Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Sly Cooper: Thieves in Time

  • PS3 90
  • Vita 90
Absolutně skvělá skákačka z tohoto světa. 4 díl nádherně pokračuje v Slyově pouti a doteď se modlím a doufám v remaster či další díl. Obrovským plusem je za mě český dabing u kterého jsem se chvílema řezal smíchy. Hláška s řízkama mi zůstala v hlavě doteď.

Pro: Český dabing, hratelnost, příběh, prostředí, grafika

Proti: Celkem jednoduché, ještě není pokračování

+5

Aliens vs Predator

  • PS3 70
Upřímně, ode hry jsem očekával více. Hlavně začátek vypadal velmi slibně (mariňák kampaň). Tísnivá atmosféra, všudypřítomní alieni, zajímavá kampaň. To se ale časem změní v prostou mlátičku s nudným příběhem. V podstatě příběh se dá i ingorovat.
Kampaň za predátora je zajímavý nápad, bohužel v celku nudný. PRostě není moc co dělat. Za aliena by to bylo i zábavné, ale kamera tomu prostě není přizpůsobena. Nedá se zorientovat v prostoru, těžko se odhaduje místo dopadu a směr.

Naětestí hra není příliš dlouhá a jako odreagovačka může sloužit dobře. Nehodnotím multiplayer, protože v době, kdy jsem hru hrál, už žádný multiplayer neexistoval.

Pro: Začátek, nápady za perdátora a aliena

Proti: Příběh moc není, kamera, nuda za predátora

+7

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS3 80
Toto je v poradí trinásty komentár tohto exkluzívneho titulu od Naughty Dog, ktorý započal novú éru hier. Upustenie od „cartoonových" plyšákov a vstup do reálneho sveta sa im na poprvé značne vydaril. Hláškujúci Drake k je dosť veľký sympaťák, ktorý Vám prirastie k srdcu bez problémov. Na mňa pôsobil, že občas má viac šťastia ako rozumu, čo mu pekne dáva body na charizme. Som rád, že autori si išli vlastnou cestou a z Drakea nespravili druhého „Indiana Jonesa" alebo „Laru Croft". Možno už tu nijakými novými informáciami neprispejem a možno už všetko bolo povedané ale i tak sa chcem podeliť o svoje čerstvé dojmy.

Príbeh sa točí okolo honby za zlatom legendárneho mesta Eldorádo. Dej sype ako hodinky, žiadne zbytočné vykecávačky. Občas nejaký zvrat v deji, občas humor. Vedľajšie postavy ale aj antagonisti sú dobre spracovaný a každý tam má svoj dostatočný priestor.

Akčná stránka hry je tiež fajn. Občas mi to ale prišlo prehnane akčné a to množstvo nepriateľov inklinovalo k „Call of Duty". Asi najviac ma sralo, že boli všade aj tam, kde nemali byť. Drake sa tvárí, že otvoril jedinú cestu do katakomb a hneď ako sa dnu dostanete, tak je plné bežných „npčiek" a strácalo to na „atmoške", že niečo objavujete. Jasne Drake zahlási hlášku typu, že ty militanti sú úplne všade. To mi dalo pocit, že samotný autori nevedeli s čím tie katakomby vyplniť aby tie pasáže hráč jednoducho neprebehol. Pritom tam stačilo dať viac hádanok do hry alebo nejaké útržky informácií o danom mieste. Hádaniek mi prišlo, že ich je žalostné málo a tie čo tam boli boli tak primitívne, že to musí bez návodu splniť hocijaký „australopitekus".

Vizuálne spracovanie hry je vskutku krásne, škoda, to nebola skutočná džungľa ale len obyčajné lineárne polia obklopené džungľou. Celý dej sa odohráva v jednotvárnom prostredí, čo mi príde po čase nezaujímavé. Jasné sú tam aj momenty, ktoré Vám utkvejú v pamäti. Za mňa môžem spomenúť napríklad jazda na skútri cez potopené mesto alebo architektúra zopár významných lokácií.

Počas postupom hrou môžte aj zbierať takzvané „collectibles". Čo sú vlastne artefakty z pred kolumbovskej éri alebo z čias Španielskej okupácie. Škoda ,že im chýba nejaká skutočne hodnotná stručná informácia o danom predmete, ktorá mi ťa vnútorne nútila aby si mal ich fakt potrebu zbierať.

Súperi nepôsobia hlúpo a naozaj reagujú na hráča. Snažia sa ho obkľúčiť alebo znemožniť ľahký postup hrou. Skoro za každým od nich dostanete spŕšku granátov, čo ťa núti meniť kryt za kryt. Kryty sú ľahko ničiteľné či už ide o rôzne bedne alebo múriky. Samozrejme nie všetko ale niekedy som bol milo prekvapený aj tam kde som to nečakal. Toto sami strašne páči, tie drobné detaily, kto by to možno okomentoval známou hláškou, „pri tom taková blbosť". Naughty Dog vie presne čo mam rád.

Poznámky typu, že hra nezostarla príliš pekne, alebo je ťažkopádna, neberiem do úvahy. Hra na rok 2007 je skvelá aj dnes. Môjmu psku dala hra hra poriadne zabrať, čo bolo hlavne poznať na neskorom doskakovaní textúr. Ale i tak sa teším na ďalšie dobrodružstvo.

Odporúčam!
+14

Killzone 2

  • PS3 85
Killzone 2 má všechno, co musela mít každá správná FPS čerstvě po vydání Modern Warfare. Frenetickou přímočarou akci, autoheal, tři zbraně (pistoli, pušku a někdy nůž), pořádnou válečnou atmosféru, kde se pořád něco musí dít a krátkou herní dobu. Aby to po delší době stejné hratelnosti náhodou nezačalo nudit.

Mě tenhle styl baví. Je to hodně zaměřené na samotnou akci. Na rozdíl od "old school" her, kde musíte sbírat lékárny a v komplexních úrovních hledat cestu dál podle mapky. Autoheal a checkpointy jsou, podle mě, geniální vynálezy. Hry mají díky tomu větší spád. Nejsou tak rozkouskované. Nemusíte před každým skokem nebo po každé povedené ráně ukládat. Protože, co kdybych na to zapomněl a musel to hrát znova. Tady budete umírat taky. Hodí vás to na začátku checkpointu a znovu prověří schopnosti.

Killzone 2 má všechno. Má autoheal, frenetickou akci, pořádnou válečnou atmosféru, krátkou herní dobu a nemá quick load. Je přímočarý, ale kupodivu ne tak, jak by člověk čekal. Občas nějakou odbočku ve hře najdete. Občas se vracíte. Všechno je to ale poctivě naskriptováno a obejít pravidla vám hra nedovolí. Mě to ale vůbec nevadilo. Užíval jsem si akci, kde vás vyruší jen vlastní smrt, kde nemůžete zabloudit a kde vás parťáci pochválí, když se povede pěkný head shot. Užíval jsem si střílení. Pokud jsem se teda s dual shockem trefil. Ještě na něm nemám takový skill.

Co se týče míření s páčkami, tak má hra nevýhodu, že se nepřátelé nechtějí nechat snadno zabít. Pořád se kryjí, pořád jsou v pohybu. Jinak jsou Helgasti pořádně démoničtí a hra má hodně sirovou atmosféru. Hra zábavně dávkuje styl hraní. Klasické hraní, stacionární kulomety, dobývání, mise v mechovi, souboje s bossy. Killzone 2 je intenzivní a nemá úplně pitomý příběh. Jen jednu pitomou postavu. Kdybyste vy jako Sevchenko preventivně odpráskl Rica už na začátku, mohlo to skončit úplně jinak. Na druhou stranu občas pomohl v přestřelkách.

