Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Cesta do hlubin třicátníkovy duše (poznamenané herním průmyslem)

Když už se na naší, z prachu plevele vydupané, Databázi naskytla možnost podělit se o všeobecně generované osobní pocity, napadlo mne, že i já bych mohl přispět svou psychoanalytickou troškou do mlýna.

Kdo si u terminálu Sazky tipnul, že by se ta pověstná troška mohla týkat sběratelství, tipl by si správně a vyhrál by jackpot (šnuptychl s mým monogramem a krabičku od sirek). Pojmout bych to chtěl stručně, generálně, ale také trochu osobně - jak ostatně napovídá samotný titulek. Vždyť co jiného je sběratelská vášeň, než radost a prokletí jdoucí ruku v ruce k oltářům zbytečnosti (a nezbytnosti - u postižených).

Tím vším, čím jsem a proč mi koupě všeho, co se týká video-herního průmyslu, probouzí manickou fázi životního cyklu, vděčím jediné osobě - mému bratrovi. Můžu ho skutečně označit jako viníka. To on to byl, jehož činy začaly ohlodávat mé podvědomí. To on to byl, kdo rozdmýchal mou vášeň ohledně uchovávání pro druhé třebas zbytečných předmětů. Jak to dokázal, ptáte se? On sám je sběratel, sběratel s velkým "S", sběratel (řekl bych) až biblických rozměrů. Kam až má paměť sahá, vždy tu pro něj bylo něco, co stálo za to si nechat - ať už to byly obaly od čokolád a žvýkaček, plechovky, zátky nebo časopisy. Když nahlédnu do svých předchozích životů (ono to snad ani nebudou předchozí životy, ale různé fragmenty z různých her), napadne mě, jestli tento syslí syndrom (v menší či větší míře) není stejně starý jako to nejstarší povolání. Nebo ještě starší (ženy, než je napadlo prodávat své těla, mohly mít s objekty své touhy stejnou potíž, jako dnešní ženy - muži se asi také raději věnovali svým koníčkům, ať už to bylo cokoliv). Každý, ať si to připouští nebo ne, je v podvědomí touto úchylkou nakažen, jen ji někdo dokáže držet na uzdě lépe než jiný a někdo se rozhodne nepodlehnout úplně. Žel, v mém případě se dá hovořit o celkové kapitulaci. Úchylka syslího syndromu nade mnou zvítězila na všech frontách.





Od mála, k tomu chtít vlastnit "vše"

Jakožto malý capart jsem vždy rád chodíval na poutě - byla to celkem solidní příležitost dostat se k hrám jako takovým. Ať už to byla Operation Wolf nebo Space Invaders, vždy to byl adrenalin, vůbec se přiblížit k obrazovce, kde někdo z movitějších hrál, prosoukat se zástupy v plechové maringotce namačkaných těl a uzmout si svou chvilku v odražené záři monitorů. Když byl tento výdobytek umístěn do sídlištní sámošky, nečekalo se na pouť, ale vždy na konec vyučování. Chodil jsem s partičkou stejného smýšlení právě tam a dlouhé hodiny sledoval starší spolužáky, jak válí u tlačítek automatu. Po těchto dlouhých rocích smyslového vnadění jsem začal doma stále více zmiňovat, že by také nebylo od věci vlastnit něco podobného - samozřejmě přísně pro technický rozvoj dítěte, jak jinak. Když nebudu počítat chatrnou pseudo konzoli á la Vietcong, prvním strojem v naší rodině se stalo Atari 800 XE/XL - skvělá mašinka s kazeťáčkem. Již na tomto 8-bitu se započaly projevovat zárodky touhy mít více her jak ostatní - snad ani ne tak proto, abych je hrál, jako spíš kvůli té vlastnické struktuře. Že je prostě chci mít, zapsat do seznamu vlastněných a basta. K těmto účelům ideálně posloužil kroužkový blok, kde jsem zapisoval, kde je na kazetě začátek a konec jednotlivých her (důležitá to veličina pro "instalaci hry"), žánr, informace co, jak a kde, dohráno/nedohráno a zda má cenu hru si znovu zahrát.





