Oproti výbornému Human Revolution je Mankind Divided krok zpět téměř ve všech směrech. HR působilo velkolepě, ambiciózně a přetékalo snahou tvůrců ukázat, že i v dnešní době se dá udělat důstojný nástupce originálu. Mankind Divided je pouze unavená variace na tatáž témata, ale nepříliš zručně poskládaná a bez čehokoli nového k zamyšlení.

Hra má dva hlavní problémy - příběh a prostředí použité k jeho vyprávění. Už premisa použitá v Human Revolution k nastolení společenského konfliktu nebyla věrohodná, nicméně byla zpracovaná s jistou elegancí, že to nebilo až tak do očí. Mankind Divided našponoval stejnou premisu do naprosto absurdních proporcí, a její hloupost je teď zjevná na každém kroku.

Čím se dostáváme k prostředí. Deus Ex hry nikdy nebyly příkladem věrohodného živoucího světa, nicméně Mankind Divided je v tomto směru snad nejhorší. Ulice Prahy jsou naplněny NPC, jejichž jediným účelem je předžvýkávat hráči neohrabané metafory o rasismu a sociálním vyloučení naroubované na nevěrohodnou augmentační zápletku. Každá odposlechnutá konverzace NPC, každý email, každá kniha se kterou se setkáte, se týká pouze tohoto - zlá policie utlačuje lidi s protézami. Každý augmentovaný NPC si stěžuje, jak je doba zlá, každý policajt směšně zlým hlasem proklamuje, že by nejradši všechny "augy" postřílel. Scénáristi s tématem pracují s elegancí desetiletého dítěte a celá hra postrádá jakýkoli lidský prvek, jakoukoli věrohodnou postavu, se kterou by se mohl hráč ztotožnit a oblíbit si ji.

Čemuž nepomáhá ani hlavní zápletka. Ta jde odnikud nikam, a to doslova. Adam se stále tváří, že něco vyšetřuje, ale v zásadě všechny informace hráč dostane v úvodním filmečku a pak zhruba v první hodině hry. Od té doby se pouze mění občas prostředí, zatímco příběh se nikam neposouvá, a to se nezmění až do konce.

Hra má navíc oproti HR až překvapivě málo obsahu. Těch několik málo delších misí v rámci hlavní linky je fajn, ale valnou většinu hry stráví hráč v jediném městském hubu (trestuhodně zmrvená Praha) obíháním uměle natažených sidequestů. Ty jsou nejspíš schválně nadesignované tak, aby člověk musel v rámci každého nejméně dvakrát cestovat mezi dvěma čtvrtěmi a užít si pokaždé nepříjemně dlouhý loading.

Po této kritice se možná moje hodnocení zdá velmi vysoké. Nicméně Mankind Divided pořád umí být docela zábavná hra. Core gameplay je podobný Human Revolution, s několika málo vylepšeními z hlediska uživatelské přívětivosti. Hra však smrdí rutinou a nedostatkem vize. Tam, kde z Human Revolution přímo stříkaly ambice tvůrců, Mankind Divided existuje jen aby zaplatilo pár hypoték a je to na něm znát.

Absolution není až tak velkej odklon od předchozích dílů série, jak by se mohlo z některejch recenzí a komentářů zdát. Problém je, že hra se inspiruje přesně v tom, čemu se měla vyhnout. Z jedničky a dvojky tu tak máme lineární "přibližovací" levely, kde jde jen o přesun z bodu A do bodu B, z Blood Money se vrátila trapná obtížnost a tři tuny očividnejch předpřipravenejch smrtících příležitostí na každým kroku.

Je vidět, že s některejma úrovněma si dali tvůrci celkem práci, ale Absolution vůbec nemotivuje k jejich prozkoumání a analýze. K čemu je mi krásná obrovská úroveň s davem lidí, když můj údajně superstráženej cíl chodí každou minutu ochutnávat nikým nestráženej talíř se suši a jako na potvoru deset metrů daleko můžu ze stolu sebrat rybu fugu? Po dvou minutách vymalováno, silent assassin rating, level dokončen.

