Krátká, vizuálně pěkná hra, která má stejnou mechaniku jako třeba Orwell. Tentokrát nejde ale o špehování, ale o zjištění komu mobil patřil a proč už ho u sebe nemá. Příběh byl opravdu obyčejný, ze života, i když pár menších překvapení se tam taky objevilo.

Co mi přišlo trochu moc, bylo to, že při vývoji hry byla snaha obsáhnout snad všechny problémy moderního světa a hra se tak snažila bojovat až na trochu moc frontách (LGBTQI+, mysogynie, heteronormativnost, #metoo a témata ze stejného soudku). A to říkám jako někdo, kdo nemá problém téměř s ničím a daná témata jsou mi blízká. Jen mi přišlo, jakoby si při výrobě hry vývojářky odškrtávali všechny věci, co tam prostě musí nacpat. K tomuhle dojmu přispělo i varování na úvodní obrazovce, že hra obsahuje jisté názory, ale ty slouží pouze k vyprávění a vývojářský tým se s nimi neztotožňuje. To mi přišlo trochu mimo mísu, už jen proto, že normální člověk rozezná názory autora a názory zobrazené v díle. Celkově to všechno narvané do sotva hodinové hry vypadalo nepřirozeně.

Jinak hra na hodinku fajn, příběh se mi vcelku líbil. Pídění se po heslech bylo alespoň malé zpestření hry, stejně tak minimalistický playlist. Celkově by hra opravdu mohla nabídnout více, tak nějak si myslím, že i těch mých 60% je trochu štědrých. Ale hra má pěknou vizuální stránku, funguje, jak má, a je vidět, že si na ní dali záležet. Jsem zvědavá, jaké pocity budu mít z druhé hry od tohoto vývojářského studia.

The Silent Age mě už lákalo delší dobu. Líbila se mi jednoduchá grafika a slíbený příběh mě zaujal. Cestování v čase, jak ve hrách, knihách a filmech mám ráda hlavně z toho důvodu, že dříve nebo později se vždy dostaví nějaký ten mindfuck. No nezklamalo mě to. Hra splnila mé očekávání do puntíku.

Klasická adventura, kde každý předmět k něčemu je. Ve hře nejsou žádné slepé uličky nebo způsob, jak hru zkazit. Průběh hry zpestřovalo právě cestování v čase, které je pro postup dost potřeba. Opravdu se mi líbilo, jak se jednotlivé místnosti změnili v trosky a zase zpátky do původní podoby se stisknutím jediného tlačítka. Většina hry je bezproblémová až na pár míst, kde jsem se zasekla a nevěděla jak dál (např. jablko).

Co hru vyšvihlo mezi opravdu kvalitní zážitky byl soundtrack, který bych označila za zneklidňující. Po celou dobu hraní jsem měla pocit klaustrofobie, která byla způsobena právě hudbou nebo třeba tikáním hodin na zdi. Na úvodní obrazovce hry je doporučení hrát se sluchátky, velmi rychle člověk pochopí proč. Všechny zvukové vjemy vtáhnou do děje a pocit, že na vás záleží osud celého světa se stává jaksi skutečným. Co dovedlo zvukovou stránku hry k dokonalosti byl dabing, který se dle mého opravdu povedl.

Co se postav týče, tak těch tu moc není. Joe je obyčejný chlapík, který se připlete do něčeho velmi neobyčejného. Sympaťák, co se snaží vypořádat s porcí, kterou mu život právě nandal na talíř. Všechny ostatní postavy se k němu více nebo méně chovají s povýšeností, protože proč by se měli chovat slušně k někomu, kdo je jenom údržbář, že jo. I když zrovna tenhle údržbář se jim snaží zachránit krk.

Od Scribblenauts jsem na jednu stranu dostala to, co jsem očekávala, na tu druhou mě ale ve výsledku hra moc nenadchla. Hru jsem mohla hrát maximálně tak půlhodinu v kuse, a pak už mě to nebavilo.

Množství použitelných předmětů a charakteristik je opravdu mnoho, a pokud se člověk chce vyblbnout, tak může (největší zábavu jsem zažila, když jsem si vyčarovala flamethrower). Problém podle mě ale ležel v tom, že nesnáze, se kterými musíte ostatním pomoci jsou opravdu přímočaré a člověk se u toho vůbec nezapotí. Hra je zkrátka a dobře určená pro děti, a ne jako způsob prokrastinace pro vysokoškoláka.