Pro: pocit ze střílení, válečná atmosféra, inteligence protivníků, hra chytne nepustí

Proti: jednu pušku navíc bych bral, hodně krátké, Rico

+14

Disney•Pixar Cars 2

  • PS3 65
U Cars 2 zde před mým hodnocením svítilo mizerných 43 %. Což je trochu škoda, protože v žádném případě nejde o tragédii či zcela jasně prvoplánovou a nedovařenou vějičku na fanoušky předlohy. Ostatně v dobových recenzích sklidila obstojná hodnocení s průměrem kolem 70 %.

Rozšklebené auťáky přináší do závodního žánru vlastně až překvapivě mnoho prvků a nesází jen na jednoduché závody z "A" do "B". Můžete zde jezdit po dvou kolech, ve smyku, pozpátku, přeskakovat překážky a při tom metat salta. Všechny tyto "machrovinky" samozřejmě nabíjejí nádržku pro krátkodobé zrychlení. Problém je bohužel v tom, že možností je tolik, že celý jízdní model působí přeplácaně, zároveň však v některých aspektech nedotaženě. Řítit se relativně standardními tratěmi v karosérii Bleska McQueena tak není bohužel taková zábava, jaká by mohla být.

Hra tak nabízí poměrně slušnou variabilitu v tom, jakým z způsobem se do cíle dokodrcáte. Vše ozvláštňuje obstojným množstvím módů a i když mód kariéry není kdovíjak dlouhý, neměl jsem pocit, že jde o vyloženě odrbanou hru podle filmu.

Jednotlivé závody jsou v módu suplujícím kariéru trochu sterilně řazené do několika sérií. Příběh zde v principu neexistuje, vše je pojaté jako simulace k tréninku nových agentů, což je trochu škoda. S překonáním posledního závodu se tak nedostavil prakticky žádný pocit zadostiučinění. Cars 2 se pyšní poměrně rozsáhlým "vozovým parkem". Najdeme všechny hlavní a drtivou většinu vedlejších postav z filmu. Rozdíl mezi nimi je však v samotných závodech poměrně malý. Překvapila mne v některých závodech vcelku přepálená obtížnost, díky které budou mít mladší hráči i díky ne úplně vyladěnému jízdnímu modelu nejspíš problém s postupem dál. Volba obtížnosti je přitom dostupná pouze v samostatných závodech.

Vizuálně hra po devíti letech vážně nikoho do kolen nedostane, ale nezestárla úplně strašně. Namluvení jednotlivých auťáků taky není vyloženě špatné.

Upřímně, Cars 2 je sice vcelku zapomenutelnou závodní hrou, ale zároveň na ní není nic vyloženě mizerného. Na rozdíl od některých her podle filmů nepůsobí jako ptákovina splácaná za dvě odpoledne a to se cení. Pro fanoušky předlohy tak lze vlastně s klidným svědomím doporučit, ostatní si na ni po těch letech stejně ani nevzpomenou.

Pro: Slušné možnosti jízdy; velké množství aut

Proti: Nedotažený jízdní model; příběh prakticky neexistuje; občas frustrující obtížnost

+8

X-Men Origins: Wolverine

  • PS3 70
Zpracování není nijak obzvlášť kvalitní. Kvůli nedostatečné diverzitě nepřátel a prostředí začíná hra docela brzy působit ohraně. Souboje s neznačkovými Hulky jsou strašně nezáživné. Design úrovní a rozmístění nepřátel není sesumírované se špetkou logiky. Natahování herní doby a více fázové souboje jsou dominantou her podle filmu, takže to nechybí ani zde.

Při znovurozehrání jde vidět, že lehké RPG prvky (zvyšování poškození útoků) jsou jen na oko. Nějakým způsobem jsem vytěsnil i scrip momenty jako běh po mostě s nepřítel na rameni. Nebo snaha o zpestření hratelnosti jako byla střelba z LMG. Bohužel to je vše součástí jen první mise. Po jejím dohrání zůstane jen u sekání nepřátel.

Když mě hra nenutila ručkovat po římsách nebo mě nenutila řešit „puzzle“ posouváním čehosi někam, bavil jsem se ale náramně. X-Men Origins dobře funguje tam, kde by se čekalo – v akci. Kombíček není sice přehršel, ale díky možné interakci s předměty v prostředí a „lunge“ útoku je o rychlou a šílenou akci postaráno. Stále platí, že to není extra hitparáda, ale má to i své velmi povedené momenty.

Slabší nepřátelé se objevují i po desítkách a díky ne úplně blbému soubojovému systému je poměrně jednoduché se jich zbavit. A právě to se mi na Origins Wolverine líbí nejvíc – můžu se opravdu cítit jako sekáček na maso jménem Wolverine. Žádné velká omezení nebo házení „anti-wolverine“ nepřátel pod nohy. Prostě procházím hrou (většinu času) jako nůž máslem a cítím, že ovládám ultimátní zbraň. Plus se sem tam objeví takové situace jako je třeba souboj se Sentinelem ve vzduchu a jeho efektní a efektivní zakončení.

Kvality v porovnání s jinými hack and slash záležitostmi určitě pokulhává, ale jedná se o hru podle filmu a nad takovými rád přimhouřím oči. A to v tomhle případě filmovou předlohu ani nemám tolik rád! Nadšení z X Men Origins Wolverine pramení i z toho, že je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dob Xboxu 360. Není bezproblémová, není dokonalá, ale je zábavná a má své "wow" momenty. Nehledě na to, že jsem si předešlou generaci konzole pořídil právě kvůli těmto jejím "exluzivitkám" a polomrtvému žánru hack and slash.
+15

Killzone 2

  • PS3 75
Při zpětném pohledu hezky vyplývají na povrch dvě skutečnosti: Hratelností (v singleplayeru) je Killzone v dobrém smyslu průměr - hraje se příjemně, ale ničím nevybočuje z konkurence jiných lineárních válečných stříleček. Grafikou a celkovou audiovizuální prezentací jde ovšem o naprosto výjimečný a famózní počin.

Tato pochvala by také měla být rozvedena do dvou samostatných, leč provázaných, tvrzení. Když říkám, že Killzone 2 má fantastickou grafiku, myslím tím že:

a) Tvůrci dokázali dotáhnout PS3 na hranici jeho možností a grafický engine vhodně natweakovat tak, aby se přizpůsobil možnostem spíše dýchavičné konzole (jedoucí zpravidla o několik snímků za sekundů hůře než papírově slabší Xbox 360), ale zároveň působil na pohled hodně efektně. Při detailním zkoumání obrazu si snadno všimnete, kde všude se výkonem šetřilo, ale pokud Killzone 2 rozjedete na menší televizi, na první pohled si ho lze i po více jak deseti letech od vydání splést s moderní hrou (true story, bro). Chvílemi jsem se až divil, že to vůbec PS3 všechno utáhne - zejména závěrečný mayhem na vás hází tuny nepřátel a FPS stále zůstává v tolerovatelné, pohodlně hratelné mezi.

b) Tvůrci našli vynikající a působivou výtvarnou stylizaci, která se na celkovém zážitku ze hry podílí lvím způsobem. Když se říká, že na "grafice nezáleží", většinou se tím odkazuje právě k technickým možnostem enginu. Pravdou je, že naprosto každá hra prostě technicky časem zastará, čemuž ani Killzone 2 neuniklo. Co už však zastarání nepodléhá, je právě dobrá výtvarná stránka a v tomto je Killzone 2 velice silná. Nejde jen o to, že design prostředí, zbraní i nepřátel lahodí oku, ale také o to, že velmi účinně působí na emoce a vytváří specifickou atmosféru. Ozvučení přitom nezůstává pozadu.

