Na LEAVES jsem narážela už několik let, a konečně jsem se dokopala se pořádně podívat, o co vlastně jde. Nenápadný cover mi úplně neevokoval adventuru, která je smíchána s díly jedné německé umělkyně. Výtvarné zpracování možná nebude každému úplně pochuti, protože se jedná o surrealismus a abstrakci, ale mně to celkem sedlo. Na začátku je krátká animace, která ukazuje cíl hry. Tím je sesbírání všech 28 listů, které opadaly ze stromu a vítr je rozfoukal po celé surrealistické krajině.

Když se ale budu soustředit na samotné hraní, tak musím říct, že jsem byla příjemně překvapená úrovní hádanek. Nejedená se o hlavolamy, které by byly extrémně těžké, ale úplně jednoduché některé části také nejsou. Především se jedná o takové ty aha momenty, kdy vám dojde, že tahle část hry souvisí s touhle hádankou. To, že nejen A vede k B, ale taky že k vyřešení B je potřeba X a Y, trochu zpestřuje některé snadné úkoly. Hru jsem prošla dvakrát a napoprvé mi to trvalo okolo dvou až tří hodin se vším bloumáním a hledáním obyvatel prapodivné krajiny, kteří se dají odhalit použitím lupy na jednotlivé obrazovky. Napodruhé s předchozími vědomostmi jsem dohrála za hodinu.

Hru bych hodnotila i výš, nebýt hloupých věcí jako mizející šipky přechodu mezi obrazovkami, nutnost nakliknout na specifické místo s daným předmětem aby nastala reakce apod. Nejednalo se o něco, co by bránilo hraní, ale otravné to bylo a hlavně jsou to takové základní věci, které se opravdu daly vychytat předem.

Tak tohle byla opravdu parádní záležitost. Krásné grafické zpracování, solidní příběh a dobrý mix hádanek a hledání. Hodně mi to připomnělo The Tiny Bang Story. Kouzelný imaginární svět je propojen krátkými scénami z reality, která není tak veselá a barevná. Příběh mě opravdu překvapil tím, jak depresivní to vlastně všechno bylo, protože jsem před začátkem hraní neměla vůbec ponětí o čem hra je. Takže imaginární cesta králíka, který doprovází nemocnou květinku skrz snový svět je vlastně příběhem o bratru, který se snaží povzbudit svojí mladší sestru v tom nejhorším. Pokud tenhle smutný podtón hry někoho znervózňuje, tak tady je spoiler, jak to dopadne: samozřejmě to končí dobře ;). Osobně bych se bez těch scén z reality obešla, protože i v tom kouzelném světě je jasné o co jde. Trochu to tím drama tlačilo na pilu, ale to je jen můj osobní názor, že.

Samotné hraní bylo opravdu fajn, ve hře není k dispozici žádná nápověda ani možnost přeskočit logickou hádanku. To beru oboje jako pozitivum i negativum, plus je to pro mě tím, že mě to fakt donutilo hledat a neusnadňovat si průchod hrou jen proto, že hledám nějakou breberu už přes deset minut. Mínusem je to, že v některých situacích může stoupat frustrace. V půlce hry mi došlo (protože nečtu tutoriály samozřejmě), že hledání je usnadněno tím, že pokud je hledaný předmět na dané obrazovce, rámeček okolo je zabarven modře. Náplní hry je z většiny hledání x počtu daného předmětu - kabely, květiny, motýli atd. Takže styl již zmiňovaného The Tiny Bang Story. Hledání je proloženo pár logickými hádankami, nebo sestavováním mechanismů podle nakresleného plánku.

Celkově můžu hru opravdu doporučit. Jen bych asi zmínila, že přesto, že hra vypadá jak pro děti, spíš bych řekla pro starší děti nebo děti hrající s rodiči. Ten depkařský příběh není ani problém, spíš si myslím, že s některými logickými hádankami to fakt chce pomoc dospělého (protože se prostě nijak přeskočit nedají). Ale jinak doporučuji pro všechny ostatní, děti neděti :D.

Tak tohle byla pěkně frustrující záležitost. Logické hádanky, ze kterých se hra skládá, bych rozdělila do dvou kategorií. Zaprvé, velmi primitivní aneb je to vlastně hádanka? a zadruhé, nevím kde je ta logika a vyřeším metodou pokus-omyl, klikám na všechno možné i nemožné. Příběh tu sice je, ale na jaké úrovni, to je škoda komentovat.

O Kafkovi mám velmi matné vědomosti, ale tím, jak hra byla zpracovaná si myslím, že mi i to málo stačilo. Protože to vypadalo, že vývojáři měli znalostí ohledně Kafky a jeho díla stejně (malé) množství poskytnuté z lavic střední školy. Surreálno hala bala, a možná se projevuje moje neznalost ale nevím co spojuje Kafku s René Magrittem, podle kterého je (předpokládám) úvodní obrazovka. Surrealismus dobrá, ale proč? Tak nějak to zavání využitím (zneužitím?) Kafky aby po téhle hře šmátli jeho fanoušci. Co jsem ale četla recenze, tak fanoušci (i nefanoušci) sdíleli mé antipatie vůči téhle hře. On je asi nějaký důvod, proč je hra věčně ve slevě za neuvěřitelně malou cenu.