Dalším kamenem úrazu pro mě byla paradoxně délka hry. Normálně u her preferuji delší herní dobu. Ale Scribblenauts mě opravdu bavili hrát vždy jen chvilku a pak jsem musela hru vypnout. Příběhová linka je téměř nulová, a navíc ji dokončíte přibližně v půlce mapy, pokud tedy jdete postupně a poctivě sbíráte hvězdičky v každé destinaci. Některé "hvězdičkové" úkoly bavily, některé ne. Překvapilo mě to občasné 'gore', protože krmení lidojeda mrtvolou nebo občasné zabití nějakého nebožáka, jsem ve hře pro děti opravdu nečekala.

Co mě trochu vytočilo byly achievementy. Čekala jsem, že je budu postupně sbírat právě za poctivé plnění všech úkolů, ale to bohužel nebyl ten případ. K získání 100% achievementů je nutné použít zhruba 240 konkrétních předmětů či jejich kombinací. Nutno dodat, že při projití celé mapy jsem měla ze seznamu odškrtnuto sotva 10 položek. Kvůli tomu pak člověk ztvrdne na místě a plní úkoly ze seznamu.

Z Orwell jsem byla upřímně dost nadšená. I když je náplní hry v podstatě jen čtení a vybírání informací, tak mě opravdu bavila. Zpestřují to různá média, která je třeba pročítat, od novinových článků a webových stánek až po soukromé emaily a telefonáty. Také mě docela bavil feedback mého vyšetřovacího parťáka, který mi dal najevo, když jsem mu poskytla absolutně zbytečnou informaci.

Líbilo se mi i to, že hra opravdu zachovala vizuál vládního systému, a to už od přihlášení do hry. Hudební doprovod mě nijak neoslnil, občas mi už docela lezl na mozek. Intenzivní hudba, když už šlo jaksi do tuhého, ale vtáhla do děje a člověk si pak opravdu připadal, že jde v tu chvíli o hodně.

Musím ale souhlasit s Drektem, protože poslání hry a její myšlenka, může být snadno vzatá i z opačného konce. Celou dobu se snažíte dostihnout teroristickou skupinu, a to je přece dobře ne? V průběhu hry mě vůbec netrápilo, že narušuji soukromí občanů, protože je to s dobrým úmyslem, až na závěr se to obrací a původní myšlenka a varování se dere na povrch. Upřímně řečeno, je na to ale dost pozdě. Jsem zvědavá, kam se příběh posune v druhém díle.

Po množství patchů a změn v Sims 4 si myslím, že si hra zaslouží další komentář i v roce 2018. Nutno zmínit, že já hru koupila právě až tento rok, hlavně kvůli pochybám, že jí můj notebook rozjede. Takže nějaké detailní porovnání před a po, od tohoto komentáře nečekejte.

Sims je hra, kterou buď nesnášíte, popřípadě nevíte, proč to někdo hraje nebo jste na ní naopak schopní zabít až nemožné množství času. Já jasně spadám do té poslední kategorie. Sims 2 byla jedna z her mého dětství a strávila jsem na ní opravdu nechutné množství času, a to i přes to, že jsem měla pouze základní hru bez jakéhokoliv DLC. Čas neskutečně letí a je to už přes 8 let, co jsem Sims hrála a 4 roky, co jsem tak trochu slintala nad trailerem na Sims 4 s tím, že bych to stejně nedokázala na počítači spustit. Po 4 letech a se stále stejným notebookem jsem se konečně rozhodla čtyřku pořídit jako odměnu za protrpěné zkouškové období. Částečně jsem se vrátila do dětství a zase propadla hraní něčeho, co napůl považuji za absolutní ztrátu času a na druhou stranu jako překvapivě zábavnou hru.

Zas tak překvapující to ale vlastně není. Sims je zábavná podle toho, jak si ji zábavnou uděláte. Pokud máte sklony k fantazírování, vymýšlení šílených scenárií, popřípadě chuť občas někoho jen tak zabít nekonvenčním způsobem, tak si myslím, že vás Sims zabaví. V jádru je Sims pořád jakási sandboxová hra, a to už samo o sobě říká, že to prostě není pro každého. Abych to neokecávala, tak mě Sims 4 prostě a jednoduše baví.

Přidané emoce, byly tou hlavní inovací, kterou čtyřka do Sims přinesla. Opravdu se mi líbí, jak různé interakce, nedostatek jedné či druhé potřeby nebo okolní prostředí působí na jednotlivé simíky. To, že když to nestihne na záchod, nesníží se jen hygiena ale také přibude pocit trapnosti. Rozhodně to přidá na jakési realističnosti a také je to dalším faktorem, který zpestřuje hraní. Stejně tak velké rozšíření aspirací, povahových vlastností ale i možných zaměstnání. Tvorba postavy prodělala také obrovské změny k lepšímu. Místo posuvníků, které nebyly nikdy moc intuitivní se přešlo na modelování všech možných částí těla táhnutím myši.

