Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Murder by Numbers

  • PC 55
Tak jsem se konečně dokopala k tomuhle mixu picrossu a vizuální novely. Picross nebo u nás taky známý jako malovaná křížovka je vedle sudoku a klasických švédských křížovek jedna z věcí, co mi pomáhala přežívat první roky na vysoké. Všechny tři zmiňované věci ale obecně nemaratonuju: dokončím jeden kus a jdu dělat něco jiného. Tady přichází první problém Murder by Numbers.

Ačkoliv největší rozměr picrossu ve hře je tabulka 15x20, tak hraní opravdu rychle omrzí. Přečtete si pár vět příběhu a pak strávíte okolo 5-10min na jedné křížovce, ha jeden důkaz, no potřebujeme další tři, 5-10 minut křížovka, hmm ten chlap je nějaký podezřelý, co má v baťohu, 5-10min. křížovka... No asi si uděláte obrázek (a ne křížovkový). Naopak se mi líbilo hackování systému pomocí rychlé sekvence 5x5 na čas. Alespoň tohle hraní trochu oživilo.

První dva případy celkem rychle uplynuly, ale pak už zmizela jakákoliv variace velikosti (a tudíž i obtížnosti) křížovek a ačkoli jsem byla schopná první dva případy zvládnout kompletně bez nápovědy, poslední křížovka ve třetím případu mi podtrhla nohy a já třikrát došla ke stejné chybě a bez nápovědy prostě nebyla schopná dokončit. Nálada opadla a poslední případ jsem už skoro celý dělala více méně s nápovědami a pomůckami.

Když přestanu naříkat nad tím, jak mě to ke konci už těžce nebavilo, tak příběh samotný nebyl nic moc. Ať už mluvíme o každém individuálním případu nebo příběhu který se táhl celou hrou. Moc mě to prostě neoslnilo. Naopak musím vypíchnout to, že všechny postavy měly něco do sebe, a kromě padouchů mi všichni přišli opravdoví včetně chyb a výstředností. Ex-manželovi jsem měla chuť zakroutit krkem od okamžiku kdy se objevil na obrazovce. Úvodní 'anime-intro' bylo taky super, ale zkoukla jsem to jen poprvé a pak už přeskakovala.

Nápad to nebyl špatný, ale i když křížovky všeho druhu můžu, jejich množství v narativu bylo až moc. Ke konci jsem se dodrala po 20 hodinách ale hrála jsem pravděpodobně po půl hodinových sekvencích. A to u hry, kterou má táhnout příběh není zrovna dobrá vizitka. Neříkám, že to je hra, které by se měl každý vyhnout, ale ani bych ji nedoporučovala na potkání.
+16

Hero of the Kingdom: The Lost Tales 2

  • PC 65
Tak jsem si to zase neodpustila a během slev jsem si další díl HotK koupila. Už jsem to snad psala v komentáři k jinému dílu téhle série, ale všechny hry jsou skoro na chlup stejné, jak vizuálně, tak herní náplní. Žádné novinky se neobjevily ani v pátém díle HotK, jakýsi druhý díl The Lost Tales není o nic horší nebo lepší než ten předchozí... je totiž úplně stejný: záporák je jasný od chvíle, co se objeví na obrazovce; nikdo vám zadarmo nepomůže a cestovat budete sem tam kvůli lektvaru, zlomené dýce, hladu anebo proto, že máte (zase) hluboko do kapsy. Repetitivní herní úkony omrzí i během té zhruba tříhodinové herní doby. Nerespawnující se byliny/houby/žáby/ryby taky znepříjemňovaly ten závěr hraní. Poprvé se mi taky stalo, že jsem všechny achievementy získala během hlavní dějové linky a ne až po jejím dokončení. Nevím jestli to brát jako plus anebo jako důkaz, že je ta hra ještě osekanější než bylo The Lost Tales 1 v porovnání se třetím dílem.

Na jednu stranu mají Lonely Troops už fanbase založenou právě na téhle sérii, vždyť i já si koupila pátý plátek toho samého chleba, ale tak nějak doufám a hlavně jsem zvědavá jestli/až přijdou s něčím novým. Na odreagování a vypnutí mozku je to sice fajn oddychovka ale i tak od nich čekám trochu víc.
+13

Ancient Enemy

  • PC 65
Na Ancient Enemy jsem se po dohrání Shadowhand celkem těšila, a protože tahle hra je druhá v řadě, očekávala jsem nějaké vylepšení herních mechanik nebo zajímavější příběh. Bohužel ani jedno se v AE neobjevilo. Gameplay je takřka stejný, příběh tu skoro není. Zatímco v Shadowhand se promítla řádka postav a cesta hlavní postavy měla důvod, smysl a vytyčený cíl, hrdina v Ancient Enemy bloudí po zpustošené krajině, neustále dumá nad tím, co se stalo a jeho rozjímání přerušují převážně mlčící protivníci. Houboprasata, uřknutí banditi, zombie, přízraky anebo prachobyčejný kostlivec. Houboprase mě upřímně zaujalo a doufala jsem, že alespoň ti další protivníci budou mít zajímavý design ale ve výsledku nestáli za moc.

Podstata hraní je stále stejná. Karetní tablo nabíjí schopnosti hrdiny, kterými se pak útočí na protivníky. Různé typy útoků, všelijaké házecí věci jako dělobuchy, dýky atd. Oproti předchozí hře ale kartami nabíjí jen hráč a protivník do tabla vůbec nesahá. Na jednu stranu je fajn, že vám houboprase nesebere combo, ale na tu druhou to opravdu zjednodušuje už tak celkem jednoduchou hru. Protivníci opět mají odolnost vůči různým věcem a jiné útoky, takže je nutné prohazovat schopnosti hrdiny před souboji, ale je to celkem přímočaré a ve výsledku jsem z nějakých 12 útoků používala tři. Štvalo mě i to, že útok mečem se nedal nějak moc vylepšit.

Jedenáct kapitol jsem dohrála za necelých šest hodin (ale s tím, že příběh jsem v posledních dvou kapitolách už jen tak přejela očima a ani to nějak nesnažila číst). Na solitaire hru je to přece jenom to lepší, co se dá sehnat, ale že by to člověka oslnilo, to se taky říct nedá.

Pro: houboprase, skill-tree

+15

The White Door

  • PC 70
Je to už nějaký ten pátek, co jsem The White Door dohrála. Celkově to nebylo špatné, typická hororová atmoška od Rusty Lake tu moc není, spíš je to takové znepokojující jako každé druhé pseudo psychologické středisko ve fikci.

Náplň hry ani příběh nepřekvapí a spíš než pro náhodné kolemjdoucí hráče, je tohle spíš hra pro fanoušky Cube Escape her. Je to spin-off a jako samotně stojící hra to asi moc neohromí. I samotný Robert Hill je takový nemastný neslaný ne/hrdina a na Dalea nebo kohokoliv z Vanderboomových a Eilenderů to prostě nemá. Ze všech her z tohohle vývojářského studia je tahle hra nejslabší (hlavně, když člověk bere v potaz to, že se jedná o plnohodnotnou hru).

Vyloženě nemám, co extra vytknout ale ani ve mně nezanechala žádný dlouhotrvající dojem.
+12

Cube Escape: Paradox

  • PC 100
Pokračování Cube Escape nezklamalo. Hrdě můžu prohlásit, že jsem Paradox dohrála bez nápovědy, a i když mi to trvalo téměř pět hodin, tak jsem i tak na ten výkon pyšná. Nevím, jestli bych vyloženě řekla, že je Paradox náročnější než jeho předchůdci, ale některé pasáže mi daly zabrat. Hlavně ke konci, kdy člověk musí cestovat mezi jednotlivými pod/vědomími hlavního hrdiny.

Od vývojářů Rusty Lake jsem k dnešnímu dni dohrála všechny jejich hry a musím říct, že tahle se opravdu řadí na vrchní příčky žebříčku mého hodnocení. Je opravdu vidět, že je hra vypiplaná do detailů, doprovodný krátký film taky neuškodil. Už jsem to myslím zmiňovala v nějakém jiném komentáři, ale tyhle hry dodají pocit, jako by byl člověk naprostý génius. A to i když se posune jen o chlup dál. Části hry, které málem zlomily mé odhodlání dohrát bez návodu: mysl složená z místností a promítací plátno.  

Takže opravdu vřele doporučuji a nemůžu se dočkat další hry, které RL vyplodí.
+13

Rusty Lake Hotel

  • PC 75
Další skvělá hra od Rusty Lake. U těchto vývojářů už chodím na jistotu a spíš si hry snažím rozvrhnout tak, abych si je nevyplácala na jednou a měla nějaké v zásobě.

Jako vždycky, přivítá lehce hororová a znepokojující atmoška, která je v téhle hře spíše utlumená. Nejsou tu víceméně žádné lekačky a předramatická změna hudby jako v jiných hrách od Rusty Lake, při které sebou člověk trhne, ale horor je tu spíš dílem hráče. Aby taky ne, když úkolem je každý den připravit vynikající a pěkně masitou večeři, a sami hosté, přes svojí zkorumpovanost a zkaženou duši vypadají pěkně chutně (a masitě).