Úplně nejútrpnější část celé hry bylo ale získávání posledního achievementu. To, že je achievement za nepoužití nápovědy v celé hře je pochopitelné, to je celkem běžná záležitost. Ale achievement za to, že člověk použije nápovědu v každém levelu, to už nechápu. Čekat tři minuty na nápovědu, protože jsem jakože neschopná si uvědomit, že mám zazvonit na zvoneček když přilezu k recepci (a je to jediná věc na kterou se dá vůbec kliknout), bylo utrpení. Už nikdy.

Špatné, hodně špatné. Ať už skrz to, že hra spoléhá na příběh, co nemá ani hlavu ani patu nebo to, že je to jedna HO obrazovka za druhou. Hádanek tu pár je, ale že by mě nějak bavily to se taky říct nedá. Ty dvě a půl hodiny, které hra trvá (a to počítám včetně bonusu) je opravdu bída.

Co mě na tom tak nějak vytočilo nejvíc je ta zápletka, nejdřív se to tváří jako legenda (viz název) a pak se to snaží najít nějaké pragmatické (a skeptické) vysvětlení, ale s tím, že ta legenda je furt přítomna a zasahuje do reality. Ve výsledku je to přesně tak blbé, jak to zní. Do toho přidejme nemístné "jump-scares", které s hororovými nadšenci ani nehnou, ale kliďase, co si chtějí zahrát HO hru bez stresu, to akorát vytočí. Ano, patřím do té druhé skupiny. Nehledě na to, že pro Weeping Woman, která se vám snaží pomoct, nedává moc smysl dělat bububu na každém rohu.  A příběh bonusové kapitoly je snad ještě blbější, a taky spadá pod mišmaš tajemno a realita, která nedává žádný smysl.

Takže mě tohle opravdu neoslnilo, jediný plus, který snad můžu zmínit je fast travel mapa, která je ale z nějakého důvodu k dispozici jen v hlavní hře a v bonusu už ne, tam bych ji ale zrovna asi využila víc. Zajímavé prostředí Mexika, vizuálně to taky nebylo úplně špatné až na pár uncanny valley obličejů, ale i tak vyšší hodnocení fakt obhájit nedokážu.

Druhý díl ze série House of 1000 Doors je o trošku slabší než ten první. Především je hra o dost kratší a více spoléhá na HO obrazovky, kterých tu je habaděj. Hádanky nejsou tak pestré, a párkrát se opakuje celkem nudné puzzle. Chtělo by to prostě trochu víc. Velmi dobré vylepšení oproti prvnímu dílu je ale fast travel mapa, která se tentokrát neschovává v deníku, ale je k rozkliknutí přímo na obrazovce.

Samotný příběh je o hledání ruky Zoroastery k jejíž nalezení je potřeba nejdříve nalézt čtyři lebky. Ty jsou ukryté v různých obdobích a zemích, do kterých musí Kate cestovat pomocí obrazů, které fungují jako portály. Kromě prostředí domu se člověk podívá do Tibetu, Indie, Madagaskaru a Jeruzaléma (a v bonusové kapitole ještě do nějaké nordské země). Ty odlišné krajiny byly fajn, ačkoliv jsem si na 95% jistá, že 'chybami' typu čínské znaky v Tibetu, vývojáři šli na jistotu s jakoby-asijskou estetikou místo nějaké iluze akurátnosti, malpa kapucínská je asi víc atraktivní než makak, přestože malpa se v Indii asi jen tak neobjeví, zato se ve hře objeví tibetský mnich mluvící perfektně anglicky, ale s tím typickým universal-asijským přízvukem. No neber to. Jsou to možná stupidní detaily, ale i tak by zrovna tyhle věci šlo vychytat. Jinak ale příběhy v jednotlivých zemích nebyly špatné.

Bonusová kapitola znovu nabídla necelou hodinku hraní navíc a i tentokrát zabíhá tahle extra kapitola více do příběhu obyvatel Domu tisíce dveří. Hlavní figurkou je tentokrát Gabriel, který je na sklonku svého života. Anebo ne?

Rozhodně se chci jednou pustit do dalších dílů, protože si pořád myslím, že tahle série má co nabídnout, a patří k tomu lepšímu z HO her.

Tak první ze série House of 1000 Doors jsem si opravdu užila. Příběh o domu, který se záhadně objevuje bez ohledu na časoprostor a jeho nájemníci jsou všichni trochu jiní. Ten příběh o záhadném domu mi silně připomněl knihu Slade House of Davida Mitchella. V kůži jedné neúspěšné spisovatelky se v domě setkáváte s duchy, kteří potřebují pomoct na onen svět, protože je tu drží nějaká nevyřízená záležitost. Většina příběhů je o nešťastné lásce a milencích odloučených kvůli jejich rodině, ale nějaká ta výjimka se taky najde. Na jednu stranu to není revoluční nápad ze kterého se člověk posadí na zadek, ale na druhou stranu právě to, že jsou jednotlivé příběhy tak low-key ta hra opravdu funguje. Částečný dabing a pár cut scén (které tedy mají trošku děsné rozlišení) to pěkně dokreslí.

Hra je dobře vybalancovaná v poměru hádanek, HO obrazovek a klasických adventurních prvků (aka tenhle předmět otevře tuhle věc atd.). Nikde jsem se vyloženě nezasekla, všechno to pěkně zapadá do sebe a nenarazila jsem na moment, kdy by si člověk ptal, jaký myšlenkový pochod ten vývojář sakra měl Přes hladký průběh s nulovou frustrací se herní délka zaokrouhlila s bonusovou kapitolou skoro na pět hodin. To je na HO hru extrémně slušný čas.

