Na pokračování české akční fpsky z prostředí vietnamské války jsem se těšil již od jejího oznámení, poté se objevily první informace o herním prostředí a videa, které naznačovaly určitou kvalitu a snažily se ujistit své fanoušky, že je vše v pořádku a na nejlepší cestě k vydání. Tudíž jsem neměl obavy, že by to mohlo dopadnou špatně, avšak jaké bylo mé probuzení z naivního zaslepení, když jsem si hru poprvé osahal. Přirovnal bych to ke studené, ba přímo ledové koupeli a snad z každé lokace, zbraně, zvuku nebo grafiky číší nedodělanost, uspěchanost a snaha se svést na vlně jedné z nejkvalitnější hře vytvořené v České republice.

Musím se přiznat, že ne všechno je špatné, ale z celkového hlediska je hra velkým zklamáním. Po grafické stránce to není, až zas taková bída, problém spočívá ve špatné optimalizaci, kolizním modelu a celkově mnoho bugů. Ozvučení ve v poměru půl na půl, hudební podkres patří k těm lepším, zato zvuková stránka je taková nedomrlá a v případě zbraní jsem měl pocit, že se jedná stále o ten samý zvuk, světlou výjimku tvoří dabing jednotlivých postav a k dobru se počítá i to že hlavní hrdina není němí. Umělá inteligence, jak protivníků tak i spolubojovníků je, alespoň podle mě, na velmi dobré úrovní a dalo by se napsat, že dokázali často potrápit či pomoci, zvláště když jim můžete udělovat rozkazy, ale mnohokrát se také stalo, že se někde zasekli, včetně mě (nemožnost přeskočit tři prkna na sobě) a díky tomu jsem dostal pár zásahů od neskutečně přesných nepřátel.

Náplň misí, které nejsou dlouhé a celkový čas strávený ve hře se rovná cca 6h, je přímočarý postup k určitému bodu a pozabíjet pokud možno všechny protivníky, sem tam něco odbouchnout nebo někoho zachránit ve stále se opakujícím prostředí vietnamského města. Ve hře se také nachází zpestření v podobě krátké kampaně za Vietcong a pohledu na válku z druhé stany, ale ani to již tak zpackané dílo nezachrání.

Her patřící do skupiny tzv. oddychovek se válí v herním světě mraky (akčních, logických, dětských, dobrých, špatných, placených nebo zadarmo). Hráči o nich vědí a ví do čeho jdou. Problém nastává ve chvíli, když si výrobce myslí, že vytvořil opak a myslí to vážně a ještě má tu drzost si za to nechat zaplatit, při tom je nad slunce jasné, že se jedná jen o další z mnoha, ne-li stejných her od toho samého výrobce.

Alcatraz je přesně takový. Je dána myšlenka, že by nebylo od věci vytvořit hru z prostředí obávané věznice nyní turistické atrakce. Přidat hlavního teroristu a jeho obrovské množství přisluhovačů, až se člověk diví, že se na ten ostrov vlezli a proti pól hlavního hrdinu (nezranitelný a velmi silný, prostě blonďák intelektuál), který je jediný schopný zachránit svět. To vše zabalíte do líbivého přebalu a ještě přidáte patřičně úderný slogan typu „zachraň svět“.

Pak už stačí jen nainstalovat, dát new game a absolutně bez jakýchkoliv myšlenek se prostřílet za cca 4 hodiny na závěr hry. Umělá inteligence, i když....... kde nic tu nic, nabíhají a nabíhají a vy do nich pálíte a pálíte. Na výběr je zde, slovy pět zbraní (pistole, MP5, AK-47, sniper a granátomet), ale i to je jedno, jelikož se liší jen vzhledem a zvukem. Jediným zpestřením ve hře je nalezení kódu a výbušnin pro další postup. Další šíleností je optimalizace, nejsem naivní, že by u tohoto výrobce proběhl nějaký beta test, i na mém pc se to docela škubalo, dlouhé loady a kolize s předměty.

Jedinou světlou stránkou je dobrý grafický háf.

Sandboxová akce, The Saboteur v podobě irského Seana Devlina je výborně namíchaný koktejl GTA a Assassin Creeda. Více, než obrovský herní svět Paříže a jeho okolí a kousek Německa z období druhé světové (před a během), kdy hlavní zápletkou je pomsta kamaráda zavražděného zákeřným fašistou Diekerem, kterého musíte bez milosti odpravit.