Nemůžu se ubránit porovnání s dvojkou (a jemně s trojkou), protože i když je to dlouho, co jsem jí hrála, tak ty vzpomínky úplně nevybledly. Hráči, kteří hráli trojku mají problém, že jsou v Sims 4 načítací obrazovky docela časté a že svět není stoprocentně otevřený. Já si dovolím nesouhlasit, protože právě kvůli plně otevřenému světu byla pro hodně lidí trojka nespustitelná nebo i když se spustila, tak se načítala nechutné množství času. To, že jsem trojku na notebooku nebyla schopná spustit, ale čtyřku úplně v pohodě, o něčem vypovídá... a nejen o tom, že je můj noťas tak trochu toustovač.

Další bod, o kterém jsem sice slyšela až z druhé ruky, byly batolata, které byly připatchovány až po zhruba po dvou letech od vydání hry. Sice se nejedná o mojí oblíbenou životní fázi, ale přece jen skočit z mimina rovnou na školou povinné dítě je od vývojářů trochu krok vedle. Ani se nedivím, že z toho byli hráči vytočení. V životních fázích je ještě celkem další problém, a to je to, že mimina jsou vlastně jen objekt, který se musí občas nakrmit a přebalit. Přenést kojence do jiné místnosti nebo jen o metr dál od kolébky je prakticky nemožné. Na jednu stranu se sice člověk nemusí bát, že simík dítě položí někde na podlahu a půjde si po svých, jako tomu bylo ve druhém díle, ale na druhou stranu je to celkem omezující.

Na to abych porovnala, co simíci mohli a teď nemůžou a jak rozsáhlá či nerozsáhlá základní hra je, upřímně nemám dostatečný přehled. Na rovinu je třeba říct, že sprosté ždímání peněz z hráčů za všelijaké DLC u EA bylo, je a bude. U Sims 4 se to ale rozhodli rozjet ve velkém. Rozdělení DLC do tří různých kategorií: Expansion, Game a Stuff balíčků je podle mě trochu moc. Ano je to jen na hráči, jestli bude ochotný za to dát peníze, ale co si budem povídat, Sims 4 je vyloženě mířené spíše na děti než na vydělávající dospělé. V důsledku, ale bude brečet peněženka právě jim, protože jinak budou brečet jejich ratolesti.

Já sice nejsem ve výsledku ani jedno, ani druhé a moje peněženka stejně trpěla. Nedovolila bych si utrácet za stuff packy, protože pár předmětů navíc, které z většiny žádný obsah nepřidají, mi připadá jako vyložené vyhazování peněz z okna. Pokud po nějakém předmětu extrémně toužíte doporučuji spíš koupit bundle, kde je vždy jeden game pack a dva stuff packy, a to nejlépe když je ještě ve slevě. Pokud bych měla vybrat něco, do čeho se vložit peníze vyplatí, tak je to The Sims 4: Seasons. Ze všech DLC, Roční období, přidá do hry opravdu nejvíce a za ty peníze to stojí. U ostatních rozšíření je to pak hodně individuální, jestli s určitým packem budete opravdu hrát nebo jestli to pro vás bude záležitost na hodinu. Pokud nemáte potřebu mít všechny packy a nechcete zbytečně utrácet, není na škodu, si před koupí zjistit, co vlastně DLC nabízí a jestli se pro vás vyplatí.

Když se odvrátím od oficiální hry, tak musím ještě zmínit, že komunita okolo Sims 4 je naprosto skvělá. Tolik modů, vytvořených předmětů, ale i interakcí se u jen tak u nějaké hry nenajde. Modování čtyřky se věnuje opravdu hodně lidí, a kromě těch, kterým se mody vyloženě příčí, si každý mezi mody určitě něco najde.

Konečně jsem se dostala k pokračování Zaklínače, kterého jsem si na začátku roku opravdu užila. Bohužel na rozdíl od jedničky, kdy jsem se nemohla dočkat až budu zase moct usednout k PC, jsem se ke dvojce spíše přemlouvala. Ovládání během soubojů i mimo ně mi vůbec nesedlo a to, že jsem měla motion sickness každé dvě hodiny, tomu taky nepřidalo. Přes to všechno jsem se přenesla asi až tak v půlce hry, kdy mě teprve začala opravdu bavit. I přes to, že Geralt měl stále problém se orientovat v bojích, mířit tam kam jsem chtěla, občas odmítal vytasit nebo jen otevřít dveře.

