Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 85
Bioshock je hra, která na první pohled zaujme svou atmosférou a prostředím. Zajímalo by mě, zda bylo cílem autorů vytvořit přímo hororovou hru, nebo jen hru s temnou a neutěšenou atmosférou. Na mě ze začátku působila jako horror. Temné prostředí, děsivé zvuky a opravdu nebezpečný Big Daddy. Z toho jsem ze začátku měla opravdu nahnáno. Plížila jsem se kolem něj, aby mě neviděl a nezaútočil na mě. Když jsem slyšela rány, které vydával při chůzi, šel mi z toho mráz po zádech. Zvuk byl tedy dost matoucí, ale k tomu se vrátím později. No a pak všechen tento strach zmizel. Zjistila jsem totiž, že na mě nezaútočí, dokud nezaútočím jako první, nebo se příliš nepřiblížím k jeho svěřenkyni. A i když se přiblížím, jde to ještě zvrátit rychlým ústupem. Můžete kolem něj pobíhat sem tam a nic vám nehrozí. Na souboj se můžete v klidu připravit a není na něm nic děsivého. Náročné ano, děsivé ne. Samozřejmě jsou ve hře další nepřátelé, kteří mají děsivý potenciál, jako Spider Slicer, kteří lezou po stropě, nebo Houdini Slicer, kteří mizí a objevují se, ale Big Daddy měl dle mého názoru největší potenciál. Pak hra na mě působila „jen“ jako temná atmosférická střílečka. I přes starší vizuál, je město stále imponující.

Hrála jsem remastrovanou verzi, i když je poznat, že jde o starší hru, nijak jsem u ní netrpěla. Jen na začátku se mi opravdu nelíbilo plavání ve vodě. Postava nepůsobí, že by vodou plavala, ale plula. Naštěstí chůze působila přirozeněji.

Jak už jsem zmínila, problém jsem měla se zvuky ve hře. Z her jsem zvyklá, že mohu podle zvuku určit polohu i částečně vzdálenost nepřátel. V této hře to ale nebylo možné. Někdy byli nepřátelé tak hlasití, že jsem myslela, že jsou přímo vedle mě, ale přitom byli poměrně daleko. Jednou se mi stalo, že jsem v určité lokaci slyšela dupat Big Daddyho a mluvit Little Sistter, ale pobíhala jsem sem tam a nemohla jsem je najít. Myslela jsem, že je mám přímo nad sebou, ale když jsem tam vyběhla, tak kde nic tu nic.

Příběh hry, lze ovlivnit pouze v místech, kde je volba, zda někoho nechat žít, nebo jej zabít. To samozřejmě děj může (nevím, zda se tak stane, protože jsem hru dohrála zatím pouze jednou) velmi ovlivnit a vytváří to potenciál pro opakované hraní. Přesto se našly místa, kde bych možnost si zvolit ocenila, ale ta tam nebyla. Samotný příběh je poutavý a nechybí mu šokující překvapení. No, šokující je možné silné slovo, ale nečekala jsem to (a to se často nestává).

Obtížnost hry je diskutabilní. Hru jsem hrála na normální obtížnost, protože jsem se na nějakou výzvu zrovna necítila. Přišlo mi, že začátek každého levelu/kapitoly/či jak to nazvat je poměrně náročný a
i malá chybka může znamenat smrt. I třeba hackování je složitější. Pak člověk získá nějakou tu zbraň a plasmidy, což jsou vlastně vaše vylepšení a najednou můžete pobíhat po prostorech bez nějakého většího stresu. Bohužel závěrečný souboj nepatřil mezi ty nejsložitější. Ten byl trochu zklamání.

Líbila se mi potřeba používat určité zbraně a určité náboje na určité nepřátele. Občas jsem ale měla problém vřavu bitvy najít tu potřebnou zbraň a vybavit jí potřebnými náboji.

Po dohrání hry se mi otevřelo takové malinké muzeum, kde byly vystaveny různé prvotní návrhy nepřátel. A to i těch, které ve hře nakonec nebyli použiti vůbec. Musím říct, že někteří byli opravdu děsiví. Dokonce bych řekla, že děsivější, než ty, kteří byli nakonec použiti. Zajímavá byla i videa, která jsem našla a otevřela ve
hře. Člověk se při nich dozví řadu zajímavých informací. Jen bych u nich ocenila informaci o délce videa a zbývajícím čase, abych se mohla rozhodnout, zda si video pustit hned, nebo to odložit na později.

Pro: Atmosféra, příběh, hratelnost, muzeum

Proti: Matoucí zvuky

+16
  • PC 85
FPS střílečky nejsou zrovna mým nejoblíbenějším žánrem, ale je pravdou, že čas od času mám chuť si jen tak bezmyšlenkovitě zastřílet. Obvykle si pak zahraji starého nebo nového Dooma či Quake III. Během let jsem ale slýchával od známých o Bioshocku a to hlavně o tom, že má zajímavý příběh a že se odehrává v podvodním světě. Rozhodl jsem se tedy, že tomu zkusím dát šanci.

Musím ale říct, že začátky byly trošku krušné. A to především proto, že jsem se v tom světě dost ztrácel a teď nemyslím v dané úrovni, ale ve světě obecně. Trvalo mi několik úrovní, než jsem pořádně pochopil základní mechaniky hry (Adama, Evu, plasmidy, apod.) a taky mi tak trošku utíkaly některé detaily příběhu. To bylo asi způsobeno tím, že jsem nejprve nenacházel všechny audio záznamy, které spoustu věcí dovysvětlují. Popravdě, zprvu jsem byl příběhem trochu zklamaný, ale přibližně od druhé poloviny (cca od mise s Cohanem) mě začal příběh bavit mnohem víc. Při druhém průchodu hrou jsem si ho už užíval naplno a to možná i proto, že jsem již poctivě dohledával každý audio záznam. Ve výsledku tedy musím příběh pochválit, ale tím plot twistem mi to smrdělo už od cca třetí úrovně. Některé postavy jsou vymyšleny hodně dobře (hlavně Ryan, Cohen, velcí taťkové a malé sestřičky) a celý svět města Rapture na mě působí tak nějak falloutovsky. Palec nahoru.

Co se hraní samotného týče, přišlo mi, že nepřátelům se mnohem hůře dávají headshoty a to i když jednoznačně střílím do hlavy. Taky mi ze začátku přišlo, že jsem bojoval se značným nedostatkem nábojů. Možná to bylo takto navrženo schválně, aby byl hráč nucen více používat plasmidy a tím si na ně zvykl. Každopádně problém s municí naštěstí řeší automaty, kde je možné si základní vybavení dokoupit, případně si něco vyrobit ve stroji na vynálezy. Samozřejmě je vhodné daný automat nejprve hacknout, aby byly lepší ceny. Hackovaní samotné je z hlediska "reálnosti" značně mimo mísu, ale jako minihra je to super zpestření. Škoda jen, že je to vždy na jedno brdo. Mohli např. hackování obranných robotů udělat formou trošku jiné minihry, apod.

Nesmím ale opomenout zmínit pár věcí, které mi na hře vadily. Opravdu nejvíc mě štvalo přemapování hot keys plasmidů v okamžiku, kdy jsem získal nějaký nový. Jednou se mi to stalo uprostřed úrovně, kde nebyly žádné gene bank automaty, abych si to mohl zpřeházet zpátky. Navíc samotné nastavení jsem musel provádět systémem pokus omyl, protože první slot neznamenal automaticky F1.

Pak jsem byl docela zklamaný finální boss fightem. Jako způsob, jakým ho musím porazit je fajn, ale co se obtížnosti týče, tak i na nejvyšší obtížnost jsem to dal napoprvé. A to si o sobě nemyslím, že bych byl tak dobrý hráč stříleček. Co se týče obtížnosti, tak největší problémy jsem měl ve výsledku s prvními taťky, tedy v době, kdy jsem neměl granátomet nebo kuši. Pak už to bylo relativně v pohodě.

Pak mě ještě naštvalo, že jsem musel v jedné oblasti vyfotografovat 3 pavoučí splicery. Bohužel se mi ale stalo (v remaster verzi), že mi jeden "někam" zmizel a musel jsem celou úroveň opakovat .

