Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >
  • PC 90
Commandos jsem nikdy nehrála, ale zato jsem asi milionkrát dohrála Robina Hooda a čekala jsem tedy něco podobného. A ono, světe div se, to nakonec moc podobné nebylo. Shadow Tactics je totiž vyloženě stealth. Nejsou tady žádné přímé souboje, takže vběhnout mezi skupinu nepřátel jen tak hala bala a všechny je rozsekat nepřipadá v úvahu. Právě naopak hráč musí složitě taktizovat a plánovat každý sebemenší krok (což ve výsledku znamená zavařit F5 a F8). S tím je spojená také častá frustrace z neúspěchu (přiznávám se, že u poslední mise, kde jsem se asi hodinu nebyla schopná pohnout ani o metr, jsem se musela potupně podívat na návod), ale o to víc je umocněna radost, když se vám něco podaří.

Co se mi na hře líbilo nejvíc byly rozhodně postavy. Všech 5 hlavních hrdinů je sympatických a propracovaných, jak hratelně, tak osobnostně. Hlavně každý z nich má jiné schopnosti, jiné přednosti a jiné nedostatky a všichni jsou vyvážení a navzájem se doplňují, takže je plně využijete opravdu všechny (i když za Aiko a Yuki jsem hrála asi drobet častěji a Mugen v posledních misích citelně chybí). Prostě postavy si mě získaly a loučení s nimi bylo těžké (hlavně s Mugenem, který ze mě dokonce vymáčkl i slzu). Taky se mi líbila pestrost jednotlivých misí, kde se měnily nejen lokace, ale také hlavní úkoly, které měly vždycky ještě několik možností splnění (zabij, unes, otrav čaj, zachraň...). Ještě bych určitě pochválila grafiku, pěkný soundtrack a možnost volby dabingu (japonština samozřejmě vede na celé čáře, což mi připomíná, že její titulkový překlad byl občas dost volný, ale hru jako takovou to naštěstí až tak moc neovlivní).

Pro: POSTAVY, pestrost, emoce, hratelnost, grafika, soundtrack

Proti: občas dost frustrující, často nepřesný překlad japonštiny

+31
  • PC 80
Hraní tohoto "Commandos klonu" v kulisách atraktivního a neotřelého prostředí, středověkého Japonska, bylo pro mne jako nalezení svých dlouho ztracených trenek, jenž jsou lehce zatuchlé, nevzhledné a silně obnošené, avšak jsou po nasazení stále velmi pohodlné a dobře větrají.

Na rozdíl od většiny, dnes již takřka zapomenutých kolegů v žánru, je Shadow Tactics daleko více systematičtější - pokud jde o likvidaci nepřátel. Tato hra je jako velký hlavolam a každá konfrontace s nepřítelem je malá hádanka, jejíž vyřešení přinese mírný pocit sexuálního uspokojení.

Každá postava z vašeho zabijáckého repertoáru je velmi kompetentní, archetypická, ale zároveň svou charakteristikou rozhodně neurazí. Navíc jsou velmi solidně namluveny. Němečtí hoši, z Mimimi productions, nebyli ignoranti a pro lid, který světu daroval hentai, připravili i Japanese dabing. Pro účel immersion doporučuji právě Japan ozvučení, které koresponduje s prostředím - podobně jako u Metro 2033, soudruzi!

Krom té vyšší obtížnosti není co vytknout. Mapy jsou velké, úkoly různorodé a celé to určitě za jedno odpoledne nedohrajete. Není to nic pro normální lidi, avšak pro fanoušky taktiky-exoty- je Shadow Tactics masochistickou nirvánou.
+26
  • PC 80
Herní výzva 2019 - 9. Historie se opakuje

Z nostalgie jsem si po letech koupil SCORE 300, abych viděl, kam se za ta léta můj kdysi oblíbený časopis posunul (nikam) a jako jedna z plných her zde bylo právě Shadow Tactics. Abych řekl pravdu, o hře jsem nikdy neslyšel, ale když jsem zjistil, že je to klon mých oblíbených Commandos a navíc je jeho průměrné hodnocení značně vysoko, neváhal jsem už ani minutu a rozhodně nelituju.