Samotná bonusová kapitola zabrala asi hodinu času, což není k zahození. Když jsem jí otevřela tak jsem čekala, že to bude jen nějaká krátká nezáživná kapitola, která tam je jen pro to aby collector's edition nabídla něco víc. Opak byl pravdou a bonus nabídl samostatný výživný příběh a množství hádanek.

Dvě funkce, které jsem objevila až ke konci hry byla zaprvé mapa v deníku, skoro celou hru jsem cestovala z jedné strany domu na druhou manuálně, ale co už. Mapa taky ukáže, kde se zrovna dá něco najít, zkombinovat či vyřešit. Druhá věc, které jsem si všimla až k závěru byl manuál, kde byly všechny kroky hrou pěkně popsány. To není něco, co bych postřehla u jiných HO her jako běžnou věc a občas se to může hodit, já využila u minihry s provazy, u které do teď nevím jestli se musela dohrát pokus-omyl nebo jestli někde bylo naznačeno jak jí vyřešit bez náhodného zkoušení. Jako bonus si člověk může stáhnout nějaké wallpapery, ale to je takový bonus, který už v dnešní době využije asi jen málokdo.

Takže jako klasickou HO hru můžu velmi doporučit, protože já si to opravdu užila, a trochu se mi vrátila naděje (po těch děsech, co jsem v poslední době hrála) na dobré HO hry.

Tuhle hru jsem vyhrála v giveaway a jak je to u mě běžné, začala jsem jí hned hrát bez ohledu na to, že mi v knihovně hnije spousta jiných her už roky. V The Far Kingdoms příběh takřka neexistuje, prostě se pomocí krystalů snažíte opravit elfí město. Někde na začátku snad byla zmínka o tom, že hraju za princeznu, ale s jistotou to už říct nemůžu.

Samotné hraní solitaire není žádná výzva. Jednotlivá kola nejsou potřeba dohrát, když člověku zbyde pár (i hromada) karet, tak se prostě pokračuje dál. Takže je to jen o tom, posbírat to množství krystalů, občas složit nějaké to puzzle nebo posbírat části artefaktu. Ale devadesát procent času jsem strávila hraní solitaire. Takže monotónní nuda bez jakékoliv výzvy. Vyzdvihnout ale můžu grafickou stránku, některé obrazovky byly opravdu pěkné a stylizace karetní hry do toho či onoho téma, mě vždycky baví (samozřejmě když se to povede, že).

Obecně se jedná o takovou průměrnou hru, tak nějak mi bylo naservírováno to, co jsem čekala. Na nějaké karetní profíky, co hrají všechny hry na hard, tohle asi fakt není. Na druhou stranu ti, co chtějí na chvíli vypnout a mít nějakou iluzi toho, že hrají za nějakým cílem, The Far Kingdoms není zas tak špatné.

Skvělý nápad, ještě lepší vizuální zpracování, humor za mě na jedničku. Příběh o tom, jak si jeden hříšník musí zopáknout všech sedm smrtelných hříchů, aby se konečně mohl vyzpovídat, mě bavil. Plnění jednotlivých hříchů bylo někdy lehčí, někdy složitější, je pravda, že občas by nějaká nápověda ve hře nebyla na škodu, protože sice džbánů je ve hře habaděj, ale najít ten který lze sebrat už je jen jeden.

Vizuální stránka hry je to, proč jsem si jí vůbec pořídila. Dílo Hieronyma Bosche je pro mě z uměleckého hlediska jedno z nejzajímavějších. Takový praotec surrealismu ačkoliv tvořil několik století před tím než byl tenhle umělecký směr v rozpuku. Každopádně Zahrada pozemských rozkoší, která se promílá v celé hře je fascinující dílo a vůbec se nedivím, že zrovna tenhle trochu bizardní triptych rámuje tuhle trochu bizardní hru. Kromě Bosche je tu spousta děl od jiných umělců, hodně z nich je namixována, což byla další věc, která se mi opravdu líbila. A když zrovna člověk neví odkud ta či ona část obrazovky pochází, ve hře je možné navštívit galerii, kde se dají originály prohlédnout.

Takže obecně je ta hra skvělá a opravdu mi sedla, ale ta hra je prostě mizerně krátká. Hotovo úplně komplet se vším všudy jsem měla za hodinu a půl a to jsem se celkem hrou loudala. Samotné plnění úkolů, jak už bylo řečeno je celkem jednoduché a pokud se člověk zrovna nezasekne na myšlenkovém pochodu autora, tak se hra dá stihnout do hodiny (ani ne). Rozhodně si chci zahrát The Procession to Calvary, protože ten koncept hry se mi fakt líbil, ale teď si prostě ty éčka sama sobě neuhájím.

Určitě nejsem první ani poslední, kdo tohle řekne, ale solitaire je zlo. Taková jednoduchá karetní hra, ale vytvoří to závislost absolutně neskutečnou. Ukázkový příklad je to, že jsem si tuhle hru pořídila po dohrání jiné solitaire casual hry. A tohle jsem dohrála nadvakrát dohromady za sedm hodin. Pomoc.

Ale teď už k Regency Solitaire, jak už název napovídá, hra je zasazena na začátek 19. století v Anglii, kdy se vlády ujímá, za svého nemocného otce, princ George. Ačkoliv pedantsky se jedná o trochu pozdější dobu, celé je to velmi Austenovské. Příběh Belly, která je zamilovaná do muže z jiné sociální vrstvy, a díky jejímu hloupému bratrovi, který zadlužil celou rodinu, chce Bellu její otec provdat za odporného Mr Bleaklyho. Ano s přimhouřenýma očima tam člověk vidí Bennetovi a Mr Collinse smíchaného s Wickhamem. No prostě ten příběh je plytká Jane Austenová bez vtipu a nápadu. Ale i tak mi to prostředí bylo dost příjemné, protože mám pro tohle období slabost.