Celkově tedy musím říct, že mě hra docela nadchla. A to tak, že jsem ji dohrál hned dvakrát. Jednou původní verzi (kvůli HC herní výzvě) a pak hned opáčko s remasterem (to hlavně kvůli projití všech záznamů a taky kvůli achievementům). Určitě si časem zahraju i další díly.
+23
  • PC 75
Vše začíná pádem letadla a vy máte to štěstí, že pád přežijete a ještě spadnete kousek od majáku, který je vlastně vstupem do na první pohled utopického potopeného města Rupture, kde se ale zrovna odehrává občanská válka, město běží na životní síle Adam, která extrahují Little Sisters, geneticky upravené děti, které ochraňuje pancéřovaný Big Daddy, což jsou taky geneticky upravení lidé. Hned je v podstatě rekrutován Atlasem proti Andrewa Ryanovi, který pokládá Jacka za tajného agenta CIA, a abyste přežili, je vám samotnému upravena DNA, abyste jsem vypořádal s nepřáteli za pomocí různých schopností Plasmaid a získávání Adama z Little Sisters a to buď jejich vysátím nebo záchranou. Ale ne všechno se zdá být tak, jak ve skutečnosti je.

Samotný příběh mi nepřijde vůbec špatný, nic převratného, ale taky nic co urazí a v pozadí města pod vodou a doby 50. 60. letech 20. století to krásně sedí, ale spíš mi vadilo samotné vyprávění. Ale teď záleží, jestli je to mnou a mým způsobem hraní nebo samotnou hrou. Pokud jsem se vyloženě nezastavil, tak jsem příběh vnímal dost okrajově a občas jsem nevěděl, co se vlastně děje, ale dost těžko se zastavit, když musíte být neustále ve střehu, jestli na vás někdo někde nevyskočí. Tenhle problém jsem měl i u Borderlands 2, kdy jsem spíš vnímal samotné hraní a příběh jsem v podstatě nestíhal. Ale rozhodně nejde o žádný plytký příběh, ten je doplněn záznamy z magnetofonu, kde se člověk dozví spoustu dalších věcí. Ale chtělo by to ještě o něco lepší vtáhnutí do děje. Co rozhodně ale chválím byla atmosféra, která byla lehce hororovější a s každým skřípnutím zjišťoval co se děje.

Jelikož se jedná o FPS, tak postupně získáváte různé zbraně, ty vylepšujete, sbíráte, vyrábíte nebo kupujete munici do nich a k tomu máte díky změněné DNA možnost využívat různých schopností, jako elektrický šok, který znehybní nepřítele, nebo ho můžete zapálit, nebo něco nechat roztát nebo poslat na nepřátele včely. I tyto schopnosti lze vylepšovat díky Adama, stejně jako zdraví nebo "manu" která stojí využívání schopností. Jak jsem psal, munici, ale třeba i lékárničky a spoustu dalšího jde koupit, a k tomu slouží staré dobré dolary, ale kterých ve hře není rozhodně dostatek a tak je třeba vybírat všechno, co jde a s tím související objevování každého zákoutí. A pomocí kamery můžete nepřátele fotit a získávat další různé vylepšení. A pokud chcete nějaký ten dolar ušetřit, je tu možnost hackování prodejních automatů prostřednictvím spojování vodních trubek, aby se voda dostala do svého cíle. Ale to je asi jediná logická hádanka na celé hře.

Kromě konce jsem na střední obtížnost celou dobu bojoval s dostatkem peněz a nábojů, což přidávalo na obtížnosti celé hry. Ale s postupujícím příběhem a vylepšováním všeho, co se dá obtížnost klesala, což bylo možná i trochu na škodu. Začátek mi přišel zase trošku přepísknutý, možná i kvůli toho, že jsem začal na těžší obtížností a první Big Daddy mi pár pokusů zabral a utíkáním po celé mapě. Samotní nepřátele zas takovou výzvou nebyli, až na občasné bossy, ale spíš se člověk musel zorientovat co na koho platí, jestli brokovnice s elektrickými náboji nebo kuše, která mi ke konci přišla jako univerzální řešení na všechno, včetně půlky boje se samotným bossem na konci, kterého jsem dal na první pokus, což bylo na škodu, rozhodně tu byl potenciál, to udělat zajímavější a obtížnější.

Z technického hlediska, hrál jsem remasterovanou verzi a vypadalo to i na dnešní dobu moc pěkně. Co tomu trošku ubíralo bylo doskakování HD textu při každém nahrání hry. Zvuk mi přišel občas dost divný, nepřátele mluvili tak nahlas, že člověk by řekl, že jsou hned u něho, ale byli třeba o místnost vedle, a tím pádem i na sebe upozorňovali a člověk už byl tak dost dopředu ve střehu. Chvíli jsem si zvykal na přepínání mezi schopnostmi a zbraněmi, ale na co jsem si téměř nezvyknul bylo přepínání mezi různými náboje jednoho typu zbraně, což mi pak dost dělalo problém při samotné akci. A co mě vyloženě mrzí, byla předposlední mise a kooperace s jednou z Little Sisters, která mi neustále dokola říkala, že je čas jít, i když jsem s ní držel krok, ale spíš jak neustále mi zavázela pod nohama a jelikož jsem ji měl udržet živou, tak to byl trošku problém. Navíc mi to přišlo, že je to takový tutoriál na konci hry a pak bude následovat mise, která bude s Little Sisters víc pracovat, škoda, že něco takového se nestalo.

Hra určitě zaujme svým příběhem, atmosférou, ale jisté neduhy hru trošku sráží dolů, ale zase věřím, že v době vydání to bylo něco úžasného, za což si hra vysloužila svou chválu, to že patří mezi klasiky, která si zasloužila i remastrovanou verzi.
+20
  • PC 75
Dobrý FPS thriller. Řekl bych, že je to jen průměrná střílečka, ale zato s výborným příběhem (který je ovšem trochu moc roztažený).

Líbilo se mi:

* Výborný příběh a zasazení.
* Výborná grafika a vzhled hry.
* Žádné technické problémy (navzdory tomu, co lidé tvrdili o remasterované verzi), minimálně na mém PC. Výkonově také bezvadné.

Nelíbilo se mi:

* Všichni nepřátelé vypadají stejně, nedají se snadno odlišit.
* Naskriptované události, které nedávají herní smysl. Zvednete vylepšení a nepřátelé se začnou valit ze všech směrů, i když tak předtím žádní nebyli. Těžce to rozbíjí ponoření do hry a do prostředí Rapture. Tyto části jsou příliš zjevně uměle zinscenované.
* Zmatené uživatelské rozhraní. Zejména plasmidy a toniky jsou celkem komplexní, a můžete se jimi vybavit hned ze začátku hry, ale nemůžete si ani zkontrolovat, co máte zrovna aktivní, dokud nepostoupíte ve hře mnohem dále. To stejné platí pro rozhraní zbraní a střeliva. Nedozvíte se, jakým množstvím střeliva se daná zbraň dá maximálně nabít, z jejího rozhraní. A ani z rozhraní pro výrobu (crafting). Je to otřesné.
* Nepřátelé se obnovují příliš agresivně a působí to příliš uměle. Opět to ruší ponoření do hry.
* Hlava vaší postavy je umístěna příliš nízko, všechny kliky na dveřích máte ve výšce očí. Měl jsem pocit, že hraji za trpaslíka.

(Komentář byl původně zveřejněn v roce 2017 v angličtině na Steamu).
+19
  • XboxX/S 80
K opětovnému dohrání tohoto titulu mě v zásadě „donutila“ Herní výzva roku 2020. Jak potom vyplývá z předchozí věty, Bioshock 1 jsem již jednou dohrál, a vzhledem ke stáří hry, a to i při zohlednění remastrované edice všech tří dílů, přiznávám, že bych se do jejího opětovného hraní sám do sebe patrně již nepustil. Z předestřeného důvodu k tomu nicméně došlo a bylo tak pro mě zajímavé porovnat své původní dojmy s těmi nynějšími.