Přestože si na japonskou kulturu nijak nepotrpím, do hry jsem se velmi rychle opravdu zažral a během pár dnů ji zdárně dotáhl do konce. Na vině je návyková hratelnost - všech pět hrdinů si okamžitě zamilujete, každého z jiných důvodů. Mise jsou rozmanité a občas i pekelně obtížné. Design také potěšil, ale na denním pořádku jsou i takové hrůzy jako např. když hlavní postavy vedou dialog, přestože je každý na opačném konci mapy apod., ale jsou to jen detaily. Příběh také neurazil a dočkal jsem se i zajímavých zvratů.

Fanouškům Commandos/Desperados tuto hru rozhodně doporučuji, mně osobně velice mile překvapila.

Pro: Rozmanité mise; zajímavé postavy; hratelnost.

Proti: Pár věcí v designu; několik extrémně obtížných situací vyžadující přesné načasování.

+25
  • PC 95
Commandos: Behind Enemy Lines je dodnes moje nejoblíbenější hra. Takže na tenhle kousek, který hraje podle stejných pravidel, jsem se těšil jak malý kluk. Za tu dobu pár podobných her vyšlo, ale v mých očích bylo kvalitní jen Desperados: Wanted Dead or Alive, další díly Commandos jsou pořád dobré hry, ale už mi přišly spíš jako úlitba casual hráčům, tím spíš další díly Desperados, ty už ani nejsou zábavné. Takže vlastně od roku 2001, kdy vyšlo první Desperados trvala má žízeň po té pravé hře z tohoto minoritního herního podžánru. A podařilo se, Shadow Tactics od teď patří do mého triumvirátu commandos-like her :)

Hra se rozjíždí relativně pomalu a první dvě mise jsou spíš takovým tutoriálem, který zvládne každý (už jen z toho důvodu, že minimum nepřátel je sledováno více jak jedním parťákem, takže jejich odpravení je piece of cake. Člověk se tak seznámí s postavami, které ho budou provázet celou hrou a taky herními mechanikami a schopnostmi jednotlivých členů týmu. Těch je celkem 5 a jak je u podobných her zvykem, každý umí něco jiného a je tak často potřeba postupovat systematicky a přepínat mezi nimi.

Celá hra se sice odehrává ve středověkém Japonsku, ale během hraní mi často na mysli vytanulo staré dobré Desperados: Wanted Dead or Alive, vizuál se mu hodně blíží (ač je o 15 let mladší, ale ten feeling tam je) a hlavně během misí probíhají mezi členy rozhovory plné osobních narážek a vtípků, někdy i dosti jadrných. Příběh hry taky není tuctový a v rámci zmíněnýh her je asi nejlepší. došlo v něm i ke 2 zvratům, jeden jsem očekával, ale ten druhý mi takřka vyrazil dech a to i z důvodu jaký dopad na hratelnost má.

Když jsem začínal hrát, říkal jsem si: "Jsem matador, třináct misí, to mám tak za15 hodin hotový." Ale mýlil jsem se. První "tutoriálové" mise sice trvají každá ani ne hoďku, ale ty další už se šplhají ke 3 a někdy i 4 hodinám, to je ale čistý čas, je nutné ale počítat s častým nahráváním, takže jsem nakonec skončil na hodinách 40 :) Ale každá minuta za to stála, teda vlastně ne, jako jediný zápor hry, který je však hodně otravný, se ukázalo nahrávání jednotlivých misí. Load během mise je otázka pár sekund, to je v pohodě, potíž je po samotném spuštění hry jako takové, nahrávací obrazovka trvá něco mezi 3-5 minutami a to je v dnešní době prostě neakceptovatelné, pokaždé je sice vidět hláška, že spouštění může trvat několik minut, ale to nic nespraví. Takže nutností je hrát hru po delší dobu a ne ji zapínat jen na nějaké zabití volné čtvrthodinky.