Samotný solitaire byl tak střední obtížnosti. Každá kapitola má tři úkoly, které je potřeba během hraní deseti levelů solitaire splnit. Většinou je to množství peněz, počet získaných hvězdiček a určité combo. To poslední bylo asi nejtěžší a nejvíc v posledních levelech hard módu, kdy ta sekvence musí pro splnění být nepřetržitá skoro pro všechny karty na ploše. Jinak v rámci solitaire obecně asi nejde o nějaký extra challenge, jen ty podmínky to občas stížily.

Ale jinak mě bavila ta ironie, že "Bella" (bohužel to není takhle specifikováno, ale mně se ta myšlenka líbí) vyhrává peníze nazpět hraním karet, a tím kompenzuje dluhy, které si v kartách nadělal její bratr. Upřímně už jen tímhle se toho dalo z příběhu vytěžit víc. Už si s tím brbláním o příběhu u každé druhé casual hry připadám jak mrcha, ale to je tak špatně, chtít něco víc? :D No nic, já si jdu zapnout nějakou jinou solitaire hru.

Při mém posledním nákupu na Steamu jsem se rozhodovala jestli investovat do Hidden Folks nebo právě do téhle hry. Nakonec vyhrálo cestování časem a barevné zpracování, i když tu druhou hru si stále plánuji jednou pořídit.

Základní hra je rozdělena na čtyři období/témata: prehistorie (pralidi, mamuti a dinosauři všichni pěkně dohromady), Egypt (pyramidy, mumifikace, včetně pár naprdlých bohů), středověk se špetkou fantasy (princezny, rytíři i goblini) a divoký západ (ve stylu neakurátního Winnetou a Spaghetti westernů). Čekala jsem sice víc období než 4 které jsou každé úplně z jiného soudku a kontinentu, ale už jen tím soužitím dinosaurů a lidí, se tohle dalo čekat. Navíc pár mezer je doplněno s DLC.

Obtížnost je tak nějak uprostřed, většina předmětů se dá najít bez problému, nápovědy se dají až na pár výjimek logicky rozluštit a zasekla jsem se snad jen jednou na hledání titěrného pomeranče (či nějakého jiného oranžového ovoce). Základní 'příběhové' mapy mi zabrali okolo tří hodin, což není nějak moc herního času, ale při nakouknutí do online map, které vytvořili jiní hráči, jde spíš o to, kdy to člověka přestane bavit než jestli mu dojde materiál na hraní. Pár map na které jsem narazila v online režimu bylo ještě mnohem lepších než ty nabídnuté od vývojářů.

A nakonec, co si budem povídat, hidden object her, které mají pěkný malovaný vzhled a ne ten typický HO artstyle alá horší Thomas Kincaid, je bídně málo. Tak snad takových her bude jen přibývat.

Dating simulátory mě vždycky tak trochu znervózňovali, a to asi proto, že první povědomí jsem o nich získala při sledování podprůměrného reverse harem anime, které jsem později zjistila je inspirováno právě nějakým tím simulátorem. Takže moje očekávání od čehokoliv podobného jsou cringe hlášky a hlavní postava které všichni nápadníci z neznámého důvodu padají k nohám. Nicméně o Dream Daddy jsem slyšela samé pozitiva a především to, že je to bráno tak trochu s nadsázkou, takže jsem se nakonec do hry pustila. A byla jsem velmi mile překvapena.

Hlavním plusem celé hry je právě humor. Konverzace jsou protkané dad jokes a puns, a třeba na načítacích obrazovkách si člověk může číst otcovské rady. Lepší vrabec v hrsti než vrabec v oku. Co jsem taky ocenila byla povaha hlavní postavy, protože ten chlap je absolutní střevo na sociální interakce.

Po vzoru jiných dating simulátorů je výběr chlapů takový, aby si každý vybral ten svůj typ: dobrák od kosti, bad boy, knihomol, hudebník s kytarou, tajemný goth atd. Každý stereotyp má ale na závěr nějaký malý twist, třeba knihomol Hugo je tajně superfanoušek wrestlingu. Překvapivě, gotický taťka Damien byl můj největší oblíbenec, i když jsem ze začátku bojovala s mojí temnou emo teenagerskou historií, která mě kdysi k pseudo-gotickým podivínům táhla. Nakonec mě ale Damien a narážky na My Chemical Romance v jeho dějové lince dostávali do kolen (smíchy) a úplnou třešničkou na dortu v jeho příběhu byl Naruto/Sasuke (kdo hrál ví). Kromě hlášek o MCR, nejvíc vtipný dialog nastal s Hugem když popisoval svůj vysněný wrestlingový moniker J.D.Stamminger a jeho finishing move A Catcher in the Eye. Takovéhle hlášky prostě literárního nadšence pobaví.

Opravdu zajímavou částí je skrytý cult ending, na který se tedy jen tak náhodou narazit nedá, protože se k tomu musí specificky nastavit vzhled a jméno při tvorbě hlavní postavy. Hororová verze Christiana jako zvrhlého kněze, který dohnal svojí manželku téměř k šílenství, dodala těm narážkám na The Shining od Kinga ještě lepší kontext. I když je řečeno, že toto do kánonu hry nepatří, tak mně se téhle verzi Christiana docela chce i věřit. Stejně tak tři různé způsoby jak ve hře zemřít tu rom-com trochu opepří.