Souboje ve dvojce pro mě byly náročnější, a to hlavně z toho důvodu, že vyžadovali víc než jen klikání. Musela jsem používat skoro všechna znamení, což je pozitivum, protože kromě dvou jsem je v jedničce vůbec nepoužívala. Naopak lektvary mi přišly míň účinné a čtyřikrát se vracet ze šachty, protože Kočka přestala fungovat a Geralt nemohl meditovat, bylo o nervy. Celkově mi přišlo zvláštní to řešení intoxikace a meditace, vůbec jsem nepochopila smysl mít k volbě meditaci, když za celou hru není vůbec potřeba, protože toxiny vyprchají tak jako tak.

V čem se shodují mé pocity ohledně jedničky i dvojky je to, že Zaklínač se na jednu stranu tváří jako vcelku otevřený svět, protože tu jsou možnosti vařit množství lektvarů, sbírat plánky na brnění, účastnit se pěstních soubojů apod. ale bohužel se skoro nic nedá využít a území po kterém se Geralt může ve skutečnosti pohybovat není zrovna obří. Neviditelné stěny, neschopnost skákání nebo plavání to ještě zhoršují. Hru jsem skončila s plným inventářem věcí, které mi k ničemu nebyly a ani jsem je neměla potřebu prodat, protože jsem peníze prostě nepotřebovala. I když je pravda, že tam nějaký posun od jedničky, kde jsem snad ani jednou nevyměnila zbroj ani meče, byl.

Přesto všechno, se mi Zaklínač 2 dost líbil. Geralt má prostě charakter a stejně tak všechny postavy okolo. Není to hrdina, kterého ostatní postaví na podstavec, ale člověk si ho stejně zamiluje. On a Zoltan jsou fakt postavy, jejichž povahu (nebo alespoň hloubku) bych chtěla vidět snad v každé hře. Každý má nějaké povahové rysy, žádné placaté postavy, které splývají všechny v jednu. Příběh celkově je temnější a brutálnější než v jedničce, a to k zaklínači víc sedí. Volby, které musí Geralt učinit, byly míň přímočaré, a člověk o nich musel trochu dumat, než se rozhodl.

Rozhodně nelituju času, který jsem hrou strávila a nemůžu se dočkat, až budu mít vybavení a čas na to si zahrát trojku, protože i kdyby nic jiného, tak Geralt mě prostě baví.

Příjemná adventura s dobrou variabilitou, co se hádanek týče, ale příběhově mě docela zklamala. Jde o přesný opak toho, kdy je hra spíše interaktivním filmem a zapojení hráče není moc potřeba. V Puzzle Agent sice hráč řeší rébus každou chvilku, ale příběh to nikam neposouvá. Zápletka je dost absurdní, i když to by vůbec nevadilo, kdybych po dohrání neměla ještě víc otázek než na začátku.

Ačkoliv mi ve hře chyběl pořádný příběh s pořádnou strukturou (aneb expozice, kolize, krize, peripetie a katarze), tak mě Puzzle Agent vcelku bavil. Ráda trávím čas nad rébusy, křížovkami, hlavolamy apod. bez ohledu na to, jestli jsou zasazeny do příběhu nebo ne. Jednotlivé postavy ve hře měli charakter, k čemuž přispíval podle mě dobrý dabing, a občas trochu nesmyslné rozhovory mě s nimi dost bavily.

Podle toho, co jsem četla v diskuzích se rozuzlení příběhu odehrává až v druhém díle. I když hraní prvního dílu ze mě neudělalo největší fanynku na světě, myslím, že se k pokračování časem dostanu. Jen počkám až bude zas někde za pár šušňů a ne za 10 euro. :D

K The Path of Destinies jsem se dostala jen proto, že byla rozdávaná zdarma na Steamu, hra to špatná není, ale v taky by to mohlo být mnohem lepší. V mnoha ohledech mi hra připomínala reboot Prince of Persia s pohádkovou vizáží. Ať už (ne)obtížností, gameplayem nebo získáváním schopností (mečů).

Hra obtížná opravdu není a až na pár míst (přesněji vyhýbání se ohnivým koulím), jsem neměla problém hru projít. Já si na nervy drásající hry nepotrpím, takže mi jednoduchost u her nějak extra nevadí, ale tohle bylo možná trochu moc. Snad jediná věc, která může na začátku dělat problém je to, že životy se zkrátka neregenerují samy od sebe, ale to snadno vyřeší upgrade prvního meče. To byl taky jediný meč, u kterého jsem používala jeho vlastnost, jinak další schopnost prostě nebyla potřeba, všechny boje byly i bez toho zvládnutelné. Sice se mi líbil crafting a možnost pak různými meči otevírat vedlejší cestičky, ale ačkoliv se mi tenhle prvek líbil, ve hře byl absolutně k ničemu. Navíc všechny cesty, ostrůvky a srázy jsou ohraničeny neviditelnými stěnami, takže sice nepřátelé můžou být skopnuti do věčných lovišť, ale hlavní postava Reynardo se pádu bát nemusí. Nevím, proč je Reynardo tak OP a proč hra není trochu alespoň v některých místech těžší, protože takhle může spoustu lidí po chvíli nudit. I tak je ale smrt ve hře nevyhnutelná.