Z hlediska kladů mohu s potěšením poznamenat, že i po řadě let Bioshock nadále exceluje v tom, co z této hry v době jejího vydání, alespoň podle mého názoru, udělalo takový hit, totiž v atmosféře, která z podvodního světa a „mikropříběhů“ jeho obyvatel jen sálá. Je to nepochybně tím, že na tento parametr neměl zub času prakticky žádný vliv. Jiná věc samozřejmě je, že danou atmosféru již nedokresluje krásná grafika, kterou čas naopak ovlivnil měrou nemalou. To je přirozeně zcela pochopitelné a hodí se k tomu dodate, že na uvedeném nic nemění ani vydání zmíněné remastrované edice. Grafika již prostě a jednoduše zestárla. Co se dále, tentokrát však v negativním smyslu, stejně jako atmosféra hry rovněž nezměnilo je pocit ze střelby, respektive některé herní mechanismy. Bioshock v době svého původního vydání, a tedy logicky ani nyní, nebyl a podle mého názoru ani nikdy neměl být čistokrevnou střílečkou, což je znát. Nejedná se o žádnou tragédii, avšak rozhodně nečekejte, že si budete střelbu z jednotlivých zbraní výrazněji vychutnávat. Dále podle mého mínění jsou již některé herní mechanismy využívaného tímto titulkem v roce 2020 jednoduše přežité. Typicky se podle mého jedná o nutnost absolvovat minihru v případě jakéhokoliv pokusu o hackování, tedy s výjimkou případů, kdy obětujete tzv. „hacking tool“ na to, aby Váš pokus byl automaticky úspěšný.

Při srovnání původního a nynějšího herního zážitku pro mě bylo dále zajímavé, že jsem si jednotlivé úrovně pamatoval jako velmi rozsáhlé, což mi nynější projití hry celkem rychle vyvrátilo. Ačkoliv jsem totiž dané úrovně procházel celkem svědomitě, i tak jsem hru dohrál odhadem za „pouhých“ 15 hodin. I když ono „pouhých“ je možná do značné míry ovlivněno tím, že je dnes moderní vydávat velké open-worldy, vedle nichž každá lineárně vyprávěná hra působí jako celkem krátká.

Měl-li bych na závěr učinit určité resumé, pak mohu říct, že chcete-li si v dnešní době odškrtnou Bioshock 1 ze seznamu svých herních restů a nevadí-li Vám přitom zastaralejší grafika, přičemž naopak atmosféry hry má pro Vás mnohem větší cenu, pak s chutí do toho. Současně však počítejte s tím, co jsem uvedl výše, tedy, že nejde o čistokrevnou střílečku a bylo by tedy nefér od hry očekávat dokonalý pocit ze střelby. Jste-li naopak hráč co si potrpí na nejnovější grafiku a moderní herní mechanismy, kdy sledování dílčích herních příběhů není Vaše gusto, pak doporučuji raději sáhnout po některém z novějších titulů daného či případně jiného :) žánru, protože byste jinak mohli být jednou z herních legend, mezi které Bioshock 1 bez diskuze patří, nepříjemně překvapeni.

Pro: nádherná atmosféra podvodního města; zajímavé „minipříběhy“ obyvatel daného města

Proti: bohužel již zastaralejší grafika i některé z herních mechanismů; hráč nemůže očekávat dokonalý pocit ze střelby

+14
  • PC 70
“It was not impossible to build Rapture at the bottom of the sea. It was impossible to build it anywhere else.”

Bioshock je vskutku zvláštní kousek. Je to hra, kterou jsem v minulosti rozehrál a to nejen jednou, ale dokonce 2x. A ani jednou jsem se nevymotal z té úvodní spleti chodeb. Napotřetí jsem už věděl, do čeho jdu, zatnul zuby a zkusil se do hry naplno ponořit. Problémy, kterou jsem se hrou od začátku měl, naneštěstí přetrvávají. Na druhou stranu jsem ale nakonec krásy Rapture odkryl a dokázal si je, i přes četné výhrady, užít.

První věc, kde jsem narazil a přes kterou jsem se přenášel jen horko těžko, je bohužel gunplay. Upřímně, ještě jsem snad nikdy nehrál AAA hru s tak mdlou střelbou. Zbraně nemají žádnou hmotnost, pořádně nekopou a neskutečně dlouho se nabíjí. Nepřátelé, kteří se navíc, asi kvůli naprosto zbytečné mechanice "focení," neustále respawnují, jsou jen tupé a leckdy i tuhé bullet-sponges. Střelba do nich je vysoce neresponzivní a tudíž celkem nezáživná. Nejednou jsem si během hraní říkal, že kdyby tvůrci stvořili čistě explorativní adventuru, případně ubrali na počtu nepřátel a udělali z nich jen příležitostnou hrozbu, udělali by líp. Kvůli zmiňovanému neustálému respawnu, a to je druhá věc, přes kterou se těžko přenáším, jsem byl jakoby nucen neustále spěchat, být ve střehu a otáčet se za každým zvukem, což zejména při poslechu dost důležitých pásek, roztroušených napříč hrou, neskutečně otravuje.

Z prostředí byl můj dojem také mírně rozporuplný. Na jednu stranu je chytlavě členité a je zábava analyzovat každý jeho kout a prohrabávat kvůli cenným nábojům každý šuplík. A i když se rozhodně nejedná o openworld, měl jsem pocit určité volnosti a uspokojení z průzkumu. To si ale s sebou nese i své "ale." Hra obsahuje minimum skriptů, takže jako akční hra to má dost utahané tempo. Prostředí sice vypadá pěkně a hráč ho chce zkoumat, ale zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, že hra nemá skoro žádný drajv. Všechno je strašně statické, interiérové, podobné jako vejce vejci a krom úvodu hráče nečeká žádný intenzivní wow moment, žádné výraznější rozptýlení. Až na pár výhledů na povětšinou 2D sprity jsem ani neměl moc pocit, že bych z Rapture skutečně něco viděl. Na vině můžou být jak tehdejší technická omezení, tak i celkový "tak-trochu-metroidvania" umírněně skriptovaný koncept hry ve stylu svého duchovního předchůdce. Pro mnohé hráče může být ale fajn zjištění, že se Bioshock po celou dobu skutečně hraje a neviditelný rejža bere ovládání z rukou jen velice velice zřídka.

Stejně rozporuplný dojem mám i z děje. Celý příběh je vyprávěn za pomocí dialogů z vysílaček a magnetických pásků (=audiologů), prakticky bez cut-scén. Je to všechno dobře napsané, postavy se dlouho nevykecávaj, pásky taky nebývají přehnaně dlouhé a tohle skládání střípků mozaiky mě postupem hry hodně chytlo. Příběh je ovšem hodně bizarní a stylizovaný a kvůli absenci nějakého normálna, třeba v podobě NPC, mi přišel takový dost neosobní. A ač jsem fakt chtěl, naplno mě vtáhnout kvůli tomu nedokázal. Až příliš dlouho jsem se neměl ani čeho pořádně chytit a neměl páru, co se tam ksakru děje. No a upřímně, ani po dohrání z toho nejsem úplně moudrý.

Bioshock není klasická střílečka a zároveň ani adventura. Ani RPG. Ani survival horor. A ani metroidvania, i když tak designem někdy působí. Je to něco mezi, odevšud si něco málo bere, ale je to spíše taková hra sama pro sebe a nemusí každému ve všech ohledech 100% sednout, což je i můj případ. Bioshock umí být zábavný a chytlavý stejně jako zdlouhavý a únavný.

Pro: celková premisa, Art Deco, chytlavý exploring, kvalitně napsané dialogy/audiology, plasmidy, vztah little sisters/big daddies (jakkoli pornograficky to může znít)

Proti: gunplay, respawn, nemá to moc drajv a ani žádný wow moment, absence "normálna"; krkolomné ovládání, alarmy, Vita-Chambers a další podivná design-decisions, uspěchané finále

+40
  • PS4 85
Herní výzva 2020 - Základní kameny

Výborné prostředí, atmosféra i příběh. Něco, co vás hned v první chvíli vtáhne a pak vás to bude postupně sežvejkávat, dokud vás to na konci vyplivne. Je to silné především v tom, že postupně odhalujete určitě střípky jednoho bláznivého příběhu, jednoho bláznivého snu, jednoho bláznivého... blázna.