Co hodnocení hry sráží je délka. Prostě rozdělení na kapitolu jedna, střed který se skládá ze tří rande s tím vyvoleným (nebo dvě rande s každým a to třetí s tím vyvoleným :D) a epilog. S tím, že první kapitola a epilog je z většiny recyklovaný, takže se to nějak extra nemění. Samotná rande jsou dost odlišná pro každou postavu, což je fajn, ale nějaká variace jak v prologu tak epilogu, víc rande, možnost větší volby postavy, aby to ovlivnilo hru atd., by vůbec nebylo na škodu. Občas se do hry připlete taky nějaká minihra. Ne všechny jsou špatné, ale některé jsou opravdu z toho slabšího soudku (jako třeba nahození rádia na lodi, absolutní nonsens)  Jinak mi ty minihry ani nějak nevadily, ale stále se bezúspěšně snažím získat poslední achievement v minigolfu při kterém si mám chuť rvát vlasy "Yo ho ho ho 17/18" -_-.

Takže i přes to zdráhání před zapnutím hry, jsem si nakonec Dream Daddy neskutečně užila. Hry, které spoléhají na humor je pro mě vždycky trochu kupování zajíce v pytli, ale tohle se mi trefilo do chuti úplně přesně. Takže jen doufám, že se někdy dočkám druhého (a ještě lepšího) dílu.

Tak Kathy Rain pro mě byla celkem zklamáním. Na to, že jsem o téhle hře slyšela všemožné ódy z různých zdrojů, a že vyhrála reader's choice Aggie Awards, to byla teda pěkná slátanina. Z Nancy Drew se stala Alenka v říši Divů na LSD.

Nejdřív to pozitivní: grafické old school pixelové zpracování bylo podle mě na jedničku. I když to někteří nemusí, mně se to opravdu líbilo. Stejně tak bylo skvělé zasazení příběhu do devadesátek, s hlavní postavou vysokoškolačkou, co má všechno a všechny na háku a její spolubydlící je zarytá křesťanka se sklony ke stalkingu. Prostě ten rozjezd byl skvělý, všechno se to začalo hroutit někde v polovině a s každou načatou kapitolou to bylo horší a horší, závěr příběhu končící jako hořící bordel.

Adventurní prvky trochu pokulhávaly protože je to všechno pěkně jasně narýsované, hráč nemůže nic zkazit (což v mém povědomí jde opravdu silně proti té retro vizáži, jelikož v jedné z mála "pixelových" oldies her, kterou jsem kdy hrála, jsem skončila během deseti minut, protože postava sežrala něco co neměla). Tady nezáleží na výběru dialogu, protože hra dá šanci všechno zopakovat a je vůbec jedno, že mluvíte se stejnou postavou během deseti sekund úplně stejný dialog, protože jste se napoprvé netrefili. Stejně tak většina 'hádanek' je opravdu jednoduchá (především, kvůli tomu, že jde z většiny o kombinaci předmětů a nic jiného). Tohle by se dalo ale všechno s přimhouřenýma očima ignorovat, vývoj příběhu se ale ignorovat opravdu nedal.

Začalo to hezky, Kathy se snaží odhalit, co doopravdy způsobilo záhadnou nehodu jejího dědy, který byl upoután na invalidní vozík posledních patnáct let jeho života. Proč ho zajímala sebevražda mladé dívky dvacet let zpátky a vůbec jestli to sebevražda byla. To všechno zní jako solidní nenáročná detektivka, a i přes to, že se do toho časem zamíchají čím dál víc prapodivné postavy, dalo by se to všechno vysvětlit racionálně (kult, halicunace apod.). Bohužel vývojáři se ubrali jinou cestou a závěr příběhu je slušná magořina ve stylu a pak se probudila. A mně nejde o to aby všechno dávalo vždy smysl, ale tady není nic dotažené do konce a ten obrat z normality v bizár je z ničeho nic, a závěr slouží jako katarze hrdinky a jejího trauma. A potom, co hra z adventurního hlediska moc nenabídne, a celou dobu to má táhnout dopředu příběh, je to opravdu zklamání.

Po čtení diskuze na Steamu, jsem nabyla dojmu, že lidi ten příběh opravdu sežrali i s drobky a touží po druhém díle. Moc to nechápu, ale dobře. Co nechápu ještě víc je fakt, že momentálně KR na Steamu stojí 15éček, protože za tuhle cenu ta hra fakt nestojí.

Parkasaurus jsem kupovala ještě v early access pár let nazpět. Tycoon hra s dinousaury, která se bere s nadsázkou a nesnaží se o ultra realistické a detailní ovládání a radši jede tou svou indie cestou do roztomilé grafiky a vtipného low-key lore. Když to řeknu úplně na rovinu, kdybych chtěla realismus tak asi šáhnu po něčem jiném. Následuje sáhodlouhý komentář, který celkem dopodrobna zabíhá do funkcí ve hře.

I když jsem kupovala hru už v roce 2018, tak jsem odehrála jen asi dvě hodiny než jsem jí vypla. Prostě v early accessu toho nebylo moc co k nabídnutí, a až teď jsem se rozhodla to zkusit znovu. Po necelých třech letech se hra opravdu změnila. Kromě sandbox módu jsou konečně jsou k dispozici i nějaké ty kampaně, i když je pravda že dobrá čtvrtina z nich slouží jako tutoriální představování různých funkcí ve hře. A samotné dohrání těch 14+1 kampaní zabere zhruba 20 hodin.