Jeden zápor však nedokáže zničit celou hru. Už jen kvůli nevídaně vyrovnané partě postav. Každý sice umí něco, ale u každé předešlé hry mi přišlo, že pár postav je tak speciálně zaměřených, že sice umí jednu unikátní činnost, ale zbytek hry jen postávají nevyužití v koutě. Tady to tak není, každý je plně využitelný po celou misi. Něco jiného je, že jsem si oblíbil jednu postavu, mladou dívku Yuki a hrál velmi často s ní, ale i ostatní by většinu činnosti zvládli, jen trochu jinak.

Oceňuji i stínový mód (hra se tak vlastně i jmenuje), kdy lze každé postavě udělit povel k jedné činnosti a pak stačí jeden Enter a pokud se vše povede jak má, tak se spustí divadlo na jehož konci je kupa mrtvol a volná cesta dál :)

Sečteno podtrženo, tahle hra je prostě paráda, to nejlepší z Commandos a Desperados smícháno s několika dobrými nápady a ve slušivém hávu. Dlouho jsem se na to těšil a zklamán vůbec nejsem, spíš nadšen. Hra asi není pro každého, ale kdo aspoň trochu zavadil o zmiňované hry a líbilo se mu to, tak je tohle pro něj takřka povinnost ;) Doufám, že další čekání bude kratší než 15 let :D

Pro: Commandos a Desperados v novém pojetí, stínový mód, Yuki

Proti: nesmyslně dlouhá nahrávací obrazovka po spuštění hry

+23
  • PC 80
Shadow Tactics je krásná vzpomínka na dobu, kdy taktické akce byly stále běžně na trhu. Výborné zasazení, krásné lokace, dobře zvládnutá proměnlivost misí a možnost zvolit si vlastní cestu i styl dělá z téhle hry perlu, kterou můžu jedině doporučit. Dlouho budu vzpomínat na vydařené akce spuštěné jedním tlačítkem, po kterých zbyla volná cesta.

Pro: zasazení, shadow mode, proměnlivost hratelnosti

Proti: kurzor ne vždy klikal, kam jsem chtěl

+20
  • PC 80
Pokouším se vzpomenout si, jak to vlastně bylo se mnou a s Commandos. Jsem si celkem jistý, že jedničku jsem nehrál a dvojku jsem nedohrál, neb jsem byl v té době cucák a prostě to nepochopil. Byla to vážně složitá hra. Nicméně zanechala ve mě dojem a vážně rád jsem na ni vzpomínal, nebyl jsem z ní vyloženě otrávený.
Ke hraní Shadow Tactics jsem se přemlouval delší dobu. Věděl jsem, že to nebude snadné a chtěl jsem na hraní být náležitě připraven, mít chuť si to zahrát. Což se konečně stalo.
A skutečně, je to po čertech dobrá hra. Není to zábava pro každého, hra hráče seznámí se všemi mechanikami, ale v zájmu zachování volnosti se s příklady moc nemaže, aby nenaváděla k nějakému stylu hraní. Tuhle volnost v rozhodování musí člověk ocenit a skutečně si dovedu představit, že pokud vedle sebe posadím pět lidí, nikdo ji neprojde stejně.
Člověk si musí najít tu svoji cestu. Tady je pak na každém jak moc si to třeba bude komplikovat. Osobně jsem se přistihl, že jsem několikrát prošel mapou jak nůž máslem, šel přímo a strávil na mě pár minut a někdy jsem jednu oblast hrál i tři hodiny.
F5 a F8 jsou opravdu kámoši do nepohody. Celou oblast jsem resetoval snad jen jednou.
Tedy máte-li zkušenost se strategiemi, určitě se tady vyřadíte, nemáte-li, nebojte se toho. Zkoušejte to, hrajte si, hlavně se nenechte otrávit.