Atmosféra se pohybuje téměř na hraně nějakého hororu, budete mít neustále takový zvláštní, lehce nepříjemný pocit, takovou tu lehkou husinku, jako když vás ofoukne vítr ve chvíli, kdy lezete z vody. Ale bát se vyloženě nebudete, protože hororová atmosféra je dosti zředěná poměrně častou akcí a svou zvláštní grafikou, dosti artovou.

Vůbec to, jak hra vypadá, je skvělé. Interiéry jsou výborné, jedná se o takový ten jakoby otevřený koridor, takže máte volnost v pohybu, ale zároveň přehnaně nezahálíte a necháte se táhnout příběhem. Navíc ty výhledy na mořský svět... wow... Parádní jsou i jednotlivý nepřátelé, ale možná bych uvítal i trochu větší pestrost.

Skládání si příběhu pomocí jednotlivých nahrávek je známá fičura, ale tady to působilo obzvlášť dobře, je to mnohem příjemnější, než číst neustále texty a tím si rozbíjet plynulost hry.

Co mě ovšem na hře dostalo ze všeho nejvíc je kombinace vyspělé technologie s šedesátkámi. Tohle mě vždy dokáže potěšit, ať už se jedná o hru či film, vizuálně to totiž působí velmi dobře a když se do toho zakomponuje dobrý příběh, tak je to radost sledovat, prožívat.

Zvláštně na mě působila obtížnost, kdy jsem se dokázal docela dlouho trápit s Big Daddym, ale pak jsem dal hlavního bosse, jako když sfouknou svíčku. Navíc jistá "nesmrtelnost" zapříčiňuje to, že si místy postup vůbec nebudete rozmýšlet, ale budete to brát na hulváta, takže to dost podrývá určité skilly, které by jste jinak mnohem víc využívali.

Ostatně samotný gameplay nepatří asi mezi to nejsilnější, co hra nabízí. Trochu to zapříčiňuje i výše zmiňovaná obtížnost, čili vás přehršel schopností a zbraní, bude po čase spíš otravovat, respektive vás nebude nijak vzrušovat, protože dost možná si vyberete jen to svoje, které pojedete většinu hry. Já vlastně oceňuji velkou škálu schopností, zbraní a různých komb, ale zároveň hra v tomhle směru nenaplňuje potenciál, protože vás nedokáže tlačit to aspoň z poloviny využívat.

Menší věc, co mě štvala bylo hackování, které mi zprvu přišlo jako velmi dobrý nápad a prvních 5-10 hacků jsem si užíval, poté se jednalo o velmi otravnou součást hry. Podobný vývoj ze zajímavé fičury k otravné (téměř) nutnosti nastane u fotografování nepřátel. Navíc jsem nikdy netrpěl nedostatkem něčeho (nábojů, lékárniček, EVO), takže ten survival nádech je opět dosti nevyužitý potenciál.

Ačkoliv samotné hraní jako takové nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem u FPS žánru měl možnost vyzkoušet, tak to velmi zdařile dohání samotné prostředí, atmosféra a příběh. Tohle je rozhodně hra, kterou si budu chtít někdy v budoucnu zopakovat.

Pro: atmosféra, vizuál, dávkování příběhu, kulisy, moderní technologie v retro hávu

Proti: akce, nevyužitý potenciál v možnostech (zbraně, skilly), obtížnost

+20
  • PS4 80
Herní výzva 2020, 9. Základní kameny (hardcore)

Přiznám se rovnou, střílečky nejsou moje silná stránka. Možnost zahrát si bioshock na PS4 zdarma byla však velmi zajímavá, a tak jsem po něm skočil. A začal jsem se bavit. Příběh byl zajímavý, jak jsem ostatně očekával, nepřátelé také, a rád jsem se vracel. To se ovšem poměrně brzy změnilo. Otravnost big daddies a neustálého se vracení na ty samá místa mě brzy oželel. Krom toho jsem také často umíral.

Jak jsem říkal, expert na podobný typ her žel bohu nejsem. A když se k tomu přičte moje posedlost objevit ve hře každičký kout, hra se velmi protáhla. Ke konci se obtížnost snížila, nevidím to ale jako problém, spíše mi to vyhovovalo a mohl jsem zdárně dojít do (pozitivního) konce hry. S ostupem času hru hodnotím pozitivně. Zdatnější hráči jistě v mnoha případech nebudou souhlasit, ale i v tom je krása her. Přesto, že mne hra dost často frustrovala, mohu ji vřele doporučit.

Pro: Příběh, prostředí, hudba, dabing

Proti: Obtížnost, backtracking, ke konci i puzzle

+20
  • PC --
Existuje opravdu málo her, které jsou stále nějak relevantní i deset, patnáct let po vydání. Relevantní, díky unikátním vlastnostem jako je ovládání, výtvarný styl, atmosféra či příběh.

Bioshock ovšem exceluje téměř ve všech ohledech, a to díky jedinému faktoru - originalitě. V každém ohledu nabízí Bioshock nějaký "twist" na typicky přirozené vlastnosti stříleček z prvního pohledu. Každé prostředí, ve kterém se hráč pohybuje, nutí všímat si jak detailů, tak rozjímat nad celkovým dojmem z neproniknutelné hloubky architektovy představy. Každý střet a přestřelka nutí hráče přemýšlet nad tím, které náboje šetřit, které plasmidy použít a kolik peněz utratit za náboje či lékárničky.

Je to právě ta neočekávaná novost každého následujícího okamžiku, kterým Bioshock vybočuje z řady tuctových blockbusterových stříleček. Nic není zcela očekávané a nic není definitivní.

Už jen díky těmto kvalitám se Bioshock povznáší nad svou konkurenci. Klidně jen kvůli hratelnosti, kdy nenáročným hráčům nabídne neustálé přestřelky a široký zbraňový arzenál.

Ale stejně jako Andrew Ryan, i tvůrci této hry šli nad rámec prvků nejistoty, nebezpečí a bázně. Tyto prvky totiž neslouží pouze jako stavební kámen hratelnosti, ale také jako stavební kámen vypravování. Na rozdíl od stříleček, které staví právě na příběhu, jako například Spec Ops: The Line či Metal Gear Solid 2: Sons of Liberty, kdy je námět a jeho podání v zásadě jasné, Bioshock pokládá nepříjemné morální otázky - politika a etika sdílí tu samou bezvýchodnost jako ta nejsložitější politická debata, ať už se bavíme o existenci svobodné vůle, užitku čistého kapitalismu či legitimnosti altruismu. Snaha o jasnou odpověď na tyto otázky vyvolává ty samé napjaté pocity při hraní této hry, kdy nás Bioshock dostává do stavu vnitřní krize.

Otázky správnosti a nesprávnosti vyvstávají na povrch jak při setkání s jednotlivými postavami a jejich motivy, tak při setkání s různými politickými postaveními. Nevyhnutelné nebezpečí nekontrolované lidské ambice se nalévá do našich myslí a dusí naše smysly, stejně jako voda, která prosakuje všude stěnami Rapture.
+14 +15 −1
  • PC 80
Hraní Bioshocku pro mě bylo jako čtení poslední kapitoly nikdy nenapsané knihy Chiny Miévilla. Ten by se ve své knize jistě věnoval začátku rozpadu města Rapture, samotnému konfliktu z pohledu jednotlivých postav, sebedestrukci obyvatelstva vlivem Adama, vzniku malých sestřiček a velkých tátů a dalším událostem, které vedly k absolutnímu úpadku. Příběh by však (což je pro něj typické) neopatřil uspokojivým zakončením. To dává až samotná hra. Ale popořadě.

Úvod spočívající v sestupu pod mořskou hladinu a sledování skomírajícího kolosu zpoza okýnka batysféry má dokonalou verneovskou atmosféru. Již pár vteřin po zaparkování v Rapture mě však napadlo, jestli není můj hrdina po smrti a nenavštívil místo podmořského města nejaké podivné předpeklí. Poté, co mi hra svěřila ovládání, jsem se musel pár vteřin přemlouvat k opuštění relativního bezpečí ponorky. Zvědavost a touha zjistit, co se tu stalo, samozřejmě zvítězila.