Vylepšování hry stále ještě probíhá, přibývají noví a noví dinosauři a předměty ve hře. Dinosaurů je opravdu hodně, a při jejich "výrobě" pomocí fosilií a kostí jsou rozděleni do čtyř úrovní vzácnosti. Nejvíc basic dinosaur je chudák stegosaurus a za ním hned triceratops. Naopak k získání T-Rexe člověk musí na své dino zoo makat, jelikož přístupnost k jednotlivým tiers dinosaurů se odemyká pomocí vědeckého stromu, který je pěkně dlouhý. Vylepšovací stromy jsou ve hře dva: již zmiňovaný vědecký a dinosauří. Vědecký otevírá nové dekorace, stánky, ploty, vylepšuje třeba toalety a další věci ohledně návštěvníků, 'platí' se v něm chemickými baňkami, které se získávají skrz zaměstnané vědce v parku nebo skrz plnění úkolů. Dinosauří strom se rozšiřuje pomocí srdíček, které hráč dostává za každého šťastného dinosaura denně, a v tomhle stromě se dají získat nové rostliny, hračky, krmelce apod. prostě všechno co patří do dobrého výběhu pro dinosaury.

A člověk opravdu chce aby jeho dinosauři byli šťastní, protože jinak budou naschvál strhávat ploty a následně se pouštět do návštěvníků (I když je pravda, že hajzl Spinosaurus strhával ploty i když byl spokojený). Při útěku dinosaura z výběhu jsou dvě možnosti, buď zavolat ochranku, která dinosaura uspí, nebo to vzít do vlastních rukou a ve first person modu dinosaura sejmout uspávacími šipkami sám. Tahle funkce se mi líbila (vůbec tohle nezní psychopaticky), už jen proto, že je to mnohem rychlejší než čekat na daného zaměstnance. Když už jsem u zaměstnanců, tak v parku jsou čtyři typy: veterináři, údržbář (který uklízí a opravuje ploty), vědec (který buď pobíhá volně po parku a odpovídá návštěvníkům na dotazy nebo farmí již zmiňované baňky) a ochranka. Ti se taky časem také dají vylevelovat a kromě jejich běžných funkcí v zoo, taky pomáhají s vykopávkami kostí.

Někde jsem četla, že úplně první koncept hry, který definoval její vývoj bylo prostě "dinosauři v kloboucích" a tahle část hru neopustila. Během vykopávek (a nejen během nich) může člověk narazit na pokrývku hlavy (římská helma, kovbojský klobouk, cylindr atd.), každá má jiné vlastnosti, jako třeba zvyšování atraktivity exhibice, když danou pokrývku nasadíte zvolenému dospělému dinosaurovi. Klobouky se dají také 'nasadit' na dinosauří vejce než se malý dinosaur vylíhne, a to ovlivní jak barvu dinosaura tak jeho vlastnosti. Ano, tahle hra opravdu není tvořená na to aby se brala vážně a i když jsem viděla jak rozhořčené komentáře ohledně toho, že hra není realistická (no shit, Sherlock) tak nedávno vývojáři odpověděli na výzvy některých hráčů, a dodali do hry volbu 'realistické' dinosauří textury. To jak ta textura vypadá v kombinaci s již zaběhnutým dětským a ne moc realistickým tvarem dinosaurů s vypoulenýma očičkama, si asi každý dovede představit. Opravdu blbě. Z téhle hry asi už asi nikdo neudělá Jurassic Park.

Když bych hodnotila obecně obsah hry, tak bych dala pár procent víc. Jsou to ty malé otravné věci, které mi v tom brání. Nejhorší na všem je asi built mode, který je neintuitivní až to bolí. Na jednu stranu za to asi taky může můj noťas, který už je opravdu brambora, ale na tu druhou samostatné funkce v úpravě terénu jsou hrozné samy o sobě. Především bych zmínila fyzikální vlastnosti vody: uděláte jezírko, nelíbí se vám kde, tak zmáčknete zpět a terén se sice vrátí do původní polohy, ale voda nezmizí, a začne se nekonečně dlouho rozlévat do okolních exhibicí, na cestičky pro návštěvníky a vlastně všude okolo dokud neopustí plochu parku. Dalším nedostatkem je, že při vyplňování exhibice tou či onou zeminou se to musí dělat manuálně, a nejde vyplnit celou ohraničenou plochu najednou. Je to otravné a když nějaká exhibice není dokonalý obdélník, tak to člověka prostě nebaví.

Třeba se časem moje hodnocení změní (a snad k lepšímu), protože vývojáři komunikují celkem dobře s hráči na tom, kterým směrem hru ubírat a co je třeba vylepšit. Pro mě to kazí opravdu hlavně ten stavitelský mód, který se snad v budoucnu vyladí.

HO hra zasazená do sci-fi prostředí se jen tak moc nevidí, a na první pohled to vypadalo celkem dobře. Úvodní scéna alá romantika skrz plexi masky předběhla dobu, ale od té chvíle to šlo z kopce.

