Poslední tři dny jsem byla k téhle hře tak trochu přilepená. Roztomilá grafika, naprosto slintuhodné japonské pokrmy a nostalgický příběh zabalené do jedné hry byla dokonalost.

Překvapilo mě, že životní příběhy jednotlivých zákazníků nejsou lehkovážné, právě naopak. Od potíží školačky s jejími rozvedenými rodiči až po osud jednoho člena yakuza. Jednotlivé dialogy se odkrývají se spokojeností zákazníka a pokrmy, které jim stařenka připraví. A že těch druhů jídel je tam opravdu hodně. Ze začátku ten výběr není tak velký, ale s vylevelováním jednoho jídla se otevře další a tak dále. Menu pokryje velkou část japonské kuchyně (i když samozřejmě ne zcela, protože to opravdu nejde) v celkem malé hře. V hlavě jsem si dělala malý seznam toho, co musím vyzkoušet až se někdy v budoucnu zase vypravím do Japonska. Úplně nejlepší ale je, že ke hra nevyžaduje vůbec žádné transakce ke zrychlení, dá se v pohodě dohrát úplně zdarma bez toho, aby u ní člověk strávil x let. To už bohužel není v dnešní době tak běžná věc.

Výtky mám asi jenom dvě a to jednak, že scrollování v menu není zrovna super, kdyby šlo nějak vyfiltrovat, určitě by to bylo lepší. A zadruhé to, že hru jsem (příběhově) dokončila předtím, než jsem stihla odemknout celé menu. Samozřejmě, že jde hrát dál, ale je trochu blbé, že není využito úplně všechno.

Gardenscapes hraju on-and-off už skoro čtyři roky. Začala jsem s ní v prváku na vysoké a dodnes se k ní vracím. Obsah hry je stejný jako u všech match-3, postupně narůstají obtížnost, různé věci, které dokončení levelu ztěžují a množství různých power-upů. Oproti ostatním match-3 hrám ale vyniká v tom, že zároveň hráč renovuje obří zahradu. To je taky hlavní důvod proč třeba Candy Crush zmizel z mého mobilu po pár levelech, ale Gardenscapes jsem znovu instalovala i po výměně smartphonu. Ze začátku jsou k jednotlivým vylepšením potřeba jen okole jedné či dvou hvězdiček získaných po dokončení levelu, později je to většinou 3-4, takže se člověk opravdu nemusí bát, že hru jen tak dohraje.

Můžu hrdě prohlásit, že i po těch letech a momentálně v levelu 2739, jsem ani jednou neměla zapotřebí do hry vrážet peníze. Jasně občas se člověk někde zasekne, ale s trochou trpělivosti, kupovat power-upy opravdu není potřeba.

Jedinou výtku mám vůči naprosto idiotským reklamám, která za poslední rok nebo dva, Gardenscapes a Homescapes vyprodukovali. Nechápu motivaci lákat hráče na úplně jiný typ hry. Pravá vizáž hry má určitě co nabídnout pro ty, které match-3 baví a lidi, kteří si hru s táhnou kvůli falešné reklamě u ní stejně nevydrží.

Luxor je jedna z těch her, které si živě pamatuji z dětství. Nevím už, který díl jsme doma hráli, ale když jsem se náhodně dostala ke trojce na Steamu, věděla jsem, že to bude nostalgické tak jako tak. Ani po tolika letech od vydání, Luxor nezklamal. Sice se nejedná o nějakou složitou komplexní hru, ale rozhodně zabaví.

Kampaň jsem hrála na střední obtížnost, a zadrhla jsem se jenom párkrát u závěrečných levelů. Dohromady mi to zabralo okolo sedmi hodin. Luxor 3 nabízí pět různých verzí hry; tu klasickou, Puzzle (omezený počet kuliček), Onslaught (náhodně se objevující sošky, které zkracují cestu skaraba), Survival (hráč musí ubránit pyramidu po určitý časový úsek) a River (ke zničení hlavního skaraba je třeba se prostřílet přes tři řady plujících skarabů). Osobně mě bavil survival asi nejvíc. Při posbírání čtyř uren se otevřel bonusový level, který tedy nebyl nic moc a docela zamrzí, že je jen jedna verze bonusu. Nějaká obměna by nebyla na škodu.

Kromě kampaně může člověk hrát jen tak na nejvyšší skóre, anebo je k dispozici 42 puzzle levelů. Taky lze sbírat různé achievementy, které ale bohužel nejsou synchronizované se Steamem.

I přes pár nedostatků si myslím, že tahle hra patří mezi casual klasiky a zdárně přežívá zkoušku časem.