V čem naopak vidím slabiny? Inu, tou první jsou výše zmíněné vlny nepřátel. Ty fungují tak, že se nepřátelé v určitých momentech spawnují donekonečna, dokud v dané lokaci nepostoupíte kousek dál. Hra vás tak nutí do rambo stylu namísto toho, abyste chumel enemáků opatrně vystříleli z dálky a zpoza krytů. Osobně toto zavalování hráče nepřáteli nemám rád (pokud na to hra není speciálně designovaná jako Serious Sam nebo Doom), takže zde si kritickou výtku neodpustím.

Druhý problém je příběh. Nechci nutně, aby mi akční hra nabídla obdobu románu od Tolstého, ale čekám, že mě děj aspoň trochu vtáhne. Úsporné vyprávění u Call of Duty v tomto směru bohatě dostačuje. V Killzone 2 je vám jako hráči ale všecko jedno, postavy nemají žádný charakter, nezáleží vám na nich a do herního univerza jste vtaženi asi tak jako u toho Serious Sama.

Časté stížnosti padají i na těžkopádné ovládání, ale při nastavení maximální citlivosti v menu se na to dá zvyknout a osobně jsem hru nakonec celkem pohodlně dohrál i na šmejdském fejkovém ovladači s obřími deadzonami na analogových páčkách.

Pro: vynikající grafika z technického i výtvarného hlediska, ozvučení, atmosféra

Proti: slabý příběh, vlny nepřátel

+16

Assassin's Creed

  • PS3 70
Assassin's Creed je legendární série, a tak jsem si řekl, že ji nemohu minout. A kde začít jinde, než u prvního dílu.

Hra se mi doma válela poměrně dlouho, až jsem se na ní jednoho večera vrhnul. Věděl jsem, že je staršího data, a tak nemohu očkávat žádné zázraky. Přesto, že jsem s tímto počítal, pár věcí mě nemile překvapilo. První byla kamera, na kterou je opravdu těžké si zvyknout. Tak nějak divně se přizpůsobuje, a tak velmi často uděláte něco jiného, než jste měli v plánu. Co mě překvapilo více, byla absence titulků. Titulky jsou v dnešní době tak klasická věc, že jsem ji považoval za naprosto automatickou. No, ne vždy tomu tak bylo.

Nakonec mě však nejvíce rozčilovalo po celou dobu hraní něco úplně jiného. Na kameru jsem si zvyknul, na absenci titulků také. Na co jsem si již nezvyknul, a rozčilovalo mě to úplně stejně, jako v reálném světě, byly dva typy NPC postav: socky a nafetovaný rváči. Fakt mě nenaštve nic víc, než když se snažím někam natajňačku dostat, a otravuje mě ženská, jež chce prachy, a pak do mě jde nějakej s**č, co má dvojku v žíle. A tak i když jsem za to ztrácel pomyslné životy, rovnou jsem obě postavy s velkým zadostiučiněním vraždil.

Hra jinak trpí svým datumem, přesto mě něco motivovalo hru dokončit. I když je hra repetetivní, stejně je pořád docela hratelná. Příběh byl také zajímavý, a tak tuto hru považuji jako zajímavý kick-off do legendární série.

Pro: příběh, prostředí, současnost

Proti: kamera, repetetivnost, otravné NPC

+16

The Last of Us

  • PS3 100
  • PS4 100
Zatím pro mě jeden z nejlepších příběhu co kdy vznikl v herním průmyslu.Nejde zapomenout ty noci kdy jsem to hrával a neustále byl napjatý a čekal co na mě vyskočí

Pro: Příběh,hratelnost, grafika

+5 +7 −2

Grand Theft Auto V

  • PC 95
  • PS3 --
Psal se rok 2014 a já, čerstvý maturant, si natěšeně pořídil PS3 hlavně proto, abych si mohl zahrát nejnovější GTAčko. A bavil jsem se královsky.
O 6 let později, těsně po skončení vysokoškolských studií, nabízí Epic hru zdarma a já neodolávám a ponořuji se do hry podruhé, tentokrát na PC . A opět se bavím královsky.

GTA V mě dostává především svou velikostí, propracovaností a smyslem pro detail. Také však tím, jak ladně a plynule se hraje. Mám radost i z obyčejných pojížděk po městě, procházek po pláži nebo z vyhlídek na horách.

Skvělá satira tehdejší společnosti neztrácí ani dnes na humoru a trefnosti. Jsem opravdu zvědavý, jak se ta současná hyperkorektnost promítne do dalšího pokračování této legendární série.

Těžko hře něco vytýkat, přesto se tu ale pár detailů najde. Například především ke konci hry už jsou mise založené téměř jen na vyvražďování nekonečných hord nepřátel. Ne že by to nebyla zábava, systém krytí, střelby a fyzikální reakce postřelených oku lahodí, ale přeci jen bych chtěl příště trošku víc.

Celkově ale GTA V hodnotím jako megalomanství v tom nejlepším možném provedení. Kdybych měl z celého herního průmyslu vybrat jedinou hru člověku her naprosto neznalému, asi bych pro míru detailů, celkové technické zpracování a v neposlední řadě pro zasazení do „reálného“ světa, sáhl právě po této hře.

Pro: svět, míra detailů, satira, humor, technické zpracování, hudba, možnost hraní online

Proti: nízká obtížnost, příliš mnoho nepřátel v závěrečných misích, chybějící aktivity z předchozích dílů

+25

Saints Row 2

  • PC 100
  • PS3 --
  • X360 --
  • XOne --
Saints Row 2 nevypadá vůbec špatně. PC verze je v základu sice problematická, ale popasoval jsem se s ní dobře. Gentlemen of the Row mod, speciální SweetFX, Improved Vehicles Mod, kvalitnější muzika. To je vše, co jsem si do hry dal. Na své stáří fakt obdivuhodný kousek. Ze značky se během dekády stal fenomén, co dávno narostl do neuvěřitelných rozměrů. K nestabilitě hry, nakupování oblečení, načtení pozice a cutscén, shození hry na lištu. To je popis specifických případů, kdy může dojít k proklamovanému padání a náhlému ukončení aplikace, ale rozhodně lze hrát mnoho hodin nerušeně. A řekl bych, že se mi to dost zlepšilo poté, co jsem dal kompatibilitu na Windows Vista.

První den hraní zprvu bezcílně jezdím po městě, seznamují se s tím světem, jak co funguje a vypadá. Objevuji mnohé vedlejší mise, kde je odměna 1000 dolarů, případně i desetinásobek uvedené sumy. To mě přivede k myšlence o vydělaném miliónu, aniž bych se vrhl na příběhovou kampaň. Ona to navíc byla fakt hodně chytlavá kratochvíle, ve čtyřkolce projíždět obchodním centrem vytyčenými checkpointy. Tak neustálým opakováním mého cíle dosaženo. Prostě jen pro ten pocit snadno vydělaných peněz a naučené trasy, kdy byla uplatněna ta nejefektivnější místa projetí. Takto jezdit bych chtěl i v reálu. Až potom následovalo to ostatní, co tu ukryté čeká k prozkoumání a zevrubnému využití.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že na grafickém vzhledu nezáleží, je to víceméně to nejdůležitější u her obecně. To bychom je jinak nehráli. Jen v případě velkého stáří pak přimhouřím oči a odpustím hodně. To není případ Saints Row 2, který s mnou použitým SweetFX vypadá opravdu úchvatně. Byť nastaveny i barvy přes OSD monitoru, čímž se tím víc projevovala upravená vizuální stránka . Celé město tak rázem ožije. V základu vývojáři nezvládají u novějších her saturaci odstínů, pokaždé je tam nějaký mlžný opar určité barvy. Aby to bylo projasněné, nepotřebuji HDR efekty, ale vyvážené schéma, co nebude oplývat vybledlou, nevýraznou či příliš tmavou paletou. A právě proto vznikly ty neoficiální korekce vzhledu, ty při správném nastavení pak dopomáhají k vyhovujícímu vnímání propírané věci.