Co mě velmi překvapilo je detailně zpracovaná a neokoukaná grafika v černobílé barvě (trochu styl Sin City), která se zabarvý na základě postupu hrou a plnění úkolů. Obsah jednotlivých misí přímo spojených s příběhem je mnoho a jsou rozdilné, ale časem se smrskávají pouze na tři základní (odstranění osoby, vyhození budovy, vozidla do luftu nebo něco či někoho odvést) za použití široké palety zbraní druhé světové války s precizním zvukovým provedením a pěkně vykreslenými automobily s arkádovým jizdním modelem. Mise pěkně odsýpají v dobrovodu opravdu vydařené dobové šansonové a filmové akční hudby měnící se s právě probíhající situací a výborně podkresluje navozenou atmosféru.

A teď ta druhá strana mince. Herní svět je na můj vkus zbytečně velký s dlouhými přejezdy, herní doba je uměle natahována vedlejšími úkoly s dynamitem v monstrózním počtu, které pro mě byly velkou nudou (chci to dohrát na 100% a teď mám 30%) a k tomu také napomáhá nepříliš chytrá nepřátelská Ai, kde začíná přituhovat až tak při alarmu číslo 4-5.

Edit (2.10.2010):

Dohráno, hodnocení již měnit nebudu, přesto bych rád pár drobností doplnil. Ve hře jsem strávil přes 30 hodin a mám splněných 53% vedlejších úkolů. Hlavní hrdina je velmi sympatický, který se na první pohled jeví, jako by vypadl ze scénáře béčkového akčního filmu a k nějakému tomu tvrdšímu výrazu nejde daleko, avšak není úplně bez citů. Rozhodně za plus považuji možnost řídit tank a pomocí něj rozsévat zkázu, misi: útěk z gestapa a závěrečné tři mise. Dále pak, jak se autoři popasovali se závěrem hry, jedním slovem paráda ten depresivní pocit při vstupu na Eiffelovu věž, kdy slyšíte jen klavír, výstřely a výkřiky. Po vystoupání do restaurace pohled na lustr z oběšenců a závěrečná hláška „právě jsem začal“. Taktéž přidávám plus za pár swingových melodií, které se nejlépe poslouchají při závěrečných titulkách.

Ale také je ve hře pár drobností, které mě docela iritovaly. Absolutně nechápu, jak je možné, tedy spíš nemožné, že tank není schopný přejet přes kovový plotek, ale přes dřevěný ano. Tlampač propagandy jde zničit po najetí autem, ale dřevěné pozorovací místo ne a takových nesmyslů je ve hře víc. Ke konci hry se stále častěji objevovaly chyby v kolizním modelu, kdy postavy levitovaly nade mnou nebo procházely budovami a předměty.

To je asi tak vše, hru jsem si užil a můžu ji s klidným svědomím doporučit všem, kteří mají rádi otevřený herní svět, kupu zbraní a nepřátel zasazených do období druhé světové války.

Her zasazených do období 30. let 20 století, v době, kdy v Chicagu vládne mafie, korupce a prohibice je poskrovnu a proto jsem tento mix rpg a akce viděnou z isometrického pohledu přijal s povděkem. Hra se dělí na hodné (FBI) a zlé (Mafie) s možností výběru, za které začnete hrát jako první. Za každou stranu je to celkem 10 levelů s drobnými rozdíly v pravidlech hry, ale to je v konečném výsledku jedno (později vysvětlím).