Z druhého 'ztraceného mobilu' jsem tak trochu rozpačitá. Na jednu stranu, příběh a vyváženost jeho obsahu mi přijde mnohem lepší než v prvním díle, kde některé věci byly a bit on the nose, a všechno to dohromady vypadalo jako nepřirozená slátanina.

Na druhou stranu, hledání hesel a odemykání jednotlivých aplikací bylo párkrát zbytečně komplikované, a dost to vytáhlo z děje. U hry, která si zakládá na příběhu, a hádanky (neboli hesla) jsou jen vedlejší doplněk, by ta obtížnost nebo komplikovanost měla být taková, aby zabrala možná pár minut času, ale nevytáhla kompletně z děje. Možná můj mozek u hraní zrovna vypnul, ale třeba hledání náhodných osob a jejich jmen k otevření jedné aplikace, mi zabralo v porovnání s celkovou délkou hry, nechutné množství času.

Hra neoslní nějakou inovací od prvního dílu a přestože příběh mi přišel o trochu lepší, celkově mě hra nějak nedostala do kolen. Pokud někdy vyjde ještě další díl, pochybuju, že si ho koupím.

Druhý díl hry Orwell, je stejně jako ten první audiovizuálně vymazlený, ale pokulhávající v samotném gameplay.

Tvorba samotného profilu a test, kterým jako budoucí vládní pracovník musí hráč projít, ve mně zanechal poněkud znepokojující pocity. Rozpor mezi tím, jestli mám odpovědět tak, jak si myslím, že chtějí abych odpověděla, nebo podle toho jak se skutečně cítím, byl velký.

Po tomhle trochu nepříjemném úvodu, se ale vrací v podstatě úplně stejná hra, jako byl první díl. Jedinou novinkou je tzv. Influencer, který má za úkol rozšiřovat překroucené zprávy, jak se to zrovna vládě hodí. Tahle funkce je ale představena až spíše ke konci hry, takže se o nějaké šílené vylepšení hry nejedná. Ve hře se opět nestane, že by člověk opravdu dělal něco jiného než sbíral informace, které opravdu nejsou těžké najít, protože jsou vždy zvýrazněné. Párkrát se objeví dvě protikladné informace, ale to je jen výjimečné. I když je většina gameplay nalinkovaná, tak má hra několik různých odboček.

Takže, hra je sice vizuálně krásná, ale hraje se tak trochu sama. Člověk ani moc nepotřebuje přemýšlet nad tím, co dělá, a upřímně řečeno, ty podtržené informace svádí k tomu, že ty zbytky článků, zpráv a dalších dokumentů člověk ani nečte a jen hledá, kde se něco podtrhne. Tím pádem to ani nevcucne hráče do narativu, což je trochu nešťastné, když to je ta nejpodstatnější část celé hry.

Přestože se jedná už o pátou hru ve stejném stylu, Bart Bonte stále baví. Tentokrát 50 zelených levelů, tématika lesa a přírody. Možná to je jen můj dojem, ale tentokrát mi úrovně přišly o vlas těžší než v předchozích dílech. Nejednou jsem musela otevřít nápovědu.

Několikrát se mi ale také stalo, že jsem sice chápala princip řešení, ale i tak jsem nebyla schopná úkol vyřešit. Specificky šlo o sloupce 'srostlých' čísel anebo třeba kaktusů tvořících písmena. Nejvíce jsem se ale asi navztekala u úrovně s hadem, protože z časů, kdy jsem ho tak před 15 lety naposledy hrála na mobilu, si nepamatuji, že by uměl zatáčet jen na jednu stranu.

Sečteno podtrženo, hraní jsem si užila a zrovna zelená barva prý uklidňuje, což se mi v posledních dnech z nejednoho důvodu hodilo. Další díl si samozřejmě nenechám ujít, jsem zvědavá která barva bude příště.

Na tuhle barevnou sérii logických her jsem narazila před pár lety. Čas od času se tedy kouknu, jestli Bart Bonte nevydal nový díl. Čtvrtá v řadě je zatím Blue, a stejně jako předchozí díly, mě bavila.

I když je Blue, hrou velmi minimalistickou, je hezky zpracovaná a zabaví. Stejně jako u ostatních dílů, i když jsem se u pár levelů trochu zasekla, většina hry se dá projít bez obtíží. A když se člověk zasekne nějak víc, tak je k dispozici nápověda. Princip řešení jednotlivých úrovní je hodně podobný, ne-li několikrát stejný jako v předchozích dílech, ale tentokrát si k barvě modré přibrala i tématiku vody. Přes minimalistické vzezření, mě i ty jednoduché obrysy rybiček potěšily.