O událostech předcházejících současnému stavu se dozvídáme buď skrze audio nahrávky povalující se všude po městě, nebo zprávy od nedůvěryhodných přeživších, kteří se v době vašeho pobytu nacházejí v různém stupni fyzického, nebo psychického rozkladu (případně obojího). Což mi připadá jako škoda, protože živé NPC, které není totální magor, mi trochu chybělo.

Jako notorický good guy jsem se tedy upnul na záchranu malých sestřiček. A musím říct, že i když jsem měl ze všeho největší chuť dopřát městu Rapture, připomínající bestii v posledním tažení, ránu z milosti, byl jsem odhodlaný to udělat až po záchraně těchto roztomilých, nedobrovolných nositelek Adama. Mělo to na mě (jakožto otce 4 leté dcery) ten správný emocionální dopad a motivovalo mě to prokousávat se skrz hory splicerů stále hlouběji. Jinak na můj vkus byla místy hra bizár až moc (divadlo), jindy zase příliš neosobní (zmíněná absence "normálních" NPC) nebo bezútěšná (twist). Nikdy to však nesklouzlo k frustraci a první návštěvu Rapture jsem si opravdu užil.

Jak jsem už zmínil v prvním odstavci, hra dospívá k velmi uspokojivému konci, což zdaleka není samozřejmost (odkaz) a já jsem vlastně hrozně rád, že mám možnost tento unikátní svět navštívit znovu ve druhém dílu.
+32
  • PC 75
Herní výzva 2019: "Hra roku"

Série Bioshock jsou asi jediné střílečky, které by se díky nápaditému lore a prostředí uživily i bez akčních prvků. Příběh, nebo spíše to, jak je vyprávěn, je výborný. Prostředí je nádherné a netradiční. Také je to jedna z mála her, kde jsou koridory, bossfighty s big daddies i bezpečnostní systémy tak nějak příběhově a herně přirozené. I když je to všechno tak mimo realitu, hra vás pohltí do světa tak, že vám všechno přijde logické. Jak řekl Andrew Ryan: „It was not impossible to build Rapture at the bottom of the sea. It was impossible to build it anywhere else.“

To ale neznamená, že by se mi akční prvky nelíbily. Použití plasmidů s prostředím připomíná to nejlepší z fantasy stříleček. Vůbec využívání prostředí třeba hackování kamer a střílen vytváří skvělé situace, kde se třeba jen díváte. Pocity ze střelby z brokovnice, granátometu nebo i zvláštních zbraní jako tekutýdusíkmetu je velmi uspokojivý. Při velkých soubojích či příběhově daných zvláštních situacích dojde i na hororové situace a adrenalin.

Co mě zklamalo: Do nahrávek, ze kterých posloucháte příběh, mi mnohdy v lepším případě sípal nějaký nepřítel, v tom horším případě na mě přímo dorážel nějakým křivákem. Nutnost přepínání mezi plasmidy a zbraněmi. Dlouhé nahrávání a nepřehledná mapa. A závěrečný podivný souboj. Je tu i pár menších bugů.

Pro: Atmosféra, architektura a design a levelů, grafika, plasmidy, příběh/lore, velcí taťkové

Proti: Dlouhé nahrávání, nepřehledná mapa, přepínání mezi plasmidy a zbraněmi, rušení okolí během poslechu pásek, závěrečný souboj

+26
  • PC 80
Hádám, že vše zásadní již bylo ke hře řečeno, ale Herní výzva 2017 mi přikazuje napsat komentář. Pokusím se to ale omezit na několik málo postřehů.

- Hrál jsem Remastered edici hry. Prý to spoustě lidí nefunguje a dělá to kdovíco, u mě ale všechno dobrý. Asi štěstí.
- Součástí Remastered edice jsou Steam kartičky. Poprvé jsem viděl, že bych po hodině hraní dostal kartičku s masivním spoilerem. Kartička s Atlasem ukazuje jeho pravou podobu. Kdo to měl na starosti by zasloužil vyliskat.
- Na začátku hry vám Atlas řekne že Adam je surovina, bez které se nedá přežít. Ve skutečnosti z toho máte akorát upgrady... wtf?
- Hlavní hrdina přijde k první upgradovací stanici a bez momentu k zamyšlení si mrdne obrovskou injekci divné tekutiny do ruky. Za mě dement roku. Jsem ale ochoten přistoupit na vysvětlení, že byl k tomu předprogramován.
- Morální volba záchrany/zabití mrňavých holčiček je nadějný, ale totálně zabitý koncept. Za záchranu dostáváte sice míň Adamu, ale občas dostanete kompenzační "dárky", takže ten rozdíl je ve výsledku minimální. Jelikož jsem chtěl kladný konec a všechny jsem zachraňoval, měl jsem být postižen menším množstvím Adamu. I tak jsem ho měl ale výrazný nadbytek a ke konci jsem kupobal jen další sloty a hovadiny, které jsem nepotřeboval.
- Rád bych upozornil na lokaci Waterfall Grotto, která mě vyloženě rozčílila (asi víc než by měla). Level design celkově ve hře kolísá od dobrého ke špatnému ale toto je vrchol špatnosti. Pár screenů: nesmyslná kola u stropu, prolínají se objekty, a tady znovu. Já vím, možná jsem puntičkář, ale takové věci mě ve hrách občas naserou :(

Omlouvám se, že moje komentáře sklouznou vždy jen k výčtu negativ, ale co už. Na závěr tedy jen řeknu, že mě to i přes chyby dost bavilo, po stránce herní i příběhové. Můžu doporučit :)

Pro: příběh, akce, speciální schopnosti, atmosféra <3

Proti: nějaké nedostatky jsou vypsány výše

+14 +15 −1
  • PC 95
Pro mě nejlepší hra roku 2007 a to v konkurenci half-life 2, call of duty 4 nebo prvního zaklínače. Doteď si pamatuji jednotlivé detaily a postavy Rapturu a jak jsem s obrovskou radostí zahýbal za každý roh s tím, co objevím nového. Tahle hra patří mezi několik málo těch, které se mi opravdu dostaly pod kůži. Nemá cenu se rozpisovat do podrobností, vše již zde bylo popsáno. Stačí pouze říci, že pokud jste ještě nehrály, tak to rychle napravte :)

Pro: Atmosféra, Rapture, příběh, ovládání, systém zbraní a plasmidů, grafika, hratelnost

Proti: zbytečné hledání detailů

+3 +5 −2
  • PC 100
Na první pohled trochu přeplácané prostředí.... na to se dá ale rychle zvyknout a později je to spíš lahoda. Hraní jsem si užíval, přepínal jsem mezi během a chůzí abych mohl vztřebat všechny detaily nejen visuální, ale i skvělé zvuky plasmidů, splicerů, prostředí. Je to hodně zvláštní hra, najdete zde věci, které jste určitě nikde neviděli. Není to však směska nesmyslů zkombinovaná dohromady. Všechno má své vysvětlení a zapadá to do příběhu.
Kdo jste to ještě nehráli, hodí se vypnout si šipku, víc si hru užijete.
+9 +10 −1
  • PC 55
Bioshock je střílečka z donucení. Kdyby nebyl střílečkou, ale hrou na způsob Penumbra nebo Amnesia: The Dark Descent, líbil by se relativně velkému množství hráčů, ale v mainstreamu by propadl. Takto byl velice úspěšný a svoji nekvalitní akci a herní náplň zastíral celkem zajímavým příběhem.

Mezi to zajímavější, na co jsem v Bioshocku narazil, patří souboje s Big Daddym, které byly hlavně na začátku hry hodně intenzivní a náročné. No a to je skoro všechno. O nekvalitě akčních sekvencí napovídá i to, že jsem od poloviny hry až do konce bojoval hlavně s hasákem. Tedy se zbraní, která nepotřebuje náboje a nezdržuje tak neustálým nabíjením a přehazováním typu střeliva, které ve výsledku moc velký rozdíl nepřinášelo. Prostě jsem na splicery naběhl a umlátil jsem je čtyřmi pěti rychlými údery. Střílející zbraně jsem používal opravdu jen v soubojích s Big Daddym. A taky se závěrečným bossem.