Nemůžu se ubránit srovnání s jinými hrami v sérii, protože je pravda, že je tohle první placená hra, kterou RL kdy vydali. Jednoduše řečeno, hra je velmi krátká a ve svojí krátkosti ten příběh, který nabízí, není zas tak úplně dech deroucí. Náročnost na dokončení tak těžká taky není, pořádně jsem se zasekla jen u sekvence shit sandwiche a u těch blbých opic s činely. I tak je ale hra sama o sobě velmi dobrá, jen trpí tím srovnáním třeba s mnohem delším Rusty Lake: Roots.
+16

Summer of Memories

  • Android 80
Když jsem sem tuhle hru přidávala, tak jsem tak nějak zapomněla na ní napsat komentář. No a protože jsem měla na Summer of Memories krásné vzpomínky, tak jsem se rozhodla si hru zahrát napodruhé. A ještě že tak, protože během posledního roku zřejmě přibylo pár příběhových odboček s podtitulem Mystery of the Time Capsule.

Příběh se točí kolem Sosukeho, malého chlapce, který se vydává z Tokia strávit letní prázdniny na malém ostrově odkud pochází jeho rodina. Na úvod se tedy setkáváme s jeho tetou, strýcem a babičkou. Sosuke velmi rychle zjistí, že mu tu nikdo nedovolí plýtvat elektřinou na koukání na televizi, a tak svůj volný čas musí naplnit nějak jinak. Takže vyráží na výlety po ostrově, objevuje nová místa, poznává další děti na ostrově ale i dospělé obyvatele, kteří mají různě propletené životní cesty. Prostě hra nacucaná nostalgií až běda.

Princip hry je opravdu jednoduchý, zabalit Sosukemu každý den batůžek se svačinou a případně nějakými věcmi navíc, které ho mohou nasměrovat na specifické místo: např. když mu zabalíte žabky, tak pravděpodobně půjde na pláž. Sosuke se po chvíli rozhodne se vydat na výlet a pak už jen čekáte až se vrátí, s novými příběhy a předměty do jeho sbírky. Hra je to opravdu spíše o čtení než o hraní, ale ty příběhy ze života, zasazené do šedesátých nebo sedmdesátých let minulého století v Japonsku, za to stojí. Na konci jsou možné dva závěry: dobrý a neutrální, mně se povedlo získat jen ten dobrý a normal se odemkl automaticky setrvačností. Jestli existuje i nějaký špatný konec nevím, ale pochybuji o tom.

Jedinou větší výtku mám asi ohledně toho stíhání vyzobat všechno co se dá v rámci toho herního měsíce. Ono se sice po 31. srpnu hodiny znovu přetočí na začátek, a i po skončení hlavního příběhu se dá pokračovat ve sbírání ještě nezískaných předmětů a dialogů, ale mně by se líbilo víc kdyby to bylo možné stihnout během toho jednoho měsíce. Protože si nemyslím, že bych zas tak plýtvala herním časem na to, abych musela hrát skrz celý další abych měla hru vyzobanou na 100%. To je ale jen takový poznatek.

Pro milovníky vizuálních novel převážně čtecí ráže, nostalgických příběhů ze života a Japonska je tohle ideální oddechovka.

"I'm confused..."
"Yeah, well I'm depressed. Deal with it."
+9

Geometric Sniper

  • PC 75
Od Geometric Sniper jsem původně moc nečekala, už kvůli té velmi nízké cenně. O to bylo větší mé překvapení, když hra nabídla bezproblémovou herní záležitost, která mi vydržela na solidní tři hodiny.

Hra kombinuje hidden object a povolání odstřelovače v jednoduché grafice, která sice není uměleckým dílem, ale oči to taky nerve. Samotné hledání obětí mezi nevinnými občany, kteří svými geometrickými tvary si jsou všichni velmi podobní, není žádná sranda. Natož když si k tomu člověk přidá fakt, že sice scénu může prohledávat v daném časovém úseku po celou dobu, ale hledaná osoba se tam ukáže jen na část s tohohle času.

Základní mód hry, který je jako jediný přístupný hned od začátku obsahuje třináct misí a nějakou tu příběhovou vycpávku mezi. Dohrát jen těch třináct misí se mi povedlo za hodinu a i přes pár zádrhelů, to byl celkem rychlík. Druhý mód je Find all a místo odstřelování lidí se hledá daný předmět v určitém množství na již prošlých scénách. Celkem se mi líbilo to, že tematicky vždycky odpovídal té hlavní misi, třeba na scéně, kde byl zločincem chemik, se pak ve Find all hledají baňky a zkumavky. Tenhle mód byl asi taky nejnáročnější na dokončení. A třetí mód - Elite, je vlastně zopakování si již odehraných misí ale se ztížením, že se nedá přibližovat hledáček ani zadržet dech.

Nejvíc se mi asi líbil fakt, že u pár misí jde být trochu kreativní a splnit misi dvěma různými způsoby. Sice je téhle svobody minimum, ale mám naději, že v druhém díle se tohle implementovalo mnohem víc. Každopádně pro ty, co tahle hra alespoň trochu zaujala, doporučuji. I když je opravdu krátká, tak za ten nuzný peníz se to i tak dost vyplatí.
+17

OPUS: Rocket of Whispers

  • PC 75
Tahle hra pro mě byla příjemným překvapením. Post-katastrofické zasazení příběhu s lehkými sci-fi a fantasy prvky mi sedlo a já byla ráda za nějakou "survival" hru, která není vlastně survival, protože tam není nějaká hektičnost (až na pár instancí s divokými zvířaty a padajícími budovami, ale i to bylo jen o rozhodnutí se mezi dvěmi akcemi) a tlačí vás jenom čas a nic jiného. Náplní hry je vlastně jen sbírání součástek, sem tam nějakého artefaktu doby minulé a čtení popisků a konverzací mezi dvěma hlavními postavami.

Zajímavé bylo spojení dvou pohledů, které překvapivě dobře fungovalo: normální pohled z boku na konverzace a opravy rakety a pak z ptačího pohledu na ty explorativní části hry, kdy se John vydává do rozpadajících se budov v okolí za účelem získání daných součástek. Ty hledací části mě opravdu bavili, protože John najde všelijakou veteš, u které je krátký popisek. Některé dopisy nebo vzkazy byly opravdu depresivní (jmenovitě i třeba Johnovi deníky z dětství o samotě v opuštěném městě) a navozovali tu správnou atmosféru. A věcí, které jde posbírat mimo ty nutné pro postup ve hře, je tu opravdu hafo. Po dohrání hlavního příběhu jsem měla ještě tak třetinu materiálů neprozkoumaných a na artefaktech ještě pomalu pracuji.

Přestože hra není nabitá gameplayem, a v rámci žánru se řadí pod ty casual a relaxační přes svůj dramatický příběh, tak já jsem si jí opravdu užila. Co mě tak neoslovilo byl ten příběh o vesmírných pohřbech a bloudících duších. Tu otravnost duší, kterou John pociťuje během celé hry, jsem tak trochu pociťovala taky. Víceméně to ale úplně špatné nebylo a byla jsem ráda, že se tam nesnažili narvat romantiku mezi hlavní postavy, jak by to člověk mohl očekávat. Jsem zvědavá jaký příběh zvolili autoři hry pro ty další dvě v sérii, protože už jen z pár náhledů každá hra vypadá úplně jinak svým zasazením a taky gameplayem, takže jsem zvědavá jak to všechno bylo zpracované.
+15

Hungry Hearts Diner 2

  • Android 90
Když jsem minulý rok hrála první díl Hungry Hearts Diner, tak jsem po dohrání marně hledala další díl nebo cokoliv podobného. Tak moc mě jednoduchá obsluha malinké japonské restaurace a příběhy jejích hostů bavila. Úplnou náhodou jsem narazila na druhý díl, který vyšel tenhle měsíc a můžu potvrdit, že je hra ještě lepší.

Babička začíná od znova, takže je tu zase dřina s rozšiřováním restaurace a jídelníčku. Teď navíc s přidáním i sbírání a mytí nádobí (já vím, naprosto strhující mechanika). Budhistický mnich znovu hraje roli tutoriálu svými průpovídkami, které prolamují čtvrtou zeď, znovu se objevuje i policista z minulého dílu a jeho ne tak šťastný životní příběh, a znovu se objeví i babiččin vnuk. Je tu ale i spousta charakterů, které se objevují úplně poprvé: tajemný muž v černém anebo komik, co nedokáže nikoho rozesmát.

Každý má svůj příběh, a ačkoliv některé zní ze začátku dost banálně a nezajímavě, postupně se odhaluje pravda a to, že každý život je tak trochu hořkosladký (a někdy s pořádným důrazem na hořkost). Jednotlivé příběhy se samozřejmě proplétají mezi hosty samotnými i s životem babičky. Velkou předností téhle hry je právě to, že jde o příběhy ze života a hra je vyloženě nasáklá nostalgií. Protože se hra odehrává v šedesátých letech minulého století, jednou dějovou linkou je i očekávání a sledování vzletu Apolla 11. Je tu ale i pár vzpomínek na válku.

Ve hře je dvanáct hlavních kapitol, a šest extra příběhů. Základ a čtyři kapitoly navíc jsou kompletně zdarma. Příběh navíc o romanci policisty a kapitola sledující, jak se věci odvíjí po měsíci je nutné dokoupit. Protože jsem si zdarma užila jak první, tak tenhle díl, neměla jsem problém si hru zkompletovat. Možná kapitola Love is War není nutná, ale Hawaii or Bust! rozhodně za zakoupení stojí. Každopádně celou hru můžu doporučit, na to, že je v podstatě úplně zdarma, tak člověka slušně vcucne do příběhu, a i ten minimalistický simulátor restaurace dobře zabaví. Ono se na ty japonská jídla a dobroty moc dobře kouká. Tenhle komentář můžu zakončit jen s nadějí, že se někdy dočkám i třetího dílu.

