fell Omen, Crucible Knight a Misbegotten Warrior, Starscourge Radahn, Commander Niall, Godskin Duo, Malenia Blade of Miquella, Godfrey First Elden Lord/Hoarah Loux.

Pro: svet, súboje, pôsobivá grafika

Proti: zbytočne masívne (vo všetkých ohľadoch), opakovanie bossov, ku koncu rutina

+14

Silent Hill: The Short Message

  • PS5 55
Short Message je taký malý experiment v sérii Silent Hill. Bol zadarmo a trval mi prejsť dve hodinky, tak som sa rozhodol, že si ho hneď zahrám. Príbeh sa točí okolo samovrážd, šikany na škole, depresii a domáceho násilia, takže tak nejak bude vypadať aj druhý svet, v ktorom sa naša mladá hrdinka bude potácať. Tento diel je z pohľadu prvej osoby podobne ako P.T.. Neodohráva sa v Silent Hill ale jednom starom paneláku v nemeckom meste Kettenstadt. Kľudne by som si hru zahral v japončine (alebo teda v nemčine), tá angličtina mi tam nesedela a aj Maya v cutscénach bola predabovaná. 

Short Message mi neprišiel vôbec desivý - je to skôr depresívny walking simulátor, v ktorom sa so stredoškoláčkou Anitou a jej mobilom pohybujete po starom paneláku a hľadáte informácie, čo sa stalo. Zisťujete, prečo si vaša najlepšia kamarátka Maya zobrala život a do toho vidíte krátke cutscény so skutočnými hercami. Budete tu utekať pred monštrom, ktorého totožnosť zistíte až neskôr. Tieto pasáže ma skôr otravovali. Najhorší bol labyrint v úplnom závere, kde ste utekali pred príšerou a zároveň ste museli nájsť 5 fotiek, aby ste si otvorili dvere. Dizajn tohto Anitinho malého pekla je ale vytvorený skvelo, rovnako ako monštrum, ktoré vám bude doslova dýchať na krk a nenechá vás vydýchnuť.

Mojim najväčším prekvapením bolo, keď som zistil, že na hre pracoval Akira Yamaoka a vytvoril do hry skvelú pieseň v závere hry a zvuky. Ďalším známym menom bol Masahiro Ito, ktorý dizajnoval druhý svet a vytvoril monštrum.

Hodnotím ale veľmi ľahko nadpriemerne. Pre mňa to bol taký nemastný-neslaný titul. Niekomu sa bude páčiť, iní nad ním ohrnú nos. Je zadarmo, takže si ho môže zahrať hneď každý a urobiť si názor sám.
+14