Co mělo být na Bioshocku zajímavé bylo používání mutantních schopností (už si po týdnu vážně nepamatuji jak se to jmenovalo), ty jsem používal jen pro deaktivaci elektrických zařízení a rozmražení ledu. Víc nic, nebylo to potřeba.

[/spoiler] Co se boss fightů týče, tak nejzajímavější byl ten s Ryanem. Po dlouhé době jsem byl nadšený z toho, že hlavní záporák není třímetrový mutant/robot, ale normální starý chlapík, se kterým si povykládám a pak to nějak vyřeším. Jenže, jak se dalo čekat, on ten Ryan nebyl nezápornější záporák. Po něm přišel ještě ten naprosto zbytečný třímetrový mutant. Zase. V kolika dalších střílečkách už jsem viděl takového záporáka? Zaměnitelný hňup, kterého jsem upižlal na první pokus a kterého už si skoro nepamatuju, protože se mi plete se záporáky ze série Arkham apod. (která je ale mladší). [/spoiler]

A co se toho slavného příběhu týče, byl zajímavý, vcelku originální a výborně ladil s herním prostředím. Sice byl závěrečný zvrat očekávatelný už cca od druhé hodiny hraní, ale v rámci brakového žánru se to dá předpokládat.

Co mi ale na Bishocku vadilo nejvíc byla samotná herní náplň. Nebo lépe herní vata. Neustálé najdi 5 věcí X, 4 věci Y a dones je na místo A, kde potom budeš muset najít další 4 věci Z a odnést je na místo B. Tato herní vata byla hodně vyčítaná The Elder Scrolls V: Skyrim, ale u Bioshocku to nikomu nevadí, nebo jsem si nevšiml, že by to někomu vadilo. Ke konci hry, kdy jsem už po několikáté měl najít hromadu všelijakých věcí, tentokrát k opravě jakési bomby, mi to přišlo naprosto zoufalé. A to jsem se pro ty věci musel vracet, protože jsem je předtím minul, ale nebyly aktivní. Tady už asi autoři dostali zadání, musí to mít 15 hodin herní doby, tak se snažte. Ale oni se moc nesnažili. Možná kdyby dostali zadání, zkraťte to na 7 hodin a ať to šlape, stačilo by jen vypustit obtěžující sbírání nesmyslů. Ke konci už jsem si připadal jako zoufalec, který to chce dohrát, protože už tady musí být konec. A furt jsem jak hňup hledal jakýchsi 5 drátů nebo co.

Ale abych Bioshock jen nehaněl. Prostředí, atmosféra, příběh, zvuky (hudby jsem si ve hře nevšiml) a na svou dobu i grafické ztvárnění jej držely lehce nad vodou. Jenže, co je to platné, když nedokázal udržet moji pozornost déle než na jednu hodinu. Proto mi dohrání do konce, s velkými přestávkami, trvalo bezmála šest let! A na konci jsem si jen zklamaně řekl: „No konečně.“

Pro: atmosféra, zvuky, příběh

Proti: zoufale nudná a opakující se herní náplň

+20 +23 −3
  • PC 80
Dlouho, opravdu dlouho, jsem se rozmýšlel, zda si tuto hru zahrát. Abych se přiznal, ze screenshotů a gameplaye mi Bioshock přišel vždycky trochu nesympatický, ale tady jako všude platí, kdo nezkusí, nepochopí.

Hra mě hned ze začátku vtáhla jako málokterá. Město Rapture. Nejlepší a nejsilnější věc na této hře. Bavilo mě od začátku do konce, chtěl jsem vědět proč, jak, kde, kdy,... Ta atmosféra ve městě byla naprosto neuvěřitelná. Když nad tím tak přemýšlím, tak by mně nevadilo, kdyby ve hře šlo jen o pouhý průchod městem a u toho bych poslouchal nějakou dlouhou přednášku jako na zámku. Co se týče hratelnosti. Když pominu herní mechanismy, které fungují na jedničku (občas možná na dvojku), tak je tu ovládání. To se mi prostě nelíbilo. Navíc nemám rád hry, ve kterých si připadáte jako byste ovládali figurínu. A to střílení... no nic. Na rok 2007 mi to přišlo jako přežitek. Větší pr*serář, se kterým jsem měl tu zkušenost, je v tomto směru snad už jen Duke Nukem Forever, který vyšel o 4 roky později. Poslední věcí, kterou bych rád zmínil, jsou plasmidy. Ve hře jich je požehnaně. Já sebou ale od začátku vláčel furt ty samé, na které jsem si zvykl a které se mi líbily. Hra mě nedonutila je nijak změnit a používat jiné (možná až na situaci, kdy jsem daný plasmid objevil a bylo mi ukázáno, co dokáže).

I přesto, že se můj komentář může zdát negativní, se jedná o výbornou hru. Zmínil jsem pouze to, co si myslím, že stojí za řeč. Pokud chcete vědět, co dalšího hra umí, tak si ji zahrajte, nebo si přečtete jiné komentáře.
Bioshock si určitě zaslouží vaši pozornost!

Pro: město, nápaditost

Proti: ovládání, po delší době stereotyp

+19 +20 −1
  • PC 75
O BioShocku jsem toho slyšela opravdu hodně, ale nikdy jsem neměla v plánu ho sama hrát. Tedy až do chvíle kdy jsem se zlomila zahrát si Infinite, který mě zaujal příběhem i atmosférou, a tak jsem se rozhodla zkusit i první díl.

Hned na úvod jsem se zamilovala do Rapture. Dovolím si tvrdit, že je to snad nejlepší (nebo aspoň jedna z nejlepších) herních lokací vůbec a nemohla jsem se nabažit zkoumáním všech jeho zákoutí. Naopak mě mrzelo velmi rychlé vymizení strašidelné atmosféry. Neustálé vyskakování "bubáků" ze všech stran už po nějaké té hodině nabralo spíš opačný efekt. Ale je fakt, že příběhově tady věčné přestřelky nebijí do očí tak moc jako v Inifinite. Což mě přivádí k mojí největší výtce - k předvídatelnému příběhu. Těšila jsem se na nějaký pořádný zvrat, na konec, který by mě donutil přemýšlet, ale nic takového se bohužel nedostavilo. Ale abych jen nekritizovala, pochválit můžu ještě slušnou grafiku, hratelnost, dabing, soundtrack a originalitu.

Pro: RAPTURE, originalita, grafika, hratelnost, dabing

Proti: monotónnost, předvídatelný příběh

+31 +33 −2
  • PC 100
Do Bioshoku se téměř každý hráč ponoří až na samotné dno. Autoři vytvořili jediněčný podmořský svět utopické apokalipsy prošpikovaný jemnými detaily. To vše v dechberoucím vizuálu s podmanivou hudbou. Jedno z nejúžasnějších herních dobrodružství a ryzí závislosti od prvního výstupu z batysféry do města Rapture.

Intuitivní stílečka v možná až zbytečně lineárním prostředí. Zbraně jsou pestré a aby bylo o zábavu postaráno jsou tu Plazmidy, že jste o nich ještě neslyšeli? Inu geniální vědecké mozky, které měli v Rapture (Utopistické město 20th stoleté schovaném na tajné adrese na dně oceánu), měli dostatek prostředků na všelijaké, pro tehdejší společnost nepřijatelné, experimenty a tak přišli na genetické modifikace za pomoci suroviny z moře... díky tomu budete moct své nepřátele (dost často šílené původní obyvatele, kteří to s braním podpůrných látek přehnali) porážet romatitou paletou schopností - od blesků přes telekinezi až po roj včel). Schopnosti se dají rozmatitě kombinovat a to i s okolím. Mají vaši oponenti vodu po kontíky, není nic jednoduššího než louží prohnat blesk a pak je vklidu poslat do věčných lovišť.

