Kdyby ti řekli ať skočíš z okna, taky to uděláš?

Velmi krátký animovaný zážitek, který ale dobře a s nadsázkou zachycuje skupinové chování dětí (a lidí obecně) Jít proti partě nebo dokonce davu je totiž velmi těžké a někdy i nemožné.

Samotné projití této "hry" má sice náznak nějakých logických hádanek, ale za logickou hru bych Kids neoznačila. Ale za ani ne 15 minutovou neotřelou animaci ano. Vizuál, myšlenka i zvukový/hudební doprovod je na jedničku. Je to milé, je to k zamyšlení a dobře se na to kouká. Tleskám.

Divoké prase v hlavní roli adventury, která je zasazená do steampunkového Rakouska-Uherska? Tohle byl hlavní důvod, proč jsem si Viktora pořídila. Je tu ale velký háček. Čekala jsem totiž roztomilé prasátko a adventuru s lehkým dětským humorem... Takže naprostý opak toho, co mi bylo naservírováno.

Viktor je totiž kanec (aj aj), který je pěkný vztekloun. A ten humor tu rozhodně není roztomilý ani dětský. Tou absurdností a stylem humoru mi to připomnělo Deponia, takže pokud někdo právě Deponii má rád, tak se mu tohle může na rozdíl ode mě líbit.

Hlavním kamenem úrazu ale nebyla ani hlavní postava, ani ten humor (ačkoliv to nebyl úplně můj šálek kávy). Přes to, že adventury mám fakt ráda, tak absolutně nesnáším, když řešení nedávají smysl. Bohužel s tím absurdním příběhem a zasazením se ty (ne)logické hádanky přímo nabízí. Takže frustrace v určitých místech opravdu stoupala a po nalezení řešení si člověk řekne spíš "to je ale blbost" než "to bylo fakt chytré". I při pochopení zadání jsou některé hádanky až přespříliš dlouhé (krtkovo kopání nebo trezory).

Jsou tu samozřejmě i nějaké ty pozitivní věci, jako hudební doprovod (a sbírání desek z klasickou hudbou v průběhu hry), známé postavy napříč reálnou historií a fikcí. I ta kreslená vizáž má něco do sebe. Jako celek mi ale některé části přišly zbytečně frustrující, protože jsem hledala logiku tam, kde nebyla. (A taky mi lezly na nervy ta pazvučná mluva jednotlivých postaviček).

Epistory se mi na Steamu válela už pěknou řádku let a vzhledem k tomu, že jsem si v mezičase stihla nevědomky do wishlistu přidat i její pokračování Nanotale, bylo už třeba se k odehrání téhle pisatelské hry dokopat.

Před začátkem hry jsem si říkala, že moje rychlost psaní na klávesnici nemůže být tak strašná, po dohrání můžu říct, že je to furt prostor pro zlepšení. I přes nucené hodiny psaní všemi deseti na střední škole jsem se totiž nezbavila svého zmutovaného prstokladu z let předchozích. No nic.

I tak se ale dá hra v pohodě projít a až na pár bitev, které jsem si musela zopakovat, jsem se nikde vyloženě nezasekla. Zkusila jsem si hru přepnout i český slovník, ale ve výsledku se mi tak psalo ještě hůře než v angličtině. Nicméně možnost přehození klávesnice z QWERTY na QWERTZ bylo opravdu fajn. Ze stránky hratelnosti mi vadilo snad jen krkolomné ovládání pohybu na ledě a občasné zaseknutí se na slovu, protože člověk nevědomky rozepsal jiné na jiné příšeře. Kombinace psaní a elementů mě bavila, i když v bitvách jsem víceméně hlavně používala blesky. Naopak za mě naprosto nevyužitá (a zbytečná) schopnost byl vítr.

Kamenem úrazu byl příběh. Ze začátku to i šlo, bylo to tajemné, s přimhouřením oka i filozofické, ale postupně to jde z kopce. Konec mi přišel úplně mimo mísu a ačkoliv jsem tento typ příběhu chválila ve Figment, tady mi to nesedlo. Průpovídky vypravěčky ušly, ale random výkřiky hlavní hrdinky mi lehce drásaly nervy.

Summa summarum si ale myslím, že hra, i přes ten kostrbatý příběh, za to stojí a plánuju se někdy (doufám, že brzy) dostat právě i k Nanotale.

Tak mám za sebou další hru kterou přispěji do své solitaire sbírky. Rozhodně jak vizuálem, tak produkcí patří mezi ty lepší kousky. Ačkoliv herecké výstupy byly úsměvné a někdy až trapné, dalo se to strávit. Samotná zápletka neudělá díru do světa, neurazí ani nenadchne. Na druhou stranu jsem ale ocenila jednotlivé týmy a jejich členy. Nebylo to všechno na jedno brdo, takže alespoň to potěší.

Samotná hratelnost přebije i ten ne moc propracovaný příběh. Každý tým má jinou schopnost a ta může být jak užitečná, tak i přítěží. To mi každou hru udělalo zajímavou a zábavnější než jen obyčejné seřazování karet. Obzvlášť pak ve hře na čas, kdy jsou týmy náhodné a v rychlosti musí člověk přemýšlet nad dalším tahem a využít nebo se naopak se snažit vyhnout posunutí nějaké karty, mi tento faktor hry opravdu přišel dobrý.

Pokud tedy nehledáte převratný příběh nebo herecké výkony, ale chcete nějakou fajn karetní oddychovku se slušným vizuálem a herním principem, tahle hra určitě přijde vhod.