Překvapení mě potkalo, když osedlána loď. Rázem se úplně změnila perspektiva, s níž jsem dosud na hru pohlížel. Ono to vlastně jde vzít po vodě, zemi a vzduchu. Třpyt odrážejících se slunečních paprsků na hladině vody navozoval uspokojující pocit, stejně jako zrcadlový odraz panorama města. Síť nadjezdů, silnic, dálničních tahů a mostů. Poskládáno tak, že jde jezdit dokola. Je to odklonění nahuštěné dopravy nad město. Architektura staveb a jejich komplexnost tvoří vyspěle působící metropoli, v níž se snoubí několikero odlišných stylů. Radost pohledět. Hra je hodně v asijském duchu, vesměs různorodá etnika. Ačkoli já dal přednost typickému bělochovi. Postupně mu oblékl svršky ve fialové barvě, slušivou koženou bundu, výraznější řasy, stylovou obuv. Na hlavě měl svěží šátek.

Respekt se cení, neboť na něm záleží, kdy mi dá hra šanci pokračovat v příběhové linii. Chce to mít sklony k násilí, choutky na všelijaké činnosti, plnit vedlejší úkoly. Po nějaké době upřednostněn Prodejce s auty, co mi prodá, to mám trvale v garáži. A od něj získaná vozidla zvyšují můj styl, mající vliv na zvýšení úrovně respektu. Např. vozidlo za 8900 bodů stylu stojící kolem sto tisíc dolarů. Stačí jich nakoupit několikero kusů, jak vychází propočty, rázem se ten součet bodů promění ve vyšší úroveň prestižního respektu. Ten obecně neustále skáče za jakýmkoli způsobem zajímavě koncipovanou jízdu. Na HUDu je v horním rohu jeho ukazatel. Do levelu 99 se neustále znovu naplňuje a pokračuje dál, při překročení hranice je již zaplněn trvale. Zkompletování Aktivit odemkne možnost se dostat k misím.

Hra neumí oficiální cestou rozlišení 2560x1440, přičemž v době vydání širokoúhlé monitory už začínaly. Pravda, s nižším počtem pixelů. Abych docílil nativního zobrazení, posloužil mi k tomu určený editor. Je k dispozici na Steamu. Vše nalinkováno v diskuzi u hry na DH. Nevyplácí se mít jinak danou konfiguraci než popisuji. Stinnou stránkou by totiž bylo špatné vykreslování kompletního světa, jeho načítání za chodu, průhlednost textur. Dohlednost zvládá dostatečně navozovat pohled, kam jen mé oko pohlédne. Není tudíž důvod ke snižování viditelnosti, či k onomu nenačtení objektů daleko ode mě. Je to tak co nejblíže realitě. Střechy nejsou duté. Ano, tady mám snad poprvé dojem z prostorových budov se vším, co se s nimi pojí. Obcházím je, objíždím, vstupuji do nich, a stoupám na ně. Lepší splynutí s okolím dosud mé chabé znalosti z městských akcí neměly tu čest někde vidět. A fakt si tohoto aspektu cením.

Stěžejní příběhová linka je fakt podařená, dost se toho v sekvencích děje. Samotné dění těch úkolů nepostrádá originalitu a nápaditost. Dá se to plnit variabilními řešeními, výhoda otevřených světů v městské zástavbě. Obyčejné vyřizování účtů, pomsta, převzetí dominantního postavení, obrana mého území, infiltrace. A to se vzájemně prolíná lokacemi z postranních úkonů, například demoliční derby, čtyřkolka v Nob Hill a podobně. Osobně mi to vše přišlo velmi strhující a atmosférické. Zadávací body ke spuštění se neustále mění, objevují se opakovaně, přibývají další, odvislé od dosavadního průběhu. Jištěno je to svědomitě řešenými záchytnými body, pročež nečiní potíže po všech jít, zneškodnit je. Pakliže se to zkombinuje neomezeným střelivem, silnými a dobře zvolenými zbraněmi i lepší schopností míření, nepředstavuje kompletování příběhu jakoukoliv nesnázi, s níž bych si neporadil.

Nachází se tu výstavní supersporty. Poptávka po nich je napříč několika oblastmi, není snadné je najít. Mají tendence při detekování na radaru hned zmizet, usnadňuje to natřískaná garáž či koupě u obchodníka. Odměnou je vyřádění se na exotických kouscích, co do běžného provozu normálně nepatří. Takový Kombajn je extrémně pomalý, objemný, snadno se otře do protijedoucího auta, z nějž zůstane kostra zbavená karosérie. Rozmanitou škálou barev jde dosáhnout víceré variace stejného modelu, to učiněno u těch nejikoničtějších z nich. Otevírání dveří stylem nahoru se mi nikdy neomrzí, považuji toto řešení za nejpřínosnější pro celé odvětí miláčků na čtyřech kolech. A jak už to u propracovanějších záležitostí bývá, neodpustili si vývojáři ani tajné lokace. Z mola se vydám na zapomenutý ostrov, na němž je co pozorovat i kam lézt. Projít jej dolní a horní stranou, dostat se na něj i z mého úkrytu. Cestou k němu minout pozůstatky jiného, potopeného ostrova. Prostě dokonalost.

Pro: S modifikacemi naprosto v pohodě, skvělá a podmanivá hratelnost. Profesionální design.

Proti: Může padat, ale mnohdy se toho dá vyvarovat. Plynulost se trošku zadrhává, ale nijak to nevadí.

+10

Heavy Rain

  • PS3 --
Novátorský přístup poněkud zastínila Cageova slabost pro velké bijáky a nabubřelost, s níž naservíroval Heavy Rain jako samozvaný chod pro dospělé. Jeho specializované zakázkové studio, zaměřující se na rozvíjení motion capture, v němž herce najednou zabírají desítky kamer, je složeno z velmi zkušených vývojářů, kteří do média dlouhodobě vnášejí inovace z filmového odvětví. Správně vypozorovali, že pohnutí u diváků vyvolají především záběry tváře v kombinaci s hudebním doprovodem, a proto nechávají postavy exhibovat v co nejvíce emocionálních polohách, nezřídka kompletně zmáčené a prokřehlé, nejlépe za tónů nediegetických skladeb. Nelze se divit, že Heavy Rain tak rychle zestárl, když jeho náskok nakonec nebyl ani zdaleka takový, jaký se svého času zdál. Z toho důvodu je odsouzen k periodickému restaurování a omlazování.

I tak jde o mimořádně tíživý a deštivý neo-noir, v němž neutuchající liják není pouhým dochucením atmosféry, nýbrž indikátorem postupu. Má svoji sílu i rychlost, přibližuje nebo oddaluje konec hry. Zároveň funguje jako nepolapitelný živel, vzdorující racionálnímu uchopení. Obdivuhodné jsou způsoby, jakými se zde navozují tísnivé pocity, jež odstartují ještě před průtrží - ztrátou syna v nákupním centru, kde při prodírání se davem a pátrání po něm přestávají najednou záměrně fungovat mechaniky pohybu a rozhlížení. Podřízení různým perspektivám nebo paralelní montáž patří mezi nejčastější metody, jimiž se tady zvyšuje napětí.