Hra překypuje hlubokými úvahami o sociální rovnosti, lidské nesmrtelnosti, aristokratickém životě a božských schopnostech. Príběh vyprávěný videi a audiozáznamy a kolikrát i atmosférou míst, které navštívíte. Jednoduše Epic a to jsem ještě ani nezmínil místní specialitu - velkého strážce křehkých dívek, které se starají o chod místní zvrácené ekonomiky. Od prvního setkání s těmito protivníky aka Big Daddies, kteří se vás budou snažit držet dál od svých hráněnek, křehkých dívek, které mají hodně smutný příběh (to bych spoileroval...)

Na Bioshoku jsem miloval variabilitu a tématičnost jednotlivých levelů, které odhalovali fungování města - podívali jste do nitra města k jeho energetickému zdroji, či do chudinských čtvrtí anebo místního klokánku pro osiřelé dívky s nadpřirozenými schopnostmi.

Bioshock není bez chyb, avšak to, že jsem ho dohrál znovu hned po prvním dokončení svědčí o tom, že 10tka je zatraceně zasloužená. Ideální titul pro všechny, kdo tvrdí, že hry nejsou umělecká díla. dejte téhle hře šanci a zamiluje si ji, každý koho lákají sci-fi světy a kdo má rád výtečné hry.

Pro: Podmořské město, skvělé souboje, romanité prostředí, herní koncepty, Big Daddy

Proti: lineární jak pravítko

+19
  • PC 70
Rapture. Rapture je...devátá brána pekla. Rapture je čtvrtý akt v Diablu 2. Rapture je první level v Requiem: Avenging Angel. Jednou to prý bylo velké město naděje. Útočistě jak od kapitalismu, tak komunismu. Na jeho půdě bylo provedeno mnoho skvělých nálezů, jako třeba Plasmidy, což jsou v podstatě drogami získané magické schopnosti. Ale pak šlo všechno do háje. Jakýsi rybízák jménem Fontaine, který chce prodávat plasmidy ve velkém, jde do poctivě pořádné války proti Ryanovi, a brzo je celý Rapture do celého tohoto konfliktu vcucnut. Toto všechno se samozřejmě děje během instalace hry - když začínám hrát, Fontaine tou dobou dávno hnije v krabici, ze které ho ven nepouští ani o víkendech, a většina z Rapturanů jsou plasmidy posilnění magoři, jimž se říká "splicers", kteří si zřejmě pod stromeček nepřejou nic tak moc, jako mou hlavu. Jo, a město trochu prosakuje. Trošičku. Fakt, že to letadlo, jehož jsem byl pasažérem, havarovalo zrovna do části Rapture, asi situaci moc nepomohlo.

Příběh je mi vyprávěn hned několika způsoby, které spolu překvapivě fungují velice dobře. Jednak mi v jednom uchu furt bzučí Atlas, druhak taky všude možně nacházím kazetky nahrané někdejšími obyvately, což týhle díře obzvláště umně dodává hromadu backstory.

Graficky je Bioshock působivý. V době vydání ukázal, čeho všeho je U3 schopný, a ani dnes se nemá příliš zač stydět. Alfou a omegou celé vizuální stránky je tunější prapodivný druh art-nouveau/art-deco/steampunkového art ****, který činí ze zdejšího prostředí absolutně fantastickou podívanou. Technicky to za ohňostroj nestojí, leckde vidím rozmázlé hnustfujgrc textury a sem tam nějaký ten glyč. A vlastně to celkově nevypadá ani moc věrohodně. Ekšuely, animace nepřátel jsou kolikrát vyloženě trapné. Ale obecně vzato jsou všechny tyhle výtky buřt, protože se všechny naprosto spolehlivě ztrácí v tom divném, avšak úžasném art ****, díky kterému Rapture vskutku vypadá překrásně. A lehce děsivě. Bohužel, nepřátelské modely si jsou vesměs vzájemně hodně podobné, jakož takové v tom parádním prostředí tak trochu vyčnívají jako jeden zapomenutý pěticentimetrový chloupek v čerstvě vyholeném rozkroku.

Tak, a konečně se dostávám k tomu, co je ve hrách nejzásadnější. Což je přesně to, kde Bioshock poněkud stroskotává. Hratelnost.

Bioshock je FPS. Ignorujte všechny ty mýty a zvěsti o tom, že se jedná o nějakou odrůdu RPG, anžto nejedná. Ani s oběma očima přimhouřenýma a brejlema zapomenutýma v koupelně. Je to FPS. A jak všichni víme, dobrá FPS musí mít tři věci:

- Zbraně.
- Pár dalších udělátek.
- Hluboký bojový systém, ve kterém nejsou zbraně nemohoucími stříkačkami, nýbrž zbraněmi. Které střílí nábojnice. A tím ubližují nepřátelům vzdáleně podobným způsobem, jakým by jim ubližovali zbraně reálné. Prostě proper feeling, dammit.

Bioshock má širokou plejádu zbraní, každá z nichž je prakticky vcelku obyčejná, avšak vzhledově jsou relativně unikátní, a některé z dostupných upgradů jsou pak nehorázně šílené, ale bomba. Jako třeba ten upgrade pro revolver, který mu přidává extra zásobník. Ono to doslova prostě přilepí jeden extra zásobník k tomu, který už tam je. Krom těchto upgradů potěší i rozdílné druhy munice, což ve většině případů spočívá v normální munici, munici dobré proti lidem, a munici dobré proti zbroji (takže velkým fotříkům). Ale třeba takový plamenomet umí kromě ohně plivat i elektřinu a led, což umožňuje nepřátelé buď pálit, šokovat, nebo mrznout. Podle nálady.

Co se dalších udělátek týče, ta hra vlastně žádné nemá. Ale neva! Má totiž již 354343krát zmíněné plasmidy. Jak jsem již podotknul, plasmidy = MAGIC. Takže opět, můžu nepřátele pálit, šokovat, mrznout...ale zaplaťsatan, stejně jako palebná síla, i toto odvětví skrývá pár extra frajeřinek. Třeba to, co mi umožňuje si na chvílu velkýho daddyho zpřátelit. Nebo to, co přiměje jakoukoliv bezpečnostní kameru se soustředit na cokoliv, co trefím touhle fajnovou kuličkou...čehosi. Obě jsou docela užitečné, páč aspoň můžu šetřit municí.

Tak, a teď k tomu třetímu bodu...zbraně v Bioshocku stojí za vyližprdel. Je absolutně nemožné, aby někdo dohrál Crysis nebo F.E.A.R., a pak hned zapnul tohle a řekl si "Tyvogo, tohle sou fakt fajné kvéry! SUCH FUN!". A proč? Protože naprosto každá zdejší střelná zbraň působí jako nafukovací dildo vytvořené podle jednoho stereotypního Korejce. Perdoname, ale když vemu dosyta vyupgradovanou brokovnici a 4krát trefím libovolného feťáka přímo do kebule, následkem čehož on teprv začne uvažovat o tom, že by možná nebylo úplně od věci už umřít...to je prostě žánrový hřích. Takovou jenom kosmetickou vadou navíc budíž skutečnost, že nepřátelé se v rámci mých útoků nijak neprojevují ani pohybově. Ať střílím kam střílím, oni prostě nehnutě stojí. A když nestojí, tak hopsaj kolem jak králíci po pěti Redbullech. Šiju mu to do nohy a NIC, vesele běží a hopsá dál. Šiju mu to do paže a PRD, ani miniaturní cuk. Díky tomu mám pocit, že do nich vlastně nestřílím vůbec, můj zážitek z boje je v hajzlu a já jsem už teď otrávenej z vize všech těch přestřelek, které mě ještě čekají.

Jako jo, plasmidy se to rozkošně pokouší vybalancovat, jelikož ke konci se z nich stanou kurva silné kouzla, ale jakmile je člověk používá příliš soustředěně, během pěti sekund mu dojde jeho MMMEDŽIK! palivo. Takže buřt. A jo, taky můžu hackovat turrety a kamery a pičičárny, což je ze začátku fakt fajn, ale ke konci už jsou tyto aktivity naprosto přebytečné. Nemluvě o tom, že tunější hackovací minihra se mi zajedla už po druhé hodince hraní.