Po jejich poslední hře The Past Within, se Rusty Lake vrátili zpět k singleplayeru a mé srdce zaplesalo. Jejich prozatím první co-op hru jsem vynechala, a trpělivě si počkala právě na vydání Underground Blossom. Zde jsme zase v těch starých, vyšlapaných kolejích, které ale fungují a jsou stále parádní.

Příběh a atmosféra hry jsou opět skvělé, hororové prvky jsou tak akorát pro strašpytla jako jsem já. Opět je tu pár momentů, které vyžadovaly škubnutí, ale nic, co by se nedalo přežít. Hádanky opět navazovaly, žádné moc těžké místo tu asi ani nebylo, nikde jsem se vyloženě nezasekla. Hra ale stále vyžaduje nějaké to zapojení mozkových buněk, takže tu nenastává ani frustrace ani nuda.

Po dohrání všech her, až na tu výše zmíněnou, od tohoto studia, se už v jejich tvorbě opravdu cítím jako doma a vesele tyto celkem krátké, ale výživné point-and-click adventury chválím a doporučuji, kde můžu.

Konečně, po hodinách hraní a měsících nehraní, jsem se dokopala ke komentáři. Velmi krátké shrnutí hry: jako stavitel z povolání se přistěhujete do nového městečka, postupně začnete budovat svoji dílnu a také reputaci, berete zakázky a postupně rozšiřujete nejen svůj um, ale také město jako takové. Vzhledem k tomu, že jsem ze hry vytřískala a vyždímala skoro vše, co se (během jednoho průchodu hrou) dá, tak si přijdu dostatečně kvalifikovaná tu herní zkušenost nějak zhodnotit. Už jen to, že jsem hru dohrála a strávila u ní skutečně přes 150 hodin, naznačuje, že jsem měla z hry pozitivní pocity.

Přichází velké ALE. Hra sice vypadá dost vymazleně, je tu spousta detailů, celkem bohatý svět atd. ale je tu také hromada nedotažených věcí. [Co jsem pochopila z Redditu (100% peer reviewed) tak vývojáři se v jeden moment rozhodli ať už kvůli financím či něčemu jinému, že dost je dost a ten zbytek je pro domyšlení.] Takže tu narazíte na předměty, které vypadají, že začnou quest, ale jsou ve skutečnosti k ničemu. Nikdy nedokončíte sbírku předmětů v muzeu, protože je tu o pár míst ve výstavce navíc, než je ve skutečnosti předmětů, které se vystavit dají. Herní příběh končí velkým otazníkem a s otazníkem jsem i slyšela, že na něj možná naváže v My Time at Sandrock. Toto je ale shrnutí těch věcí, co ve hře chybí.

Tu následuje shrnutí mých frustrací s věcmi, které ve hře jsou. Na začátku hry se setkáte s šílenou learning curve a nějaký tutoriál vám také moc nepomůže. Hodně často jsem byla odkázaná na Google, protože jsem nevěděla kde, co a jak. Moc tomu totiž nepřispěla i nepřehledná příručka, kde kromě velkých projektů nemůžete rozkliknout třeba jak udělat určitou surovinu na cirkulárce apod., velká nevýhoda byla absence vyhledávácího pole. Nejvíc bolestné bylo naučení se, jak použít vyhledávač relikvií při dolování… protože i když jsem si rozklikla náhodného hráče na Youtube, který zrovna zabloudil do dolů, tak ten skončil díl let‘s playe právě kvůli tomu, že netušil, co má dělat.

Taky trochu bolelo, že zakázky, které můžete od začátku sbírat jsou časově omezené a často vyžadují více přístrojů a nástrojů, než má hráč v začátku k dispozici. Zkrátka a dobře se tu nedá nic uspěchat a pokud si začátek hry neberete postupně po malých krůčkách, může se se zvládnutím všeho okolo stát pěkná noční můra. Jako ale u každé hry, po nějakém čase všechno začne mít logiku a už to jde od ruky. Pokud tedy nezačnete zakázku, kde potřebujete nový recept… na který ještě ani nemáte specifickou surovinu… anebo máte, ale málo, a na mapě se respawnuje jen na dvou místech.

Ve zkratce jsou některé části nevyvážené, nepromyšlené a místo toho, aby byly pouze výzvou, jsou někdy i pořádnou otravou. Začnete zakázku/quest > zjistíte, že nemáte recept > honba za receptem > máme recept, ale ne hromadu materiálu, co je na něj potřeba > následují hodiny sbírání nějakého spešl šutru, který je jen na dvou místech na mapě > dosbíráno, sestaveno > tak a jedeme znova od začátku.

A teď to pozitivní. Měla jsem to štěstí, že ačkoliv jsem slyšela horory, nenastal moment, kdy bych narazila na bug. Průběh celé hry jsem měla takřka ideální bez nějakých větších škobrtů a hra mi spadla jen jednou, což mohlo dost dobře být tím, že se mi zrovna uvařil počítač.

I přesto, že jsou tu místa, která dotažená nejsou, mapa mi přijde dost velká a zajímavá, takže jsem se poznáváním nových částí bavila. Stejně tak mě bavily jednotlivé postavy a jejich charakter a příběh. Poznáváním jednotlivých obyvatel městečka jsem strávila spíše druhou polovinu hry, kdy už jsem dodělávála všechny vedlejší questy. Specifické questy se totiž odemykají právě spřátelením se s jednotlivými postavami. Stejně tak jsou tu i questy, které se váží k romantickým vztahům a jinak než randěním s tou či onou osobou na ně nenarazíte. Nechybí také kalendář, kde můžete vidět narozeniny všech postav (a mohly je podarovat), a také sezonní festivaly. S těmi přichází různé minihry a možnost získat speciální předměty do sbírky.