I didn't get this old by being dumb.
+13

Shadowhand

  • PC 80
Kombinace karetního solitairu a RPG prvků je celkem nečekaná, ale zrovna tady se opravdu povedla.

Jak se dá očekávat, princip je čím větší kombo v odklízení karet z herní plochy, tím větší útok. Tahy v solitairu se střídají s různorodými protivníky, každý z nich má určité výhody a slabosti. RPG prvky, a to především výběr zbraní a schopností, které mají se nedá úplně odstrčit na stranu. V casual hře by to člověk možná nečekal, ale opravdu je potřeba sledovat, na co má jaký protivník odolnost a podle toho uzpůsobovat, co má Cornelie za zbraň. Ve hře jsou k dispozici tři úrovně obtížnosti, a sama jsem byla překvapená, že souboje už v těch pozdějších kapitolách nejsou úplně jednoduché. Ani nejde tak o samotné poražení protivníka, ale o to, že to člověk stihne do určitého počtu tahů, bude mít určitý (vysoký) overkill a podobně.

Hra má 22 kapitol, které mají většinou okolo pěti soubojů a pro úspěšný postup do další je třeba nasbírat určité množství hvězdiček celkem (počet získaných je určen právě těmi vypotřebovanými tahy), získat dané množství zlata a vysoké kombo nebo již zmiňovaný overkill. Podle zvolené úrovně obtížnosti se zvyšuje nejen síla protivníků, ale také tyhle požadavky, takže v těch závěrečných kapitolách je to celkem maso. Taky to donutí i k nekonečnému opakování jednotlivých levelů, protože přece jen jde i trochu o náhodu a když vám padnou blbé karty, tak se nedá nic jiného dělat. To taky může odradit dost lidí od dokončení samotné hry, ale mě to zas tak netrápilo.

Samotný příběh je možná trochu úsměvný tím, jak se snaží být dramatický, ale ani neurazí. Celkem jsem zvědavá na Ancient Enemy, protože tam ten příběh zní o krapet zajímavěji už jen žánrovým zasazením do fantasy. Shadowhand ale musím hodnotit velmi kladně, protože vývojáři splnili zadání na jedničku, a ačkoliv příběh to tu trochu brzdí, samotná mechanika hry a ten mix RPG a karet tu opravdu vyšel dost dobře.
+17

Fable: Anniversary

  • PC 70
Originální Fable jsem nikdy nehrála a tohle bylo moje úplně první seznámení se sérií. O hře jsem prakticky věděla jen to, že je to RPG, kde postavu ovládáte od dítěte až do dospělosti a na základě vašich rozhodnutí se malý chlapec přikloní k dobru nebo ke zlu. No tak nějak jsem dostala polotovar obojího.

Dětství je tu velmi krátké a po dohrání tutoriálu už ovládáte dospěláka. To, jestli mu je dvacet nebo o pár let víc opravdu už nehraje roli. Třeba to, že ze začátku dětsky vypadající hře je i bordel s dominatrix mě dost překvapilo. A slibování ovlivnitelné morálky je taky nedopečené hlavně proto, že kdykoliv zabijete banditu nebo nějakou příšeru, tak se vám to hned připíše jako dobrý skutek, lidská nátura o sebezachování tu nic neznamená. A samotná logika, že v guildě pro hrdiny si může zadat úkol bandita je taky trochu mimo mísu. Titul hrdina se tu háže opravdu na každého, a vůbec nezáleží, jestli zaslouženě: Sám Weaver, master guildy, je největší zbabělec, kterého jsem zabila už jen z principu. Kdyby se nezabarikádoval s hromadou strážných, protože měl bobky, že obětuju jeho duši k zastavení toho největšího záporáka ve hře, tak bych ho možná i nechala jít. To, že ještě hodí do xichtu hlášku typu "já jsem tě vychoval, jsi zklamání" atd. no... si to zabodnutí zasloužil.

Thunder se svojí hláškou: "If I can't have her, no one can." a začne bitku na život a na smrt, ale pak se odšourá pryč, než má člověk šanci ho dorazit, protože sice nedokázal získat Lady Grey (jakoby to, že zabije druhého nápadníka hrálo nějakou roli), a ani nepomstil svojí sestru (jo jo, Whisper jsem taky zabila), ale radši bude žít jako zbabělec ALE hrdina, než aby hrdinsky umřel. Nebo spolknul svojí nemístnou a neoprávněnou pýchu.

A když už to zmiňuji tak Whisper jsem zabila už jen proto, že přes hloupé nadávky po celou dobu hry, kdykoliv se s ní člověk potkal, tak v aréně, když jde do tuhého řekne: jsme se přece domluvili, že se navzájem nezabijem, ne? Ne, Whisper, ty ses domluvila sama se sebou, protože MC není nadabovaný a umí se dorozumívat jen emotikony. Žádný souhlas z mojí strany opravdu nepadl.
 

Příběh prostě byl takový hala bala, nějaké citové vazby k charakterům jsem neměla, a Whisper, která asi měla vyvolat některé morální dilema, opravdu svojí roli nesplnila. Ze sourozenského i když lehce rivalského vztahu, na který to asi mělo hrát, vylezla akorát zahořklost a závist okořeněná zesměšňováním hlavního hrdiny jen proto, že byl v danou chvíli lepší. Veškerý konflikt mezi postavami vznikal opravdu jen ze závisti nebo ze zbabělství. Což ve hře, kde je centrální cech hrdinů, smysl fakt nedává. Jediná solidní postava v celé hře, která si ten titul hrdiny zasloužila byla Briar Rose. Ostatní fakt ne. I ta morální rozstřelka mezi dobrem a zlem je zabalená jen do plnění úkolů z té dobré nebo špatné strany, což je samo o sobě celkem arbitrární, stejně jakože svatoušek je blonďáček a špatný charakter se odráží v černých vlasech a svraštělém obličeji. Ošklivost se špatností v realitě moc společného nemá.

Ale abych nerozebírala jen ten příběh. Ovládání bylo ze začátku takové všelijaké, ale zvykla jsem si. Předem jsem byla připravená na možnost, že budu muset zapojit konzolový ovladač, ale nakonec jsem si vystačila s myší a klávesnicí. Nejhorší na ovládacích prvcích byl jednoznačně inventář, který byl jednak nepřehledný, ale taky nešel nijak svižně navigovat. Hotkeys částečně pomohly, ale třeba automatická nabídka interakcí na první třech F klávesách někdy šla úplně mimo mísu. I ukládací systém byl nepřehledný, a díky jednomu nechtěnému manuálnímu uložení se mi povedlo přepsat poslední save s tím, že mě to vrátilo o půl hodiny gameplaye zpět. Hra sice přesunutá z konzole, ale absolutně neintuitivní na počítači.

Questy, jak ta hlavní příběhová i ty ostatní se spoléhali na hordy nepřátel a ačkoliv souboje nejsou vůbec náročné, neustálé návaly dalších protivníků po chvíli omrzí. Hlavně v případě těch hlavních bossů, kde princip obecně je vždy jedna velká mrcha, která dokud žije, tak přivolává další a další menší mrchy. Hrdina má možnost si vybrat ze tří odvětví, která bude zlepšovat: magie, chladné zbraně anebo střelba lukem či kuší. Problém nastává v tom, když člověk (ehm, já) nahází skoro všechny zkušeností bodíky do fyzičky a melee, a pak zjistí, že nejhlavnější z hlavních bossů se dá zabít jen na dálku. Pecka. A když vás pak poslední save hází do pozice, kdy nemůžete už vylepšit svoje schopnosti ani nakoupit více lektvarů, tak přeji pevné nervy.

I přes veškeré moje výčitky mě hra bavila. Na to, že se jedná o předělávku hry z roku 2004, hra nabízí opravdu dost. Jak nějakou tu volnost v tom, jak hráč bude navigovat příběh, dodatečných věcí jako minihry, sbírání klíčů a otevírání démon brán, možnost si někoho vzít, vlastnit a pronajímat bydlení, rybaření a pár questů, které nejsou zaměřeny na kombat. Ne všechno je perfektní, ale rozhodně je to víc, než jsem čekala, že ve hře najdu. Koncept celé hry a série ve svojí době měl na hráče asi úplně jiný účinek, než teď, kdy volnost v RPG hrách je skoro samozřejmostí a denním chlebem hráčů všech možných žánrů. K lepšímu hodnocení je potřeba nějaká ta nostalgie k původní hře, a to já opravdu nemám.
+21

LEAVES - The Return

  • PC 60
Druhý díl LEAVES musím bohužel hodnotit mnohem níž než ten první. Především proto, že otravné bugy a všechny ty nevychytané věci z předchozího dílu jsou zde stále a hra je vlastně jen takový reskin a recykl. A to včetně opakujícího se posledního úkolu, některých lokací a příběhu. Napoprvé se dá ledacos ve hrách odpustit, ale když se to prolíná bez jakékoliv snahy do dalšího dílu, je to celkem k naštvání. Mapa stále k ničemu, a to i přes to, že ve hře přibyl velmi chytrý výtah, který vám prodlouží cestu o animovanou sekvenci, kdy se koukáte na klepající se prázdnou kabinu s pákou.

Hádanky v tomhle díle nejsou špatné, třeba takový číselný kriss-kross mě bavil a obrázková sudoku taky nebyla špatná. To jsou ale moje preference, protože tenhle 'vyřazovací' typ puzzlů mě baví. I tak ale v adventurách preferuji trochu svižnější a dynamičtější úkoly aby člověk neztvrdnul moc dlouho na jednom místě. Protože nejde ani tak o pochopení mechanismu hádanky na kterém (dle mého) ty nejlepší logické puzzly stojí, ale aplikace jednoduchých a široce známých pravidel na velkou herní plochu.