Kolem a kolem je Bioshock skvělý...zážitek. Ale jako hra to ani omylem není tím druhým příchodem Jézuse Krista, kterýho z toho mnoho hráču dělá. Celý gunplay (tedy vpravdě to nejpodstatnější v tomto žánru) je v těch nejlepších případech šeredně průměrný, v těch nejhorších pak naprosto otřesný, a plasmidy, byť je s nimi prča, jsou docela značně omezené. Jediný důvod, proč stojí za to si to jednou zahrát, je věru ten šmakózní příběh a ta ještě šmakóznější atmoška. Právě jsem to dohrál podruhé v životě a kdesi od půlky jsem se opravdu musel nutit.

Pro: Rapture, velmocná atmosféra, příběh, art design

Proti: Někde v počátcích game designu se někomu na papír vylilo kafe, kvůli čemuž se z toho vyprdla FPS. Určitě to původně měla být akční adventura s tahovými souboji. :C

+16 +17 −1
  • PC 70
Bioshock je pro mě takový zvláštní počin. Není to tím, že by se hrál špatně. Naopak, hratelnost je podle mě na vysoké úrovni, navzdory osekaným uličkám podvodního města. Ačkoli je akce zábavná, přestřelky svižné, spliceři svižně uhýbají a uskakují vaší mušce, celou hru mi vadila jakási překombinovanost. Fůra tonik, fůra plasmidů a na můj vkus vysoké množství zbraní způsobovalo, že jsem se až příliš snažil využívat všeho. Mám zkrátka takové nutkání u každé hry. Ve výsledku jsem se tedy v ničem moc nezdokonalil a nakonec jsem odstoupil od nekonečného porovnávání a měnění u genobanky a zhruba od poloviny jsem jel jen jeden set, jen s pár drobnými úpravami a upgrady.

Atmosféra je určitě originální, ale mě vůbec nechytla. Měl jsem problém se do hry vracet a pokračovat dál, vůbec mě to netáhlo zpět. Na druhou stranu, když už jsem začal, poctivě jsem držel cca dvě hodinky na jeden zátah a nenudil jsem se. Sem tam jsem se v uličkách ztratil, ale žádný zákys se nekonal, i když ten, kdo zpracovával mapu, by zasloužil dvacet ran holí.

Neskutečně mě štvaly ty audiozáznamy. Ani ne tak svou existencí, jako svou implementací do gameplaye - hrají vám hned po sebrání (ty hlavní příběhové) a pravidelně mi hráli v přestřelkách. Hra navíc neumí dynamicky upravit hlasitost tak, aby byl slyšet právě přehrávající se audiozáznam, takže jsem rozumněl kulový a všechno jsem si pak musel dohledávat zpětně v deníku.

A focení nepřátel pro získání bojových bonusů? To jako WTF? Určitě to někdo považuje za originální a přínosný nápad, ale já to teda nejsem a k focení jsem přistoupil až ze zoufalosti ke konci hry, kdy jsem nemohl upižlat obyčejného splicera celým zásobníkem ze samopalu.

Bioshock je definitivně nadprůměr s poutavým příběhem, který nabízí i hlubší interpretaci, ale já jsem se zkrátka nemohl do hry dostatečně ponořit. Sám pořádně nevím proč, prozatím hru položím stranou a někdy později se k ní vrátím a zkusím to rozehrát trochu jinak. Hodnocení je tedy prozatímní.
+21
  • PC 80
Graficky hezky zpracované, stylizované a dobře zasazené do svého prostředí, kde musím zmínit i perfektní zasazení dobové. Prvky scifi daly hře správný nádech. Občasná temná atmosféra byla taky kouzelná a to nemluvím o výběru zbraní, RPG prvcích, skillech, atd.
Typů nepřátel tu taky nemáme zrovna málo a tudíž se občas hodí trochu zapřemýšlet, koho odklidíme jako prvního, zda je v okolí něco, co se dá využít ve svůj prospěch (např. vylitý benzín k zapálení, voda, která dokáže při pomoci elektrického proudu také potrápit, apod.).
Celkem strašidelné malé holčičky, na kterých je ale krásně vidět zajímavá stylizace, uměly občas i rozesmát. No rozhodně se mi líbilo ozvučení hry, grafické zpracování, dokonalá hratelnost a takový ten nádech starších her, kdy šlo jen o nepřetržité likvidování nepřátel. To miluji.
Jediné mínus může být snad jen konec, který mě zklamal.
+6
  • PC 50
Zásadní chybu má BioShock vlastně pouze jednu, zvolený žánr. Soustředit se jen na vyprávění, vyškrtat zcela FPS části a vytvořit radši adventuru nebo interaktivní film by celému dílu prospělo. Místo toho tu máme zajímavý, trochu na hlavu postavený, příběh prolínaný zbytečnou střílečkou s pár RPG prvky.

Zabíjet tupé nepřátele ve, většinou stísněných, chodbách podmořského města Rapture se rovná utrpení nemálo podobnému tomu, které musel zažívat Andrew Ryan při rozpadu jeho vize. Prohledávání každé mrtvoly, koše nebo stolu kvůli jednomu náboji do revolveru je zásadní designovou chybou, která se navíc ještě opakuje v dalších dílech. Pobíhání po mapě a hledání čehokoliv nutného pro postup v příběhu, otravné kamery přivolávající ještě otravnější nepřátele, ohavný interface a našel bych i další věci činící z hratelnosti největší problém.

Na opačném pólu stojí nezaměnitelná atmosféra, kvalitní scénář a celkové podání příběhu. Velká škoda, že titulky často nestíhají a audiodeníky je tudíž nutné dočítat později. Také němý protagonista už v moderních hrách dávno nemá místo. Žádná empatie k hrdinovy ničí zájem o jeho osud.

"A man chooses, a slave obeys."
Trochu ironicky se Ken Levine stal otrokem trendů a nutného výdělku. Pochybuji totiž, že v původním plánu měl BioShock mít formu, které se mu nakonec dostalo.
+26 +28 −2
  • PC 75
Po tříměsíčním martýriu, kdy bylo střídavě zábavno, střídavě nudavo a zase naopak, jsem pokořil tento psychedelický výtvor a mám z něj dojem jediný. Ulítlost. Ulítlý prostředí. Ulítlej příběh, který by býval byl možná i napínavej, kdyby nebyl toliko rozplizlej v "přines 4 toho a 3 tohohle a tím sestavíš támhleto a zaneseš to tam". Ulítlej hrdina, jenž je prostředkem pro otevřenou polemiku s prázdnými herními slogany na téma "svobodná volba hráče". Je něčeho takového jakákoliv hra vůbec schopna? Není ona to jen prázdná fráze k dosažení prodejních výšin? Bioshock je pro mě ulítlým hábitem na těle prachobyčejné koridorové střílečky.
+9 +15 −6
  • PC 65
Při prvním seznámení zaujme Bioshock neokoukanou estetikou, padnoucí hudbou a především formálními podobnostmi se sérií System Shock. I když jsem jisté podobnosti čekal, opravdu mě zpočátku překvapilo, jak moc hra působí jako její vesmírní bratranci.

Pozitivní dojmy však nevydržely dlouho, neboť se dost brzo začalo ukazovat, jak je Bioshock v mnoha ohledech okleštěn. Nejsem proti zjednodušování herních mechanismů, ale zde to bylo podle mě spíše na škodu, neboť při soustředění na základní střílečkovou hratelnost o to víc vyniká stereotypní level design a veskrze nevelká kvalita četných střetů s nepřáteli.

Nejvíc mi ovšem lezlo na nervy, jak se hra snažila tvářit děsně chytře, přitom její politický komentář byl dost povrchní. Z přítomné nepřehlédnutelné kritiky klasického liberalismu/libertarianismu mi přišlo, jako kdyby autoři čerpali svoje znalosti politických ideologií z Britských listů či Krugmanových sloupků v New York Times...

Pro: Dobré technické zpracování, originální setting, podobnosti se SS

Proti: Stereotyp, tváří se chytřejší než to je

+6 +13 −7