Chtěla jsem nakonec komentáře napsat, že si příští díl nenechám ujít a teď koukám, že ani ne před 14 dni vyšla hra Green. :)

Konečně jsem se dostala ke třetímu dílu Hero of the Kingdom a upřímně musím říct, že tenhle byl asi nejslabší. Ve hře jsem strávila osm hodin, což oproti ostatním hrám nevypadá jako moc, ale oproti předchozím dílů HotK je to celkem rozdíl. První díl včetně achievementů jsem měla za tři hodiny, druhý za pět. A ono je u hry kdy se opakuje jedna a ta samá akce pořád dokola, velký rozdíl jestli budu donekonečna klikat a farmit tři nebo osm hodin.

Jako odpočinková hra, která nevystresuje a člověk u ní může vypnout, je Hero of the Kingdom skvělá. Změna ve třetím díle leží hlavně v respawnu, který jsem doteď nepochopila, jak funguje. Na jednu stranu je fajn, že se člověk nemusí bát, že mu něco někde bude chybět a všechny achievementy se postupně dají v klidu splnit. Na druhou stranu mi trochu chyběl pixelhunting, a pocit, že jsem skutečně vysbírala všechno, co se dalo.

Příběh mě nijak nezaujal, ale hodně mi připomínal ty lowcost pohádky z osmdesátých let, co donekonečna opakují o víkendech na ČT1. Princezna je jako obvykle velmi tupá, král se chytá za hlavu a záporák má samozřejmě slabinu, kterou chytře sdělí mezi řečí.

I když tenhle díl nebyl zrovna to pravé ořechové, vypadá to, že výtky si vývojáři berou k srdci a další díl by měl být o dost příjemnější. I když jsem hru spíš zkritizovala, i tak mě hraní bavilo, i když jsem si musela brát delší pauzy od neustálého a bohužel dvojitého klikání úplně na všechno.

Hry ze série Dark Parables podle mě patří k těm lepším z HO žánru. Sama si jednou za čas dám takovou hru jako jednohubku a musím říct, že oproti jiným, DP má alespoň nějaký ten srozumitelný příběh, který kromě všeho alespoň jemně navazuje na předchozí. Sama jsem nehrála sérii popořadě, ale člověk nemá problém poznat, ze kterých předchozích příběhů se postavy objevují.

Pohádkový detektiv se opět setkává s překrouceným příběhem, tentokrát s dívkou se zápalkami a magickými plameny. Vyvážení logických hádanek, kombinování předmětů a HO je tak akorát, je tu i pár 'akčnějších soubojů' (toto berte s rezervou, je to stále HO adventura). Právě tyhle souboje, které byli formou jakéhosi logického rychlíku, mě ale těžce nebavily. Naštěstí pokud se člověk skrz nějakou hádanku anebo právě skrz tento souboj nemůže dostat, je možnost je úplně přeskočit. Přeskočila jsem snad právě jen předposlední souboj, ostatní úkoly těžké nebyly, některé jsem vyřešila hned, s některými jsem šachovala trochu déle. Celkově hra trvá zhruba tři hodinky, což je takový optimální čas pro HO. Pokud si člověk chce zahrát hru tohoto žánru, tak Dark Parables je taková záruka toho, že ta hra bude alespoň hezky udělaná.

Tak tahle hra pro mě byla absolutním překvapením. Ale ještě víc mě překvapuje, že tu u ní není ani jeden komentář. Figment je akční adventura odehrávající se v mysli člověka v bezvědomí. Protivníci jsou tu fóbie a noční můry a po cestě hráč sbírá poztrácené vzpomínky. V hratelnosti Figment nepřináší nic nového, ale adventuru vyzdvihává krásná grafika a ze všeho nejvíc skvělá hudba. Kombinaci celkem roztomilé grafiky a rockové hudby jsem nečekala, ale uvítala jsem to s nadšením.

Samotné ovládání hry je pravděpodobně lepší s ovladačem než s klávesnicí. Kolikrát jsem musela opakovat třeba překážkovou dráhu z knih, protože Dusty se pohyboval moc kostrbatě a já se zasekla o kde co. Ale i když jsem se u některých pasáží celkem navztekala, hru jsem dokázala dohrát celkem bez problému. Závěr příběhu se mi taky moc líbil, a to i když jsem věděla, co se vlastníkovi mysli, ve které jsem bloudila, stalo už od začátku. Taky se mi líbili jednotlivé vzpomínky, které jsou rozházené po celé mapě, krásně to dokreslilo celý příběh. Určitě se časem ke hře vrátím abych posbírala zbylé achievementy a taky abych se pokochala stylizací jednotlivých úseků mapy.

Tak jsem se konečně odhodlala k napsání komentáře. Nebudu se zdržovat popisováním hry a jejích mechanik, protože ostatní to již udělali mnohem lépe než já, a upřímně řečeno to snad ani nikoho pořádně nezajímá. Tenhle komentář se bude sestavovat z mých dojmů a jednoslovných poznámek, které jsem si zapsala během hraní.