Nově se nesbírají jen opadané listy stromu, ale pro dokončení hry je třeba nasbírat tři druhy kapek, které se ukládají do speciálních slotů v inventáři. To bylo sice hezké, ale hru to opravdu nezachránilo. Takže pokud jste hráli první díl, a bavil vás i přes nedostatky, tak to možná zkuste. Pokud vás ale chyby obtěžovaly a rozčilovaly, tak tady větší štěstí opravdu nepohledáte.
+11

Viscera Cleanup Detail

  • PC 75
Komentář píšu po úplném vyčištění jedné a půl mapy, takže to můžete brát s rezervou, ale VCD je podle mě ten typ hry, u kterého je větší zábava se koukat, jak to hraje někdo jiný, než když to hraje člověk sám. Ta satisfakce z uklízení masakru je k nerozeznání od "oddly satisfying" Youtube kanálů věnovaných čištění koberců. U obojího je ale zábavnější se na to koukat, než to dělat. A to už vůbec nemluvím o tom, že videa z VCR jsou od lidí, kteří precizně speedrunují jednotlivé mapy a na rozdíl od vás neustále nenakopávají kýble plné krve na právě vytřenou podlahu.

Nápad uklízecí čety, která se věnuje místům, kde se to trochu vymklo z ruky, je parádní. Já sama, střílečky kde kosíte nepřátele po tuctech prostě nemusím, ale v téhle hře mi ty rozmašírovaná těla a jejich obsahy zas tak nějak nevadily. Vcelku prosté simulační hře to dodalo šmrnc, a zároveň s tím, co vytíráte galony krve narážíte i na poznámky zesnulých a získáváte obrázek o tom, co se v dané lokaci vlastně stalo. I samotná hra má lore, který se dá postupně odhalit a to je od uklízecí hry celkem překvapení.

Největší kámen úrazu pro mě ale bylo to, že je celá hra z prvního pohledu, a já dokázala hrát v kuse maximálně čtvrt hodiny než se mi začal zvedat kufr. S tím, že ty nejmenší mapy zaberou okolo hodiny a půl, se pro mě hra stala skoro nehratelnou. To ale nemůžu vyčítat vývojářům, to už tak prostě je. I tak bych ale řekla, že mapy jsou všechny až moc rozsáhlé. Lítat z jednoho konce na druhý s kýbly, bordelem a vším tím, co se musí spálit k peci, která je zase na druhé straně než stroj co plive kýbly, prostě nebaví. Mulťák pravděpodobně zabaví víc.

I když já si moc nezahraji, tak hra určitě plní to, co slibuje. Není to pro každého, ale to se nedá nikomu vyčítat. A pro ty, co tenhle typ hry baví, je těch map k uklízení (ať už originálních či custom) habaděj.
+11

LEAVES - The Journey

  • PC 75
Na LEAVES jsem narážela už několik let, a konečně jsem se dokopala se pořádně podívat, o co vlastně jde. Nenápadný cover mi úplně neevokoval adventuru, která je smíchána s díly jedné německé umělkyně. Výtvarné zpracování možná nebude každému úplně pochuti, protože se jedná o surrealismus a abstrakci, ale mně to celkem sedlo. Na začátku je krátká animace, která ukazuje cíl hry. Tím je sesbírání všech 28 listů, které opadaly ze stromu a vítr je rozfoukal po celé surrealistické krajině.

Když se ale budu soustředit na samotné hraní, tak musím říct, že jsem byla příjemně překvapená úrovní hádanek. Nejedená se o hlavolamy, které by byly extrémně těžké, ale úplně jednoduché některé části také nejsou. Především se jedná o takové ty aha momenty, kdy vám dojde, že tahle část hry souvisí s touhle hádankou. To, že nejen A vede k B, ale taky že k vyřešení B je potřeba X a Y, trochu zpestřuje některé snadné úkoly. Hru jsem prošla dvakrát a napoprvé mi to trvalo okolo dvou až tří hodin se vším bloumáním a hledáním obyvatel prapodivné krajiny, kteří se dají odhalit použitím lupy na jednotlivé obrazovky. Napodruhé s předchozími vědomostmi jsem dohrála za hodinu.

Hru bych hodnotila i výš, nebýt hloupých věcí jako mizející šipky přechodu mezi obrazovkami, nutnost nakliknout na specifické místo s daným předmětem aby nastala reakce apod. Nejednalo se o něco, co by bránilo hraní, ale otravné to bylo a hlavně jsou to takové základní věci, které se opravdu daly vychytat předem.
+12

My Brother Rabbit

  • PC 85
Tak tohle byla opravdu parádní záležitost. Krásné grafické zpracování, solidní příběh a dobrý mix hádanek a hledání. Hodně mi to připomnělo The Tiny Bang Story. Kouzelný imaginární svět je propojen krátkými scénami z reality, která není tak veselá a barevná. Příběh mě opravdu překvapil tím, jak depresivní to vlastně všechno bylo, protože jsem před začátkem hraní neměla vůbec ponětí o čem hra je. Takže imaginární cesta králíka, který doprovází nemocnou květinku skrz snový svět je vlastně příběhem o bratru, který se snaží povzbudit svojí mladší sestru v tom nejhorším. Pokud tenhle smutný podtón hry někoho znervózňuje, tak tady je spoiler, jak to dopadne: samozřejmě to končí dobře ;). Osobně bych se bez těch scén z reality obešla, protože i v tom kouzelném světě je jasné o co jde. Trochu to tím drama tlačilo na pilu, ale to je jen můj osobní názor, že.

Samotné hraní bylo opravdu fajn, ve hře není k dispozici žádná nápověda ani možnost přeskočit logickou hádanku. To beru oboje jako pozitivum i negativum, plus je to pro mě tím, že mě to fakt donutilo hledat a neusnadňovat si průchod hrou jen proto, že hledám nějakou breberu už přes deset minut. Mínusem je to, že v některých situacích může stoupat frustrace. V půlce hry mi došlo (protože nečtu tutoriály samozřejmě), že hledání je usnadněno tím, že pokud je hledaný předmět na dané obrazovce, rámeček okolo je zabarven modře. Náplní hry je z většiny hledání x počtu daného předmětu - kabely, květiny, motýli atd. Takže styl již zmiňovaného The Tiny Bang Story. Hledání je proloženo pár logickými hádankami, nebo sestavováním mechanismů podle nakresleného plánku.

Celkově můžu hru opravdu doporučit. Jen bych asi zmínila, že přesto, že hra vypadá jak pro děti, spíš bych řekla pro starší děti nebo děti hrající s rodiči. Ten depkařský příběh není ani problém, spíš si myslím, že s některými logickými hádankami to fakt chce pomoc dospělého (protože se prostě nijak přeskočit nedají). Ale jinak doporučuji pro všechny ostatní, děti neděti :D.
+14

The Franz Kafka Videogame

  • PC 45
Tak tohle byla pěkně frustrující záležitost. Logické hádanky, ze kterých se hra skládá, bych rozdělila do dvou kategorií. Zaprvé, velmi primitivní aneb je to vlastně hádanka? a zadruhé, nevím kde je ta logika a vyřeším metodou pokus-omyl, klikám na všechno možné i nemožné. Příběh tu sice je, ale na jaké úrovni, to je škoda komentovat.

O Kafkovi mám velmi matné vědomosti, ale tím, jak hra byla zpracovaná si myslím, že mi i to málo stačilo. Protože to vypadalo, že vývojáři měli znalostí ohledně Kafky a jeho díla stejně (malé) množství poskytnuté z lavic střední školy. Surreálno hala bala, a možná se projevuje moje neznalost ale nevím co spojuje Kafku s René Magrittem, podle kterého je (předpokládám) úvodní obrazovka. Surrealismus dobrá, ale proč? Tak nějak to zavání využitím (zneužitím?) Kafky aby po téhle hře šmátli jeho fanoušci. Co jsem ale četla recenze, tak fanoušci (i nefanoušci) sdíleli mé antipatie vůči téhle hře. On je asi nějaký důvod, proč je hra věčně ve slevě za neuvěřitelně malou cenu.

Úplně nejútrpnější část celé hry bylo ale získávání posledního achievementu. To, že je achievement za nepoužití nápovědy v celé hře je pochopitelné, to je celkem běžná záležitost. Ale achievement za to, že člověk použije nápovědu v každém levelu, to už nechápu. Čekat tři minuty na nápovědu, protože jsem jakože neschopná si uvědomit, že mám zazvonit na zvoneček když přilezu k recepci (a je to jediná věc na kterou se dá vůbec kliknout), bylo utrpení. Už nikdy.
+14

Lost Legends: The Weeping Woman

  • PC 30
Špatné, hodně špatné. Ať už skrz to, že hra spoléhá na příběh, co nemá ani hlavu ani patu nebo to, že je to jedna HO obrazovka za druhou. Hádanek tu pár je, ale že by mě nějak bavily to se taky říct nedá. Ty dvě a půl hodiny, které hra trvá (a to počítám včetně bonusu) je opravdu bída.