Spíše než kontinuální zážitek na mě Heavy Rain působí jako poslepování scén, které nedrží vždy pohromadě. Větvení příběhu, jeden z předních taháků, koherenci zrovna neprospívá. Vzrušující sekvence, jejichž náplní je vytrvalý zápas s DualShockem, mazaně znesnadňují pozorný divácký zážitek, při němž nejde tak velkoryse přehlížet a odpouštět. Ethanovy segmenty chvílemi působí jako z horroru druhé kategorie (předlouhé prolézání šachtou s ostrým sklem) a vůbec do hry nepasují. Vyšetřování agenta Normana zase probíhá pomocí ARI, jež umožňuje v přívětivějším rozhraní rekognoskovat fosforeskující uzly a přiblížit se tak žánru adventury, i když pouze jakožto nepřesvědčivý gimmick.

Z toho je vidět, že Heavy Rain je ve vší parádě hrou, ne filmem. Přednost v ní má vždycky způsob podání přizpůsobující se tomu, kdo hru ovládá, stejně jako přidržování se herních stereotypů (úrovně tu zastupují akty a herní avatary čtyři vypravěči, se svými pozitivy i negativy, rozhodujícími o jejich dobrém či špatném konci). Ani detektivní zápletka sama o sobě není uspokojivě rozvedena a vypotřebuje se nabídkou dílčích atrakcí. V posledních hodinách přichází flashback, který polopaticky všechno objasní, aby netápal vůbec nikdo - a vše předtím tak anuluje. Identita vraha je odhalena a postavy se soustředí už jen na pouhé zúčtování. Veškerá detektivní práce z předchozích hodin tak končí ve slepé uličce. Při vývoji se dlouhou dobu netušilo, kdo bude vrah, a hra postupně budovaná podezření surově utne, aby ve zbytku kulminovala v nevkusnou eskamotáž.

Nechci nicméně zlehčovat, čeho tu bylo dosaženo - napsat rozvětvený příběh filmového střihu, který by neztratil integritu a úplně se nerozpadl, zasluhuje obdiv. A tady se to povedlo.
+20

Killzone 3

  • PS3 85
Série Killzone se liší, třeba od souputníka Resistance, uvěřitelnějším pojetím a tím nemyslím meziplanetární cestování. Třetí díl trochu upustil od této filozofie a dotáhl hratelnost skoro k dokonalosti.

Předešlé dva díly stály na pomalejším postupu a nutností se krýt za překážkami. Z bezhlavého náběhu na nepřátele jsem nikdy neodešel jako vítěz. Nějaké zbraně při střelbě kopaly tak moc, že jsem přes ně kolikrát ani neviděl cíl. Animace změny zbraní, přebíjení nebo jen při hodu granátem byly zdlouhavé. Každé vykouknutí zpoza krytu nebo přebití zásobníku jsem si musel dobře rozmyslet, protože ne všichni nepřátelé čekali až jim vpálím kulku do hlavy. Hlavní postava nevydržela víc než jen pár ran, takže s přihlédnutím na výše zmíněné bylo o zábavu postaráno.

Pro třetí díl většina toho stále platí. Největší změnu prodělaly animace, které už nejsou tak zdlouhavé. Otáčení kamerou už nepůsobí tak neohrabaně a analog mnohem lépe reaguje při míření skrz mířidla. Konečně je možné nést víc jak dvě zbraně, přičemž sekundární zbraň má vlastní slot (neuvěřitelný zmiňovat něco takového jako jedno z největších pozitiv, ale kdo hrál dvojku musí vědět o jakou osinu v zadku šlo).

Nejpozitivnější změna se týká obsahu misí, ve kterých se už jen nebrání pozice před útočícími nepřáteli. Krytí spojenců odstřelovačkou nebo ovládání těžkých strojů je jen část toho, co jsem v kůži seržanta Sevchenka musel podstoupit. Obzvlášť ovládání všelijakých vozidel jsem si extrémně užil. Těžkotonážní otáčení, zpětný ráz a klepání celé kabiny při střelbě z raketometu je úplně jiná úrovně uvěřitelnosti, než jakou mi nabídla kterákoli jiná hra (v rámci FPS her, ve které se takové mise nachází).

Docela jednoduše se nadchnu z grafického zpracování her, ale nevypíchnout ji v tomto případě by byl hřích. Rok vydání 2011, předešlá generace konzolí, jen HD rozlišení a ta hra vypadá naprosto skvěle. Kvitovat musím hlavně výtvarnou stránku hry, která má rozhodně svůj podíl na mém nadšení. Přesto jak hra vypadá neměl jsem s ní vyloženě žádný problém, co se padání snímku týká. Snad jen při hraní ve splitscreenu, ale to dokážu odpustit.

Hrozně mě zamrzel nesoulad příběhových filmečků a samotné hratelnosti. Tím nemyslím ty krásné bojové scény s choreografií jak z filmů Johna Woo. Myslím tím odlišné fungování zbraní nebo nebrání v potaz vypnutou gravitaci na vesmírné lodi. Strašně mě to vytrhávalo ze hry. Mnohem víc, než některé dementní postavy a jejich jednání.
+15

Dante's Inferno

  • PS3 80
Deset let zpátky se celých pět her utkalo o trůn sdílený DMCčkem a Bohem Války. Byly to konkrétně Bayonetta, Darksiders, Castlevania: LoS, třetí GoW, a právě zdejší Dante a jeho devět kruhů pekla. Čtyři z těchto pěti her si užily dostatečný úspěch na to, aby daly vzniknout i sequelům, té poslední z nich se ovšem satanužel dařilo hůř. Částečně to možná bylo tím, že tito tvůrci v životopise naposled měli Dead Space, především to ale beztak bylo proto, protože se to prostě hrálo až přehnaně podobně, jako GoW.

A vskutku, kdyby se to bylo jmenovalo God of War: Inferno, nikomu by to asi ani nepřišlo divné. A netýká se to jen na chlup stejného bojového systému či toho vyloženě identického (ie. stejně kreténského) platformingu a hádanek, ale i té obdobně epické orchestrální hudby, a té melodramatické až teatrální VA režie. Původní básně sice naznačovali spíše zádumčivější přednes, ale herecké pojetí á la Šejkspýr funguje taky dobře.

Ale je to škoda, protože Dantíkův Infernáš je legitimně kvalitní hra. Jistě, God of War má v jedné věci navrch - Kratos vraždil s hněvem tisíce sluncí, a byla vždycky slast sledovat, o kolik brutálnější jeho další finišující fatalita asi bude. Na tuto brutalitu je právě tato hra skromnější, což je i překvapující vzhledem k předešlému dílu tvůrců. Ve všech ostatních směrech je to ovšem dalekosáhle lepší, zábavnější produkt.

Za jeho nejsilnější devízu považuju právě to, jak odprezentoval každý z oných devíti kruhů pekla, kdy v krásné souhře pracovalo samotné prostředí s báječnou atmosférou a designy nepřátel i bossů. Každý kruh přitom samozřejmě má citelně ojedinělé vyobrazení v závislosti na příslušné básni stejného názvu. V textu je kruh Chtíč popsán jako jakési nekončící tornádo, co na to hra? Vecpe Vám patřičně do chřtánu masivní FAKJŮ tornádo, a všechno kolem navíc zahalí do hluboké fialové! Samozřejmě, užijete si tu i očekávané klasiky ohně a síry, jen se k nim holt musíte prokopat přes bahnaté, červy prolezlé jámy kruhu Nenasytnost, přes slévárny taveného zlata kruhu Chamtivost, překročit řeku Styx, prozkoumat chmurný sebevražedný lesík, a další podobné rozkoše, které by udělaly dobrého křesťana i z Čárlího Sheena.