Co se hře opravdu povedlo je detailní grafické ztvárnění prostředí té doby od úplných prkotin, jako jsou květiny ve vázách přes nábytek po automobily, zbraně a oblečení, což neplatí o renderovaných filmečkách, které jsou jak již zmínil Caelos, hnusné. Rozhodně plus je i dobová hudba, zvuky, prostředí, ve kterém se děj odehrává, humor, hlášky a povedený český dabing. Co ovšem začíná jako pěkná příjemná hra se záhy, po cca pěti odehraných kolech, mění ve stereotyp, jak v použití správné strategii pro dokončení levelu, tak i v náplni jednotlivých úkolů. Postupem dobou strávenou ve hře zjišťujete, že si vystačíte jen s 1 až 2 ovládanými panáčky, i když jich budete mít na výběr daleko víc a jakmile se dostanete k nejlepší zbrani (Tomík) ve hře, tak už není co řešit a k dokončení hry to bude stále stejné, dojít a vystřílet (popřípadě zabít save, load, save). Za určitý počet zabití, kdy jste u toho viděni (mafie) nebo zatčení „nevinného“ (FBI) je postih v podobě zatčení té dané persony a nemožnost ji dále používat, což také není problém, jelikož jich bude na skladě mraky, nebo odkráglujte toho kdo vás viděl a jede se dál. Dalším mínusem, a to mě dost vytáčelo, je někdy nemožnost vidět, následně zaměřit a vystřelit na ty (a to jsou tři kroky daleko), kteří vidí vás a bez problémů vás killnou. Ještě jednu věc bych zmínil, a to, že se mně po spuštění hry ztratili všechny uložené pozice a tudíž jsem to musel rozehrát znovu (ale také to mohlo být i něčím jiným, něž chybou ve hře) a také to, že když se hraje v pořadí FBI-Mafie, tak hra mě na konci hry vždy spadla (Windows 7 64 bit.). Dále hra disponuje jakýms takýms zpomalením času, což při použití ještě více snižuje již tak nízkou obtížnost.

Ale jinak je tento herní koktail vskutku příjemnou hrou s bez problémovým chodem a obstojnou délkou.

Je to opravdu zvláštní, že po odehrání prvního Call of Duty a Call of Duty: United Offensive, jsem málem zapomněl na tento díl, a to by byla obrovská herní chyba. Až teď, 5 let po svém vydání jsem tento kardinální omyl napravil. Call of Duty 2 nejen, že sebou přinesl skvělou válečnou atmosféru, již tak perfektně vypilovanou v předešlých dílech, ale i mnoho změn, které ovlivnily celkový dojem z herního ztvárnění nejkrvavějšího válečného konfliktu 2. světové války. I tady se vžijete do role osvoboditelů Evropy proti Německu, ale v opačném gardu, než bylo v jedničce. První se hraje ruská kampaň, pak britská (opět s kapitánem Pricem) a nakonec americká.

"Sanität"

Jak jsem již naznačil v předchozím odstavci, už tak perfektní atmosféra je zde ještě umocněna první změnou, a tou je zrušení lékárniček a nahrazení je samovyléčením, která přidává na pocitu, že nejste nesmrtelní a při vyšším stupni obtížnosti musíte zvažovat každý krok, ale zároveň se stále tlačit vpřed a nezůstat trčet na jednom místě, protože většinou následuje smrt a load. Tímto se dostáváme k další změně: "save a load", už není možné kdykoliv si hru uložit a znovu nahrát, což může být, ale nemusí být zápor, avšak ve hře se vyskytují situace, kdy jsou checkpointy od sebe dál než je dobré a procházet tu samou část po dvacáté je k vzteku. Velkou změnou prošel i grafický háv, který je jedním slovem úchvatný, a to hlavně ve vysokých rozlišeních (a to je možná důvod proč některé hry hrát později, až na ně má hráč pc). Design jednotlivých misí a nápaditost úkolů je, alespoň podle mě, na vysoké úrovni a v některých misích máte větší volnost pohybu (britská kampaň: Hřeben „88“). Hudební doprovod a zvuková stránka si zachovali vysokou kvalitu a není nutné cokoliv měnit.

"Man down"

Jediné proč tahle hra nedostala ode mě plný počet bodů je poslední mise, která by měla být nejtěžší a celé by to mělo tak nějak gradovat, tak jak to bylo třeba v Call of Duty: United Offensive, což se nestalo, zrušení běhu nebo jsem ho nenašel, vzdálenost checkpointů a na nejvyšší obtížnost neomylní nepřátelé a opravdu nechutně velké množství granátů, které se na vás sypou.

Čtvrtý díl slavné série skrývá v sobě nejedno překvapení. Jednak je zde překopaný herní systém, který úplně vyřadil těžbu (a nejednomu C&C srdcaři tak přivodil zástavu tohoto tepajícího svalu), také se ale dočkáváme změny v systému výstavby jednotek a staveb (ty představují pouze obranné mechanizmy typu bunkrů a ozbrojených věží), který je pokrýván jen a pouze z přidělených operačních bodů (ten je hodně blbě nastaven, protože se mi nestalo, že by se mi ho podařilo vybrat do povoleného maxima).