A takhle je to s celou hrou. Je to ještě triviálnější než už tak značně lobotomizovaný Blood Money, za celou dobu člověk nemá pocit, že by snad přišel na kreativní způsob likvidace. Jen vybírá z naprosto očividný nabídky smrtících atrakcí, kolem kterejch každej cíl dělá pravidelný kolečko. Meh.

Spojuje to jakejsi pokus o příběh, ale je tak pitomej, že ani nemá cenu ho zmiňovat. Docela se povedla atmosféra, která v duchu předchozích dílů působí mírně odtržená od reality. To sérii sluší, ale je to trochu málo.

Nejlepším dílem tak pořád zůstává dvojka, kde hráč musel přece jen projevit aspoň trochu snahy a trpělivosti, aby dosáhl na nejlepší hodnocení. Tady i v Blood Money ho dostane kdokoli naprosto za nic.

Výborná skrz naskrz japonská střílečka, který bohužel k výjimečnosti schází lepší PC port a obecně odladěnější herní systémy. U podobně rychlý hry to musí šlapat na jedničku, a to se zde bohužel nekoná. Nevyzpytatelná citlivost myši (i po aplikaci fixů), nepříliš dobrej krycí systém a spousty dalších drobnejch much Binary Domain dost shazujou.

Celý to tak táhne dopředu především příběh, kterej sice čerpá ze všech možnejch sci-fi klasik, ale je velmi slušně zrežírovanej a i když celou dobu operuje s dosti klišovitou partou chrlící "cheesy" hlášky, až téměř do konce neztratí tempo a nezačne nudit. Škoda jen, že právě na konci se začne mírně utápět v patosu a fantasmagorickejch zvratech.

Dovedu si představit, že kdyby celá hra dostala remaster, kterej by posunul základní cover system na úroveň současnýho standardu, updatoval design některejch levelů a vyřešil technický nedostatky PC verze, klidně bych šel s hodnocením i o deset procent vejš.

Pořád je to budgetovka, která se s "velkými" tituly typu Call of Duty nedá srovnávat, ale v historii her od City Interactive se pravděpodobně jedná o ten vůbec nejlepší výtvor. Je to zásluha i schopnýho Cryenginu 3, díky kterýmu to pěkně vypadá a celkem dobře se to hýbe. Palec nahoru za dobrej výběr lokací.

Ve druhým díle studio konečně vypustilo klasický akční vložky, takže se člověk dočká ostřelování od začátku do konce. Docela to funguje, ale hře podráží nohy extrémní svázanost a linearita. Po většinu doby musíte poslouchat parťáka, kterej vás vede krok po kroku a hra nedává moc prostoru k taktice a experimentování s různým řešením situací. Obtížnost je velmi nízká, znovuhratelnost nulová. Nezachraňuje to ani příběh, kterej je sice na City Interactive taky docela snesitelnej, ale za tejden už si na něj určitě nevzpomenu.

Jako akční jednohubka za pár eur to fungovat může, CI od dob příšerný série Terrorist Takedown zjevně ušli dlouhou cestu, ale na áčkový studia jim ještě velkej kus chybí.

Hodnocení se týká jen SP kampaně.

Velký překvapení. Asi nejlepší singleplayer v historii série, velkej kus nad úrovní BF4 i BBC2. Příběh je poměrně jednoduchej a jede podle klasický šablony (přesto si neodpustí kupu nesmyslů). Retrospektivní způsob vyprávění ale udržuje člověka mírně v napětí a zaměření na několik málo postav napomáhá celkový přehlednosti. Po vzoru Modern Warfare série hra přepíná především mezi perspektivama pěšáka pravidelný americký armády a operativce ruský vojenský rozvědky, takže se dočkáme příjemnýho střídání tempa i prostředí.

Hratelnost je extrémně lineární, i CoD proti tomu občas působí jako sandbox, ale až na několik momentů to není na škodu. Momenty, ve kterejch to na škodu je, představujou například totálně pasivní segment ve stíhačce, kterej se omezuje na občasný kliknutí na červenej čtvereček, v čemž se snad ani nedá selhat. V takovejch případech BF3 začne působit spíš jako prezentace pohlednýho enginu než funkční hra. Narozdíl od BF4 tak ale aspoň nepůsobí po celou dobu kampaně.