Po letech strávených hraním "rozpohybovaných kostiček" přišel na Atari soumrak - také díky střední škole (a lépe zaopatřeným kolegům) a nutnosti rodičů naučit se digitálnímu účetnictví. Úsvit pro technologie x86 v naší rodinné kryptě! Vzpomínám na ni rád, byla to našláplá mašinka. S většími možnostmi roste samozřejmě i chuť sběratelova (neřeším teď legalitu neb v ony pravěké časy pohyboval jsem se i já v ilegalitě). Při velikosti pevného disku 10MB se těžce hromadilo, staré muselo dělat místo novým, o špatné kvalitě floppy disket a jejich poměrně malé kapacitě, nedostupnosti a ceně na nich uložených her ani nemluvě. Sen o gigantické sbírce se tedy začínal plnit jen velice pozvolna (šnečí tempo bylo oproti tomu světelnou rychlostí). S příchodem CD-ROMky se začínalo blýskat na lepší časy, též to znamenalo upgrade celého PC a následné Vánoce i mou první originální hru, drahý kousek titulovaný Starship Troopers: Terran Ascendancy. Nepřeháním, když tento kus označím za úhelný kámen své sbírky. Od onoho magického štědrovečerního času jako by má sběratelská vášeň přeřadila z výletní jízdy na tříkolce na Mach 3.

Různé propriety (viz obrázky okolo) hromadily se mi ve skříních a leč originálních her nebylo zprvu mnoho (ukořistěných převážně v období Vánoc a dalších významných jubileí), hry jako takové rostly u mě v intencích oblíbeného spojení slov "houby" a "déšť". Na konci střední čítal pirátský poklad mé maličkosti na několik stovek kusů. Hromadný sběr digitálního lupičství přerušil svůj geometrický nárůst v období nechtěné armádní služby pro vlast (snad opravdu všichni v té době mohli v klidu spát, když jsem v mrazu a při různé slotě držel se sapikem stráž na Vysočině a nahuškaný z propařených nocí u válečných her chránil si instinktivně hrdlo proti proříznutí) a pak už mi to nějak přestalo stačit. V těchto památných okamžicích přišel čtverák bratr se zdánlivě neškodnou poznámkou: "Co kdybys všechny ty vypálené hry přetavil v originály?" Bože, kdybych jen věděl...



První účet / pro ty věrné / a ty "nejvěrnější"


Seznam se jevil jako nekonečný. Ze začátku to opravdu nebyl žádný med, financí poskrovnu, internet v plenkách, Aukro nikde. Dekáda ale nakonec stačila, abych mohl svůj stůl považovat za čistý a závazky za splacené. Jen si ale člověk zamete před domem, už se mu tam zase sype smetí. Smetí v podobě speciálních edicí. Bylo to jako přeskočit z rotujícího kolotoče na druhý, rotující ve stejné rychlosti. Vydavatelé rychle vycítili slabé kusy, ale zatímco v přírodě končí tyto kusy s houfem supů v břišní dutině, v této oblasti se jedná o slabost duševní, která je přikrmována na doraz. Výraz "Edition" raší v titulech videoherní nabídky v různých obměnách jako uhry na tvářích adolescentních slečen. Hned tu máte Limited Edition, Ultimate Edition, Special Edition, Collector’s Edition, všechny klidně v rámci jednoho titulu a všechny se něčím liší - přidávají se artbooky, sošky, figurky, mince, medailonky, hra je místo klasické plastové krabičky formátu DVD (neskladné a zbytečné krabice vzal dávno čas) balena do plechu nebo rozkládacího digipacku, má protlačený slipcase nebo je součástí celé kazety. V současné době už jde i o různá předimenzovaná balení, které už značí jistý logistický problém. Všechny tyto edice miluji a nenávidím zároveň a říkám si, jestli by opravdu nestačilo přidávat k hrám jen exkluzivní mapy nebo výzbroj - prostě cokoliv, co nezabere žádné místo a nebude jen lapačem na prach všeho druhu. Navíc už to nejsou jedna nebo dvě velké sběratelské edice do roka, dnes už je sběratelská edice definicí, dnes se stává vlajkovou lodí každého vydavatele. Když pak chorobný stav člověka dožene k tomu, že se k těmto věcem začne chovat jako k relikviím a není ochoten je ani rozbalit (zabalená má přeci větší cenu! Chystáš se ji ale snad prodat, ty debile?!?), Chocholoušek by se měl mít pomálu na pozoru, protože: Who you gonna call? Psychobusters! S příchodem pohodlné a v návalech levné digitální distribuce se celá věc snad ještě zhoršila. Ještě že si digitální shop kontroluje vlastnictví, jinak bych byl schopný mít jednu hru snad i desetkrát.