Co mě na tom tak nějak vytočilo nejvíc je ta zápletka, nejdřív se to tváří jako legenda (viz název) a pak se to snaží najít nějaké pragmatické (a skeptické) vysvětlení, ale s tím, že ta legenda je furt přítomna a zasahuje do reality. Ve výsledku je to přesně tak blbé, jak to zní. Do toho přidejme nemístné "jump-scares", které s hororovými nadšenci ani nehnou, ale kliďase, co si chtějí zahrát HO hru bez stresu, to akorát vytočí. Ano, patřím do té druhé skupiny. Nehledě na to, že pro Weeping Woman, která se vám snaží pomoct, nedává moc smysl dělat bububu na každém rohu.  A příběh bonusové kapitoly je snad ještě blbější, a taky spadá pod mišmaš tajemno a realita, která nedává žádný smysl.

Takže mě tohle opravdu neoslnilo, jediný plus, který snad můžu zmínit je fast travel mapa, která je ale z nějakého důvodu k dispozici jen v hlavní hře a v bonusu už ne, tam bych ji ale zrovna asi využila víc. Zajímavé prostředí Mexika, vizuálně to taky nebylo úplně špatné až na pár uncanny valley obličejů, ale i tak vyšší hodnocení fakt obhájit nedokážu.
+10

House of 1000 Doors: The Palm of Zoroaster

  • PC 75
Druhý díl ze série House of 1000 Doors je o trošku slabší než ten první. Především je hra o dost kratší a více spoléhá na HO obrazovky, kterých tu je habaděj. Hádanky nejsou tak pestré, a párkrát se opakuje celkem nudné puzzle. Chtělo by to prostě trochu víc. Velmi dobré vylepšení oproti prvnímu dílu je ale fast travel mapa, která se tentokrát neschovává v deníku, ale je k rozkliknutí přímo na obrazovce.

Samotný příběh je o hledání ruky Zoroastery k jejíž nalezení je potřeba nejdříve nalézt čtyři lebky. Ty jsou ukryté v různých obdobích a zemích, do kterých musí Kate cestovat pomocí obrazů, které fungují jako portály. Kromě prostředí domu se člověk podívá do Tibetu, Indie, Madagaskaru a Jeruzaléma (a v bonusové kapitole ještě do nějaké nordské země). Ty odlišné krajiny byly fajn, ačkoliv jsem si na 95% jistá, že 'chybami' typu čínské znaky v Tibetu, vývojáři šli na jistotu s jakoby-asijskou estetikou místo nějaké iluze akurátnosti, malpa kapucínská je asi víc atraktivní než makak, přestože malpa se v Indii asi jen tak neobjeví, zato se ve hře objeví tibetský mnich mluvící perfektně anglicky, ale s tím typickým universal-asijským přízvukem. No neber to. Jsou to možná stupidní detaily, ale i tak by zrovna tyhle věci šlo vychytat. Jinak ale příběhy v jednotlivých zemích nebyly špatné.

Bonusová kapitola znovu nabídla necelou hodinku hraní navíc a i tentokrát zabíhá tahle extra kapitola více do příběhu obyvatel Domu tisíce dveří. Hlavní figurkou je tentokrát Gabriel, který je na sklonku svého života. Anebo ne?

Rozhodně se chci jednou pustit do dalších dílů, protože si pořád myslím, že tahle série má co nabídnout, a patří k tomu lepšímu z HO her.
+12

House of 1000 Doors: Family Secrets

  • PC 80
Tak první ze série House of 1000 Doors jsem si opravdu užila. Příběh o domu, který se záhadně objevuje bez ohledu na časoprostor a jeho nájemníci jsou všichni trochu jiní. Ten příběh o záhadném domu mi silně připomněl knihu Slade House of Davida Mitchella. V kůži jedné neúspěšné spisovatelky se v domě setkáváte s duchy, kteří potřebují pomoct na onen svět, protože je tu drží nějaká nevyřízená záležitost. Většina příběhů je o nešťastné lásce a milencích odloučených kvůli jejich rodině, ale nějaká ta výjimka se taky najde. Na jednu stranu to není revoluční nápad ze kterého se člověk posadí na zadek, ale na druhou stranu právě to, že jsou jednotlivé příběhy tak low-key ta hra opravdu funguje. Částečný dabing a pár cut scén (které tedy mají trošku děsné rozlišení) to pěkně dokreslí.

Hra je dobře vybalancovaná v poměru hádanek, HO obrazovek a klasických adventurních prvků (aka tenhle předmět otevře tuhle věc atd.). Nikde jsem se vyloženě nezasekla, všechno to pěkně zapadá do sebe a nenarazila jsem na moment, kdy by si člověk ptal, jaký myšlenkový pochod ten vývojář sakra měl Přes hladký průběh s nulovou frustrací se herní délka zaokrouhlila s bonusovou kapitolou skoro na pět hodin. To je na HO hru extrémně slušný čas.

Samotná bonusová kapitola zabrala asi hodinu času, což není k zahození. Když jsem jí otevřela tak jsem čekala, že to bude jen nějaká krátká nezáživná kapitola, která tam je jen pro to aby collector's edition nabídla něco víc. Opak byl pravdou a bonus nabídl samostatný výživný příběh a množství hádanek.

Dvě funkce, které jsem objevila až ke konci hry byla zaprvé mapa v deníku, skoro celou hru jsem cestovala z jedné strany domu na druhou manuálně, ale co už. Mapa taky ukáže, kde se zrovna dá něco najít, zkombinovat či vyřešit. Druhá věc, které jsem si všimla až k závěru byl manuál, kde byly všechny kroky hrou pěkně popsány. To není něco, co bych postřehla u jiných HO her jako běžnou věc a občas se to může hodit, já využila u minihry s provazy, u které do teď nevím jestli se musela dohrát pokus-omyl nebo jestli někde bylo naznačeno jak jí vyřešit bez náhodného zkoušení. Jako bonus si člověk může stáhnout nějaké wallpapery, ale to je takový bonus, který už v dnešní době využije asi jen málokdo.

Takže jako klasickou HO hru můžu velmi doporučit, protože já si to opravdu užila, a trochu se mi vrátila naděje (po těch děsech, co jsem v poslední době hrála) na dobré HO hry.
+11

The Far Kingdoms: Sacred Grove Solitaire

  • PC 55
Tuhle hru jsem vyhrála v giveaway a jak je to u mě běžné, začala jsem jí hned hrát bez ohledu na to, že mi v knihovně hnije spousta jiných her už roky. V The Far Kingdoms příběh takřka neexistuje, prostě se pomocí krystalů snažíte opravit elfí město. Někde na začátku snad byla zmínka o tom, že hraju za princeznu, ale s jistotou to už říct nemůžu.

Samotné hraní solitaire není žádná výzva. Jednotlivá kola nejsou potřeba dohrát, když člověku zbyde pár (i hromada) karet, tak se prostě pokračuje dál. Takže je to jen o tom, posbírat to množství krystalů, občas složit nějaké to puzzle nebo posbírat části artefaktu. Ale devadesát procent času jsem strávila hraní solitaire. Takže monotónní nuda bez jakékoliv výzvy. Vyzdvihnout ale můžu grafickou stránku, některé obrazovky byly opravdu pěkné a stylizace karetní hry do toho či onoho téma, mě vždycky baví (samozřejmě když se to povede, že).

Obecně se jedná o takovou průměrnou hru, tak nějak mi bylo naservírováno to, co jsem čekala. Na nějaké karetní profíky, co hrají všechny hry na hard, tohle asi fakt není. Na druhou stranu ti, co chtějí na chvíli vypnout a mít nějakou iluzi toho, že hrají za nějakým cílem, The Far Kingdoms není zas tak špatné.
+13

Four Last Things

  • PC 70
Skvělý nápad, ještě lepší vizuální zpracování, humor za mě na jedničku. Příběh o tom, jak si jeden hříšník musí zopáknout všech sedm smrtelných hříchů, aby se konečně mohl vyzpovídat, mě bavil. Plnění jednotlivých hříchů bylo někdy lehčí, někdy složitější, je pravda, že občas by nějaká nápověda ve hře nebyla na škodu, protože sice džbánů je ve hře habaděj, ale najít ten který lze sebrat už je jen jeden.

Vizuální stránka hry je to, proč jsem si jí vůbec pořídila. Dílo Hieronyma Bosche je pro mě z uměleckého hlediska jedno z nejzajímavějších. Takový praotec surrealismu ačkoliv tvořil několik století před tím než byl tenhle umělecký směr v rozpuku. Každopádně Zahrada pozemských rozkoší, která se promílá v celé hře je fascinující dílo a vůbec se nedivím, že zrovna tenhle trochu bizardní triptych rámuje tuhle trochu bizardní hru. Kromě Bosche je tu spousta děl od jiných umělců, hodně z nich je namixována, což byla další věc, která se mi opravdu líbila. A když zrovna člověk neví odkud ta či ona část obrazovky pochází, ve hře je možné navštívit galerii, kde se dají originály prohlédnout.

Takže obecně je ta hra skvělá a opravdu mi sedla, ale ta hra je prostě mizerně krátká. Hotovo úplně komplet se vším všudy jsem měla za hodinu a půl a to jsem se celkem hrou loudala. Samotné plnění úkolů, jak už bylo řečeno je celkem jednoduché a pokud se člověk zrovna nezasekne na myšlenkovém pochodu autora, tak se hra dá stihnout do hodiny (ani ne). Rozhodně si chci zahrát The Procession to Calvary, protože ten koncept hry se mi fakt líbil, ale teď si prostě ty éčka sama sobě neuhájím.
+16

Regency Solitaire

  • PC 70
Určitě nejsem první ani poslední, kdo tohle řekne, ale solitaire je zlo. Taková jednoduchá karetní hra, ale vytvoří to závislost absolutně neskutečnou. Ukázkový příklad je to, že jsem si tuhle hru pořídila po dohrání jiné solitaire casual hry. A tohle jsem dohrála nadvakrát dohromady za sedm hodin. Pomoc.