Začnu úplně od začátku, a to tím, že před tím, než jsem si vůbec hru zapnula, jsem přečetla všechny knihy. S tím, že The Witcher 3 není kánon, jsem chtěla mít přehled o tom, z čeho vlastně vývojáři čerpali a jak s tím naložili. Přestože teď můžu říct, že hře samotné jsem úplně propadla (taky aby ne, když jsem u ní strávila k dnešnímu datu 102 hodin a 57 minut), samotné řešení příběhu a závěr hlavní dějové linky základní hry, mě moc neoslnil. Zvláště proto, že se vývojáři snažili tak nějak dovysvětlit závěr Paní jezera, který vysvětlovat moc nepotřeboval, anebo spíš by měl být ponechán tak nějak otevřeně. Já věřím tomu, že v závěru knih Geralt s Yennefer oba zemřou a Ciri jim udělá jakéhosi převozníka na onen svět. Sama se pak vydá na cestu časem a prostorem a příběh o svatbě a žili šťastně až do smrti je jen falešný závěr příběhu, který vypráví ostatním. Zní to totiž líp než to, co se opravdu stalo. Tudíž jak příběh navazuje ve hře, mi prostě nesedí. I tak bych ale doporučila si knihy přečíst před tím, než člověk začne hrát. Setkávání se se známými postavami a místy rozhodně prohloubí zážitek z hraní.

Tak teď už k mým poznámkám. Úplně první zní takto: Vesemir vypadá jak Qui-Gon Jinn. Myslím, že to samo o sobě mluví o tom, jak hluboké ty moje poznámky jsou.

Další můj poznatek se váže asi k nejdůležitějšímu prvku hry, tj. Geraltovi vousy. Ano, posílala jsem rozčílené zprávy několika lidem, když Geralta ten blb u Emhyra oholil. A taky jsem hned vztekle googlila, jak vousy získat zpátky. K mé úlevě prostě časem narostou, a já byla vděčná vývojářům za to, že mysleli na detaily.

To se bohužel ale trochu vyvrátí v mé další poznámce, která si stěžuje na velikost textu. Mám 43" televizi přivrtanou celkem vysoko na zdi a měla jsem co dělat, abych přečetla absolutně mrňavý text. Kvůli tomu jsem místo polského dabingu musela dát anglický, protože kdybych měla číst i titulky, tak bych si asi v procesu vysloužila brýle. Bohužel text všude okolo jsem musela přežít v té miniaturní formě. Když jsem se snažila najít řešení, tak jsem se akorát dozvěděla, že ta verze na kterou jsem koukala já, byla už zvětšená verze toho, co tam použili předtím. Tak fakt nevím, ti s konzolí asi musí sedět půl metru před obrazovkou, a ještě mít v ruce lupu. A to říkám jako někdo, kdo nemá problémy se zrakem.

Můj čtvrtý zápisek chválí změnu oproti předchozím dvou hrám, specificky to, že se Geralt po tolika letech konečně naučil nejen plavat ale i skákat. Konečně nemusím obcházet každou větší louži a o trochu vyšší obrubník. K tomuhle se ještě váže to, že Geralt má konečně Klepnu a pohyb po mapě je mnohem jednodušší a zábavnější. I když po pár questech, které se skládají ze závodu na koních jsem zjistila, že s navigací koní na PS4 jsem na tom stejně hrozně jako třeba s auty v Uncharted. Díky mnohem flexibilnějšímu pohybu jsem se ale třeba ve Vranohradu dostala na půdu jedné budovy, kde jsem našla mrtvolu nějakého chudáka. No, a ještě většího chudáka proto, že se k němu zřejmě neváže ani žádný quest.

Další poznámka zní: pocit že dělám chyby, ale nelituji. Ok, tak to už teď nevím přesně, co jsem tímto myslela, ale předpokládám, že se to váže asi k rozhodnutím, které zaklínač musí udělat. Ty mi totiž kolikrát přišly celkem rozporuplné, žádné přímočaré dobrá, neutrální a blbá. Což je rozhodně k plusu, a akorát to vybízí k návratu po dohrání.

Záznam, který stojí za zmínění je můj pocit z Gwintu. Ten mě prostě a jednoduše nebavil. Jako samostatná hra je to určitě fajn, ale jako hra ve hře, ke které se váže množství vedlejších questů, tak to mě to moc nebavilo. Oproti pokerovým kostkám, Gwint je celkem časově náročný, a hlavně nad ním musí člověk přemýšlet. A já po tom, co jsem rozsekala nějakou obludu, fakt nemám rozpoložení na strategickou hru.