Překonáte-li ale počáteční šok, s průběhem hry zjistíte, že hra jako taková není úplně špatná a že dokáže být i hodně zábavná. Základní jednotkou hry je tzv Crawler, ten je k mání ve třech variantách: ofenzivní nabízí množství těžké i lehké bojové techniky, defenzivní představuje pěchotu a obranné stavby, podpůrný zase letectvo. Hra je bohužel nastavena tak, že hráč nemá důvod mezi jednotlivými Crawlery volit (můžete operovat vždy jen s jedním), protože taktika to jednoduše nevyžaduje a všechno vyrubat s ofenzivními stroji se vždy zdá jako nejlepší cesta - tento konkrétní prvek vývojářům opravdu nevyšel. Špatně jsou na tom i C&C filmečky, které působí hodně lacině a kromě tradičního Kanea nenabízí žádnou zajímavou tvář (všechno ksichty třetí cenové).

Pokud vám úplná absence potřeby cizelované taktiky nijak nevadí a pokud dokážete pominout zmíněné nedostatky, není důvod se hře vyhýbat. Grafická stránka je v úplném pořádku, efekty solidní a příběh... ten pokračuje.

Už tak povedené C&C 3 (a potažmo celá C&C série) získává v tomto datadisku výživné doplnění NOD linie, která je pod stálou dominancí holohlavého enfant terrible Kanea (performance Josepha D. Kucana zůstává naštěstí beze změny). Toto rozšíření se logicky opírá o již bezmála ikonickou postavu celé série, která je přitom jedinou tváří, působící skrze jednotlivé díly. Z řady nových obličejů v tradičně pojatých filmečcích vyčnívá již jen blonďatá krasavice Natasha Henstridgeová – určitě ne jeden z nás si tuto rodilou Kanaďanku pamatuje hned z jejího prvního filmu, scifka MUTANT.

Samotná hra obsahuje přesně tolik, aby příznivci regulérního 3. dílu byli spokojeni. Množství misí, nové jednotky, uživatelsky přitažlivé zpracování. Jednoduše další porce klasické RTS zábavy, která krásně krátí dlouhou chvíli a nepustí, dokud nedohrajete poslední level.

U mne spokojenost, která by hraničila s blahem, kdyby stejnou péčí prošla i strana GDI a výsledek této bohulibé činnosti byl přiložen k tomuto datadisku jako věrnostní bonus :-) Vím, jsem neskromnost sama.

Komerční hity měly, mají a vždy budou mít dva tábory fanoušků. Pro první skupinu to bude perfektní hra se vším všudy a pro druhou vždy jen „hra“. U Diabla 2 jsem členem té první skupiny, ač je pravda, co se píše a říká, a to, že Diablo 2 je jen obyčejný klik-fest, pro mě je to náramně zábavná a do detailu vytvořená RPG hra. Rpg je další slovo sváru mezi těmito tábory příznivců. Já si osobně myslím, že to rpg je, jsou zde zkušenostní body za zabití stvůr a dokončení úkolů, které jsou rozdělovány do 4 vlastností (síla, obratnost, zdraví a mana) a do skillového stromu o 3 typech.

Jedná se o důstojné pokračování Diablo , jak v atmosféře hry, tak i po stránkách grafiky, hudby, zvuku a hratelnosti. Na výběr je z pěti postav a svým zařazením si je z čeho vybírat, kdo preferuje boj z blízka a hrubou sílu, může si vybrat Barbara a Paladina, kdo rád bojuje z dálky, či kouzlí vybírá mezi Nekromancerem, Amazonkou a Kouzelnicí. Příběhem se také dostáváme o další hutný kus dopředu, kde Diablo z jedničky byl jen začátek. Jak už jsem psal, nejvíc co mě na dvojce uchvátil hudební doprovod, grafické ztvárnění a variabilita prostředí, kde se mění den i noc. Prostředí se mění od pralesů s věčně otravnými pigmony ve 3. aktu přes všemožné kobky a podzemí po pouště a peklo, kde jsem narazil na výborně nadesignované nepřátele všeho druhu (nejvíc mně dávali pokouřit tzv. E-on týpci s elektřinou) a hromadu zbraní, za pomoci kterých je sprovodíte ze světa. A to se dostávám k části, která mně oproti jedničce docela vadí, a to obrovská spousta předmětů (zbraně, zbroj, prsteny, amulety atd.). Abych stále něco porovnával a nechával si u sebe nebo v truhle ve městě s pocitem, že se to bude v pozdějších fázích hry hodit, či se rozhodoval, zda nějaký ten kámen vložit do toho správného předmětu, který mně snad někdy vypadne. Další výtky, které již zmiňují jiní, jsou o hodně slabší třetí akt a to hlavně džungle s pigmony, kteří jsou pro postavy zaměřené na blízko špatně zasáhnutelní, a zbytečně mnoho skillů, kde ze začátku nevíte, kam cpát body, abyste později zjistili, že jste je mohly narvat někam jinam.