Do absolutní špičky to má daleko. Zatím co level design byl docela v pohodě a ne chyby člověk narazí pomálu, tak neustále opakování hlášek postav se docela na poslouchá a začne to celkem rychle otravovat. Hudební podkres mi přišel slabší, byť třeba zvuk likvidace samurajským mečem byl dokonalý, tak tři nebo kolik skladeb jsem postřehl za těch svých 25 hodin hraní, bylo docela monotóních. Japonský dabing navodil atmosféru, ale Yuki je fakt místy protivně uřvaná.

Nespornou výhodou je však celková nenáročnost hry, kdy to hráč rozjede i na slabších strojích ve stále moc pěkné gafice.

Celkově je to obstojný zástupce žánru, který si jednoho dne jistě zaslouží další pokračování, případně obdobnou hru, zasazenou třeba i zase tématicky do jiného období.

Pro: Taktické možnosti, volnost průchodu, nenáročná na hardware

Proti: Soundtrack, japonský dabing

+20
  • PC 85
Nejlépe pojmenovanému studiu všech dob jsem v létě slíbil, že po parádních Desperados 3 určitě jednou vočíhnu jejich předchozí hru, ke které jsou třetí Desperádi často přirovnáni. A tak se také stalo.
No regrets.

V první řadě musím říct, že jsem byl velice mile překvapen nabídkou japonského dabingu, do kterého jsem samozřejmě okamžitě šel. A jelikož mě dlouholeté sledování Naruta naučilo pár japonským slovům a výrazům, vždy jsem se musel pousmát, když ti moji pardálové řekli něco, čemu jsem rozuměl. Shadow Tactics opravdu funguje na velice podobných mechanikách jako Desperados 3, některé jsou dokonce úplně stejný. Vůbec to ale nevadí, protože to je i tak zábavný jak prase. Lokace jsou příjemně různorodé, nabízí alternativní řešení splnění zadaných cílů, plus i graficky je radost na ně pohledět. Teď se teda nechci vytahovat, ale celkově mi to nepřišlo zas až tak těžké. Už několikrát zmíněný Desperados 3 mi přišel o něco náročnější, ale může to být i tím, že jsem na něm začínal. Opravdu zabrat mi dala akorát předposlední mise (Myogi Pass), kde jsem se to rozhodl dohrát bez jediného zabití, čímž jsem si na sebe ušil pěkně vostrý bič. (může být bič vostrý?) Jelikož omráčení nepřátelé nejdou svazovat, člověk musel mít svoji strategii opravdu bezchybně promyšlenou. Už teď dostávám PTSD jen při vzpomínce na všechny ty loady. Jinak po většinu času slušná obtížnost, během které narazíte na pár příjemně zapeklitých situací, po jejichž splnění si rázem připadáte jako největší herní mistři v žánru. Obzvlášť, když vymyslíte nějaký úplně šílený plán, ve který nemáte důvěru, ale přesto ho jen tak zkusíte, a on pak FAKT VYJDE!

Samotné postavy jsou sympatické, ovšem čekal jsem, že vztahy mezi nimi budou o něco propracovanější. Největšími zabijáky se pro mě stali Hayato, Mugen a překvapivě i malá roztomiloučká Yuki. Holt tichá voda břehy mele. Aiko jsem používal většinou jen kvůli jejímu oslepujícímu parfému, převlekům jsem se snažil vyhýbat, protože jsem věděl, že za to hra dává odznaky. Asi úplně nejméně jsem používal Takumu, se kterým jsem jen párkrát vodtřelil nějaké ty otravné Straw Haty, jinak většinou, chudák stará, zůstával pozadu. A velký klobouk dolů, že hra měla koule zabít jednoho z hlavních hrdinů. Zprvu jsem byl přesvědčený, že hra na poslední chvíli Mugena ušetří. Já naivka. Holt mám japonskou kulturu a tradice málo najeté. Příběhu to ale ve výsledku pomohlo, hned se celý quest stal mnohem více osobním. Jinak příběh není nic moc, obsahuje taktéž jeden plot twist, který je ale velice předvídatelný, nicméně ono to vlastně nevadí. V těchto hrách příběhy stejně nikdy žádnou velkou roli nehráli.