Poslední záznam před tím, než jsem se tak ponořila do hry, že už jsem žádné poznámky nepsala, je stejně tak důležitý jako ten první. A toto mám v paměti živě. Tak si tak Geralt klusá v hlubokém lese a zničehonic na mě vybafne lišaj. Tenhle zážitek mě vyděsil asi nejvíc z celé hry.

Potom už jsem se věnovala hlavně hře a na nějaké poznámky jsem neměla čas. Získala jsem podle mého ten nejlepší ending, Ciri se stane zaklínačkou. A tohle závěr mé dosavadní cesty s Geraltem. Ke hře se určitě nejednou vrátím a v tomhle momentě mi ještě zbývá pořádná řádka vedlejších úkolů. Protože jsem se vyhýbala spoilerům jako čert kříži, to, že The Witcher 3 je závěr trilogie jsem se dozvěděla až nedávno. Trochu mi to zlomilo srdce. Ano, dává to smysl, skončit se má v nejlepším, ale přece jen bych si přála další díl. Možná se ale poštěstí a jednou budeme hrát třeba za Ciri. Takže končím tenhle komentář otázkou: co s (herním) životem po zaklínači?

Wanna hear a limerick?
Sure.
Lambert, Lambert - what a prick.
Not bad.

Poprvé jsem Choice of Robots hrála minulý rok. Protože tohle je hra, která nabízí tolik možností, bylo mi hned jasné, že se k ní někdy vrátím. S letošní herní výzvou, a kategorií zaměřenou přímo na roboty, jsem se k tomu konečně dokopala.

Kudy se příběh bude ubírat je celkem jasné, robot a člověk, robot vs. člověk, člověk vs. člověk a tak dále. Bohužel tu nesmí chybět ani klasické USA vs. Čína ačkoliv to je už trochu outdated a spíš by se tam hodilo KLDR , toto se nacpe snad všude. Když budu ignorovat válečnou část zápletky, která se neodvratně ve hře nachomýtne, tak otázky singularity a obecně robotiky mě dost bavily.

Mé dva herní zážitky se velmi lišily a ve statistikách se mi k mému údivu shodl jen věk mé postavy. Poprvé jsem šla romantickou (robophilskou)cestou, přičemž můj výtvor nerozeznatelný od člověka se stal mým milencem, válku jsem úspěšně ignorovala a zemřela jako slavný boháč. Napodruhé jsem sestavila knock-off R2D2, nechala se nazývat matkou (nebudu lhát, tahle volba byla ovlivněna tím, že jsem nedávno na netflixu viděla I Am Mother) a nakonec jsem se, stále v duchu Star Wars, stala velitelkou rebelie. Pořád je tu spousta cestiček, po kterých se budu moct v budoucnosti vydat, a už teď je mi jasné, že si za pár měsíců dám hru znovu. Už jen proto, že jsem ze 72 achievementů získala pouze 13.

Chtěla jsem si Hearts of Stone alespoň chvíli šetřit, než se do toho pustím. Nakonec jsem ale neodolala a pustila se do rozšíření skoro hned po dokončení hlavní dějové linky. Ono to bylo těžké, když po dokončení jakékoliv zakázky anebo vedlejšího úkolu mi další v pořadí naskočil první quest v Hearts of Stone.

Nevím, jestli je to jen moje představivost nebo je to skutečně tak, ale tohle rozšíření mi přišlo o krapet víc brutální než základní hra. Jak hlavní quest, který obsahoval asi ty nejodpornější protivníky (nesudavej tu kapucu, Správce, wtf) nebo i vedlejší úkoly, které mně zvedly žaludek (rozkuchaný půlčík u kanibalů, no mňamka). Kromě vizuálních oblud a odporností, čekaly i ty psychické. Deník profesora Třezámka mně zrovna klid v duši neudělal, spíš naopak (nakonec jsem skončila s tím, že jsem obsah deníku musela poslat kamarádovi, abych v tom nebyla sama). I když se v takových věcech, zrovna nevyžívám, tak mě Hearts of Stone neskutečně bavilo.

Hlavní quest linka byla překvapivě dlouhá a CD Projekt Red nastavil pro jakékoliv jiné rozšíření laťku neskutečně vysoko. Takový mile zvednutý prostředníček expertům na ždímání peněz z hráčů... ano, mluvím o tobě EA. K hlavnímu ději přibyla i spousta vedlejších questů, kterých mi taky ještě pár zbývá dokončit. Název Srdce z kamene, opravdu krásně shrnuje charaktery mnohých, kteří se s Geraltem potkají. Už od začátku Geralta a jeho cestu obklopuje zlověstná atmostféra, jediný, kdo jí trochu prosvětlí pozitivním světlem je Shani. Sice to není moje oblíbená postava, alespoň tedy z her, v knihách mi byla tak nějak šumafuk, ale ve třetím díle Zaklínače mi byla mnohem příjemnější.