Kromě zvratů ve vývoji své sbírky nemohu samozřejmě opomenout starost o svého křemíkového oře. Jestli si někdo myslí, že je jednoduché zbavovat se starých komponent, inu, u člověka stiženého prokletím Mocného sysla to věru snadné není - za staré komponenty přicházely nové, ty nahrazené ale nějak neopouštěly mé trvalé bydliště a dokonce zůstávaly i s početným příbuzenstvem (manuály, krabice). Do toho se přidávají herní periodika a chorobná hrabivost z běžné činnosti, jako je nákup magazínů, které prostý člověk jednoduše použije a odloží (do sběru), udělá dimenzionální problém, který léta páně vtipně řešil i Jan Neruda - kam s tím? U prdele pouštního červa a artrózy Solid Snakea, KAM JEN S TÍM? Mohu říci, že v tento okamžik došlo asi ke zlomu. Člověk prostě musí řešit priority, musí si je stanovit. V mém případě to možná mělo co dočinění se zužující se uličkou na trase dveře z bytu-záchod-stůl s PC, na tom ale nezáleží. Všechno musí mít své mantinely. Člověk může mít svou vášeň, něčemu se poctivě věnovat, nikdy mu to ale nesmí přerůst přes hlavu. Nepotřebné, nijak nesouvisící s hrami muselo přes palubu a bylo nutné zavést období selekce.





Selekce? Možná by bylo lepší napsat období klidu před bouří. Vím, že snaha se počítá, ale na jednu stranu člověk selektuje (místo pěti titulů kupuje jeden, všeho nepotřebného železa se bez sentimentu zbavuje), na druhou stranu jej ale vábí další svody. A je to vábení jako od bájných Sirén. V mém případě toto vábení supluje scéna herních konzolí. Je to trend - svět si stále více zvyká na odklon od PC a přestup ke konzolím, pohodlnost je stále častější důvod ke koupi těchto grilů a toho si samozřejmě všímají i výrobci, kteří pokud svolí s vydáním nějaké edice pro Českou Republiku, stává se pravidlem, že bude jen na konzolích. A mozek opět začíná pracovat na plné obrátky, láme řetězy selektivních dogmat a v konečném důsledku zprvu pevné pravidlo o (ne)koupi jakékoliv konzole zcela pozbývá platnost, a abych si nemusel vybírat, je zakoupeno téměř veškeré konzoloidní příslušenství. Bohužel to v žádném případě neznamená, že bych zanevřel na PC platformu, bohužel...





Z pohledu nezaujatého i (koneckonců) zainteresovaného člověka se můžu jevit jako totální blázen, který nezná lepší způsob, jak vyplnit svůj čas a své finance nedokáže investovat vhodněji. Ano, v jisté rovině s tím souhlasím, do hrobu si to všechno asi těžko vezmu (kdo by tak velkou díru asi kopal?). Potomci, pokud nebudou mít k mým zemským statkům žádný vztah, se budou snažit co nejvíce z toho vytřískat, nejsem naivní, v horším případě všechno skončí na smeťáku. Když si člověk ale nemůže pomoci, asi by to neměl moc přemáhat. Tedy pokud tím něčím nejsou pedofilní sklony nebo jiná sexuální deviace.

ViRus

Chcete aby byl na DH blogu uveřejněn i váš článek? Pošlete nám ho na e-mail clanky@databaze-her.cz.