Kompletní kompletací (speciální terminus technicus) hry pro mě bylo právě spřátelení se se všemi obyvateli města (i s těmi, co by člověk nejradši na začátku upálil na hranici), dokončením fotoalba a sesbíráním všech receptů a plánů. Pokud má člověk v oblibě právě achievementy a sbírání (co si budem) všech blbostí ve hře, tak tady je toho opravdu dost. Než jsem získala poslední část poslední relikvie, opravdu jsem byla velmi blízko tomu, že to vzdám.

A nakonec, moje nejoblíbenější část hry, jako vždycky, a to naprosto upřímně, zase bylo rybaření.

PS. Pokud toužíte vědět o mechanikách hry a technikalitách... asi si počkejte na komentář někoho jiného. Po dlouhém psaní a přepisování tohoto komentáře, jsem dospěla k názoru, že nic lepšího asi nevyplodím. K jemně chaotické hře, jemně chaotický komentář.

U hidden-object her nečekám zázraky. Jen trochu příběhu, který má hlavu a patu, oči nervoucí grafiku a fungující mechaniky hry. Queen's Quest 3 plní jen tu poslední položku, hádanky a puzzly fungovali bez problému a já jsem se nikde ve hře nezasekla. Mix hádanek, sběr-užití předmětů v inventáři a samotných HO obrazovek byl dobře vybalancovaný, takže člověk neměl pocit, že by ve hře zabřednul.

Na druhou stranu příběh, který na začátku ještě jakž takž fungoval s 'trochou' inspirace z jiných kouzelnických škol se brzo zvrtnul na splácaninu s nutností *ještě jeden, prosím!* plotwist. Ale dobrá, i tak se to pořád dalo. Ale ta grafika... ta grafika fakt bolela, od uncanny valley animacemi postav po rozpixelované šílenství... A bylo to hnusné a ošklivé takovými různými způsoby, že si říkám, kolik lidí na tom pracovalo nezávisle na sobě... se zavřenýma očima a svázanými rukami. Otázka na závěr, proč animovat něco, co vypadá hrozně i ve statickém stavu?

Takže tento kousek ve výsledku hodnotím jako těžký průměr v žánru. Možná neurazí, určitě nenadchne. Pro hráče, kteří mají HO rádi to není zas tak velký špatný, že bych se hře za každou cenu vyhnula, ale pro ty ostatní, kteří o HO běžně nezakopnou... asi fakt ne.

Tak jsem se konečně dokopala k tomuhle mixu picrossu a vizuální novely. Picross nebo u nás taky známý jako malovaná křížovka je vedle sudoku a klasických švédských křížovek jedna z věcí, co mi pomáhala přežívat první roky na vysoké. Všechny tři zmiňované věci ale obecně nemaratonuju: dokončím jeden kus a jdu dělat něco jiného. Tady přichází první problém Murder by Numbers.

Ačkoliv největší rozměr picrossu ve hře je tabulka 15x20, tak hraní opravdu rychle omrzí. Přečtete si pár vět příběhu a pak strávíte okolo 5-10min na jedné křížovce, ha jeden důkaz, no potřebujeme další tři, 5-10 minut křížovka, hmm ten chlap je nějaký podezřelý, co má v baťohu, 5-10min. křížovka... No asi si uděláte obrázek (a ne křížovkový). Naopak se mi líbilo hackování systému pomocí rychlé sekvence 5x5 na čas. Alespoň tohle hraní trochu oživilo.

První dva případy celkem rychle uplynuly, ale pak už zmizela jakákoliv variace velikosti (a tudíž i obtížnosti) křížovek a ačkoli jsem byla schopná první dva případy zvládnout kompletně bez nápovědy, poslední křížovka ve třetím případu mi podtrhla nohy a já třikrát došla ke stejné chybě a bez nápovědy prostě nebyla schopná dokončit. Nálada opadla a poslední případ jsem už skoro celý dělala více méně s nápovědami a pomůckami.

Když přestanu naříkat nad tím, jak mě to ke konci už těžce nebavilo, tak příběh samotný nebyl nic moc. Ať už mluvíme o každém individuálním případu nebo příběhu který se táhl celou hrou. Moc mě to prostě neoslnilo. Naopak musím vypíchnout to, že všechny postavy měly něco do sebe, a kromě padouchů mi všichni přišli opravdoví včetně chyb a výstředností. Ex-manželovi jsem měla chuť zakroutit krkem od okamžiku kdy se objevil na obrazovce. Úvodní 'anime-intro' bylo taky super, ale zkoukla jsem to jen poprvé a pak už přeskakovala.

Nápad to nebyl špatný, ale i když křížovky všeho druhu můžu, jejich množství v narativu bylo až moc. Ke konci jsem se dodrala po 20 hodinách ale hrála jsem pravděpodobně po půl hodinových sekvencích. A to u hry, kterou má táhnout příběh není zrovna dobrá vizitka. Neříkám, že to je hra, které by se měl každý vyhnout, ale ani bych ji nedoporučovala na potkání.