Příběh je nehorázná slátanina, sci-fi, potom pohádka a nakonec zase sci-fi. Úplný závěr příběhu je otázkou pár sekundové animace, střih, konec. Po dohrání má člověk víc nezodpovězených otázek než na začátku a nějaká satisfakce z dokončení hry je nulová. Ale pěkně popořádku. Hlavní hrdinka mi lezla na nervy už od začátku, protože 90% hádanek a úkolů na vesmírné lodi jsou zapříčiněné tím, že je ta ženská úplně tupá. Steve má přístupovou kartu, Steve zná heslo, já ho zapomněla, Steve rozumí tomuhle ovládání, tohle je Stevova chemická laboratoř, radši na to nebudu sahat. Steve je ale v bezvědomí, takže člověk musí lítat po celé lodi a hledat papírky s poznámkami, které Steve všude nechal, asi proto, že jeho přítelkyně si nic nepamatuje a nic neví.

Samotných hidden object obrazovek zas tolik nebylo a hra se spíš soustředila na různé hlavolamy, což bylo asi jedno z těch mála pozitiv, co na téhle hře jsou. Hádanek bylo dost a dobrá variace, poprvé v životě jsem viděla ve hře i klasickou osmisměrku. I k těm pár HO obrazovkám ale mám výtky, kombinace předmětů aby vznikl ten jeden požadovaný není žádná inovace, ale to, že první hledačka je v kabině hrdinky a jedním s úkolů je namalovat xicht manekýna, to fakt nepochopím. Doprčic, tak když se to tváří jako sci-fi, tak ať alespoň ty předměty nějak sedí do sci-fi žánru, hrabat se v kosmetické tašce na vesmírné lodi fakt smysl nedává. A co tím autoři hry naznačují v souvislosti se závislostí hrdinky na jejím příteli a její obecné neschopnosti... no, ty implikace nechám k interpretaci ostatním.

No nakonec k tomu přidejte nápovědy, které kolikrát napoví tak blbě, že to vůbec nepomůže, pár překlepů a pár nápisů v azbuce, které se asi zapomněli přeložit a je to hra krásně podprůměrná. Vyzdvihnout se dá jen ta přehršel různorodých hlavolamů a hádanek, a herní doba okolo čtyř hodin, která na HO hru není úplně k zahození.

O něco lepší než předchozí díl, ale ne o moc. Upřímně řečeno bych mohla otevřít jakýkoliv díl HotK, a jeden od druhého bych asi na první pohled nerozeznala. Lonely Troops si našli svůj niche žánr - pohádkový, casual a nevyžadující nic moc jiného než trpělivost při neustálém překlikávání z jedné obrazovky na druhou.

I přes ten relaxační gameplay jsem nadávala jako špaček, jak na strážné, tak na krysy, na poplatky a především na Brenta, kterého si hlavní hrdina na začátku adoptuje jako bratra. Na strážné, protože podplatím jednoho, tak ten druhý brečí "a co já?". Na krysy, protože buď je krysa jedovatá a já k jejímu zabití potřebuji extra lektvar anebo se mi o ní zlomí dýka. Na poplatky, protože vám nikdo neporadí ani kudy jít, pokud nesplníte nějaký úkol (a kolikrát i několik). No a konečně na Brenta, protože já děti, jako sidekicky fakt nemusím, obzvlášť ten typ, který vidí nebezpečí a běží mu naproti protože dobrodružství!, že jo. A už vůbec nemluvím o té krásné myšlence, že ti, co vás na začátku šikanují jsou na konci ti nejlepší kamarádi. Protože už jste dostatečně cool a máte najednou i otce, kdo je navíc starosta, takže už nemají důvod proč se vám smát. Celkově mě ten příběh nějak neoslnil, ale to už je pravdou od prvního dílu, a nějaký zázrak už od HotK opravdu nečekám.

Jak už jsem zmiňovala, tak hra se skoro vůbec nezměnila. Herní doba se ale o dost zkrátila a celou hru na 100% jsem měla za sebou přesně za tři hodiny . Takže ten nekonečný grind z předchozího dílu opadl. Specifická změna, která mě ale iritovala neskutečně byla babka kořenářka a míchání lektvarů. Rozklikávání navíc, který lektvar chci a z čeho ho namíchat, byl nově přidaný úkon, který můžu popsat jen jako stupidní.

Na jednu stranu ta hra má něco do sebe, ale na tu druhou jsem při hraní občas fakt nevěděla, jestli mě to vůbec baví hrát, nebo jestli na ten konec nečekám jak na smrt. Zahraju si příští díl? Asi jo, ale stejně jako u tohohle a toho předchozího si počkám až hra bude k dostání za pár šupů, za plnou cenu se to prostě nevyplatí.

S hrami od Rusty Lake jsem se poprvé setkala už pěknou řádku let zpátky, jenže nikdy jsem žádnou hru od nich nedohrála a neměla jsem odvahu. Konečně jsem se ale odhodlala překonat strach a musím říct, že horor ve stylu Rusty Lake je asi ta hranice, do které to ještě zvládám.

Roots je kombinací dobrých (někdy lehčích, někdy složitějších) hádanek a znepokojivého příběhu rodiny Vanderboom. Tahle rodinka a její historie je zkažená a zvrhlá jak jen to jde, každý člen si prošel nějakou hroznou věcí a často nějakou další hroznou věc spáchal (a někdy opakovaně, že). Všechny jednotlivé příběhy se proplétají a souvislosti se při hraní odkrývají postupně. A to mě na tom všem asi bavilo nejvíc, na dobře provedené zvraty v příběhu si potrpím.

