Určitě nejsem první ani poslední, kdo tohle řekne, ale solitaire je zlo. Taková jednoduchá karetní hra, ale vytvoří to závislost absolutně neskutečnou. Ukázkový příklad je to, že jsem si tuhle hru pořídila po dohrání jiné solitaire casual hry. A tohle jsem dohrála nadvakrát dohromady za sedm hodin. Pomoc.
Ale teď už k Regency Solitaire, jak už název napovídá, hra je zasazena na začátek 19. století v Anglii, kdy se vlády ujímá, za svého nemocného otce, princ George. Ačkoliv pedantsky se jedná o trochu pozdější dobu, celé je to velmi Austenovské. Příběh Belly, která je zamilovaná do muže z jiné sociální vrstvy, a díky jejímu hloupému bratrovi, který zadlužil celou rodinu, chce Bellu její otec provdat za odporného Mr Bleaklyho. Ano s přimhouřenýma očima tam člověk vidí Bennetovi a Mr Collinse smíchaného s Wickhamem. No prostě ten příběh je plytká Jane Austenová bez vtipu a nápadu. Ale i tak mi to prostředí bylo dost příjemné, protože mám pro tohle období slabost.
Samotný solitaire byl tak střední obtížnosti. Každá kapitola má tři úkoly, které je potřeba během hraní deseti levelů solitaire splnit. Většinou je to množství peněz, počet získaných hvězdiček a určité combo. To poslední bylo asi nejtěžší a nejvíc v posledních levelech hard módu, kdy ta sekvence musí pro splnění být nepřetržitá skoro pro všechny karty na ploše. Jinak v rámci solitaire obecně asi nejde o nějaký extra challenge, jen ty podmínky to občas stížily.
Ale jinak mě bavila ta ironie, že "Bella" (bohužel to není takhle specifikováno, ale mně se ta myšlenka líbí) vyhrává peníze nazpět hraním karet, a tím kompenzuje dluhy, které si v kartách nadělal její bratr. Upřímně už jen tímhle se toho dalo z příběhu vytěžit víc. Už si s tím brbláním o příběhu u každé druhé casual hry připadám jak mrcha, ale to je tak špatně, chtít něco víc? :D No nic, já si jdu zapnout nějakou jinou solitaire hru.
Ale teď už k Regency Solitaire, jak už název napovídá, hra je zasazena na začátek 19. století v Anglii, kdy se vlády ujímá, za svého nemocného otce, princ George. Ačkoliv pedantsky se jedná o trochu pozdější dobu, celé je to velmi Austenovské. Příběh Belly, která je zamilovaná do muže z jiné sociální vrstvy, a díky jejímu hloupému bratrovi, který zadlužil celou rodinu, chce Bellu její otec provdat za odporného Mr Bleaklyho. Ano s přimhouřenýma očima tam člověk vidí Bennetovi a Mr Collinse smíchaného s Wickhamem. No prostě ten příběh je plytká Jane Austenová bez vtipu a nápadu. Ale i tak mi to prostředí bylo dost příjemné, protože mám pro tohle období slabost.
Samotný solitaire byl tak střední obtížnosti. Každá kapitola má tři úkoly, které je potřeba během hraní deseti levelů solitaire splnit. Většinou je to množství peněz, počet získaných hvězdiček a určité combo. To poslední bylo asi nejtěžší a nejvíc v posledních levelech hard módu, kdy ta sekvence musí pro splnění být nepřetržitá skoro pro všechny karty na ploše. Jinak v rámci solitaire obecně asi nejde o nějaký extra challenge, jen ty podmínky to občas stížily.
Ale jinak mě bavila ta ironie, že "Bella" (bohužel to není takhle specifikováno, ale mně se ta myšlenka líbí) vyhrává peníze nazpět hraním karet, a tím kompenzuje dluhy, které si v kartách nadělal její bratr. Upřímně už jen tímhle se toho dalo z příběhu vytěžit víc. Už si s tím brbláním o příběhu u každé druhé casual hry připadám jak mrcha, ale to je tak špatně, chtít něco víc? :D No nic, já si jdu zapnout nějakou jinou solitaire hru.