Tak jsem si to zase neodpustila a během slev jsem si další díl HotK koupila. Už jsem to snad psala v komentáři k jinému dílu téhle série, ale všechny hry jsou skoro na chlup stejné, jak vizuálně, tak herní náplní. Žádné novinky se neobjevily ani v pátém díle HotK, jakýsi druhý díl The Lost Tales není o nic horší nebo lepší než ten předchozí... je totiž úplně stejný: záporák je jasný od chvíle, co se objeví na obrazovce; nikdo vám zadarmo nepomůže a cestovat budete sem tam kvůli lektvaru, zlomené dýce, hladu anebo proto, že máte (zase) hluboko do kapsy. Repetitivní herní úkony omrzí i během té zhruba tříhodinové herní doby. Nerespawnující se byliny/houby/žáby/ryby taky znepříjemňovaly ten závěr hraní. Poprvé se mi taky stalo, že jsem všechny achievementy získala během hlavní dějové linky a ne až po jejím dokončení. Nevím jestli to brát jako plus anebo jako důkaz, že je ta hra ještě osekanější než bylo The Lost Tales 1 v porovnání se třetím dílem.

Na jednu stranu mají Lonely Troops už fanbase založenou právě na téhle sérii, vždyť i já si koupila už pátý plátek toho samého chleba, ale tak nějak doufám a hlavně jsem zvědavá jestli/až přijdou s něčím novým. Na odreagování a vypnutí mozku je to sice fajn oddychovka ale i tak od nich čekám trochu víc.

Na Ancient Enemy jsem se po dohrání Shadowhand celkem těšila, a protože tahle hra je druhá v řadě, očekávala jsem nějaké vylepšení herních mechanik nebo zajímavější příběh. Bohužel ani jedno se v AE neobjevilo. Gameplay je takřka stejný, příběh tu skoro není. Zatímco v Shadowhand se promítla řádka postav a cesta hlavní postavy měla důvod, smysl a vytyčený cíl, hrdina v Ancient Enemy bloudí po zpustošené krajině, neustále dumá nad tím, co se stalo a jeho rozjímání přerušují převážně mlčící protivníci. Houboprasata, uřknutí banditi, zombie, přízraky anebo prachobyčejný kostlivec. Houboprase mě upřímně zaujalo a doufala jsem, že alespoň ti další protivníci budou mít zajímavý design ale ve výsledku nestáli za moc.

Podstata hraní je stále stejná. Karetní tablo nabíjí schopnosti hrdiny, kterými se pak útočí na protivníky. Různé typy útoků, všelijaké házecí věci jako dělobuchy, dýky atd. Oproti předchozí hře ale kartami nabíjí jen hráč a protivník do tabla vůbec nesahá. Na jednu stranu je fajn, že vám houboprase nesebere combo, ale na tu druhou to opravdu zjednodušuje už tak celkem jednoduchou hru. Protivníci opět mají odolnost vůči různým věcem a jiné útoky, takže je nutné prohazovat schopnosti hrdiny před souboji, ale je to celkem přímočaré a ve výsledku jsem z nějakých 12 útoků používala tři. Štvalo mě i to, že útok mečem se nedal nějak moc vylepšit.

Jedenáct kapitol jsem dohrála za necelých šest hodin (ale s tím, že příběh jsem v posledních dvou kapitolách už jen tak přejela očima a ani to nějak nesnažila číst). Na solitaire hru je to přece jenom to lepší, co se dá sehnat, ale že by to člověka oslnilo, to se taky říct nedá.

Je to už nějaký ten pátek, co jsem The White Door dohrála. Celkově to nebylo špatné, typická hororová atmoška od Rusty Lake tu moc není, spíš je to takové znepokojující jako každé druhé pseudo psychologické středisko ve fikci.

Náplň hry ani příběh nepřekvapí a spíš než pro náhodné kolemjdoucí hráče, je tohle spíš hra pro fanoušky Cube Escape her. Je to spin-off a jako samotně stojící hra to asi moc neohromí. I samotný Robert Hill je takový nemastný neslaný ne/hrdina a na Dalea nebo kohokoliv z Vanderboomových a Eilenderů to prostě nemá. Ze všech her z tohohle vývojářského studia je tahle hra nejslabší (hlavně, když člověk bere v potaz to, že se jedná o plnohodnotnou hru).

Vyloženě nemám, co extra vytknout ale ani ve mně nezanechala žádný dlouhotrvající dojem.

Pokračování Cube Escape nezklamalo. Hrdě můžu prohlásit, že jsem Paradox dohrála bez nápovědy, a i když mi to trvalo téměř pět hodin, tak jsem i tak na ten výkon pyšná. Nevím, jestli bych vyloženě řekla, že je Paradox náročnější než jeho předchůdci, ale některé pasáže mi daly zabrat. Hlavně ke konci, kdy člověk musí cestovat mezi jednotlivými pod/vědomími hlavního hrdiny.

Od vývojářů Rusty Lake jsem k dnešnímu dni dohrála všechny jejich hry a musím říct, že tahle se opravdu řadí na vrchní příčky žebříčku mého hodnocení. Je opravdu vidět, že je hra vypiplaná do detailů, doprovodný krátký film taky neuškodil. Už jsem to myslím zmiňovala v nějakém jiném komentáři, ale tyhle hry dodají pocit, jako by byl člověk naprostý génius. A to i když se posune jen o chlup dál. Části hry, které málem zlomily mé odhodlání dohrát bez návodu: mysl složená z místností a promítací plátno.  

Takže opravdu vřele doporučuji a nemůžu se dočkat další hry, které RL vyplodí.

Další skvělá hra od Rusty Lake. U těchto vývojářů už chodím na jistotu a spíš si hry snažím rozvrhnout tak, abych si je nevyplácala na jednou a měla nějaké v zásobě.

Jako vždycky, přivítá lehce hororová a znepokojující atmoška, která je v téhle hře spíše utlumená. Nejsou tu víceméně žádné lekačky a předramatická změna hudby jako v jiných hrách od Rusty Lake, při které sebou člověk trhne, ale horor je tu spíš dílem hráče. Aby taky ne, když úkolem je každý den připravit vynikající a pěkně masitou večeři, a sami hosté, přes svojí zkorumpovanost a zkaženou duši vypadají pěkně chutně (a masitě).