Jestli mi něco vadilo, tak to byly určitě situace, během kterých jsem jen hlasitě zařval: ,,NÉ!", což většinou bylo tehdy, když postavy udělaly něco, co jsem po nich nechtěl - místo zvednutí mrtvoly vešly do vrat přímo doprostředka nepřátel, atd. Člověk si musí občas dát setsakramentskýho majzla, kam vlastně kliká, někdy ho to může stát kejhák. Stejně tak mi vadilo, že postavy se o sebe dost zasekávají, pokud klečí hodně blízko vedle sebe. Už párkrát mi to zmařilo mou shadow mód taktiku.

Celkově opět moc pěkný herní zážitek, který mi potvrdil, že Mimimiiům se musí dostat do rukou série Commandos, aby i u ní předvedli svůj talent. I když... jelikož se jedná o německé studio, možná by to bylo trochu awkward.

Pro: Hratelnost, lokace, postavy, obtížnost

Proti: postavy někdy zlobí, občas kamera

+20
  • PC 95
V napjatém očekávání Desperados III jsem se rozhodl oprášit Shadow Tactics: Blades of the Shogun a dokončit všechny výzvy, které jsem nesplnil při prvím průchodu. Musím říct, že na poprvé se mi hra sice velmi líbila, ale nijak mi k srdci nepřirostla a od vydání jsem se k ní nevrátil. Až nyní po dokončení všech trofejí jsem však konečně prozřel a dokážu plně docenit, jak brilatní klenot se studiu Mimimi povedl vybrousit.

Shadow Tactics je taktická real-time hardcore "strategie", která vychází z modelu her jako Commandos nebo Desperados. Děj hry je podle mě zasazen přibližně do 17-18. století (tedy rozhodně ne do japonského středověku!!) a vypráví celkem obyčejný příběh touhy po moci, zradě a věrnosti. Co se týče příběhu, ten ničím příliš nevyniká ale rozhodně vás neurazí. Je lehce předvídatelný a nijak zvlášť originální, ale dobrý zážitek to nenarušuje. Příběh však podtrhují dobře napsané postavy a voice acting. Grafické zpracování nijak neohromí, ale hra je lehce stylizovaná, což spoustu věcí ve hře dobře maskuje. Vizuální stránka hry je pak vynikající, prostředí misí jsou rozmanitá a barevná paleta pestrá, zvlástě architektura domů a hradů vypadá velmi pěkně.

No a teď to nejdůležitější - hratelnost. Hratelnost je skvělá, pod vaši kontrolu se vám dostane celkem pět postav, z nichž má každá jiné vlastnosti a jejich kombinací budete muset doslova vymyslet a vyřešit, jak rozmotat klubko nepřátel a posouvat se v misích dál. Jednotlivé levely a jejich řešení jsou tak komplexní, že si budete připadat jako byste hráli šachy s živými figurkami. Na první pohled se může zdát, že mise nabízí pouze jednu cestu dál a jeden postup, protože jiné řešení nevidíte. To je ale omyl, úrovně jsou docela velké a cest k cíli je poměrně hodně, což lze odhalit opakovaným hraním. Hra je celkově poměrně těžká, navíc nenabízí ani jednoduchou obtížnost - což je možná trošku škoda. Na druhou stranu, hardcore masochisté si rozhodně přijdou na své. Hra nabízí hardcore obtížnost, která je v kombinaci s dalšími dobrovolnými výzvami VELMI obtížná a vytváří na první pohled skoro až neřešitelné situace. Můžu ale říct, že plnění jednotlivých výzev mě bavilo z daleka nejvíc a dokončení hry po dalších čtyřiceti hodinách bylo doprovázeno euforickým zadostiučiněním, protože se rozhodně jedná o nejtěžší herní výzvu, jakou jsem zatím absolvoval.