Další dvě ústřední postavy O'Dimma a Olgierda jsou dvě strany jedné velmi ošklivé mince. Olgierd mi přišel od prvního setkání jako sympaťák, a i když se postupně odhaluje celá jeho nepěkná minulost, pořád mi nepřišel tak hrozný jako O'Dimm, který ačkoli se tváří jako kámoš, je to ten typ kámoše kterému se nechcete postavit zády, protože víte, že vás do nich bodne.

Z mých dojmů je asi jasné, jakého konce můj Geralt na konci tohohle datadisku dostál. Hlavní děj jsem si opravdu užila, ale je pravda, že to pro mě bylo psychicky náročné. Hlavně sídlo von Everec jsem procházela se zatnutými zuby. To jsou ale jen moje nedostatky, k rozšíření není co dodat.

Návrat mých oblíbených Archespor. Ty mrchy jsou stejně otravné jako byly v jedničce.

Blood and Wine má úplně jiný tón než předchozí rozšíření. Hearts of Stone bylo temné a brutální, zatímco Blood and Wine má mnohem odlehčenější atmosféru. Mrtvol sice Geralt potká více než dost a na hromadu jich taky pár přidá, ale v romantickém prostředí vinic Toussaint se to snadno ztratí. Toussaint mě neskutečně okouzlilo, protože v porovnání s Velenem anebo Skellige, které mají přece jen temnější vzezření, Toussaint představuje jiný styl života, malebnou krajinu, na smrt oddané rytíře a zajímavé charaktery.

Samotná Anna Henrietta mi ze začátku nepřišla tak nepříjemná jako v knihách, ale ke konci main questů to vynahradila. Geralta v mém podání si prostě moc neoblíbila (ano, můj Geralt skončil v chládku) . [Z]mrtvýchvstání pravděpodobně nejsympatičtější osoby z knih mě potěšilo, já vím, já vím, není to kánon.

Questy mi přišly asi nejkreativnější a nejzajímavější z celé hry, hledání „klenotů“ Reginalda d'Aubryho, domáhání se propustky A38 nebo doprovázení environmentalisty hraběho Beledala jsou jedny z mnoha, co přichází na mysl. Téměř každý quest mi přišel něčím unikátní, a i když je pravda, že o klasické zakázky není nouze, vtipné úkoly jako jsem jmenovala výše jejich repetitivnost úspěšně ředí. K mé malé nelibosti je i dost questů spojených s Gwintem. Protože jsem tyhle úkoly úspěšně ignorovala v průběhu celé hry, tak jsem se jim musela vyhnout i v Blood and Wine. Trochu lituji, že jsem se do Gwintu nepustila od začátku, ale co už, tak příští playthrought.

I když darovaná vinice a její zvelebování možná není každému po chuti, mě to neskutečně bavilo. BB, který mi přirostl k srdci a Yennefer s vycpaným jednorožcem v závěsu mi z prázdného domu udělali domov. Po sto hodinách hry už se do toho člověk prostě trochu vžívá no.

Wine is better than stew, because stew you have to chew.

Bohužel takhle HO adventura je dost podprůměrná. Úvodní scéna vypadala celkem dobře ale čím víc jsem hrála, tím horší hra byla. První, co vystoupí na povrch je pro mě absolutně šílený voice acting. Hlavní postava je z 95% nepříjemná a arogantní a těch zbylých pět z ničeho nic ufňukaná baba. Další věcí jsou animace při rozhovorech. Naanimované jsou jenom obličeje, a ještě dost prapodivně.

Všechno by se ještě nějak dalo skousnout, protože od HO adventur nikdy moc nečekám, ale samotný příběh neměl hlavu ani patu, s každým krokem přibyla nová mrtvola a ke konci jsem už ani neměla zájem příběh sledovat. Když hra nedokáže udržet moji pozornost ani na zhruba dvě hodinky, něco je asi špatně.

Abych jen nekritizovala, tak hra je převážně sestavená z hádanek, což je podle mě lepší, než když se přechází z jedné HO obrazovky na druhou. Zajímavé bylo řešení, jak detektivka po poskládání stop sesumírovala místo činu, i když je pravda, že při tom zněla jak love child Sherlocka a doktora House.

Tahle hra pro mě byla příjemným překvapením. Čekala jsem přímočarou, jednoduchou adventuru, co mi zabere tak tři hodinky. Otaku's Adventure rozhodně není přímočará hra, některé pasáže bych za jednoduché také neoznačila a zatím mám odehráno devět hodin. Ve hře jsou jenom tři šťastné konce, ale také 32 špatných. Nutno poznamenat že jsem jich posbírala celkem dost. Dosáhla jsem jenom jednoho šťastného, před stoprocentní kompletací ostatních konců si musím dát trochu pauzu.