Nemůžu se ubránit srovnání s jinými hrami v sérii, protože je pravda, že je tohle první placená hra, kterou RL kdy vydali. Jednoduše řečeno, hra je velmi krátká a ve svojí krátkosti ten příběh, který nabízí, není zas tak úplně dech deroucí. Náročnost na dokončení tak těžká taky není, pořádně jsem se zasekla jen u sekvence shit sandwiche a u těch blbých opic s činely. I tak je ale hra sama o sobě velmi dobrá, jen trpí tím srovnáním třeba s mnohem delším Rusty Lake: Roots.

Když jsem sem tuhle hru přidávala, tak jsem tak nějak zapomněla na ní napsat komentář. No a protože jsem měla na Summer of Memories krásné vzpomínky, tak jsem se rozhodla si hru zahrát napodruhé. A ještě že tak, protože během posledního roku zřejmě přibylo pár příběhových odboček s podtitulem Mystery of the Time Capsule.

Příběh se točí kolem Sosukeho, malého chlapce, který se vydává z Tokia strávit letní prázdniny na malém ostrově odkud pochází jeho rodina. Na úvod se tedy setkáváme s jeho tetou, strýcem a babičkou. Sosuke velmi rychle zjistí, že mu tu nikdo nedovolí plýtvat elektřinou na koukání na televizi, a tak svůj volný čas musí naplnit nějak jinak. Takže vyráží na výlety po ostrově, objevuje nová místa, poznává další děti na ostrově ale i dospělé obyvatele, kteří mají různě propletené životní cesty. Prostě hra nacucaná nostalgií až běda.

Princip hry je opravdu jednoduchý, zabalit Sosukemu každý den batůžek se svačinou a případně nějakými věcmi navíc, které ho mohou nasměrovat na specifické místo: např. když mu zabalíte žabky, tak pravděpodobně půjde na pláž. Sosuke se po chvíli rozhodne se vydat na výlet a pak už jen čekáte až se vrátí, s novými příběhy a předměty do jeho sbírky. Hra je to opravdu spíše o čtení než o hraní, ale ty příběhy ze života, zasazené do šedesátých nebo sedmdesátých let minulého století v Japonsku, za to stojí. Na konci jsou možné dva závěry: dobrý a neutrální, mně se povedlo získat jen ten dobrý a normal se odemkl automaticky setrvačností. Jestli existuje i nějaký špatný konec nevím, ale pochybuji o tom.

Jedinou větší výtku mám asi ohledně toho stíhání vyzobat všechno co se dá v rámci toho herního měsíce. Ono se sice po 31. srpnu hodiny znovu přetočí na začátek, a i po skončení hlavního příběhu se dá pokračovat ve sbírání ještě nezískaných předmětů a dialogů, ale mně by se líbilo víc kdyby to bylo možné stihnout během toho jednoho měsíce. Protože si nemyslím, že bych zas tak plýtvala herním časem na to, abych musela hrát skrz celý další abych měla hru vyzobanou na 100%. To je ale jen takový poznatek.

Pro milovníky vizuálních novel převážně čtecí ráže, nostalgických příběhů ze života a Japonska je tohle ideální oddechovka.

"I'm confused..."
"Yeah, well I'm depressed. Deal with it."

Od Geometric Sniper jsem původně moc nečekala, už kvůli té velmi nízké cenně. O to bylo větší mé překvapení, když hra nabídla bezproblémovou herní záležitost, která mi vydržela na solidní tři hodiny.

Hra kombinuje hidden object a povolání odstřelovače v jednoduché grafice, která sice není uměleckým dílem, ale oči to taky nerve. Samotné hledání obětí mezi nevinnými občany, kteří svými geometrickými tvary si jsou všichni velmi podobní, není žádná sranda. Natož když si k tomu člověk přidá fakt, že sice scénu může prohledávat v daném časovém úseku po celou dobu, ale hledaná osoba se tam ukáže jen na část s tohohle času.

Základní mód hry, který je jako jediný přístupný hned od začátku obsahuje třináct misí a nějakou tu příběhovou vycpávku mezi. Dohrát jen těch třináct misí se mi povedlo za hodinu a i přes pár zádrhelů, to byl celkem rychlík. Druhý mód je Find all a místo odstřelování lidí se hledá daný předmět v určitém množství na již prošlých scénách. Celkem se mi líbilo to, že tematicky vždycky odpovídal té hlavní misi, třeba na scéně, kde byl zločincem chemik, se pak ve Find all hledají baňky a zkumavky. Tenhle mód byl asi taky nejnáročnější na dokončení. A třetí mód - Elite, je vlastně zopakování si již odehraných misí ale se ztížením, že se nedá přibližovat hledáček ani zadržet dech.

Nejvíc se mi asi líbil fakt, že u pár misí jde být trochu kreativní a splnit misi dvěma různými způsoby. Sice je téhle svobody minimum, ale mám naději, že v druhém díle se tohle implementovalo mnohem víc. Každopádně pro ty, co tahle hra alespoň trochu zaujala, doporučuji. I když je opravdu krátká, tak za ten nuzný peníz se to i tak dost vyplatí.