Pokud jde čistě o ovládání, orientaci a pohyb, tak je vše zvládnuto velmi dobře. Občas jsem narazil na problémy s kamerou v hustých městských zástavbách nebo u okraje map, ale nejednalo se o nic, co by vyloženě kazilo pocit ze hry. Co mi vadilo trošku víc, bylo občasné zaseknutí o malé předměty na zemi, jako spadená prkna apod. K závěru hry je nutné pohybovat se skutečně s chirurgickou přesností a dokonalým načasováním a každé takové zaseknutí vás bude určitě stát minimálně jeden reload (v hardcore módu i pár šedých vlasů). Ovládání na ovladači je ale překvapivě velmi dobré vzhledem ke komplexnosti hry a jejím funkcím.

Závěrem tedy lze hře vytknout jen velmi málo a vlastně ani nic podstatného. Hru jsem si zamiloval a už nemůžu dospat vydání nových Desperados - Zahrajte si demo, je to pecka

Pro: Vizuální stránka, hratelnost, postavy, prostředí, obtížnost

Proti: Občasné problémy s kamerou nebo pathfindingem

+18
  • PC 80
Je to už něco málo přes týden, co vyšly třetí Desperados. Než se tak stalo, rozhodl jsem se zkrátit čekání hraním jeho přímého předchůdce od stejných tvůrců. Nejprve jsem o této hře slyšel se zpožděním více než tří let. Po vyzkoušení dema jsem neváhal a hru ve výrazné slevě na Steamu koupil. Tento herní žánr v posledních deseti letech výrazně poklesl. Hlavním důvodem je vysoká obtížnost ve srovnání s hrami, které určují dnešní trend a absence klasického multiplayeru proti jiným hráčům. Ale taktické RTS nejsou o bezduchém zabíjení ve stylu dnešní DOTy, League of Legends nebo Fortnite. Tyto hry jsou především o používání vašeho mozku. Potřebujete spoustu trpělivosti, vytrvalosti a nervy z oceli. A podle mého názoru je tato hra jako svěží vítr. Alespoň v tomto žánru.

Hra se odehrává v období raného novověku Japonska, které je zpustošeno dlouhými občanskými válkami. Nikdy jsem se nezajímal o japonskou kulturu, spíš jsem ji kvůli anime a podobným infantilnostem vyloženě ignoroval. Tato hra mě ale dostala od samého počátku. Ovládáte pět postav, z nichž každá má jiné schopnosti a dovednosti. Jedni preferují chladnokrevné útoky zezadu pomocí šavlí, jiní kladou pasti, lákají nepřátele pískáním na flétnu, házením kamenů, oslepují je nebo na ně pálí zdálky chirurgicky přesnou puškou. Jedni se pohybují rychleji, druzí unesou dva nepřátele najednou, další se zase dokáží mistrně maskovat v týlu nepřítele. Je jen na vás, abyste správně a efektivně zkombinovali všechny dostupné schopnosti a uvařili vašim nepřátelům smrtící koktejl. Proti vám totiž bude stát tajemný Kage-sama se svými nohsledy. A ti všichni mají veliký zájem, aby období bojů jen tak neskončilo.