Tady se dostávám k příběhu a k tomu, jak je hra řešená. Lišák Reynardo musí minimálně 4x zemřít v různých ukončeních příběhu, aby zjistil všechny 4 pravdy, které mu pomohou dojít k "dobrému" konci. Celkem 24 alternativních ukončení je tedy pouze za účelem objevení těchto pravd a opravdový konec je jen jedna verze, která byla na můj vkus prostě moc klišé. Na jednu stranu se mi líbí možnost objevit jednu pravdu několika různými způsoby, ale na stranu druhou po úspěšném dohrání ztrácí smysl znovu objevovat jiné neúspěšné ukončení hry. Jako člověk, co má rád achievementy se časem snad dopracuji k získání všech verzí příběhu, ale to, že se nedají přeskakovat cutscény (povedlo se mi přeskočit jen pár vět mezerníkem, ale většina opravdu nejde) a že text je víceméně vždy stejný, dělá tenhle úkol opravdu útrpným. Vypravěč sice upraví své průpovídky podle toho, kolik toho Reynardo ví, ale pak už se text nemění a poslouchat to poněkolikáté je otrava.

Ačkoliv se mi líbilo to, jak byla hra myšlená, ale provedení nebylo zrovna ideální. Zbytečně jednoduché, nevyužité prvky gameplaye, všechno na x-krát opakované atd. Takže sice se nejedná o nejhorší hru na světě, ale do opravdu zábavné hry má taky docela daleko.

Pokračování Reigns je o něco lepší než předchozí díl právě kvůli inventáři, díky němuž jsem nejednou prodloužila vládu o pár let. Opět jsem ale nesplnila všechny úkoly, protože jsem dokončila příběh hry dříve, než jsem splnila zbytek seznamu, což donutí hráče restartovat hru. Pecka. A zase od začátku se mi všechno plnit nechce.

Hra na chvíli zabaví, ale příběh neoslní a samotný gameplay pokulhává hlavně kvůli tomu, jak nahodilé karty jsou. Po čase už jsem sice věděla na co jak odpovědět, abych udržovala vše v rovnováze, ale i tak po nějaké době se to prostě vyvažovat nedá. Můj rekord byl 57 let a poslední roky této vlády jsem klikala opravdu rychle, protože mi celé království umíralo na mor.

Stále mi přijde celý nápad hry vláda pomocí karet super, ale pořád tomu něco chybí. Pořád jsem u hry v kuse vydržela tak 15 minut a pak jsem musela jít dělat něco jiného, protože mě to už prostě nebavilo. Zkrátka tam chybí něco, co by člověka vtáhlo do hry. Jenže to je trochu neslučitelné s tím, že každou chvíli začíná vládu od znova a místo nových výzev se objevují ty, co se opakují už několik století.

První díl z hidden object série Midnight Mysteries byl pro mě lehkým zklamáním, protože oproti novějším dílům je jedinou náplní hry (až na pár opravdu malých výjimek) jen hledání předmětů ze seznamu. Jedna HO obrazovka střídala druhou, a to je po čase trochu nuda. Chyběli mi, v novějších dílech již běžné, logické hádanky.

Za zmínku stojí některé slovní vyjádření, které se v seznamech hledaných objektů objevily. Spojení jako fork's friend (=lžíce), bird prison (=klec) nebo adult catterpillar (=motýl) docela pobavily.

Co hodnocení téhle hry přidalo pár procent, bylo zpracování některých povídek od Poea a jejich použití v příběhu. (dopadnutí padouchů Jámou a kyvadlem a Maskou červené smrti) Povídky od mistra hororu mám ráda, takže tohle mě opravdu mile překvapilo.

Witches of Abraham jsou v žánru hidden object adventur z toho lepšího soudku. Pěkná grafika, hudba, sem tam nějaká animace a tentokrát překvapivě i dabing. Abych byla naprosto upřímná dějovou linku u HO her nikdy moc nevnímám. Prostě mě baví hledat předměty a řešit hádanky, takže k příběhu tohohle dílu Midnight Mysteries asi nic moc neřeknu. Jenom vím, že se příběh točil kolem šestnáctého prezidenta Spojených států, ztraceného pokladu a nějaké tajné společnosti. Ze začátku jsem se na příběh chtěla soustředit, ale bohužel mi přišel tak nějak zmatený a po čase jsem přestala mít snahu děj pochopit.