Tahle hra pro mě byla příjemným překvapením. Post-katastrofické zasazení příběhu s lehkými sci-fi a fantasy prvky mi sedlo a já byla ráda za nějakou "survival" hru, která není vlastně survival, protože tam není nějaká hektičnost (až na pár instancí s divokými zvířaty a padajícími budovami, ale i to bylo jen o rozhodnutí se mezi dvěmi akcemi) a tlačí vás jenom čas a nic jiného. Náplní hry je vlastně jen sbírání součástek, sem tam nějakého artefaktu doby minulé a čtení popisků a konverzací mezi dvěma hlavními postavami.

Zajímavé bylo spojení dvou pohledů, které překvapivě dobře fungovalo: normální pohled z boku na konverzace a opravy rakety a pak z ptačího pohledu na ty explorativní části hry, kdy se John vydává do rozpadajících se budov v okolí za účelem získání daných součástek. Ty hledací části mě opravdu bavili, protože John najde všelijakou veteš, u které je krátký popisek. Některé dopisy nebo vzkazy byly opravdu depresivní (jmenovitě i třeba Johnovi deníky z dětství o samotě v opuštěném městě) a navozovali tu správnou atmosféru. A věcí, které jde posbírat mimo ty nutné pro postup ve hře, je tu opravdu hafo. Po dohrání hlavního příběhu jsem měla ještě tak třetinu materiálů neprozkoumaných a na artefaktech ještě pomalu pracuji.

Přestože hra není nabitá gameplayem, a v rámci žánru se řadí pod ty casual a relaxační přes svůj dramatický příběh, tak já jsem si jí opravdu užila. Co mě tak neoslovilo byl ten příběh o vesmírných pohřbech a bloudících duších. Tu otravnost duší, kterou John pociťuje během celé hry, jsem tak trochu pociťovala taky. Víceméně to ale úplně špatné nebylo a byla jsem ráda, že se tam nesnažili narvat romantiku mezi hlavní postavy, jak by to člověk mohl očekávat. Jsem zvědavá jaký příběh zvolili autoři hry pro ty další dvě v sérii, protože už jen z pár náhledů každá hra vypadá úplně jinak svým zasazením a taky gameplayem, takže jsem zvědavá jak to všechno bylo zpracované.

Když jsem minulý rok hrála první díl Hungry Hearts Diner, tak jsem po dohrání marně hledala další díl nebo cokoliv podobného. Tak moc mě jednoduchá obsluha malinké japonské restaurace a příběhy jejích hostů bavila. Úplnou náhodou jsem narazila na druhý díl, který vyšel tenhle měsíc a můžu potvrdit, že je hra ještě lepší.

Babička začíná od znova, takže je tu zase dřina s rozšiřováním restaurace a jídelníčku. Teď navíc s přidáním i sbírání a mytí nádobí (já vím, naprosto strhující mechanika). Budhistický mnich znovu hraje roli tutoriálu svými průpovídkami, které prolamují čtvrtou zeď, znovu se objevuje i policista z minulého dílu a jeho ne tak šťastný životní příběh, a znovu se objeví i babiččin vnuk. Je tu ale i spousta charakterů, které se objevují úplně poprvé: tajemný muž v černém anebo komik, co nedokáže nikoho rozesmát.

Každý má svůj příběh, a ačkoliv některé zní ze začátku dost banálně a nezajímavě, postupně se odhaluje pravda a to, že každý život je tak trochu hořkosladký (a někdy s pořádným důrazem na hořkost). Jednotlivé příběhy se samozřejmě proplétají mezi hosty samotnými i s životem babičky. Velkou předností téhle hry je právě to, že jde o příběhy ze života a hra je vyloženě nasáklá nostalgií. Protože se hra odehrává v šedesátých letech minulého století, jednou dějovou linkou je i očekávání a sledování vzletu Apolla 11. Je tu ale i pár vzpomínek na válku.

Ve hře je dvanáct hlavních kapitol, a šest extra příběhů. Základ a čtyři kapitoly navíc jsou kompletně zdarma. Příběh navíc o romanci policisty a kapitola sledující, jak se věci odvíjí po měsíci je nutné dokoupit. Protože jsem si zdarma užila jak první, tak tenhle díl, neměla jsem problém si hru zkompletovat. Možná kapitola Love is War není nutná, ale Hawaii or Bust! rozhodně za zakoupení stojí. Každopádně celou hru můžu doporučit, na to, že je v podstatě úplně zdarma, tak člověka slušně vcucne do příběhu, a i ten minimalistický simulátor restaurace dobře zabaví. Ono se na ty japonská jídla a dobroty moc dobře kouká. Tenhle komentář můžu zakončit jen s nadějí, že se někdy dočkám i třetího dílu.

I didn't get this old by being dumb.

Kombinace karetního solitairu a RPG prvků je celkem nečekaná, ale zrovna tady se opravdu povedla.

Jak se dá očekávat, princip je čím větší kombo v odklízení karet z herní plochy, tím větší útok. Tahy v solitairu se střídají s různorodými protivníky, každý z nich má určité výhody a slabosti. RPG prvky, a to především výběr zbraní a schopností, které mají se nedá úplně odstrčit na stranu. V casual hře by to člověk možná nečekal, ale opravdu je potřeba sledovat, na co má jaký protivník odolnost a podle toho uzpůsobovat, co má Cornelie za zbraň. Ve hře jsou k dispozici tři úrovně obtížnosti, a sama jsem byla překvapená, že souboje už v těch pozdějších kapitolách nejsou úplně jednoduché. Ani nejde tak o samotné poražení protivníka, ale o to, že to člověk stihne do určitého počtu tahů, bude mít určitý (vysoký) overkill a podobně.