Diskuze ke článku

« Novější Starší »

Ha, v záchvatu nadšení jsem před pár měsíci nakoupil mnoho desítek SCORE/LEVEL/EXCAL a teď jen leží doma a nic nedělají. Hlupák jsem, zdá se.

sakra Virusi, dost dobrý článek. dneska jsem chtěl prodat staré PC a zamávalo to se mnou, jestli bych si ho neměl nechat, když jsem se na něm tolik napařil :-)

myslím, že to na smetišti rozhodně neskončí. jestli to nevěnuješ do muzea, tak z toho jako důchodce jednou vytřískáš tolik, že tě uloží do zlaté rakve.

GJY!

@ugraugra (16.01.2013 21:46): Přesně jak napsal Karasman, a že těch her je, nedávno jsem si podobnou strojovnu postavil.

@Falagar (16.01.2013 13:26), @StriderCZ (16.01.2013 21:24), @leebigh (17.01.2013 10:03), @Deimos (09.01.2013 21:53), @Victor (11.01.2013 14:45), @RomcaT (11.01.2013 15:41), @Jumas (12.01.2013 23:27), @bartas (15.01.2013 13:50): díky

doufal jsem, že to má více uživatelů podobně, a zažilo takové herní začátky jako já :-)

Chvála zde byla již vyřčena nesčetněkrát, ale také se musím připojit, krásně napsáno.
Až na sbírání hardwaru jsem také podobně postižen.
A nyní i můj 9-letý pařánek také vyžaduje zásobování softwarem, takže se rozrůstá i dětská kolekce, vlastníme tak kompletní kolekci LEGO her a pod.
A nejhorší je, že mě ty dětské hry baví taky, přinejmenším sledovat, jak se synkovi daří.
Takže je v rozšiřování své kolekce podporován.
Dostal Skylanders pod stromeček, které považuji za ideální hru pro děti a ještě jsem mu doobjednal další rozšiřující figurky a balíčky, protože se mi ty potvůrky prostě líbí taky :-)

@StriderCZ (16.01.2013 21:24): "počítač za 200 Kč" ...
a šel si do obchodu s těma 2 kilama a zkusil si ten počítač koupit? :D

To mi připomíná, jak jsem kdysi viděl v bazáči notebook za 3 tisíce a hrozně jsem po něm toužil. Říkal jsem si, že bych konečně mohl hrát hry kdykoliv a kdekoliv. Přitom to mělo asi 100mhz procák a 16mb RAM :D a tipuju že na baterii to vydrželo tak 30 minut :D

Skvělý článek... nostalgie je velmi, velmi návyková záležitost a věřím tomu, že každý, kdo tvůj článek četl zatlačil nejednu slzu v oku. Moje první orininální hra byla Wizardry VII ve SCORE, kterou jsem koupil aniž bych měl PC (jen jsem snil o tom, až budu mít možnost si ji zahrát). Vzpomínám jak (naivně) jsem chodil okolo prodejny s PC, kde byl počítač za 200 kč.. (časem jsem zjistil, že jen to jen cena klávesnice), na to , jak jsem koupil AMIGU 600 bez disketové mechaniky (a jak mi bratranec nerad půjčil hardisk), prostě je toho mnoho, mnoho ke vzpomínání...

Nevím jestli to má nějaký celospolečenský význam, ale tak nějak je mi dobře, když se vždycky ujistím, že nejsem jediný magor na této planetě. Taky jsem se v některých částech tohoto povedeného článku našel, ale nejvíc se mi huba roztáhla od ucha k uchu, když jsem si četl o tom "kroužkovém bloku", sakra vždyť já ho ještě někde u rodičů ve skříni musím mít... :-)

BTW jak je možné, že jsem o těch Starship Troopers doteďka nevěděl?!

Tak jsem taky trochu zapřemýšlel spolu s bratrem, kdy že jsme to měli první originálku a nakonec jsme došli k závěru, že tomu tak bylo v lednu léta páně 2003. To jsem někde sehnal časopis Game4U s originálkou Commandos: Behind Enemy Lines. To je paráda mít jako první originálku zrovna tenhle klenot.

Ještě tam bylo druhé CD - CD-ROMek s dětskými hrami jako je Člověče, nezlob se, či pexeso a pohádkou Císařovi nové šaty, takže to jsou vlastně taky mé první hry :)

Tak to já jsem přesný opak pisatele. Jde mi o to hry hrát, ne je vlastnit. A tak je pro mě naprosto ideální, když mi někdo hru půjčí. Nic to nestojí, hru si zahraju a ještě mi tu pak nestraší krabička.