A i příběh to má zajímavej! Dante sice byl muž Boží, ale napříč jeho tůrou peklem se nad slunce zřetelně ukáže, že hřešil víc, než kdokoliv jiný. S tou poetickou náturou, jakou je to odvyprávěno, to pospolu s tím melodramatickým přednesem vytváří vskutku vytříbenou tragédii. A obzvláštní prdel je, že i tahle zapomenutá mlátička si dala to úsilí alespoň trochu integrovat příběh s hratelností - a tak ku zisku skillpointů budete vesele lidem poskytovat rozhřešení, nebo je naopak odsuzovat, podle toho, který konkrétní skill strom zrovna budete chtít obohatit.

Takže se to hraje dobře, má to skvělou celkovou prezentaci, ale nebyl to finanční úspěch, tož kde je do psí díry zakopanej Zuul? Well...holt to vyšlo v roce, ve kterém se to nemohlo vyhnout konkurenčnímu parnímu válci, a to především proto, protože je to fakt echt překouřeně podobný temu Kratosovi. A taky v tom možná částečně mají prsty poslední části hry, které jsou oproti předcházejícímu zbytku prostě nesrovnatelně slabší a trestuhodně nekreativní. Ale na rovinu Vám povím, stokrát radši si někdy znovu zahraju toto, než cokoliv z původní trilogie God of War. Pravděpodobnější ale je, že až zase budu mít chuť na obdobnou rubačku, DMC to jistí nejvíc. Tomuto žánru Japonsko prostě vévodí, a nemyslím si, že by se v nejbližších generacích mohla hierarchie byť o bď měnit.

Pro: Je to God of War, ale diametrálně lepší!

Proti: Je to God of War, jen lepší...

+18

LEGO Harry Potter: Years 1-4

  • PS3 90
Jsem velkým fanouškem všeho okolo Harryho Pottera a nevynechala jsem ani tuto lego hru. Lego hry jsou celkově fajn a nejlepší jsou na hraní ve dvou na jedné konzoli. To, jak se obrazovka rozděluje a spojuje, když jsou postavy u sebe a odcházejí od sebe, působí přirozeně a příjemně.
Příběh hry je samozřejmě daný, ale lego ho vypráví originálním a zábavným způsobem. Musím říct, že mě do lego her obecně více sedí vyprávění bez dabingu. Je to skvělé, pochopitelné a odpadá jazyková bariéra. To je super, protože se jedná o skvělou hru pro děti. Je pravdou, že některé vtípky jsou opravdu dětské. Ale co, já se jim stejně zasměji. Je tam i spousta drobností, jako například Voldemortův bubák je Harry. To mě pobavilo.
My jsme s přítelem hrály příběh a já si pak hru dohrála sama na 100 %. Po dokončení příběhové části jsme měli hru dohranou pouze na 60 %. To je jedna ze slabin hry. Některé věci prostě při prvním průchodu nelze získat. Musí se nejdříve najít a koupit postavy s požadovanými schopnostmi. Autoři tak nutí hrát hráče každou kapitolu minimálně dvakrát.
Při hře ve dvou jsme neměli žádné problémy při hraní. Možná občas pozlobila kamera, která byla ve špatném úhlu a nedovolila nám se podívat tam, kam jsme potřebovali. Když jsem pak hrála sama, začali se mi do cesty plést ostatní postavy. Pak místo toho, abych vyslala kouzlo tam, kam jsem chtěla, jsem zasáhla nějakého společníka. Také bych si při opakovaném hraní ráda vybrala celý tým. Je možnost vybrat si pouze jednu postavu a zbytek se automaticky doplní. Vždy se doplní tak, aby tam byly zastoupeny postavy se všemi potřebnými schopnostmi (pokud je máte otevřeny), ale já bych si je chtěla vybrat všechny sama.
Během hraní se získávají červené krabičky s výhodami. Problém je, že se při každém spuštění hry, se musí všechny znovu zapnout. Na to jsem občas zapomněla. Bylo by fajn, kdyby zůstaly zapnuté. Ulehčení bych uvítala i při nákupu postav. Při hledání těch, které ještě nejsou koupené, se musí projít všechny jedna po druhé.
Lego: Harry Potter je super zábavná hra, a to jak příběhem, tak hratelně. Dobře se hraje ve dvou. Každý hráč si sbírá své vlastní penízky, je tedy ve hře i určitá dávka soupeření. Občas se tak stalo, že když se jeden dostal dál ve hře, druhého nepustil k sobě, ale nejdříve všechno vybral, aby měl více penízků. Naštěstí k tomu nebylo tolik příležitostí, jako v jiných lego hrách, kde to byl trochu důvod k neshodám.

Pro: možnost hrát ve dvou na jednom zařízení, humorné vyprávění příběhu

Proti: nutnost opakovaného hraní

+17

Just Dance 3

  • PS3 80
Kvůli 3. kategorii herní výzvy jsem musela oprášit svůj starý PS3, na kterém mám právě JD3. Just Dance se prezentuje jako party hra a pro většinu lidí tak asi bude, ale já bych se rozhodně ve společnosti někoho dalšího do trapného poskakování nepustila. I když mě to baví, rozhodně volím při „tancování“ samotu.
Další skupina lidí hraje JD kvůli pohybu a snaží se tak zhubnout. I samotná hra nabízí sweat režim. Neříkám, že se člověk u hry nezpotí, ale problém na PS s ovládáním move je ten, že vlastně nakonec stačí hlavně máchat rukou s ovladačem a na 3 hvězdičky dáte téměř každou písničku.
Hlavní problém jsem ale měla s prostorem. Úzká nudle, kterou mám před televizí, rozhodně moc prostoru nenabízí. Také jsem musela být velice blízko televizi a myslím, že kamera ovladač často snímala špatně.
Je pak nepříjemné, když se snažíte, máte pocit, že se i trefujete do hudby, ale hodnocení máte jen good, zatím co jindy jste vlastně dost mimo a získáváte perfeckt.
Hlavní důvod proč JD nehraju častěji je náročnost přípravy. Ono se to nezdá. „Jen“ se dá kamera na TV, připojí se k Playstationu, nabijou se ovladače, ale i to mě dokáže odradit. Jsem prostě lenoch.
Písničky, které ve hře jsou fajn. Neříkám, že jsem fandou všech nebo, že jsem všechny znala, ale všechny jsem aspoň jednou zkusila a neměla jsem potřebu žádnou z nich rovnou vypnout. O řadě z nich bych řekla, že jsou super. Já, co se týká hudby, nejsem zrovna vybíravá a líbí se mi téměř všechno.
Just Dance určitě doporučuji, jen asi novější verzi :)

Pro: výběr písniček a slušné sestavy

Proti: špatné vyhodnocování pohybu

+11

007: Quantum of Solace

  • PS3 65
Dobré filmové hry, ke kterým se rád vracím by se daly napočítat na jedné ruce. Přesto si taková hry dám vždycky rád, protože dokáží povzbudit filmové opojení, ve kterém jsem si je pořídil.

Herní Quantum of Solace je dost věrné filmu, který nepouští nohu z plynu. Naštěstí pro epileptiky je ve hře jen pár cutscén, takže jim v tomhle ohledu nehrozí nebezpečí jako u sledování filmu. Postavy podobají hercům a jsou jimi i nadabované a to mi stačí na omluvení zkratkovitého pokrytí událostí z Casino Royale, jehož přítomnost sama o sobě je příjemná, ale hlavně protože Vesper...

Treyarchu nemůže zapřít zkušenost s akčními hrami. Několik akčních pasáží bylo opravdu slibných, ale většinou je pokazí nepříjemná zkušenost s cover systémem a velmi agresivními AI nepřáteli. V tomhle případě by mě zajímalo, jak by hra vypadala, kdyby měli vývojáři větší rozpočet a více času. Možná by stačilo pozlátko v lepším grafickém provedení, které je ale na druhou stranu stále lepší než předpřipravené cutscény...