Samostatnou kapitolou Diablo 2 je velmi dobře udělaný a ve větším počtu hráčů zábavný multilpayer, kde se musí opravdu dobře rozvrhnout strategie na boj s bossy pro každou ze 4 kapitol, protože se mně zdá, že jsou daleko více odolnější než v singlu a mají kolem sebe větší množství nepřátel.

"My goose is getting cooked!"

Čekání to bylo téměř nekonečné, vyplatilo se ale! Starcraft II dimenzuje všechno, co původní díl dodnes dělá vysoce hratelným a zábavným počinem a v oblasti klasicky rozehraných RTS strategií nasazuje laťku proklatě vysoko. Bude-li Starcraft II nakonec opravdu trilogií a podaří-li se udržet příběh na nohou bez vážnějších lapsů a oslích můstků, půjde v celkovém měřítku o úctyhodnou megalománii...

"In the pipe, five by five."

Blizzardovsky renderované filmečky mne asi nikdy nepřestanou bavit a i když bych si jich dokázal představit víc než 4, mají svou neoddiskutovatelnou úroveň - jsou výborně udělané, mají nápad a dokonalou atmosféru, která již dávno měla být přetavena v celovečerní stopáž. Rozmáchle je vytvořeno i menu, které kromě různých vychytávek, jako je automatová arkáda nebo jukebox, nabízí doplňující rozhovory a hned 4 úrovně paluby vesmírné stanice (kantýna, můstek, zbrojnice a laboratoř), ve kterých určujete směr vývoje a volíte mise. Většina rozhovorů a mezimisních prostřihů je vedena ve stylu RPG ingame animací, k čemuž směřuje v podstatě jediná výtka z mé strany, a to že všechny animace včetně rozhovorů nejsou udělány v kvalitě renderovaných scének – vím, chtěl bych toho moc :-)

"Apocalypse? Now!"

Co se týče hratelnosti, v nabídce jsou 4 stupně obtížnosti, přičemž na ´brutal´ jsem si zkusil jen pár prvních kol a poté ochotně přestoupil na obligátní ´hard´, kterážto obtížnost mi vydržela téměř až do konce, kdy na poslední kolo z protosské mini kampaně a posledního kola vůbec jsem si po pár nepovedených pokusech pokorně přepnul na obtížnost ´normal´, abych se dověděl, jak moc otevřeně to celé skončí. Sám sobě jsem ale slíbil, že se k těmto kolům vrátím a stůj co stůj je na ten zatracený ´hard´ dohraji :-))

"You want a piece of me, boy?"

Výsledný dojem z této hry je pro mne téměř absolutní a drobnou rezervu si nechávám v záloze pouze pro případ, že další dvě části by byly ještě o ten pověstný chlup dokonalejší. Jednotky, hlášky, v rámci RTS různorodost misí , provedení – to všechno jsou aspekty, které i ze Starcraft II mohou udělat evergreen. Pro mne jako by se již stalo.

"Somebody call for an exterminator?"

Tahle hra patří do mé absolutní top sestavy. Takové skupiny srdcových her, které dlouho po dohrání doznívaly ve mně nezapomenutelně zvláštním, až tíživým pocitem. Hra pro mne opravdu představuje dokonale ultimátní zážitek se vším všudy...