Ve hře je celkem třináct misí a každá z nich je úplně jiná. Budete bojovat v nepřátelských chrámech, podnikat přepady konvojů, krást důležité dokumenty, útočit na města, vesnice, tábory, paláce, ale i zachraňovat zajatce a zabíjet něpřátelskéé generály. Zpracování jednotlivých misí odpovídá jejich nastavení a zejména je v nich krásně vyobrazena krajina. Kromě toho můžete pomocí různých interaktivních prvků skrýt jak své postavy, tak zabité či omráčené nepřátele. Mám na mysli keře, sudy, dveře, studny nebo útesy. Než se však vydáte na cestu k úspěšnému dokončení jednotlivých misí, čekají vás desítky Quicksavů a zejména Quickloadů. Jejich počet se bude zvyšovat s hraním na nejvyšší obtížnost a zejména v posledních misích hry. Obtížnosti jsou ve hře celkem tři. První je pouze pro začátečníky, druhá je minimální pro ty, kteří někdy hráli podobné hry, a poslední je povinností pro všechny, kdo tento herní žánr milují. Navíc v případě opravdu brutálních pasáží můžete použít takzvaný Shadow Mode. Nejde o nic jiného než ekvivalent Quick Action z Desperados, kdy zadáte více postavám úkoly a po stisku jedné klávesy jste obvykle svědky masakru.

Hra je ozvučena velmi dobře - každá z misí má svůj ikonický hudební doprovod a autorům se rozhodně povedlo styl hudby napasovat do atmosféry misí, jejich prostředí, ale například i pokud je den nebo noc. Když zavřete oči, jako byste se vrátili v čase přímo do srdce Šogůnovi říše. Samozřejmě existují také změny hudby v důsledku gradace nebo naopak uklidnění atmosféry na bojišti. Japonský dabing je o několik úrovní nad anglickým a ikdyž znám jen slova Hei a Arigato, nikdy mě nenapadlo přepnout na angličtinu. To by totiž okamžitě snížilo skvělou atmosféru hry. Shadow Tactics samozřejmě není bezchybná hra, ale fatální omyly ve hře nejsou žádné a drobné chyby ve hře se po seznámení se hratelností budete spíš ignorovat. Mě osobně nejvíc otravovalo prvotní načítání nové mapy, které i na SSD disku trvalo klidně i do deseti sekund. Hra mi rovněž i několikrát spadla, zejména při Quickloadech, nebo i při častém mačkání Alt+Tab. Ohledně chyb ve hratelnosti - mizející mrtvoly nejsou nejšťastnější řešení, které hru podle mě dost zlehčuje a ubírá realismu. Osobně mi chybělo klasické častější odhazování těl do zejména dveří či ostatních interaktivních prvků zmíněných v odstavci výše. Ženské postavy jsou na můj vkus extrémně brutální - možná by mohly zabíjet buď jedem, nebo jedna z nich jen omračovat. Úplně na závěr mi ve hře chybělo svazování omráčených a chladnokrevné vraždění nebohých civilistů rozhodně nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle. Na druhou stranu, jsme v raném japonském novověku, hned po konci středověku. A úplně poslední nedostatek může být příliš vykreslená grafika i na dobu vydání hry.

Po prvním Desperadosu tu ale i tak máme konečně po drahmých letech velmi obtížné taktické RTS, což si určitě zaslouží nejvyšší hodnocení. Hra je rozhodně o více průchodech, chcete-li vyzkoušet více obtížností a zejména lovit odznaky a achievementy. Nebýt mnou zmínených chyb, je to minimálně devadesátková hra. Já jsem v ní i tak strávil 75 hodin a rozhodně nelituji. A teď hurá na Desperados III.

Pro: atmosféra raného japonského novověku, příběh, postavy, mapy, zápletka, ozvučení a japonština

Proti: vysoká obtížnost, dlouhý loading při nahrávání nové mapy, kurzor občas klikne jinam než chcete a občasné problémy při pathfindingu

+17
  • PC 90
Velmi pozitivní překvapení. Jako malý jsem miloval hry jako Commandos, Robin Hood nebo Desperados a dlouho to vypadalo, že jde o mrtvý herní žánr. Shadow Tactics pak vpadl do herního světa jako překvapení, které musím uznat bylo oprávněně pozitivně přijato.