Skriptování občas drhne, DICE si ke směrování hráče správným směrem vypomáhaj spoustou mírně amatérskejch instafail podmínek, ale když jim na to člověk přistoupí, může si užít slušnou akční jízdu.

Technicky se tomu samozřejmě moc vytknout nedá, ozvučení je naprosto famózní a grafika je taky na vysoký úrovni, ačkoli její funkčnost trochu trpí na úkor vzhledu. Ohulenej kontrast a milion odlesků způsobujou, že i za jasnýho dne je všechno v sebemenším stínu naprosto černý a nedá se poznat člověk od keře na dvacet metrů. Dovedu si představit, že při dlouhodobým hraní MP to nemusí každýmu sednout, ale v tý několikahodinový SP kampani mě to až tak nerozčilovalo.

Hodnocení se týká pouze SP kampaně.

Jakožto první hra v sérii vyvíjená primárně studiem Sledgehammer Games mohl Advanced Warfare dopadnout o dost hůře. Studio ovšem nic nenechalo náhodě a spíše než o vtisknutí nějakého specifického rukopisu do vývoje série se pokusilo o fúzi silných stránek přístupu IW a Treyarchu. Dočkáme se zde tedy velmi rychlé akce, spousty gadgetů a zmatených sekcí v dopravních prostředcích všeho druhu (po vzoru Treyarchu), tak i pomalejších pečlivě naskriptovaných úseků (po vzoru IW).

Bohužel zatímco ta Treyarchovská akce se Sledgehammeru daří emulovat možná až moc dobře, na působivost a rozmanitost scenérií a skriptovaných situací jim toho dost schází. Už pár hodin po dohrání si téměř nedovedu vybavit jednotlivé lokace či zajímavé momenty, což je u CoD série poměrně vzácný úkaz. Přitom po technické stránce se tomu nedá moc vytknout. Vypadá to lépe než kdy předtím, čemuž pomáhá viditelně upgradovaný engine. Problémem je spíš samotný design prostředí a režie situací, kde Sledghammer za IW výrazně pokulhává.

Před launchem se hodně hypoval exoskeleton, grappling hook a podobné gadgety. Všechno tu je, ale využití je bohužel velmi omezené, vázané na několik momentů v několika misích. Většina kampaně nevybočuje ze zavedených kolejí série.

Příběh je nezvykle vyprávěný naprosto lineárně a přehledně, což na jednu stranu svědčí jeho srozumitelnosti, na druhou stranu odhaluje jeho jednoduchost. Kevin Spacey se snaží, ale kde nic není, ani smrt nebere. Celý příběh je v podstatě shrnutý v traileru a člověk se ničeho dalšího nedočká. Je to velmi předvídatelné, derivativní a poněkud nesmyslné.

Kampaň Advanced Warfare je pořád lepší než kampaně moderních Battlefieldů, ve srovnání s nejlepšími díly série Call of Duty však velmi výrazně zaostává.

Hodnocení se týká SP kampaně.

Ghosts jsou klasické Call of Duty infinitywardovského střihu. Zkušení vývojáři se rozhodli neexperimentovat a z hlediska hratelnosti se jedná prakticky o kopii jejich předchozího dílu, Modern Warfare 3. To znamená, že oproti paralelní Black Ops sérii od Treyarchu je zde akce výrazně pomalejší, přehlednější a založená na důkladném a častém využívání krytí za překážkami. Nezměnil se ani důraz na působivé pestré scenérie a megalomanské naskriptované "wow" momenty, které houževnatý engine umí stále vykreslit překrásně. Ozvučení je na poměry série velmi slušné, ačkoli Battlefieldy jsou v tomhle směru o kus dál.