Hra má 22 kapitol, které mají většinou okolo pěti soubojů a pro úspěšný postup do další je třeba nasbírat určité množství hvězdiček celkem (počet získaných je určen právě těmi vypotřebovanými tahy), získat dané množství zlata a vysoké kombo nebo již zmiňovaný overkill. Podle zvolené úrovně obtížnosti se zvyšuje nejen síla protivníků, ale také tyhle požadavky, takže v těch závěrečných kapitolách je to celkem maso. Taky to donutí i k nekonečnému opakování jednotlivých levelů, protože přece jen jde i trochu o náhodu a když vám padnou blbé karty, tak se nedá nic jiného dělat. To taky může odradit dost lidí od dokončení samotné hry, ale mě to zas tak netrápilo.

Samotný příběh je možná trochu úsměvný tím, jak se snaží být dramatický, ale ani neurazí. Celkem jsem zvědavá na Ancient Enemy, protože tam ten příběh zní o krapet zajímavěji už jen žánrovým zasazením do fantasy. Shadowhand ale musím hodnotit velmi kladně, protože vývojáři splnili zadání na jedničku, a ačkoliv příběh to tu trochu brzdí, samotná mechanika hry a ten mix RPG a karet tu opravdu vyšel dost dobře.

Originální Fable jsem nikdy nehrála a tohle bylo moje úplně první seznámení se sérií. O hře jsem prakticky věděla jen to, že je to RPG, kde postavu ovládáte od dítěte až do dospělosti a na základě vašich rozhodnutí se malý chlapec přikloní k dobru nebo ke zlu. No tak nějak jsem dostala polotovar obojího.

Dětství je tu velmi krátké a po dohrání tutoriálu už ovládáte dospěláka. To, jestli mu je dvacet nebo o pár let víc opravdu už nehraje roli. Třeba to, že ze začátku dětsky vypadající hře je i bordel s dominatrix mě dost překvapilo. A slibování ovlivnitelné morálky je taky nedopečené hlavně proto, že kdykoliv zabijete banditu nebo nějakou příšeru, tak se vám to hned připíše jako dobrý skutek, lidská nátura o sebezachování tu nic neznamená. A samotná logika, že v guildě pro hrdiny si může zadat úkol bandita je taky trochu mimo mísu. Titul hrdina se tu háže opravdu na každého, a vůbec nezáleží, jestli zaslouženě: Sám Weaver, master guildy, je největší zbabělec, kterého jsem zabila už jen z principu. Kdyby se nezabarikádoval s hromadou strážných, protože měl bobky, že obětuju jeho duši k zastavení toho největšího záporáka ve hře, tak bych ho možná i nechala jít. To, že ještě hodí do xichtu hlášku typu "já jsem tě vychoval, jsi zklamání" atd. no... si to zabodnutí zasloužil.

Thunder se svojí hláškou: "If I can't have her, no one can." a začne bitku na život a na smrt, ale pak se odšourá pryč, než má člověk šanci ho dorazit, protože sice nedokázal získat Lady Grey (jakoby to, že zabije druhého nápadníka hrálo nějakou roli), a ani nepomstil svojí sestru (jo jo, Whisper jsem taky zabila), ale radši bude žít jako zbabělec ALE hrdina, než aby hrdinsky umřel. Nebo spolknul svojí nemístnou a neoprávněnou pýchu.

A když už to zmiňuji tak Whisper jsem zabila už jen proto, že přes hloupé nadávky po celou dobu hry, kdykoliv se s ní člověk potkal, tak v aréně, když jde do tuhého řekne: jsme se přece domluvili, že se navzájem nezabijem, ne? Ne, Whisper, ty ses domluvila sama se sebou, protože MC není nadabovaný a umí se dorozumívat jen emotikony. Žádný souhlas z mojí strany opravdu nepadl. 

Příběh prostě byl takový hala bala, nějaké citové vazby k charakterům jsem neměla, a Whisper, která asi měla vyvolat některé morální dilema, opravdu svojí roli nesplnila. Ze sourozenského i když lehce rivalského vztahu, na který to asi mělo hrát, vylezla akorát zahořklost a závist okořeněná zesměšňováním hlavního hrdiny jen proto, že byl v danou chvíli lepší. Veškerý konflikt mezi postavami vznikal opravdu jen ze závisti nebo ze zbabělství. Což ve hře, kde je centrální cech hrdinů, smysl fakt nedává. Jediná solidní postava v celé hře, která si ten titul hrdiny zasloužila byla Briar Rose. Ostatní fakt ne. I ta morální rozstřelka mezi dobrem a zlem je zabalená jen do plnění úkolů z té dobré nebo špatné strany, což je samo o sobě celkem arbitrární, stejně jakože svatoušek je blonďáček a špatný charakter se odráží v černých vlasech a svraštělém obličeji. Ošklivost se špatností v realitě moc společného nemá.

Ale abych nerozebírala jen ten příběh. Ovládání bylo ze začátku takové všelijaké, ale zvykla jsem si. Předem jsem byla připravená na možnost, že budu muset zapojit konzolový ovladač, ale nakonec jsem si vystačila s myší a klávesnicí. Nejhorší na ovládacích prvcích byl jednoznačně inventář, který byl jednak nepřehledný, ale taky nešel nijak svižně navigovat. Hotkeys částečně pomohly, ale třeba automatická nabídka interakcí na první třech F klávesách někdy šla úplně mimo mísu. I ukládací systém byl nepřehledný, a díky jednomu nechtěnému manuálnímu uložení se mi povedlo přepsat poslední save s tím, že mě to vrátilo o půl hodiny gameplaye zpět. Hra sice přesunutá z konzole, ale absolutně neintuitivní na počítači.