Ve hře je pěkný poměr klasického hledání předmětů podle seznamu vůči puzzlům. Hra už klasicky nabízí 3 úrovně obtížnosti, přičemž já jsem si v rámci kategorie Herní výzvy "Nervy z oceli" vybrala tu nejtěžší. V tomto případě to znamená, že nápovědy se ve hře načítají extrémně pomalu, objekty které je třeba sebrat k dalšímu použití nejsou zviditelněny a hráč je musí najít sám. Normálně v HO hrách tak jako tak nemám potřebu používat nápovědu, takže mi nejtěžší obtížnost, až na dva (pro mě) celkem těžké puzzly, nevadila. (konkrétně se to týká vodních válců a elektrického obvodu) Hru ulehčuje i to, že na mapě se zobrazuje území, kde právě máte něco udělat. Takže to pro mě byly spíš takové nervy z hliníku. (Normálně bych to do výzvy nepočítala, ale tahle kategorie je pro mě (jako hráče-tupce) v ostatních žánrech her nesplnitelná.)

Mé první seznámení se Geraltem z Rivie. A že to bylo příjemné setkání. Jak se dalo očekávat od tak profláknuté hry, byla radost jí hrát. Abych byla absolutně upřímná prvních pár minut jsem měla problém s ovládáním hry a bojovým systémem. (protože jsem samozřejmě nečetla tutoriál) Brzy jsem ale zjistila, že můj univerzální bojový styl (klikej jako šílenec a ono to nějak dopadne) u Zaklínače prostě nefunguje. Byla jsem překvapená, že ofenzíva je u Zaklínače až tak jednoduchá a že jediná věc na co si dát pozor je, aby bojoval tím správným mečem. Když jsem si zvykla na ovládání hry, už si v podstatě nebylo na co stěžovat.

Příběh byl podle mě skvělý a dilemata, mezi kterými si Geralt musel vybrat představovala těžké rozhodování i pro mě samotnou. Ze začátku jsem si myslela, že se určitě přikloním na jednu stranu sporu, ale v průběhu hry mi bylo čím dál tím jasnější, že zůstanu neutrální (a taky že jo). Vyhovovalo mi, jak je zaklínač morálně šedou postavou. Někdy prostě není jen dobrá a špatná straně, někdy je potřeba zvolit to menší zlo. Právě povaha Geralta mě ještě více nalákala k přečtení díla Andrzeje Sapkowski (což už beztak plánuji nechutně dlouhou dobu). Bohužel právě teď nedokážu posoudit, jak moc věrná (či nevěrná) je hra vůči knižní předloze. Trochu mě však zarazil epilog hry, který byl přinejmenším zvláštní. (budoucnost v době ledové, zmutovaní pravnuci... what?)

Co trochu zamrzí je to, že i přes bohatou sbírku lektvarů jsou užitečné tak čtyři a z pěti znamení jsou používala jen dvě. A zbroj Geralta je kapitola sama pro sebe. I přesto mi svět přišel dostatečně rozmanitý na to abych se občas jen tak potloukala kolem a dělala zbytečné věci jako třeba hraní kostek nebo hledání lepšího soupeře v boxu. („Nakopu ti prdel a ještě na tom vydělám, hehe.“) Je vidět, že tvůrci si dali záležet i na detailech a třeba to, že NPC zabíhají pod střechu, když začne pršet příjemně překvapí. Co mi nebylo tak příjemné a vyloženě mi to lezlo na nervy byly děti, které mě, co chvíli, doslova pronásledovaly. (Vím, že to je pitomost, ale mě to nehorázně rozčilovalo.) Dalo by se říci, že ostatní postavy si žily svým vlastním životem, a ne jen toporně stály na místě. Najít Zoltana ve čtvrti mi nejednou dalo pořádnou práci.

Když už zmiňuji Zoltana, tak to byla bezkonkurenčně nejlepší postava z celé hry. Český dabing byl v tomhle případě dokonalý a co hláška to perla. „Pokrok je jako stádo sviní – dá ti to výhody, ale jeden se pak nesmí divit, že je všude kolem tolik nasráno.“ Český dabing Geralta byl trochu bez emocí, ačkoliv hlas jako takový k němu podle mě seděl dost dobře.