Každému je tedy jasné, že tady budu hlavně chválit. A musím začít příběhem (pro někoho snad jednoduchým a kýčovitým), který je podle mne perfektně vybalancovaný, s výborně fungujícím scénářem (dialogy) a zápletkou vůbec. Chvílemi si myslíte něco a pak je vše úplně jinak (hodně zvratů, bez pocitu překombinovanosti)...

Když jsem hru v době jejího vydání hrál, byla její grafická úroveň na vysoké úrovni a i dnes nemůže nikoho urazit. Navržení misí a s tím spojený level design je podle mě parádní, pěkně studený a kovový (není možné očekávat přebarvenost na vojenské základně). Po stránce hudby a zvuků myslím není potom co dodat, zbraně mají autentické ozvučení a hudba pěkně podkresluje již tak výbornou atmosféru.

Za veliký klad považuji tady charaktery, jejich vykreslenou minulost a souboje s nimi. Hratelnost a ovládání je (a to přiznávám) bez gamepadu složitější, dá se ale naučit - pak už to ani nepostřehnete. Velmi se mi také líbila komunikace s týmem a vše co s tím souviselo, co mně ale málem vyvrátilo klapačku z pantů, byl závěr, ten je... To už si ale musí zkusit každý sám :-)

Jde o druhý díl, takže čekejte více kampaní, více speciálních zombíků a více zbraní. Je to ale taky větší zábava? ANO! Brutální atmosféra strachu zůstává na své úrovni, postavy jsou nové (s těmi z předchozího dílu se ale přesto setkáte), imprůvment zaznamenaly také cílové mise jednotlivých kampaní, kdy kromě odražení mega porce zombíckých hord, opakovaného útoku Tanka a zběsilého úprku do transportního prostředku přibyly takové vychytávky, jako sběr kanystrů benzínu pro únikové auto za pravidelného projevu žravé invaze, nalezení paliva + následná cesta zpět nebo odrážení závěrečného útoku pěkně v poklusu. Zábava na odbourání stresu jak dělaná, když budete hrát v ´normal´ módu tak navíc i bez problémů dohratelná, bez možnosti iritujících zákysů (hra má celkem lineární průběh, ale naškodu to není).

Prostředí celé hry je velmi pěkně vykresleno, lokace mají svůj neodolatelný béčkový punc a aby se hráč nenudil, oproti původnímu dílu, speciálně infikovaní útočí klidně i ve třech, což celé akci dává parádní švih.

Tahle hra, ač je uvolněna zdarma ke táhnutí přináší mnohé. Pro singl to sice není bůh ví co, a slouží spíše jako trénink, ochytání si herních mechanismů a seznámení. Opravdu se na to hezky kouká, poslouchá, pro mě bezchybné ovládání a hutná atmosféra.

Její síla a hlavní přednost je co-op multiplayer ve 4 hráčích při nejtěžší obtížnosti. Tady už jde veškerá legrace stranou „v dobrém slova smyslu“, zde hodně záleží na kvalitní spolupráci a výběr povolání, ruku v ruce s výzbrojí. Kvalita jde cítit i v navržených, atmosférou prosycených lokacích, v získávaní achievmentů, které tlačí hratelnost dopředu a ke znovuhratelnosti. U této akční pecky zažije člověk ten blažený pocit z konce mise.

Nestává se tak často, že datadisk předčí v různých aspektech svou plnou verzi hry. Avšak u United Offensive se to dle mého názoru povedlo. Rozhodně musím pochválit ještě intenzivnější pocit z boje, hru jsem měl sjetou na jeden zátah po cca 4-5h, a i když je co se týče počtu misí poloviční, z mého pohledu není tak rozkouskovaný a lépe mě to vtáhlo. Po grafické, zvukové, hudebního doprovodu a atmosféry zůstalo vše na velmi vysoké úrovni a samozřejmě i koridor a skript, který je snad ještě větší než u původní hry.

Opět se zde setkáváme se třemi národy (USA, Anglie, Rusko) a pokaždé odehrané kampani následuje filmeček ztvárňující postup hrou a to se mě velice líbilo. Velikým přínosem je určitě možnost běhu (jen na malou chvíli) a zlepšení AI u spoluhráčů, kteří mě již nepřipadali tak zbyteční. Příjemným překvapení je náplň jednotlivých misí, kde přibylo k autu a tanku ještě letadlo a loď. A na každém kroku jde cítit inspirace ze seriálu Band of Brothers „běh přes otevřenou pláň“.