Co se bohužel změnilo výrazně, je příběh a zasazení. Tam, kde Modern Warfare série těžila ze zapamatovatelných charakterů a poměrně chytrého příběhu, zde nastává pusto a prázdno. Samotná premisa konfliktu mezi zchudlou Amerikou a jakousi obskurní supersilnou jihoamerickou federací nedává smysl, násilím vecpaný pokus o osobní motivace klaďasů i záporáků selhal ještě více.

CoD: Ghosts je podle mě pořád dost nadprůměrná akční hra, ale pouze průměrné Call of Duty.

Hodnocení se týká SP kampaně

Já mám Call of Duty prostě rád. Ano, je to víceméně furt to samý, nesmyslně over the top akce propojená úsměvnejma zápletkama, ale pořád to funguje. V posledních tejdnech jsem prošel příběhový kampaně několika Battlefieldů a ve srovnání s nimi je znát, o kolik dál jsou Treyarch a Infinity Ward v umění tvorby zábavnýho akčního singleplayeru. Příběh je trochu zmatenej, ale díky zapojení telenovelovitých osobních motivů na straně klaďasů i záporáků má člověk chuť ho rozplítat, občasný cameo reálnejch postav z historie a současnosti je taky ku prospěchu věci.

Akce je rychlá, zběsilá, levely jsou otevřený tak akorát, aby se v nich člověk neztrácel, a hra dávkuje tempo přesně tak, jak má. Ve chvíli, kdy se vám začne přejídat střílení, přijde klidnější pseudostealth pasáž, nebo jiná odbočka, a díky tomu se nestane, že by se člověk vyloženě těšil, až to bude mít za sebou.

Audiovizuálně tomu nemám co vytknout, nářky nad grafickou kvalitou série jsem nikdy úplně nechápal, protože tam, kde Blops2 (a jeho předchůdci) ztrácí na papírovým rozlišení textur či detailnosti nasvětlení, tam to nahrazuje dobrým designem prostředí a režií prezentovanejch scén. Akorát ozvučení je zase slabší, tam série v porovnání s konkurencí bezesporu ztrácí.

Od předchozího dílu se vývojáři z Treyarchu dost pochlapili, nejen že dokázali hru odladit na úroveň dílů IW a vyhnout se spoustě školáckejch chyb, který sužovaly první Blops, ale ještě se jim povedlo zakomponovat dost novinek. Mírný větvení příběhu je dobrej nápad, kterej zvyšuje znovuhratelnost, vedlejší pseudoRTS mise asi zněly líp na papíře, než jak dopadly, ale jsou aspoň krátký a v případě CoD se jakákoli snaha o inovaci cení.

Pro mě byly Blops2 příjemným překvapením, na poměry Treyarchu se jedná o až nečekaně zručně udělanej díl série.

Prvotina švédských Ghost Games se nesnaží bořit zavedené konvence série a z předchozích dílů si chytře vybírá fungující prvky. Spolupráce se zkušeným Criterionem je znát, neboť právě Criterionský díl Most Wanted 2012 slouží jako základní kámen Rivals.

Autoři se však rozhodli vybrousit chyby MW a okořenit je několika novými mechanikami. Jedním z hlavních problémů MW bylo jednotvárné město. Zde tedy město opouštíme a ocitáme se ve fiktivním Redview County. Na nevelké ploše (cca 250km²) tu dokáží koexistovat vyprahlé pouště, zelené vinice i vysoké hory, a to ve všech ročních obdobích současně. Jakožto zcvrknutý severoamerický kontinent to působí mírně směšně, ale herně to funguje. Zaměření na rozmanité přírodní tratě hře maximálně prospívá a tvoří kontrast vůči nudnému městskému ježdění většiny posledních dílů. Pomáhá tomu i velmi pěkná grafika těžící z možností Frostbitu 3.

Jízdní model se příliš neliší od Most Wanted 2012, je tedy značně arkádový, ale auta nepůsobí papírově. Celkově s ním vzhledem k žánru nemám nejmenší problém. Oproti MW byla značně vylepšena progrese ve vztahu k odemykání a upgradování aut, takže se člověk dočká i motivace k delšímu hraní.