Podtrženo sečteno nemám hře, až na pár drobností, co vytknout. Rozhodně to nebylo naposledy, co první díl Zaklínače hraju. Chci si vyzkoušet všechno, co hra nabízí, a to se mi každopádně během prvního hraní nepovedlo.
---
V páté kapitole jsem měla problém s bugem. (Po zabití Kostěje a doběhnutí k dalšímu boji se mi nenačetla animace a nešlo hrát dál.) Nakonec to vyřešilo vyběhnutí ven z krypty a meditace u ohniště. Vše potom šlapalo, jak má. Jenom to tu píšu, kdyby náhodou měl někdo stejný problém.

Deponia je vzhledově velmi pěkná adventura, ale bohužel mě naprosto minul humor této hry. Hlavní postava mi nepřišla nic jiného než otravná, a neomluvilo jí ani to, že je to účel. Moc tomu nepřidal ani příběh a jeho rozuzlení. No prostě jsem byla ráda, že už jsem hru dohrála.

Když opominu příběh, tak kombinace některých předmětů byly opravdu nelogické. To se ale dá odpustit, protože to není první ani poslední adventura, co to takhle má. Takže z herního hlediska je to fajn adventura, ale z příběhového hlediska za mě prostě ne. Což je jen můj osobní názor, takže někdo si kvůli humoru může Deponia zamilovat, ale já jsem kvůli tomu skončila u tohohle dílu a do dalších se pouštět nebudu. :)

Missing Translation mě překvapilo především svojí myšlenkou. Je to hra beze slov přesněji řečeno těch našich pozemských. Když jsem začala hrát, první co jsem začala dělat bylo řešení logických hádanek, nenapadlo mě, že ve hře bude i něco víc. Až později jsem zjistila, že znaky co jednotlivé postavičky vypouští mají smysl a i svůj překlad. Musím se přiznat, že jsem trochu bloumala v příspěvcích na Steamu, sama bych na to nepřišla. Nakonec jsem byla schopná i zapřést konverzaci. :D

Co mi na této hře trochu vadilo bylo to, že abych získala požadovanou součástku, musela jsem vyřešit pokaždé 25 hádanek. Těch 10 by bylo v pohodě, ale potom už to byla trochu nuda, i když se obtížnost stupňovala.

Rozhodně má hra zajímavý nápad, ale provedení už není tak ideální.

Pohodová adventura s pohádkovým příběhem, příjemnou grafikou a hudbou. Hra je opravdu návyková, pět hodin uběhlo jak nic a na obrazovce vyplul nápis KONEC. Hero of the Kingdom je oddychovka, u které se člověk nemusí vztekat, ani si lámat hlavu nad tím jak dál.

Jednoduchý systém získej předměty, co jsou zrovna potřeba, sem tam něco kup, něco prodej. Pomož tomu a tomuhle, získej slávu a tudíž i důvěru dalších lidí atd. Líbilo se mi získávání a následné používání různých dovedností, až mě pak celkem mrzelo, že celá hra není delší a hlavně složitější. Potěšil mě krátký úkol po konci příběhu a množství achievementů. Rozhodně si nenechám ujít další díl.

Drop Alive je nevinně působící hra, ale pokud jste zbrklí jako já, tak vám dost možná dá zabrat. Vypadalo to jako záležitost na 20 minut. Podle howlongtobeat je to záležitost na necelou hodinku... Tak proč to mně zabralo přes tři a půl hodiny?

Musím uznat, že jsem antitalent skoro na všechny typy her, ale tohle mě tedy dostalo. Proskákat s malou kapkou vody první level bylo snadné, tak jsem si myslela, že se nemusím ničeho bát. No, naopak. Na druhém levelu trouba jsem se zasekla, na pátém jakbysmet a o tom posledním snad ani nemluvím. No prostě jsem se u téhle hry celkem zapotila. Na druhou stranu to bylo ale i milé překvapení, protože jsem opravdu čekala, že to bude dětská skákačka, která bude jednoduchá i pro mě.

Líbila se mi roztomilá grafika a příjemný hudební doprovod. Taky jsem ocenila 3 různá skupenství a taky to, že jak se s kapkou pohybujete ztrácí na objemu. Takže když se budete moc šourat nebo se zastavíte třeba na chlebu, může kapka zcela zmizet aneb odejít do věčných lovišť.