Jediné mínus je pak klasicky naskriptované pasáže, všudypřítomný koridor, délka a o něco tužší obtížnost hlavně v ruské kampani (což není úplně zápor, ale někdy je to frustrující)

S touhle brutální zombie kydličkou jsem si užil hodně zábavy. Hrál jsem v ´normal´ módu, abych to vůbec dohrál, a pokud bych měl jmenovat jeden aspekt, který ční nad ostatní, zmínil bych atmosféru. Béčkově filmová, s extra posterem pro každou ze čtyř kampaní, s detailní statistikou v titulcích a celkovým počtem zabitých zombíků, která je předkládána ve vtipné parafrázi na obvyklou formulku ve filmech se zvířaty ("Během natáčení tohoto filmu nebylo zraněno ani zabito žádné zvíře"). Několikrát jsem se během hry lekl tak, že nemít pevný svěrací stisk, dávno bych nosil pampersky. A ty zlověstné zvuky, doprovázející útok hordy nebo každého z pěti specificky nakažených (přičemž při "znělce" pro Witch skoro tuhne krev v žilách), to je kapitola sama pro sebe.

Na odreagování výborná věc, která ale díky malému množství kampaní a krátké herní době, může v single playeru přecházet až ve stereotyp.

Ač se to nezdá, tak má táto hříčka něco do sebe. Člověk je tvor soutěživý, a když už se do něčeho dá, tak to chce většinou dotáhnout do konce. I já jsem ji nainstaloval, a když jsem zjistil v diskuzi, že jde ještě sledovat on-line, v tu ránu začne stoupat adrenalin, ale bylo to jen po prvním spuštění, při druhém jsem přemýšlel a při třetím, kdy se mě ji povedlo dotáhnout do konce jsem brouzdal po netu a cca za 10 min. jsem se podíval na stav. A jak je napsané v popisu, opravdu záleží na rozpoložení každého z nás, jak ji bude vnímat.

Tak... kde začít? Hry podle filmů a filmy podle her, jak asi všichni víme, tedy až na pár světlých výjimek, nestojí za moc. A i u této hry se to tak nějak nepovedlo. Říkal jsem si, že po chvílí hraní napíšu katastrofa, všechno špatně a už to nikdy nebudu hrát, ale zatl jsem zuby a zjistil, že by to možná šlo. Tak hezky od začátku.

Ještě, snad nikdy se mě nestalo, za celou hráčskou dobu, abych v první levelu použil návod, ale opravdu je to tak. Hra je až s neuvěřitelnou demencí naskriptovaná a nepatrný odklon od postupu je trestán smrtí, i když jste schopni je vystřílet. Problém je v tom, že ve hře není nikde uvedeno co se má udělat, což na začátek by se docela šiklo. Dále je zde nehorázně odfláknutý beta testing, kdy častokrát nefunguje kolizní model a nelogičnost, kdy se protivníci objevují na místech, kde to není ani možné. A tak jsem si říkal, že snad hraji pouze alfa verzi hry :-). Na to, že hra běží na LithTech enginu to není nikde znát. Level design je takový s prominutím vyblitý a až na pár částí hry se na to moc koukat nedá a v podobném duchu se nese i obsahová složka, kde mě chybělo více invence . Samostatnou kapitolou je chybějící umělá inteligence a nevyváženost zbraní, někdy stačí jedna kulka a jindy ani celý zásobník.

Ale, abych jen nehanil. Hra má vynikající ozvučení, a to hlavně co se týče dabingu, dobře se to poslouchá, a ti kteří znají filmovou předlohu si jistě zavzpomínají na spoustu skvělých hlášek. Další plus, alespoň podle mě, je právě kopírování příběhu a situace, které řešíte obdobně. Bezproblémový chod pod Windows 7 64bit a také instalace samotné hry, i když jsem byl nucen stáhnout nejnovější patch, kvůli artefaktům při zobrazování.

U hry jsem strávil cca 8-10 hodin, kdy jen v prvním levelu asi 1 hodinu :-). Jako oddychovka se to dá hrát a rozhodně je plus příběh a ozvučení, ale je to málo s více zápornými aspekty.