Ale teď už k Regency Solitaire, jak už název napovídá, hra je zasazena na začátek 19. století v Anglii, kdy se vlády ujímá, za svého nemocného otce, princ George. Ačkoliv pedantsky se jedná o trochu pozdější dobu, celé je to velmi Austenovské. Příběh Belly, která je zamilovaná do muže z jiné sociální vrstvy, a díky jejímu hloupému bratrovi, který zadlužil celou rodinu, chce Bellu její otec provdat za odporného Mr Bleaklyho. Ano s přimhouřenýma očima tam člověk vidí Bennetovi a Mr Collinse smíchaného s Wickhamem. No prostě ten příběh je plytká Jane Austenová bez vtipu a nápadu. Ale i tak mi to prostředí bylo dost příjemné, protože mám pro tohle období slabost.

Samotný solitaire byl tak střední obtížnosti. Každá kapitola má tři úkoly, které je potřeba během hraní deseti levelů solitaire splnit. Většinou je to množství peněz, počet získaných hvězdiček a určité combo. To poslední bylo asi nejtěžší a nejvíc v posledních levelech hard módu, kdy ta sekvence musí pro splnění být nepřetržitá skoro pro všechny karty na ploše. Jinak v rámci solitaire obecně asi nejde o nějaký extra challenge, jen ty podmínky to občas stížily.

Ale jinak mě bavila ta ironie, že "Bella" (bohužel to není takhle specifikováno, ale mně se ta myšlenka líbí) vyhrává peníze nazpět hraním karet, a tím kompenzuje dluhy, které si v kartách nadělal její bratr. Upřímně už jen tímhle se toho dalo z příběhu vytěžit víc. Už si s tím brbláním o příběhu u každé druhé casual hry připadám jak mrcha, ale to je tak špatně, chtít něco víc? :D No nic, já si jdu zapnout nějakou jinou solitaire hru.
+13

Hidden Through Time

  • PC 80
Při mém posledním nákupu na Steamu jsem se rozhodovala jestli investovat do Hidden Folks nebo právě do téhle hry. Nakonec vyhrálo cestování časem a barevné zpracování, i když tu druhou hru si stále plánuji jednou pořídit.

Základní hra je rozdělena na čtyři období/témata: prehistorie (pralidi, mamuti a dinosauři všichni pěkně dohromady), Egypt (pyramidy, mumifikace, včetně pár naprdlých bohů), středověk se špetkou fantasy (princezny, rytíři i goblini) a divoký západ (ve stylu neakurátního Winnetou a Spaghetti westernů). Čekala jsem sice víc období než 4 které jsou každé úplně z jiného soudku a kontinentu, ale už jen tím soužitím dinosaurů a lidí, se tohle dalo čekat. Navíc pár mezer je doplněno s DLC.

Obtížnost je tak nějak uprostřed, většina předmětů se dá najít bez problému, nápovědy se dají až na pár výjimek logicky rozluštit a zasekla jsem se snad jen jednou na hledání titěrného pomeranče (či nějakého jiného oranžového ovoce). Základní 'příběhové' mapy mi zabrali okolo tří hodin, což není nějak moc herního času, ale při nakouknutí do online map, které vytvořili jiní hráči, jde spíš o to, kdy to člověka přestane bavit než jestli mu dojde materiál na hraní. Pár map na které jsem narazila v online režimu bylo ještě mnohem lepších než ty nabídnuté od vývojářů.

A nakonec, co si budem povídat, hidden object her, které mají pěkný malovaný vzhled a ne ten typický HO artstyle alá horší Thomas Kincaid, je bídně málo. Tak snad takových her bude jen přibývat.
+16

Dream Daddy: A Dad Dating Simulator

  • PC 80
Dating simulátory mě vždycky tak trochu znervózňovali, a to asi proto, že první povědomí jsem o nich získala při sledování podprůměrného reverse harem anime, které jsem později zjistila je inspirováno právě nějakým tím simulátorem. Takže moje očekávání od čehokoliv podobného jsou cringe hlášky a hlavní postava které všichni nápadníci z neznámého důvodu padají k nohám. Nicméně o Dream Daddy jsem slyšela samé pozitiva a především to, že je to bráno tak trochu s nadsázkou, takže jsem se nakonec do hry pustila. A byla jsem velmi mile překvapena.

Hlavním plusem celé hry je právě humor. Konverzace jsou protkané dad jokes a puns, a třeba na načítacích obrazovkách si člověk může číst otcovské rady. Lepší vrabec v hrsti než vrabec v oku. Co jsem taky ocenila byla povaha hlavní postavy, protože ten chlap je absolutní střevo na sociální interakce.

Po vzoru jiných dating simulátorů je výběr chlapů takový, aby si každý vybral ten svůj typ: dobrák od kosti, bad boy, knihomol, hudebník s kytarou, tajemný goth atd. Každý stereotyp má ale na závěr nějaký malý twist, třeba knihomol Hugo je tajně superfanoušek wrestlingu. Překvapivě, gotický taťka Damien byl můj největší oblíbenec, i když jsem ze začátku bojovala s mojí temnou emo teenagerskou historií, která mě kdysi k pseudo-gotickým podivínům táhla. Nakonec mě ale Damien a narážky na My Chemical Romance v jeho dějové lince dostávali do kolen (smíchy) a úplnou třešničkou na dortu v jeho příběhu byl Naruto/Sasuke (kdo hrál ví). Kromě hlášek o MCR, nejvíc vtipný dialog nastal s Hugem když popisoval svůj vysněný wrestlingový moniker J.D.Stamminger a jeho finishing move A Catcher in the Eye. Takovéhle hlášky prostě literárního nadšence pobaví.

Opravdu zajímavou částí je skrytý cult ending, na který se tedy jen tak náhodou narazit nedá, protože se k tomu musí specificky nastavit vzhled a jméno při tvorbě hlavní postavy. Hororová verze Christiana jako zvrhlého kněze, který dohnal svojí manželku téměř k šílenství, dodala těm narážkám na The Shining od Kinga ještě lepší kontext. I když je řečeno, že toto do kánonu hry nepatří, tak mně se téhle verzi Christiana docela chce i věřit. Stejně tak tři různé způsoby jak ve hře zemřít tu rom-com trochu opepří.

Co hodnocení hry sráží je délka. Prostě rozdělení na kapitolu jedna, střed který se skládá ze tří rande s tím vyvoleným (nebo dvě rande s každým a to třetí s tím vyvoleným :D) a epilog. S tím, že první kapitola a epilog je z většiny recyklovaný, takže se to nějak extra nemění. Samotná rande jsou dost odlišná pro každou postavu, což je fajn, ale nějaká variace jak v prologu tak epilogu, víc rande, možnost větší volby postavy, aby to ovlivnilo hru atd., by vůbec nebylo na škodu. Občas se do hry připlete taky nějaká minihra. Ne všechny jsou špatné, ale některé jsou opravdu z toho slabšího soudku (jako třeba nahození rádia na lodi, absolutní nonsens)  Jinak mi ty minihry ani nějak nevadily, ale stále se bezúspěšně snažím získat poslední achievement v minigolfu při kterém si mám chuť rvát vlasy "Yo ho ho ho 17/18" -_-.

Takže i přes to zdráhání před zapnutím hry, jsem si nakonec Dream Daddy neskutečně užila. Hry, které spoléhají na humor je pro mě vždycky trochu kupování zajíce v pytli, ale tohle se mi trefilo do chuti úplně přesně. Takže jen doufám, že se někdy dočkám druhého (a ještě lepšího) dílu.
+15

Kathy Rain

  • PC 60
Tak Kathy Rain pro mě byla celkem zklamáním. Na to, že jsem o téhle hře slyšela všemožné ódy z různých zdrojů, a že vyhrála reader's choice Aggie Awards, to byla teda pěkná slátanina. Z Nancy Drew se stala Alenka v říši Divů na LSD.

Nejdřív to pozitivní: grafické old school pixelové zpracování bylo podle mě na jedničku. I když to někteří nemusí, mně se to opravdu líbilo. Stejně tak bylo skvělé zasazení příběhu do devadesátek, s hlavní postavou vysokoškolačkou, co má všechno a všechny na háku a její spolubydlící je zarytá křesťanka se sklony ke stalkingu. Prostě ten rozjezd byl skvělý, všechno se to začalo hroutit někde v polovině a s každou načatou kapitolou to bylo horší a horší, závěr příběhu končící jako hořící bordel.

Adventurní prvky trochu pokulhávaly protože je to všechno pěkně jasně narýsované, hráč nemůže nic zkazit (což v mém povědomí jde opravdu silně proti té retro vizáži, jelikož v jedné z mála "pixelových" oldies her, kterou jsem kdy hrála, jsem skončila během deseti minut, protože postava sežrala něco co neměla). Tady nezáleží na výběru dialogu, protože hra dá šanci všechno zopakovat a je vůbec jedno, že mluvíte se stejnou postavou během deseti sekund úplně stejný dialog, protože jste se napoprvé netrefili. Stejně tak většina 'hádanek' je opravdu jednoduchá (především, kvůli tomu, že jde z většiny o kombinaci předmětů a nic jiného). Tohle by se dalo ale všechno s přimhouřenýma očima ignorovat, vývoj příběhu se ale ignorovat opravdu nedal.