Hra v zásadě nemá výraznější slabinu. Je přiměřeně obtížná s tím, že obtížnost lineárně vzrůstá s postupem hrou, takže závěrečná třetina hry již dá zabrat ale současně již máte naučené všechny fígle a triky a můžete tedy plně využít nabyté zkušenosti. Samotná taktická hratelnost je vynikající, pestrá a flexibilní, takže po celou dobu hraní jsem neměl problém, že bych se hraním nudil. Je určitě dobré, že Vám hra sama připomíná potřebu častého ukládání, což myslím mnohokrát během hraní oceníte.

Máte možnost hrát za pět postav, které jsou unikátní nejenom herním stylem ale i způsobem vystupování, takže jsou dobře zapamatovatelné. Co mě překvapilo byl i relativně dobře pojatý příběh, který hru dobře držel pohromadě.

Osobně nemusím moc prostředí starého Japonska, dovedl bych si představit i lepší zasazení, ale to je subjektivní věc a navíc musím říci, že zpracování lokací a celkový vizuál je určitě povedený.

Takže není nad čím dumat, už jen to, že tato hra oživuje zapomenutý a přitom skvělý herní žánr, ale navíc ho oživuje na opravdu vysoké úrovni, to vše dohromady nedá než dát opravdu vysoké hodnocení a určitě doporučení všem milovníkům taktické výzvy.

Pro: Oživení skvělého herního žánru, hratelnost, dobře balancovaná obtížnost, kvalitně zpracované lokace, příběh

Proti: Staré Japonsko mě moc nebere

+16
  • PC 80
Mimimi exhumovali nepochopitelně opuštěný žánr v podobě v lecčems bližší hrám od jejich německých kolegů ze Spellbound než těm originálním od Pyro.

S prvně jmenovanými mají společný smysl pro rozmanitý level design, ambici vyprávět příběh a především postavy, pro které platí, že mají xicht, a ne jen funkci.

Elegantně se též vypořádali s jednou z notorických absurdit předešlých her, a sice (ne)schopností odklidit tělo. Nyní dokáže po sobě zamést stopy každý z pětičlenného komanda až na jednoho. Výjimkou je ostrostřelec Takuma, což je ale k jeho invaliditě pochopitelné.

Vzpomínám si, jak před 20 lety po mně zůstávaly zpustlé základny. V Shadow Tactics lze mise procházet, jako když říznete skalpelem, a zbytek mapy nechat nenavštívený. Dokonce mnoho situací, do kterých se dostanete, lze vyřešit nenásilně, t.j. proklouznout za zády nic netušících nepřátel a posunout se blíže svému cíli.

Mám radost jako kluk, kterým jsem byl tenkrát, že tyto hry jsou konečně zpátky, a už už se třesu na nové Desperados.
+14
  • PC 90
Dočkali jsme se!! Po dlouhé době je tu Commandos-like hra! Hurá, těchto her je jako šafránu a těch co za to stojí, snad ještě méně. Vyjmenuju tyto hry dle zábavnosti v pořadí: Commandos 2, Desperados, Shadow Tactics, Robin Hood, Commandos, Commandos BeL, Commandos 3. Třetí místo? No paráda. A to jsem vyjmenoval téměř všechny tituly tohoto herního stylu (alespoň ty, co za to stály.. hry jako Commandos 4, Desperados 2 a Helldorado, Chicago 1930 mě nijak nezaujali)

Shadow Tactics mi udělali obrovskou radost, takovou hru jsem vyhlížel léta a doufám, že bude pokračovaní! Hry tohoto typu nejsou mrtvé, díky MIMIMI productions za ní.
+3 +7 −4