Velkým důvodem toho, proč jsou Rivals tak chytlavým dílem, je nový risk/reward systém. Ukládat peníze získané v závodech můžete pouze při návštěvě safehousu, ovšem čím déle jezdíte bez ukládání, tím se vám zvyšuje multiplikátor, jenž ovlivňuje výši odměn. Zároveň proti vám policie vysílá stále otravnější jednotky. Pokud vás chytí, ztrácíte nejen multiplikátor, nýbrž i všechny neuložené peníze. Tento systém způsobuje infarktové momenty, kdy se pokoušíte dojet s vydělanými sto tisíci do několik kilometrů vzdáleného safehousu s hromádkou policejních Veyronů za zadkem, vrtulníkem nad hlavou a s dobitým autem těsně před smrtí.

Dalšími novinkami je celkem nezajímavá kariéra za strážce zákona, jakož i pseudoMMO multiplayer, který se však naštěstí dá vypnout. Osobně jsem si ho neoblíbil, protože při všech pokusech o online ježdění jsem měl znatelný lag při aplikování nitra.

Technická vložka: Hra se vyznačuje jednou technickou prasárnou, kterou mají v oblibě především konzolová japonská studia. Rychlost hry je přímo navázaná na framerate a ten je defaultně uzamčený na 30fps. Tenhle limit se dá zvýšit spouštěcím parametrem, ale framedrop byť i o jeden či dva snímky se znatelně projeví na rychlosti hry. Nechal jsem to na třiceti a vůbec to nevadí. I při 30fps to totiž působí naprosto plynule a bez přímýho srovnání s 60fps bych o nižším frameratu vůbec nevěděl. Třeba Milestone se svými 30fps slideshow by se mohli učit.

tldr: Nejlepší NFS od pátýho dílu.

Z moderní reinkarnace dílu z roku 2005 mám celkem smíšený pocity. Solidní hratelnost naráží na mantinely vystavěný prostředím a ve výsledku je z toho další zapomenutelnej díl série.

Na starší díly odkazuje nejen název, ale i překvapivá designová jednoduchost prostupující hrou. Ve světě objevujete auta, každý z nich má přiřazeno pár závodů, ve kterejch získáváte drobný upgrady a body na postup žebříčkem...a to je vlastně všechno. Nedočkáte se tu honění stovek ikonek, sbírání 150/150 collectibles a podobnejch nesmyslů, což hře pouze prospívá.

Co jí však neprospívá, je stejná věc, která postihla už původní díl, a sice zasazení do jednoho města. Grafika je sice pohledná a celý se to hezky hejbe, ale městský prostředí je příliš repetitivní na to, aby udrželo zájem na víc, než pár hodin. Nepomůže ani střídání aut, protože i když jízdní model není na poměry NFS až tak špatnej, rozdíly mezi auty jsou minimální.

Ve výsledku se člověk celkem baví, ale po pár hodinách zjistí, že není co dál objevovat a na hru se vykašle. Rozhodně to není hra, ve který by vás bavilo půl roku grindovat.

btw: Na Originu je to zdarma, na poměry free hry je to ok. Za plnou cenu nekupovat.

"Yo amigo, post that footage on youtube. It rocks!"

Dirt 3 je klasická hra od Codemasters z éry před pěti lety. Na jednu stranu graficky i zvukově promakaná, poměrně obsáhlá a slušně odladěná, na druhou stranu velmi povrchní a v mnoha ohledech odfláklá. Stejně jako OFP: Red River i Dirt 3 ukazuje, že CM studiím v tý době jako sůl chyběli kvalitní designeři, který by měli představu o tom, co hráči vlastně chtěj.

To se projevuje tím způsobem, že po kritice Dirtu 2 za nesnesitelný dudebro monology a otravný nepřeskočitelný animovaný menu se vývojáři rozhodli ještě přitvrdit, přidat ještě otravnější nepřeskočitelný animace a víc dude/amigo/compadre hlášek, abychom náhodou nezapomněli, jak jsme strašně awesome a free a cool.