Začalo to hezky, Kathy se snaží odhalit, co doopravdy způsobilo záhadnou nehodu jejího dědy, který byl upoután na invalidní vozík posledních patnáct let jeho života. Proč ho zajímala sebevražda mladé dívky dvacet let zpátky a vůbec jestli to sebevražda byla. To všechno zní jako solidní nenáročná detektivka, a i přes to, že se do toho časem zamíchají čím dál víc prapodivné postavy, dalo by se to všechno vysvětlit racionálně (kult, halicunace apod.). Bohužel vývojáři se ubrali jinou cestou a závěr příběhu je slušná magořina ve stylu a pak se probudila. A mně nejde o to aby všechno dávalo vždy smysl, ale tady není nic dotažené do konce a ten obrat z normality v bizár je z ničeho nic, a závěr slouží jako katarze hrdinky a jejího trauma. A potom, co hra z adventurního hlediska moc nenabídne, a celou dobu to má táhnout dopředu příběh, je to opravdu zklamání.

Po čtení diskuze na Steamu, jsem nabyla dojmu, že lidi ten příběh opravdu sežrali i s drobky a touží po druhém díle. Moc to nechápu, ale dobře. Co nechápu ještě víc je fakt, že momentálně KR na Steamu stojí 15éček, protože za tuhle cenu ta hra fakt nestojí.
+18

Parkasaurus

  • PC 70
Parkasaurus jsem kupovala ještě v early access pár let nazpět. Tycoon hra s dinousaury, která se bere s nadsázkou a nesnaží se o ultra realistické a detailní ovládání a radši jede tou svou indie cestou do roztomilé grafiky a vtipného low-key lore. Když to řeknu úplně na rovinu, kdybych chtěla realismus tak asi šáhnu po něčem jiném. Následuje sáhodlouhý komentář, který celkem dopodrobna zabíhá do funkcí ve hře.

I když jsem kupovala hru už v roce 2018, tak jsem odehrála jen asi dvě hodiny než jsem jí vypla. Prostě v early accessu toho nebylo moc co k nabídnutí, a až teď jsem se rozhodla to zkusit znovu. Po necelých třech letech se hra opravdu změnila. Kromě sandbox módu jsou konečně jsou k dispozici i nějaké ty kampaně, i když je pravda že dobrá čtvrtina z nich slouží jako tutoriální představování různých funkcí ve hře. A samotné dohrání těch 14+1 kampaní zabere zhruba 20 hodin.

Vylepšování hry stále ještě probíhá, přibývají noví a noví dinosauři a předměty ve hře. Dinosaurů je opravdu hodně, a při jejich "výrobě" pomocí fosilií a kostí jsou rozděleni do čtyř úrovní vzácnosti. Nejvíc basic dinosaur je chudák stegosaurus a za ním hned triceratops. Naopak k získání T-Rexe člověk musí na své dino zoo makat, jelikož přístupnost k jednotlivým tiers dinosaurů se odemyká pomocí vědeckého stromu, který je pěkně dlouhý. Vylepšovací stromy jsou ve hře dva: již zmiňovaný vědecký a dinosauří. Vědecký otevírá nové dekorace, stánky, ploty, vylepšuje třeba toalety a další věci ohledně návštěvníků, 'platí' se v něm chemickými baňkami, které se získávají skrz zaměstnané vědce v parku nebo skrz plnění úkolů. Dinosauří strom se rozšiřuje pomocí srdíček, které hráč dostává za každého šťastného dinosaura denně, a v tomhle stromě se dají získat nové rostliny, hračky, krmelce apod. prostě všechno co patří do dobrého výběhu pro dinosaury.

A člověk opravdu chce aby jeho dinosauři byli šťastní, protože jinak budou naschvál strhávat ploty a následně se pouštět do návštěvníků (I když je pravda, že hajzl Spinosaurus strhával ploty i když byl spokojený). Při útěku dinosaura z výběhu jsou dvě možnosti, buď zavolat ochranku, která dinosaura uspí, nebo to vzít do vlastních rukou a ve first person modu dinosaura sejmout uspávacími šipkami sám. Tahle funkce se mi líbila (vůbec tohle nezní psychopaticky), už jen proto, že je to mnohem rychlejší než čekat na daného zaměstnance. Když už jsem u zaměstnanců, tak v parku jsou čtyři typy: veterináři, údržbář (který uklízí a opravuje ploty), vědec (který buď pobíhá volně po parku a odpovídá návštěvníkům na dotazy nebo farmí již zmiňované baňky) a ochranka. Ti se taky časem také dají vylevelovat a kromě jejich běžných funkcí v zoo, taky pomáhají s vykopávkami kostí.

Někde jsem četla, že úplně první koncept hry, který definoval její vývoj bylo prostě "dinosauři v kloboucích" a tahle část hru neopustila. Během vykopávek (a nejen během nich) může člověk narazit na pokrývku hlavy (římská helma, kovbojský klobouk, cylindr atd.), každá má jiné vlastnosti, jako třeba zvyšování atraktivity exhibice, když danou pokrývku nasadíte zvolenému dospělému dinosaurovi. Klobouky se dají také 'nasadit' na dinosauří vejce než se malý dinosaur vylíhne, a to ovlivní jak barvu dinosaura tak jeho vlastnosti. Ano, tahle hra opravdu není tvořená na to aby se brala vážně a i když jsem viděla jak rozhořčené komentáře ohledně toho, že hra není realistická (no shit, Sherlock) tak nedávno vývojáři odpověděli na výzvy některých hráčů, a dodali do hry volbu 'realistické' dinosauří textury. To jak ta textura vypadá v kombinaci s již zaběhnutým dětským a ne moc realistickým tvarem dinosaurů s vypoulenýma očičkama, si asi každý dovede představit. Opravdu blbě. Z téhle hry asi už asi nikdo neudělá Jurassic Park.

Když bych hodnotila obecně obsah hry, tak bych dala pár procent víc. Jsou to ty malé otravné věci, které mi v tom brání. Nejhorší na všem je asi built mode, který je neintuitivní až to bolí. Na jednu stranu za to asi taky může můj noťas, který už je opravdu brambora, ale na tu druhou samostatné funkce v úpravě terénu jsou hrozné samy o sobě. Především bych zmínila fyzikální vlastnosti vody: uděláte jezírko, nelíbí se vám kde, tak zmáčknete zpět a terén se sice vrátí do původní polohy, ale voda nezmizí, a začne se nekonečně dlouho rozlévat do okolních exhibicí, na cestičky pro návštěvníky a vlastně všude okolo dokud neopustí plochu parku. Dalším nedostatkem je, že při vyplňování exhibice tou či onou zeminou se to musí dělat manuálně, a nejde vyplnit celou ohraničenou plochu najednou. Je to otravné a když nějaká exhibice není dokonalý obdélník, tak to člověka prostě nebaví.

Třeba se časem moje hodnocení změní (a snad k lepšímu), protože vývojáři komunikují celkem dobře s hráči na tom, kterým směrem hru ubírat a co je třeba vylepšit. Pro mě to kazí opravdu hlavně ten stavitelský mód, který se snad v budoucnu vyladí.
+13

Space Legends: At the Edge of the Universe

  • PC 35
HO hra zasazená do sci-fi prostředí se jen tak moc nevidí, a na první pohled to vypadalo celkem dobře. Úvodní scéna alá romantika skrz plexi masky předběhla dobu, ale od té chvíle to šlo z kopce.

Příběh je nehorázná slátanina, sci-fi, potom pohádka a nakonec zase sci-fi. Úplný závěr příběhu je otázkou pár sekundové animace, střih, konec. Po dohrání má člověk víc nezodpovězených otázek než na začátku a nějaká satisfakce z dokončení hry je nulová. Ale pěkně popořádku. Hlavní hrdinka mi lezla na nervy už od začátku, protože 90% hádanek a úkolů na vesmírné lodi jsou zapříčiněné tím, že je ta ženská úplně tupá. Steve má přístupovou kartu, Steve zná heslo, já ho zapomněla, Steve rozumí tomuhle ovládání, tohle je Stevova chemická laboratoř, radši na to nebudu sahat. Steve je ale v bezvědomí, takže člověk musí lítat po celé lodi a hledat papírky s poznámkami, které Steve všude nechal, asi proto, že jeho přítelkyně si nic nepamatuje a nic neví.

Samotných hidden object obrazovek zas tolik nebylo a hra se spíš soustředila na různé hlavolamy, což bylo asi jedno z těch mála pozitiv, co na téhle hře jsou. Hádanek bylo dost a dobrá variace, poprvé v životě jsem viděla ve hře i klasickou osmisměrku. I k těm pár HO obrazovkám ale mám výtky, kombinace předmětů aby vznikl ten jeden požadovaný není žádná inovace, ale to, že první hledačka je v kabině hrdinky a jedním s úkolů je namalovat xicht manekýna, to fakt nepochopím. Doprčic, tak když se to tváří jako sci-fi, tak ať alespoň ty předměty nějak sedí do sci-fi žánru, hrabat se v kosmetické tašce na vesmírné lodi fakt smysl nedává. A co tím autoři hry naznačují v souvislosti se závislostí hrdinky na jejím příteli a její obecné neschopnosti... no, ty implikace nechám k interpretaci ostatním.

No nakonec k tomu přidejte nápovědy, které kolikrát napoví tak blbě, že to vůbec nepomůže, pár překlepů a pár nápisů v azbuce, které se asi zapomněli přeložit a je to hra krásně podprůměrná. Vyzdvihnout se dá jen ta přehršel různorodých hlavolamů a hádanek, a herní doba okolo čtyř hodin, která na HO hru není úplně k zahození.

