Komentáře

Upřímně, nevím jak začít psát tenhle komentář. "BYLO TO BOŽÍ" by odradilo většinu rozumných lidí a výkřiky typu "DEUS EX NOVÉHO DESETILETÍ" bych si vysloužil leda tak zapálený krucifix přede dveřmi. Přesto mi dovolte, abych po delší době napsal velmi detailní komentář.

Hned na začátek je třeba zmínit, že hra mi sedla nejvyšší možnou měrou. Jako kdyby si tvůrci řekli: "Hele, chlapi, Walome je pořád nasranej z těch dnešních her, co udělat hru přesně podle jeho představ?"
Skutečně tak učinili. A došlo to tak daleko, že detaily příběhu jsem odhadl téměř přesně, včetně závěru.
Takže je snad jasné, že mé absolutní hodnocení je dáno osobním vkusem, který jsem si za dlouhá léta vytvořil. Nebojím se říct, že tahle hra mi sedla ještě více, než hra, kterou jsem donedávna považoval za nepřekonatelnou - Deus Ex.
Umím si představit, že Dishonored pro dnešní náctileté nastaví laťku stejně vysoko, jako to udělal Deus Ex v mém případě. Protože Zneuctěný má v sobě prvky, které v produkci za posledních pět šest let byly absolutně neviděné.

Začněme prkotinou, která vůbec nijak neovlivňuje hratelnost - lze zabít/zranit všechny NPC. A to i ty příběhově podstatné. Samozřejmě hra vzápětí skončí a je nutný load, ale vzpomeňme si, kdy naposledy jsme mohli zabít naše herní společníky? Už je to hodně dlouho. Většinou se to v dnešních hrách řeší tak, že kulky postavou projdou, nebo mají NPC nekonečno životů a kvílejí hlášky typu "dávej bacha, kam střílíš!".

A taková je celá hra. Navrací principy, které v minulosti byly naprosto běžné (a funkční), ale dnes se od nich upouští. V tomto případě, aby hráč náhodou NPC netrefil a nemusel tak nahrávat pozici.

Jeden z dalších prvků, který dělá hratelnost zábavnou a ucelenou, je absence cutscén. Ano, věřte tomu, nebo ne, ale ve hře není ani jedna. Zaprvé se vše odehrává z pohledu první osoby a cutscény jsou tak šikovně zamaskovány za situace, které váš hrdina prožívá (např. objetí Emily na začátku hry), ale mnohem podstatnější je, že vás tato neovladatelná scénka postihne jen v úvodu, kde jste stejně blokováni kouzlem, takže byste nemohli do situace nijak zasáhnout.
Hra tedy běží plynule, bez nutnosti koukat na jakékoli filmečky či naskriptované scénky - jistě, skripty tam jsou, ale do všech můžete vejít a ovlivnit je.

Dalším velkým plusem je absence wow efektů - není tu ani jeden. Ani jedno laciné pozlátko, kdy byste utíkali z hořící budovy nebo se pod vámi bortil barák, žádná vybuchující atomovka, prostě nic. Jen poctivá práce s důrazem na gameplay.
Chybí také jakékoli bossfighty, což hru v mých očích zvedá do nebeských výšin. A o možnosti se jakémukoli zabíjení úplně vyhnout netřeba básnit.

Hratelnost jako taková je vůbec výraznou kapitolou. Zprvu musím všechny upozornit - nečekejte jakýkoli originální prvek. Jediná věc, kterou jsme ještě neviděli, je hejno krys ožírající mrtvolu na kost. Ale jinak budete hrou chodit a vzpomínat na herní legendy. Half Life (první i druhý), Thief, Deus Ex nebo Bioshock. Některým se může vybavit Kingpin, Assassin´s Creed, Call of Cthulhu či Sabotér. Je toho dost, že? Možná vás některá ze zmíněných her nebavila, a teď se bojíte, že vás ani Dishonored bavit nebude.
Uklidním vás - Dishonored vzal všechny tyto hry a vyextrahoval z nich JEN ty úplně nejlepší a nejvychytanější prvky (z Deus Ex si bohužel vzal i umělou inteligenci nepřátel). Vznikl tak neoriginální, leč perfektně fungující slepenec.

Abyste nenabyli dojmu, že Dishonored jen kopíruje jiné hry, musím zmínit geniální svět, který je vytvořen od píky, včetně vlastních názvů měsíců (v češtině zní poetičtěji než v originále - no posuďte sami, dešten vs. month of rain) a technologií (velrybí tuk místo nafty, proč ne). Uzdravovací lektvar a lektvar na doplnění vitality mají jména podle svých vynálezců, se kterými se ve hře skutečně seznámíte. Vlastně potkáte spoustu postav, jejichž jména se míhají v názvech fabrik či na plakátech v ulicích.
Magie je v tomto světě zastoupena naprosto minimálně. Vlastně ji momentálně ovládáte jen vy a ještě jeden šmudla a jeho nohsledi.
Toho, čeho jsem se hodně bál, byl Outsider/Cizinec - magická postava, polobůh, který vám propůjčilo část svých schopností. Občas se vám zjeví a funguje jako Deus Ex Machina, ale řekl bych, že se to tvůrci ani nesnažili zakrýt. Naštěstí je tento prvek velice decentní. Spíše jen shrnuje, co jste udělali a neudělali, a vnáší do hry příjemný filosofický prvek.

Ruku v ruce se světem jde atmosféra města. Dunwall přímo smrdí rybama. Lodě vlečou mrtvé velryby, velrybím tukem jsou potřísněné silnice i zdi, ve spížích leží sardinky nebo úhoři s aspiku (už jen z toho nápadu se mi zvedá žaludek). Do toho všude běhají krysy, ať už v agresivních hejnech nebo jednotlivě. V téhle hře opravdu zabijete stovky krys.
Zákoutími se potácí lidé, ze kterých mor udělal nemyslící zombie, a do toho všeho hlídají ulice strážní nebo se jimi potloukají nepřátelské živly (se kterými se dá občas i prohodit pár slov).

Jako poslední zmíním příběh. Příběh je vystavěn perfektně. Na začátku získáte nějaký dojem, abyste postupem času zjistili, že je vše jinak. Různé NPC se do příběhu více či méně zapojí a skvělé je, že nefungují jen jako hybatelé vaší dějové linky, ale prožívají vlastní vývoj. Hráče, kterému je přes dvacet a má něco nahráno, načteno a nakoukáno, děj nepřekvapí - ať už se jedná o hlavní linku či zákulisní čachry. Ale věřím, že pro spoustu pařanů může být Dishonored tou hrou, která je (mj. právě díky scénáři) přikove k monitoru a nepustí.

Úplně si umím představit nějakého mladého hráče, jak z tohoto mixu žánrů bude úplně paf. A pak o ní bude básnit léta a léta. A až se dotyčný dostane na DH.cz a pojede na DH sraz a j.calling.2bad se ho zeptá "Jaká je tvoje best game ever?", (tak, jako se ptal letos) tento hráč bez přemýšlení vyhrkne "Dishonored" a po zádech mu přejede slabé mrazení. Stejné mrazení, které mnou projíždí právě teď.