Pomalé, klidné a no-stress adventury jsou pro mě jako balzám na duši. V herní éře hororovek, gore a nátlaku času ve kterých se spousta lidí vyžívá, já se jim budu obloukem vyhýbat a šťastně vyzobávat nenápadné hry jako Old Man's Journey. Tuhle hru je možné dost dobře přirovnat k Vzhůru do oblak a to jak starým dědulou jako hlavní postavou ale i příběhem a melancholickou atmosférou. Upřímně můžu říct, že příběhy starých lidí jsou něco, co vymáčkne slzu i ze mě a to už mi dost lidí řeklo, že jsem emočně deficitní.

Hra je opravdu spíš na relax, protože obsahem hry je jen posouvání kopců a skalisek aby hrdina příběhu mohl pokračovat v cestě. Občas si dřepne na lavičku a zavzpomíná (a taky popadne dech, protože chudák furt chodí z kopce do kopce). I když jsem čekala, už z recenzí i popisku, že to hra moc výživná na samotné hraní není, tak jsem čekala trochu víc. Třeba ne z příběhového hlediska, ale nějaká obměna úkolů by nebyla na škodu. A neříkám, že to posouvání kopců bylo vždycky jasné na první pohled, občas se člověk musel trošičku zamyslet (speciálně když se tam přidalo stádo ovcí, které blokovalo cestu). Ale i na tu hodinku dvě to bylo trochu monotónní. Grafická stránka na jedničku, takže se člověk může kochat, ale hudba mě moc neoslovila.

Sečteno podtrženo, hru bych doporučila jako takovou jednohubku mezi komplexnějšími hrami, není to absolutní vrchol na žebříčku relaxačních adventur, ale za zahrání Old Man's Journey stojí.