Pro: variace hádanek, herní doba

Proti: skoro všechno ostatní

+9

Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1

  • PC 65
O něco lepší než předchozí díl, ale ne o moc. Upřímně řečeno bych mohla otevřít jakýkoliv díl HotK, a jeden od druhého bych asi na první pohled nerozeznala. Lonely Troops si našli svůj niche žánr - pohádkový, casual a nevyžadující nic moc jiného než trpělivost při neustálém překlikávání z jedné obrazovky na druhou.

I přes ten relaxační gameplay jsem nadávala jako špaček, jak na strážné, tak na krysy, na poplatky a především na Brenta, kterého si hlavní hrdina na začátku adoptuje jako bratra. Na strážné, protože podplatím jednoho, tak ten druhý brečí "a co já?". Na krysy, protože buď je krysa jedovatá a já k jejímu zabití potřebuji extra lektvar anebo se mi o ní zlomí dýka. Na poplatky, protože vám nikdo neporadí ani kudy jít, pokud nesplníte nějaký úkol (a kolikrát i několik). No a konečně na Brenta, protože já děti, jako sidekicky fakt nemusím, obzvlášť ten typ, který vidí nebezpečí a běží mu naproti protože dobrodružství!, že jo. A už vůbec nemluvím o té krásné myšlence, že ti, co vás na začátku šikanují jsou na konci ti nejlepší kamarádi. Protože už jste dostatečně cool a máte najednou i otce, kdo je navíc starosta, takže už nemají důvod proč se vám smát. Celkově mě ten příběh nějak neoslnil, ale to už je pravdou od prvního dílu, a nějaký zázrak už od HotK opravdu nečekám.

Jak už jsem zmiňovala, tak hra se skoro vůbec nezměnila. Herní doba se ale o dost zkrátila a celou hru na 100% jsem měla za sebou přesně za tři hodiny . Takže ten nekonečný grind z předchozího dílu opadl. Specifická změna, která mě ale iritovala neskutečně byla babka kořenářka a míchání lektvarů. Rozklikávání navíc, který lektvar chci a z čeho ho namíchat, byl nově přidaný úkon, který můžu popsat jen jako stupidní.

Na jednu stranu ta hra má něco do sebe, ale na tu druhou jsem při hraní občas fakt nevěděla, jestli mě to vůbec baví hrát, nebo jestli na ten konec nečekám jak na smrt. Zahraju si příští díl? Asi jo, ale stejně jako u tohohle a toho předchozího si počkám až hra bude k dostání za pár šupů, za plnou cenu se to prostě nevyplatí.

Pro: Troll a zlatá ryba

Proti: Brent, výroba lektvarů a nenažraní strážní

+13

Rusty Lake: Roots

  • PC 90
S hrami od Rusty Lake jsem se poprvé setkala už pěknou řádku let zpátky, jenže nikdy jsem žádnou hru od nich nedohrála a neměla jsem odvahu. Konečně jsem se ale odhodlala překonat strach a musím říct, že horor ve stylu Rusty Lake je asi ta hranice, do které to ještě zvládám.

Roots je kombinací dobrých (někdy lehčích, někdy složitějších) hádanek a znepokojivého příběhu rodiny Vanderboom. Tahle rodinka a její historie je zkažená a zvrhlá jak jen to jde, každý člen si prošel nějakou hroznou věcí a často nějakou další hroznou věc spáchal (a někdy opakovaně, že). Všechny jednotlivé příběhy se proplétají a souvislosti se při hraní odkrývají postupně. A to mě na tom všem asi bavilo nejvíc, na dobře provedené zvraty v příběhu si potrpím.

I přes některé lekací a občas pěkně nechutné scény (porod trojčat - z té placenty se mi udělalo řádně blivno), které opravdu nejsou můj šálek čaje, jsem se dobrala do konce, a teď mám chuť si zahrát všechno co kdy od Rusty Lake vyšlo (a nejen proto, že se to vše údajně příběhově proplétá).
+10

Pink

  • Android 80
Plameňáci! Logické hry od Barta Bonteho jsem si opravdu oblíbila a jednou za čas se musím podívat, jestli nepřišel s nějakou novou. (A navíc si nějakou hru od něj tradičně zařazuji do výzvy, takže nemůžu vynechat ani tenhle rok.) Pink je další z jeho barevné řady a mně, jak zvolenou barvou tak stylizací opravdu bavila. Jak byla Green plná zelených stromečků a Blue plná ryb a vodní tématiky, Pink se hemží plameňáky, grapefruity a neonovými světly.

Hádanek je znovu padesát a přestože mi jich většina přišla celkem snadná (ať už je to tím, že jsem si zvykla na hry tohohle vývojáře nebo byly opravdu jednodušší), tak nad pár jsem se musela trochu zamyslet, např. při posouvání kostiček nebo mačkání grapefruitů. Nápovědu jsem použila snad dvakrát u stejné hádanky, ale jinak jsem neměla nějaký větší problém. Na odreagování se zapojením trochy mozkových závitů je hra ideální.

Jen upozorním, že Bart zvolil opravdu jedovatý odstín růžové, který je sice pěkný na pohled, ale volá po ztmavení obrazovky jinak vám vypálí zornice.

Pro: plameňák, plameňák, plameňák

+13

Evergarden

  • PC 60
Po roce jsem se konečně dobelhala do konce téhle hry. Grafika na první pohled upoutá, doprovod zmutované lištičky nebyl na škodu a mechanika hry mě za začátku taky celkem bavila. Ale neustálé sbírání čím dál tím většího množství kamínků skrze jednu a tu samou hru po čase omrzelo.

Hra je prakticky sofistikovanější verze hry 2048, s tím, že časem je možné využívat bonusů prezentovaných na vinylových deskách. Plusem je, že jednotlivé květiny odpovídají své úrovni počtem listů, tenhle detail se mi opravdu líbil. Při kombinaci té nejvyšší úrovně (6) se objeví kamenný sloup, který při dokončení hry vyprodukuje již zmiňovaný kámen, který se pak pro postup v celé hře kombinuje v mozaikách. Kamenný sloup lze aktivovat a rozsvítit když ho hráč zakomponuje do vytouženého vzoru, který Fen (zmiňovaná liška) navrhne. Tři takhle zkombinované sloupy se změní na sloup vylepšený.

Hra v celku má určitě co nabídnout, ale pro mě to bylo opravdu si zahrát jedno kolo a hru zase zapnout za pár dní (nebo až za rok v mém případě). Největší výtku mám asi k tomu polovičatému vysvětlení, jak hra vlastně funguje, protože pak jsou v diskuzích lidé, co nepochopili tohle nebo tamto (jak aktivovat sloupy, jak musí být sloupy rozestavené aby se proměnily na lepší verzi, jak se zbavit pásovce apod.). On na to sice člověk časem opravdu přijde sám, ale je to takový pokus omyl. Byl to takový minimalismus za každou cenu.

Pro: pásovec

Proti: králík

+13

Old Man's Journey

  • PC 65
Pomalé, klidné a no-stress adventury jsou pro mě jako balzám na duši. V herní éře hororovek, gore a nátlaku času ve kterých se spousta lidí vyžívá, já se jim budu obloukem vyhýbat a šťastně vyzobávat nenápadné hry jako Old Man's Journey. Tuhle hru je možné dost dobře přirovnat k Vzhůru do oblak a to jak starým dědulou jako hlavní postavou ale i příběhem a melancholickou atmosférou. Upřímně můžu říct, že příběhy starých lidí jsou něco, co vymáčkne slzu i ze mě a to už mi dost lidí řeklo, že jsem emočně deficitní.

Hra je opravdu spíš na relax, protože obsahem hry je jen posouvání kopců a skalisek aby hrdina příběhu mohl pokračovat v cestě. Občas si dřepne na lavičku a zavzpomíná (a taky popadne dech, protože chudák furt chodí z kopce do kopce). I když jsem čekala, už z recenzí i popisku, že to hra moc výživná na samotné hraní není, tak jsem čekala trochu víc. Třeba ne z příběhového hlediska, ale nějaká obměna úkolů by nebyla na škodu. A neříkám, že to posouvání kopců bylo vždycky jasné na první pohled, občas se člověk musel trošičku zamyslet (speciálně když se tam přidalo stádo ovcí, které blokovalo cestu). Ale i na tu hodinku dvě to bylo trochu monotónní. Grafická stránka na jedničku, takže se člověk může kochat, ale hudba mě moc neoslovila.

Sečteno podtrženo, hru bych doporučila jako takovou jednohubku mezi komplexnějšími hrami, není to absolutní vrchol na žebříčku relaxačních adventur, ale za zahrání Old Man's Journey stojí.

Pro: grafika, příběh

Proti: monotónnost

+18

Tukoni

  • PC 80
Opravdu krátká jednohubka, která nezabere ani dvacet minut. Na hru jsem narazila náhodou, ale obrázkové knížky pro děti od Oksany Buly jsem už znala. Nádherné ilustrace jsou tím hlavním, co hra nabízí, protože do čtyř částí, do kterých se dá hra rozdělit, se bohužel moc nevešlo. I tak bych hru doporučila (obzvláště rodičům a jejich ratolestem), protože přece jenom je zdarma takže tím člověk nic neztratí. Maximálně tu necelou půl hodinu času. Jestli v budoucnu někdy vyjde delší a obsáhlejší verze, určitě nezaváhám.

Pro: žaludový batůžek, au naturel termoska a muchomůrka v lékárničce

Proti: doba hraní

+17