Rozhodně doporučuji jako oddychovku (pro lidi, co oproti mě opravdu umí hrát) a i pro ostatní jako malý challenge, protože to pro mě tahle hra rozhodně byla. Kvůli tomu se jí ani nestydím zařadit do Herní výzvy (Lidem vstup zakázán), nestrávila jsem nad tím 3,5 hodiny jen tak pro nic za nic! :D

Jako někdo, kdo hry typu hidden object vyhledává, jsem si The Tiny Bang Story opravdu užila. Po vyzkoušení demoverze jsem si musela dokoupit i ten zbytek. Bohužel toho "zbytku" moc nebylo. Demoverze je v podstatě jedna pětina celé hry. To pro mě byl asi hlavní mínus celé hry, tj. krátká herní doba. Minihry a hledání předmětu bylo ve většině případů jednoduché a, i přes pár zádrhelů, jsem hru sfoukla za tři hodiny. To mě docela mrzelo, protože hra se mi líbila jak po grafické, tak i po herní stránce.

Nutno ale zmínit, že u pár hádanek jsem měla nervy v kýblu doplňování koleček k potrubí, mapa světa, kompas. A ani nápovědy mi u nich moc nepomohly. Nevýhodou na broučích nápovědách bylo to, že aby se nápověda vůbec dala aktivovat, musel být člověk přímo v místnosti/prostoru, kde se daný předmět nacházel. Takže když je hledaný předmět v tamté bedně v rohu a já do ní zrovna nekoukám, tak se nápověda prostě neaktivuje. To bylo dost nesmyslné vzhledem k tomu, že ve většině případů hráč nemůže něco najít právě z toho důvodu, že ani nevěděl (nebo zapomněl), že se tam dá do určité bedny nahlédnout.

Sečteno, podtrženo: TTBS je příjemná oddychovka se sympatickou vizáží a já jen můžu doporučit. I když se možná z pár hádanek trochu navztekáte. :)

Tak můj první pokus skončil asi po pěti minutách tím zřejmě nejméně záživným koncem. Ale já jsem se nevzdala a zkoušela dál, až jsem ''získala'' skoro všechny možné konce. Líbil se mi příběh, ale otázky, které jsou pro vizuální novely tak důležité byly často dost náhodné. (viz. Lži/Mluv pravdu několikrát po sobě) . Nedalo se to odvodit logicky (dle mého názoru tedy), takže jsem jednala pokus - omyl.

Na druhou stranu to ve výsledku dávalo prostor tolika různým koncům. Příběh neměl stanovená pravidla a když to hodně zaobalím, tak nic není ve hře jasně dáno. Proto mě některé konce dost překvapily. Je sice jeden hlavní konec, ale k tomu já jsem schopná dojít nebyla. (Ano jsem asi blbka :D) Když jsem se pak koukla na youtube, tak si jenom říkám, že happy ending by nemusel být vždycky ten main ending :D.

Asi první dvě hodiny hraní jsem si nebyla jistá, jestli mě to baví nebo ne. Pak jsem se do toho celkem dostala a kochala se vší tou krásou. Vizuální stránka se mi moc líbila, vyzdvihla bych to, jak byla zpracovaná mapa (i když upřímně k ničemu jinému než ke kochání nebyla).

I když jsem všude četla, jak na každém rozhodnutí záleží, tak mi to přišlo, jako by mě stejně někdo držel za ruku abych nesešla z cesty. Prostě u každého rozhovoru se buď musely vyčerpat všechny otázky, dokud se nekáplo na tu správnou, nebo otázka či odpověď nebyla tak důležitá, aby to nějak ovlivnilo příběh.

Docela mi vadily náhodné souboje, kde informací bylo jen kolik mám já lidu schopného boje a kolik protivník. A teď babo raď. Ve výsledku bylo jedno, jestli jsem se do boje pustila s plnou vervou nebo zdrhla. O pár bojovníků chudší a život jde dál.

I když jsem se bavila, tak si stejně myslím, že ta hra mohla být zajímavější. Cyklus -jdi-bojuj-vykecej se-jdi- už ke konci moc záživný nebyl. Na strategii to bylo tak nějak moc jednoduché.

Přes to že to asi vypadá, že se mi hra nelíbila, to tak není. Hraní jsem si užila, i když to byla spíš taková oddechovka než epická strategie.

38 hodin a 1 minuta zábavy spojené s frustrací se stále umírajícími potomky (nakonec jich bylo 336). Líbil se mi celkový koncept hry aneb nikdo není dokonalý. Ocenila jsem i narážky a vtípky na jiné hry např. Hedgehog curse nebo pokřik barbara. Soundtrack byl taky naprosto super, kvůli 'Lamprey' jsem byla vždy ráda, když jsem narazila na jukebox. :)

Kdybych měla mermomocí najít nějakou chybu, nebo věc co mě štvala, tak by to byly asi slepé uličky. Tím myslím takové, ze kterých než jsem se dostala tak jsem stihla umřít. Více méně za to vždy mohla má neschopnost otevírat zelené plošinky. :D