Hra se snaží především pobavit. Humor a obzvlášť hlavní hrdina, který se choval opravdu jako otaku (nemyšleno jako označení fanoušků, kteří se tak hrdě označují teď, ale jako otaku před deseti lety, kdy to byla jenom nadávka pro exempláře, co žijí ve svém vlastním světě) mě ze začátku nehorázně vytáčel. V průběhu hraní jsem si ale zvykla, a hlavně jak se postupně odkrývali jednotlivé příběhové linky a odbočky, tak mě zkoušení i ujetých možností dost bavilo. Při prvním hraní jsem byla vyloženě znechucená tím, že je i možnost se nabídnou olízat někomu kotník. Při několikátém opakování jsem už nebyla proti. Taky je ale možné, že jsem si v posledních měsících vybudovala toleranci vůči cringe humoru díky Michael Scottovi, ale to je zase jiná story.

Nejzajímavější příběhová linka pro mě byla ta, co se odemkne odhalením Michealova tajemství. Potom se jedná v podstatě o úplně jiný typ hry, a přidá i dost herního času. Nechci nic extra spoilerovat, takže jenom řeknu, že některé souboje pro mě byly celkem fuška zvládnout, a vůbec dostat se k tomu šťastnému konci nebylo zrovna jednoduché. Trochu spoileru: RPG svět mě hodně bavil, obyčejní protivníci měli vtipné podoby: Very Strong Mom, Shit, Leg... a bossové byli každý jiný, a každý měl svůj vlastní backstory. Nejlepší část celého RPG světa, pro mě bylo objevení konzole a jednotlivé hry a světy. Obzvláště pak final boss. Také bylo fajn, že si hráč může vybrat mezi třemi různými sidekicky, já hrála jenom se Strongem, kdo by odolal těm mankini no. Co mohlo být trochu lepší je farmení, protože to chvilku trvalo než jsem nasbírala dostatek goldů na vylevelování všech postav.

Co bych hře vytkla je to, že spousta anglického textu má jak gramatické chyby, tak všelijaké překlepy. Naštěstí to není v takové podobě, že by to dělalo příběh nesrozumitelný nebo nesmyslný, spíš to jenom leze na nervy. Další věc je, že je lepší na každém kroku ukládat, protože špatné konce čekají na každém rohu a opakovat pak i pár minut hry je otravné, obzvláště kvůli tomu, že se dialogy nedají plně přeskočit. U ukládání mě ještě trochu štvalo, že se nedá změnit název saveu, vracet se pak do určitých pasáží, aby člověk mohl posbírat achievementy je pak složitější.

Klasické puzzle mám v realitě dost ráda, ale na PC se mi nikdy nepodařilo najít dost dobrou alternativu. Nějakou puzzle hru, která by byla dostatečně těžká, ale zároveň nebyla ve formě tisíce dílků, které by člověk musel skládat s lupou (to je bohužel pravda u větších puzzlů v Pixel Puzzles Ultimate). Glass Masquerade sice není perfektní, ale i tak hra potěšila.

Vizuální stránka hry je zvládnutá opravdu na jedničku, každá vitráž je jedinečná a ukazuje kousek kultury nebo přírody z dané země. Puzzly mají několik úrovní obtížnosti, ačkoliv je pravda, že mi těžkost 3-5 přišla vesměs stejná, a i časy za které jsem měla poskládáno nebyly nějak výrazně jiné. U ničeho jsem se nezasekla, nápovědu jsem nepoužila ani jednou. Skládání ulehčuje to, že u několika prvních dílků je pokaždé označené, kam patří. Takže žádná extrémní frustrace nenastala a já spokojeně a v klidu skládala. Hrála jsem s oběma DLC, nejlepší jsou asi Halloweenské mozaiky.

Normálně bych se k psaní komentáře k The Sims 4 rozšíření, které je menší než expansion pack asi nedokopala. Strangerville ale tak trochu od ostatních game a stuff packů vybočuje. Nebo tak byl alespoň prezentován v promu. Strangerville sliboval záhadu a daný lineární příběh, který není zrovna pro The Sims typický. Upřímně řečeno jsem se nechala oblbnout vývojáři a věřila, že tenhle game pack bude něco opravdu úplně jiného než co hráči už v The Sims 4 viděli.