@ViRus (13.01.2013 15:26): Bohužel už ne, bratranec mi box zničil. Já na sbírání originálek nikdy moc nebyl, takže mě to tenkrát nenasralo tolik, ale s odstupem času ho za to nenávidim stále víc :D

parádní článek ;o) já jsem tedy antisysel - vše co rok nepoužívám musí pryč ;o) tedy co se týče různých krabic a starých věcí z pc (hru ani knížku bych nevyhodila). Řekla bych, že do mánie "musím je mít všechny" ;o) nespadnu, děsně nerada totiž utrácím za cokoli ;o)

Tvojí manželku moc obdivuji, když jí nevadí, že trávíš hodně času u her. Já bych se s tím trochu prala a to sama ráda hraju ;o)

Dočteno. Je to výborný, taky sem četl s úsměvem na tváři. Ano řikal sem si během čtení, že si magor :D
Nejvíc mě v článku chytlo: hraní na automatech, kam s tím ?, postupný rozvoj tvojí vášně a prodáš to snad ?

Řekl bych asi nejlepší "herně tématický" článek co jsem za poslední roky četl. Nevybavuji si, že by někdo něco podobného napsal a ke všemu tak dobře a zajímavě. Navíc jsem se v tom textu tak trochu našel. Z uvedených časopisů mi chybí jen vlevo nahoře :) a do toho všeho co jsi napsal mám zálibu ještě ve filmech a teď mě chytli komiksy, tak se ptám, KAM S TÍM?

To já jsem vždycky říkal, že když mi zakáže kupovat hry, tak začnu chlastat. Jenomže já už začal tak před patnácti lety, takže mi to stejně nevěří:-)
A výmluvy na dcerku, mi taky nepomáhají.
Jo a málem bych zapomněl, pěkná psychoanalytika:-)

@Kvasa (09.01.2013 20:04): Jak kdy, když je to nějaká pěkná edice tak mně i kolikrát pochválí, ale jindy má taktéž občas kyselý obličej a HW naštěstí nevidí, tedy pokud to není na nějakou konzoli a to já zas říkám, že jsem to pořídil pro dcerku :-)

No jo no soucítím s tebou. Akorát mi řekni, co na to tvoje manželka, či přítelkyně. Pokaždé, když mi dojde nějaká stará hra, tak se ta moje na mě tak zle podívá, až mě zamrazí. Je to pokaždé horší a horší pohled.

Heh, originalku Starship Troopers: Terran Ascendancy za slusnu cenu zhanam do dnes :) Mimochodom, skvela hra.

Hezky clanek, jen grammar nazi asi zaspal, jedna hrubka v nadpisu (tricatnikovi) a uhelný kamen taky neznam (doufam, zes myslel úhelný). :-P Jesteze moje sberatelska posedlost neni na takove urovni, to bych uz asi umrel hlady:-P

EDIT: Hrubka v nadpisu opravena (Ajantis byl rychlejsi), ale uhelny koukam pretrvava:-P
EDIT2: tak uz ma dusicka pokoj:P

Měl jsem kdysi (naštěstí fakt kdysi) podobnou úchylku s warezem. Chtěl jsem mít prostě VŠECHNO a stahoval jsem všechno jak divej! Naštěstí jsem si rychle uvědomil, že všechno mít opravdu nemůžu, že to nemam kam dávat, že to stejně něhraju/na ty filmy nekoukám a že mě to stojí docela dost peněz. Tak jsem to vyházel a od té doby naštěstí klid... :-)

A tuhle 6600GT od MSI jsem měl taky, to byl dobrej držák.

Při čtení tohoto textu jsem se celou dobu přihloupě usmíval :) To je vážně dobrej článek, řekl bych, že hodně lidí to má podobně - že hry prostě shraňuje a chce je mít všechny jako Pokemony, ale Ty tomu nasazuješ korunu těma CE :)

A navíc jsem se ještě dozvěděl, že sbíráš i hw, to jsem myslel, že Tě minulo :) No, pěkný, pobavil jsem se.