Pod tím vším balastem se skrývá vesrze fádní, nesoustředěná hra, která působí, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Žádná ze složek není kdovíjak komplexní a představa tvůrců, že je dobrej nápad do jedný hry splácat klasický rallye, trikování na parkovišti, okruhový závody trucků na sjezdovkách a další tunu ptákovin, se ukazuje jako mylná.

Design kariéry se ani nepokouší o jakoukoli smysluplnou progresi, jednoduše postupně odmykáte další sezóny skládající se z těch samejch závodů v těch samejch autech proti těm samejm soupeřům. Když do vás nějakej stájovej amigo v nepřeskočitelným monologu tlačí, jak jste cool, že jste se kvalifikovali do supermegaDCseriesDORITOSchallenge, tak je vám to úplně ukradený, protože je jasný, že se stejně skládá z naprosto stejnejch závodů jako všechny předchozí eventy.

Rallye zde tvoří poměrně malou část hry a je taky adekvátně odfláklý. Erzety trvaj obvykle kolem dvou minut, v rámci jednoho závodu se vůbec neřeší opravování aut ani jiný klíčový detaily. Tratě jsou široký, ovládání aut arkádový, obtížnost nízká i na vyšších obtížnostech. Ostatní disciplíny na tom nejsou o moc líp, i když třeba Gymkhana je překvapivě udělaná celkem dobře a zdá se, že jí byla věnována větší péče než zbytku hry.

Dirt 3 víceméně upadl v zapomnění a je to jen dobře. Aspoň to ukázalo Codemasters, že tudy cesta nevede, a následný rozdělení do dvou specializovanějších větví (Dirt Showdown x Dirt Rally) je snad příslibem lepších titulů v budoucnu.

The Vanishing of Ethan Carter se veze na moderní vlně videoherních příběhů, jež upřednostňují atmosféru a plynulost vyprávění před množstvím a hloubkou interakce. Hra nejde až do takových extrémů jako Dear Esther, nicméně i tak se hádanky dají spočítat na prstech a pravděpodobnost záseků je minimální.

Prim tak hraje putování nádherným prostředím, vstřebávání unikátní atmosféry a poměrně pasivní rozplétání událostí, jež vás na místo zavedly. Technická i estetická stránka naštěstí plní svou roli dokonale, takže minimální stupeň interakce ničemu nepřekáží.

Příběh hry, jakkoli se nevyhýbá velkým klišé, ve skutečnosti není až tak hloupý, jak se může po většinu doby znát. Jistá béčkovost a derivativita zde dává smysl a oproti zmíněné Dear Esther se alespoň hráč dočká srozumitelné pointy, jež neposkytuje příliš prostoru k vytváření desítek alternativních teorií.

Těch zhruba pěti hodin, co jsem s Ethanem Carterem strávil, nelituju. Je to zručně udělaná krátká adventura, která ví, co chce říct a jak. Žádnou zásadní díru do světa asi neudělá, ale to zřejmě ani tvůrci neplánovali.

Ano, je to zabugovanej, znatelně lobotomizovanej mix Human Revolution a Invisible War, voice acting je úsměvnej a mobilní kořeny na hráče vystrkujou růžky na každým kroku.

Nicméně i přes všechny nedostatky se jedná o docela zábavnou záležitost, jež si díky dobrý hudbě (vykuchaný z HR) a lehce nelineárním levelům udržuje velmi dobrou atmosféru a hratelnost ne nepodobnou Human Revolution.

Čekal jsem neovladatelnej šit, ale nakonec jsem dostal celkem příjemnou jednohubku, která mě za ten jeden večer ani nezačala srát. Naopak bych si klidně hned zahrál druhej díl, protože konec je dost useklej s odkazem na případný pokračování.

(btw: Možná není špatný mít přečtenej Icarus Effect, protože celej The Fall se motá kolem postav s knihy)

Překvapivě zábavný mix akční a stealth hry. V rámci série Ghost Recon se jedná o další posun směrem k lineárnější a plynulejší hratelnosti, nejde však o nějaké velké překvapení. Tímto směrem se série vyvíjí už delší dobu a Future Soldier paradoxně nabízí větší taktické vyžití než předchozí díly z minisérie GRAW.