Série Command & Conquer patří k mým oblíbeným a ani tento díl mne nezklamal. Hratelnost se v nepatrné změně v ovládání zvyšuje a značný imprůvment zaznamenala také grafická stránka, ať už se to týká jednotek (cvičeny ve skupinkách) nebo prostředí. Dynamické vedení misí mne vyloženě vtáhlo a potěšily i tradiční filmečky, které na straně GDI nabízí filmového veterána Michaela Ironsida (Total Recall, Hvězdná pěchota) nebo oblíbenou oponentku seriálového Dr. House Jennifer Morrisonovou, na straně NODu potom tradičního Josepha D. Kucana (coby nezničitelného Kanea) nebo Joshe Hollowaye (šest sezón spolehlivě bavil publikum v roli Sawyera ve fenomenálních Ztracených).

Projel jsem všechny epizody za tři přístupné rasy (kampaň za mimozemšťany přístupná po dohrání kampaní za GDI a NOD) a v ´normal´ obtížnosti je to relaxační záležitost bez zásadnějších výhrad.

Tak jsem to dal znova, a musím uznat i po tak dlouhé době jsem se královsky bavil. Výborně udělaný Survival horror s kvalitním příběhem (trochu toho klišé o nepodařeném pokusu), výbornou atmosférou a dobře udělaným prostředím. Po grafické a zvukové stránce není i na tuto dobu co vytknout, pěkně se na to dívá a ještě líp poslouchá. S ovládáním jsem problém neměl, ale co mě opravdu hodně iritovalo byla, jak už to u těchto her bývá, hodně špatná kamera, absence některých pohybů, nemožnost si uložit hru, kde chcete (což může být i plus a přidává se tím na atmosféře) a občasné bloudění. Obtížnost se mě osobně zdála vyvážená, lekací scény střídají akčnější pasáže ve velmi dobrém poměru, protivníci jsou také vcelku různorodí a zbraní, díky kterým je posíláte pod drn, je tak akorát. První část hry jsem hltal po velkých kusech, hnán nedočkavostí po odhalení, ke konci se mě však zdálo, že hra trošičku ztrácí dech místo toho, aby gradovala. Taky jsem rád, že zde nedochází ke zbytečným průtahům, tudíž i délku hry považuji za optimální.

Vydatný nášup k Desperados 2, který nemám problém vnímat jako samostatnou hru, tak vydatná tato porce je. Příběh pokračuje tam, kde D2 končí, tedy únosem Doca. Kdo si přeje zůstat v obraze, nechť si projde i tutorial, pokud vám jde jen o další mise, směle do toho bez dalšího zdržování. V tutorialu jsou předvedeny i novinky ve formě kombo akcí, které jsem sice moc nevyužil, ale přesto jde o jasný posun nahoru. Ku prospěchu věci je i mírná změna herní nabídky do kulatého profilu. Jinak na výborné úrovni zůstávají hratelnost i ovládání, které spolehlivě odvrací frustraci i v těžších kolech (především v těch, ve kterých nemůžete kosit nepřátele hlava nehlava, a musíte jen omračovat), kterých je překvapivě hodně, ale na druhou stranu právě tyto kola herní čas jen pozitivně prodlužují a nutí hráče trochu uvažovat a kombinovat. Přepínání z izometrického pohledu do pohledu třetí osoby jsem i zde shledal jako velmi vítané a maximálně funkční a i nadále jej považuji za jeden z nejlepších přínosů této strategie. Chvalozpěvy zaslouží si i hudební doprovod, který svou náladou hezky reaguje na změny prostředí v samotné hře.

Ze čtyř nabízených stupňů obtížnosti zvolil jsem druhý nejtěžší a hru bez problémů dohrál během práce v kanclu, přesto u pozdějších misí nedoporučuji po startu nějak zbytečně otálet a váhat. Systém hry bych popsal jako naprosto klasický v oblasti RTS (těžba surovin, výstavba, vylepšení), zasazení příběhu do mytologických reálií celé snažení samozřejmě zatraktivňuje. Vedení kampaně jedním stabilním hrdinou skze tři různé národy, mající svá specifika (ale zase ne nějak zásadní), mi sedlo víceméně dokonale a jednoduchý příběh mne dokázal vtáhnout. Animace v herním enginu doprovází každé kolo, originální dabing je slušný, stejně tak i hudební doprovod.