Quantum of Solace se daří držet akční tempo na úkor všemu ostatnímu (hackování dveří je spíš nutnost, než snaha o zpestření hratelnosti), což ale jde ruku v ruce s filmem, který je taky spíš výbuchů plná akce. Kratší doba je spíš plus, protože po dvou hodinách nenabídne nic navíc a spíš je to tak nějak zbytečně natahované, což platí pro většinu her podle filmu. Jako akční jednohubka po zhlédnutí filmu dobrý, ale na úroveň James Bond 007: Nightfire nemůžu QoS dát.

Pro: QTE a animace chvatů, zbraňový arzenál, dabing a podoba herců

Proti: AI, cutscény, mise ve vlaku!

+15

Demon's Souls

  • PS3 70
Je únor roku 2009. Tomuto roku dominovaly průměrné adaptace populárních filmů, a později i první Rocksteadovic Batman. PejSkaři si ale mohli, již takto z kraje, užívat první FromSoft Soulsovinu. A mou tehdejší závist dohnala jen až ta ještě vyšší, o pět let později, kdy svůj design narvali do viktoriánského Londýna.

Tehdy prostě nic docela podobného nebylo. Japonskozápadní dungeon crawler RPG, s lineárním příběhem bez pádného děje, s pouze ambientním ozvučením, kterému sekundovala epická hudba, jež ovšem roztancovávala pouze samotné bosse, a tak to prostě celé bylo jen a výhradně o hratelnosti a té úmorné, dezolátní, přepychově temné atmosféře? Nelze se divit, že z toho byl takovej hit, a že i o 11 let později stále vznikají kopie všemožných kvalit. A nemám pochyb, že kdybych to byl hrál v době vydání, nepřeberně bych to zbožňoval. Jenže já vůl si to musel zahrát až teď, když už za sebou dávno mám bohaté zkušenosti s tařka vším, co po Duších Démonů následovalo. A jo, jsem neskonale rád, že můžu konečně poctivě prohlásit, že jsem oficiálně dohrál celou Soulsborne ságu. Nemůžu ovšem říct, že bych si tenhle návrat na ouplný začátek kdovíjak užil.

To, čím hra dominovala za své největší slávy, je stále excelentní a nestárnoucí - ta atmosféra je zcela upřímně pohlcující a hlavně unikátní. Trochu jsem se bál, že takto zpětně v tom budu jen těžko hledat vlastní identitu hry, a že se mé pocity budou snadno splývat s Dark sourozenci. Velmi rychle jsem byl ale naštěstí vyveden z omylu, a feeling této hry se mi do paměti nepopiratelně zaryje ještě na dlouhá léta, a s žádnou jinou hrou si to určitě plést nebudu. Bohužel...mechanicky je to prostě moudrý dědeček plný historek, se kterým je fajn si popovídat, ale na bruslák ho už nevemete. Je až k nevíře, jak obrovský skok FromSoft udělali mezi tímto a prvním dílem Dark Souls, a to nejen v rámci kvality, ale hlavně rozumného game designu. Takový skok se jim od té doby již nepovedl.

Bonfiry smysluplně rozeseté po úrovních? Toť přízrak budoucnosti, zde máte prostě jeden záchytný bod na celou úroveň a můžete jen doufat, že daná úroveň nabídne alespoň nějaké zkratky. Což pro některé platí, a pro některé zase ne. Bohaté množství užitečného harampádí, zbraní, armorů, aspol., ať má člověk motivaci k radostnému průzkumu a pečlivému sběru lootu? Pche, na co, postačí přece tak jedna hrst armor setů, které jsou navíc naprosto nesmyslně ještě rozdělené na unisex, čistě mužské, a čistě ženské; co se zbraní týče, na jakýkoliv daný build opět padá bajvoko pět zbraní, tak dvě tři katany, dvě kouzelnické hůlky na celou hru; dva sloty na prsteny mne v prvních Temných Duších uměly pěkně potrápit, zde je ovšem tak málo prstenů a ještě méně opravdu užitečných, že jsem hru takřka od začátku skoro až do konce dohrál s jedním párem bez jediné změny; naproti tomu poživatelných dobrot je tu tolik, že absolutně nemáte šanci všechny spotřebovat, včetně léčiv. Tak samo je tu absolutně zbytečný, absurdní přebytek upgradovacího matroše, který ve spojení s velmi inteligentním limitem nosnosti + té skutečnosti, že ty lepší upgrady může zajistit jen spešl NPC kovář zašitej mimo Nexus, v mém případě znamenal jen to, že jsem si nic upgradovat ani nechtěl.

Zároveň zde funguje ještě jedna extra designérská fíčurka, která mi požitek z hraní přinejlepším hrubě tlumila, a navíc mi svou podstatou hrozivě nedávala smysl - Tendence světů. Totiž, v základu má každý svět tendenci šedou/neutrální. Svým počínáním ale můžete tendenci buď zbělat, nebo zčernit. Nejzákladněší proces je takový, že více do běla tendence jde, čím lépe hrajete, ie. čím méně umíráte a více kidlíte (hlavně bosse daného světa). Tendence pak naopak černá, čím více umíráte v lidské formě, a lidská forma je žádoucí, neboť jen tak můžete mít plné HP. A teď ten džouk - jakmile má svět bílou tendenci, jeho průchod je lehčí, kdy máte více HP, enemáci zase méně, dávají méně damage, dropují méně duší a horší loot, a některý loot dokonce ze světa vyloženě mizí. V černé tendenci zase naopak máte méně HP, enemáci více, dávají větší dmg, ale za to dropují více duší, lepší dropy, a taky pak získáváte v rámci konkrétních úrovní přístup k jinak nedostupnému, volně ležícímu lootu. Takže čím lépe hrajete, tím máte hru lehčí, čím hůře, tím máte hru těžší. A kdyby to samo o sobě takto nebylo dostatečně převrácené a na hlavu, tak bez googlu pravděpodobně ani nemáte šanci zachytit, proč a co se děje.

Balanc obtížnosti se mi soudí jen těžko, hru jsem dohrál za kouzelnici, umřel jsem přesně 40krát. Primárně ze začátku ještě byly obtíže a potyčky měly náboj napětí, ale posledních zhruba 6 hodin jsem zbytkem hry vyloženě proplul jak vařečka gulášem. Oproti nadcházejícím dílům jsou Duše Démonů i poměrně krátkou hrou, kdy mi první dohrání zabralo ušmudlaných 25 hodin, a byť si to dobové recenze hodně vychvalovaly, já se už kdesi v půlce opravdu na dohrání těšil, a hodně intenzivně pochybuji, že budu někdy mít chuť si to střihnout znovu, když místo toho můžu šáhnout po nesrovnatelně lepších alternativách. I ten level design, snad s vyjímkou prvního světa, stojí poměrně za hodně přimočarý vyliž, A JO, zdejší praděd všech Blighttownů, Gutterů a Farron's Keepů je zdaleka tou nejhorší verzí velké jedovaté lokace, jakou FromSoft v rámci SoulsBorne spotvořili. Né protože by byla nejtěžší, ale protože vyloženě vyzařuje leností a laciností, a navíc v téhle hře člověk v těch sračkách neudělá ani ten blbej kotrmelec.

Má to ale i jednu nadčasovou mechaniku, kterou z nepochopitelných důvodů od té doby FromSofťáci již nereplikovali - nízké překážky tady Vaše postava umí vyšplhat!