I přes některé lekací a občas pěkně nechutné scény (porod trojčat - z té placenty se mi udělalo řádně blivno), které opravdu nejsou můj šálek čaje, jsem se dobrala do konce, a teď mám chuť si zahrát všechno co kdy od Rusty Lake vyšlo (a nejen proto, že se to vše údajně příběhově proplétá).

Plameňáci! Logické hry od Barta Bonteho jsem si opravdu oblíbila a jednou za čas se musím podívat, jestli nepřišel s nějakou novou. (A navíc si nějakou hru od něj tradičně zařazuji do výzvy, takže nemůžu vynechat ani tenhle rok.) Pink je další z jeho barevné řady a mně, jak zvolenou barvou tak stylizací opravdu bavila. Jak byla Green plná zelených stromečků a Blue plná ryb a vodní tématiky, Pink se hemží plameňáky, grapefruity a neonovými světly.

Hádanek je znovu padesát a přestože mi jich většina přišla celkem snadná (ať už je to tím, že jsem si zvykla na hry tohohle vývojáře nebo byly opravdu jednodušší), tak nad pár jsem se musela trochu zamyslet, např. při posouvání kostiček nebo mačkání grapefruitů. Nápovědu jsem použila snad dvakrát u stejné hádanky, ale jinak jsem neměla nějaký větší problém. Na odreagování se zapojením trochy mozkových závitů je hra ideální.

Jen upozorním, že Bart zvolil opravdu jedovatý odstín růžové, který je sice pěkný na pohled, ale volá po ztmavení obrazovky jinak vám vypálí zornice.

Po roce jsem se konečně dobelhala do konce téhle hry. Grafika na první pohled upoutá, doprovod zmutované lištičky nebyl na škodu a mechanika hry mě za začátku taky celkem bavila. Ale neustálé sbírání čím dál tím většího množství kamínků skrze jednu a tu samou hru po čase omrzelo.

Hra je prakticky sofistikovanější verze hry 2048, s tím, že časem je možné využívat bonusů prezentovaných na vinylových deskách. Plusem je, že jednotlivé květiny odpovídají své úrovni počtem listů, tenhle detail se mi opravdu líbil. Při kombinaci té nejvyšší úrovně (6) se objeví kamenný sloup, který při dokončení hry vyprodukuje již zmiňovaný kámen, který se pak pro postup v celé hře kombinuje v mozaikách. Kamenný sloup lze aktivovat a rozsvítit když ho hráč zakomponuje do vytouženého vzoru, který Fen (zmiňovaná liška) navrhne. Tři takhle zkombinované sloupy se změní na sloup vylepšený.

Hra v celku má určitě co nabídnout, ale pro mě to bylo opravdu si zahrát jedno kolo a hru zase zapnout za pár dní (nebo až za rok v mém případě). Největší výtku mám asi k tomu polovičatému vysvětlení, jak hra vlastně funguje, protože pak jsou v diskuzích lidé, co nepochopili tohle nebo tamto (jak aktivovat sloupy, jak musí být sloupy rozestavené aby se proměnily na lepší verzi, jak se zbavit pásovce apod.). On na to sice člověk časem opravdu přijde sám, ale je to takový pokus omyl. Byl to takový minimalismus za každou cenu.

Pomalé, klidné a no-stress adventury jsou pro mě jako balzám na duši. V herní éře hororovek, gore a nátlaku času ve kterých se spousta lidí vyžívá, já se jim budu obloukem vyhýbat a šťastně vyzobávat nenápadné hry jako Old Man's Journey. Tuhle hru je možné dost dobře přirovnat k Vzhůru do oblak a to jak starým dědulou jako hlavní postavou ale i příběhem a melancholickou atmosférou. Upřímně můžu říct, že příběhy starých lidí jsou něco, co vymáčkne slzu i ze mě a to už mi dost lidí řeklo, že jsem emočně deficitní.

Hra je opravdu spíš na relax, protože obsahem hry je jen posouvání kopců a skalisek aby hrdina příběhu mohl pokračovat v cestě. Občas si dřepne na lavičku a zavzpomíná (a taky popadne dech, protože chudák furt chodí z kopce do kopce). I když jsem čekala, už z recenzí i popisku, že to hra moc výživná na samotné hraní není, tak jsem čekala trochu víc. Třeba ne z příběhového hlediska, ale nějaká obměna úkolů by nebyla na škodu. A neříkám, že to posouvání kopců bylo vždycky jasné na první pohled, občas se člověk musel trošičku zamyslet (speciálně když se tam přidalo stádo ovcí, které blokovalo cestu). Ale i na tu hodinku dvě to bylo trochu monotónní. Grafická stránka na jedničku, takže se člověk může kochat, ale hudba mě moc neoslovila.

Sečteno podtrženo, hru bych doporučila jako takovou jednohubku mezi komplexnějšími hrami, není to absolutní vrchol na žebříčku relaxačních adventur, ale za zahrání Old Man's Journey stojí.

Opravdu krátká jednohubka, která nezabere ani dvacet minut. Na hru jsem narazila náhodou, ale obrázkové knížky pro děti od Oksany Buly jsem už znala. Nádherné ilustrace jsou tím hlavním, co hra nabízí, protože do čtyř částí, do kterých se dá hra rozdělit, se bohužel moc nevešlo. I tak bych hru doporučila (obzvláště rodičům a jejich ratolestem), protože přece jenom je zdarma takže tím člověk nic neztratí. Maximálně tu necelou půl hodinu času. Jestli v budoucnu někdy vyjde delší a obsáhlejší verze, určitě nezaváhám.