Nejlépe pojmenovanému studiu všech dob jsem v létě slíbil, že po parádních Desperados 3 určitě jednou vočíhnu jejich předchozí hru, ke které jsou třetí Desperádi často přirovnáni. A tak se také stalo.
No regrets.

V první řadě musím říct, že jsem byl velice mile překvapen nabídkou japonského dabingu, do kterého jsem samozřejmě okamžitě šel. A jelikož mě dlouholeté sledování Naruta naučilo pár japonským slovům a výrazům, vždy jsem se musel pousmát, když ti moji pardálové řekli něco, čemu jsem rozuměl. Shadow Tactics opravdu funguje na velice podobných mechanikách jako Desperados 3, některé jsou dokonce úplně stejný. Vůbec to ale nevadí, protože to je i tak zábavný jak prase. Lokace jsou příjemně různorodé, nabízí alternativní řešení splnění zadaných cílů, plus i graficky je radost na ně pohledět. Teď se teda nechci vytahovat, ale celkově mi to nepřišlo zas až tak těžké. Už několikrát zmíněný Desperados 3 mi přišel o něco náročnější, ale může to být i tím, že jsem na něm začínal. Opravdu zabrat mi dala akorát předposlední mise (Myogi Pass), kde jsem se to rozhodl dohrát bez jediného zabití, čímž jsem si na sebe ušil pěkně vostrý bič. (může být bič vostrý?) Jelikož omráčení nepřátelé nejdou svazovat, člověk musel mít svoji strategii opravdu bezchybně promyšlenou. Už teď dostávám PTSD jen při vzpomínce na všechny ty loady. Jinak po většinu času slušná obtížnost, během které narazíte na pár příjemně zapeklitých situací, po jejichž splnění si rázem připadáte jako největší herní mistři v žánru. Obzvlášť, když vymyslíte nějaký úplně šílený plán, ve který nemáte důvěru, ale přesto ho jen tak zkusíte, a on pak FAKT VYJDE!

Samotné postavy jsou sympatické, ovšem čekal jsem, že vztahy mezi nimi budou o něco propracovanější. Největšími zabijáky se pro mě stali Hayato, Mugen a překvapivě i malá roztomiloučká Yuki. Holt tichá voda břehy mele. Aiko jsem používal většinou jen kvůli jejímu oslepujícímu parfému, převlekům jsem se snažil vyhýbat, protože jsem věděl, že za to hra dává odznaky. Asi úplně nejméně jsem používal Takumu, se kterým jsem jen párkrát vodtřelil nějaké ty otravné Straw Haty, jinak většinou, chudák stará, zůstával pozadu. A velký klobouk dolů, že hra měla koule zabít jednoho z hlavních hrdinů. Zprvu jsem byl přesvědčený, že hra na poslední chvíli Mugena ušetří. Já naivka. Holt mám japonskou kulturu a tradice málo najeté. Příběhu to ale ve výsledku pomohlo, hned se celý quest stal mnohem více osobním. Jinak příběh není nic moc, obsahuje taktéž jeden plot twist, který je ale velice předvídatelný, nicméně ono to vlastně nevadí. V těchto hrách příběhy stejně nikdy žádnou velkou roli nehráli.

Jestli mi něco vadilo, tak to byly určitě situace, během kterých jsem jen hlasitě zařval: ,,NÉ!", což většinou bylo tehdy, když postavy udělaly něco, co jsem po nich nechtěl - místo zvednutí mrtvoly vešly do vrat přímo doprostředka nepřátel, atd. Člověk si musí občas dát setsakramentskýho majzla, kam vlastně kliká, někdy ho to může stát kejhák. Stejně tak mi vadilo, že postavy se o sebe dost zasekávají, pokud klečí hodně blízko vedle sebe. Už párkrát mi to zmařilo mou shadow mód taktiku.

Celkově opět moc pěkný herní zážitek, který mi potvrdil, že Mimimiiům se musí dostat do rukou série Commandos, aby i u ní předvedli svůj talent. I když... jelikož se jedná o německé studio, možná by to bylo trochu awkward.