Zaměření na technologie budoucnosti hře prospívá, stealth pasáže se synchronizováním výstřelů jsem si vyloženě užíval a tolik diskutovaná neviditelnost je především technickým okecem toho, proč AI vidí zhruba na stejnou vzdálenost jako v jiných stealth hrách. Zamrzí pouze vynucené akční pasáže, občasné technické problémy a tradičně idiotský pokus o příběh.

Po všech stránkách netradiční přídavek, ze kterého musí hardcore armařům vstávat vlasy na hlavě hrůzou.

Jedenáct krátkých misí se soustředí na vyprávění příběhu malé jednotky soukromých kontraktorů při zdánlivě rutinní službě - poskytovat ozbrojený doprovod inspektorům OSN při pátrání po zbraních hromadného ničení. Brzy však začne být jasné, že není vše tak, jak vypadá, a jednotka se bezděčně zaplétá hlouběji a hlouběji do kolotoče mezinárodních konspirací, zkorumpovaných armád a tajemných frakcí v pozadí.

To vše sledujete očima Briana Frosta, hrdiny předchozího přídavku BAF, který se vykašlal na vlast a královnu a rozhodl se přivydělat si v soukromém sektoru. V průběhu PMC kampaně je už zjevně na pokraji duševního zhroucení, což jen přispívá atmosféře rozkladu a beznaděje, která se táhne celou hrou.

I po stránce hratelnosti se jedná o značný odklon od standardů série. Mise oddělené spoustou předrenderovaných cutscén jsou převážně hodně svázané a některé neposkytují o moc více volnosti než průměrné Call of Duty. Ani na realismus se tentokrát moc nehledí, takže nepřátelské tanky T-72 vybuchují po pěti zásazích ze sniperky, bráníte se překvapivému útoku bezpilotních minivrtulníčků a podobně.

Jedna věc bohužel připomíná, jaká firma za PMC přídavkem stojí, a to jsou bugy. Zatímco v BAF a ani ve vanilla Arrowheadu moc chyb není, tady jsem na menší či větší nedodělky narážel dost často, což ještě víc zamrzí s přihlédnutím k poměrně prostým a nalajnovaným misím.

Remember Me je prapodivná spatlanina všech možných klišé, počínaje superzlými megakorporacemi, přes bláznivé vědce toužící ovládnout svět, až po armády zombií a jímavá rodinná shledání.

Pod tím vším se skrývá veskrze průměrná hra, jež nudí extrémní linearitou skákacích pasáží a rozvleklostí bojových segmentů. Přitom systém boje sám o sobě vůbec není špatně navržený a pokud by umlátit jednoho nepřítele nezabralo půl minuty a hra na vás pokaždé neposílala tři vlny po sobě, mohlo by se jednat o zábavnou záležitost.

Hlavním tahákem tak zůstává fantastická audiovizuální stránka. Výtvarnému designu, technickému zpracování ani hudebnímu podkresu není moc co vytknout a futuristická Paříž se tak řadí mezi vůbec nejhezčí videoherní lokace roku 2013. Jen je škoda, že do ní nebyla zasazena zábavnější a lépe napsaná hra.

Povedené DLC k Arrowheadu, jež kromě obligátních kusů techniky do editoru přináší především profesionálně udělanou minikampaň Crimson Lance. Ta bude asi vyhovovat spíše strategičtěji založeným hráčům, neboť je složena z rozsáhlejších "velících" misí, ve kterých by občas člověk potřeboval být na více místech zároveň. Naštěstí se to drží zhruba v mezích starého dobrého OFP, takže žádný neohrabaný high command a podobné obskurnosti.

Komplexnější mise bývají díky mnoha chybám velkou slabinou her od BIS, ale tentokrát jsem si to užil od začátku do konce. Bohemku nejspíš napadlo konečně najmout pár testerů a za celé čtyři mise jsem nenarazil na jediný bug či nefunkční skript. Dokonce i AI dělá, co se od ní čeká...