Bohužel sliby chyby. Příběh mi zabral sotva tři hodiny a podstatnou část z toho času jsem trávila tím, že jsem udržovala simíka při životě. Takže nic nového. Odhalování konspirace bylo více méně: promluv si s pár simíky, seber určitý počet toho nebo onoho, zase si s někým promluv, zase posbírej, něco vykutej, zase si promluv a grandfinále v podobě bossfightu s "Matkou" aka velkou hnusnou kytkou. Takže nic revolučního, zajímavého a už vůbec ne zábavného. Co bych vyzdvihla jako zábavné jsou detaily jako: hlášky, když odposloucháváte dědu Mráze nebo Smrťáka nebo to, že když se s Matkou skamarádíte tak vám bude plnit přání.

Naštěstí balíček přinese i vojenskou kariéru, krásný nový svět a celkem zajímavé předměty (za co si tenhle balíček vysloužil těch 65%). Někoho možná tenhle balíček oslní, ale takového hráče by člověk asi hledal dlouho. Na jednu stranu je dobře, že se vývojáři snaží vyjet ze zajetých kolejí, na tu druhou by možná bylo lepší příště zvolit jako stěžejní kámen pro rozšíření něco, co nebude hratelné jen jednou. Člověk si totiž záhadu Strangerville odbude jedenkrát a pak už se k ní asi nevrátí.

Moje první hra na PS4 odehrána. Nutno zmínit, že na konzoli jsem na naposledy hrála jako dítě na SegaMD a na PS to byla moje premiéra. Nejsem si tedy jistá, jestli některé moje výtky vůči hře způsobilo ovládání hry samotné, nebo to, že ovladač ještě úplně neovládám (aka moje neschopnost).

Už z předchozího komentáře vyplývá, že to nebylo jen moje seznámení s playstationem ale taky s Nathanem Drakem. Normálně se snažím všechny hry sjet pěkně od začátku série, tentokrát jsem ale začala posledním dílem. I když jsem k postavám ve hře neměla žádný vztah, tak celkový příběh, který mi byl ve hře poskytnut mi stačil. Největší sympaťák je tam asi Sully, který mi přišel jako jediný, který měl všech pět pohromadě. Ostatní... no ne vždycky.

Kombinace lezení a akce mi připomněla Laru, která má v mém srdci speciální místečko už pěknou řádku let. Takže herní náplň mi opravdu vyhovovala, i když je pravda, že přestřelky byly na můj vkus trochu přitažené za vlasy. Sice jsem to nepočítala ale přišlo mi, že protivníků bylo v každé přestřelce hordy. Pochybuju, že by takové šílené množství vojáků poslali na dva nebo tři lidi. Připomnělo mi to citát barda Marigolda, že válka mu připomíná hořící bordel. To mi připomínaly snad všechny akční scény v Uncharted. A to, že v jednu chvíli Nathan vypadá jako dobrák od kosti a za chvíli má v ruce granátomet, ani nebudu pitvat.

Můžu říct, že u všech her preferuji ty klidnější části. S Uncharted to snad platí dvojnásob. Užívala jsem si lezení po stěnách, obzvlášť když jsem měla už k dispozici kolík. Navíc všechna místa, které jsem v kůži Nathana navštívila mi přišla nádherná, kdyby to šlo, klidně bych si hru zahrála bez střílení a jen prozkoumávala okolí.

Možná se jednou pustím o do předchozích dílů, protože mě Uncharted opravdu bavilo. Snad ale už budu mít ovládání trochu víc zažité a nebudu dvakrát přemýšlet, na které straně je ten čudlík s kolečkem a na kterém je čtverec.

Už ani nevím, jak se mi hra objevila v inventáři, pravděpodobně díky nějakému bundlu s hromadou dalších menších adventur. I když se nejedná klasicky o hidden object a náplní hry jsou v drtivé většině logické hádánky, tak jsem hru dohrála během necelých dvou hodin. Jednotlivé kapitoly jsou opravdu krátké, každá činí pár obrazovek a pár úkolů. Co se mi líbilo bylo to, že se hra snaží opravdu vyprávět příběh cesty Marca Pola tak jak proběhl, alespoň co se jeho zastávek týče, i když je samozřejmě pravda, že z ostatního je hodně fikce.

Hra nabízí nápovědu, která nic nestojí a postupně popíše i celý postup jak dál, pokud člověk opravdu neví, co udělat. V pár úkolech, kdy se jednoduše jedná o HO nabídne taky nápovědu, ta se ale nějakou dobu nabíjí než se dá znovu použít. U logických hádanek se dá po nějaké době úkol úplně přeskočit, což jsem využila myslím jednou u otáčení měsíců. Doteď nevím, jak bych tu hádanku vyřešila. Kvůli nápovědám, které jsou k dispozici se ve hře nedá nějak zaseknout, ale na druhou stranu není dohrání vůbec žádná výzva a ve výsledku ani zábava.

Hra neurazila, ani neoslnila. Jediné, co se zaslouží zmínit je otec Marca, kterého snad vypodobnili podle fotky Marka Ebena. Cannot be unseen.