Questy, jak ta hlavní příběhová i ty ostatní se spoléhali na hordy nepřátel a ačkoliv souboje nejsou vůbec náročné, neustálé návaly dalších protivníků po chvíli omrzí. Hlavně v případě těch hlavních bossů, kde princip obecně je vždy jedna velká mrcha, která dokud žije, tak přivolává další a další menší mrchy. Hrdina má možnost si vybrat ze tří odvětví, která bude zlepšovat: magie, chladné zbraně anebo střelba lukem či kuší. Problém nastává v tom, když člověk (ehm, já) nahází skoro všechny zkušeností bodíky do fyzičky a melee, a pak zjistí, že nejhlavnější z hlavních bossů se dá zabít jen na dálku. Pecka. A když vás pak poslední save hází do pozice, kdy nemůžete už vylepšit svoje schopnosti ani nakoupit více lektvarů, tak přeji pevné nervy.

I přes veškeré moje výčitky mě hra bavila. Na to, že se jedná o předělávku hry z roku 2004, hra nabízí opravdu dost. Jak nějakou tu volnost v tom, jak hráč bude navigovat příběh, dodatečných věcí jako minihry, sbírání klíčů a otevírání démon brán, možnost si někoho vzít, vlastnit a pronajímat bydlení, rybaření a pár questů, které nejsou zaměřeny na kombat. Ne všechno je perfektní, ale rozhodně je to víc, než jsem čekala, že ve hře najdu. Koncept celé hry a série ve svojí době měl na hráče asi úplně jiný účinek, než teď, kdy volnost v RPG hrách je skoro samozřejmostí a denním chlebem hráčů všech možných žánrů. K lepšímu hodnocení je potřeba nějaká ta nostalgie k původní hře, a to já opravdu nemám.

Druhý díl LEAVES musím bohužel hodnotit mnohem níž než ten první. Především proto, že otravné bugy a všechny ty nevychytané věci z předchozího dílu jsou zde stále a hra je vlastně jen takový reskin a recykl. A to včetně opakujícího se posledního úkolu, některých lokací a příběhu. Napoprvé se dá ledacos ve hrách odpustit, ale když se to prolíná bez jakékoliv snahy do dalšího dílu, je to celkem k naštvání. Mapa stále k ničemu, a to i přes to, že ve hře přibyl velmi chytrý výtah, který vám prodlouží cestu o animovanou sekvenci, kdy se koukáte na klepající se prázdnou kabinu s pákou.

Hádanky v tomhle díle nejsou špatné, třeba takový číselný kriss-kross mě bavil a obrázková sudoku taky nebyla špatná. To jsou ale moje preference, protože tenhle 'vyřazovací' typ puzzlů mě baví. I tak ale v adventurách preferuji trochu svižnější a dynamičtější úkoly aby člověk neztvrdnul moc dlouho na jednom místě. Protože nejde ani tak o pochopení mechanismu hádanky na kterém (dle mého) ty nejlepší logické puzzly stojí, ale aplikace jednoduchých a široce známých pravidel na velkou herní plochu.

Nově se nesbírají jen opadané listy stromu, ale pro dokončení hry je třeba nasbírat tři druhy kapek, které se ukládají do speciálních slotů v inventáři. To bylo sice hezké, ale hru to opravdu nezachránilo. Takže pokud jste hráli první díl, a bavil vás i přes nedostatky, tak to možná zkuste. Pokud vás ale chyby obtěžovaly a rozčilovaly, tak tady větší štěstí opravdu nepohledáte.

Komentář píšu po úplném vyčištění jedné a půl mapy, takže to můžete brát s rezervou, ale VCD je podle mě ten typ hry, u kterého je větší zábava se koukat, jak to hraje někdo jiný, než když to hraje člověk sám. Ta satisfakce z uklízení masakru je k nerozeznání od "oddly satisfying" Youtube kanálů věnovaných čištění koberců. U obojího je ale zábavnější se na to koukat, než to dělat. A to už vůbec nemluvím o tom, že videa z VCR jsou od lidí, kteří precizně speedrunují jednotlivé mapy a na rozdíl od vás neustále nenakopávají kýble plné krve na právě vytřenou podlahu.

Nápad uklízecí čety, která se věnuje místům, kde se to trochu vymklo z ruky, je parádní. Já sama, střílečky kde kosíte nepřátele po tuctech prostě nemusím, ale v téhle hře mi ty rozmašírovaná těla a jejich obsahy zas tak nějak nevadily. Vcelku prosté simulační hře to dodalo šmrnc, a zároveň s tím, co vytíráte galony krve narážíte i na poznámky zesnulých a získáváte obrázek o tom, co se v dané lokaci vlastně stalo. I samotná hra má lore, který se dá postupně odhalit a to je od uklízecí hry celkem překvapení.

Největší kámen úrazu pro mě ale bylo to, že je celá hra z prvního pohledu, a já dokázala hrát v kuse maximálně čtvrt hodiny než se mi začal zvedat kufr. S tím, že ty nejmenší mapy zaberou okolo hodiny a půl, se pro mě hra stala skoro nehratelnou. To ale nemůžu vyčítat vývojářům, to už tak prostě je. I tak bych ale řekla, že mapy jsou všechny až moc rozsáhlé. Lítat z jednoho konce na druhý s kýbly, bordelem a vším tím, co se musí spálit k peci, která je zase na druhé straně než stroj co plive kýbly, prostě nebaví. Mulťák pravděpodobně zabaví víc.

I když já si moc nezahraji, tak hra určitě plní to, co slibuje. Není to pro každého, ale to se nedá nikomu vyčítat. A pro ty, co tenhle typ hry baví, je těch map k uklízení (ať už originálních či custom) habaděj.