Zamrzí pouze klasicky příšerný scénář (tentokrát umocněný filozofováním hlavního hrdiny) a úsměvný voice acting. Přijde mi, že tak polovinu postav dabovali Češi úporně se snažící napodobit anglickej/skotskej/irskej přízvuk a zní to opravdu hodně drsně.

Jednohubka Eagle Wing od Karla Mořického opět ukazuje, že ArmA je paradoxně nejlepší tehdy, pokud se nesnaží fušovat do řemesla strategiím a simulovat všechno možné i nemožné. Už od OFP totiž platí, že vůbec nejzábavnější mise jsou ty, v nichž se hráč nemusí starat o moc věcí nad rámec základní funkcionality.

EW je přesně takový. Hra vás protáhne od pohodové vrtulníkové mise, přes atmosférický survival segment až po závěrečnou bojůvku v přímořské vesnici, aniž by vám svěřila velení či se pokusila ohromit megalomanskými bitvami. Díky této svázanosti a relativně nízkému počtu jednotek na scéně nestačí vystrčit růžky chronické problémy základní Army a vy se můžete soustředit na samotné hraní, nasávat skvělou atmosféru a bojovat s nepřáteli místo s bugy.

Zatímco první Mafie ve svém naivním idealizovaném pojetí organizovanýho zločinu jasně čerpá z Kmotra, dvojka se inspiruje spíše u Goodfellas a nastiňuje tak trochu realističtější a špinavější obraz činnosti italskejch mafiánskejch rodin v USA.

Tohle nový pojetí na jednu stranu přispívá autentičnosti zápletky a atmosféře, ale současně trochu brání identifikaci s hlavním hrdinou a motivací postav obecně. Celá partička příběhovejch postav je totiž složená z oportunistickejch bezskrupulózních hajzlů, co by pro pár zlaťáků odkrouhli i vlastní babičku. Ve výsledku se mi ale příběh líbil víc než v jedničce, včetně lehce otevřenýho závěru. Vávra se konečně trochu krotil a tentokrát neměl zapotřebí cpát tam nějaký doslovný, těžce banální morální ponaučení...

Po herní stránce se jedná o plus mínus to samý, jako je první díl. Jsem rád, že autoři se nijak nesnažili přiblížit větším městským sériím a udělat z toho sandbox plnej jalovejch vedlejších aktivit a kravinek, stále se jedná o čistě lineární záležitost, která stojí a padá s příběhovou linkou. Město slouží spíš jako pěkná kulisa, než jako kdovíjak dynamický prostředí, ale přesto, nebo možná právě proto, se jedná o jedno z nejatmosféričtějších a nejlíp udělanejch měst v žánru.

Česká verze zůstává věrna originálu i svým mizerným dabingem, jehož nekvalita je tentokrát ještě umocněna tragickým překladem dialogů z primárního jazyka hry (angličtiny).

Studiu Treyarch se prostřednictvím Black Ops daří vyprávět poměrně povedený a slušně vystavěný příběh, který je sice značně derivativní a předvídatelný, ale stále se jedná o zdaleka nejlepší aspekt celé hry.

Po stránce hratelnosti a mechanismů jde totiž naopak o destilát toho nejhoršího v historii celé série. Extrémní svázanost, rigidní skripty a spousta nečitelných instafail podmínek na každém kroku ukazují, o jak moc horší gamedesignery měl Treyarch oproti tehdejším Infinity Ward. Je škoda, že si studio nevzalo lekci z předešlého Modern Warfare 2, jenž dokázal hráče provést příběhem aniž by se tvůrci uchýlili k takto drastickému zkrácení vodítka, na kterém se pohybuje.

Blood Stone díru do světa neudělal a neudělá, přesto se jedná o poctivou a řemeslně dobře zpracovanou bondovku, která narozdíl od nemastného neslaného Quantum of Solace dokáže obstát sama o sobě a není tak jen laciným doplňkem filmu.

Po stránce hratelnosti se jedná o celkem standardní 3rd person akci s prvky stealth a občasnou automobilovou honičkou. Žádná složka nejde příliš do hloubky, ale celkem to dohromady funguje a na těch pár hodin hra slušně zabaví.