Na závěr mi dovolte malou nestoudnou reklamu na emulátor RPCS3, který je dnes již v opravdu vytříbené formě, a velké množství her je již dokonale, pohodlně, a kompletně hratelé a dohratelné.

Pro: Jedinečná atmosféra; Soulsborne™ návyková hratelnost; OST

Proti: V rámci mechanik a celkového game designu je to oproti mladším sourozencům prostě děsně neohrabané a zastaralé

+26

Killzone

  • PS3 80
Téhle hře jsem na začátku moc nevěřil. Myslel jsem, že zdejší hodnocení je jen setkání nostalgiků nebo PlayStation hráčů, kteří moc FPS exkluzivit na svou konzoli nehráli. Hra mě velmi mile překvapila. Má super atmosféru, je zábavná a hlavně se dá v klidu ovládat. I bez pomocného míření. Po tom, co se mi rozbil můj ultimátní ovladač Splitfish jsem se o tom přesvědčil na klasickém ovladači. Vůbec mi to nekazilo pocit z hraní.

Hra totiž hráče nedrtí nějakým zběsilým tempem. Místo toho se ubírá pozvolným krokem. Nemusíte až tak moc rychle mířit. Dokonce je čas zamířit na hlavu protivníka. To je, zvlášť na konci, potřeba, protože nepřátelé jsou čím dál odolnější. Trochu to komplikuje velká nepřesnost některých zbraní. V arzenálu se ale dají najít přesnější kousky. Postupem hrou si můžete vybrat ze čtyř postav.

Vojáka, který má všechny vlastnosti průměrně vyvážené. Rychlou a hbitou ženskou s infračerveným viděním, určenou k tiché likvidaci nepřátel. Má nůž, ale bohužel málo vydrží a neunese moc nábojů. Velký obrněný voják nábojů unese dost. Má pořádný kanón a není moc rychlý. Agent má průměrné vlastnosti, nůž a může se v některých částech dostat nepřátelům do týla. Bohužel také vlastní hodně nepřesnou helgastskou pušku. Není tedy v boji příliš efektivní.

Postavy jsou z mého pohledu bohužel dost nevyvážené. Rychlost je mi k ničemu, když postava nevydrží pár zásahů. Průměrnost může být fajn, když nemáte na výběr. Výhody agenta jsou k ničemu, když k tomu nemáte pořádnou pušku. Ať žije obrněnec s kanónem. Rychlost nepotřebuji a unese nejvíc nábojů. To se hodí, protože všem ostatním vždy dojdou brzy náboje a pak vám stejně nezbývá nic jiného než střílet z té nepřesné helgastské pušky.

Obrněncem jsem procházel docela dlouhou hrou. Scenérie se v jednotlivých lokacích sice trochu recyklovali. Na druhou stranu se lokace střídali a tím pádem i herní prostředí. Sníh, džungle, pláže, poušť, zákopy nebo rozbořené město. Prostředí tady rozhodně není stereotypní. Nepřátelé už trochu jo. Celou dobu střílíte prakticky do jednoho druhu nepřátel s tím rozdílem, že jsou později lépe ozbrojení a obrnění. Inteligence moc nepobrali, ale to vůbec nevadí. Hra mě celou dobu hraní opravdu bavila. Atmosféra je fajn a Helgasti zahlásí každý zásah, který dostali.

Hrou vás provází celý tým a chová se skvěle. Spolubojovníci vám nelezou do rány a když máte na mále, je možné se za ně schovat a oni něco dokážou zastřelit. Kompromis mezi autohealem a lékárničkami je také fajn. Jen je škoda nevýrazného bosse. Bez své mrtvé ochranky vypadá jako ufňukánek, který se moc nebrání a vydrží jako standardní obrněný voják.

♫♫♫

Pro: parťáci v boji, měnící se postředí, zábava od začátku do konce, slušná herní doba, atmosféra

Proti: nevyváženost postav, málo nábojů do spojeneckých zbraní, nepřesné útočné pušky (i s mířením)

+17

Shadows of the Damned

  • PS3 75
Shadows of the Damned se hodnotí poněkud obtížně, ta hra má neskutečně skvělé a chytré nápady, bohužel kvůli EA se musel Suda51 spolu se svým týmem docela držet při zemi a hra byla kvůli kecání do scénáře nesčetněkrát předělaná a napsaná znovu, údajně to ani neměla být střílečka, ale spíše něco jako walking simulátor beze zbraně. Váš ukecaný sidekick Johnson měl být původně holka se kterou by byl časem i milostný poměr.

Každopádně, řešme radši to co se k nám dostalo. Hlavním hrdinou je Mexikánec Garcia Hotspur, který zabijí démony a vždy nacházel po krušném dni odpočinek v náruči své milované Pauly. Jednoho dne, jí ale unese Fleming, vládce pekla který si chce Paulu vzít. Garcia se tedy vydává se svým sidekickem mluvící lebkou Johnsnem na pouť skrze peklo a že to je dost frustrující, ale i zábavná jízda.

I když nám tvůrci slibovali že se jedná o Psychologický Thriller, tak bych spíše hru přirovnal k hororovému komediálnímu road tripu s lehkou dávkou surrealismu. Vy totiž cestujete napříč peklem a poznáváte jak poměrně originální potvory, tak i různá místa v pekle a musím uznat že mě prozkoumávání novým lokací vždy bavilo a byli udělané dost originálně. Do toho navíc v průběhu hry objevujete i různé knížky, které vám Johnson předčítá a skrz to se dozvíte i minulost různých bossů. Celkově v tomhle měřítku je hra hezky vypiplaná, JENŽE !!!

Přes to že hra umí překvapovat a bavit (odkaz na Evil Dead potěšil), tak hratelností hra umí být místy dost frustrující. Hra vás seznamuje s množstvím mechanik, musíte používat různé zbraně a střely aby jste zneškodnili dané nepřátele, do toho musíte střílet kozu aby vás nepohltila temnota a když se všechny ty mechanismy najednou dají do jednoho, je to sílá a frustrace zaručena. Do toho tam jsou občas nervy drásající mini-hry, jako střílení z obřího kanónu, což mě donutilo si vytrhnout pár vlasů (Ta jakoby arkádová kreslená mini-hra byla, ale skvělá). I tak vás to, ale kupodivu nějak nutí pokračovat a to i přes to že místy hra na vás hazí všechno možné a vy už se v tom pomalu nemůžete vyznat.

Díky neskutečné chemii kterou má hlavní dvojka, jste prostě nuceni to dohrát. Johnson totiž hlásí jednu hlášku za druhou a Garciův sarkasmus ho skvěle doplňuje, jedna z mých nejoblíbenějších herních dvojic (pořád ale vede Sam a Max !!!) Ještě za zmínku stojí skvělý soundtrack od Akira Yamaoky, ten člověk válí neskutečně.

Když to vezmu celkově, tak hra má pořád potenciál, jde vidět že tvůrci se drželi zpátky a i když Suda51 do toho dal spoustu skvělých nápadů, pořád to celé působí nedodělaně, že toho mohlo být mnohem více. Takhle z toho máme jenom docela dobrou střílečku se skvělými nápady.

Pokud tedy máte chuť si zkusit něco trochu jiného a i se při hraní docela nasrat, dejte tomu šanci. Já jen doufám že Suda51 bude mít peníze a udělá pokračování přesně podle sebe. Přeci jen Garciův příběh lehce pokračuje v Travis Strikes Back

Pro: Hlavní dvojka, humor, soundtrack, vizuál, prostředí, dabing, mechanismy a občas i potřeba přemýšlet

Proti: Nevyužitý potenciál, někdy frustrující až běda, možná lehce repetetivní (ale hra to snižuje díky různým mini-hrám apod.)

+21